ECLI:CZ:NSS:2017:1.AS.310.2017:36
sp. zn. 1 As 310/2017 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: V. B., zastoupen JUDr.
Petrem Morongem, advokátem se sídlem Škrétova 8, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 7. 9.
2015, cˇ. j. MV-97915-4/VS-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017, č. j. 3 A 144/2015 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce n emá pr á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 13. 8. 2013 žádost o udělení státního občanství. Ministerstvo vnitra
(dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 13. 5. 2015, č. j. VS-513/835.3/2-2012,
této žádosti nevyhovělo z důvodu nesplnění podmínky pro udělení státního občanství stanovené
v §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České
republiky (dále jen „zákon o státním občanství“). Žalobce totiž v určitém období nehradil
pravidelně platby na pojistném a neplnil tak povinnosti vyplývající ze zvláštních předpisů
upravujících veřejné zdravotní pojištění. Správní orgán I. stupně zároveň neshledal důvody hodné
zvláštního zřetele, které by dle §11 odst. 4 zákona o státním občanství opodstatňovaly prominutí
této podmínky.
[2] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce rozklad, který ministr vnitra
zamítl a závěry napadeného rozhodnutí potvrdil.
[3] Žalobu proti rozhodnutí městský soud zamítl; správní orgány dle soudu správně
hodnotily porušení povinností dle §7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství v souladu
se zásadou proporcionality a dostatečně zohlednily intenzitu porušení předpisů žalobcem.
Žalobci je nutno přičítat k tíži i nepravidelné hrazení plateb pojistného za společnost
SLAVOŠOV, s. r. o., kde působil jako jeden z jednatelů, byť dne 8. 1. 2015 došlo k úhradě
nedoplatků. Za důvod hodný zvláštního zřetele (dle §11 odst. 4 zákona o státním občanství)
soud nepovažoval žalobcovu tehdejší finanční situaci vzniklou v důsledku jeho podnikatelských
aktivit a upozornil, že žalobce disponoval finančními prostředky z prodeje majetku z Moldavska
a z pronájmu nemovitostí v České republice. Provedení důkazu spočívajícího ve výpovědi
žalobce považoval soud za nadbytečné, protože důvody vedoucí žalobce k zanedbání povinnosti
platby pojistného seznal již z obsahu jeho rozkladu. Žalobce navíc k výzvě soudu nevyjádřil
nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání.
II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodu
jeho nezákonnosti dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
k opětovnému projednání.
[5] Stěžovatel argumentoval tím, že platby pojistného na veřejné zdravotní pojištění sice
nehradil pravidelně a vznikaly tak nedoplatky, nicméně tyto nedoplatky byly zcela uhrazeny
dne 8. 1. 2015. Za podstatné považoval rozhodnutí, jímž správní orgány v minulosti prominuly
penále za údajné včasné nezaplacení pojistného. Zjistily totiž, že nikoliv zaviněním stěžovatele,
ale systémem evidence plateb nebyly tyto platby řádně evidovány. Stěžovatel zdůraznil,
že z posledního vyúčtování pojistného a k tomu připojeného potvrzení vyplývá, že ke dni
14. 8. 2017 není evidován splatný nedoplatek pojistného a penále na zdravotním pojištění.
Sporadicky se za období od 1. 7. 2014 do 13. 7. 2017 objevují položky penále, jedná se však
o částky v řádu desetikorun a na výsledném stavu účtu zdravotního pojištění se neprojevují. Tyto
částky je možné vysvětlit administrativním nedopatřením.
[6] Dále stěžovatel upozornil, že s výjimkou povinnosti podle §7 odst. 1 písm. e) zákona
o státním občanství splnil všechny zákonné požadavky pro udělení státního občanství.
Rozhodnutí správních orgánů ani napadený rozsudek konkrétně nezmiňují, z jakého důvodu
nebyla stěžovateli tato podmínka v souladu s §11 odst. 4 téhož zákona prominuta. Výjimečně
přísné posuzování této podmínky stěžovatele poškozuje.
[7] Městský soud navíc nepravdivě tvrdil, že mu nebyl navržen výslech stěžovatele, ačkoliv
žaloba tento návrh obsahovala. Jestliže tedy soud nenařídil jednání ve věci, a to i při absenci
písemného vyjádření, pochybil. Stěžovatel uznal, že jeho tehdejší zástupce sice
byl prostřednictvím výzvy soudu ze dne 7. 12. 2015 poučen dle §51 odst. 1 s. ř. s., nicméně
stěžovatel vzhledem k důkaznímu stavu netrval na ústním projednání věci, neboť uvedená výzva
následovala velmi rychle po podání žaloby a nebylo možno předpokládat, že k projednání věci
dojde až po více než 18 měsících.
[8] Napadený rozsudek, který se opírá výlučně o stav z 13. 5. 2015, respektive o stav platný
k lednu 2015, pokládá stěžovatel v současné době za nespravedlivý. Pokud by soud posoudil stav
řádného hrazení plateb zdravotního pojištění i s přihlédnutím k pozdějšímu chování stěžovatele,
a to i jako jednatele společnosti SLAVOŠOV, s. r. o., mohl ve věci udělení státního občanství
dospět k jiným právním závěrům.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval, že správní orgán I. stupně
s určitostí zjistil, že stěžovatel neplnil povinnosti vyplývající ze zvláštních právních předpisů
na úseku veřejného zdravotního pojištění, a to jak v postavení soukromé osoby, tak v postavení
jednatele společnosti SLAVOŠOV, s. r. o. Proto v daném případě nebyl naplněn účel právní
úpravy, tedy splnění podmínky zakotvené v §7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství. Dále
žalovaný uvedl, že městský soud v souladu s §75 s. ř. s. vycházel ze skutkového a právního stavu
věci ke dni vydání napadeného rozhodnutí.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Podle §7 odst. 1 zákona o státním občanství lze státní občanství České republiky udělit
na žádost fyzické osobě, která současně splňuje určité v tomto ustanovení vyjmenované
podmínky. V posuzované věci se jednalo o naplnění podmínky stanovené v §7 odst. 1 písm. e),
tedy že žadatel o státní občanství „plní povinnosti vyplývající z ustanovení zvláštního právního předpisu
upravujícího pobyt a vstup cizinců na území České republiky, povinnosti vyplývající ze zvláštních předpisů
upravujících veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, daně, odvody a poplatky“.
[13] Ustanovení §11 zákona o státním občanství upravuje možnost prominutí podmínek
stanovených v §7 odst. 1. Podle odst. 4 tohoto ustanovení: „Ministerstvo může dále v případech
hodných zvláštního zřetele prominout i podmínku stanovenou v §7 odst. 1 písm. d) a e)”.
[14] Stěžovatel ve své kasační stížnosti zejména namítá, že správní orgány měly v jeho případě
postupovat dle §11 odst. 4 zákona o státním občanství a prominout mu nesplnění podmínky
dle v §7 odst. 1 písm. e) tohoto zákona. Jádro jeho argumentace spočívá v tom, že veškeré
nedoplatky na pojistném na veřejné zdravotní pojištění uhradil a v současné době není evidován
žádný nedoplatek na pojistném ani penále.
[15] Nejvyšší správní soud připomíná, že prvořadou povinností osoby, která se uchází o státní
občanství, je náležitý respekt k právnímu řádu hostitelského státu a plnění povinností z něho
vyplývajících. Veřejné zdravotní pojištění v České republice je založeno na solidárním systému,
který je průběžně financován a pochybení při úhradě pojistného tento systém ohrožuje. Časné
a řádné odvádění pojistného ze strany povinných subjektů je jedním ze základních předpokladů
nezbytných pro řádné fungování tohoto systému.
[16] V posuzované věci správní orgány zjistily, že stěžovatel platby pojistného opakovaně
nehradil, případně s nimi byl v prodlení, a to jako osoba samostatně výdělečně činná v období
od 21. 8. 2006 do 6. 1. 2014. Je sice pravda, že dne 15. 6. 2011 byl zrušen výkaz nedoplatků
č. 2141000468 ze dne 10. 6. 2010 kvůli dodatečně dohledané platbě stěžovatele a bylo
mu prominuto penále, to ovšem neznamená, že všechny jeho nedoplatky vznikly pochybením
v evidenci plateb, což stěžovatel ani netvrdí. Stěžovatel taktéž nepopřel, že k neplnění povinností
stanovených zákonem o veřejném zdravotním pojištění docházelo opakovaně a dlouhodobě.
Nejvyšší správní soud bere (stejně jako před ním i městský soud a správní orgány) v úvahu,
že stěžovatel své dluhy na pojistném uhradil, nicméně připomíná, že splnění zákonem
stanovených podmínek pro udělení státního občanství je nutno hodnotit v širším časovém
kontextu a nelze se tak bez dalšího spokojit s tím, že žadatel později porušení právních předpisů
napravil. Lze tedy souhlasit s městským soudem, že správní orgány hodnotily porušení
§7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství v souladu se zásadou proporcionality
(jak vyžaduje judikatura NSS, viz např. rozsudek ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 As 31/2005 - 78), pokud
poukazovaly na dlouhodobost a opakovanost neplnění zákonných povinností žalobce,
na narůstající výši nedoplatku a na majetkové poměry stěžovatele.
[17] Za nedůvodnou považuje Nejvyšší správní soud kasační námitku, že napadená
rozhodnutí nekonkretizují, z jakých důvodů nebyl zvolen postup dle §11 odst. 4 zákona
o státním občanství. Správní orgán I. stupně tyto důvody podrobně uvedl na straně 8 a 9 svého
rozhodnutí, kde mimo jiné upozornil, že stěžovatel porušoval zákon o veřejném zdravotním
pojištění i přesto, že se na území České republiky zdržoval již od roku 2001 a byl velmi dobře
obeznámen se svou povinností z tohoto zákona vyplývající, neboť dne 6. 9. 2006 pojistné
uhradil. Žalovaný ve svém rozhodnutí vysvětlil, že za důvod prominutí této podmínky nelze
považovat tehdejší nepříznivou finanční situaci stěžovatele plynoucí z jeho podnikatelských
aktivit. Nejvyšší správní soud je taktéž toho názoru, že stěžovatel neuvedl žádné relevantní
okolnosti, které by mu bránily v plnění jeho zákonných povinností, a které by představovaly
důvody hodné zvláštního zřetele pro prominutí jeho jednání. Byť se stěžovateli může posouzení
podmínky dle §7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství jevit jako přísné, soud považuje
úvahu správních orgánů, která vedla k neprominutí uvedené podmínky, za zcela logickou
a pohybující se v mezích zákona.
[18] Podle další kasační námitky městský soud neprovedl výslech stěžovatele, přestože
to stěžovatel v žalobě navrhl. Ani tuto námitku neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Stěžovatel předně nemá pravdu v tom, že by městský soud v napadeném rozsudku uvedl,
že mu tento důkaz nebyl navržen. Soud však považoval provedení výpovědi stěžovatele
za nadbytečné, neboť důvody vedoucí ho k neplacení plateb pojistného na veřejné zdravotní
pojištění dostatečně seznal již z jeho rozkladu (viz str. 6 napadeného rozsudku). Postupoval
tak v souladu s §52 odst. 1 s. ř. s., dle kterého je na soudu, které z navržených důkazů provede.
V daném případě se skutečně lze domnívat, že výpověď stěžovatele by další informace, relevantní
pro posouzení opodstatněnosti prominutí podmínky stanovené v §7 odst. 1 písm. e) zákona
o státní občanství, nad rámec okolností známých ze správního řízení, nepřinesla.
[19] Pokud stěžovatel trval na nařízení jednání, měl možnost v souladu s §51 odst. 1 s. ř. s.
vyslovit nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání, což však neučinil. Za takový nesouhlas
se přitom nepovažuje, pokud účastník v řízení o žalobě navrhne provedení důkazů před správním
soudem (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 2. 2016, č. j. 7 As 93/2014 – 48,
publ. pod č. 5/2016 Sb. NSS), jak zmínil již městský soud. Zcela nepřípadné je stěžovatelovo
konstatování, že výzva s poučením dle §51 odst. 1 s. ř. s. následovala bezprostředně po podání
žaloby a v této době nebylo možno předpokládat rozhodnutí věci až za 18 měsíců. V této
souvislosti je třeba připomenout, že soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.), a proto
v zásadě není rozhodné, k jakým událostem či změnám došlo v období mezi podáním žaloby
a jejím projednáním. Z tohoto důvodu je také nutno označit jako nepřiléhavý názor stěžovatele,
že napadený rozsudek je z dnešního pohledu nespravedlivý, pokud bere v úvahu stav v roce
2015, tedy v době vydání napadeného správního rozhodnutí.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[20] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
námitky stěžovatele nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední
věty, zamítl.
[21] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu
náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu