ECLI:CZ:NSS:2017:1.AS.60.2017:33
sp. zn. 1 As 60/2017 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: M. K.,
zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4,
proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2015, č. j. MSK 36122/2015, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2016, č. j. 19 A
54/2015 - 94,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce byl rozhodnutím Magistrátu města Havířova (dále jen „správní orgán I. stupně“)
ze dne 8. 1. 2015, č. j. OVV1/83987/2014-9, uznán vinným ze spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
(dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se měl dopustit tím, že dne 26. 9. 2014 kolem
23.55 hodin v Havířově na ulici Ostravská řídil motorové vozidlo, aniž by byl držitelem
řidičského oprávnění. Za spáchání tohoto přestupku byla žalobci uložena pokuta ve výši
25.000 Kč a sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu
12 měsíců. Na základě odvolání bylo prvostupňové rozhodnutí přezkoumáno žalovaným, který
jej změnil pouze tak, že dílčím způsobem přeformuloval jeho výrok (jeho skutkovou větu) tak,
že zněl: (…) je vinen tím, že dne 26. 9. 2014 kolem 23:55 hodin v kat. území Havířov – Město na ulici
Ostravská řídil osobní motorové vozidlo Mercedes, rz. X, aniž byl držitelem příslušného řidičského oprávnění,
kdy toto pozbyl dne 26. 8. 2014.“ S právním hodnocením, jak je provedl správní orgán I. stupně, se
však žalovaný ztotožnil, a proto prvostupňové rozhodnutí ve zbytku potvrdil, a to rozhodnutím
ze dne 16. 6. 2015, č. j. MSK 36122/2015.
[2] Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě. Při
prvotním posouzení věci dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je opožděná, pročež
ji usnesením ze dne 15. 3. 2016, č. j. 19A 54/2015 – 52, odmítl. Zde specifikované odmítavé
usnesení však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 7. 2016, č. j. 1 As 103/2016 – 40,
zrušil. Následně krajský soud věc projednal meritorně a žalobu v záhlaví označeným rozsudkem
zamítl.
[3] Krajský soud se předně neztotožnil s tvrzením žalobce, že rozhodnutí správních orgánů
jsou nepřezkoumatelná. Vyjádřil naopak přesvědčení, že správní orgány svá rozhodnutí náležitým
a srozumitelným způsobem odůvodnily, přičemž se vypořádaly i s jednotlivými námitkami
žalobce vznášenými v průběhu správního řízení. Krajský soud se ztotožnil se správními orgány
v tom směru, že nevědomost žalobce o pozbytí řidičského oprávnění (uložení sankce zákazu
řízení motorových vozidel v dřívějším přestupkovém řízení), jej nezprošťuje odpovědnosti
za spáchání přestupku. Rozhodnutí, jímž byla žalobci sankce zákazu řízení motorových vozidel
pravomocně potvrzena, bylo doručováno zástupci žalobce. Pokud se přitom žalobce nechal
v přestupkovém řízení zastoupit advokátem, učinil tak zcela dobrovolně, a nemůže se posléze
dovolávat toho, že ho právní zástupce o doručení rozhodnutí neinformoval, a žalobce se tak
s rozhodnutím neseznámil. Tyto skutečnosti mohou vést toliko k závěru o formě zavinění
ve formě nevědomé nedbalosti, nikoliv o absenci zavinění, jak dovozuje žalobce. Ze správních
rozhodnutí jsou dále seznatelné i důvody, pro něž se správní orgány rozhodly neprovést
dokazování výslechem žalobcem navrženého svědka – jeho zástupce Mgr. Jaroslava Topola,
přičemž tyto důvody krajský soud považoval za zcela racionální. Obdobně ani soud neshledal
výslech Mgr. Topola v soudním řízení nezbytným a za přínosné nepovažoval ani provedení
dokazování výpisem z bodového hodnocení řidiče a historií změn v žalobcově evidenční kartě
řidiče. V neposlední řadě krajský soud vyhodnotil jako nedůvodnou námitku žalobce, že mu
nebylo umožněno seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž vymezil následující kasační body. Předně setrval na své argumentaci ze správního
a předcházejícího soudního řízení o absenci zavinění za spáchání přestupku. Stěžovatel
akcentoval, že si dříve uložené sankce zákazu řízení nebyl vědom, neboť byl v dotčeném
přestupkovém řízení, v němž mu byla tato sankce uložena, zastoupen advokátem. Stěžovatel
se přitom svého advokáta opakovaně dotazoval, zda již bylo v dané věci vydáno rozhodnutí.
Tento jej však opakovaně ujišťoval, že nikoliv. Stěžovatel si také přebíral veškerou poštu
a z opatrnosti si nechal vyhotovit výpis z bodového hodnocení řidiče. Stěžovateli tedy není
zřejmé, co více mohl ve věci učinit. Krajský soud k situaci stěžovatele uvedl, že pochybení
advokáta jde plně k jeho tíži a komunikace mezi advokátem a klientem je ryze soukromoprávní
záležitostí. S tímto názorem se však stěžovatel nemůže ztotožnit, neboť stát garantuje určitou
úroveň kvality advokátních služeb, což je patrné kupříkladu z toho, že proti advokátům lze zahájit
u České advokátní komory kárné řízení. Krajský soud tedy dle mínění stěžovatele nemůže
přehlížet rozdíl mezi běžným obecným zmocněncem, za nějž odpovídá účastník řízení,
a advokátem, na jehož profesionalitu se účastník může spolehnout. Stěžovatel se proto domnívá,
že jeho jednání nebylo zaviněné, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti. Již samotná skutečnost,
že byl v řízení zastoupen advokátem, nasvědčuje tomu, že o rozhodných skutečnostech (uložení
zákazu řízení motorových vozidel) nejenže nevěděl, ale ani vědět nemohl. Stěžovatel však byl
natolik opatrný, že si i přesto situaci u svého advokáta ověřoval a nadto si ještě nechal vyhotovit
výpis z bodového hodnocení, který je veřejnou listinou obsahující informace o veškerých
pravomocných rozhodnutích o přestupcích a uložených sankcích za tyto přestupky. Stěžovatel
přitom nemůže přijmout argumentaci krajského soudu, že takový výpis není relevantní, neboť
jsou do něj údaje zapisovány se zpožděním a nadto ve lhůtách, které jsou pořádkové. Dle názoru
stěžovatele není reálné, aby se každý účastník neustále informoval na stav řízení u všech
správních orgánů a je tedy zcela přirozené, že spoléhá na pravdivost údajů zapsaných
v dostupných evidencích. Argumentaci krajského soudu proto považuje za přepjatě
formalistickou a jako takovou ji odmítá, neboť by mohla vést až ke zcela absurdním závěrům.
Závěrem zdůraznil, že nebyl nedbalý, neboť zachoval obecně uznávanou míru opatrnosti, a proto
u něj nelze zavinění za spáchaný přestupek dovodit.
[5] Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítl, že je trestán za omyl veřejné moci, z jejíž strany
nebylo pravomocné rozhodnutí o spáchání přestupku řádně zaevidováno do karty řidiče ani
bodového hodnocení řidiče. Správní orgán měl ze zákona povinnost údaje zaevidovat do pěti
dnů, přesto však ani měsíc po nabytí právní moci rozhodnutí nebyla tato povinnost splněna.
Stěžovatel připodobňuje výpis z evidenční karty řidiče svojí povahou k doložce právní moci
a s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 456/97, dovozuje,
že nesprávnost v něm uvedených údajů nemůže jít k jeho tíži. Argumentoval-li krajský soud
možnou prodlevou mezi nabytím právní moci rozhodnutí a provedením záznamu do evidenční
karty řidiče, pak stěžovatel poukazuje na skutečnost, že správní orgány jsou povinny činit úkony
bez zbytečného odkladu. V daném případě se tak nestalo, a ačkoliv si pořídil výpis z bodového
hodnocení řidiče pouhý den před spácháním přestupku, údaj o již měsíc pravomocném
rozhodnutí v něm nebyl obsažen. Za tuto liknavost nemůže nést odpovědnost stěžovatel, ale
dotčený správní orgán, který byl povinen zápis do evidence provést. Stěžovatel rovněž
zpochybnil, že by byl údaj do evidence zapsán dne 26. 9. 2014, jak tvrdil žalovaný.
[6] Ve třetím bodě kasační stížnosti stěžovatel namítl dílčí nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správních orgánů. Již v průběhu řízení před správními orgány totiž upozorňoval na skutečnost,
že s uložením sankce zákazu řízení motorových vozidel je spojena též povinnost přestupce
fyzicky odevzdat řidičský průkaz příslušné obci s rozšířenou působností. Jedná se o povinnost,
kterou musí splnit samotný přestupce, proto jsou správní orgány povinny vyrozumět jej o právní
moci přestupkového rozhodnutí a související povinnosti odevzdat řidičský průkaz.
To se v daném případě nestalo, což stěžovatel namítal již v průběhu správního řízení. Správní
orgány se však s jeho argumentací nevypořádaly. Z tohoto důvodu vznesl stěžovatel námitku
nepřezkoumatelnosti již v řízení před krajským soudem, tento ovšem pouze konstatoval,
že rozhodnutí správních orgánů jsou přezkoumatelná, neboť reagovala na podání stěžovatele
ze dne 14. 11. 2014. Z napadeného rozsudku však není seznatelné, jakým způsobem byla
předmětná námitka stěžovatele ve správních rozhodnutích vypořádána a stěžovatel trvá na tom,
že vypořádána vůbec nebyla.
[7] V posledním kasačním bodě stěžovatel dodal, že pokud by snad Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru o jeho zavinění za spáchání přestupku, pak je třeba minimálně uznat, že jednání
přestupce nebylo společensky škodlivé, neboť stěžovatel jednal v omylu a nevěděl, že si počíná
protiprávně. Stěžovatel přitom činil vše pro to, aby se omylu vyvaroval, proto je přesvědčen,
že nebyla naplněna materiální stránka přestupku.
[8] Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnosti vyhověl, rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný se k podané kasační stížnosti na výzvu Nejvyššího správního soudu žádným
způsobem nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval splnění podmínek řízení, přičemž shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která
je ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) přípustná.
Nejvyšší správní soud proto mohl přikročit k samotnému meritornímu přezkumu napadeného
rozsudku krajského soudu, a to v rozsahu důvodů vymezených v kasační stížnosti.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Za stěžejní námitku, která byla již ostatně ze strany stěžovatele vznesena i v řízení před
krajským soudem a prolínala se i celým správním řízením, lze označit tvrzení stěžovatele, že u něj
nelze dovodit zavinění za spáchání předmětného přestupku, neboť si nebyl vědom toho, že mu
již byla v dřívějším správním řízení uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel. V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za vhodné pro
přehlednost pouze ve stručnosti připomenout pro posuzovanou věc klíčové skutečnosti
vyplývající ze správního spisu.
[13] Se stěžovatelem bylo u Magistrátu města Havířov a posléze v odvolacím řízení
u Krajského úřadu Moravskoslezského kraje vedeno přestupkové řízení pro podezření
ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu,
spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci o více než 20 km/h. Stěžovatel byl
ve správním řízení zastoupen na základě plné moci advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem.
Magistrát města Havířov shledal, že stěžovatel se zde specifikovaného přestupku dopustil a uložil
mu pokutu ve výši 3.000 Kč a sankci zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel na dobu dvou měsíců. Postup Magistrátu města Havířov i jeho závěry aproboval
v odvolacím řízení Krajský úřad Moravskoslezského kraje, který rozhodnutím ze dne 26. 8. 2014,
č. j. MSK 88700/2014, zamítl odvolání stěžovatele. Toto rozhodnutí bylo doručováno do datové
schránky zástupce žalobce, přičemž z doručenky je patrné, že rozhodnutí bylo odesláno dne
26. 8. 2014 a ještě téhož dne se do datové schránky přihlásila oprávněná osoba. Lze tedy
konstatovat, že rozhodnutí Magistrátu města Havířov nabylo právní moci dne 26. 8. 2014
a od tohoto okamžiku se tak na stěžovatele vztahoval dvouměsíční zákaz řízení motorových
vozidel (viz §94a odst. 1 zákona o silničním provozu).
[14] S ohledem na shora uvedené není pochyb o tom, že pokud žalobce dne 26. 9. 2014 řídil
motorové vozidlo, činil tak v rozporu se zákazem vyplývajícím ze sankce uložené v dřívějším
správním řízení. Jedná-li se o výhrady stěžovatele, že si nebyl vědom zamítnutí jeho odvolání
proti rozhodnutí o uložení zákazu řízení motorových vozidel, Nejvyšší správní soud připomíná,
že podle §3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“),
k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně,
že je třeba úmyslného zavinění. Podle §4 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích je přestupek
spáchán z nevědomé nedbalosti, „jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit
zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.“
[15] Pro dovození zavinění formou nevědomé nedbalosti tedy musí být kumulativně splněny
dva znaky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2008, č. j. 1 As 56/2008 - 66).
Prvním z nich je, že pachatel přestupku nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit
zájem chráněný zákonem, druhým pak je skutečnost, že pachatel o tom vzhledem k okolnostem
mohl být pachatel protiprávnosti svého počínání vědom. Nejvyšší správní soud se již
v minulosti touto problematikou opakovaně zabýval, a to kupříkladu v rozsudku ze dne
13. 3. 2012, č. j. 1 As 22/2012 - 55, či v rozsudku ze dne 23. 10. 2012, č. j. 1 As 150/2012 – 33,
v nichž dovodil, že při posuzování naplnění druhého ze znaků nevědomé nedbalosti se vychází
„z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních
dispozic konkrétního pachatele, neboť přestupkový zákon zakládá odpovědnost za přestupky spáchané
z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu
chráněného zákonem. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachovávání potřebné míry opatrnosti
pachatelem.“ Míra opatrnosti je tedy dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při
předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem (srov. obdobně Šámal,
P. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 183 - 184).
[16] V posuzované věci stěžovatel setrvale namítá, že si nebyl uložení sankce spočívající
v zákazu řízení motorových vozidel vědom, neboť ho jeho zástupce o této skutečnosti
neinformoval, byť ho stěžovatel v této souvislosti opakovaně kontaktoval. Z úředního záznamu
o telefonátu s Mgr. Jaroslavem Topolem vyhotoveného Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie
Moravskoslezského kraje, pak vyplývá, že obdobně se k věci vyjádřil i zde zmiňovaný zástupce,
který potvrdil, že rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, č. j. MSK 88700/2014,
bylo chybou v počítačovém systému přiřazeno k jinému spisu, pročež o něm nebyl jeho klient
(stěžovatel) zpraven. Nadto stěžovatel uvedl, že si pouhý den před spácháním přestupku obstaral
výpis z bodového hodnocení řidiče, z něhož však nebylo patrno, že by mu byl zákaz řízení
motorových vozidel uložen, respektive absentoval zde i zápis bodů za spáchání dotčeného
přestupku. Z těchto důvodů je stěžovatel přesvědčen, že byl ohledně neskončení přestupkového
řízení v dobré víře.
[17] Přijal-li by soud tvrzení stěžovatele jako pravdivá, je třeba vycházet z premisy,
že stěžovatel o uložené sankci zákazu činnosti skutečně nevěděl. Současně je zřejmé,
že se nejedná o případ absolutní rezignace na zjišťování výsledku správního řízení, s nímž
se Nejvyšší správní soud v minulosti setkal v mnoha jiných řízeních (kromě již citovaných
rozhodnutí např. i rozsudek zdejšího soudu ze dne 6. 5. 2015, č. j. 6 As 239/2014 – 39,
či rozsudek ze dne 6. 10. 2015, č. j. 8 As 62/2015 – 35). V tomto ohledu je tedy posuzovaná
situace poněkud specifická a Nejvyšší správní soud byl nucen vážit, zda kroky učiněné
stěžovatelem naplňují potřebnou míru opatrnosti, kterou lze od účastníka správního řízení
spravedlivě požadovat.
[18] Právo účastníka řízení nechat se na základě plné moci zastoupit zmocněncem je pro účely
správního řízení garantováno §33 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Jedná se o zastoupení
fakultativní, a je tedy plně na vůli účastníka řízení, zda k zastupování zmocní jinou osobu, či zda
bude v řízení vystupovat osobně. Rozhodne-li se však účastník řízení využít možnosti zastoupení
ve správním řízení, musí tak činit s vědomím všech specifik, která z toho vyplývají. Mezi tato
specifika patří především přičitatelnost úkonů zástupce přímo účastníku řízení (§34 odst. 1
správního řádu) či skutečnost, že veškeré písemnosti jsou, vyjma případů, kdy má účastník
v řízení něco osobně vykonat, doručovány výhradně zmocněnému zástupci (§34 odst. 2
správního řádu). Doručení písemnosti zástupci se přitom svými účinky rovná doručení
samotnému účastníku řízení. Je tedy evidentní, že pokud by Nejvyšší správní soud připustil,
že se účastník řízení může zavinění zprostit pouze s poukazem na nekvalitní činnost zástupce,
popřel by tím jeden z esenciálních principů, na nichž je institut zastoupení vystavěn. Přitom
je soud na rozdíl od stěžovatele toho názoru, že je z tohoto hlediska zcela nerozhodné, zda byl
zastoupen obecným zmocněncem, či advokátem, tj. právním profesionálem, od něhož lze
očekávat vyšší míru kvality poskytovaných právních služeb. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
se stěžovatelem do té míry, že stát skutečně jistým způsobem garantuje úroveň advokátních
služeb, a to mimo jiné i tím, že stanovuje podmínky pro vstup do advokátního stavu a pro výkon
advokacie. Dovozuje-li však stěžovatel z této skutečnosti, že se lze plně spoléhat na bezchybný
a řádný postup advokáta, přičemž jeho pochybení nelze přičítat k tíži zastoupenému klientovi,
jsou jeho úvahy zcela liché. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že zastoupenému účastníkovi
pochopitelně nic nebrání v tom, aby se bezvýhradně spolehl na služby advokáta, aniž
by se jakkoliv dále zajímal o průběh správního řízení. To však nic nemění na skutečnosti,
že z pohledu zachování náležité míry opatrnosti pro účely posouzení zavinění ve formě
nevědomé nedbalosti by takový postup nemohl obstát, neboť je objektivně v moci zastoupeného
účastníka, aby se o věc podrobněji zajímal a průběžně se o stav řízení staral. Pokud se jedná
o stěžovatelem zmiňované prostředky kontroly a postihu advokátů, jakým je kárné řízení vedené
u České advokátní komory, jejich existenci Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje. Je však
třeba mít na zřeteli, že se jedná toliko o následné mechanismy postihu advokáta, které jsou nadto
čistě interní záležitostí členů advokátního stavu. Stěžovatel má bezesporu možnost v dané věci
podnět u České advokátní komory podat, jedná se však o řízení, které je od posuzované
věci zcela oddělené a nemá pro rozhodování v této věci žádnou váhu. Obdobně se stěžovatel,
vznikla-li mu v důsledku pochybení advokáta újma (ať již majetková či nemajetková), může
domáhat její náhrady za pomoci mechanismů soukromého práva, nelze se však domnívat,
že by tyto skutečnosti měly dopad do správního či jiného řízení, v němž jej advokát zastupoval,
resp. v řízení, které na něj v určitém ohledu navazuje (obdobně rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 4. 11. 2010, č. j. 5 Ca 268/2009 - 33).
[19] Lze tedy shrnout, že stěžovatel nese do značné míry „odpovědnost“ za osobou svého
zástupce, jehož ke svému zastupování dobrovolně zmocnil. Jako zcela mylnou je proto třeba
odmítnout domněnku stěžovatele, že je v jeho případě odpovědnost za spáchání přestupku
vyloučena již s ohledem na skutečnost, že byl v předcházejícím správním řízení zastoupen
advokátem. Nejvyšší správní soud však byl nucen dále zvažovat, zda odpovědnost stěžovatele
nevylučují další k tomu přidružené specifické okolnosti. Stěžovatel předně namítal, že se o stav
řízení aktivně zajímal a u svého advokáta se v tomto směru opakovaně informoval, avšak vždy
se mu dostalo negativní odpovědi, že rozhodnutí dosud vydáno nebylo. Krajský soud v této
souvislosti dovodil, že způsob komunikace mezi advokátem a jeho klientem ji jejich ryze
soukromoprávní záležitostí, která nemá pro posouzení odpovědnosti za spáchaný přestupek
žádnou relevanci. K výhradě stěžovatele, že přístup krajského soudu je přehnaně formalistický,
neboť by mohl vést k absurdním důsledkům, Nejvyšší správní soud dodává, že je pochopitelně
vždy třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem jednotlivého případu. Pokud by tedy kupříkladu
došlo k situaci, že se stěžovatel přestupkového jednání dopustil řádově několik minut či hodin
poté, co bylo jeho zástupci doručeno rozhodnutí, jímž mu byla sankce zákazu řízení motorových
vozidel uložena, bezesporu by bylo na místě posuzovat, zda bylo vůbec reálně možné, aby již
advokát stěžovatele o vydání rozhodnutí vyrozuměl. V posuzované věci se však stěžovatel
přestupku dopustil až dne 26. 9. 2014, tj. až měsíc poté, co bylo rozhodnutí doručeno jeho
zástupci. Pokud přitom za důvod, pro nějž nebyl stěžovatel o písemnosti vyrozuměn, byla
označena chyba v softwaru zástupce žalobce, pak je Nejvyšší správní soud přesvědčen, že při
zachování náležité míry pečlivosti a důslednosti představuje měsíc dostatečně dlouhou dobu
na odhalení takového pochybení, to tím spíše, pokud se jednalo o chybu systémovou, jak uváděl
zástupce stěžovatele, a především za situace, kdy se měl stěžovatel dle svého tvrzení na stav řízení
opakovaně dotazovat.
[20] Pakliže se pak stěžovatel dovolával dodržení náležité míry opatrnosti tím, že si den před
spácháním přestupku opatřil výpis z evidence bodového hodnocení řidiče, pak Nejvyšší správní
soud zdůrazňuje, že tento je pro účely zjištění, zda nebyla dotčené osobě uložena sankce zákazu
řízení motorových vozidel, zcela neodpovídající. Předně je zřejmé, že tento typ výpisu neobsahuje
(na rozdíl od výpisu z evidenční karty řidiče) podrobnější informace ohledně jednotlivých
správních řízení a v nich uložených sankcích, ale jen stručné shrnutí bodové historie řidiče.
Z tohoto výpisu by tak bylo možno vyčíst kupříkladu informaci o tom, zda již řidič dosáhl
limitních 12 bodů, nelze z něj však seznat, zda byla řidiči uložena sankce zákazu činnosti. Dále
je pak nepochybné, jak již ostatně zdůraznil i krajský soud, že údaje jsou do evidence zapisovány
s jistým časovým odstupem (ust. §123b odst. 3 písm. 2 zákona o silničním provozu).
Ze skutečnosti, že ve výpisu absentuje údaj o určitém přestupku, proto nelze dovozovat,
že o něm nebylo dosud rozhodnuto. Okamžikem, od něhož je třeba odvíjet vědomost účastníka
o uložené sankci, jakožto i povinnost tuto sankci respektovat, je výhradně okamžik doručení
rozhodnutí. Jak již soud konstatoval, rozhodnutí bylo řádně doručeno zástupci žalobce, který jej
převzal přihlášením do datové schránky dne 26. 8. 2014. Argumentaci stěžovatele proto Nejvyšší
správní soud považuje za zcela nepřípadnou. Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že pokud
měl stěžovatel pochybnosti ohledně stavu správního řízení, mohl se v této věci obrátit přímo
na příslušný správní orgán (žalovaného), který by mu nepochybně sdělil, že ve věci již bylo
pravomocně rozhodnuto. Jakožto účastník řízení pak měl stěžovatel rovněž možnost nahlédnout
do správního spisu a ověřit si stav řízení tímto způsobem. Nic z toho však stěžovatel neučinil,
a stěží lze tedy přijmout jeho tvrzení, že ve věci vyčerpal všechny dostupné prostředky zjištění
skutečného stavu věci. Nejvyšší správní soud je dokonce přesvědčen, že pokud tak stěžovatel
neučinil, nebyla v jeho případě naplněna náležitá míra opatrnosti, kterou od něj bylo možno
očekávat.
[21] Nejvyšší správní soud opětovně akcentuje, že při posuzování náležité míry opatrnosti
je třeba vycházet z kombinace objektivního a subjektivního hlediska. Přihlédne-li přitom soud
k osobnosti stěžovatele a situaci, v níž se nacházel, nepovažuje požadavek ověření stavu věci
u správního orgánu za nepřiměřený. Ze správního spisu je patrné, že stěžovatel se vyznačuje již
poměrně bohatou přestupkovou historií, neboť v období let 2008-2014 byl postižen za více než
10 dopravních přestupků. Současně již byla stěžovateli v minulosti opakovaně uložena sankce
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Za těchto okolností bylo možno
od stěžovatele očekávat ohledně probíhajícího správního řízení vyšší míru obezřetnosti, a snahu
udržovat se náležitým způsobem informovaným o průběhu řízení. Namísto toho se však žalobce
nechal zastoupit mediálně známou agenturou specializující se na zastupování v přestupkovém
řízení (resp. s ní spolupracujícím advokátem), o níž je obecně známo, že hledá způsoby, jak
v řízení obstruovat a mimo jiné se vyhýbat i doručování písemností ve správním řízení. Za těchto
okolností lze tedy mít značné pochybnosti o tom, zda byl stěžovatel veden dobrou vírou
v řádnou činnost dotčeného advokáta, či zda naopak svorné tvrzení stěžovatele a jeho zástupce
o komplikacích při doručení písemnosti, resp. nesprávném zařazení písemnosti do jiného spisu,
nepředstavují další z promyšlených procesních strategií. Ať je tomu však jakkoliv, je s podivem,
že stěžovatel brojí proti nekvalitní práci dotčeného advokáta v dřívějším řízení, přesto se však
tímto stejným advokátem opětovně nechává zastoupit v předmětném řízení soudním jak před
krajským soudem, tak před soudem zdejším. Tyto okolnosti pak Nejvyšší správní soud dodává již
spíše pro dokreslení situace, přičemž podtrhuje, že pokud by měl stěžovatel skutečně zájem
zvědět, jaký je stav řízení, měl objektivní možnost informovat se u správního orgánu, přičemž
jeho subjektivní situace byla taková, že bylo lze i očekávat, že tak učiní. Lze tedy shrnout, že první
a také stěžejní námitku stěžovatele vyhodnotil Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou.
[22] Pokud se pak jedná o zbylé v kasační stížnosti vymezené námitky, k těmto se již Nejvyšší
správní soud vyjádří spíše ve stručnosti, neboť jsou do značné míry pouze podpůrné pro námitku
předchozí a v nemalé míře již byly vypořádány i samotným krajským soudem. Za veskrze
nedůvodnou považuje Nejvyšší správní soud námitku, že stěžovatel byl v předmětném
přestupkovém řízení trestán za omyl veřejné moci, jelikož jednal v dobré víře v pravdivost
záznamu ve výpisu z bodového hodnocení řidičů. Soud již výše osvětlil, že vědomost účastníka
o uložení sankce zákazu řízení motorových vozidel se vztahuje k okamžiku doručení rozhodnutí.
Jestliže tedy bylo dotčené rozhodnutí stěžovateli, respektive jeho zástupci řádně doručeno
(o čemž není pochyb), nemůže mít opožděný zápis do registru řidičů na posouzení viny žalobce
ze spáchání přestupku žádný vliv. Nadto soud opětovně zdůrazňuje, že žalobcem pořízený výpis
nemůže sloužit jako podklad pro učinění jednoznačného úsudku o tom, zda již bylo
v přestupkovém řízení vydáno rozhodnutí či nikoliv, a to zejména z důvodu časové prodlevy
mezi rozhodnutím ve věci a zápisem bodů do registru řidičů. Proto stěžovatel ani nemohl
s odkazem na tento výpis dovozovat svoji dobrou víru ohledně skutečnosti, že ve věci dosud
nebylo rozhodnutí vydáno.
[23] V rámci posledních dvou námitek stěžovatel argumentoval dílčí nepřezkoumatelností
správních rozhodnutí, potažmo i napadeného rozsudku krajského soudu. Pokud se jedná
o tvrzení, že se krajský soud nikterak nevypořádal s jeho námitkou naplnění materiální stránky
přestupku, tj. s údajnou absencí společenské škodlivosti jednání stěžovatele, Nejvyšší správní
soud se s tím neztotožňuje. Je sice pravdou, že krajský soud tuto námitku výslovně samostatně
nevypořádal, implicitně tak však v odůvodnění rozhodnutí učinil. Nelze totiž pominout, že své
tvrzení ohledně absence společenské škodlivosti stěžovatel podporuje v zásadě totožnými
argumenty, jako námitku absence zavinění (omyl vyvolaný jeho důvěrou ve správnost výpisu
z bodového hodnocení řidiče, pochybení na straně advokáta stěžovatele apod.). Nejvyšší správní
soud tedy z tohoto hlediska nepovažuje rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný, neboť
je z něj seznatelné, jakými úvahami se soud při rozhodování ve věci řídil, a z jakého důvodu
neshledal námitky stěžovatele opodstatněnými. Bylo by přepjatým formalismem trvat na tom, aby
za daných okolností krajský soud námitku vypořádal samostatně, když ze strany stěžovatele
se jedná o ohýbání téže, v napadeném rozsudku náležitě reflektované námitky. Nejvyšší správní
soud pak již pouze dodává, že pokud již výše dovodil, že stěžovatel o existenci rozhodnutí, jímž
mu byl zákaz činnosti uložen, vědět mohl a měl, lze jen stěží tvrdit, že jeho jednání vykazovalo
nulovou míru společenské škodlivosti.
[24] Konečně pak Nejvyšší správní soud ohledně poslední z uplatněných námitek shledal,
že stěžovatel v průběhu správního řízení v podání ze dne 14. 11. 2014, adresovaném správnímu
orgánu I. stupně, skutečně mimo jiné vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí, jímž mu byla uložena
sankce zákazu činnosti, mělo být doručováno i přímo k jeho rukám, neboť se jedná o situaci, kdy
má v řízení něco osobně vykonat (odevzdat řidičský průkaz). Tuto konkrétní výhradu pak správní
orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí blíže nevypořádal. Pokud nicméně stěžovatel
v kasační stížnosti uvádí, že této námitce se žádným způsobem nevěnoval ani žalovaný, nelze
přehlédnout, že stěžovatel v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí ani nikterak
neakcentoval, že námitka nebyla vypořádána a že by jí tedy snad měl zvýšenou pozornost věnovat
žalovaný. Odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí obsahuje rozsáhlou argumentaci, v níž
stěžovatel napadal správnost výroku prvostupňového rozhodnutí, jakož i způsob, jakým správní
orgán I. stupně zjišťoval skutkový stav. V závěru podání pak je obsažen stručný dodatek,
že stěžovatel setrvává na svém dřívějším vyjádření a trvá na tom, že se přestupku nedopustil.
Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že za těchto okolností lze jen stěží tvrdit, že se žalovaný
opomněl s předmětnou námitkou stěžovatele vypořádat. Obdobně pokud pak krajský soud
shledal rozhodnutí žalovaného přezkoumatelným, lze takový závěr potvrdit, neboť jeho
odůvodnění reaguje na jednotlivé odvolací námitky, mezi nimiž však tvrzení, že dřívější
rozhodnutí mělo být doručováno stěžovateli, potažmo, že tuto námitku správní orgán I. stupně
nevypořádal, obsaženo nebylo.
[25] Lze tedy shrnout, že pochybení lze shledat toliko u správního orgánu I. stupně, který
opomněl výslovně vypořádat jeden z argumentů stěžovatele obsažený v podání ze dne
14. 11. 2014. Nejvyšší správní soud nicméně nepovažuje tento nedostatek za natolik závažný, aby
svědčil pro vyhovění kasační stížnosti stěžovatele. To tím spíše, že vypořádání předmětné
námitky by na situaci stěžovatele ničeho nezměnilo, neboť je veskrze nedůvodná. Povinnost
odevzdat řidičský průkaz nelze chápat jako situaci, kdy by měl stěžovatel v rámci probíhajícího,
či spíše toho času již pravomocně skončeného správního řízení něco osobně vykonat, neboť tak
lze učinit i prostřednictvím jiné osoby, např. zmocněnce (srov. rozsudek ze dne 22. 6. 2016,
č. j. 1 As 34/2016 – 35). Ostatně i samotný stěžovatel již v soudním řízení svoji námitku do jisté
míry modifikoval, přičemž začal uvádět, že samotný účastník by měl být o rozhodnutí alespoň
vyrozuměn, respektive k odevzdání řidičského průkazu vyzván. Ani tak se nicméně Nejvyšší
správní soud nedomnívá, že by byla námitka stěžovatele oprávněná. Povinnost odevzdat
v případě uložení sankce zákazu řízení motorových vozidel řidičský průkaz vyplývá přímo
ze zákona, konkrétně z §94a odst. 2 zákona o silničním provozu a vzniká již okamžikem právní
moci rozhodnutí, jímž je taková sankce uložena. Předmětná povinnost tedy vzniká přímo
ze zákona. Nadto zdejší soud nepřehlédl, že stěžovatel byl v konečném důsledku o povinnosti
odevzdat řidičský průkaz vyrozuměn, přičemž zásilka byla správním orgánem vypravena dne
26. 9. 2014, tedy v den spáchání přestupku, který je žalobci v předmětném správním řízení kladen
za vinu. Jak již ovšem bylo uvedeno, povinnost zdržet se řízení motorových vozidel se odvíjí již
od doručení rozhodnutí, pročež tato prodleva na závěrech o zavinění stěžovatele ničeho nemění.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky stěžovatele nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
[27] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch, žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu