ECLI:CZ:NSS:2017:10.AS.314.2016:53
sp. zn. 10 As 314/2016 - 53
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: K. A.,
zast. JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8,
proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 12,
Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2014, čj. 59/2009-150-STK3/30,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
24. 11. 2016, čj. 22 A 67/2014 – 51, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se n ep ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Krajský úřad Moravskoslezského kraje rozhodnutím ze dne 29. 3. 2013 zamítl žádost
žalobkyně o udělení oprávnění k provozování stanice technické kontroly (dále též „STK“)
pro osobní automobily, a to z důvodu přebytku kapacity STK v Moravskoslezském kraji.
Zřízením další STK na území tohoto kraje by bylo v rozporu s §54 odst. 3 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, ve znění do 31. 12. 2014,
ve spojení s §16a odst. 1 vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 302/2001 Sb.,
o technických prohlídkách a měření emisí vozidel, ve znění do 31. 12. 2014.
Žalovaný rozhodnutí ze dne 27. 3. 2014, čj. 59/2009-150-STK3/30, rozhodnutí krajského úřadu
potvrdil.
[2] Krajský soud rozsudkem ze dne 24. 11. 20016 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
[3] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení rozsudku krajského
soudu.
[4] Stěžovatel podal dne 6. 1. 2017 návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Svůj návrh odůvodnil tím, že od doby podání žádosti žalobkyně v roce 2008 došlo k šestnácti
novelám zákona a čtyřem novelám vyhlášky, kterými se reguluje systém provozu STK.
V případě, že by krajský úřad vydal na základě rozsudku krajského soudu rozhodnutí, byl by celý
systém regulace porušen.
[5] Dne 30. 1. 2017 stěžovatel v reakci na výzvu soudu svůj návrh doplnil.
Předně konstatoval, že provozování činností STK nespadá pod režim živnostenského zákona;
stát na právnické a podnikající fyzické osoby převedl v této oblasti pravomoc a odpovědnost.
Smyslem zákona a všech souvisejících předpisů je zajištění dobrého technického stavu
motorových vozidel, a tím i ochrana nemotoristické veřejnosti, resp. zájem všech obyvatel
na ochraně veřejného zdraví. Uvedl, že v §54 a násl. zákona č. 56/2001 Sb. jsou stanoveny
podmínky, na jejichž základě se dá STK provozovat. Ustanovení §54 odst. 6 tohoto zákona dává
zmocnění pro stanovení bližších podmínek v prováděcím předpisu; tím je mimo jiné §16a
vyhlášky č. 302/2001 Sb., který stanoví způsob a rozsah pokrytí správního obvodu činnostmi
stanic technické kontroly. Krajský soud dospěl k závěru, že §16a odst. 2 vyhlášky je v rozporu
se zákonem č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, rozhodl se proto ve smyslu čl. 95
odst. 1 Ústavy České republiky citované ustanovení vyhlášky neaplikovat.
[6] Stěžovatel s posouzením věci krajským soudem nesouhlasil. Poukázal na to,
že pokud krajský soud vyřadil z rozhodování regulační ustanovení, může se v budoucnu stát,
že jiný soud vyřadí z rozhodování např. rozsah pracovní doby techniků stanic technické kontroly,
protože není v souladu se zákoníkem práce. Tím by došlo k rozvolnění veškeré regulace činností
STK, a tím i k porušování jedné ze základních zásad správního řízení, stejně jako k újmě těch,
kteří nabyli svá práva v dobré víře na základě předešlých rozhodnutí vydávaných v souladu
s celkovou právní úpravou.
[7] Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nepovažuje za splněné. Stěžovatelka nespecifikovala, jaká újma by jí měla vzniknout.
Argument narušení systému regulace považuje žalobkyně za účelový, v období od podání
její žádosti byly udělovány licence k provozování STK nejen stávajícím provozovatelům,
ale i novým žadatelům. Poukazuje v této souvislosti zejména na neúměrnou délku řízení.
[8] Kasační stížnost podle §107 odst. 1 s. ř. s. obecně odkladný účinek nemá.
Nejvyšší správní soud však může odkladný účinek na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73
odst. 2 až 5 s. ř. s. se přitom užije přiměřeně. Kasační stížnosti lze tedy přiznat odkladný účinek
tehdy, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro navrhovatele
nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[9] Nejvyšší správní soud již dříve vyložil, že soudy ve správním soudnictví poskytují
primárně ochranu subjektivním veřejným právům a rovněž institut odkladného účinku
je koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce – účastníka správního
řízení - před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého správního rozhodnutí, jsou-li pro to
splněny zákonem předepsané podmínky. Situace, kdy bude možno dovozovat vznik újmy
na straně žalovaného správního orgánu v důsledku rozhodnutí krajského soudu,
tak jsou nepochybně představitelné v poněkud omezenější míře, než tomu bude na straně
žalobce. Postavením žalovaného správního orgánu, jemuž soudní řád správní přiznal legitimaci
podat kasační stížnost, se vyjadřuje zájem na efektivitě působení objektivního práva a jednotě
a zákonnosti rozhodování krajských soudů ve správním soudnictví. Z tohoto hlediska je nutné
nahlížet i na návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti správního orgánu.
[10] Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem, neboť směřuje
proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Přiznání odkladného účinku vůči
pravomocnému rozhodnutí je třeba připustit pouze tehdy, jestliže nezbytnost odkladného účinku
převáží nad požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů opírajících se o pravomocná
rozhodnutí orgánů veřejné moci. Přiznáním odkladného účinku se prolamují právní účinky
pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné
a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno; tímto zákonným postupem
ovšem není přiznání odkladného účinku, ale až případný meritorní výrok o kasační stížnosti.
Pokud by správní orgány neměly být vázány pravomocným rozhodnutím krajských soudů,
musel by zákonodárce zcela změnit koncepci správního soudnictví. Přiznání odkladného účinku
proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce popsal slovy o nepoměrně
větší újmě.
[11] Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaného bude na místě tehdy,
jestliže bude podloženo ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude
v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním
odkladného účinků vznikne jiným osobám a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem.
Žalovaný správní orgán musí stejně jako žalobce újmu tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit,
v čem újma a její intenzita spočívá. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě
musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se v souvislosti s napadeným rozsudkem
krajského soudu žalovaný obává, by pro něj byl zásadním zásahem, kterým by byl důležitý veřejný
zájem skutečně ohrožen.
[12] Nejvyšší správní soud konstatuje, že sporné ustanovení §16a vyhlášky upravuje výpočet
kapacitní potřeby STK v daném správním obvodu. Stěžovatel v návrhu na přiznání odkladného
účinku obecně poukazuje na narušení systému regulace STK, aniž vysvětlil, jaký konkrétní vliv
má regulace počtu STK na veřejný zájem, případně čím může být veřejný zájem ohrožen,
jestliže by byla udělena licence k provozování STK konkrétně žalobkyni. Se stěžovatelem lze jistě
souhlasit, že je dán veřejný zájem na zajištění dobrého technického stavu motorových vozidel,
stěžovatel však již žádným způsobem neozřejmil souvislost mezi počtem STK a technickým
stavem vozidel, resp. kvalitou služeb poskytovaných stanicemi technické kontroly.
Ohrožení veřejného zájmu nelze opírat ani o nepodložené tvrzení stěžovatele, že mohou soudy
v budoucnu „vyřadit z regulace“ i další regulační ustanovení. Zcela bez bližších souvislostí
poukazoval stěžovatel na častou novelizaci předpisů upravující oblast systému STK.
Nejvyšší správní soud má tedy za to, že stěžovatel v daném případě nijak neprokázal
ani nevysvětlil, že by veřejnému zájmu hrozila vážná újma.
[13] Vzhledem k tomu, že zde není prokázáno, že by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí mohly pro stěžovatele znamenat relevantní újmu ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s.,
nezabýval se Nejvyšší správní soud již posouzením navazujících kritérií pro přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
[14] V daném případě tak dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti splněny nebyly. Nejvyšší správní soud proto podle §107
s. ř. s. ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal.
[15] Rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku zároveň v žádném případě nepředjímá
výsledek řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2017
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu