ECLI:CZ:NSS:2017:1.AS.69.2017:34
sp. zn. 1 As 69/2017 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: P-holding,
s.r.o., Evropská 810/136, Praha 6 - Vokovice, zastoupený Mgr. Jiřím Šafkou, advokátem
se sídlem Pod Hybšmankou 2339/19, Praha, proti žalovanému: Katastrální úřad pro hlavní
město Prahu, Pod Sídlištěm 1800/9, Praha 8, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2017, č. j. 6 A 180/2013 – 67,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2017, č. j. 6 A 180/2013 – 67,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V rozhodné době byl žalobce vlastníkem pozemku parc. č. 1372/1 v katastrálním
území Hloubětín, a pozemku parc. č. 2587 v katastrálním území Kyje, oba pozemky v obci
Praha.
[2] Ke dni 7. 8. 2013 bylo v katastru nemovitostí v části B1 – omezení vlastnického práva
u uvedených nemovitostí zapsáno „Omezení převodu nemovitosti podle §13 zákona č. 428/2012 Sb.“.
Podkladem pro tento zápis byly dvě listiny Státního pozemkového úřadu ze dne 9. 6. 2013, kde
tento úřad upozornil, že se jedná o pozemky, které jsou původním majetkem církevního subjektu,
a že vlastnické právo bylo zapsáno neoprávněně na jiného nabyvatele.
[3] Žalobce se žalobou domáhal ochrany proti nezákonnému zásahu žalovaného, který
v době podání žaloby trval. Konkrétně se domáhal, aby soud rozhod
takto:„I. Žalovanému
se přikazuje vymazat z katastru nemovitostí zápis o omezení převodu nemovitostí podle §13 zákona
č. 428/2012 Sb. zapsaný ve vztahu k [pozemkům žalobce]. II. Žalovanému se zakazuje porušovat
vlastnické právo žalobce zápisem o omezení převodu nemovitostí podle §13 zákona č. 428/2012 Sb.
do katastru nemovitostí ve vztahu k pozemkům uvedeným ve výroku I.“
[4] Ještě než soud o žalobě rozhodl, žalovaný vymazal z katastru údaj, jehož odstranění
se žalobce původně žalobou domáhal. V reakci na výzvu městského soudu žalobce navrhl změnu
žaloby tak, že se nadále nedomáhal ochrany proti nezákonnému zásahu žalovaného, ale určení
toho, že zásah byl nezákonný. Městský soud změnu petitu žaloby připustil.
[5] Městský soud žalobu zamítl. Zásah žalovaného považoval za zákonný. Jednalo
se o upozornění potřebné pro správu katastru dle §12 odst. 1 písm. h) vyhlášky č. 26/2007 Sb.,
katastrální vyhláška. Tento údaj má sloužit k tomu, aby při případném převodu těchto
nemovitostí v příslušném správním řízení katastrální úřad zkoumal, zda převod nezakazuje §13
zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi
(zákon o vyrovnání s církvemi).
[6] Upozornění lze zapisovat tehdy, jsou-li potřebná pro správu katastru. Pojem „správa
katastru“ podle soudu míří na evidování údajů, které mají vliv na případné správní řízení týkající
se katastru nemovitostí. Takovým řízením podle názoru soudu v dané věci je vkladové řízení
týkající se nemovitosti, kde v rozhodné době byla dispozice s příslušnými nemovitostmi zákonem
omezena. Tímto zákonným omezením převodu nemovitostí byl §13 odst. 1 zákona
o vyrovnání s církvemi. Proto katastrální úřad nijak nepochybil, pokud údaj do katastru
nemovitostí zapsal.
[7] Městský soud dále zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne
12. 6. 2014, č. j. 60 C 92/2011 – 258, byla žaloba České republiky proti žalobci na určení
vlastnictví k předmětným pozemkům zamítnuta. Tento rozsudek potvrdil Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 29. 1. 2015, č. j. 15 Co 481/2014 – 296. Dovolání odmítl Nejvyšší
soud usnesením ze dne 20. 1. 2016, č. j. 30 Cdo 25001/2015 – 316 (správně, i podle usnesení
založeného ve spise městského soudu, jde o č. j. 30 Cdo 3500/2015 – 316; pozn. NSS). Podle soudu
je z uvedeného patrné, že v době, kdy bylo upozornění do katastru nemovitostí zapsáno, probíhal
soudní spor o vlastnictví předmětných pozemků, a byla tak naplněna podmínka
§13 odst. 1 písm. c) zákona o vyrovnání s církvemi pro zápis tohoto upozornění do katastru
nemovitostí. Žalobu proto považoval za nedůvodnou.
II. Kasační stížnost
[8] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Rozhodnutí
soudu považuje za nepřezkoumatelné a nezákonné.
[9] Stěžovatel uvádí tři argumenty, proč je napadené rozhodnutí soudu nedostatečně
a nesrozumitelně odůvodněné. Za prvé, omezení podle §13 odst. 1 zákona o vyrovnání
s církvemi se vztahuje pouze na věci, které jsou ve vlastnictví státu. Stěžovatel již v žalobě
uváděl, že předmětné pozemky byly v jeho vlastnictví. Městský soud ovšem tuto skutečnost
ignoroval.
[10] Za druhé, stěžovatel nerozumí pasáži rozhodnutí, kde soud hovoří o nutnosti spojitosti
údajů s jakýmsi vkladovým řízením ohledně pozemků; nikterak přitom nespecifikuje, jaké řízení
má na mysli. Sám stěžovatel o žádném neví.
[11] Za třetí, žádný spor podle §13 odst. 1 písm. c) zákona o vyrovnání s církvemi neprobíhal.
Citované ustanovení hovoří pouze o sporu, kterým oprávněná osoba podle tohoto zákona uplatní
nárok u soudu. Jediný spor, o kterém stěžovatel ví, byl spor mezi ním a Státním pozemkovým
úřadem o určení vlastnictví, který skončil zamítnutím žaloby Státního pozemkového
úřadu. Soud tak argumentoval buď ustanovením, které na věc nedopadá, nebo řízením, které
neprobíhá.
[12] Dalšími argumenty stěžovatel napadá správnost závěrů městského soudu. Soudem
aplikovaný §13 zákona o vyrovnání s církvemi se vztahuje pouze na věci, které jsou ve vlastnictví
státu. Ani spor o vlastnictví pozemků, na který městský soud odkazoval, nemůže odůvodnit
oprávnění či zájem zapsat předmětné údaje k předmětným pozemkům. Rozsah zkoumání
katastrálním úřadem v řízení o návrhu o povolení vkladu práva k předmětným pozemkům před
vydáním rozhodnutí je uveden v §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických
a jiných věcných práv k nemovitostem. Existence případného sporu o vlastnictví k takovým
skutečnostem nepatří. Údaj tak nemohl mít vliv na případné řízení týkající se katastru nemovitostí
či správu katastru nemovitostí, jak tvrdil městský soud.
[13] Na závěr stížnosti stěžovatel doplňuje kontext celé věci. Předmětné pozemky nabyl
původně od státu pan A. H. na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9,
č. j. 14 C 229/2008 – 156, ze dne 13. 5. 2010, který nabyl právní moci dne 15. 7. 2010. Tímto
rozsudkem byla Pozemkovému fondu České republiky uložena povinnost uzavřít s panem H.
smlouvu o převodu mj. předmětných pozemků, a to na základě žaloby pana H., kterou se pan H.
coby oprávněná osoba domáhal svého nároku proti Pozemkovému fondu spočívajícím v tom,
aby Pozemkový fond splnil svou povinnost uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o
bezúplatném převodu jiného pozemku podle ustanovení §11a odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb.
Od pana H. pak pozemky v dobré víře nabyl stěžovatel na základě kupní smlouvy uzavřené dne
7. 10. 2010 ve znění dodatku č. 1 ke kupní smlouvě ze dne 2. 12. 2010. Existence dobré víry
stěžovatele byla ostatně opakovaně konstatována soudy všech stupňů ve sporu o vlastnictví mezi
stěžovatelem a Státním pozemkovým úřadem jako nesporná, vždyť převodci pozemků svědčil
právní titul ve formě pravomocného rozsudku. Pozemky tak byly od státu nabyty soukromou
osobou, od které je nabyl stěžovatel. Nebyl proto důvod, aby se žalovaný domníval, že
skutečným vlastníkem pozemků je stát (Státní pozemkový úřad).
[14] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil pouze návrhem, aby ji soud zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Kasační stížnost je projednatelná. Z důvodů uvedených níže je i důvodná.
[16] Stěžejní otázkou pro posouzení kasační stížnosti je, zda žalovaný vyznačil do katastru
nemovitostí upozornění o „omezení převodu nemovitosti podle §13 zákona č. 428/2012 Sb.“ v souladu
s právními předpisy. Podle Nejvyššího správního soudu nikoliv.
[17] Napadené rozhodnutí městského soudu přezkoumatelné je. Městský soud ve shodě
se žalovaným dospěl k zákonnosti zapsaného upozornění na základě následující argumentace. Dle
§12 odst. 1 písm. h) katastrální vyhlášky se v katastru evidují upozornění, která mohou být
relevantní při zapisování vkladů práv do katastru nemovitostí. Podle zákona o vyrovnání
s církvemi se za určitých podmínek registrovaným církvím a náboženským společnostem vrací
majetky, které jim byly v období 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 odňaty a nyní jsou ve vlastnictví státu.
Tento zákon v §13 odst. 1 obsahuje blokační ustanovení, podle kterého „[v]ěci tvořící původní
majetek registrovaných církví a náboženských společností, které jsou ve vlastnictví státu, nelze po dobu 24 měsíců
ode dne nabytí účinnosti tohoto ustanovení převést do vlastnictví jiné osoby, přenechat jiné osobě k užívání, ani
zatížit právem jiné osoby.“ Pokračování ustanovení ve spojení s písm. c) zjednodušeně říká, že tato
blokace trvá i po uplynutí uvedené lhůty, jestliže na majetek byl uplatněn nárok, avšak k vydání
nedošlo, a to po dobu průběhu řízení o nároku až do dne právní moci rozhodnutí o nároku,
případně právní moci rozhodnutí soudu (nalézacího, odvolacího, případně dovolacího).
[18] Městský soud poukázal na to, že v době zapsání upozornění do katastru probíhal soudní
spor o vlastnictví předmětných pozemků. Tato skutečnost dle městského soudu naplňovala
podmínku §13 odst. 1 písm. c) zákona o vyrovnání s církvemi, tedy podmínku trvání zákonné
blokace dispozice s pozemky.
[19] K této argumentaci městského soudu Nejvyšší správní soud uvádí,
že §13 odst. 1 písm. c) zákona o vyrovnání s církvemi prodlužuje blokační lhůtu po dobu, kdy
pozemkový úřad nebo soud posuzuje nárok církevní oprávněné osoby. V projednávaném případě
ovšem městský soud ani žalovaný netvrdí, a ze zjištěných skutkových okolností to ani neplyne,
že by jakýkoliv církevní subjekt nárok k pozemkům uplatnil. Z tohoto důvodu nelze trvání
blokace odůvodňovat tímto ustanovením. Proto byla argumentace §13 odst. 1 písm. c) zákona
o vyrovnání s církvemi nesprávná.
[20] Argumentace městského soudu byla navíc i nadbytečná. Podle výše citovaného
§13 odst. 1 zákona o vyrovnání s církvemi blokace pozemků ze zákona nastává a trvá 24 měsíců
od nabytí účinnosti tohoto ustanovení. Toto ustanovení nabylo účinnosti dne 5. 12. 2012 (srov.
§26 uvedeného zákona). Blokace pozemků, na které se zákon vztahoval (za splnění ostatních
podmínek) proto trvala nejméně do dne 5. 12. 2014. V době uskutečnění posuzovaného zásahu
- 7. 8. 2013 – proto blokace hypoteticky mohla trvat, a to i kdyby nárok na pozemky žádná
oprávněná osoba neuplatnila.
[21] V rozhodné době stále běžela základní blokační doba 24 měsíců. Jakákoliv potenciálně
probíhající řízení, a jeho vliv na prodloužení lhůty ve smyslu §13 odst. 1 písm. c) uvedeného
zákona, proto bylo pro posouzení zákonnosti zásahu irelevantní. Nadbytečná argumentace soudu
§13 odst. 1 písm. c) patrně stěžovatele zmátla.
[22] I přes uvedenou argumentační nadbytečnost však rozsudek městského soudu lze
považovat za přezkoumatelný. Z argumentace soudu je zřejmý právní názor, že pozemky
v rozhodné době podléhaly blokaci dispozice s nimi dle §13 odst. 1 zákona o vyrovnání
s církvemi, a proto bylo upozornění do katastru zapsáno v souladu se zákonem. Upozornění
se totiž týkají okolností, které mohou mít v budoucnu vliv na případný zápis práva do katastru
k dané nemovitosti. Blokace dispozice s nemovitostí dle zákona o vyrovnání s církvemi může
podle městského být v budoucnu při převodu práva relevantní.
[23] Právní názor městského soudu ovšem Nejvyšší správní soud nesdílí. Podmínky pro
zapsání blokačního upozornění v případě pozemků stěžovatele ovšem splněny přesto nebyly. Již
ze samotného textu §13 odst. 1 zákona o vyrovnání s církvemi je zřejmé, že se blokace dispozic
týká věcí, které jsou ve vlastnictví státu. Tuto podmínku stěžovatelovy nemovitosti nesplňovaly.
Předmětné nemovitosti byly jak dle údajů v katastru, tak dle pravomocného rozsudku Obvodního
osudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2010, č. j. 14 C 229/2008 – 156, ve vlastnictví stěžovatele.
Základní podmínka pro zapsání blokačního upozornění do katastru tak nebyla splněna.
[24] Za splnění podmínky vlastnictví nemovitostí státem nelze považovat ani to, že v době
zásahu probíhal spor mezi Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem a stěžovatelem
o určení vlastnictví předmětných nemovitostí. Existence tohoto sporu by opodstatňovala uvedení
poznámky spornosti do katastru nemovitostí [§9 odst. 1 písm. b) zákona o zápisech vlastnických
a jiných věcných práv k nemovitostem], nikoliv ale konstatování, že dispozice s nemovitostmi
je omezena dle §13 odst. 1 zákona o vyrovnání s církvemi. Z výše uvedeného je zřejmé,
že na předmětné nemovitosti se nemohla blokace vztahovat, a proto zapsaný údaj, že nemovitost
zatěžuje „Omezení převodu nemovitosti podle §13 zákona č. 428/2012 Sb.“ byl nepravdivý a v rozporu
se zákonem. Proto ani nemohl být do katastru zapsán. Jestliže tam zapsán byl, jednalo
se o nezákonný zásah.
[25] Nejvyšší správní soud souhlasí s argumentací žalovaného (uvedenou ve vyjádření
k žalobě) a městského soudu, že katastrální úřad pro správu katastru potřebuje v katastru
poznačit, které pozemky vlastnily církve nebo náboženské společnosti a staly
se za komunistického režimu předmětem páchání majetkových křivd ve smyslu §5 zákona
o vyrovnání s církvemi. Se zaznačeným upozorněním katastrální úřad může po dobu blokační
doby stanovené zákonem při řízení o vkladu práva k nemovitosti posoudit, zda
nemovitosti spadají do režimu tohoto zákona o vyrovnání s církvemi. V případě, že by docházelo
k převodu, který §13 odst. 1 zákona o vyrovnání s církvemi zapovídá, byla by taková informace
relevantní.
[26] Upozornění dle §12 odst. 1 písm. h) katastrální vyhlášky, které pro takovéto účely
žalovaný použil, se mají dle citovaného ustanovení v katastru evidovat, jestliže „jsou potřebná pro
správu katastru“. Jedná se proto o upozornění, která mají sloužit interní potřebě samotného
katastrálního úřadu, aby při případném převodu nemovitosti zkoumala, zda se nejedná o dispozici
blokovanou dle §13 zákona o vyrovnání s církvemi. V takovém případě je klíčovou informací
k prověření této skutečnosti fakt, že nemovitost je tou nemovitostí, které dříve patřila církvi
a stala se předmětem majetkové křivdy ve smyslu §5 zákona o vyrovnání s církví. Na základně
takto či podobně formulovaného upozornění by následně katastrální úřad v řízení o návrhu
vkladu práva k nemovitosti posoudil, zda dispozice s nemovitostí neodporuje §13 odst. 1 zákona
o vyrovnání s církvemi.
[27] Uvedenou skutečnost ovšem není možné vyznačit na všech pozemcích tak,
že se do katastru vyznačí upozornění o „Omezení převodu nemovitosti podle §13 zákona
č. 428/2012 Sb.“ Takováto formulace upozornění použitá žalovaným vyznívá tak, že podmínky
u dané nemovitosti k blokaci dle §13 zákona o vyrovnání s církvemi byly naplněny a dispozice
s touto nemovitostí byla omezena. To jednak v projednávaném případě nebyla pravda, jednak
taková informace byla nad rámec účelu zapsání uvedeného upozornění do katastru nemovitostí.
Takováto formulace upozornění v důsledku zasahuje mnohem intenzivněji do vlastnického práva
vlastníka pozemku než je nezbytně nutné. Veřejně totiž informuje třetí osoby o tom, že převod
nemovitosti je omezen dle zákona o vyrovnání s církvemi. To přitom nemusí být vždy pravda, jak
je ostatně zřejmé i z projednávaného případu.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Jelikož rozhodnutí městského soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení,
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V tomto řízení bude městský soud vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu, který byl vysloven v odůvodnění tohoto rozsudku. Není-li autoritativně
rozhodnuto o tom, že jsou splněny podmínky blokace, upozornění musí skutečně upozorňovat
katastrální úřad pouze na to, že má zvážit, zda není dispozice s nemovitostí blokována. Nemůže
konstatovat, že blokována je.
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. června 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu