ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.301.2017:30
sp. zn. 1 Azs 301/2017 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: M. K., zastoupený
JUDr. Zdeňkou Křížovou, advokátkou, se sídlem Cejl 62b, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 25. 4. 2017, č. j. OAM-168/ZA-ZA11-ZA15-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu Brně ze dne 17. 7. 2017, č. j. 32 Az 7/2017 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 7. 2017, č. j. 32 Az 7/2017 – 39, zamítl žalobu
podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2017,
č. j. OAM-168/ZA-ZA11-ZA15-2017. Tímto rozhodnutím shledal žalovaný žádost žalobce
o udělení mezinárodní ochrany nepřípustnou ve smyslu §10a odst. 1 písm. b) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, řízení o udělení mezinárodní ochrany dle §25 písm. i) téhož zákona
zastavil, a státem příslušným k posouzení podané žádosti v souladu s čl. 3 Nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského
státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí
země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení
Dublin III“) určil Polskou republiku.
[2] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) v zákonné lhůtě kasační stížnost.
[3] Kasační stížnost je přípustná. Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, zabýval
se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne
ji jako nepřijatelnou.
[4] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[5] Stěžovatel k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti, respektive podstatnému přesahu
vlastních zájmů, neuvedl žádné argumenty. Nejvyšší správní soud se v obecné rovině zabýval
důvody přijatelnosti kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[6] Předně Nejvyšší správní soud uvádí, že rozsudek krajského soudu plně odpovídá
požadavkům judikatury na jeho přezkoumatelnost (srov. rozsudek ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 -75). Z rozsudku je zjevné, jak soud ve věci rozhodl a že své rozhodnutí opřel
o dostatečně zjištěný skutkový základ. Vycházel ze správního spisu a informací v něm
shromážděných, přičemž ani žalovanému nelze v tomto směru vytknout, že by skutkový základ
věci zjistil nedostatečně.
[7] Nejvyšší správní soud konstatuje, že ze strany krajského soudu nemohlo dojít
k nesprávnému posouzení právní otázky, zda jsou dány azylově relevantní důvody pro udělení
mezinárodní ochrany nebo doplňkové ochrany, neboť krajský soud zkoumal rozhodnutí
o zastavení řízení z důvodu, že příslušným k posouzení podané žádosti o mezinárodní ochranu
je jiný členský stát, ne meritorní rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní
soud se proto námitkami směřujícími k věcnému přezkumu žádosti nezabýval.
[8] Judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na zbývající
uplatněné kasační námitky.
[9] Námitku, že správní orgán dostatečně neodůvodnil svoji úvahu o aplikaci čl. 17 nařízení
Dublin III, že měl stěžovateli vysvětlit, proč se domnívá, že pro diskreci v rámci čl. 17 nařízení
jsou rozhodné jen rodinné vazby nařízením výslovně zmíněné, a proč jsou vztahy s rodinou
bratrance považovány za méně hodnotné, vyhodnotil Nejvyšší správní soud jako nepřípustnou
ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., neboť nebyla obsahem žaloby. V žalobě stěžovatel pouze
konstatoval, že má v ČR bratrance, který zde žije s manželkou a dvěma nezletilými dětmi,
přičemž tuto informaci zopakoval i v kasační stížnosti. Žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele,
které by musel žalovaný brát v úvahu při zvažování využití diskrečního oprávnění
dle čl. 17 nařízení Dublin III, stěžovatel netvrdil. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 5. 1. 2017, č. j. 222/2016 – 24, právě tyto zvláštní okolnosti by mohly představovat limit
správního uvážení žalovaného, pokud by se jednalo o případ, kdy „by neposouzení možných důsledků
postoupení žádosti státu příslušnému k řízení dle nařízení Dublin III mohlo vést k nenaplnění smyslu nařízení –
tj. k nezajištění účinné mezinárodní ochrany. V takových situacích lze konstatovat nutnost vypořádání aplikace
čl. 17 odst. 1 správním orgánem, přičemž je třeba takové rozhodnutí odůvodnit.“ Vzhledem k tomu,
že v nyní projednávaném případě tyto okolnosti hodné zvláštního zřetele nebyly shledány
ani tvrzeny, neměl žalovaný povinnost se užitím čl. 17 nařízení zabývat. Přesto však důvody,
pro které k aplikaci citovaného ustanovení nepřistoupil, ve svém rozhodnutí specifikoval (s. 5).
Krajský soud tak rozhodnutí žalovaného napadeným rozsudkem správně aproboval.
[10] Stěžovatel dále namítal, že je v Polsku silně přítomná tzv. ukrajinofobie, ukrajinská
menšina se netěší všeobecnému respektu ani toleranci a na Ukrajince je v Polsku pohlíženo
s despektem. Nejvyšší správní soud tuto námitku vyhodnotil jako nepřípustnou ve smyslu
§104 odst. 4 s. ř. s., neboť nebyla obsahem žaloby. Obdobně formulovaná námitka obsažená
v žalobě směřovala k férovosti polského řízení ohledně žádostí o mezinárodní ochranu, přičemž
krajský tuto námitku řádně vypořádal na straně 4 napadeného rozsudku.
[11] K námitce, že polská justice je nyní ohrožena nedávnou novelou právních předpisů,
v jejímž důsledku existuje silné riziko, že základní práva budou v azylových řízeních vystavena
libovůli, Nejvyšší správní soud konstatoval, že byla formulována pouze obecně. Vývoj v Polsku
probíhá kontinuálně a soudu není známo, že by související změny měly konkrétní dopady
do řízení o mezinárodní ochraně. Stěžovatel ani žádné konkrétní dopady netvrdí, ke svým
obavám neuvedl žádné podrobnosti, důvodnost ani včasnost jeho námitky tedy nebylo možno
posoudit.
[12] Pro shora uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto není důvod pro její přijetí k věcnému
projednání. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou řešeny rozdílně, přičemž nebyl shledán důvod
pro přistoupení k judikatornímu odklonu. Soud neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu,
ať už v podobě nerespektování soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu
práva. Soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[13] Návrhem na přiznání odkladného účinku se Nejvyšší správní soud nezabýval, protože
rozhodl bez odkladu o samotné kasační stížnosti, a otázka odkladného účinku se tak stala
bezpředmětnou.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá
o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. září 2017
JUDr. Marie Žišková v. r.
předsedkyně senátu