ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.86.2017:16
sp. zn. 1 Azs 86/2017 - 16
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: R. G.,
zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4,
proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie,
se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2016,
č. j. CPR-16015-2/ČJ-2016-930310-V238, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2017, č. j. 22 A 67/2016 – 48,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti v záhlaví specifikovaném
rozsudku Krajského soudu Brně (dále jen „napadený rozsudek“), kterým byla zamítnuta žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2016, č. j. CPR-16015-2/ČJ-2016-930310-V238 (dále
jen „rozhodnutí žalovaného“). Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání stěžovatele
a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje,
odboru cizinecké policie, ze dne 19. 5. 2016, č. j. KRPZ-55018-122/ČJ-2015-150026-SV, jímž
bylo stěžovateli podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)
uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území
členských států EU, v délce dvou let. Důvodem rozhodnutí bylo zjištění, že žalobce
nevycestoval v době platnosti výjezdního příkazu platného do 27. 4. 2015 a nadále pobýval
na území České republiky bez víza, nebo bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl
oprávněn.
[2] Stěžovatel žádá o přiznání odkladného účinku, jelikož by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká nepřiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám (není zde rozpor s veřejným zájmem). Újma, která
by stěžovateli vznikla v případě realizace vyhoštění, spočívá v rozbití nejbližších rodinných
vztahů, přičemž podmínka zákonnosti vyhoštění nebyla splněna, neboť napadené rozhodnutí
nemá oporu v zákoně.
[3] Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení návrhu a po zvážení všech důvodů
a skutečností přednesených stěžovatelem dospěl k závěru, že jsou naplněny podmínky pro
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §107 odst. 1
s. ř. s.
[4] Podle §107 s. ř. s. „kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.“
[5] Podle §73 odst. 2 s. ř. s. „soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě
odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší
újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem.“
[6] Z citovaných ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti je ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních
podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele
nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným
zájmem. Odkladný účinek má charakter institutu mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé
případy; je koncipován jako dočasná procesní ochrana stěžovatele jako účastníka řízení před okamžitým
výkonem pro něj nepříznivého soudního, resp. správního rozhodnutí; přiznáním odkladného
účinku je prolamována právní moc rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 8. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015 – 38).
[7] V nyní projednávaném případě stěžovatel svou žádost zdůvodnil požadavkem práva
na spravedlivý proces, kterému by podle jeho názoru mohlo řízení za jeho nepřítomnosti
na území České republiky jen těžko dostát. Dále svou žádost zdůvodnil zásahem do práva
na soukromý a rodinný život.
[8] V dané věci by mohlo být dotčeno právo stěžovatele na respektování soukromého
a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Z tohoto ustanovení kromě substantivních negativních
a pozitivních závazků vyplývají i závazky procedurální. Zásahy do zájmů chráněných čl. 8 Úmluvy
totiž musí vyplývat z rozhodovacího procesu, který je spravedlivý, a poskytuje dostatečný respekt
k zájmům vyplývajícím z práva na respektování soukromého a rodinného života (srov. rozsudek
velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 5. 2001 ve věci T. P. a K. M. proti
Spojenému království, č. 28945/95, §72, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne
25. 9. 1996 ve věci Buckley proti Spojenému království, stížnost č. 20348/92, §76). Osobám,
do jejichž práv je v určitém řízení zasaženo, musí být dostatečným způsobem umožněno v tomto
řízení chránit své zájmy. V tomto ohledu proto existuje určitá provázanost mezi čl. 8 Úmluvy
a zárukami, která garantuje právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy (viz Kmec, J., Kosař, D.,
Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, s. 887).
[9] Tento pozitivní závazek musel Nejvyšší správní soud vzít v potaz při poměřování újmy,
která by mohla stěžovateli vzniknout nepřiznáním odkladného účinku a újmy, která by mohla
vzniknout jiným osobám, pokud by k odložení účinků jinak závazného rozhodnutí došlo. Zásah
do práv stěžovatele by byl v případě nepřiznání odkladného účinku podstatný, protože by musel
opustit území České republiky již předtím, než by Nejvyšší správní soud rozhodl o jeho kasační
stížnosti. Nemohl by proto náležitě chránit své zájmy díky nemožnosti vystupovat v řízení
osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení
apod. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100).
Naproti tomu nelze dovozovat, že by přiznání odkladného účinku mělo způsobit jakoukoliv újmu
jiným osobám. V tomto poměřování proto lze dojít k závěru, že by újma hrozící stěžovateli
v důsledku nepřiznání odkladného účinku byla nepoměrně větší, než možná újma hrozící
jiným osobám v důsledku jeho přiznání. První kritérium přiznání odkladného účinku je proto
splněno.
[10] Pokud jde o možný rozpor s důležitými veřejným zájmem, je nutné poměřit zájem
stěžovatele na ochraně jeho výše uvedených procesních práv se zájmem společnosti na ochraně
veřejné bezpečnosti a veřejném pořádku. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze
existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu ustanovení
§73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení je třeba vykládat ústavně konformním způsobem, a proto
je třeba za pomoci testu proporcionality poměřovat intenzitu hrozícího zásahu do základního
práva svědčícího stěžovateli s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131, publ. pod č. 1698/2008 Sb. NSS).
Jak již bylo výše uvedeno, újma způsobená stěžovateli nepřiznáním odkladného účinku by mohla
být podstatná. Intenzita narušení zmíněného veřejného zájmu by naopak vzhledem k předběžné
povaze přiznání odkladného účinku byla nízká nebo maximálně mírná. Stěžovatel sice pobýval
na území České republiky bez pobytového oprávnění, tím však nenarušuje veřejný zájem
do té míry, aby vyhošťovací rozhodnutí nesneslo odkladu. Přiznání odkladného účinku proto
není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a rovněž druhá podmínka pro přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti je splněna.
[11] Z výše uvedeného tedy vyplývá, že by Nejvyšší správní soud v případě nepřiznání
odkladného účinku kasační stížnosti v projednávané věci nectil výše popsaný závazek státu
umožnit stěžovateli účinně chránit své zájmy. Pokud by došlo k rozhodnutí o povinnosti opustit
území podle §50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců na území České publiky a o změně
některých zákonů, po nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti, jen stěží by bylo možno
hovořit o spravedlivém rozhodování o jeho kasační stížnosti, které by dostatečně respektovalo
zájmy vyplývající z čl. 8 Úmluvy, jak vyžaduje výše citovaná judikatura. Tím ovšem nemá být
řečeno, že je třeba přiznávat odkladný účinek všem kasačním stížnostem proti zamítavému
rozsudku o žalobě proti rozhodnutí, kterým byla správním orgánem žádost o udělení
mezinárodní ochrany shledána nepřípustnou podle §10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu a řízení
o žádosti bylo podle §25 písm. i) téhož zákona zastaveno. I zde je třeba zvažovat individuální
okolnosti každé konkrétní věci.
[12] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud stěžovateli vyhověl a jeho kasační stížnosti přiznal
odkladný účinek podle §107 ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s . Do rozhodnutí o kasační stížnosti
se tak pozastavují účinky rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2017,
č. j. 22 A 67/2016 – 48, rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2016, vydaného pod
č. j. CPR-16015-2/ČJ-2016-930310-V238, i rozhodnutí prvostupňového správního orgánu,
tj. rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, odboru
cizinecké policie, ze dne 19. 5. 2016, č. j. KRPZ-55018-122/ČJ-2015-150026-SV.
[13] Soud však připomíná, že může usnesení o přiznání odkladného účinku i bez návrhu
usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody,
nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§73 odst. 5 ve spojení s §107 odst. 1 s. ř. s.).
Z usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti rovněž nelze dovozovat
jakékoli závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. října 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publikováno pod
č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu