ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.64.2017:45
sp. zn. 1 Azs 64/2017 - 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: R. T.,
zastoupený Mgr. et Bc. Filipem, Schmidtem, advokátem se sídlem Ovenceká 78/33, Praha 7,
proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Olšanská 2,
Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2016, č. j. CPR-10395-5/ČJ-2016-930310-
V238, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové,
pobočky v Pardubicích ze dne 22. 12. 2016, č. j. 61 A 25/2016 – 33,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností brojí žalobce (stěžovatel) proti v záhlaví označenému rozsudku
krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného
rozhodnutí žalovaného. Tím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno
rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje,
odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, Pardubice,
č. j. KRPE-16428-11/ČJ-2016-170022-SV ze dne 16. 3. 2016, jímž bylo stěžovateli podle
§119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a podle
§119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění a stanovena
doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce
1 roku, neboť stěžovatel pobýval na území České republiky v období od 28. 11. 2015
do 12. 1. 2016 bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, a dále byl na území České republiky
zaměstnán bez povolení k zaměstnání vydaného Úřadem práce České republiky. S kasační
stížností stěžovatele byla spojena žádost o přiznání odkladného účinku, která je odůvodněna
následovně.
[2] Stěžovatel uvádí, že přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s veřejným zájmem
ve smyslu §73 odst. 2 soudního řádu správního (s. ř. s.). Za tento důležitý zájem se totiž podle
konstantní judikatury nepovažuje zájem na tom, aby se na území státu zdržovaly jen osoby
s platným pobytovým oprávněním. Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 8. 2012, č. j. 4 As 56/2012 - 58, tímto zájmem může naopak být vyhoštění z důvodů bezpečnosti
státu. V běžné situaci, kdy cizinec není vyhošťován z důvodu bezpečnosti státu,
je vyhošťovanému cizinci obvykle zachována možnost setrvat na území České republiky
i po dobu probíhajícího řízení o kasační stížnosti, neboť pro případ, že by byl se svou kasační
stížností úspěšný, nelze vyloučit příčinnou souvislost mezi důsledky realizace rozhodnutí
o vyhoštění a možným vznikem bezprávné újmy. Takovou újmu lze v zásadě považovat za velmi
výrazně zasahující do právní sféry cizince (stěžovatele), často i s nevratnými důsledky (viz
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 - 25).
[3] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 10. 2015, č. j. 2 Azs 219/2015 - 23,
z tohoto důvodu přiznává §172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců žalobě proti rozhodnutí
o správním vyhoštění odkladný účinek na vykonatelnost napadeného rozhodnutí ex lege
(s výjimkou případů vyhoštění cizince z důvodu ohrožení bezpečnosti státu). Nelze přitom nalézt
rozumný důvod, pro který by mělo pro řízení před kasačním soudem platit něco jiného. Újma
hrozící stěžovateli je totiž zřejmá již ze samotné povahy tohoto rozhodnutí, což platí
přinejmenším, co se týče práva na spravedlivý proces a práva na respektování soukromého
a rodinného života. V takovém případě soud musí k jasnému zásahu do těchto práv přihlédnout
i tehdy, kdy stěžovatel v žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti netvrdí konkrétní
skutkové okolnosti svého případu ani nenavrhuje důkazy k jejich prokázání. Stěžovatel však nese
břemeno tvrzení, v čem spatřuje závažnou újmu, která by mu nepřiznáním odkladného účinku
hrozila.
[4] Podle stěžovatele je zřejmé, že právo na spravedlivý proces je zasaženo v případě,
že řízení před kasačním soudem se již sám cizinec z důvodu vycestování nemůže účastnit.
Je zároveň jasné, že v případě nutnosti přesunutí těžiště svého soukromého a rodinného života
do jiné země, ke které již cizinec nemusí mít vazby, se bude zpravidla jednat o zásah závažný
a potenciálně nevratný. Stěžovatel tvrdí, že by při realizaci vyhoštění byl nucen vycestovat
do oblasti postižené válkou, kde trpí civilní obyvatelstvo obavou o život, kde by byl vystaven
násilí, možnému ohrožení života a nejisté budoucnosti. Upozorňuje, že případné porušení zákona
bylo činěno z nevědomosti nebo neznalosti stěžovatele a on sám nepředstavuje nebezpečí pro
národní bezpečnost ani veřejný pořádek. Domnívá se, že případný důležitý veřejný zájem
v poměru s újmou, kterou by utrpěl v důsledku vycestování, v této situaci nepřeváží. Žalovaný
se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřil.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení návrhu a po zvážení všech důvodů
a skutečností přednesených stěžovatelem dospěl k závěru, že jsou naplněny podmínky pro
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §107 odst. 1
s. ř. s.
[6] Podle §107 s. ř. s. „kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.“
[7] Podle §73 odst. 2 s. ř. s. „soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě
odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší
újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem.“
[8] Z citovaných ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti je ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních
podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele
nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným
zájmem. Odkladný účinek má charakter institutu mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé
případy; je koncipován jako dočasná procesní ochrana stěžovatele jako účastníka řízení před okamžitým
výkonem pro něj nepříznivého soudního, resp. správního rozhodnutí; přiznáním odkladného
účinku je prolamována právní moc rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 8. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015 – 38).
[9] V nyní projednávaném případě stěžovatel svou žádost zdůvodnil požadavkem práva
na spravedlivý proces, kterému by podle jeho názoru mohlo řízení za jeho nepřítomnosti
na území České republiky jen těžko dostát. Dále svou žádost zdůvodnil zásahem do práva
na soukromý a rodinný život.
[10] V dané věci by mohlo být dotčeno právo stěžovatele na respektování soukromého
a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Z tohoto ustanovení kromě substantivních negativních
a pozitivních závazků vyplývají i závazky procedurální. Zásahy do zájmů chráněných čl. 8 Úmluvy
totiž musí vyplývat z rozhodovacího procesu, který je spravedlivý, a poskytuje dostatečný respekt
k zájmům vyplývajícím z práva na respektování soukromého a rodinného života (srov. rozsudek
velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 5. 2001 ve věci T. P. a K. M. proti
Spojenému království, č. 28945/95, §72, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne
25. 9. 1996 ve věci Buckley proti Spojenému království, stížnost č. 20348/92, §76). Osobám,
do jejichž práv je v určitém řízení zasaženo, musí být dostatečným způsobem umožněno v tomto
řízení chránit své zájmy. V tomto ohledu proto existuje určitá provázanost mezi čl. 8 Úmluvy
a zárukami, která garantuje právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy (viz Kmec, J., Kosař, D.,
Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, s. 887).
[11] Tento pozitivní závazek musel Nejvyšší správní soud vzít v potaz při poměřování újmy,
která by mohla stěžovateli vzniknout nepřiznáním odkladného účinku a újmy, která by mohla
vzniknout jiným osobám, pokud by k odložení účinků jinak závazného rozhodnutí došlo. Zásah
do práv stěžovatele by byl v případě nepřiznání odkladného účinku podstatný, protože by musel
opustit území České republiky již předtím, než by Nejvyšší správní soud rozhodl o jeho kasační
stížnosti. Nemohl by proto náležitě chránit své zájmy díky nemožnosti vystupovat v řízení
osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení
apod. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100).
Naproti tomu nelze dovozovat, že by přiznání odkladného účinku mělo způsobit jakoukoliv újmu
jiným osobám. V tomto poměřování proto lze dojít k závěru, že by újma hrozící stěžovateli
v důsledku nepřiznání odkladného účinku byla nepoměrně větší, než možná újma hrozící jiným
osobám v důsledku jeho přiznání. První kritérium přiznání odkladného účinku je proto splněno.
[12] Pokud jde o možný rozpor s důležitými veřejným zájmem, je nutné poměřit zájem
stěžovatele na ochraně jeho výše uvedených procesních práv se zájmem společnosti na ochraně
veřejné bezpečnosti a veřejném pořádku. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze
existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu ustanovení
§73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení je třeba vykládat ústavně konformním způsobem, a proto
je třeba za pomoci testu proporcionality poměřovat intenzitu hrozícího zásahu do základního
práva svědčícího stěžovateli s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131, č. 1698/2008 Sb. NSS). Jak již bylo
výše uvedeno, újma způsobená stěžovateli nepřiznáním odkladného účinku by mohla být
podstatná. Intenzita narušení zmíněného veřejného zájmu by naopak vzhledem k předběžné
povaze přiznání odkladného účinku byla nízká nebo maximálně mírná. Stěžovatel pobýval
na území České republiky měsíc a půl bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, a byl zaměstnán bez
patřičného povolení, tímto však neohrožuje stát ani nenarušuje veřejný pořádek do té míry, aby
vyhošťovací rozhodnutí nesneslo odkladu. Přiznání odkladného účinku by proto nebylo
v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Tím je splněna druhá podmínka pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
[13] Z výše uvedeného tedy vyplývá, že by Nejvyšší správní soud v případě nepřiznání
odkladného účinku kasační stížnosti v projednávané věci nectil výše popsaný závazek státu
umožnit stěžovateli účinně chránit své zájmy. Pokud by došlo k rozhodnutí o povinnosti opustit
území podle §50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců na území České publiky a o změně
některých zákonů, po nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti, jen stěží by bylo možno
hovořit o spravedlivém rozhodování o jeho kasační stížnosti, které by dostatečně respektovalo
zájmy vyplývající z čl. 8 Úmluvy, jak vyžaduje výše citovaná judikatura. Tím ovšem nemá být
řečeno, že je třeba přiznávat odkladný účinek všem kasačním stížnostem proti zamítavému
rozsudku o žalobě proti rozhodnutí, kterým byla správním orgánem žádost o udělení
mezinárodní ochrany shledána nepřípustnou podle §10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu a řízení
o žádosti bylo podle §25 písm. i) téhož zákona zastaveno. I zde je třeba zvažovat individuální
okolnosti každé konkrétní věci.
[14] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud stěžovateli vyhověl a jeho kasační stížnosti přiznal
odkladný účinek podle §107 ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s . Do rozhodnutí o kasační stížnosti
se tak pozastavují účinky v záhlaví označeného rozsudku krajského soudu, rozhodnutí
žalovaného i rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, tj. rozhodnutí Policie České
republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, odboru cizinecké policie, oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort.
[15] Soud však připomíná, že může usnesení o přiznání odkladného účinku i bez návrhu
usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody,
nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§73 odst. 5 ve spojení s §107 odst. 1 s. ř. s.).
Z usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti rovněž nelze dovozovat
jakékoli závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. října 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu