ECLI:CZ:NSS:2017:1.AS.345.2016:28
sp. zn. 1 As 345/2016 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: S. M.,
zastoupen Mgr. Tomášem Matějíkem, advokátem se sídlem Masarykova 37, Brno,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2015, č. j. JMK 44829/2015, sp. zn. S-
JMK 44829/2015/ODOS/Fö, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 24. 11. 2016, č. j. 41 A 34/2015 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 17. 3. 2015, č. j. ODSČ-42026/14-29, shledal Magistrát města Brna,
odbor dopravněsprávních činností, žalobce vinným ze spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Přestupku se měl dopustit
tím, že dne 19. 5. 2014 v 07:59 hod., jakožto řidič motorového vozidla tov. zn. Mercedes Benz,
RZ X, v Brně na ulici Ostravská ve směru od centra města, překročil nejvyšší povolenou rychlost
stanovenou dopravní značkou na 80 km/h , přičemž mu byla silničním radarovým rychloměrem
AD9C naměřena rychlost 112 km/h. Přestupek měl spáchat podruhé v období dvanácti po sobě
jdoucích kalendářních měsíců. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 4.000 Kč a zákaz činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř měsíců. V odvolání žalobce brojil
zejména proti konání ústního jednání v jeho nepřítomnosti, způsobu hodnocení společenské
nebezpečnosti a skutečnosti, že se správní orgán prvního stupně nikterak nevypořádal s osobou
pachatele a jeho osobními a majetkovými poměry ve vztahu k přiměřenosti trestu zákazu
činnosti. Svoje poměry v odvolání stručně uvedl. Žalobcovo odvolání následně žalovaný zamítl a
potvrdil správní rozhodnutí prvního stupně.
[2] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného správní žalobou, ve které namítal především
vadu předcházejícího řízení spočívající v konání ústního jednání bez jeho přítomnosti v důsledku
neakceptace jeho omluvy z jednání. Rovněž namítl, že správní orgány nesprávně vyhodnotily
provedené důkazy a učinily z nich nesprávné závěry a zjištění, zejména pak nebylo jednoznačně
prokázáno, že přestupek spáchal žalobce.
[3] Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Uvedl, že neúčast žalobce na ústním
jednání před správním orgánem prvního stupně nebránila dostatečnému zjištění skutkového
stavu, neboť správní orgán měl dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí. Krajský soud,
s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dále konstatoval, že je nutné splnit tři
podmínky (včasnost omluvy, její odůvodnění a prokázání existence důvodu omluvy), aby bylo
možné hovořit o náležité omluvě. V případě žalobce nebyla splněna podmínka dostatečného
důvodu omluvy z ústního jednání. Žalobce udělil dne 6. 2. 2015 (v pátek) plnou moc
Mgr. Matějíkovi, kterou nahradil původní zastoupení žalobce Mgr. Valentou. Téhož dne
se Mgr. Matějík omluvil z ústního jednání a požádal o jeho odročení z důvodu, že se musí
seznámit s podklady a spisovým materiálem. Následující pracovní den (pondělí 9. 2. 2015) správní
orgán provedl ústní jednání, přičemž omluvu zástupce žalobce neakceptoval. Soud k tomu uvedl,
že žalobce neprokázal nezbytnost změny zástupce pouhý jeden pracovní den před konáním
ústního jednání, resp. neuvedl, proč tak neučinil s větším časovým předstihem. Předvolání
k ústnímu jednání bylo žalobci doručeno dne 29. 12. 2014, tedy s dostatečným časovým
předstihem. Skutečnost, že není zástupce schopen se připravit na jednání, je již záležitostí mezi
ním a žalobcem.
[4] K námitce nevěrohodnosti svědků soud konstatoval, že žalobce neuvedl žádné konkrétní
argumenty, které by zpochybňovaly pravdivost jejich výpovědí. Dále soud poukázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, dle které je policista obecně považován za nestr anného svědka.
V nyní posuzované věci nejsou výpovědi policistů ve vzájemném rozporu, ani nebyl zjištěn žádný
jiný důvod, proč by měli zasahující policisté vyvinout větší úsilí ke stíhání žalobce. Na základě
jejich výpovědí a podkladů, které vypracovali na místě, včetně identifikačních údajů žalobce
a čísla jeho řidičského průkazu, neměl soud pochyb o tom, že žalobce předmětný přestupek
spáchal.
[5] Dále krajský soud zamítl námitku, že správní orgány neodůvodnily naplnění společenské
nebezpečnosti jednáním žalobce. Správní orgán prvního stupně i žalovaný se však zabývaly
naplněním materiální stránky přestupku, přičemž krajský soud se s jejich závěry ztotožnil.
[6] Pokutu správní orgán uložil v horní polovině zákonné sazby, a to především z důvodu,
že se stejného přestupku žalobce dopustil opakovaně. Soud toto zdůvodnění považoval
za dostačující a výše pokuty se mu jeví jako adekvátní spáchanému skutku. K námitce
nepřiměřenosti zákazu činnosti soud odkázal na usnesení ze dne 30. 6. 2015,
č. j. 41 A 32/2015 - 22, kterým nepřiznal žalobě odkladný účinek. Žalobce totiž neprokázal,
že by mu byla způsobena neúnosná újma a nemohl by pokračovat v podnikatelské činnosti.
Předmětem podnikání žalobce není řízení vozidel. Poslední námitka, týkající se nedostatečného
odůvodnění odmítnutí provedení navržených důkazů, nebyla rovněž důvodná. Správní orgán měl
dostatečně zjištěn skutkový stav, a proto byly tyto důkazy označeny za nadbytečné.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
a to z důvodů, jež podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti opakuje svoji argumentaci ze správní žaloby i odvolání proti
správnímu rozhodnutí prvního stupně, přičemž ji dále rozvádí. Napadá postup správního orgánu
prvního stupně, který mu nevyhověl a provedl ústní jednání dne 9. 2. 2015 bez jeho přítomnosti.
Krajský soud pak zcela nelogicky vyhodnotil omluvu zástupce tak, že se týká pouze zástupce,
nikoli žalobce samotného, a proto se ústního jednání žalobce účastnit mohl, resp. měl, neboť
se sám také neomluvil. Krajský soud si protiřečí, pokud se ztotožňuje s úsudkem správních
orgánů, avšak svoji argumentaci zakládá na rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 12. 2013, č. j. 8 As 53/2013 - 37, který naopak zdůrazňuje právo obviněného na obhajobu.
Krajský soud ospravedlňuje diskreční pravomocí správního orgánu vyloučení základního práva
na právní zastoupení, resp. práva na spravedlivý proces. Změna obhájce je velmi důležitým
důvodem, pro který měl správní orgán vyhovět žádosti o odročení ústního jednání. Není tedy
pravdou, že by byly splněny podmínky pro konání ústního jednání bez přítomnosti žalobce, resp.
jeho zástupce. Žalobce může měnit zástupce kdykoli v průběhu správního řízení. K tomu odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2009, č . j. 7 As 28/2009 - 99. Předložení
scanu plné moci považuje za dostatečný způsob prokázání důvodu omluvy a změny zástupce.
Z výše uvedených důvodů tedy správní orgány, resp. krajský soud připravily žalobce mj. o právo
klást svědkům otázky, doplňovat svá tvrzení, navrhovat důkazy, vyjádřit se a vznášet námitky.
[9] Dále stěžovatel namítá, že v řízení před správními orgány nebylo možné dospět k závěru,
že přestupcem byl právě žalobce. Správní orgány uvěřily tomu, co vypověděli zasahující policisté,
jejichž výpovědi však byly naprosto nevěrohodné. Zřejmě neměly důvod „se trápit“ se zásadou
in dubio pro reo, skutečnou společenskou nebezpečností jednání žalobce a jeho osobními
a majetkovými poměry. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí není patrné, kdo jsou svědci
V. a T., proč byli předvoláni a co mělo být prokázáno jejich výpověďmi. Ani jeden ze svědků
neuvedl, že skutku se dopustil právě žalobce. Ani z ostatních podkladů rozhodnutí bez
pochybností neplyne, že v inkriminovaném místě a čase řídil předmětné vozidlo právě žalobce.
Nebylo tedy možné, v souladu se zásadou in dubio pro reo, žalobce za vytýkaný skutek shledat
vinným a potrestat.
[10] Z oznámení o přestupku ani z výpovědí svědků nelze dovozovat, že právě žalobce byl
řidičem, kterého zasahující policisté zastavili. Oznámení o přestupku není žalobcem podepsáno.
Ze záznamu o přestupku rovněž není možné dovodit, že řidičem byl žalobce, neboť na snímku
není vidět osoba žalobce ani celé vozidlo, nýbrž pouze zadní spodní levá část vozidla. Rovněž
není zřejmé, v jakém konkrétním místě byla fotografie pořízena, resp. zda byla pořízena
přístrojem AD9C, neboť takové označení není na záznamu uvedeno. Záznam je nevěrohodný
a neprůkazný, jelikož do něj neznámo kdo a neznámo kdy dopsal některé údaje ručně, přičemž
ostatní údaje jsou vytištěny strojově.
[11] Další námitka se týká hodnocení společe nské nebezpečnosti jednání žalobce. Správní
orgány jej označily za vysoce společensky nebezpečné, jelikož se daného jednání žalobce dopustil
podruhé v období dvanácti po sobě jdoucích měsíců. Žalobce tak byl kriminalizován a hodnocen
jako osoba páchající závažnou úmyslnou trestnou činnost i přes to, že nikomu nezpůsobil škodu
či újmu na zdraví. Rovněž není dostačujícím důvodem k uložení sankce v horní polovině
zákonné sazby skutečnost, že k přestupku došlo v ranních hodinách v době zvýšeného výskytu
ostatních účastníků silničního provozu.
[12] Správní orgány prakticky vůbec nepřihlédly k osobě pachatele a jeho osobním
a majetkovým poměrům. Správní orgán prvního stupně k tomu uvedl, že žalobce hodnověrným
způsobem nedoložil své osobní a majetkové poměry, a i přes to konstatoval, že pokuta
ve výši 4.000 Kč není pro žalobce likvidační. Žalobce k tomu uvádí, že pokuta ve výši 4. 000 Kč
pro něj možná není likvidační, avšak druhá sankce v podobě zákazu činnosti pro něj likvidační
je. Žalobce je podnikatelem a k výkonu své činnosti potřebuje řídit vozidlo. Jinak by mu hrozil
úpadek, resp. by nemohl plnit svou vyživovací povinnost vůči rodině. Dále uvedl, že rozhodnutí
žalovaného neobsahuje odůvodnění, proč považoval žalobcem navržené důkazy za nadbytečné,
resp. o některých navržených důkazech se žalovaný ani nezmiňuje.
[13] Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušit napadený rozsudek a věc vrátit
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[14] Žalovaný se vyjádřil tak, že kasační stížnost nepovažuje za důvodnou, napadený rozsudek
má za správný a odůvodněný a předcházející správní řízení bylo provedeno zcela v souladu
s platnou právní úpravou. Proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním sou dem
[15] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s .).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
III. A Přezkoumatelnost rozsudku
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, vnesené toliko v obecnější rovině. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou
rozhodnutí krajského soudu, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud
by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má -li rozhodnutí
soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok
rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např.
rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména
ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo
rozhodováno či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů
(pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek); jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu
k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130).
[18] V případě napadeného rozsudku se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace; napadené rozhodnutí jasně a přehledně
obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotný stěžovatel jeho obsahu
porozuměl, přičemž s jeho závěry věcně polemizuje v obsáhlé kasační stížnosti. Nelze tudíž
hovořit o tom, že by rozsudek krajského soudu byl nesrozumitelný. Skutečnost, že stěžovatel
se závěry soudu nesouhlasí, není důvodem pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho
nepřezkoumatelnost.
III. B Ústní jednání v nepřítomnosti stěžovatele
[19] Dále se kasační soud zabýval námitkou porušení procesních práv stěžovatele v důsledku
konání ústního jednání před správním orgánem prvního stupně bez přítomnosti stěžovatele. Tato
námitka není důvodná. Z obsahu spisové dokumentace vyplývá, že stěžovatel dne 28. 7. 2014
udělil procesní plnou moc Mgr. Liboru Valentovi, aby jej zastupoval v předmětném
přestupkovém řízení. Tento zástupce se dne 26. 8. 2014 dostavil k správnímu orgánu prvního
stupně, nahlédl do správního spisu a požádal o jeho kopii, přičemž tato mu byla vydána. Dne
25. 9. 2014 se stěžovatel prostřednictvím zástupce omluv il z ústního jednání nařízeného na den
29. 9. 2014 a požádal o odročení jednání, přičemž jako důvod uvedl nemoc zástupce. Správní
orgán mu vyhověl a nařídil ústní jednání na den 9. 2. 2015. Předvolání správní orgán doručil
stěžovateli fikcí dne 29. 12. 2014 a jeho zástupci do datové schránky dne 17. 12. 2014. Následně
nový zástupce Mgr. Tomáš Matějík zaslal správnímu orgánu oznámení o převzetí zastoupení
stěžovatele, procesní plnou moc a žádost o odročení z důvodu nutnosti prostudování dodaných
podkladů a potřebě nahlédnout do spisu, to vše s datem 6. 2. 2015. Správní orgán prvního stupně
tuto omluvu neakceptoval, provedl ústní jednání bez přítomnosti stěžovatele a jeho nového
zástupce a následně rozhodl ve věci samé. Jako důvod neakceptace správní orgán uvedl,
že omluva nebyla včasná, jedná se již o druhou omluvu v daném řízení, ke změně zástupce došlo
jen tři dny před konáním ústního jednání, přičemž předchozímu zástupci byla poskytnuta veškerá
spisová dokumentace. Žalovaný se ztotožnil s tímto závěrem, přičemž však doplnil, že omluva
se týkala toliko zástupce stěžovatele, nikoli samotného stěžovatele, který byl samostatně
předvolán a mohl se tak účastnit ústního jednání. Krajský soud korigoval závěr žalovaného
o tom, že omluva z jednání se týkala pouze zástupce, přičemž uvedl, že tato argumentace není
relevantní. Žalovaný se však věcně zabýval omluvou zástupce, a proto uvedené pochybení
nemělo vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Omluvu soud považoval za včasnou, nikoli však
důvodnou, jelikož stěžovatel neprokázal nutnost změny zast oupení, ani neuvedl, proč tak neučinil
dříve než jeden pracovní den před konáním ústního jednání.
[20] Nejvyšší správní soud k tomu konstatuje, že právo stěžovatele nechat se zastoupit a právo
na projednání věci v jeho přítomnosti představují jedny z imanentních součástí široce pojímaného
práva na spravedlivý proces, které je nutné respektovat ze strany správních orgánů.
[21] V případě ústního jednání není pro uplatnění procesních práv stěžovatele nezbytná jeho
osobní účast. Povaha těchto práv nevyžaduje osobní úkon účastníka, ale účastník může tato práva
uplatnit prostřednictvím svého zástupce, který může navrhovat důkazy, seznámit se s podklady
pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim, klást svědkům otázky atd. Z úkonů zástupce pak vznikají
práva a povinnosti přímo zastoupenému (§34 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu).
Podmínka osobní účasti obviněného při jednání nevyplývá ani z čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož má každý obviněný právo obhajovat
se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru. Pokud je tedy obviněný zastoupen,
zpravidla postačí, pokud se ústního jednání zúčastní pouze jeho zástupce. Osobní účast
obviněného, který je zastoupen, by byla vyžadována pouze tehdy, vyvstala li by potřeba jej
vyslechnout z důvodu zjištění skutkového stavu (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 12. 2013, č . j. 8 As 53/2013 - 37).
[22] Pokud je tedy stěžovatel zastoupen, procesní aktivita se přesouvá na bedra jeho zástupce,
vyjma úkonů vyžadujících osobní účast stěžovatele a dalších úkonů, které se obviněný rozhodne
osobně vykonat. Součástí práva na právní pomoc je však i možnost, aby byl zástupce přítomen
úkonům, které stěžovatel vykonává osobně. Proto nelze souhlasit ze závěry žalova ného, že účasti
stěžovatele na ústním jednání nic nebránilo. Naopak, bránila tomu potencionální nepřítomnost
jeho zástupce. Jinými slovy, omluví-li se zástupce účastníka řízení, lze tuto omluvu vztáhnout
i na osobu samotného účastníka řízení, trvá-li (byť konkludentně) na přítomnosti svého zástupce
u příslušného procesního úkonu. Krajský soud však správně dovodil, že se žalovaný zabýval
věcnou stránkou omluvy zástupce stěžovatele, a proto výše uvedené pochybení nemá vliv
na zákonnost.
[23] Podle §74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon
o přestupcích“), platí, že „[o] přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti
obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání
dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. “ Uplatnění práva na projednání
přestupku v přítomnosti obviněného předpokládá součinnost jak ze strany správního orgánu, tak
ze strany samotného obviněného. Správní orgán má povinnost postupovat tak, aby obviněnému
vytvořil podmínky pro výkon tohoto práva. Jde především o nutnost obviněného řádně a včas
předvolat k jednání. Již samotná povaha práva na projednání přestupku v přítomnosti
obviněného však v praxi vyžaduje jistý stupeň součinnosti také ze strany obviněného. Tu lze
spatřovat např. v tom, že se fyzicky dostaví, případně se náležitě omluví, v těch (svým
charakterem výjimečných) případech, pokud se nemůže dostavit, byť se jednání zúčastnit chce.
Právo obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti zcela jistě může a má napomoci tomu,
aby byl řádně zjištěn skutkový stav, a již při jednání lze realizovat právo vyjádřit se ke všem
skutečnostem, které se obviněnému z přestupku kladou za vinu, a k důkazům o nich. Výko n
tohoto práva tak směřuje k řádnému projednání přestupku, jeho smyslem však není a ani nemůže
být vytvoření obstrukčního nástroje, kterým by mohl obviněný efektivně bránit projednání
přestupku, z něhož je obviněn. Na obviněného tak lze v souvislosti s výkonem práva
na projednání přestupku v jeho přítomnosti klást požadavky zaručující, že ústní jednání
o přestupku bude možné efektivně uskutečnit (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 2. 2013, č. j. 9 As 101/2012 - 60).
[24] Uvedené požadavky se pak týkají především situace, kdy se z důvodů na své straně
nemůže obviněný účastnit již nařízeného jednání o přestupku a souvisí s omluvou z jednání.
V případě, že se obviněný z přestupku ústního jednání nemůže účastnit a svou nepřítomnost
náležitě omluví, nelze ústní jednání konat a musí být odročeno. Pokud byl naopak obviněný
řádně předvolán a bez omluvy se nedostavil, přičemž se před samotným jednáním omluvit mohl,
ústní jednání o přestupku může proběhnout i bez účasti obviněného (srov. §74 odst. 1 zákona
o přestupcích). Omluva v těchto případech hraje rozhodující roli pro postup správního orgánu.
Správní orgán má povinnost akceptovat omluvu, která je náležitá. To předpokládá jak její
bezodkladnost, tak i relevantnost důvodů, o něž se opírá. Obviněný z přestupku má díky tomu
možnost dosáhnout odročení jednání z důvodů spočívajících na jeho straně. Právní institut
omluvy z ústního jednání o přestupku tak pro obviněného představuje určité zákonem
předvídané dobrodiní, jehož využití je však nutno spojit s po žadavky, které zaručí jeho výkon,
jenž nebude kolidovat se samotným účelem řízení – projednáním přestupku (viz výše uvedený
rozsudek č. j. 9 As 101/2012 - 60).
[25] Krajský soud při přezkumu splnění podmínek vymezených v §74 odst. 1 zákona
o přestupcích zcela přiléhavě poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013 - 25, a aplikoval závěry v něm uvedené. Aby bylo možné
považovat omluvu z ústního jednání za náležitou, musí se jednat o omluvu včasnou, s vážným
důvodem a s doložením důvodu.
[26] V nyní posuzované věci se kasační soud ztotožňuje se závěrem krajského soudu,
že omluva zástupce z jednání konaného dne 9. 2. 2015 byla včasná, nikoli však s vážným
důvodem. Změna zástupce je možná kdykoliv v průběhu přestupkového řízení. Učinil-li tak
stěžovatel tři dny před konáním ústního jednání, resp. jeden pracovní den před jeho konáním,
a omluva z ústního jednání obsahuje toliko strohé vyjádření, že došlo k převzetí právního
zastoupení, a proto nový zástupce potřebuje čas na prostudování podkladů a spisového
materiálu, nelze pak bez dalšího hovořit o důvodu vážném. V posuzované věci správní orgán
neupřel stěžovateli právo zvolit si zástupce, avšak pouze neakceptoval jeho omluvu z jednání.
Proto Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že skutečnost, zda se nový zástupce
dokáže připravit na ústní jednání je pouze problémem ve vztahu stěžovatele se zástupcem.
Situace by byla odlišná, pokud by stěžovatel, resp. jeho zástupce rozvedl důvody své omluvy
např. o nezbytnost změny v osobě zástupce z objektivních důvodů. Avšak důvod omluvy
formulovaný zástupcem stěžovatele v nyní posuzované věci nelze považovat za vážný. Proto
Nejvyšší správní soud uzavírá, že v přestupkovém řízení byly splněny podmínky pro konání
ústního jednání v nepřítomnosti stěžovatele a jeho zástupce, a tudíž stěžovatel nebyl zkrácen
na svých procesních právech.
III. C Další námitky
[27] Námitka, že nebylo bez pochybností prokázáno, že přestupcem byl právě stěžovatel, není
důvodná. V prvé řadě Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel v žádném ze svých podání
explicitně netvrdil, že předmětný skutek nespáchal. Pouze opakovaně poukazoval, že z podkladů
pro rozhodnutí ve věci samé nelze bez pochybností dovozovat, že právě stěžovatel je přestupcem
v dané věci. Kasační soud však tento názor nesdílí. Z oznámení přestupku, který byl sepsán při
zastavení a kontrole stěžovatele, plyne, že přestupku se měl dopustit právě stěžovatel. Jsou zde
uvedeny osobní údaje stěžovatele včetně čísla řidičského průkazu. Je pravdou, že tento dokument
stěžovatel nepodepsal, resp. jej odmítl podepsat. Avšak tato skutečnost neznamená, že jej nelze
použít jako podklad pro meritorní rozhodnutí. Navíc stěžovatel nikdy netvrdil nepravdivost
zapsaných údajů, nebo že by došlo ke zneužití jeho řidičského průkazu. Proto z obsahu tohoto
dokumentu lze dovodit závěr, že zasahující policisté dopisovali do předtištěného dokumentu
Oznámení přestupku údaje z řidičského průkazu, který jim řidič předložil a řidičem byl ztotožněn
právě stěžovatel. Námitka, že někdo dopsal některé údaje do předepsaného dokumentu
Oznámení přestupku, také není důvodná. Jedná se totiž o standardní postup, kdy policisté
disponují předtištěnými formuláři, které doplňují o nezbytné údaje přímo při zásahu na místě
samém. Podobně jako je tomu v případě vyplňování bloků při řešení přestupků v blokovém
řízení.
[28] Záznam o přestupku obsahuje fotografii levé zadní spodní části vozidla, na které
je připevněn štítek s registrační značkou. Na této fotografii je rovněž uvedeno výrobní číslo
měřidla 07/0208, které se shoduje s výrobním číslem uvedeným na ověřovacím listu založeným
ve spise. Skutečnost, že na fotografii není vidět osoba řidiče, neznamená, že záznam o přestupku
nelze použít jako podklad pro meritorní rozhodnutí. Tento podklad prokazuje pouze to, že dané
vozidlo jelo v určitý čas určitou rychlostí. Až následně ve spojení s oznámením přestupku
a výpověďmi zasahujících policistů lze určit jako přestupce právě stěžovatele. Jinými slovy,
rozhodnutí, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání daného přestupku, je vydáno
na základě uceleného řetězce podkladů, který Nejvyšší správní soud považuje za zcela dostatečný.
[29] Co se týče námitky, že výpovědi policistů jsou nevěrohodné, tak Nejvyšší správní soud
uvádí, že ji nepovažuje za důvodnou. Je pravdou, že svědci vypovídali o zásahu z doby před
téměř devíti měsíci. Nicméně tato skutečnost nevylučuje, že by si svědci nemohli pamatovat
podstatné okolnosti posuzované věci. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje
na rozsudek ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 - 63, ve kterém Nejvyšší správní soud
konstatoval, že „[o] případy, v nichž je možné pochybovat o věrohodnosti či nestrannosti policisty v pozici
svědka, půjde zejména tehdy, pokud jsou ve výpovědích policistů rozpory, je -li hodnoceno jednání obtížně
pozorovatelné pouhým okem, existují-li důkazy svědčící o zaujatosti policistů vůči osobě obviněného, pokud
je policista hodnocen či odměňován podle toho, s jakou úspěšností se mu daří dosahovat postihu jednotlivců
za přestupky, nebo v případě šikanózního postupu policistů, který spočívá v provádění přehnaně horlivé a rozsáhlé
kontroly, aniž by k tomu byl rozumný důvod. “ Výpovědi policistů v nyní posuzované věci jsou
konzistentní, logické a souladné. Nebyl tak naplněn ani jeden z důvodů uvedených v citovaném
rozsudku. Nejvyšší správní soud proto nepovažuje svědecké výpovědi zasahujících policistů
za nevěrohodné.
[30] Stěžovatel opětovně nikdy neuvedl, v čem má nevěrohodnost výpovědi policistů spočívat.
Nejvyšší správní soud k tomu konstatuje, že jejich výpovědi byly toliko velice obecné a vztahující
se zejména mechanismu, jakým dochází k měření rychlosti, k místu měření, a ke skutečnosti, zda
by nemohlo dojít k výměně řidiče zastaveného vozidla, se kterým byl spáchán přestupek. Pouze
při hodnocení těchto výpovědí s dalšími podklady rozhodnutí bylo možné dospět k závěru,
že to byl právě stěžovatel, kdo se přestupku dopustil.
[31] Další námitka směřuje do nesprávného hodnocení společenské nebezpečnosti jednání
stěžovatele. Tuto Nejvyšší správní soud rovněž nepovažuje za relevantní. Skutečnost,
že se přestupku dopustil stěžovatel opakovaně, zcela logicky odůvodňuje použití vyšší zákonné
sazby sankce, než je její spodní hranice. Rovněž lze souhlasit se sp rávním orgánem, že doba
spáchání přestupku vykazuje vyšší míru společenské škodlivosti, neboť v době okolo osmé
hodiny ranní je vždy zvýšený provoz na silnicích, a tedy i větší riziko dopravních nehod.
Překročil-li stěžovatel nejvyšší povolenou rychlost o více než 30 km/h, a to v době vyššího
stupně dopravní vytíženosti silnic, lze jeho jednání považovat za společensky škodlivější. Správní
orgány posuzovaly míru společenské škodlivosti jednání stěžovatele ze všech možných hledisek
a s jejich závěry se kasační soud, stejně jako krajský soud, ztotožňuje. Zbývá jen dodat,
že hodnocení osoby jako pachatele závažné úmyslné trestné činnosti přísluší toliko orgánům
činným v trestním řízení, nikoli správním orgánům. V nyní posuzované věci však správní orgány
neposuzovaly jednání stěžovatele jako trestný čin.
[32] Poslední námitka se týkala skutečnosti, že správní orgány vůbec nepřihlédly k osobě
stěžovatele a jeho osobním a majetkovým poměrům při ukládání sankce. Tato námitka není
důvodná.
[33] Podle §12 odst. 1 přestupkového zákona platí, že „[p]ři určení druhu sankce a její výměry
se přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem,
za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jaký m způsobem byl pro týž
skutek postižen v disciplinárním řízení.“ Za sankci je dle §11 odst. 1 téhož zákona považována pokuta
i zákaz činnosti.
[34] Obecně je ukládání sankce založeno na dvou základních principech – principu zákonnosti
trestu a individualizace trestu. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá závěr, že správní
orgán se při ukládání trestu (tj. v tomto případě pokuty a zákazu činnosti) musí výslovně zabývat
všemi kritérii, která zákon stanovuje. V případě, že některé z kritérií stanovených zákonem není
pro posouzení věci relevantní, má správní orgán povinnost se s takovým kritériem alespoň
stručně vypořádat a odůvodnit jeho nepodstatnost (blíže srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 8 As 17/2006 - 78).
[35] Ke způsobu, jakým bude správní orgán zjišťovat majetkové poměry obviněných,
rozšířený senát uvedl v usnesení ze dne 20. 4. 2010, č . j. 1 As 9/2008 - 133, že „[…] pravomoci
správního orgánu ke zjišťování osobních a majetkových poměrů účastníka řízení o jiném správ ním deliktu jsou
do určité míry omezené, byť se v obecné rovině podstatně neliší od pravomocí správního orgánu v řízení o přestupku
a s výjimkou možností prolomení bankovního tajemství (viz §8 trestního řádu) ani od pravomocí soudu v řízení
trestním. Je tudíž třeba na jedné straně vycházet z toho, že povinnost správního orgánu zjistit veškeré rozhodné
okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, jemuž má být z moci úřední uložena povinnost (§50 odst. 3
správního řádu), se vztahuje i na zjišťování osobních a majetkových poměrů účastníka řízení, je -li to nezbytné pro
stanovení výše pokuty za jiný správní delikt. Na straně druhé ovšem nelze opominout ani důkazní břemeno
účastníka řízení, které i v řízení o jiném správním deliktu nese, pokud jde o proká zání jeho vlastních tvrzení
(§52 správního řádu) […] Bude tedy záležet především na účastníku řízení, zda projeví svůj zájem na tom, aby
uložená pokuta pro něj neměla likvidační důsledky, tím, že správnímu orgánu poskytne základní údaje o svých
osobních a majetkových poměrech a tyto také věrohodným způsobem doloží či umožní správnímu orgánu, aby ověřil
jejich pravdivost např. tím, že zbaví pro tento účel výše zmíněné orgány veřejné moci mlčenlivosti. Pokud tak
účastník řízení neučiní a naopak odmítne poskytnout správnímu orgánu v tomto ohledu dostatečnou součinnost,
bude správní orgán oprávněn vyjít pouze z údajů, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení a které
si správní orgán může zjistit bez součinnosti s účastníkem řízení (vedle katastru nemovitostí např. z obchodního
rejstříku, pokud jde o subjekty v něm zapsané, nebo z výpovědí svědků znalých osobních a majetkových poměrů
účastníka řízení). Nepovede-li tento postup k přesnému výsledku, může si správní orgán takto učinit také jen
základní představu o příjmech a majetku účastníka řízení, a to i na základě odhadu, tedy do určité míry obdobně,
jako postupuje trestní soud podle výše zmíněného ustanovení §68 odst. 4 trestního zákoníku. “ Rozšířený senát
se sice v tomto rozhodnutí vyjadřoval ke zjišťování osobních a majetkových poměrů ve vztahu
k přiměřenosti pokuty, nicméně závěry v něm uvedené lze obecně vztáhnout i na sankci zákazu
činnosti. Obecně tedy platí, že správní orgány mají, v případě pasivity účastníka řízení, vyvinout
přiměřenou snahu o zjištění osobních a majetkových poměrů obviněných. Jinými slovy, mají
obviněné vyzvat k doložení svých poměrů, popř. se pokusit zjistit tyto informace z dalších zdrojů
bez participace obviněných.
[36] V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že správní orgán
prvního stupně nesplnil svoji povinnost, jestliže nezjišťoval osobní a majetkové poměry
stěžovatele ve vztahu k přiměřenosti sankce zákazu činnosti. S ohledem na výše uvedené
rozhodnutí rozšířeného senátu není správným postupem, pokud správní orgán odmítl zkoumat
poměry stěžovatele s odkazem, že je nedoložil. Tuto vadu však napravil žalovaný, který
se, v reakci na odvolání stěžovatele obsahující tvrzení o jeho osobních a majetkových poměrech,
v odůvodnění meritorního rozhodnutí zabýval tvrzenými poměry stěžovatele. Konkrétně své
úvahy uvedl na straně devět v předposledním odstavci rozhodnutí o odvolání tak, že „[…] ztráta
řidičského oprávnění může znamenat pro obviněného po určitou dobu trvající omezení, nicméně je toho názoru,
že toto omezení pro obviněného automaticky nemusí znamenat ztrátu možnosti výdělečné činnosti vůbec, pokud
tedy předmětem výdělečné činnosti není funkce řidiče z povolání. Toto však z tvrzení obviněného nevyplývá. Dle
odvolacího správního orgánu je tedy věcí obviněného, jak své poměry dále upraví vzhledem ke vzniklé situaci.
Ostatně doprava automobilem není jediným možným způsobem přepravy, kterého je možné využívat k přesunu
z jednoho bodu do druhého. Navíc obviněný v odvolání uvádí, že jako podnikatel zaměstnává 6 - 9 zaměstnanců,
tudíž lze důvodně předpokládat, že některý z těchto zaměstnanců je držitelem řidičského oprávnění, tudíž výkon
podnikatelské činnosti obviněného není závislý pouze a jen na držbě řidičského oprávnění obviněným. “ Žalovaný
tedy reagoval na stěžovatelem tvrzenou likvidační povahu trestu zákazu činnosti, což Nejvyšší
správní soud považuje za dodatečné zhojení dřívějšího pochybení správního orgánu prvního
stupně.
[37] Nad rámec posouzení projednávané věci Nejvyšší správní soud podotýká, že by bylo
vhodnější, pokud by poučení obsažené v předvolání k ústnímu jednání obsahovalo výzvu
k doložení osobních a majetkových poměrů, resp. by správní orgán více rozvedl poučení podle
§36 a §52 správního řádu o možnost tvrdit a prokazovat mj. práv ě osobní a majetkové poměry.
Naopak odkaz na §82 odst. 4 správního řádu, který je rovněž obsažený v poučení na předvolání,
je pro účely přestupkového řízení zcela irelevantní, neboť v tomto typu řízení se koncentrace
řízení neaplikuje jako v obecném správním řízení.
[38] S ohledem na vše shora uvedené proto Nejvyšší správní soud konstatuje, že neshledal
v postupu žalovaného ani krajského soudu žádná pochybení, která by měla vliv na zákonnost
napadaných rozhodnutí. Pochybení správního orgánu prvního stupně pak bylo následně zhojeno
žalovaným.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[39] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1
in fine s. ř. s. shledal jako nedůvodnou.
[40] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl,
že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu