ECLI:CZ:NSS:2017:10.AZS.167.2017:46
sp. zn. 10 Azs 167/2017 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Daniely Zemanové,
soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: O. K., zast. Mgr.
Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 13. 10. 2015, čj. MV-125024-6/SO-2015, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2017, čj. 3 A 136/2015-34,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 6. 5. 2015 k Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky,
žádost o udělení povolení k trvalému pobytu podle §67 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky. Ministerstvo jeho žádost zamítlo, neboť žalobce
nesplnil podmínku nepřetržitého pobytu na území České republiky. Odvolání žalobce zamítla
žalovaná rozhodnutím uvedeným v záhlaví a žalobu proti rozhodnutí žalované zamítl Městský
soud v Praze rozsudkem taktéž uvedeným v záhlaví.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalované
[2] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[3] Stěžovatel má za to, že splnil podmínku nepřetržitého pobytu na území České republiky.
Stěžovatel se po skončení platnosti povolení k trvalému pobytu (4. 5. 2012) rozhodl požádat
o mezinárodní ochranu. Ačkoli formálně ze spisu vyplývá, že stěžovatel podal tuto žádost
dne 14. 5. 2012, není tomu tak. Stěžovatel se dostavil již dne 4. 5. 2012, kdy mu končilo povolení
k trvalému pobytu, na ministerstvo s již sepsanou žádostí o mezinárodní ochranu.
Po dobu 10 dnů mu však ministerstvo účelově znemožnilo žádost podat (v žalobě stěžovatel uvedl,
že byl po tuto dobu zadržen), což mělo zásadní vliv na vyřízení jeho žádosti o trvalý pobyt.
Žalovaná tuto skutečnost záměrně ignorovala, aby stěžovateli neumožnila zachovat lhůtu
pro zachování kontinuity pobytu podle §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Soud ani žalovaná
se touto skutečností nezabývaly a neověřily dostatečně skutkový stav. Žalovaná také neposoudila
otázku přiměřenosti ve vztahu k soukromému a rodinnému životu stěžovatele, neboť stěžovatel
má na území ČR manželku a nezletilou dceru a obě zde mají povolen trvalý pobyt.
Odloučení stěžovatele by tak představovalo zpřetrhání rodinných vazeb a zhoršení finanční
situace rodiny. K tomu stěžovatel odkazoval na rozsudek NSS ze dne 25. 5. 2015,
čj. 1 Azs 81/2016-33.
[4] Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby NSS napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázala na své vyjádření k žalobě
a na obsah spisu. Ztotožnila se s posouzením věci, jak je provedl městský soud, a navrhla,
aby NSS kasační stížnost zamítl.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel pobýval na území ČR od 4. 5. 2009 na základě
povolení k trvalému pobytu, které mu bylo prodlužováno až do 4. 5. 2012. Z evidenční karty
žadatele o mezinárodní ochranu vyplývá, že dne 14. 5. 2012 požádal stěžovatel o mezinárodní
ochranu a řízení o této žádosti bylo ukončeno dne 10. 7. 2013. Ministerstvo stěžovateli azyl
neudělilo, stěžovatel se proto bránil soudní cestou – po zamítnuté žalobě dne 8. 1. 2015 Nejvyšší
správní soud zamítl též jeho kasační stížnost, a to dne 20. 4. 2015. Stěžovatel tedy splnil
podmínku podle §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců – alespoň dvouletý průběh posledního
řízení o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovateli byl po neúspěšném řízení ve věci žádosti
o mezinárodní ochranu udělen výjezdní příkaz platný od 6. 5. do 4. 6. 2015. Dne 3. 6. 2015
stěžovatel podal žádost o povolení k trvalému pobytu.
[8] Do protokolu o seznámení účastníka řízení s podklady pro vydání rozhodnutí stěžovatel
uvedl, že řízení o mezinárodní ochraně bylo zahájeno dne 4. 5. 2012 – tedy o 10 dnů dříve,
než jak to vyplývá z evidenční karty. Ministerstvo poté dne 1. 7. 2015 vydalo rozhodnutí,
kterým stěžovatelovu žádost o trvalý pobyt zamítlo.
[9] Podle §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců musí žadatel o povolení k trvalému pobytu
pro zachování nepřetržitého pobytu na území podat žádost o mezinárodní ochranu nejpozději
do 7 dnů po skončení platnosti povolení k trvalému pobytu. Stěžovatel sice tvrdí,
že mu ministerstvo bezdůvodně zabránilo podat žádost o mezinárodní ochranu,
a v důsledku toho nedodržel lhůtu požadovanou v §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců,
ale ničím konkrétním své tvrzení nepodložil. Jak již uvedl městský soud, jedná se o řízení
zahájené na žádost a v tom případě správní orgán není povinen vyhledávat z vlastní iniciativy
všechny relevantní důkazy. Pokud tedy do protokolu stěžovatel uvedl bez dalšího pouze
větu: „zahájeno řízení o azylu bylo 4. 5. 2012“, měl k tomu předložit jakýkoliv další důkaz,
který by jeho tvrzení prokazoval, nebo měl alespoň uvést další okolnosti, na jejichž základě
by bylo možné toto tvrzení ověřit.
[10] V kasační stížnosti stěžovatel ani netvrdí, jakým způsobem mu ministerstvo zabránilo
podat žádost o mezinárodní ochranu ve lhůtě. Naopak tvrdí, že žalovaná porušila
§68 odst. 3 správního řádu tím, že se nevypořádala s námitkou libovůle správního orgánu,
který neumožnil stěžovateli včas podat žádost o mezinárodní ochranu a neprošetřil navržené
důkazní prostředky. V odvolání však stěžovatel takto konkrétní skutečnost neuvedl
(o svém údajném desetidenním zadržení se zmínil až v žalobě), žalovaná se proto s tímto
tvrzením nemohla vypořádat. Jak je již uvedeno výše, stěžovatel nedoložil žádný důkazní
prostředek, který by tento „projev libovůle“ prokazoval.
[11] Žalovaná (stejně tak ministerstvo v prvním stupni správního řízení) se ve svém
rozhodnutí důkladně zaobírala i dalšími možnostmi, které jsou uvedeny v §67 zákona o pobytu
cizinců a které by mohly vést ke kladnému vyřízení stěžovatelovy žádosti o povolení k trvalému
pobytu. Dospěla však k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky zde uvedené, a své úvahy
dostatečně zdůvodnila. Postupovala tak v souladu se zákonem, tedy i s §68 odst. 3 správního
řádu, jehož porušení stěžovatel taktéž namítal. Její postup není ani v rozporu s rozsudkem NSS
ze dne 23. 2. 2010, čj. 4 As 30/2009-67. Právní úprava v §67 zákona o pobytu cizinců se totiž
změnila, v době rozhodování NSS o věci 4 As 30/2009 neobsahovala konkrétní vysvětlení,
čím se rozumí „doba 4 let nepřetržitého pobytu“. Ke dni rozhodování žalované v této věci však
zmíněné ustanovení zákona již obsahovalo podmínku, že aby byla zachována nepřetržitost
pobytu na území, musí cizinec podat žádost o udělení mezinárodní ochrany nejpozději
7 dnů po skončení platnosti povolení k trvalému pobytu. Tuto podmínku však stěžovatel,
byť pouze o 3 dny, nedodržel.
[12] S vyřizováním žádosti o povolení k trvalému pobytu měl stěžovatel již několikrát
zkušenost (od roku 2009 do roku 2012 mu byl trvalý pobyt několikrát prodloužen).
Byl tedy obeznámen se svými povinnostmi, které jako cizinec musí splnit, aby na území České
republiky legální pobyt znovu získal. Je pochopitelné, že se stěžovatel snaží přenést odpovědnost
za svou nepříjemnou situaci na správní orgány. Je však třeba podotknout, že je na stěžovateli,
aby takovým situacím předcházel, pečoval o svá práva a dodržoval povinnosti, které jako cizinec
na území České republiky má.
[13] Námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu vznáší stěžovatel po celou dobu
řízení o své žádosti. NSS má za to, že jak žalovaná, tak městský soud se s jeho námitkou
již náležitě vypořádaly; může tedy pouze zopakovat, že v případě stěžovatele byl skutkový stav
důležitý pro rozhodnutí o žádosti zjištěn dostatečně. Rozsudek městského soudu tedy není
nepřezkoumatelný jen proto, že se soud ztotožnil s posouzením věci, jak jej provedla žalovaná.
[14] Také ohledně dopadů do rodinného a soukromého života stěžovatele se již rozhodující
orgány vyjádřily. To, že stěžovatel neobdržel povolení k trvalému pobytu – tedy oprávnění
k pobytu na území České republiky s nejvyšším standardem – nepředstavuje překážku pro udělení
jiného typu pobytového oprávnění. V tomto případě se nabízí povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem sloučení rodiny podle §42a zákona o pobytu cizinců, jak ve svém rozhodnutí uvedla
žalovaná. Rodinné vazby proto nemusejí být nutně zpřetrhány tím, že stěžovateli nebyl udělen
trvalý pobyt. Není pravda, že žalovaná otázku přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého
života neposoudila; její rozhodnutí tak není v rozporu s rozsudkem NSS ve věci 1 Azs 81/2016,
na který stěžovatel odkazoval. Ani v tomto směru tedy vydaná rozhodnutí žalované a městského
soudu nejsou nepřezkoumatelná.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] NSS proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. věty
poslední.
[16] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch; žalované v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. září 2017
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu