ECLI:CZ:NSS:2017:10.AS.240.2016:38
sp. zn. 10 As 240/2016 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň
Michaely Bejčkové a Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně: AL METAL, spol. s r. o.,
se sídlem Doudleby 10, České Budějovice, zast. Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem
Na Sadech 21, České Budějovice, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí,
se sídlem Vršovická 65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2014, čj. 63/510/14,
1689/ENV/14, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
15. 7. 2016, čj. 3 A 80/2014-58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně provozuje zařízení ke sběru a výkupu odpadů. Česká inspekce životního
prostředí u ní provedla kontrolu a rozhodnutím ze dne 27. 11. 2013 jí uložila pokutu za dva
správní delikty:
- Žalobkyně přechodně skladovala odpadní papír ve velkoobjemovém kontejneru
umístěném mimo své zařízení, což zapovídá §12 odst. 2 zákona č. 185/2001 Sb.,
o odpadech; tím se dopustila správního deliktu podle §66 odst. 4 písm. b) tohoto zákona.
- Žalobkyně vykoupila od fyzické osoby jako odpad železniční kolejnice v celkovém
množství 17 960 kg a za úplatu v hotovosti ve výši 107 760 Kč. Tento odpad má povahu
obecně prospěšného zařízení určeného pro hromadnou dopravu a jeho výkup za hotové
zakazuje §18 odst. 4 a 5 zákona o odpadech ve spojení s §8 odst. 5 vyhlášky č. 383/2001
Sb., o podrobnostech nakládání s odpady (dále jen „prováděcí vyhláška“).
Jelikož žalobkyně tento zákaz porušila, spáchala tím správní delikt podle §66 odst. 2
písm. f) zákona o odpadech.
Za tyto delikty uložila inspekce žalobkyni pokutu ve výši 390 000 Kč. Žalovaný k odvolání
žalobkyně drobně formulačně změnil výrok rozhodnutí; ve zbytku je potvrdil.
[2] Žalobu, kterou žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného, zamítl městský soud
rozsudkem označeným v záhlaví. Inspektoři byli podle něj při kontrole oprávněni vstoupit na cizí
pozemek, na němž byl umístěn žalobcův kontejner s odpadním papírem, a nemuseli přitom
informovat vlastníka pozemku. Žalovaný se vypořádal i s námitkou (uplatněnou teprve
v odvolání), podle níž odpadní papír patřil právě vlastníkovi pozemku Ing. P. B.. Městský soud se
ztotožnil i s hodnocením druhého protiprávního skutku, jak jej provedl žalovaný. Pro závěr, zda
je určitá věc obecně prospěšným zařízením, není rozhodná její aktuální funkce, ale její povaha; to
plyne z prováděcí vyhlášky, která obsahuje vlastní definici obecně prospěšného zařízení, a není
tedy na místě používat definici podle §132 trestního zákoníku. Usuzovat na dobrou víru
žalobkyně je v této věci vyloučeno (šlo o nákup železničních kolejnic o celkové délce nejméně
240 metrů, jejichž charakter byl evidentní). Správní orgány podle městského soudu správně
použily absorpční zásadu a uložily pokutu v rámci sazby prvního (přísněji postižitelného) deliktu,
jejíž horní hranice činí 50 000 000 Kč (oproti deliktu druhému s horní hranicí pouze 1 000 000
Kč).
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobkyně (stěžovatelka) v kasační stížnosti setrvala na tom, co namítla už v žalobě.
Nesouhlasila s tím, že inspektoři mohou vstupovat na cizí pozemky, které nejsou užívány
pro podnikatelskou činnost. Tvrdí-li městský soud, že při výkladu zastávaném stěžovatelkou
by nebylo možné kontrolovat pozemky užívané k podnikání, k nimž se lze dostat pouze přes jiný
pozemek neužívaný k podnikání, mýlí se – v takovém případě totiž podnikatel užívá i tento jiný
(cizí) pozemek. V této věci se navíc kontejner s odpadním papírem nacházel v zadní části
pozemkové parcely, na jejíž přední části stěžovatelka podniká a odkud se lze dostat nejen do její
provozovny, ale právě i na zadní část parcely. Při výkladu zastávaném městským soudem by bylo
možno ad absurdum dospět k závěru, že inspektoři mohou bez upozornění vstupovat do bytu
jednatele kontrolované osoby nebo na jeho zahradu, pokud se domnívají, že tyto prostory
používá pro svou podnikatelskou činnost (například tím, že si „vzal práci domů“). Takto by bylo
možno vstupovat i do zahrad třetích osob, což je v rozporu s Ústavou a Listinou základních práv
a svobod. Zadní část parcely tedy stěžovatelka nikdy neužívala pro podnikání, Ing. B. jako její
vlastník nebyl o kontrole vyrozuměn a toto pochybení nemůže zhojit ani případný (konkludentní)
souhlas stěžovatelčina zaměstnance pana K.. Důkazy získané tímto nezákonným postupem jsou
procesně nepoužitelné.
[4] Městský soud se nevypořádal ani s chybějícím dokazováním k otázce, jestli stěžovatelka
vůbec mohla vykoupit (a tedy vlastnit) odpadní papír uložený v kontejneru. Správní orgány
nezkoumaly evidence přijatého odpadu, jen na základě domněnek usoudily, že papír bude
nejspíše její. Stěžovatelka v odvolacím řízení nově předložila důkaz, který svědčí o opaku
(a tuto „změnu obhajoby“ jí nelze přičíst k tíži); správní orgány i městský soud jej však zhodnotily
jako účelový. Není ani zřejmé, jakou povědomost měl o kontejneru nebo jeho obsahu svědek K..
Svědek mohl také chovat jen určité domněnky, a to právě měly správní orgány vyjasnit.
[5] Stěžovatelka považuje na rozdíl od městského soudu za podstatné, že osoba,
od níž stěžovatelka kolejnice vykoupila, byla odsouzena za trestný čin krádeže podle §205
trestního zákoníku, a nikoli za trestný čin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného
zařízení podle §276 trestního zákoníku. Městský soud se mýlí, tvrdí-li, že u trestného činu podle
§276 trestního zákoníku musí být poškozeno nebo ohroženo obecně prospěšné zařízení,
které aktuálně slouží: nic takového zákon nestanoví. Argumentace městského soudu
by znamenala, že fyzická osoba, která se stane vlastníkem kolejnice a už ji nepotřebuje,
ji nemůže prodat, protože podle zákona se z ní nemůže stát odpad.
[6] Obecně prospěšným zařízením není podle stěžovatelky každé zařízení, které může sloužit
nebo v minulosti sloužilo pro hromadnou dopravu, ale pouze zařízení, které k tomuto účelu
skutečně slouží (smyslem úpravy je, aby se „neztrácely“ užívané kolejnice nebo dopravní značky).
Kolejnice, o něž jde v této věci, byly uloženy ve skladu, a správní orgány měly zkoumat,
proč tam byly uloženy. Podle stěžovatelky se s ohledem na jejich stav jednalo o kolejnice již
vyřazené. Stěžovatelka je přesvědčena, že při výkupu kolejnic mohla být v dobré víře s ohledem
na to, co jí prodávající sdělil při prodeji.
[7] Absorpční zásada byla užita nesprávně, protože vyšší sazba pokuty se vztahuje k prvnímu
deliktu, který v této konkrétní věci všechny orgány shodně označily jako bagatelní.
Za závažný naopak považovaly druhý delikt, u nějž ale zákon stanoví výrazně nižší maximální
pokutu. Trest uložený při užití absorpční zásady bývá typicky nižší, než kdyby byl pachatel trestán
za každý z deliktů samostatně; v tomto případě ale výše pokuty představuje 39 % z horní hranice
pokuty za druhý (zde závažnější) správní delikt, a pokuta je tedy nepřiměřená.
[8] Stěžovatelka proto navrhla, aby NSS zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení, eventuálně aby snížil uloženou pokutu na 80 000 Kč.
[9] Žalovaný ve vyjádření setrval na svých závěrech a navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Kasační stížnost není důvodná.
III.A K deliktu spočívajícímu ve skladování odpadů mimo zařízení
[11] K otázce oprávnění inspektorů při vstupu na cizí pozemky vyložil městský soud
ustanovení §81 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. c) zákona o odpadech. Podstatné jsou tyto jejich
pasáže:
Inspektoři (…) jsou oprávněni při výkonu své kontrolní činnosti vstupovat v nezbytně nutném rozsahu,
popřípadě vjíždět na cizí pozemky nebo vstupovat do cizích objektů užívaných pro podnikatelskou činnost
nebo provozování jiné hospodářské činnosti, pokud k tomu není třeba povolení podle zvláštních právních
předpisů.
a
Inspektoři (…) jsou povinni při výkonu své činnosti před vstupem do cizích objektů informovat
provozovatele.
[12] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem v tom, že slova užívaných
pro podnikatelskou činnost se vztahují jen k cizím objektům, nikoli též k cizím pozemkům;
jazykový výklad ani jinou možnost nepřipouští. (Kdyby zákonodárce místo toho zvolil vedlejší
větu „…, které se užívají pro podnikatelskou činnost“, nabízel by se – čistě z hlediska
jazykového - výklad dvojí; stávající znění je však jednoznačné.) Stěžovatelčino tvrzení,
podle nějž podnikatel užívá všechny pozemky, po kterých musí přejít, než se dostane ke svému
pozemku, neobstojí. Takové pozemky sice podnikatel „užívá“ v obecném slova smyslu,
tj. přechází po nich, aniž mu v tom kdo brání (činí tak např. z titulu obecného užívání pozemních
komunikací nebo jako oprávněný ze služebnosti); zákon o odpadech (stejně jako např. kontrolní
řád – zákon č. 255/2012 Sb.) však má na mysli užší pojetí užívání, které zahrnuje jen objekty
bezprostředně sloužící k výkonu podnikatelské činnosti (typicky v nich podnikatel bude mít svou
provozovnu).
[13] Výklad, podle nějž by inspektoři provádějící kontrolu podle zákona o odpadech mohli
vstupovat do bytů jednatelů právnických osob, je opravdu výkladem absurdním, jak to ostatně
stěžovatelka sama připouští. K tomuto závěru dospívá stěžovatelka právě jen v důsledku
neúměrně široce pojatého užívání, které prosazuje ona sama, a nikoli správní orgány či městský
soud. Zákon o odpadech zdůrazňuje podmínku, podle níž musejí být cizí objekty užívány
pro podnikatelskou činnost, právě proto, že si je vědom ústavně chráněné nedotknutelnosti
obydlí. Naproti tomu užívá-li se obydlí také pro podnikání, může zákon povolit zásahy
do nedotknutelnosti obydlí, je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy (čl. 12 odst. 3
Listiny). Není zřejmé, co přesně má stěžovatelka na mysli zahradami, které patří jednatelům,
případně třetím osobám. Pokud by šlo o zahradu přiléhající k obydlí, do níž se obvykle vstupuje
právě jen přes dům, oprávnění by inspektorům nesvědčilo. Naopak zahrada jako upravená plocha
s umělou vegetací, která je přístupná z jiného pozemku a bez narušení nedotknutelnosti obydlí,
by patřila mezi cizí pozemky, na něž inspektoři vstupovat mohou.
[14] Není tedy rozhodné, že stěžovatelka oficiálně neužívala zadní část parcely pro podnikání,
resp. že tento prostor nebyl schválen jako součást její provozovny (neboť jej měl pronajat její
ředitel Ing. P. B. jako fyzická osoba nepodnikající): šlo o cizí pozemek (nikoli objekt), ke vstupu
na nějž byli inspektoři ze zákona oprávněni. Krom toho – jak je zřejmé z protokolu o kontrole ze
dne 13. 9. 2012 – se inspektoři dostavili do provozovny na základě podnětu upozorňujícího na
spalování odpadů na otevřeném ohništi (zařízení má přitom podle provozního řádu sloužit jen ke
sběru a výkupu odpadů a k jejich úpravě a skladování před předáním oprávněné osobě). Na místě
zjistili, že oheň nehoří ve stěžovatelčině provozovně, ale právě v zadní části parcely, kde
stěžovatelčini zaměstnanci i jinak nakládali s odpady (zpracovávali autovrak nákladního vozidla).
NSS proto nepochybuje o tom, že tento cizí pozemek přímo souvisel s předmětem a výkonem
kontroly a inspektoři na něj nevstoupili jen tak z rozmaru či svévole. Fotografická dokumentace
byla na tomto pozemku pořízena v souladu se zákonem a správní orgány z ní důvodně vycházely.
[15] Správní orgány nepochybily, pokud nedokazovaly pomocí evidence přijatého odpadu,
zda stěžovatelka vůbec mohla vykoupit (a tedy vlastnit) odpadní papír uložený v kontejneru.
To, že veškeré odpady v zadní části parcely – s výjimkou kontejneru s odpadním
papírem - patří Ing. B., sdělil inspektorům nejenom vedoucí provozovny p. K. přímo při kontrole
dne 13. 9. 2012, ale i sám Ing. B. při jednání v kanceláři inspekce dne 5. 10. 2012. Ani
v námitkách proti protokolu o kontrolním zjištění, které stěžovatelka podala dne 1. 7. 2013,
nebylo vlastnictví tohoto kontejneru a papíru nijak zpochybněno. Stejně tak neučinila
stěžovatelka tuto otázku spornou ani ve svém vyjádření k podkladům pro rozhodnutí ze dne
13. 9. 2013. Inspekce tedy právem uzavřela, že odpadní papír patří stěžovatelce.
[16] Teprve v odvolání ze dne 11. 12. 2013 začala stěžovatelka tvrdit, že její byl jen kontejner,
kdežto odpadní papír v něm umístěný patřil Ing. B.. K tomu předložila smlouvu o bezplatném
zapůjčení kontejneru ze dne 12. 9. 2012 (uzavřenou tedy den před kontrolou) mezi stěžovatelkou
jako dodavatelkou a Ing. B. jako nájemcem. Tuto „změnu obhajoby“ jí žalovaný nepřičetl k tíži –
pouze tento nový důkaz zhodnotil a shledal jej nevěrohodným, a i NSS s tímto hodnocením
souhlasí. Pravidlo koncentrace řízení podle §82 odst. 4 správního řádu se sice v řízení o správním
deliktu neuplatní; to však neznamená, že by smlouva předložená s takovým odstupem po svém
uzavření mohla zvrátit skutečnost, že o vlastnictví odpadního papíru se v rozmezí jednoho roku
shodně vyjádřili vedoucí provozovny p. K. (kterého stěžovatelka nepřesně označuje jako svědka),
ředitel Ing. B. a opakovaně i samotná stěžovatelka. Nové tvrzení, podle nějž papír stěžovatelce
vlastně nepatřil, je s ohledem na tyto okolnosti nevěrohodné.
III.B K deliktu spočívajícímu ve výkupu železničních kolejnic
[17] Podle NSS není pro závěr, zda stěžovatelka naplnila skutkovou podstatu druhého
správního deliktu (spočívajícího v tom, že vykoupila od fyzické osoby odpad, který má povahu
obecně prospěšného zařízení, a zaplatila jí za to v hotovosti), rozhodné, zda byl prodejce odpadu
odsouzen pro trestný čin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení
podle §276 trestního zákoníku. Skutková podstata tohoto trestného činu je popsána těmito
slovy:
Kdo úmyslně poškodí obecně prospěšné zařízení nebo ohrozí jeho provoz nebo využívání (…)
Definici obecně prospěšného zařízení pro účely trestního zákoníku obsahuje jeho §132:
Obecně prospěšným zařízením se rozumí veřejné ochranné zařízení proti požáru, povodni nebo jiné živelní
pohromě, obranné nebo ochranné zařízení proti leteckým a jiným podobným útokům nebo jejich
následkům, ochranné zařízení proti úniku znečišťujících látek, zařízení energetické nebo vodárenské,
podmořský kabel nebo podmořské potrubí, zařízení a sítě elektronických komunikací a koncová
telekomunikační a rádiová zařízení, zařízení držitele poštovní licence, zařízení pro veřejnou dopravu,
včetně součástí dráhy a drážních vozidel ve veřejné drážní dopravě a svislých zákazových nebo příkazových
dopravních značek a dopravních značek upravujících přednost.
Naproti tomu podle §18 odst. 4 a 5 zákona o odpadech
Provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů nesmí vykupovat odpady stanovené prováděcím
právním předpisem podle odstavce 11, s výjimkou autovraků, od fyzických osob.
Provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů může za vykoupený nebo odebraný odpad stanovený
prováděcím právním předpisem podle odstavce 11 poskytovat úplatu pouze převodem peněžních prostředků
prostřednictvím poskytovatele platebních služeb nebo provozovatele poštovních služeb formou poštovního
poukazu.
Podle §8 odst. 5 písm. d) prováděcí vyhlášky platí:
Odpady, jež provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů nesmí vykupovat od fyzických osob,
se vymezují jako odpady mající povahu obecně prospěšného zařízení nebo jeho části, zejména zařízení
pro hromadnou dopravu, dopravního značení, součásti nebo příslušenství veřejného prostranství
a pozemních komunikací a energetické, vodárenské nebo kanalizační zařízení.
[18] Osoba, od níž stěžovatelka kolejnice vykoupila, je ukradla provozovateli železnice
a byla odsouzena za krádež (neboť si přisvojila cizí věc tím, že se jí zmocnila, a způsobila tím
větší škodu). To považuje NSS za přiléhavé, protože krádeží kolejnic zloděj nepoškodil
obecně prospěšné zařízení (zde zařízení pro hromadnou dopravu) ani neohrozil jeho
provoz - pouze si přisvojil starší či záložní kolejnice, které měl provozovatel železnice uloženy
volně mimo vlastní trať. Soud nespatřuje žádný podstatný rozdíl mezi definicemi pojmu
„obecně prospěšné zařízení“ v trestním zákoníku a v prováděcí vyhlášce (až na to, že první je taxativní
a druhá demonstrativní); ustanovení §276 trestního zákoníku však s pojmem pracuje odlišně
než §8 odst. 5 písm. d) prováděcí vyhlášky.
[19] U trestného činu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení bude
obvyklým předmětem útoku takové zařízení, které aktuálně slouží. „Ohrozit provoz“ lze výlučně
u takového zařízení; u „poškození“ by snad bylo možné uvažovat i o zařízení, které momentálně
není v provozu. Tuto otázku však soud v projednávané věci nemusel řešit a ani nepochybuje
o tom, že trestní soud kvalifikoval jednání pachatele (resp. pachatelů) správně. Tím, že pachatelé
ukradli kolejnice (naložili je, odvezli a prodali), jistě nepoškodili ani kolejnice samotné,
ani železniční dráhu. Pro kvalifikaci trestného činu podle §276 trestního zákoníku tak nebyl
důvod.
[20] Úprava v §8 odst. 5 písm. d) prováděcí vyhlášky se však od úpravy v trestním zákoníku
liší tím, že zákaz výkupu odpadů vztahuje na odpady „mající povahu“ obecně prospěšného zařízení.
Tato formulace je podle soudu širší a umožňuje postihovat i výkup takového odpadu,
který pouze má povahu obecně prospěšného zařízení (tzn. i jeho součásti), aniž aktuálně slouží
jako součást takového zařízení. Může jít o nové součásti, které teprve čekají na svou instalaci,
nebo starší součásti, které provozovatel zařízení uchovává jako záložní. Zkoumat,
proč byly kolejnice ukradené v této věci uloženy poblíž trati (a nakolik byly opotřebené,
jak stěžovatelka naznačuje), správním orgánům nepřísluší. I z fotografické dokumentace založené
ve spisu je zřejmé, že vykoupené předměty (předtím, než je stěžovatelka rozřezala na menší kusy)
byly dobře rozpoznatelné jako železniční kolejnice a nebyly deformované či hrubě poškozené
natolik, aby je bylo možné považovat za pouhé odpadní železo.
[21] S ohledem na velké množství kolejnic, které stěžovatelka vykoupila v této věci,
se soud odmítá zabývat hypotetickou prekérní situací fyzické osoby (jak ji stěžovatelka nastínila
v kasační stížnosti), která se „stala vlastníkem kolejnice a už ji nepotřebuje“ a má potíže s jejím
prodejem. (O nic takového v této věci nešlo: prodávající nebyl vlastníkem kolejnic a jejich
držitelem se nestal v důsledku nahodilých okolností.) Stejně tak není podstatné, jestli stěžovatelka
mohla být v dobré víře, protože ani dobrá víra by s ní nesňala objektivní odpovědnost za správní
delikt. Soud k tomu dodává, že s ohledem na své dlouhodobé podnikání v oboru by stěžovatelka
spíše než na svou dobrou víru měla dbát na obezřetnost při výkupu tohoto druhu odpadů.
III.C K absorpční zásadě a výši pokuty
[22] Na užití absorpční zásady má NSS stejný náhled jako správní orgány a městský soud.
Tato zásada je upravena v §12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích
(a v řízení o správních deliktech – jen o nich bude dále řeč – se užije analogicky), který ji vyjadřuje
takto:
Za více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží sankce podle ustanovení
vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný.
[23] Zákon tedy rozlišuje mírněji a přísněji postižitelné delikty (tj. typová jednání zobecněná
ve skutkových podstatách), nikoli méně a více závažná konkrétní protiprávní jednání
(kterými přestupce naplnil skutkovou podstatu deliktu a kterými narušil jeho objekt,
tj. chráněný zájem, s větší či menší intenzitou). I samo slovo „postižitelný“ vyjadřuje podle soudu
jen „obecný sankční potenciál“ zákona ve vztahu k určitému druhu deliktu; při posuzování více
deliktů, za něž se jako sankce ukládají jen pokuty, to znamená totéž jako „delikt, u nějž zákon
stanoví nejvyšší horní hranici pokuty“. Jde tak o poměrně jednoduché a jednoznačné pravidlo,
které umožňuje zvolit správnou právní normu pro daný případ jen na základě srovnání několika
sankčních ustanovení zákona.
[24] Vykládané ustanovení naopak nevybízí ke konkrétnímu srovnávání závažnosti různých
protiprávních jednání určitého delikventa, z nichž by teprve měla vzejít sankční norma.
Stěžovatelka tu směšuje dva po sobě jdoucí kroky: nejprve je třeba porovnat typovou závažnost
deliktů (v tomto případě za pomoci horních hranic pokut) a podle toho určit sankční normu
(zde §66 odst. 4 zákona o odpadech); až pak lze v rámci takto určené sankční normy zvolit výši
pokuty odpovídající závažnosti spáchaných protiprávních jednání.
[25] Nelze popřít, že trest uložený při užití absorpční zásady bývá obvykle nižší, než kdyby byl
pachatel trestán za každý z deliktů samostatně. Tvrdit, že kdyby byla stěžovatelka trestána
za každý delikt zvlášť, byla by potrestána mírněji, však znamená spekulovat, protože takový závěr
nelze předjímat. Stěžovatelce vadí, že uložená pokuta představuje celých 39 % z horní hranice
pokuty za druhý správní delikt (typově méně závažný, v konkrétním případě však více ohrožující
chráněný zájem než delikt první). I když ale jde o procento poměrně vysoké, pro posouzení
námitky to nemá žádný význam. Sankční ustanovení vztahující se k typově méně závažnému
deliktu už totiž při použití absorpční zásady „vypadlo ze hry“ v prvním kroku postupu,
takže postrádá smysl s ním jakkoli poměřovat uloženou pokutu.
[26] S ohledem na právě řečené neměl soud ani důvod k tomu, aby moderoval uloženou
pokutu. Pro návrh na moderaci je právně významné pouze to, že pokuta byla uložena ve výši
necelých 0,8 % z horní hranice pokuty toho ze dvou možných sankčních ustanovení,
které správní orgány správně zvolily jako ustanovení přísnější. Pokutu v takové výši nelze
považovat za zjevně nepřiměřenou a ani skutkové okolnosti případu nesvědčí o tom,
že by pokuta byla v hrubém rozporu s obecnou představou o spravedlivé sankci za jednání,
kterých se stěžovatelka dopustila.
IV. Závěr
[27] Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost podle §110 odst. 1 poslední věty
s. ř. s.
[28] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení úspěšná, a nemá tak právo na náhradu nákladů řízení;
žalovanému pak v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2017
Zdeněk Kühn
předseda senátu