ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.137.2017:30
sp. zn. 1 Azs 137/2017 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: E. G.,
zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 6. 2016, č. j. MV-75621-6/SO-2016, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2017, č. j.
51 A 25/2016 – 41,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti v záhlaví specifikovaném
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla zamítnuta žaloba proti
rozhodnutí žalované ze dne 9. 6. 2016, č. j. MV-75621-6/SO-2016 (dále jen „rozhodnutí
žalované“). Tímto rozhodnutím žalovaná podle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 29. 3. 2016,
č. j. OAM-10025-27/PP-2015, jímž ministerstvo zamítlo žádost o povolení k přechodnému
pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území České republiky podle
§87b odst. 1 ve spojení s §15a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[2] Stěžovatel žádá o přiznání odkladného účinku, jelikož v důsledku nabytí právní moci
a vykonatelnosti rozhodnutí žalované pozbývá oprávnění pobývat legálně na území České
republiky. Bezprostředním důsledkem tohoto je zcela jistě zahájení řízení o správním vyhoštění,
a tedy bezprostřední hrozba nuceného opuštění České republiky.
[3] Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že na území České republiky žije již velmi dlouhou
dobu a má zde rozsáhlé sociální a rodinné zázemí. Žije ve společné domácnosti se svou dcerou,
D. G., nar. X. a se svým vnukem a zetěm. Vzhledem k jeho velmi pevným vazbám na území by
neudělení odkladného účinku kasační stížnosti znamenalo enormní zásah do života stěžovatele i
jeho rodiny.
[4] Stěžovatel dále poukazuje na své právo na spravedlivý proces spočívající mimo jiné
v možnosti aktivně komunikovat se svým právním zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny
v rámci řízení o soudním přezkumu správních rozhodnutí, přičemž i s ohledem na závažnost
důsledků napadeného rozhodnutí pro život stěžovatele se jeví jako naléhavě nutné zachovat jeho
právo na spravedlivý proces v míře pokud možno co nejširší.
[5] Z procesní opatrnosti stěžovatel uvedl, že je mu známa dosavadní praxe správních soudů
ve věci přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí o nepovolení pobytu (kdy soudy
těmto návrhům nevyhovují s argumentem, že teprve případným řízením o správním vyhoštění
může vzniknout cizinci nenahraditelná újma). S odkazem na judikaturu správních soudů je ovšem
nepochybné, že stěžovateli je nutno umožnit legální pobyt na území České republiky minimálně
po dobu probíhajícího soudního řízení (zejm. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100; a ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 – 76,
č. 1072/2007 Sb. NSS; rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2013,
sp. zn. 30 A 3/2013; rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2013,
sp. zn. 11 A 185/2012). Nucené vycestování stěžovatele z území České republiky by znamenalo
velmi citlivý zásah do soukromého a rodinného života, zcela zjevně nepřiměřený důvodům
vycestování. Stěžovatel v tomto ohledu odkazuje na již výše uvedené závěry Nejvyššího
správního soudu, které se jednoznačně staví za právo na spravedlivý proces, jež zahrnuje rovněž
účast stěžovatele na jednání soudu. Je tedy nutné v tomto smyslu umožnit legální pobyt
stěžovatele na území republiky po dobu soudního řízení.
[6] Stěžovatel má za to, že jeho předchozí pobyt na území České republiky a veškeré jeho zde
vytvořené zázemí, je naprosto zásadní skutečností, která zakládá jednoznačně úvahy o nepoměrně
větší újmě, která by mu vznikla jeho případnou povinností vycestovat. Přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti se pak jeví jako jediným možným prostředkem umožnění pobytu
stěžovatele na území České republiky minimálně za účelem účasti v řízení o soudním přezkumu
správního rozhodnutí.
[7] Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení návrhu a po zvážení všech důvodů
a skutečností přednesených stěžovatelem dospěl k závěru, že jsou naplněny podmínky pro
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §107 odst. 1
s. ř. s.
[8] Podle §107 s. ř. s. „kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.“
[9] Podle §73 odst. 2 s. ř. s. „soud na návrh žalobce po vyjádření žalované usnesením přizná žalobě
odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší
újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem.“
[10] Z citovaných ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti je ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních
podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele
nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným
zájmem. Odkladný účinek má charakter institutu mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé
případy; je koncipován jako dočasná procesní ochrana stěžovatele jako účastníka řízení před okamžitým
výkonem pro něj nepříznivého soudního, resp. správního rozhodnutí; přiznáním odkladného
účinku je prolamována právní moc rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 8. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015 – 38).
[11] V nyní projednávaném případě stěžovatel svou žádost zdůvodnil požadavkem práva
na spravedlivý proces, kterému by podle jeho názoru mohlo řízení za jeho nepřítomnosti
na území České republiky jen těžko dostát. Dále svou žádost zdůvodnil zásahem do práva
na soukromý a rodinný život.
[12] V dané věci by mohlo být dotčeno právo stěžovatele na respektování soukromého
a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Z tohoto ustanovení kromě substantivních negativních
a pozitivních závazků vyplývají i závazky procedurální. Zásahy do zájmů chráněných čl. 8 Úmluvy
totiž musí vyplývat z rozhodovacího procesu, který je spravedlivý, a poskytuje dostatečný respekt
k zájmům vyplývajícím z práva na respektování soukromého a rodinného života (srov. rozsudek
velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 5. 2001 ve věci T. P. a K. M. proti
Spojenému království, č. 28945/95, §72, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne
25. 9. 1996 ve věci Buckley proti Spojenému království, stížnost č. 20348/92, §76). Osobám,
do jejichž práv je v určitém řízení zasaženo, musí být dostatečným způsobem umožněno v tomto
řízení chránit své zájmy. V tomto ohledu proto existuje určitá provázanost mezi čl. 8 Úmluvy
a zárukami, která garantuje právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy (viz Kmec, J., Kosař, D.,
Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, s. 887).
[13] Tento pozitivní závazek musel Nejvyšší správní soud vzít v potaz při poměřování újmy,
která by mohla stěžovateli vzniknout nepřiznáním odkladného účinku a újmy, která by mohla
vzniknout jiným osobám, pokud by k odložení účinků jinak závazného rozhodnutí došlo. Zásah
do práv stěžovatele by byl v případě nepřiznání odkladného účinku podstatný, protože by musel
opustit území České republiky ještě předtím, než by Nejvyšší správní soud rozhodl o jeho kasační
stížnosti. Nemohl by proto náležitě chránit své zájmy díky nemožnosti vystupovat v řízení
osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení
apod. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100).
Naproti tomu nelze dovozovat, že by přiznání odkladného účinku mělo způsobit jakoukoliv újmu
jiným osobám. V tomto poměřování proto lze dojít k závěru, že by újma hrozící stěžovateli
v důsledku nepřiznání odkladného účinku byla nepoměrně větší, než možná újma hrozící jiným
osobám v důsledku jeho přiznání. První kritérium přiznání odkladného účinku je proto splněno.
[14] Pokud jde o možný rozpor s důležitými veřejným zájmem, je nutné poměřit zájem
stěžovatele na ochraně jeho výše uvedených procesních práv se zájmem společnosti na ochraně
veřejné bezpečnosti a veřejném pořádku. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze
existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu ustanovení
§73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení je třeba vykládat ústavně konformním způsobem, a proto
je třeba za pomoci testu proporcionality poměřovat intenzitu hrozícího zásahu do základního
práva svědčícího stěžovateli s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131, č. 1698/2008 Sb. NSS). Jak již bylo
výše uvedeno, újma způsobená stěžovateli nepřiznáním odkladného účinku by mohla být
podstatná. Intenzita narušení zmíněného veřejného zájmu by naopak vzhledem k předběžné
povaze přiznání odkladného účinku byla nízká nebo maximálně mírná. Současně ze spisu
krajského soudu nevyplývá, že by setrvání stěžovatele na území České republiky po dobu
soudního řízení jakkoliv kolidovalo s veřejným zájmem. Přiznání odkladného účinku proto není
v rozporu s důležitým veřejným zájmem a rovněž druhá podmínka pro přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti je splněna.
[15] Z výše uvedeného tedy vyplývá, že by Nejvyšší správní soud v případě nepřiznání
odkladného účinku kasační stížnosti v projednávané věci nectil výše popsaný závazek státu
umožnit stěžovateli účinně chránit své zájmy. Pokud by došlo k rozhodnutí o povinnosti opustit
území podle §50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců na území České publiky a o změně
některých zákonů, po nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti, jen stěží by bylo možno
hovořit o spravedlivém rozhodování o jeho kasační stížnosti, které by dostatečně respektovalo
zájmy vyplývající z čl. 8 Úmluvy, jak vyžaduje výše citovaná judikatura.
[16] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud stěžovateli vyhověl a jeho kasační stížnosti přiznal
odkladný účinek podle §107 ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. Do rozhodnutí o kasační stížnosti
se tak pozastavují účinky rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2017,
č. j. 51 A 25/2016 – 41, rozhodnutí žalované ze dne 9. 6. 2016, č. j. MV-75621-6/SO-2016,
i rozhodnutí ministerstva, tj. rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 29. 3. 2016,
č. j. OAM-10025-27/PP-2015.
[17] Soud však připomíná, že může usnesení o přiznání odkladného účinku i bez návrhu
usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody,
nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§73 odst. 5 ve spojení s §107 odst. 1 s. ř. s.).
Z usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti rovněž nelze dovozovat
jakékoli závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. října 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. června 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu