ECLI:CZ:NSS:2017:1.AS.99.2017:41
sp. zn. 1 As 99/2017 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: A. Ž., zastoupena
JUDr. Ing. Tomášem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem Mikulandská 122/4, Praha 1,
proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2016, č. j. ŠMS/5355/16, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2017, č. j. 57 A 75/2016 – 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Matka žalobkyně podala dne 8. 4. 2016 žádost o přijetí žalobkyně k předškolnímu
vzdělávání, ke které přiložila žádost o udělení výjimky při přijetí plně neočkované žalobkyně do
mateřské školy. V ní je uvedeno, že je žalobkyně naočkovaná kombinovanou vakcínou Infarix
hexa proti záškrtu, dávivému/černému kašli, onemocnění vyvolanému původcem Haemophilus
influenzae B, dětské obrně, žloutence typu B a tetanu. Není naočkovaná vakcínou Priorix proti
spalničkám, zarděnkám a příušnicím, a to z důvodu přesvědčení, víry a svědomí rodičů.
Přesvědčení rodičů spočívá ve víře, že pro dítě je nejlepší přirozeně vytvořená imunita, kterou
by očkování mohlo narušit. Rodiče nedůvěřují očkovacímu systému v České republice, neboť
lékaři běžně neupozorňují na možné následky očkování a nenabízí volbu jiného očkovacího
schématu (šetrnějšího k lidskému organismu a přitom stejně účinného) či vakcíny.
[2] Ředitelka Mateřské školy Štěnovice vydala dne 6. 5. 2016 rozhodnutí, jímž žalobkyni
nepřijala k předškolnímu vzdělávání s odkazem na §50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně
veřejného zdraví s tím, že je třeba, aby dítě bylo očkováno v rozsahu nejméně jedné dávky
očkovací látky proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám. Stát nemůže připustit, aby zájem
jednotlivce převážil nad zájmy ostatních dětí. Rodiče mohou zvolit jinou alternativní cestu
a pečovat o dítě jinými způsoby, než za využití služeb mateřské školy zřízené podle školského
zákona.
[3] Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí bylo žalovaným v záhlaví označeným
rozhodnutím zamítnuto. Žalovaný konstatoval, že ředitelka mateřské školy postupovala v souladu
s §34 odst. 5 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném
a jiném vzdělávání (školský zákon) a §50 zákona o ochraně veřejného zdraví, pokud
nenaočkované dítě nepřijala. Uvedl, že ředitelka nemohla ve svém rozhodnutí zohlednit
požadovanou výjimku z očkování, vzhledem k tomu, že jí zákon takové správní uvážení
neumožňuje.
II. Posouzení žaloby krajským soudem
[4] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Plzni, který
ji jako nedůvodnou zamítl.
[5] Poukázal na právní větu vyjádřenou v rozhodnutí téhož soudu ze dne 30. 11. 2015,
č. j. 57 A 60/2015 - 49, že „ředitelka mateřské školy může do mateřské školy v souladu s §34 odst. 5
školského zákona přijmout dítě, které splňuje podmínky stanovené v §50 zákona o ochraně veřejného zdraví,
to znamená dítě, které se podrobilo pravidelnému očkování, má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže
očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci“. Zároveň uvedl, že kasační stížnost proti tomuto
rozsudku zamítl rozhodnutím ze dne 8. 2. 2017, č. j. 3 As 13/2016 - 49, Nejvyšší správní soud,
není proto třeba se v nyní projednávané věci od uvedeného právního názoru odchýlit.
[6] Rodiče žalobkyně nepředložili doklad, že je žalobkyně imunní proti nákaze infekčními
nemocemi. Nepředložili ani doklad, že nemůže být proti infekčním nemocem očkována pro
trvalou kontraindikaci. Nebyly tak splněny podmínky §50 zákona o ochraně veřejného zdraví
vztahující se na případy, kdy není docházka do příslušného zařízení povinná. Ředitelka, jejíž
povinností bylo postupovat v daném řízení podle §34 odst. 5 školského zákona, proto nemohla
postupovat jinak, než žalobkyni do mateřské školy k předškolnímu vzdělávání nepřijmout.
[7] Ustanovení §50 zákona o ochraně veřejného zdraví stanoví taxativně a zcela konkrétně
podmínky, za kterých lze dítě do mateřské školy přijmout. Ředitelka mateřské školy proto nebyla
oprávněna činit správní uvážení a rozhodovat o přijetí dítěte do mateřské školy nad rámec
důvodů stanovených v §50 zákona o ochraně veřejného zdraví.
[8] Za nedůvodné označil krajský soud též námitky směřující proti právní úpravě, na základě
které bylo o žádosti žalobkyně rozhodováno. Plénum Ústavního soudu nálezem ze dne
27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 19/14, zamítlo návrh na zrušení ustanovení §46 zákona o ochraně
veřejného zdraví, a dále nálezem ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 16/14, rozhodlo o návrhu
na zrušení §50 zákona o ochraně veřejného zdraví a §34 odst. 5 školského zákona, a to tak,
že v části směřující proti §50 zákona o ochraně veřejného zdraví, ve slovech „předškolní zařízení
mohou přijmout pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, má doklad, že je proti nákaze
imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci“ návrh zamítlo a ve zbývající části
návrh odmítlo.
[9] Závěry Ústavního soudu podporují výklad ustanovení §46 a zejména ustanovení §50
zákona o ochraně veřejného zdraví v tom smyslu, že do mateřské školy lze přijmout pouze dítě,
které se podrobilo pravidelnému očkování stanovenému ve vyhlášce č. 537/2006, nebo předloží
doklad osvědčující, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou
kontraindikaci. Jiná výjimka z §50 zákona o ochraně veřejného zdraví nevyplývá.
[10] Z obsahu žaloby a z následných vyjádření žalobkyně je zřejmé, že má za to, že by
i v případě rozhodování o jejím přijetí do mateřské školy měla být zohledněna výhrada svědomí
jejích zákonných zástupců, obdobně jako v případě uložení sankce za porušení povinnosti
pravidelného očkování, k čemuž dospěl Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 12. 2015,
sp. zn. I. ÚS 1253/14. Takový výklad §50 zákona o ochraně veřejného zdraví však při
rozhodování o přijetí dítěte do mateřské školy není možný, nebyl by ústavně konformní. Za této
situace krajský soud nemohl akceptovat tvrzení žalobkyně související s výhradou svědomí
a směřující vůči právními předpisy stanovené povinnosti očkování v souvislosti s přijetím dítěte
do mateřské školy.
III. Kasační stížnost
[11] Žalobkyně (stěžovatelka) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností.
[12] Tvrdí, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1253/14 je třeba vztáhnout
i na rozhodování o přijetí dítěte do mateřské školy, nikoliv pouze na oblast správního trestání, jak
dovodil krajský soud. Z logiky věci se jeví vysoce kontroverzní, aby právo na zohlednění své víry
a svědomí měli lidé pouze v některých typech správních řízení a v některých toto právo neměli.
Ústavní soud ve svém nálezu mezi podmínky, kdy jednotlivci vzniká ústavní právo
na upřednostnění jeho svědomí, nezařadil podmínku, že se tak musí dít v řízení o uložení
materiální sankce. Jedná se o svévolný a v judikatuře Ústavního soudu nepodložený výklad
ústavního práva.
[13] Dále stěžovatelka namítá, že krajský soud vycházel z rozsudku Nejvyššího správního
soudu č. j. 3 As 13/2016 - 49, jehož odůvodnění však v době rozhodování krajského soudu
nebylo zveřejněno. Není tak vůbec jisté, zda Nejvyšší správní soud potvrdil právní větu
vyslovenou v rozhodnutí krajského soudu č. j. 57 A 60/2015 - 49. Rozhodnou právní skutečností
nebyl postup správních orgánů a krajského soudu v nyní projednávané věci v souladu
se školským zákonem, ale skutečnost, zda došlo nebo nedošlo k prolomení ústavně zaručených
práv stěžovatelky. Touto právní skutečností se však krajský soud zcela odmítl zabývat.
[14] V řízení bylo také porušeno právo na rovnost zbraní. Stěžovatelka v průběhu celého
řízení tvrdila a prokazovala, že §50 zákona o ochraně veřejného zdraví, jehož obsah je určen
vyhláškou č. 537/2006, není řádně odborně odůvodněný. Krajský soud však zabránil jakékoliv
diskuzi a jakémukoliv poukázání na zjevně nezákonné odůvodnění tohoto předpisu tím,
že nepřipustil a neprovedl ani jeden navržený důkaz. Tyto právní předpisy poté použil
s pozitivistickým předpokladem, že odborně odůvodněné zkrátka jsou.
[15] Krajský soud zjevně vychází z nesprávného předpokladu, že §50 zákona o ochraně
veřejného zdraví již nemůže být nikdy neplatný, resp. ze strany Ústavního soudu zneplatněn,
pokud byl již jednou ze strany Ústavního soudu platným shledán. Stěžovatelka tvrdila absenci
řádného odborného odůvodnění těchto předpisů a odůvodněnost souvisejících povinností, což
dosud nebylo předmětem jakéhokoliv soudního přezkumu.
[16] Správní orgány nevypořádaly některé stěžovatelčiny námitky. Krajský soud argumentoval,
že tyto námitky lze v principu považovat za vypořádané, pokud správní orgány svá rozhodnutí
řádně zdůvodnily a především odůvodnily, proč se s takovými námitkami v podstatě vypořádat
nemusí, a to pro jejich nevýznamnost pro konečné rozhodnutí. Dle stěžovatelky však správní
orgány a soud rozhodly věcně nesprávně, za takové situace měly povinnost zabývat se i těmito
nevypořádanými námitkami.
[17] Krajský soud o některých námitkách stěžovatelky uvedl, že již byly dříve vypořádány
Ústavním soudem, přestože ten se s nimi nikdy nevypořádal, protože nebyly vůbec nikým
vzneseny. Skutečnost, že Ústavní soud potvrdil platnost nějakého předpisu, ještě neznamená,
že jsou tímto jeho nálezem navždy vypořádány jakékoliv námitky směřující proti platnosti
a konformnosti daného předpisu. Krajský soud tak vyvolal klamný dojem, že některé námitky
stěžovatelky jsou vypořádány v judikatuře Nejvyššího správního soudu, což není pravda.
[18] Žalovaný ve svém vyjádření stručně shrnul právní úpravu týkající se přijímání dětí
do mateřských škol. Uvedl, že stěžovatelka nebyla očkována a nebyl ani předložen doklad,
že je proti nákaze imunní či že se nemůže podrobit očkování pro trvalou kontraindikaci.
Nezbývalo, než postupovat podle §50 zákona o ochraně veřejného zdraví, který neponechává
mateřské škole možnost správního uvážení.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[19] Kasační stížnost je projednatelná, po jejím věcném posouzení však Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že není důvodná.
[20] Podle §34 odst. 3 školského zákona ředitel mateřské školy rozhoduje o přijetí dítěte do mateřské
školy, popřípadě o stanovení zkušebního pobytu dítěte, jehož délka nesmí přesáhnout 3 měsíce. Podle odstavce
5 tohoto ustanovení při přijímání dětí k předškolnímu vzdělávání je třeba dodržet podmínky stanovené
zvláštním právním předpisem.
[21] Zvláštním právním předpisem podle §34 odst. 5 školského zákona je zákon o ochraně
veřejného zdraví. Podle jeho §50 poskytovatel služby péče o dítě v dětské skupině a dále právnická osoba
nebo podnikající fyzická osoba, která provozuje v provozovně živnost nebo v případě právnické osoby též jinou
činnost, v jejíž náplni je péče o děti do 3 let věku, nebo mateřská škola, s výjimkou zařízení uvedených
v §46 odst. 4 větě druhé a zařízení, do nichž je docházka povinná, mohou přijmout pouze dítě, které se podrobilo
stanoveným pravidelným očkováním, má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro
trvalou kontraindikaci.
[22] Podle §46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví fyzická osoba, která má na území České
republiky trvalý pobyt, cizinec, jemuž byl povolen trvalý pobyt, cizinec, který je oprávněn k trvalému pobytu
na území České republiky, a dále cizinec, jemuž byl povolen přechodný pobyt na území České republiky na dobu
delší než 90 dnů nebo je oprávněn na území České republiky pobývat po dobu delší než 90 dnů, jsou povinni
podrobit se, v prováděcím právním předpisu upravených případech a termínech, stanovenému druhu pravidelného
očkování. Pravidelná očkování se provádějí k zamezení vzniku a šíření závažných infekčních onemocnění
s vysokým rizikem dalšího epidemického šíření v kolektivech a život ohrožujících infekčních onemocnění, s ohledem
na doporučení Světové zdravotnické organizace a Evropského střediska pro kontrolu nemocí. Prováděcím právním
předpisem stanovené fyzické osoby a fyzické osoby, které mají být zařazeny na pracoviště s vyšším rizikem vzniku
infekčních onemocnění, jsou povinny podrobit se ve stanoveném rozsahu stanovenému druhu zvláštního očkování.
[23] Podle §46 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví před provedením pravidelného
a zvláštního očkování je fyzická osoba povinna podrobit se v případech upravených prováděcím právním předpisem
vyšetření stavu imunity (odolnosti). Pravidelné a zvláštní očkování se neprovede při zjištění imunity vůči infekci
nebo zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky (trvalá kontraindikace). O těchto skutečnostech
poskytovatel zdravotních služeb vystaví fyzické osobě potvrzení a důvod upuštění od očkování zapíše
do zdravotnické dokumentace.
[24] Prováděcím právním předpisem, na který §46 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví
odkazuje, je vyhláška č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem (viz vyhláška
č. 537/2006 Sb.). Dle §2 odst. 1 písm. a) této vyhlášky je do pravidelného očkování zahrnuto
očkování proti tuberkulóze, proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, invazivnímu onemocnění vyvolanému původcem
Haemophilus influenzae b, přenosné dětské obrně a virové hepatitidě B, proti spalničkám, zarděnkám
a příušnicím, proti pneumokokovým nákazám a proti virové hepatitidě B. Podle §5 odst. 1 této vyhlášky
se základní očkování proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím provede živou očkovací látkou, a to nejdříve
první den patnáctého měsíce po narození dítěte. Ačkoliv zde není stanoven nejzazší termín, kdy
má k tomuto očkování dojít, lze z §34 odst. 5 školského zákona a §50 zákona o ochraně
veřejného zdraví dovodit, že ke splnění této povinnosti má dojít před nástupem dítěte
do předškolního zařízení (viz bod 29. usnesení rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012,
č. j. 8 As 6/2011 - 120, publ. pod č. 2624/2012 Sb. NSS; či rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 4. 2012, č. j. 4 As 11/2011 – 97).
[25] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou týkající se nutnosti aplikovat závěry
plynoucí z nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1253/14 nejen v rámci správního trestání, ale i pro
případ rozhodování o přijetí dítěte do mateřské školy.
[26] K totožné otázce se Nejvyšší správní soud vyjádřil v krajským soudem zmiňovaném
rozhodnutí č. j. 3 As 13/2016 - 49. Uvedl, že: „nelze na danou věc aplikovat ani další nález Ústavního
soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1253/14, o který stěžovatelka opírá svou argumentaci, a který
poukazuje na test oprávněnosti sekulární výhrady svědomí. Daný případ je odlišný, neboť předmětem posouzení
není porušení zákonem uložené povinnosti, za kterou by byla následně uložena sankce, a rodiče stěžovatelky nebyli
sankcionováni za to, že dítě nenechali očkovat. Výše zmíněný test oprávněnosti sekulární výhrady svědomí je
namístě použít tam, kde očkovací povinnost je vůči osobám sankcionována či jinak vynucována a v důsledku toho
pak hrozí zásah do tělesné integrity osoby (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 10. 2016, č. j. 4 As 114/2016 - 43)… §50 zákona o ochraně veřejného zdraví má za cíl chránit ostatní
děti v mateřské škole. V daném případě stěžovatelka netvrdila žádné výjimečné důvody, které by mohly převážit
nad veřejným zájmem, kterým je ochrana zdraví ostatních dětí. Ze zdravotnické dokumentace stěžovatelky
jednoznačně nevyplývá, že je proti nákazám imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci.
V daném případě tedy stěžovatelka nesplnila podmínku, která je vyžadována pro přijetí do mateřské školy
a k žádné represi či uložení trestu nedošlo“.
[27] Okolnosti nyní projednávané věci jsou velice podobné těm, které byly posuzovány
v citovaném rozhodnutí. V ničem nenasvědčují tomu, že by se měl Nejvyšší správní soud
od vyjádřených závěrů odchýlit. Námitka stěžovatelky není důvodná.
[28] V této souvislosti stěžovatelka krajskému soudu také vytýká, že vycházel z citovaného
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ačkoliv jeho text nebyl v době rozhodování krajského
soudu zveřejněn. Tak tomu však není, krajský soud ve svém rozsudku vycházel z dřívějšího
rozhodnutí téhož soudu v obdobné věci. Uvedl, že toto rozhodnutí bylo sice napadeno kasační
stížností, ale ta již byla v době rozhodování nyní projednávané věci Nejvyšším správním soudem
zamítnuta rozhodnutím č. j. 3 As 13/2016 - 49, přičemž text odůvodnění dosud není k dispozici.
Nejvyšší správní soud nespatřuje v takovém postupu krajského soudu pochybení. Jistě nebylo
možné ze samotného zamítnutí kasační stížnosti dovozovat konkrétní důvody, které k tomuto
zamítnutí vedly. Avšak již toto zamítnutí samo o sobě je poměrně silný indikátor toho,
že Nejvyšší správní soud považoval závěry napadeného rozhodnutí za správné. Obzvláště
za situace, kdy k problematice existuje konstantní judikatura nejen obecných soudů, ale
i Ústavního soudu.
[29] Opodstatněné není ani tvrzení stěžovatelky, že se krajský soud odmítl zabývat
skutečností, zda došlo nebo nedošlo k prolomení jejích ústavně zaručených práv. Touto otázkou
se krajský soud zabýval a dospěl k závěru (stejně jako Nejvyšší správní soud ve výše citovaném
rozhodnutí), že se nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1253/14 nevztahuje na oblast
rozhodování o přijetí dítěte do mateřské školy. Při posuzování zásahu do ústavně zaručených
práv stěžovatelky vycházel krajský soud také z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/14,
v němž podrobilo plénum Ústavního soudu přezkumu právě §50 zákona o ochraně veřejného
zdraví, jehož aplikaci shledávala stěžovatelka ve svém případě protiústavní, se závěrem, že znění
tohoto ustanovení obstojí, a zamítlo návrh na jeho zrušení.
[30] V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za nedůvodnou také další námitku
stěžovatelky, jíž tvrdí, že §50 zákona o ochraně veřejného zdraví není řádně odborně
odůvodněný.
[31] Jak bylo uvedeno výše, toto ustanovení, včetně jeho odůvodněnosti, bylo podrobeno
přezkumu Ústavním soudem, který dospěl k závěru, že jeho znění z hlediska ústavnosti obstojí.
Rozhodoval přitom za obdobných skutkových okolností, jaké panují v nyní projednávané věci.
Není vyloučeno, že při změně okolností či argumentace v konkrétní věci nebo při určitém
posunu vnímání problematiky povinného očkování společností může legislativa či judikatura
v budoucnu dospět k odlišnému řešení. Avšak na nyní projednávanou věc lze plně vztáhnout
nedávné závěry citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního a Ústavního soudu.
[32] Dále stěžovatelka v obecné rovině tvrdí, že správní orgány nevypořádaly některé její
námitky. Vytýká krajskému soudu, že tyto námitky považoval v principu za vypořádané, pokud
správní orgány odůvodnily, že je pro jejich nevýznamnost pro konečné rozhodnutí vypořádat
nemusí.
[33] Uvedený právní názor krajského soudu je však zcela správný. Žalovaný ve svém
rozhodnutí zcela jasně vyjádřil a odůvodnil, na základě jaké právní úpravy o přijetí žalobkyně
do mateřské školy rozhodoval, zdůvodnil, jaké podmínky stanoví §50 zákona o ochraně
veřejného zdraví, a odůvodnil, proč žalobkyně těmto podmínkám nevyhověla. Zodpověděl
odvolací námitky a dospěl k odůvodněnému závěru vedoucímu k jejich zamítnutí, stejně jako
následně krajský soud a nyní i Nejvyšší správní soud. Za této situace nebylo třeba, aby
se žalovaný vypořádával se všemi dílčími tvrzeními žalobkyně napsanými v odvolání. Takovéto
nároky na odůvodnění rozhodnutí ostatně soudní judikatura klade konstantně (srov. např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19, ze dne
12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43, či ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50).
[34] Krajský soud poté ve svém odůvodnění u některých konkrétních námitek uvedl, že již
byly dříve řešeny a zodpovězeny Ústavním soudem. Zároveň vždy uvedl příslušnou citaci
rozhodnutí, ze kterého vycházel. Zodpovězení žalobních námitek odkazem na judikaturu, která
se jimi již v minulosti zabývala, je zcela standardním postupem, nikoliv tedy pochybením.
Za situace, kdy obdobné námitky již byly řešeny, a to navíc Nejvyšším správním či Ústavním
soudem, zcela postačí odkaz na příslušné části těchto rozhodnutí. Ani poslední námitka
stěžovatelky proto není důvodná.
V. Závěr a náklady řízení
[35] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla; jelikož Nejvyšší správní soud neshledal ani
důvod pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[36] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu