ECLI:CZ:NSS:2017:10.AZS.1.2017:34
sp. zn. 10 Azs 1/2017 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: E. D.,
zast. Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 4. 2015, čj. CPR-3950-2/ČJ-2015-930310-V237,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2016,
čj. 32 A 46/2015 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) pobýval na území České republiky na základě víza
k pobytu nad 90 dní za účelem strpění s platností od 3. 5. 2012 do 2. 11. 2012.
[2] Dne 10. 10. 2012 podal žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění
ve smyslu §33 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, v platném znění (dále jen „první žádost“).
Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 28. 2. 2014, čj. OAM-63662-18/DP-2012,
žádost stěžovatele zamítlo a povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění mu neudělilo.
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „komise“) rozhodnutím ze dne
23. 7. 2014, čj. MV-48452-5/SO/sen-2014, rozhodnutí ministerstva potvrdila; právní moc nastala
24. 7. 2014. Krajský soud následné řízení o žalobě zastavil usnesením ze dne 1. 12. 2014,
čj. 32 A 76/2014 – 18, pro nezaplacení soudního poplatku.
[3] Stěžovatel obdržel výjezdní příkaz podle §50 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců
s platností do 25. 9. 2014.
[4] Dne 10. 2. 2014 (tj. v průběhu řízení o žádosti k povolení k dlouhodobému pobytu) podal
stěžovatel žádost o povolení k trvalému pobytu z důvodů podle §68 a §66 odst. 1 písm. b)
zákona o pobytu cizinců (dále jen „druhá žádost“). Dne 20. 2. 2014 Ministerstvo vnitra řízení
o této žádosti zastavilo čj. OAM-2753-4/TP-2014; dne 15. 9. 2014 komise toto rozhodnutí
potvrdila (čj. MV-51352-4/SO-2014) podle §169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců.
Stěžovatel rozhodnutí napadl žalobou, s níž spojil žádost o přiznání odkladného účinku.
Krajský soud napadené rozhodnutí komise zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení (viz rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2016, čj. 31A 63/2014 – 54). Podle soudu žalobce splňoval
podmínku pro podání žádosti, neboť v té době disponoval platným vízem (prodlouženým
na základě fikce dle §47 odst. 2 do doby pravomocného rozhodnutí o první žádosti).
[5] Stěžovatel podal dne 25. 9. 2014 žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění
z důvodů podle §33 odst. 1 písm. c) a d) zákona o pobytu cizinců (dále jen „třetí žádost“).
Této žádosti příslušný správní orgán nevyhověl rozhodnutím ze dne 8. 10. 2014.
[6] Posledním dnem oprávněného pobytu stěžovatele bylo dle žalované datum 25. 9. 2014
(tj. konec platnosti výjezdního příkazu). Od 26. 9. 2014 do 14. 10. 2014 stěžovatel pobýval
na území ČR bez platného víza. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie
Jihomoravského kraje dne 16. 1. 2015, čj. KRPB-251910-25/ČJ-2014-060026-SV,
ve spojení s žalovanou (viz v záhlaví specifikované rozhodnutí) stěžovatele vyhostily podle §119
odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců se zákazem vstupu na území členských států EU
na šest měsíců. Správní orgán I. stupně i žalovaná uvedly, že výjezdní příkaz není oprávněním
k pobytu ve smyslu §33 odst. 1 písm. c) a že podáním třetí žádosti nenastala fikce existence víza
ve smyslu §60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, která by možnost správního vyhoštění
vylučovala. Žalovaná v rozhodnutí uvedla, že řízení o druhé žádosti o povolení k trvalému
pobytu již pravomocně skončilo. Správní orgán i žalovaná odkázaly na rozsudek NSS ze dne
25. 9. 2013, čj. 8 As 119/2013 – 32.
[7] Stěžovatel v žalobě namítal, že v ČR pobýval oprávněně v režimu §60 odst. 7,
neboť v době oprávněného pobytu (na základě výjezdního příkazu) podal dne 25. 9. 2014 žádost
o vízum za účelem strpění dle §33 odst. 1 písm. c) a d). Po skončení platnosti výjezdního příkazu
mu vzniklo právo pobytu na základě fikce existence víza. V řízení před krajským soudem odkázal
na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2016, čj. 31 A 63/2014 – 54
(tj. rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí Komise o druhé žádosti). Krajský soud v tomto řízení
dospěl k závěru, že stěžovatel podal druhou žádost oprávněně, tj. v době trvání fikce platnosti
víza. Z těchto důvodů byl stěžovatel přesvědčen, že se v době zahájení řízení o správním
vyhoštění nacházel na území ČR oprávněně a že podmínky aplikace §119 odst. 1 písm. c) bod 2
zákona o pobytu cizinců nebyly splněny.
[8] Krajský soud v Brně žalobu stěžovatele zamítl.
II. Shrnutí kasační stížnosti
[9] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů podle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[10] Stěžovatel je přesvědčen, že v ČR pobýval oprávněně v režimu §60 odst. 7 zákona
o pobytu cizinců, neboť v době platnosti výjezdního příkazu (tj. oprávnění k pobytu) podal
žádost o vízum za účelem strpění pobytu podle §33 odst. 1 písm. c) a d) téhož zákona.
Po skončení platnosti výjezdního příkazu mu svědčila fikce existence víza. Správní orgány
a krajský soud pochybily, jestliže dospěly k závěru, že výjezdní příkaz není oprávněním k pobytu
cizince ve smyslu §60 odst. 7 a že fikce oprávněného pobytu nevznikla. Pro tento postup
neuvedly žádné důvody a pouze odkázaly na argumentaci NSS v rozsudku ze dne 25. 9. 2013,
čj. 8 As 119/2012 – 32. NSS v tomto rozsudku nepovažoval výjezdní příkaz za pobytové
oprávnění, ačkoli současně tvrdil, že jde o doklad, který cizince opravňuje k pobytu; tyto závěry
jsou rozporné. Argumentace soudu nemá oporu v zákoně a pro stěžovatele je překvapující.
Oprávnění k pobytu ve smyslu §60 odst. 7 je i výjezdní příkaz, který opravňuje cizince k přechodnému
pobytu na území po dobu, která je nezbytná k provedení neodkladných úkonů,
a k vycestování z území. Tvrzení, že výjezdní příkaz není, i přes použití slova opravňuje,
oprávněním k pobytu, vyžaduje podrobné a srozumitelné odůvodnění. „Pobytové oprávnění“
nemá zákonnou definici; vysvětlení tohoto pojmu nepodává ani NSS. Krajský soud
(stejně jako žalovaná) se žádným způsobem nevypořádal s argumentací stěžovatele
a bez jakéhokoli bližšího odůvodnění dospěl k závěru, že neshledal důvod odchýlit
se od judikatury Nejvyššího správního soudu.
[11] Stěžovatel upozornil, že dne 10. 2. 2014 (tj. v průběhu řízení o povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem strpění) podal žádost o povolení k trvalému pobytu (tj. druhou žádost);
řízení o této žádosti ministerstvo zastavilo a komise jeho rozhodnutí potvrdila.
Relevantní skutečností je zrušující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2016,
čj. 31 A 63/2014 – 54, kterým soud vrátil věc komisi k dalšímu řízení. Komise následně vrátila
věc ministerstvu k novému projednání dne 20. 9. 2016, čj. MV-51352-15/SO-2014. Správní řízení
o druhé žádosti tedy doposud pravomocně neskončilo.
[12] Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[13] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že odkazuje na obsah správního spisu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti. Kasační stížnost
je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem.
[15] Ve vztahu k osobě stěžovatele se NSS v minulosti zabýval přezkumem ve věci
neprodloužení platnosti povolení dlouhodobého pobytu stěžovatele (viz rozsudek NSS ze dne
19. 1. 2012, čj. 9 As 80/2011 – 72), předmětem nyní projednávané věci je jeho správní vyhoštění
(viz rozhodnutí žalované a napadený rozsudek krajského soudu specifikovaný v záhlaví).
[16] Jak vyplývá z ustanovení §119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, předpokladem
pro uložení správního vyhoštění je pobyt cizince bez víza. Spornou otázkou v nyní projednávané
věci je, zda v době zahájení správního řízení o vyhoštění, resp. rozhodnutí o správním vyhoštění,
svědčila stěžovateli fikce oprávněného pobytu ve smyslu §60 odst. 7 téhož zákona.
[17] Právní rámec přezkumu (relevantní ustanovení zákona o pobytu cizinců)
je dán následujícími ustanoveními zákona o pobytu cizinců:
§33 odst. 1 písm. c): Ministerstvo udělí vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu
na území cizinci, který v době platnosti oprávnění k pobytu, jehož platnost nelze prodloužit, požádal na území
o vydání povolení k trvalému pobytu, pokud je k tomu podle §69 oprávněn a o této žádosti nebylo rozhodnuto
v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území.
§33 odst. 1 písm. d): Ministerstvo udělí vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu
na území cizinci, který podal žalobu proti rozhodnutí ministerstva, kterým byla zrušena platnost víza k pobytu
nad 90 dnů nebo povolení k dlouhodobému pobytu anebo byla zamítnuta žádost o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu nebo žádost o povolení k trvalému pobytu, za podmínky, že současně podal návrh
na přiznání odkladného účinku této žaloby.
§47 odst. 2: Pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů uplyne před rozhodnutím žádosti
o povolení dlouhodobého pobytu, ačkoliv žádost byla podána ve lhůtě podle odstavce 1, považuje se vízum za platné
do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti.
§50 odst. 3: Výjezdní příkaz opravňuje cizince k přechodnému pobytu na území po dobu,
která je nezbytná k provedení neodkladných úkonů, a k vycestování z území.
§60 odst. 7: Pokud o žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území
podle §33 odst. 1 písm. c) nebylo rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území,
považuje se jeho další pobyt na území za pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí o žádosti.
§119 odst. 1 písm. c) bod 2: Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince,
který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států
Evropské unie a zařadí cizince do informačních systémů smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec
na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.
[18] Ze správního spisu je zřejmé, že první žádost stěžovatele správní orgány zamítly dne
28. 2. 2014; právní moc rozhodnutí nastala 24. 7. 2014. Datum 24. 7. 2014 lze proto považovat
za ukončení fikce platnosti víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu ve smyslu §47
odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Platnost výjezdního příkazu skončila dne 25. 9. 2014.
[19] V nyní projednávané věci není (obdobně jako v případě druhé žádosti – viz dále) stěžejní,
zda samotné podání třetí žádosti stěžovatele bylo oprávněné či nikoli, nýbrž zda podání třetí
žádosti dne 25. 9. 2014, tj. poslední den platnosti výjezdního příkazu, založilo domněnku
oprávněného pobytu dle §60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Dobrodiní zákona obsažené
v tomto ustanovení lze přitom aplikovat jen v případech, kdy je cizinec v okamžiku podání
žádosti o vízum ve smyslu §33 odst. 1 písm. c) držitelem platného oprávnění k pobytu,
přičemž je oprávněn podat žádost o trvalý pobyt z území České republiky a současně,
kdy příslušný správní orgán nerozhodne o žádosti v předepsané lhůtě (k tomu srov.
např. rozsudek NSS ze dne 25. 9. 2013, čj. 8 As 119/2012 – 32; ze dne 2. 2. 2017,
čj. 7 Azs 296/2016 – 41). Tyto podmínky musí být splněny kumulativně; pokud není splněna
byť i jedna z nich, fikce oprávněného pobytu se neuplatní.
[20] NSS nesouhlasí se stěžovatelem, že žalovaná a správní orgán I. stupně pochybily,
jestliže odkázaly na rozsudek NSS ze dne 25. 9. 2013, čj. 8 As 119/2012 – 32, v němž soud
dospěl k závěru, že „[d]omněnka, že nebylo-li o uvedené žádosti rozhodnuto v době platnosti oprávnění
k pobytu cizince na území, považuje se jeho další pobyt na území za pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí
o žádosti (§60 odst. 7 téhož zákona), se uplatní pouze tehdy, pokud je cizinec v okamžiku podání žádosti o toto
vízum držitelem platného oprávnění k pobytu. Pokud žádost podává cizinec, který pobývá na území
České republiky na základě výjezdního příkazu, tato domněnka se neuplatní.“ I v nyní projednávané věci
platí, že nikoli každé podání žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění
podle §33 odst. 1 písm. c) zakládá možnost legálně pobývat na území. Žalovaná i krajský soud
správně vyhodnotily, že podání třetí žádosti dle §33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců
nezaložilo možnost legálního setrvání na území ČR na základě fikce oprávněného pobytu
ve smyslu §60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců.
[21] Nejvyšší správní soud na tomto místě připomíná, že výjezdní příkaz umožňuje cizinci
legálně pobývat na území ČR po přechodnou dobu, která je nezbytná k provedení neodkladných
úkonů a k vycestování z území; zákon nepředpokládá jeho obnovení (srov. §50 odst. 3 a 4
zákona o pobytu cizinců). Neodkladnými úkony se rozumí zejména ty, které směřují k naplnění
cíle výjezdního příkazu, tj. k vycestování cizince z území (např. obstarání jízdních dokladů
či vyřízení jiných nezbytných formalit k opuštění území). Za neodkladný úkon však nelze
považovat podávání opakovaných žádostí s cílem prodloužit svůj pobyt v ČR (k tomu rozsudek
NSS ze dne 25. 9. 2013, čj. 8 As 119/2012 – 37).
[22] Krajský soud nepovažoval za relevantní rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
19. 7. 2016, čj. 31 A 63/2014 – 54, v důsledku kterého „obživlo“ správní řízení o druhé žádosti
stěžovatele ze dne 10. 2. 2014. Předmětem citovaného zrušujícího rozsudku bylo posouzení,
zda stěžovateli v době podání druhé žádosti svědčila tzv. fikce oprávněného pobytu ve smyslu §47
odst. 2 zákona o pobytu cizinců (v důsledku probíhajícího řízení o první žádosti), resp. zda byla
jeho žádost oprávněná. Stěžovatel považuje tuto skutečnost za podstatnou, neboť řízení o druhé
žádosti (v důsledku zrušujícího rozsudku) stále probíhá, a podáním třetí žádosti mu tudíž vznikla
tzv. fikce oprávněného pobytu podle §60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců.
[23] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, že v dané věci není relevantní,
zda stěžovateli v době podání druhé žádosti svědčila tzv. fikce oprávněného pobytu ve smyslu §47
odst. 2 zákona o pobytu cizinců (v důsledku probíhajícího řízení o první žádosti) či nikoli,
resp. zda byla jeho žádost oprávněná dle příslušných ustanovení zákona, což bylo předmětem
citovaného rozsudku. V nyní projednávané věci je naopak klíčové, zda podáním druhé žádosti
mohla vzniknout fikce oprávněného pobytu a na ni navazující fikce v důsledku podání třetí
žádosti. Krajský soud v této souvislosti konstatoval, že podáním žádosti k trvalému pobytu
ze dne 28. 2. 2014 (tj. v době trvající fikce dle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců) stěžovateli
samo o sobě nevzniklo jakékoli další oprávnění či fikce na území ČR. Nejvyšší správní soud
tyto závěry považuje za správné, a to z následujících důvodů.
[24] NSS se k opakovanému podávání žádostí cizinců o povolení k dlouhodobému pobytu
vyjádřil např. v rozsudku NSS ze dne 28. 8. 2015, čj. 5 Azs 98/2015 – 32: „Fikce povoleného pobytu
podle §47 odst. 2 [zákona o pobytu cizinců] nemůže nastat na základě podání další žádosti o povolení
k dlouhodobému pobytu (popř. změny jeho účelu) v případě, kdy cizinci již svědčí jen fikce pobytu dle §47 odst. 2
[…].“ Původní pobyt cizince, byť platný na základě žádosti podané v době jeho platnosti,
tudíž ještě neznamená, že na základě další žádosti podané v době trvání této fikce se tato fikce
prodlouží i na dobu trvání řízení o další žádosti nebo že podání takové žádosti nově zakládá fikci
trvání platnosti pobytu, který sám o sobě byl založen pouze fikcí.
[25] Výše uvedené platí i v situaci, kdy žadatel podá další žádost o povolení k trvalému pobytu
podle §68 zákona o pobytu cizinců v době trvání fikce oprávněného pobytu ve smyslu §47
odst. 2 zákona o pobytu cizinců (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 19. 4. 2016, čj. 3 Azs 96/2015
– 44). Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uvedl, že: „[u]stanovení §33 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců, které umožňuje udělit cizinci vízum za účelem strpění pobytu, předpokládá, že žádost o trvalý
pobyt je podána v době platnosti pobytového statusu, a nikoli v době, kdy se platnost (a oprávněnost) pobytu
cizince na území již pouze konstruuje jako právní fikce pro účely neskončeného správního řízení“.
[26] Pokud by tedy stěžovatel podal žádost o povolení k trvalému pobytu za trvání
(již jen pouhé) fikce oprávněného pobytu (na základě §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců)
a v průběhu řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu by podal další žádost podle §33
odst. 1 písm. c), nemohl by ani v tomto případě spoléhat na existenci v pořadí již několikáté fikce
oprávněného pobytu, založené pouze na fikcích předchozích. Hlavními důvody pro takto zvolený
výklad je zejména smysl a účel zákona o pobytu cizinců a hrozící nežádoucí důsledky účelového
podávání opakovaných žádostí. NSS i v této věci setrvává na výkladu, že neblahé důsledky
„nekonečné“ fikce oprávněného pobytu by byly natolik nežádoucí a s veřejným pořádkem
kolidující, že opačný výklad nelze akceptovat.
[27] Na základě shora uvedeného je zřejmé, že pobyt stěžovatele na území ČR byl oprávněný
na základě výjezdního příkazu s platností do 25. 9. 2014. Podmínky v §60 odst. 7 musí být
splněny kumulativně, tzn., že nesplnění byť i jedné podmínky automaticky vylučuje uplatnění
fikce. Dle ustálené judikatury NSS není výjezdní příkaz vízem ani pobytovým oprávněním
ve smyslu §60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Pokud tedy cizinec podá žádost ve smyslu §33
odst. 1 písm. c) v době platnosti výjezdního příkazu, domněnka oprávněného pobytu ve smyslu
§60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců se neuplatní. V době zahájení řízení o správním vyhoštění
dne 14. 10. 2014, příp. rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 22. 4. 2015, tedy stěžovateli
nesvědčil již žádný titul ve smyslu §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců,
který by jej opravňoval k pobytu na území ČR. Předpoklad pro rozhodnutí o správním vyhoštění,
tj. pobyt cizince bez víza, jak jej vyžaduje ustanovení §119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu,
byl proto splněn.
[28] Žalované ani správnímu orgánu I. stupně nelze vytknout, že by v posuzovaném případě
nedostatečně zjistily skutkový stav věci anebo z něj vyvodily nesprávné právní závěry,
či nesprávně aplikovaly zákon o pobytu cizinců a judikaturu NSS. Krajský soud se v napadeném
rozsudku dostatečně a správně vypořádal s námitkami stěžovatele. Přehledně a srozumitelně
vysvětlil, z jakých důvodů nepovažoval zrušující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
19. 7. 2016, čj. 31 A 63/2014 – 54, pro posouzení sporné otázky v projednávané věci
za relevantní.
[29] Závěrem Nejvyšší správní soud podotýká, že v řízení o kasační stížnosti ve věci správního
vyhoštění mu zásadně nepřísluší přezkum rozhodnutí ve věcech pobytového statusu
(k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2012, čj. 4 As 5/2012 – 22). NSS se při přezkumu
zaměřil toliko na napadený rozsudek týkající se rozhodnutí žalované o správním vyhoštění
stěžovatele podle §119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, a to v rozsahu namítaných
kasačních důvodů. Rozhodnutí o první, druhé, ani třetí žádosti stěžovatele, včetně posouzení
předpokladů a podmínek pro případné vyhovění některé z těchto žádostí, a stejně tak případný
dopad výše citovaného zrušujícího rozsudku krajského soudu na řízení o těchto žádostech,
nebylo (a ani nemohlo být) předmětem tohoto kasačního řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným
a neshledal ani jiné nedostatky, ke kterým je podle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. povinen přihlédnout
z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s.
[31] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2017
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu