ECLI:CZ:NSS:2017:1.AS.24.2016:61
sp. zn. 1 As 24/2016 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobců: a) KAM
NA PARDUBICKU, s. r. o., se sídlem Ráby 38, b) Ing. P. M., oba zastoupeni JUDr. Ing.
Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Lidická 710/57, Brno, proti žalovanému: Krajský
úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2014, č. j. KrÚ 52079/2014/OŽPZ/Kp, v řízení o kasační
stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze
dne 16. 12. 2015, č. j. 52 A 105/2014 – 308,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobci podali k Magistrátu města Pardubic jako orgánu státní správy lesů žádost
o určení, zda se v případě pozemků par. č. X, 159/2, 160/4, 160/5 a 160/9 v kat. území Ráby
jedná o pozemky určené k plnění funkcí lesa ve smyslu §3 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o
lesích a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „lesní zákon“).
[2] Orgán státní správy lesů rozhodnutím ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. MMP/14153/21/2014
/Me, určil, že pozemky par. č. X, 160/4, 160/5 a 160/9 v kat. území Ráby jsou pozemky určené
k plnění funkcí lesa podle §3 odst. 1 písm. a) lesního zákona, zatímco pozemky par. č. X a 159/2
v kat. území Ráby takovými pozemky nejsou.
[3] V záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání žalobců
a potvrzeno rozhodnutí prvoinstančního orgánu státní správy lesů.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci žalobu ke Krajskému soudu v Hradci
Králové. Domnívali se, že ani v případě pozemků par. č. X, 160/4, 160/5 a 160/9 v kat. území
Ráby (dále jen „dotčené pozemky“) se nejedná o pozemky určené k plnění funkcí lesa ve smyslu
§3 odst. 1 písm. a) lesního zákona. Tyto pozemky totiž spolu s těmi, o nichž bylo žalovaným
rozhodnuto, že k plnění funkce lesa určeny nejsou, patří do oploceného areálu dřívějšího
Domova důchodců Ráby, resp. Ústavu sociální péče Ráby, nyní tzv. Perníkové chaloupky.
Dlouhodobě nejsou lesnicky obhospodařovány a ani k hospodaření v lesích nemají sloužit. Jsou
využívány jako pozemkové zázemí budov coby plochy pro sport a rekreaci, jedná se o zastavěné
stavební pozemky podle §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon).
[5] Krajský soud konstatoval přezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, žalovaný se řádně
a srozumitelně vypořádal s odvolacími námitkami. S odkazem na předchozí judikaturu soudů
ve správním soudnictví se krajský soud ztotožnil s požadavkem materiálního pojetí pojmu
„pozemek určený k plnění funkce lesa“. Na základě skutkových zjištění ve spise žalovaného
a správního orgánu prvního stupně dospěl k závěru, že správní orgány správně posoudily, které
z předmětných pozemků jsou pozemky určenými k plnění funkce lesa a které nikoliv. Podpůrně
k tomuto závěru poukázal i na historický vývoj stavu předmětného území. V ostatních námitkách
odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného, a to vzhledem k totožnosti odvolacích
a žalobních důvodů a svému ztotožnění se s jejich vypořádáním žalovaným. Závěrem upozornil
na možnost žalobců dosáhnout požadovaného výsledku cestou zařazení pozemků do kategorie
lesa zvláštního určení, resp. jejich odnětím plnění funkcí lesa.
II. Kasační stížnost
[6] Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) obsáhlou kasační
stížnost z důvodů, které podřadili pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatelé napadenému rozhodnutí žalovaného vytýkají nezákonnost
a nepřezkoumatelnost, jednotlivé výhrady systemizovali do žalobních bodů a každý z nich
doplnili podrobnou skutkovou i právní argumentací. Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný,
neboť u podstatné části žalobních bodů není zřejmé, na základě jakých úvah dospěl krajský soud
k závěru o jejich nedůvodnosti.
[8] Podle §3 odst. 1 lesního zákona pro posouzení, zda konkrétní pozemek má či nemá
charakter pozemku určeného k plnění funkcí lesa, není rozhodný stav zápisu ve veřejném
seznamu, tj. v katastru nemovitostí, nýbrž výlučně stav skutečný. Správnost tohoto závěru byla
potvrzena v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2009 č. j. 5 As 94/2008 - 44
a v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2013 č. j. 5 Ca 184/2009 - 37. Ačkoliv
se k těmto závěrům se přihlásili i krajský soud a žalovaný, následně uzavřeli, že skutečný stav
dotčených pozemků osvědčuje jejich charakter pozemků určených k plnění funkcí lesů v podobě
tzv. lesních pozemků ve smyslu §3 odst. 1 písm. a) lesního zákona. Toto hodnocení je nesprávné,
neboť spočívá na nesprávných dílčích závěrech, že na dotčených pozemcích byla prokázána
existence lesních porostů, a že dotčené pozemky byly, jsou a i do budoucna mají být lesnicky
obhospodařovány.
[9] K nesprávnému prokázání existence lesních porostů stěžovatelé namítají, že v případě
pozemků, na nichž se vyskytují stromy a keře lesních dřevin, musí být zjišťováno, zda stromy
a keře lesních dřevin v daných podmínkách plní funkce lesa ve smyslu §2 písm. b) lesního
zákona. Zákonodárce připouští i existenci takových pozemků se stromy a keři lesních dřevin,
které funkce lesa neplní. Má-li být porost stromů a keřů lesních dřevin považován za lesní porost
ve smyslu v §2 písm. c) lesního zákona, musí být prokázáno, že v daných podmínkách funkce
lesa plní. Pouhé konstatování přítomnosti stromů a keřů lesních dřevin či jejich skupin na určitém
pozemku nestačí. Protokol o provedení důkazu ze dne 17. 3. 2014 potvrzuje výskyt „porostů
lesních dřevin“ a nikoliv „lesních porostů“ zmiňovaných krajským soudem. Ze shromážděných
podkladů pro vydání rozhodnutí v rozporu s rozhodnutím žalovaného vyplývá, že na stromy
a keře na pozemcích neplní funkce lesa, nýbrž funkce parkové zeleně, neboť pozemky nejsou
vůbec využívány k hospodaření v lesích a nejsou k němu ani určeny. Aktivní dokazování nebylo
provedeno, napadené rozhodnutí žalovaného je v rozporu s §3 správního řádu a krajský soud
pochybil, pokud žalovanému bez dalšího přisvědčil. Plnění funkcí lesa není osvědčeno ani
skutečností, že k dotčeným pozemkům vně oplocení areálu tzv. Perníkové chaloupky přiléhají
pozemky, které definiční znaky lesních pozemků nepochybně naplňují, jak se domnívá krajský
soud.
[10] K nesprávnému prokázání lesnického obhospodařování dotčených pozemků stěžovatelé
namítají, že pozemky, které nejsou a ani nemají být lesnicky obhospodařovány, za lesní pozemky
podle §3 odst. 1 písm. a) lesního zákona považovat nelze, a to ani v případě, že stromy a keře
lesních dřevin na nich rostoucí v daných podmínkách plní funkce lesa. Toto právní hodnocení
plně odpovídá účelu lesního zákona, dle kterého nemusí být za pozemky určené k plnění funkcí
lesa považovány např. porosty lesních dřevin v parcích, na hřbitovech, v areálech nemocnic,
zoologických zahrad apod. Primární součástí posouzení skutečného stavu pozemků z hlediska
jejich příslušnosti k pozemkům určeným k plnění funkcí lesa je totiž posouzení, zda pozemky
slouží, resp. mají sloužit lesnímu hospodářství. Povinnost zkoumat tuto okolnost lze dovodit
přímo z §3 odst. 1 písm. b) lesního zákona pro případ tzv. jiných pozemků, stejnou povinnost
však judikatura spojuje i s tzv. lesními pozemky, jak jsou definovány v §3 odst. 1 písm. a) lesního
zákona, jak dovodil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2009
č. j. 5 As 94/2008 - 44. Napadený rozsudek jakož i rozhodnutí žalovaného je však s touto
judikaturou v rozporu.
[11] Stěžovatelé ve správním řízení navrhli jako důkaz satelitní snímek porostů lesního
hřbitova v katastrálním území Nový Hradec Králové, ze kterého je patrná existence souvislého
porostu lesních dřevin na pozemcích hřbitova. Tamní porosty lesních dřevin by ve světle úvah
žalovaného a krajského soudu nutně plnily funkce lesa, a to i důsledku sousedství s pozemky
nepochybně lesními. V katastru nemovitostí jsou však evidovány jako ostatní plocha se způsobem
využití hřbitov, urnový háj, aniž by bylo vyznačení jejich příslušnosti k pozemkům určeným k plnění
funkcí lesa požadováno. Nynější případ musí být posouzen shodně, což ovšem krajský soud
i žalovaný odmítli a fakticky tím popřeli materiální pojetí definice pozemku určeného k plnění
funkcí lesa. Nebylo podle názoru stěžovatelů prokázáno splnění podmínky lesnického
obhospodařování resp. využívání k lesnímu hospodářství a naopak vyšlo najevo, že dotčené
pozemky pro hospodaření v lesích dlouhodobě vůbec využívány nebyly a být neměly
a že hospodaření v lesích ani v současné době neslouží a do budoucna sloužit nemají.
[12] Okolností vzniku stávajícího stavu dotčených pozemků byly zjištěny a hodnoceny
nesprávně, přičemž tyto historické okolnosti nutně musejí být předmětem posouzení ze strany
orgánů správy lesů. Dotčené pozemky jsou součástí areálu, jehož dominantou byl v minulosti
Lovčí zámeček. Přilehlé pozemky tak byly využívány k rekreačním, nikoli hospodářským účelům.
Skutečnost, že právo hospodařit s dotčenými pozemky svědčilo socialistické organizaci zabývající
se hospodařením v lesích – Východočeské státní lesy Hradce Králové, později Lesy České
republiky, s.p., nikoliv Ústavu sociální péče, aniž by byl dán důkaz o svěření hospodaření jinému
subjektu, sama o sobě dostatečně neprokazuje, že dotčené pozemky skutečně lesnickým účelů
sloužily a nevyužívaly se jinak. Rovněž závěr žalovaného i krajského soudu o tom, že platná
úprava vůbec neumožňovala užívání pozemků Ústavem sociální péče Ráby, je mylný, což vyplývá
z výměru Ministerstva zemědělství ze dne 12. 9. 1949, č. j. 39701/49, jež založil faktické užívání
parku k účelům jiným než lesnickým. Rozhodující je stav skutečný, nikoliv administrativní.
Stěžovatelé mají za to, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci a odmítají závěr žalovaného,
že pokud byly dotčené pozemky součástí lesního půdního fondu, pak to prokazuje jejich využití
k hospodaření v lesích, nikoliv pro potřeby Ústavu sociální péče Ráby. Okolnost, že teprve v roce
1991 byly odděleny od pozemků převážně plnících funkci lesa a ležících vně areálu je důvodem,
proč jsou pozemky evidovány v katastru nemovitostí jako součást lesního půdního fondu.
Žalovaný nevěnoval náležitou pozornost stanovisku Lesů České republiky a. s. ze dne 4. 2. 2014,
podle kterého pozemky par. č. 159/2, 160/4, 160/5, 160/9 v kat. území Ráby svou
hospodářskou funkci lesa dlouhodobě neplní a jsou ve skutečnosti využívány jako sportoviště
a rekreační plochy a dále které obsahuje souhlas s vyloučením pozemků z ochrany pozemků
určených k plnění funkcí lesa a se změnou evidence druhu pozemku. Vzhledem k tomu,
že dotčené pozemky byly oploceny jako areál Ústavu sociální péče Ráby, jednalo se o stavební
pozemky a nemohlo tedy jít současně o pozemky určené k plnění funkcí lesa. Názor žalovaného,
kdy se má jednat o stavební pozemky a současně o pozemky určené k plnění funkce lesa
za vnitřně rozporný, a proto jeho rozhodnutí považují za nepřezkoumatelné.
[13] Právní význam charakteru údajů pozemkové evidence byl zjištěn a hodnocen nesprávně.
Krajský soud totiž stejně jako žalovaný opomenul materiální pojetí funkce lesa a setrval na pojetí
formálním, především když vybízel stěžovatele, aby požádali o odnětí dotčených pozemků podle
§16 až 18 lesního zákona, byť je zřejmé, že by tím reálně nedošlo ke změně způsobu využívání
dotčených pozemků. Zapsaný způsob využití dotčených pozemků přitom jako jediný v celém
katastrálním zápisu odpovídá skutečnému a dlouhodobému způsobu jejich užívání a znovu
osvědčuje, že vůči těmto pozemkům dlouhodobě nejsou vůbec uplatňována pravidla platná pro
pozemky určené k plnění funkcí lesa. Krajský soud zcela mechanicky zopakoval tvrzení
žalovaného v napadeném rozhodnutí, s touto argumentací se vypořádal zcela stručně
a nepřezkoumatelně.
[14] Právní význam oplocení pozemků do jednoho areálu s nelesnickým účelem byl
vyhodnocen nesprávně. K realizaci oplocení došlo nejpozději v roce 1965 na základě rozhodnutí
tehdejšího Okresního národního výboru v Pardubicích. Dotčené pozemky byly oploceny jako
součást areálu někdejšího Ústavu sociální péče, nebyly a nejsou od té doby volně přístupné, proto
od té doby ani nemohly plnit funkci lesa. Podle definice §3 odst. 1 lesního zákona účinného
od 1. 1. 1996, dotčené pozemky rovněž z důvodu oplocení nemohly být považovány za pozemky
určené k plnění funkcí lesa (uvedené je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu,
např. rozsudek ze dne 3. 11. 2011, č. j. 9 As 49/2011 – 59). Pokud žalovaný tvrdí, že výstavba
oplocení byla předepsána zákonem (§69 odst. 2 vyhlášky č. 83/1976 Sb., o obecných technických
požadavcích na výstavbu), je jasné, že šlo o oplocení stavebního pozemku. Právě skutečnost
oplocení dotčených pozemků v souladu se zákonem (zmíněnou vyhláškou č. 83/1976 Sb.) vede
k jednoznačnému závěru, že pozemky funkci lesa neplní. V katastru byly vedeny jako lesní pouze
formálně. Příslušnost dotčených pozemků k areálu Perníkové chaloupky vylučuje, aby byly
pozemky určeny k plnění funkce lesa. Účelem oplocení je vedle vyloučení volného užívání
pozemků a umožnit využití osobám nacházejícím se uvnitř areálu ke sportovním a rekreačním
účelům. Na dotčené pozemky se nevztahuje povinnost ohlašovat organizované nebo hromadné
sportovní akce podle §20 odst. 5 lesního zákona a orgány státní správy lesů též nikdy
nepožadovaly, aby v případě těchto hromadných sportovních akcí v areálu Muzea perníku (jež
je součástí Perníkové chaloupky) postupovali organizátoři podle §20 odst. 5 lesního zákona
a plnili v souladu s ním svou ohlašovací povinnost. Těchto akcí se přitom koná několik stovek
za rok. Právní ochrana dřevin uvnitř oploceného areálu je rozdvojená, a to na základě zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve vztahu k dřevinám rostoucím mimo les
a na základě lesního zákona ve vztahu k lesním porostům, což neodpovídá principům
racionálního výkladu práva. Krajský soud tento duální režim dřevin uvnitř areálu vypořádal
stručným a tudíž zcela nepřezkoumatelným způsobem.
[15] Význam pozemků podle stavebního a živnostenského práva byl zhodnocen nesprávně.
Jestliže jsou dotčené pozemky spolu se stavebními pozemky par. č. st. X, st. 76, dlouhodobě
společně oploceny, pak splňují definici zastavěných stavebních pozemků podle §2 odst. 1 písm.
c) stavebního zákona, tudíž nemohou být současně pozemky určenými k plnění funkce lesa.
Žalovaný není oprávněn vymýšlet si vlastní definici stavebních pozemků (podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2011, č. j. 4 Ao 4/2011 - 59). Účelem pozemků není
jejich využití pro hospodaření v lesích, nýbrž využívání společně s obytnými a hospodářskými
budovami na stavebních parcelách, s nimiž jsou společně oploceny. Územní plán ÚPSÚ Pod
Kunětickou horou (VI. změna územního plánu) vymezoval celé území oploceného areálu tzv.
„Perníkové chaloupky“ jako zastavěné území s funkčním využitím plochy občanské vybavenosti a
podnikatelských aktivit a žalovaný jej měl v tomto ohledu plně respektovat. Dotčené pozemky
rovněž plní funkci oplocené provozovny občanské vybavenosti podle §17 odst. 1 zákona č.
455/1991 Sb., o živnostenském podnikání.
[16] Začlenění některých pozemků do lesního hospodářského plánu bylo vyhodnoceno
nesprávně. Zahrnutí do lesního hospodářského plánu nenaznačuje lesní obhospodařování
pozemků a ani neznamená, že jsou tyto pozemky určeny k plnění funkce lesa. Dotčené pozemky
jsou zařazeny do lesního hospodářského plánu pro pozemky nacházející se vně areálu, jde tedy
o povinnou reflexi stavu podle katastru nemovitostí – nikoliv o stanovení povahy pozemků
ve smyslu §3 odst. 1 lesního zákona. K zařazení dotčených pozemků do lesního hospodářského
plánu došlo jeho zpracovatelem, nikoliv jednáním stěžovatelů. Ze skutečnosti, že lesní porosty
vně a uvnitř areálu vykazují kontinuitu (z pohledu druhové i věkové stavby porostů) neprokazuje,
že se režim hospodaření na pozemcích vně i uvnitř areálu shoduje. Žalovaný se ani zde
nevypořádal se všemi odvolacími námitkami a krajský soud vypořádal žalobní body nesprávně,
když aplikoval formální přístup k definici pojetí lesa. Potencialita hospodářského využití pozemků
neosvědčuje, že jsou hospodářsky skutečně využívány a napadený rozsudek je i v této námitce
nezákonný.
[17] K nesprávnému zhodnocení dotčených pozemků podle zákona o myslivosti stěžovatelé
namítají, že se v daném případě jedná o nehonební pozemky. Žalovaný označil pozemky uvnitř
areálu za honební ve smyslu §2 písm. e) zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti s tím, že uvedený
zákon nepovažuje za překážku výkonu honebního práva skutečnost, že je areál Muzea perníku
(jenž je součástí Perníkové chaloupky) oplocen. Všechny dotčené pozemky jsou pozemky
stavebními ve smyslu §2 odst. 1 písm. c) stavebního zákona, je tudíž ex lege vyloučeno, aby šlo
o pozemky honební (podle §2 písm. e) zákona o myslivosti zastavěný pozemek nikdy nemůže
být pozemkem honebním). Napadené rozhodnutí vychází z opačných názorů, je nezákonné
a nepřezkoumatelné, krajský soud takové vypořádání přejal do napadeného rozsudku a z těchto
důvodů i své rozhodnutí zatížil nepřezkoumatelností.
[18] K záměně pojmů pozemek a parcela v rámci rozhodnutí žalovaného stěžovatelé namítají,
že k určení, zda pozemek plní funkci lesa podle žalovaného postačí, pokud část parcely naplňuje
znaky §3 odst. 1 lesního zákona. Nelze však vložit rovnítko mezi pojmy „pozemek určený
k plnění funkce lesa“ a „pozemková parcela“. Parcela jde rozdělit tak, aby jedna její část byla
pozemkem určeným k plnění funkce lesa a druhá nikoliv, což odpovídá i doktrinální literatuře.
Žalovaný tuto námitku vypořádal ad absurdum s tím, že nelze posuzovat každý metr parcely
zvlášť. Žalovaný pojmy pozemek a parcela účelově zaměňuje, případně se konkrétnímu vyjádření
vyhýbá pojednáním o „rozhodující ploše“ namísto korektního označení. Pokrytí dotčených
pozemků porosty rozhodně nepřevažuje a tato zjištění navíc nevyplývají z ohledání žalovaného
na místě. Významnou část pozemků tvoří plochy pod stavbami a bezlesí, i v této části rozhodnutí
žalovaného odporuje §3 správního řádu. Krajský soud ztotožněním se s názory žalovaného
zatížil svůj rozsudek nepřezkoumatelností.
[19] K nesrozumitelnosti některých důvodů žalovaného rozhodnutí a nesprávnosti výkladu
§2 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stěžovatelé namítají, že dotčené pozemky jsou pozemky
stavebními, neboť naplňují definiční znak §2 písm. b) stavebního zákona, přičemž stav
katastrálního zápisu je pro toto posouzení nerozhodný. Dle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 6. 2014, č. j. 4 Ao 4/2011 - 59, nemůže žalovaný svévolně vymýšlet definici
„zastavených stavebních pozemků“, nýbrž má vycházet z §2 odst. 1 písm. c) stavebního zákona.
Na uvedený případ se dle stěžovatelů vztahují i judikaturní závěry Ústavního soudu (např.
rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2166/10, II. ÚS 492/97, II. ÚS 1694/20). Rozhodnutí žalovaného
je s judikatorními závěry v uvedených věcech v rozporu, námitky stěžovatelů vypořádalo
nesrozumitelně, čemuž však krajský soud nevěnoval pozornost. Žalovaný argumentuje tím,
že jestliže jsou dotčené pozemky lesními pozemky, pak nemohou být zastavěnými pozemky.
Hovoří na jedné straně o někdejší zákonné povinnosti oplotit stavební pozemky (dle výše
citované vyhlášky č. 83/1976 Sb.) a vedle toho uvádí, že dotčené pozemky nemohou být
označeny jako stavební, pokud tak nejsou evidovány v katastru. Napadené rozhodnutí je vnitřně
rozporné a zatížené nepřezkoumatelností.
[20] K nesprávnému posouzení skutečného charakteru dotčených pozemků stěžovatelé
namítají, že žalovaný nesprávně učinil rovnítko mezi pojmem „porost lesních dřevin“ a „lesní
porost“ ve smyslu §2 písm. c) lesního zákona u dotčeného pozemku p. č. X v k. ú. Ráby. Závěry
prvostupňového správního orgánu neměly oporu v provedeném dokazování. U dotčeného
pozemku p. č. 160/4 v k. ú. Ráby se zmiňuje o „značném zalesnění“, ačkoliv protokol o
provedení důkazu ohledáním pozemků hovoří o „částečném zalesnění“. Jedná se navíc o
travnatou plochu zjevně neplnící účely pozemku určeného k plnění funkce lesa, neboť zde
nemůže docházet k přirozené obnově lesního porostu (je pod ním umístěn septik a je pro lesní
hospodaření nevhodného tvaru i velikosti). V této souvislosti se žalovaný vyjádřil i k charakteru
souvisejících (sousedících) pozemkům, jež nejsou předmětem tohoto řízení, rovněž jejich
charakter však posoudil nesprávně, když v pochybnostech zvolil jako jediné hledisko porovnání
zjištěného porostu lesních dřevin s jejich evidencí v lesním hospodářském plánu. Rozhodnutí
žalovaného je však i v v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a krajský soud na
tyto věcné námitky nereagoval.
[21] K nezákonné ingerenci žalovaného do rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
stěžovatelé již v odvolání proti rozhodnutí orgánu prvního stupně namítali, že výsledek celého
řízení na prvním stupni byl předurčen žalovaným, konkrétně obsahem jeho závazného stanoviska
ze dne 10. 4. 2013 č. j. KrÚ 17797/2013, které kladlo důraz na vyjasnění situace, že se v případě
„vzrostlé zeleně na pozemku“ jedná o lesní porosty. Řízení o územním plánu chtěli stěžovatelé
přerušit do doby, než bude řízení v nyní projednávané věci (o pochybnostech podle §3 odst. 3
lesního zákona) ukončeno, jejich žádosti nebylo vyhověno s tím, že již dříve proběhla
s dotčenými orgány dohoda o označení nezastavěných částí areálu na pozemky určené k plnění
funkce lesa. Tento postup je nezákonný, žalovaný chybně zhodnotil tuto námitku jako
nedůvodnou a rovněž i na tomto místě krajský soud argumentaci stěžovatelů ignoroval.
[22] K nesprávnému hodnocení důvodů stávajícího stavu stěžovatelé namítají, že žalovaný
ve svém rozhodnutí zpochybnil zákonnost prakticky všech aktů, které vzniku současného jakož
i dlouhodobě existujícího stavu předcházely. Stěžovatelé se s tímto neztotožňují, neboť podle
nich jsou uvedené akty zákonné a žalovaný je měl v napadeném rozhodnutí respektovat. Změna
lesnického využívání dotčených pozemků na využívání nelesnické v daném případě nastala
ex lege a nebylo k ní zapotřebí žádného rozhodnutí orgánu státní správy lesů. Žalovaný
živnostenské podnikání stěžovatelů vykonávané v souladu s aktuálně platnou územně plánovací
dokumentací (a v řádně venkovní živnostenské provozovně) v napadeném rozhodnutí dokonce
kriminalizuje a naznačuje, že stěžovatele je možno za neoprávněné užívání lesních pozemků
(spočívající v pokračování v několik desítek let kontinuálně realizovaném způsobu užívání)
sankcionovat, což ovšem nemá zákonnou oporu a je i v rozporu s principem ochrany dobré víry
(v této souvislosti stěžovatelé poukazují na stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne
12. srpna 2013 sp. zn. 512/2013/VOP/DS). Ani zde soud nereagoval na podrobnou žalobní
argumentaci.
[23] Stěžovatelé namítají konečně i nepřijatelnost faktických důsledků žalovaného rozhodnutí,
neboť lesní hospodaření na pozemcích by vylučovalo budoucí provozování areálu tzv. Perníkové
chaloupky. Účelné obhospodařováním podle lesního zákona s sebou nese značné množství pro
stěžovatele (jakožto podnikatele) neúnosných a rovněž absurdních povinností (ve smyslu
§13 odst. 1, §20 odst. 5, §19 odst. 1 a 32 odst. 7 lesního zákona) a dále by provozovatelé areálu
museli umožnit v oploceném areálu výkon honebního práva v souvislosti se zákonem
o myslivosti. Krajský soud stěžovatelům v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nepřisvědčil
(nález ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11) a zatížil rovněž své rozhodnutí nezákonností.
Doporučením stěžovatelů iniciace řízení o určení plnění funkce lesa se zvýšenou rekreační funkcí,
případně žádost o odnětí dotčených pozemků je nepřípadnou rezignací na spravedlivé řešení
případu. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhli napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí
žalovaného zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[24] Žalovaný ve svém vyjádření setrval na předcházející argumentaci před krajským soudem
s tím, že podstata kasačních námitek se s žalobními body shoduje. Stěžovatelé se nemohou
žádným z předložených důkazů domáhat rozhodnutí v pochybnostech o tom, že předmětné
pozemky nejsou pozemky určené k plnění funkce lesa. Současně odmítá tvrzení stěžovatelů,
že by na dotčených pozemcích jakožto lesních pozemcích nutně muselo skončit provozování
Perníkové chaloupky. Žalovaný nadto povolil stěžovatelům dočasné omezení hospodářské
funkce lesa. Dočasnost povolení je zdůvodněna dosud nevyjasněným původem a legálností
některých staveb (jež ovšem nejsou předmětem nyní projednávaného případu). V rámci
zmíněného povolení stanovil stěžovatelům podmínky, jako je dodatečná kolaudace budov nebo
odnětí zastavěné části pozemků z pozemků určených k plnění funkce lesa. V minulosti také
stěžovatelům navrhoval, aby zažádali o zařazení dotčených pozemků do kategorie lesa zvláštního
určení podle §8 odst. 2 písm. c) lesního zákona a zároveň o povolení odlišných způsobů
hospodaření podle §36 odst. 1 lesního zákona. Dalším možným řešení současného pro
stěžovatele nežádoucího stavu je podle názoru žalovaného požádat orgán státní správy lesů
o odnětí pozemků dle §16 až 18 lesního zákona, v důsledku toho by pak vlastník pozemků mohl
nakládat s dřevinami rostoucími mimo les v režimu zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody
a krajiny.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[25] Kasační stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými, proti rozhodnutí, proti němuž
je podle §102 s. ř. s. přípustná.
[26] Důvodnost kasační stížnosti přezkoumal Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž neshledal důvody, k nimž
by musel přihlížet z úřední povinnosti.
[27] Kasační stížnost není důvodná.
[28] Nejvyšší správní soud předesílá, že důvody kasační stížnosti musí směřovat
proti rozhodnutí krajského soudu, neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum
soudního rozhodnutí (§102 s. ř. s.). Kasační námitky stěžovatelů však pouze doslovně kopírují
žalobní námitky, které byly totožné také s námitkami uplatněnými v odvolání. V dílčích pasážích
kasační argumentace, ve kterých stěžovatelé polemizují se závěry krajského soudu, představuje
„nástavbu“ jednotlivých bodů oproti žalobě téměř výhradně tvrzená nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku. Řízení o kasační stížnosti není pokračováním řízení o žalobě, ale
je samostatným řízením o mimořádném opravném prostředku za procesní situace, kdy řízení před
krajským soudem již bylo pravomocně skončeno. Nejvyšší správní soud přezkoumává především
rozhodnutí a postup krajského soudu, stěžovatel je proto povinen uvést konkrétní argumentaci
zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského soudu (srov. např. rozsudky
ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 – 351, odst. 140, nebo ze dne 29. 3. 2013,
č. j. 8 Afs 34/2012 – 64, odst. 21). Jen v tomto rozsahu proto byly námitky stěžovatelů
vypořádány.
[29] Stěžovatel u každé jednotlivé kasační námitky namítal nedostatečné či chybějící
vypořádání ze strany soudu, příp. skutečnost, že soud přisvědčil věcnému vypořádání odvolacích
bodů žalovaným, přestože byly vypořádány nepřezkoumatelným způsobem, čímž i své
rozhodnutí zatížil soud nepřezkoumatelností. Krajský soud se v rámci věcného vypořádání
zaměřil na vysvětlení klíčových důvodů, ze kterých jejich právní názor nemohl obstát. Podle
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2009 č. j. 9 Afs 70/2008 - 130: „Přestože
je třeba na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nemůže
být chápána zcela dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být
posuzován ve světle okolností každého jednotlivého případu. Zároveň tento závazek nemůže být chápán tak,
že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka (srovnej např.
rozsudek ve věci Van de Hurk v. The Netherlands, ze dne 19. 4. 1994, Series No. A 288). To by mohlo vést
zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním a kontraproduktivním důsledkům jsoucím v rozporu
se zásadou efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu
je, aby se městský soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení tak, aby
žádná z nich nezůstala bez náležité odpovědi. Odpověď na základní námitky však v sobě může v některých
případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související.“
[30] Z odůvodnění napadeného rozsudku je jednoznačně zřejmé, jaké skutečnosti krajský soud
považoval za rozhodné a současně je také seznatelné, z jakých důvodů žalobu zamítl. Krajský
soud nepochybil, pokud se omezil na vypořádání těch žalobních bodů, které považoval za klíčové
pro posouzení nyní projednávaného případu, namísto toho, aby zabředl do vypořádání každé
jednotlivé stěžovateli namítané podrobnosti. Jak kasační soud uvede v rámci věcného vypořádání
stížnosti, zmíněné podrobné argumenty se totiž mnohdy míjely s podstatou právního názoru
vyjádřeného v napadeném rozhodnutí žalovaného. Vypořádání klíčových námitek ze strany
krajského soudu navíc implicitně vyloučilo důvodnost ostatních dílčích žalobních argumentů.
Rovněž není důvodná námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, neboť
i z odůvodnění tohoto rozhodnutí je patrné, jakými úvahami se žalovaný ve svých závěrech řídil,
a odůvodnění ani není vnitřně rozporné, jak se na základě vytržení dílčích pasáží rozhodnutí
z jejich kontextu stěžovatelé domnívali.
[31] Námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu a žalovaného proto nejsou
důvodné.
[32] Podle §3 odst. 1 lesního zákona, platí, že: Pozemky určené k plnění funkcí lesa jsou
a) pozemky s lesními porosty a plochy , na nichž byly lesní porosty odstraněny za účelem obnovy, lesní
průseky a nezpevněné lesní cesty, nejsou-li širší než 4 m, a pozemky, na nichž byly lesní porosty dočasně
odstraněny na základě rozhodnutí orgánu státní správy lesů podle §13 odst. 1 tohoto zákona (dále jen "lesní
pozemky"),
b) zpevněné lesní cesty, drobné vodní plochy, ostatní plochy, pozemky nad horní hranicí dřevinné vegetace
(hole), s výjimkou pozemků zastavěných a jejich příjezdních komunikací, a lesní pastviny a políčka pro zvěř,
pokud nejsou součástí zemědělského půdního fondu) a jestliže s lesem souvisejí nebo slouží lesnímu
hospodářství (dále jen "jiné pozemky"). U těchto pozemků může orgán státní správy lesů nařídit označení
jejich příslušnosti k pozemkům určeným k plnění funkcí lesa.
[33] Podle §3 odst. 3 lesního zákona: „V pochybnostech o tom, zda jde o pozemky určené k plnění
funkcí lesa, rozhoduje orgán státní správy lesů“.
[34] Účelem pravomoci orgánu ochrany lesa rozhodovat v pochybnostech, zda se jedná
o pozemky určené k plnění funkce lesa, je umožnit autoritativní určení povahy konkrétních
pozemků v případě, že je u nich tato skutečnost nejasná. Jde o reakci zákonodárce na poměrně
složité zákonné vymezení pojmu „pozemky určené k plnění funkce lesa“ jakožto klíčového
pojmu pro dosah působnosti veřejnoprávní regulace hospodaření v lesích a dalšího nakládání
s nimi. Cílem je nastolení právní jistoty v otázce, zda se na určitý pozemek tato právní regulace
vztahuje či nikoliv.
[35] Určovací pravomoc orgánu ochrany lesa naopak neslouží k tomu, aby tento správní orgán
kdykoliv, ať již na žádost či z moci úřední, vyňal z kategorie pozemků určených k plnění funkce
lesa pozemek, který do ní dosud náležel a náležet měl. Takové změny lze dosáhnout toliko
rozhodnutím o odnětí pozemků plnění funkcí lesa (§15 a násl. zákona o lesích).
[36] Rozhodnutí „v pochybnostech“ je deklaratorním rozhodnutí, jehož účelem
je autoritativní konstatování stavu, jaký je a má být, nikoliv měnit dosavadní faktický či právní
stav pozemků. Rozhodnutí podle §3 odst. 3 lesního zákona přitom není pouze deklarací stavu
de facto, ale také de iure.
[37] Deklaratorní rozhodnutí podle §3 odst. 3 lesního zákona tedy přichází v úvahu tam, kde
se buď neví, zda předmětné pozemky někdy v minulosti byly určeny k plnění funkce lesa
či nikoliv, případně zda byly či nebyly později z kategorie pozemků určených k plnění funkce lesa
vyňaty. Naopak není možné vydat rozhodnutí podle citovaného ustanovení v případech, kdy
je nesporné, že pozemky byly určeny k plnění funkce lesa, nikdy z této kategorie nebyly řádně
vyňaty, a pouze jejich faktický stav neodpovídá stavu právnímu.
[38] Na výše uvedeném nic nemění ani závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 12. 2009, č. j. 5 As 94/2008 – 44. Ani tam vyslovený závěr, že orgán ochrany lesa nemůže při
rozhodování podle §3 odst. 3 lesního zákona vycházet jen z administrativního stavu (konkrétně
z evidence v katastru nemovitostí), neznamená a priori právní bezvýznamnost dosavadního
zařazení předmětných pozemků do kategorie pozemků určených k plnění funkce lesa. Nejvyšší
správní soud v tehdejším rozsudku pouze konstatoval, že je třeba se zabývat i otázkou, zda
evidovaný stav kdy odpovídal skutečnosti nebo zda se jednalo o evidenci chybnou.
[39] Opačný závěr by vedl k otevření možnosti dosáhnout vynětí libovolných pozemků
z kategorie pozemků určených k plnění funkce lesa „pouhým“ jejich faktickým užíváním k jinému
účelu, lhostejno zda v souladu či v rozporu s požadavky právního řádu (například protiprávní
vymýcení lesa majitelem pozemku, které by bylo následně „zhojeno“ vyvoláním určovacího řízení
podle §3 odst. 3 lesního zákona s tím, že se již nejedná o les). Takový výsledek by přitom byl
ve zřejmém rozporu s veřejným zájmem na ochraně plošné výměry lesů jako „národního bohatství,
tvořícího nenahraditelnou složku životního prostředí“ (§1 zákona o lesích).
[40] Nejvyšší správní soud má na základě skutečností zřejmých ze správních spisů orgánu
ochrany lesa a žalovaného i ze spisu krajského soudu za nepochybné, že právě o takovou změnu
stěžovatelům v projednávaném případě šlo.
[41] Správní orgány i krajský soud se při posuzování povahy dotčených pozemků zabývaly jak
faktickým stavem předmětných pozemků, tak jejich evidenčním stavem v prakticky všech
dostupných evidencích, jak jej zdokumentoval prvoinstanční orgán státní správy lesů a žalovaný.
Kasační soud neshledal, že by upřednostnily pojetí ryze formální, jak se stěžovatelé domnívají.
Zjištění skutkového stavu věci by v jistých případech skutečně mohlo překlenout nesoulad
či případnou chybu formálního údaje v evidenci katastru nemovitostí ve smyslu citované
judikatury. Tak tomu ovšem v nyní projednávaném případě nebylo.
[42] Stěžovatel výslovně uvádí pozemky, využívané jako sportoviště (č. parc. 159/2, 160/4,
160/5, 160/9, všechny v katastrálním území Ráby). Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry
správních orgánů i krajského soudu, že ani z údajů katastru nemovitostí (kterých se stěžovatel po
celou dobu řízení dovolává a které jsou součástí správního spisu), nevyplývá, že by se v případě
těchto pozemků nejednalo o les. U těchto pozemků je uveden způsob využití „sportoviště
a rekreační plocha“, jako druh pozemku „lesní pozemek“ a jako způsob ochrany „pozemek
určený k plnění funkce lesa“. Právní úprava přitom výslovně předpokládá, že i na lesních
pozemcích (jako druh pozemku), může být jako jejich využití stanoveno mj. „sportoviště
a rekreační plocha“ [příloha vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální
vyhláška)]. Zjednodušeně řečeno, i na lesních pozemcích se může nacházet sportoviště
či rekreační plocha, což nic nemění na jejich povaze lesa. Námitka nesprávného zhodnocení
právního významu údajů katastru nemovitostí je tudíž nedůvodná.
[43] K námitce nesprávného prokázání existence lesních porostů ze strany žalovaného krajský
soud odkázal na protokol z ohledání ze dne 17. 3. 2014, jež je doložen fotografiemi prokazujícími
lesní porosty. Uvedený protokol zachycuje faktický stav lesa a osvědčuje, že u dotčených
pozemků přímo sousedících s ostatními lesními pozemky vně oploceného areálu je splněna
podmínka existence lesa ve smyslu §2 písm. c) ve spojení s §2 písm. b) lesního zákona.
Skutečnost, že se v případě dotčených pozemků jedná o pozemky určené k plnění funkcí lesa
podle §3 odst. 1 písm. a) lesního zákona, bylo prokázáno faktickým stavem pozemků, resp.
lesními porosty, které jsou podle zmíněného protokolu zcela zřetelně součástí lesa. Je zřejmé,
že se na dotčených pozemcích uvnitř areálu nachází stejný lesní porost jako na pozemcích vně
oploceného areálu. Jak ostatně uvedli sami stěžovatelé, správní orgány existenci lesních porostů
dovodily z dokazování prostřednictvím zmíněného protokolu spolu s přílohami a námitka
nedokazování faktického stavu dotčených pozemků je tudíž mylná. Na této skutečnosti nic
nemění ani samotné oplocení, neboť po jeho realizaci k odnětí z lesnického půdního fondu
nedošlo. Existence lesa jako podmínka naplnění definice „lesních pozemků“ podle
§3 odst. 1 písm. a) lesního zákona byla v řízení před krajským soudem prokázána a přesvědčivě
zdůvodněna, rovněž rozhodnutí žalovaného se s námitkami stěžovatele vyčerpávajícím způsobem
vypořádalo.
[44] Plnění funkce lesa v případě dotčených pozemků je naplněno již kladným závěrem o tom,
že se jedná o „lesní pozemky“ ve smyslu §3 odst. 1 písm. a) lesního zákona. Krajský soud se však
rovněž vyjádřil k namítanému nesplnění podmínek hospodaření pro „jiné pozemky“ ve smyslu
§3 odst. 1 písm. b) lesního zákona.
[45] K námitce nesprávného prokázání lesnického obhospodařování dotčených pozemků
krajský soud stěžovatele upozornil, že dotčené pozemky jsou zahrnuty v lesním hospodářském
plánu pro lesní hospodářský celek Lesní hospodářství pod Kunětickou horou, což bylo
prokázáno lesním hospodářským plánem. Kasační soud se ztotožňuje s tím, že jsou-li dotčené
pozemky zahrnuty do lesního hospodářského plánu a rovněž sousedí s ostatními lesními
pozemky (vně oploceného areálu), pak slouží lesnímu hospodářství, bez ohledu na to, v jaké
intenzitě je lesní hospodářství fakticky v terénu realizováno. Z hospodářského plánu je totiž
zřejmé, že je s dotčenými pozemky pro účely lesního hospodářství počítáno. Skutečnost,
že dotčené pozemky plní funkci lesa, vyplývá rovněž ze stanoviska Lesů České republiky a.s. (dále
jen „Lesy ČR“) ze dne 4. 2. 2014. Podle stanoviska byl dán souhlas s vynětím dotčených
pozemků z pozemků určených k plnění funkcí lesa a pozemek je tudíž v době vyhotovení
stanoviska považován za pozemek určený k plnění funkcí lesa, byť je jeho hospodářská funkce
dle vyjádření Lesů ČR zjevně oslabena. Krajský soud tedy správně uzavřel, že dotčené pozemky
dosud nejsou vyloučeny z lesního hospodaření, jež je podmínkou pro naplnění definice „jiných
pozemků“ určených k plnění funkce lesa ve smyslu §3 odst. 1 písm. b) lesního zákona.
[46] Krajský soud označil ostatní v žalobě uváděné skutečnosti k popření závěru o lesnickém
obhospodařování pozemků, s ohledem na jednoznačný faktický stav věci, za pouze podpůrné
okolnosti. Nejvyšší správní soud se s tímto ztotožňuje. Kritéria, jež stěžovatelé namítali před
krajským soudem, totiž souhrnně nasvědčují skutečností, že dotčené pozemky ve skutečnosti
k plnění funkce lesa určeny jsou. Namítané historické okolnosti proměny areálu, existence
přilehlých stavebních pozemků, důvodnost oplocení areálu, lesní hospodářský plán, stanovisko
dotčených orgánu v rámci územního plánování, jakož i stav evidence katastru nemovitostí
vzhledem k judikatuře Nejvyššího správního soudu ve svém souhrnu svědčí o plnění funkcí lesa.
Rovněž Nejvyšší správní soud proto vzhledem k výše uvedenému došel k závěru, že se v případě
dotčených pozemků jedná o lesní pozemky ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) lesního zákona.
[47] Na této skutečnosti nic nemění ani stěžovateli rozporované naplnění definice stavebních
a zastavěných stavebních pozemků podle §2 odst. 1 písm. b) a c) stavebního zákona, oplocené
provozovny občanské vybavenosti podle §17 zákona o živnostenském podnikání, lesního
porostu a lesního pozemku podle lesního zákona, honební pozemků ve smyslu zákona
o myslivosti, jakož i tvrzená záměna pojmů pozemek a parcela. Ačkoliv se stěžovatelé snažili
izolovaným namítáním zmíněných skutečností zpochybnit dílčí kritéria pozemků určených
k plnění funkce lesa, nelze odhlédnout od skutečnosti, že zatímco by žádné kritérium
nenasvědčovalo plnění funkce lesa samo o sobě, všechna uvedená kritéria ve své souvislosti
k tomuto závěru jednoznačně vedou. Žalovaný nepochybil, pokud přisvědčil prvostupňovému
orgánu státní správy lesa v tom, že dotčené pozemky (na rozdíl od ostatních uvnitř areálu) jsou
pozemky určenými k plnění funkce lesa. Ze všech hledisek, jež stěžovatelé v průběhu správního
řízení i před soudy uváděli, je totiž patrné, že se jedná o les.
[48] Kasační soud neshledal nezákonnost jednání žalovaného, který jako dotčený orgán
ochrany lesa vydal stanovisko v procesu pořizování územního plánu města Pardubic. Shoda
tohoto stanoviska s rozhodnutím v nyní posuzované věci naopak svědčí konzistentnosti závěrů
žalovaného na povahu předmětných pozemků, stěžovateli několikrát zpochybňovanou.
[49] Vhodným a časově i procesně hospodárným postupem by pro stěžovatele v nyní
projednávaném případě bylo ihned po rozhodnutí prvostupňového orgánu státní správy lesa ve
smyslu §3 odst. 3 lesního zákona zažádat o odnětí dotčených pozemků plnění funkcí lesa. Podle
§16 odst. 1 „žádost o odnětí nebo o omezení podává orgánu státní správy lesů ten, v jehož zájmu má k odnětí
nebo k omezení dojít (dále jen „žadatel“). O odnětí nebo o omezení rozhodne ten orgán státní správy lesů, v jehož
území se dotčené pozemky nebo jejich převážná část nacházejí“. Okolnosti uváděné stěžovateli v žalobě a
kasační stížnosti přitom jednoznačně svědčí o tom, že na odnětí mají právní zájem ve smyslu
citovaného ustanovení. Stejně tak mohli stěžovatelé iniciovat řízení o dočasném či trvalém
omezení využívání dotčených pozemků pro plnění některých funkcí lesa ve smyslu §15 a násl.
lesního zákona (řízení o odnětí nebo omezení je ovšem zpoplatněno podle §17 a §18 lesního
zákona). Bylo tudíž plně na uvážení stěžovatelů, zda setrvají na svém právním názoru a obrátí se
na správní soudy s určením, zda se o les v případě dotčených pozemků jedná či nikoliv. Námitka
nepřijatelnosti faktických důsledků rozhodnutí žalovaného je však s ohledem na výše uvedené
nedůvodná.
V. Závěr a náklady řízení
[50] Nejvyšší správní soud dospěl vzhledem ke shora uvedenému k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji na základě §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[51] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný sice ve věci úspěch
měl, podle obsahu spisu mu však nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu