ECLI:CZ:NSS:2017:10.AZS.196.2017:48
sp. zn. 10 Azs 196/2017 - 48
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce
Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: T. H. N., zast. Mgr. et
Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 7. 2016, čj. MV-93704-6/SO-2016, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2017, čj. 30 A
137/2016 - 57, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se ne p ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná rozhodnutím označeným v záhlaví upravila výrok I. rozhodnutí správního
orgánu I. stupně tak, že žádost žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) o prodloužení platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu se zamítá podle §44a odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3
a ve spojení s §37 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a platnost povolení
k dlouhodobému pobytu se neprodlužuje, neboť stěžovatelka neplní účel povoleného pobytu.
Žalovaná současně vypustila výrok II. rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým tento orgán
zamítl žádost stěžovatelky a platnost povolení k dlouhodobému pobytu neprodloužil,
a to podle §44a odst. 3 v návaznosti na §35 odst. 3 a §37 odst. 2 písm. b) s odkazem
na §56 odst. 1 písm. j) věty druhé zákona o pobytu cizinců z důvodu zjištění jiné závažné
překážky pobytu cizince na území. Následnou žalobu stěžovatelky krajský soud zamítl rozsudkem
uvedeným v záhlaví.
[2] Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, s níž spojila návrh
na přiznání odkladného účinku. Nejvyšší správní soud ji usnesením ze dne 4. 7. 2017,
čj. 10 Azs 196/2017-9, vyzval k doplnění jejího návrhu. Stěžovatelka uvedla,
že se nachází dlouhodobě na území České republiky, kde má vytvořeno silné rodinné
a společenské zázemí. Pokud v souladu s pokyny žalované nevycestuje, vystavuje se nebezpečí
nelegálního pobytu a možnosti zahájení správního řízení o vyhoštění. Odkazuje mimo jiné
na usnesení NSS ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011-100, rozsudek NSS ze dne 19. 11. 2014,
čj. 1 Azs 160/2014-25, a rozsáhle z nich cituje. Poukazuje také na své právo na spravedlivý
proces, zejména možnost aktivně se účastnit soudního řízení, které by bylo nepřiznáním
odkladného účinku porušeno.
[3] Žalovaná navrhla, aby NSS odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal.
Uvedla, že obecná tvrzení stěžovatelky o dlouhodobém pobytu na území České republiky,
rozvoji citových a společenských vazeb a o zásahu do jejích práv na spravedlivý proces
nepovažuje za dostatečná. V této souvislosti odkazuje na usnesení Ústavního soudu
ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11.
[4] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že podle §107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný
účinek, NSS jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Použije přitom přiměřeně ustanovení
§73 odst. 2 s. ř. s., dle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Je-li odkladný účinek
přiznán, pozastavují se ty účinky napadeného správního rozhodnutí, které z povahy věci
pozastavit lze.
[5] Institut odkladného účinku je institut mimořádné povahy. Jedná se o výjimku
ze zákonného pravidla v §107 s. ř. s. a k jeho využití musí nastat mimořádné okolnosti. Současně
je na žadateli o odkladný účinek, aby uvedl, z jakých důvodů se domnívá, že v jeho případě
nastala mimořádná situace, která vyžaduje, aby byly účinky pravomocného rozhodnutí odloženy.
[6] Stěžovatelka uvedla pouze v obecné rovině, že nepřiznání odkladného účinku zasáhne
do jejího práva na spravedlivý proces a že budou narušeny její rodinné a společenské vazby,
které si na území České republiky během svého dlouhodobého pobytu vytvořila. I přesto,
že byla ve výzvě k doplnění odkladného účinku podrobně poučena o nutnosti svá tvrzení
konkretizovat, neuvedla, o jaké rodinné a společenské vazby se jedná, jak budou narušeny.
Ze spisu krajského soudu vyplývá, že se na území České republiky nachází její manžel,
což nemůže nahradit povinnost tvrzení stěžovatelky o hrozící újmě. Ani tvrzená obava
z možného zahájení správního řízení o vyhoštění nemůže sama o sobě obstát jako důvod
pro přiznání odkladného účinku. Velmi obecně jsou formulovány také případné komplikace
při hájení práv v soudním řízení.
[7] Nejvyšší správní soud na tomto místě zdůrazňuje, že s ohledem na mimořádnou povahu
institutu odkladného účinku ke svému rozhodnutí vždy potřebuje znát konkrétní individuální
skutečnosti, pro které stěžovatel o odkladný účinek žádá. Pokud by NSS uznal za dostačující
pro přiznání odkladného účinku obecná tvrzení, která vznáší stěžovatelka v této věci,
popřel by tím výjimečnou povahu institutu odkladného účinku. V takovém případě
by se přiznávání odkladného účinku stalo pouhou formalitou, což zjevně nebyl záměr
zákonodárce.
[8] Nejvyšší správní soud si je vědom své judikatury v oblasti cizineckého práva (viz usnesení
ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011-100). Při aplikaci judikatury je však nutno vždy zohlednit
specifické skutkové okolnosti projednávaných věcí.
[9] V usnesení ze dne 19. 11. 2014, čj. 1 Azs 160/2014-25, na které stěžovatelka odkazuje
(a v dalších jemu obdobných případech správního vyhoštění), přiznal NSS odkladný účinek
kasační stížnosti na základě návrhu, v němž byl hlavním argumentem taktéž zájem žadatele
na ochraně jeho procesních práv, aniž žadatel tvrdil a prokázal existenci dalších významných
okolností případu. V této věci se ovšem jednalo o kvalitativně odlišnou situaci
od nyní projednávané věci, neboť stěžovateli přímo hrozilo správní vyhoštění na dobu jednoho
roku a s tím spojený zákaz vstupu na území všech členských států Evropské unie.
[10] Na rozdíl od situace, kdy dojde k vyhoštění, se cizinec po zrušení, příp. nevyhovění
žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu jednak nepovažuje
za nežádoucí osobu (srov. §154 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), a jednak nemá povinnost
opustit EU, nýbrž jen území České republiky (srov. §77 odst. 3 ve spojení s §1 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců). Účast stěžovatelky na projednávání jí podané žaloby (příp. kasační stížnosti)
je možno řešit vydáním pobytového oprávnění, např. udělením krátkodobého víza podle
vízového kodexu [viz nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 810/2009
ze dne 13. 7. 2009, o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex)] (tomu srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2016, IV. ÚS 2812/16).
[11] V případě stěžovatelky tedy nebyla osvědčena existence ojedinělých okolností,
které by opodstatňovaly výjimečné řešení její situace a které jsou potřebné pro naplnění
podmínky pro přiznání odkladného účinku. Jelikož nebyla splněna první podmínka pro přiznání
odkladného účinku, otázku rozporu s veřejným zájmem již NSS nezkoumal.
[12] Rozhodnutím o nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
nijak nepředjímá své rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2017
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu