ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.90.2017:37
sp. zn. 1 Azs 90/2017 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: S. G.,
zastoupena Mgr. Markem Čechovským, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti
žalované: Komise pro rozhodování ve věcech cizinců, se sídlem nám. Hrdinu ° 3, Praha 4, o
žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 2. 2015, čj. MV-144060-5/SO-2014, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2017, čj. 3 A
26/2015 – 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně pobývala na území České republiky v období od 23. 1. 2009 do 23. 1. 2014
na základě povolení k přechodnému pobytu z titulu rodinného příslušníka občana EU. Dne
11. 12. 2013 požádala o prodloužení doby platnosti pobytové karty; řízení o této žádosti však
Ministerstvo vnitra usnesením ze dne 15. 4. 2014 zastavilo. Odvolací orgán toto usnesení
rozhodnutím ze dne 19. 8. 2014 potvrdil.
[2] Dne 29. 1. 2014 podala žalobkyně žádost o povolení k trvalému pobytu podle
§68 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění účinném do 17. 12. 2015 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) vydalo dne
25. 9. 2014 rozhodnutí čj. OAM-2012-27/TP-2014, kterým řízení ve věci této žádosti zastavilo,
neboť žalobkyně nesplňovala podmínky podle §69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, a nebyla tak
oprávněna na území České republiky podat žádost o povolení k trvalému pobytu dle
§68 uvedeného zákona.
[3] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala žalobkyně odvolání, které žalovaná
v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítla. Zdůraznila, že podle §69 odst. 5 ve spojení
s §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců podává cizinec žádost o povolení k trvalému pobytu
ministerstvu, pokud na území pobývá na dlouhodobé vízum, povolení k dlouhodobému pobytu
nebo na základě dokladu vydaného k pobytu na území podle zvláštního právního předpisu. Tento
výčet je dle žalované taxativní a povolení k přechodnému pobytu nezahrnuje. Žádost žalobkyně
o vydání povolení k trvalému pobytu tedy nemohla být věcně projednána, a proto správní orgán
I. stupně postupoval správně, pokud řízení zastavil.
II. Žaloba a rozsudek městského soudu
[4] Žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalované žalobou, ve které uvedla, že po pěti letech
pobytu na území České republiky podala žádost o povolení k trvalému pobytu podle §68 zákona
o pobytu cizinců, neboť neměla jinou možnost získat jakékoliv povolení k pobytu, resp. jak svůj
pobyt legalizovat. Vědoma si nenaplnění podmínek stanovaných v §68 poukázala na judikaturu
Ústavního soudu, dle které obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, ale smí
a musí se od něj odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická
souvislost či některý z principů právního státu. Správní orgány přitom zastavily řízení o její
žádosti čistě formalisticky.
[5] Městský soud žalobě vyhověl a výše uvedeným rozsudkem zrušil jak napadené rozhodnutí
žalované, tak rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a vrátil věc žalované k dalšímu řízení. Podle
soudu správní orgány nesprávně aplikovaly §68 zákona o pobytu cizinců, v důsledku čehož
neprojednaly žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu.
[6] Soud uvedl, že pokud by měl vzít v úvahu striktně text §68 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců, musel by přisvědčit správním orgánům, neboť toto ustanovení skutečně neobsahuje
důvod pro udělení trvalého pobytu, kterého se domáhá žalobkyně. Zároveň však zdůraznil,
že §68 je transpozicí čl. 4 směrnice č. 2003/109/ES o právním postavení příslušníků třetích
zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále „směrnice č. 2003/109/ES“ nebo
„směrnice“). Mezi důvody pobytu, které se dle směrnice nezapočítávají do požadovaných pěti let
pobytu, není důvod z titulu pobytu rodinného příslušníka EU. Lze tak konstatovat, že český
zákon o pobytu cizinců v §68 uvádí toliko pozitivní výčet důvodů, které se započítávají, a důvod
z titulu přechodného pobytu rodinného příslušníka EU mezi nimi není.
[7] Podle městského soudu se v daném případě jedná o přímý účinek čl. 4 směrnice, a proto
je třeba §68 zákona o pobytu cizinců vykládat tak, že z doby pěti let souvislého legálního pobytu
na území České republiky nelze vyloučit přechodný pobyt z titulu pobytu rodinného příslušníka
EU. Pro úplnost dodal, že současné znění §68 již do doby pěti let započítává i dobu předchozího
pobytu na základě povolení k přechodnému pobytu, a je tak pro cizince příznivější a reflektuje
i požadavky směrnice.
[8] Co se týče výkladu §69 zákona o pobytu cizinců, soud uvedl, že toto ustanovení upravuje
místo, kde má být žádost podána. Nelze z něj proto bez dalšího vytvářet překážku pro žadatele,
který by jinak splňoval podmínky pro přiznání trvalého pobytu.
III. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[9] Žalovaná (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodu jeho nezákonnosti dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a vrátil věc městskému soudu k novému projednání.
[10] Stěžovatelka nesouhlasí s výkladem §68 odst. 1 s odkazem na §69 odst. 5 zákona
o pobytu cizinců. Zdůrazňuje, že uvedená ustanovení jsou legislativně formulována jasně
a z hlediska jazykového vcelku jednoznačně. Zároveň uznává, že §68 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců je třeba vykládat v souladu se zněním čl. 4 odst. 1 směrnice č. 2003/109/ES, tedy tak,
že doba pěti let nepřetržitého pobytu na území musí bezprostředně předcházet podání žádosti
o povolení k trvalému pobytu. Nesprávné je však dle stěžovatelky tvrzení soudu, že se v daném
případě jedná o přímý účinek čl. 4 směrnice č. 2003/109/ES, a proto je třeba §68 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců vykládat tak, že z doby pěti let souvislého legálního pobytu na území České
republiky nelze vyloučit přechodný pobyt z titulu pobytu rodinného příslušníka občana Evropské
unie.
[11] Ustanovení §69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců obsahuje taxativní výčet pobytových
titulů, za kterých může cizinec podat ministerstvu žádost o povolení k trvalému pobytu podle
§68 odst. 1. Je zcela zřejmé, že povolení k přechodnému pobytu tento výčet nezahrnuje.
Povolení k přechodnému pobytu je tak pobytový titul, který neopravňuje svého držitele k podání
žádosti o povolení k trvalému pobytu podle §68 zákona o pobytu cizinců ministerstvu. Povolení
k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU nelze zaměňovat s dlouhodobým
vízem ani s povolením k dlouhodobému pobytu, neboť ačkoliv obě povolení opravňují
k přechodnému pobytu na území, jedná se o dva odlišné pobytové tituly upravené v různých
částech zákona o pobytu cizinců, k jejichž vydání je nutné splnění odlišných podmínek. Podle
stěžovatelky tak nelze postupovat v přímém rozporu se zněním §69 odst. 5 zákona o pobytu
cizinců a rozšiřovat taxativní výčet pobytových titulů, na základě kterých je možné podat žádost
o povolení k trvalému pobytu dle §68 tohoto zákona.
[12] Zcela irelevantní je podle stěžovatelky tvrzení soudu, že nová úprava zákona o pobytu
cizinců je pro cizince příznivější a reflektuje i požadavky směrnice, neboť v daném případě
se postupuje podle zákona ve znění účinném do 17. 12. 2015.
[13] Žalobkyně ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázala na odůvodnění napadeného
rozsudku a navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Jádrem kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem městského soudu,
že se v dané věci uplatní přímý účinek čl. 4 směrnice č. 2003/109/ES.
[17] Podle §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že „[p]ovolení k trvalému pobytu se na žádost
vydá cizinci po 5 letech nepřetržitého pobytu na území“. Odstavec 2 tohoto ustanovení uvádí: „Do doby
pobytu podle odstavce 1 se započítává doba pobytu na území na dlouhodobé vízum, na povolení k dlouhodobému
pobytu a doba pobytu v postavení azylanta nebo osoby požívající doplňkové ochrany podle zvláštního právního
předpisu. [...].“ Ustanovení §69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců stanovuje: „Žádost o povolení
k trvalému pobytu podle §68 odst. 1 podává cizinec ministerstvu, pokud na území pobývá na dlouhodobé vízum,
povolení k dlouhodobému pobytu nebo na základě dokladu vydaného k pobytu na území podle zvláštního
právního předpisu; [...].”
[18] V posuzované věci je nesporné, že žalobkyně před podáním žádosti o povolení
k trvalému pobytu nepřetržitě pobývala na území České republiky po dobu pěti let,
a to na základě povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU (platného
od 23. 1. 2009 do 23. 1. 2014). Předmětem sporu je však otázka, zda měly správní orgány
projednat žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu podanou podle §68 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců, i když žalobkyně nesplňuje podmínky stanovené v odstavci 2 tohoto
ustanovení.
[19] Stěžovatelčina argumentace směřující proti přímému účinku čl. 4 směrnice je založena
zejména na tvrzení, že správní orgány nemohou postupovat v přímém rozporu se zněním
§69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců a rozšiřovat tak taxativní výčet pobytových titulů, na základě
kterých je možné ministerstvu podat žádost o povolení k trvalému pobytu dle §68 tohoto
zákona.
[20] Nejvyšší správní soud již judikoval, že správní orgány sice nelze činit odpovědnými
za případnou nesprávnou transpozici směrnice, je však nutno po nich požadovat znalost unijních
předpisů a správnou aplikaci a interpretaci právních předpisů v jednotlivých případech, tedy
i respektování přímého účinku, pokud jsou dány důvody pro jeho uplatnění (k tomu srov. např.
rozsudek NSS ze dne 13. 11. 2009, čj. 5 Afs 53/2009 - 63, publ. pod č. 1986/2010 Sb. NSS).
I když jsou tedy obecně správní orgány povinny postupovat v souladu se zákonem, v případě
kolize zákonné úpravy se závaznými unijními předpisy – v tomto případě směrnicí
č. 2003/109/ES – musí dát (pokud jsou splněny příslušné podmínky) přednost úpravě zakotvené
v unijním právu, byť by byly nuceny postupovat v rozporu s textem zákona.
[21] Pro rozhodnutí věci je tedy nezbytné posoudit, zda v daném případě byly naplněny
podmínky přímého účinku čl. 4 směrnice č. 2003/109/ES, jak se domnívá městský soud. Pokud
ano, je argumentace stěžovatelky, že nemůže postupovat v přímém rozporu se zákonem,
nerelevantní.
[22] Přímý účinek směrnice nastupuje tehdy, pokud stát neprovedl implementaci směrnice
vůbec nebo ji neprovedl řádně. Předpokladem uplatnění přímého účinku směrnice
je, že povinnosti, jež ukládá, jsou v ní formulovány dostatečně určitě, přesně a bezpodmínečně,
a že uplynula lhůta pro její transpozici. Zároveň musí platit, že přímou aplikací směrnice nedojde
k uložení povinnosti jednotlivci (jedná se o tzv. vertikální přímý účinek, podrobněji
viz konstantní judikatura Soudního dvora – např. rozsudky ze dne 5. 10. 2004, Pfeiffer a další,
C-397/01 až C-403/01, bod 103; ze dne 17. 7 2008, Arcor a další, C-152/07 až C-154/07, bod 40,
či ze dne 12. 7. 2012, Vodafone Espana SA, C-55/11, C-57/11 a C-58/11, bod 37).
[23] V této věci se podle městského soudu jedná o přímý účinek směrnice č. 2003/109/ES,
která představuje unijní rámec úpravy postavení dlouhodobě pobývajících rezidentů. Zákon
o pobytu cizinců stanovuje pro přiznání statusu dlouhodobě pobývajícího rezidenta podmínku
získání povolení k trvalému pobytu na území České republiky (více viz §83). Nejvyšší správní
soud proto ve své judikatuře dovodil, že i podmínky trvalého pobytu musí být vykládány
v souladu s požadavky směrnice č. 2003/109/ES (viz rozsudek ze dne 15. 6. 2016,
čj. 9 Azs 95/2016 - 29, publ. pod č. 3448/2016 Sb. NSS – v této věci soud aplikoval nepřímý
účinek čl. 4 směrnice a konstatoval, že splnění nepřetržitého pětiletého pobytu cizince na území
České republiky se počítá ke dni podání žádosti o trvalý pobyt).
[24] Směrnice č. 2003/109/ES v čl. 4 odst. 1 stanoví: „Členské státy přiznávají právní postavení
dlouhodobě pobývajícího rezidenta státním příslušníkům třetích zemí, kteří bezprostředně před podáním příslušné
žádosti pobývali oprávněně a nepřetržitě na jejich území po dobu pěti let.“ Do uvedené doby pěti let se dle
odstavce 2 nezapočítávají doby pobytu z důvodů uvedených v čl. 3 odst. 2 písm. e) a f), tedy
nevztahují se na cizince, kteří „pobývají v členském státě výhradně po přechodnou dobu, např. jako au pair
nebo sezónní pracovník nebo jako pracovníci vyslaní poskytovatelem služeb za účelem přeshraničního poskytování
služeb nebo jako přeshraniční poskytovatelé služeb nebo tehdy, byla-li jejich povolení k pobytu formálně omezena;
a cizince, „jejichž právní postavení se řídí Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích z roku 1961,
Vídeňskou úmluvou o konzulárních stycích z roku 1963, Úmluvou z roku 1969 o zvláštních misích nebo
Vídeňskou úmluvou o zastoupení států v mezinárodních organizacích univerzálního zaměření z roku 1975“.
[25] Z preambule směrnice lze dovodit, že jejím hlavním cílem je integrace státních
příslušníků třetích zemí, kteří dlouhodobě pobývají ve členských státech (viz body 4, 6 a 12
preambule směrnice, k tomu např. rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 10. 2012, Staatssecretaris
van Justitie proti Mangatu Singhovi, C-502/10, bod 45). Bod 6 preambule konkrétně uvádí,
že „[h]lavním kritériem pro získání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta by měla být délka
pobytu na území členského státu. Pobyt by měl být oprávněný a nepřetržitý, aby bylo možno prokázat,
že se dotyčná osoba v zemi usídlila. Zajištěna by měla být také určitá pružnost s ohledem na okolnosti, za nichž
může být osoba nucena území dočasně opustit.”
[26] Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem městského soudu, že směrnice z pětileté doby
pobytu nevylučuje přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU, který je naopak
nepochybně nutno považovat za pobyt oprávněný. Vyplývá to jak ze znění čl. 4 směrnice, tak
z hlavního účelu směrnice, kterým je integrace dlouhodobě pobývajících cizinců, bez ohledu
na konkrétní typ oprávnění pobytu (s výjimkami stanovenými v čl. 4 odst. 2). Směrnice přitom
neuvádí, že by si členské státy mohly podmínky pro získání statusu dlouhodobého rezidenta
upravit přísněji, resp. že by mohly z požadovaného pětiletého oprávněného a nepřetržitého
pobytu vyloučit ještě jiné důvody pobytu, než jsou v této směrnici uvedeny.
[27] Je tedy třeba posoudit, jestli je zákon o pobytu cizinců s čl. 4 směrnice v rozporu, tedy zda
skutečně znemožňuje cizincům, nepřetržitě po dobu pěti let pobývajícím na území České
republiky na základě povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU, požádat
o povolení k trvalému pobytu, jež je předpokladem k získání statusu dlouhodobého rezidenta,
a to za situace, kdy v době podání žádosti o trvalý pobyt by již cizinec nesplňoval podmínky pro
to, aby mohl být označen za rodinného příslušníka občana EU, anebo v případě, kdy žádost sice
podá v době, kdy rodinným příslušníkem občana EU je, ale v průběhu řízení o žádosti tento
status pozbude a v době vydání rozhodnutí by tak podmínky pro získání trvalého pobytu
nesplňoval.
[28] Zákon o pobytu cizinců umožňuje rodinnému příslušníkovi občana EU žádat o trvalý
pobyt podle §87h odst. 1 písm. a), který uvádí, že „[m]inisterstvo vydá rodinnému příslušníkovi občana
Evropské unie na jeho žádost povolení k trvalému pobytu po 5 letech jeho nepřetržitého přechodného pobytu na
území“. Toto ustanovení se však nevztahuje na cizince, kteří sice požadovanou dobu pobývali na
území České republiky na základě povolení k přechodnému pobytu, avšak následně přestali
splňovat podmínky rodinného příslušníka občana EU zakotvené v §15a zákona o pobytu cizinců
(a to buď již ke dni podání žádosti o trvalý pobyt, nebo v průběhu řízení o této žádosti).
V takovém případě ovšem cizinec nesplňuje ani podmínky stanovené v §68 odst. 2, resp.
V §69 odst. 5, zákona o pobytu cizinců, a nemá tak možnost trvalý pobyt na území České
republiky získat. Jedná se tedy o stav, který odporuje znění čl. 4 směrnice i jejímu smyslu, a proto
je nutno dospět k závěru, že zákon o pobytu cizinců je s touto unijní úpravou v rozporu.
[29] V souladu s městským soudem dospěl i Nejvyšší správní soud k závěru,
že v posuzovaném případě byly podmínky pro uplatnění přímého účinku směrnice naplněny.
Pravidlo stanovené v čl. 4 odst. 1 směrnice je dostatečně určité, přesné a bezpodmínečné v tom,
že pro přiznání statusu dlouhodobě pobývajícího rezidenta požaduje předchozí oprávněný pobyt
na území po dobu pěti let, s výjimkou konkrétních typů pobytů stanovených v odst. 2. Výčet
vyloučených dob je taxativní, a nelze proto dovodit, že by směrnice umožňovala členským státům
zakotvit do zákonné úpravy i další typy pobytů, které do požadované doby pěti let nelze
započítat. Lhůta pro transpozici směrnice uplynula již 23. 1. 2006 (viz čl. 26 směrnice). Splněna
je i poslední podmínka, neboť přímá aplikace čl. 4 směrnice neuloží povinnosti jednotlivcům,
naopak bude pro jednotlivce příznivější než aplikace příslušné zákonné úpravy.
[30] Ve světle výše uvedeného je tak třeba dospět k závěru, že cizinec, který již nesplňuje
zákonné podmínky rodinného příslušníka občana EU, je oprávněn podat žádost o povolení
k trvalému pobytu podle §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, pokud bezprostředně před
podáním žádosti na území České republiky pobýval po dobu pěti let na základě povolení
k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU.
[31] Působení přímého účinku směrnice je třeba přizpůsobit i aplikaci §69 odst. 5 zákona
o pobytu cizinců, který stanovuje místo podání žádosti o trvalý pobyt. V souladu s tímto
ustanovením podává cizinec žádost dle §68 odst. 1 ministerstvu, pokud na území pobývá
na dlouhodobé vízum, povolení k dlouhodobému pobytu nebo na základě dokladu vydaného
k pobytu na území podle zvláštního právního předpisu. V tomto výčtu pobytových titulů tak
stejně jako v §68 odst. 2 chybí povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana
EU. Nejvyšší správní soud však souhlasí s městským soudem, že z tohoto procesního pravidla
nelze činit překážku pro žadatele, kteří by jinak – při správné aplikaci §68 zohledňující přímý
účinek čl. 4 odst. 1 směrnice – splňovali podmínky pro přiznání trvalého pobytu. Je tak nutno
dovodit, že i v takovém případě jsou cizinci oprávněni podat žádost o trvalý pobyt ministerstvu.
[32] Kasační námitka, podle které správní orgány nemohly v daném případě postupovat
v rozporu s §69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců a projednat žádost žalobkyně o trvalý pobyt
podanou podle §68 odst. 1 tohoto zákona, je tedy nedůvodná.
[33] Se stěžovatelkou nelze souhlasit ani v tom, že by pro věc bylo zcela bez relevance,
že současné znění zákona již požadavek směrnice zakotvený v čl. 4 reflektuje a je tak pro cizince
příznivější. Důvodová zpráva k zákonu č. 214/2015 Sb., jímž byl zákon o pobytu cizinců
s účinností od 18. 12. 2015 novelizován, v bodě 45 uvádí, že v novém znění §68 byly zohledněny
některé nejasnosti s ohledem na správnou aplikaci směrnice č. 2003/109/ES. Byť
má stěžovatelka pravdu, že v posuzované věci se aplikuje zákon o pobytu cizinců ve znění před
touto novelou, nezbavuje jí to povinnosti respektovat přímý účinek směrnice a dát přednost
úpravě zakotvené v unijním právo, byť by byla nucena postupovat v rozporu s textem zákona.
Provedená novelizace zákona [viz §68 odst. 2 písm. c) a §69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců
ve znění od 18. 12. 2015] je tak relevantním argumentem ve prospěch toho, že původní znění
předmětných ustanovení nebyla zcela v souladu se směrnicí.
[34] Aplikují-li se výše uvedené závěry na věc žalobkyně, bude se stěžovatelka muset v dalším
řízení zabývat otázkou, zda žalobkyně v době podání žádosti o trvalý pobyt (k 29. 1. 2014),
či v průběhu řízení o této žádosti již nesplňovala podmínky pro to, aby mohla být označena
za rodinného příslušníka občana EU (z podkladů obsažených ve správním spisu tato skutečnost
jasně nevyplývá). Pokud by dospěla ke kladnému závěru, musela by žádost o trvalý pobyt při
splnění dalších zákonných podmínek věcně posoudit v intencích §68 a násl. zákona o pobytu
cizinců. Pokud by dospěla k závěru opačnému, žalobkyně by měla možnost žádat o trvalý pobyt
na základě §87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. V takovém případě by bylo namístě,
aby k případné žádosti žalobkyně o povolení změny obsahu podání tuto změnu stěžovatelka
povolila (překvalifikace podání na žádost o trvalý pobyt dle §87h odst. 1 písm. a) zákona
o pobytu cizinců), neboť v opačném případě by žalobkyni hrozila vážná újma (srov. §41 odst. 8
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu), a to zejména s ohledem na skutkové okolnosti celého
případu, kdy je zjevné, že žalobkyně je v České republice plně integrována, navštěvuje zde střední
školu, hovoří plynně česky, atd.; jde tedy o dlouhodobě pobývající cizinku, jejíž integrace
je hlavním účelem směrnice č. 2003/109/ES a pro níž by ztráta pobytového oprávnění
představovala významný zásah do všech oblastí jejího života.
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[35] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
námitky stěžovatelky nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s.,
poslední věty, zamítl jako nedůvodnou.
[36] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalobkyně sice podala v řízení
před Nejvyšším správním soudem písemné vyjádření ke kasační stížnosti, v něm však toliko
odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku a neuvedla žádnou další argumentaci. Soud proto
rozhodl, že se jí náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu