ECLI:CZ:NSS:2017:10.AZS.282.2016:34
sp. zn. 10 Azs 282/2016 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: B. K. B.,
zast. Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16,
Praha 10 - Vršovice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 9. 2016, čj. OAM-131/LE-LE05-LE05-PS-2016, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10.
2016, čj. 75 Az 40/2016-27,
takto:
I. Kasační stížnost se z amít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátu, se p ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 8228 Kč, která bude proplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství Ústeckého kraje,
Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 16. 9. 2016
byl žalobce (dále jen „stěžovatel“) zajištěn za účelem správního vyhoštění na 60 dnů podle §124
odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů.
[2] Stěžovatel požádal dne 19. 9. 2016 o mezinárodní ochranu dle zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu. Dne 23. 9. 2016 jej žalovaný zajistil na dobu do 7. 1. 2017 v zařízení pro zajištění cizinců
podle §46a odst. 1 písm. c) ve spojení s §46a odst. 5 zákona o azylu, neboť dle jeho názoru
bylo důvodné se domnívat, že by stěžovatel mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu
nebo veřejný pořádek.
[3] Žalovaný vycházel z toho, že se stěžovatel v minulosti dopouštěl trestné činnosti v oblasti
drog, za kterou byl odsouzen belgickým i německým soudem k trestu odnětí svobody,
je zařazen do Schengenského informačního systému jako nežádoucí osoba a nerespektoval
správní vyhoštění a zákaz vstupu na území EU uložené německými správními úřady.
Také vzal v úvahu neoprávněný pobyt stěžovatele na území České republiky po zrušení povolení
k trvalému pobytu. Žalovaný neshledal podmínky pro uložení zvláštních opatření dle §47 zákona
o azylu a dospěl k závěru, že zde nejsou ani jiné důvody, které by aplikaci §46a zákona o azylu
bránily.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu ke krajskému soudu.
Namítal, že nebyly dány podmínky pro zajištění. Poukázal na skutečnost, že mu nikdy nebylo
uloženo správní vyhoštění a nedopustil se žádné trestné činnosti ani porušení jiných právních
předpisů na území ČR. Jeho jediným proviněním je, že zde pobýval po zrušení povolení
k trvalému pobytu, o němž však nevěděl. Rozhodnutí o jeho odsouzení za úmyslný trestný čin
v Německu nebylo uznáno českými soudy, a proto z něj nelze vycházet. Žalovaný se nijak
nevypořádal se zásahem do soukromého a rodinného života stěžovatele, jeho rozhodnutí
je proto nepřezkoumatelné. Nesprávně posoudil též podmínky pro aplikaci zvláštních opatření
dle §47 zákona o azylu.
[5] Krajský soud se ztotožnil se závěry žalovaného, že byly naplněny podmínky pro zajištění
podle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu z důvodu možného nebezpečí stěžovatele pro veřejný
pořádek. K případnému zásahu do rodinného a soukromého života uvedl, že skutečnost,
že stěžovatel žije na území ČR s manželkou (žadatelkou o azyl), není relevantní.
Stěžovatel neuvedl žádné podstatné okolnosti, které by odůvodňovaly podrobné zkoumání
jeho rodinné situace a zohlednění jeho rodinného stavu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, a to z důvodu
nesprávného posouzení právní otázky a existence vady řízení, která měla vliv na zákonnost
žalobou napadeného rozhodnutí.
[7] Stěžovatel namítá, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci §46a odst. 1 písm. c) zákona
o azylu, neboť jediným důvodem pro zajištění byl cizozemský trestní rozsudek, k jehož uznání
jsou však příslušné pouze soudy, a nikoliv správní orgány. S odkazem na §11 odst. 1 trestního
zákoníku uvádí, že trestní rozsudek vydaný soudem jiného členského státu EU nemůže být
na území České republiky vykonán a ani zde mít jiné účinky. Žalovaný se dopustil porušení
zásady presumpce neviny (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1965/15).
Krajský soud nesprávně posoudil žalobní námitky týkající se absence důvodů pro konstatování
ohrožení veřejného pořádku. V důsledku nahlížení na cizozemský rozsudek jako na věrohodný
podklad pro rozhodnutí žalovaného soud předčasně zamítl také žalobní námitku týkající
se nesprávné aplikace ustanovení o zvláštních opatřeních dle §47 zákona o azylu.
[8] Žalovaný neposoudil míru zásahu zajištění do soukromého a rodinného života.
Krajský soud pochybil, pokud dospěl k závěru, že v řízení o zajištění není dán prostor
pro podrobné zkoumání rodinné situace, pokud stěžovatel sám žádné zásadní důvody netvrdí.
Při posouzení zásahu do rodinného a soukromého života měl žalovaný analogicky aplikovat
§174a zákona o pobytu cizinců, neboť v řízení vyšlo najevo, že v České republice vedl stěžovatel
společnou domácnost se svou manželkou, která je žadatelkou o azyl. Nesouhlasí se závěry soudu,
že tato okolnost není v rámci tohoto posouzení relevantní.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Kasační stížnost je v souladu s §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud vázán (viz §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil námitku porušení zásady presumpce neviny
a pochybení žalovaného při aplikaci §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu, pokud úsudek
o nebezpečí stěžovatele pro veřejný pořádek učinil pouze na základě cizozemského rozhodnutí
o vině a trestu, které nebylo soudem České republiky uznáno dle příslušných trestněprávních
předpisů, a proto zde nemohlo mít žádné účinky. Následně se zabýval námitkou týkající
se nesprávného posouzení zásahu do soukromého a rodinného života krajským soudem.
[11] V nyní projednávané věci byl stěžovatel zajištěn podle §46a odst. 1 písm. c) zákona
o azylu, který stanoví, že [m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení
mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní
opatření, jestliže je důvodné se domnívat, že by mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný
pořádek.
[12] Za nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu
se považuje hrozba takového jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně
závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Je tedy nutné v každém
jednotlivém případě zohlednit osobní charakteristiku cizince a přihlédnout k individuálním
okolnostem z jeho života (viz např. rozsudky NSS ze dne 17. 9. 2013, čj. 5 Azs 13/2013-30,
a ze dne 16. 12. 2013, čj. 5 Azs 17/2013-25).
[13] Skutečnost, že žadatel o mezinárodní ochranu nelegálně pobývá na území České
republiky, popř. nerespektuje pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění,
nepostačuje bez dalšího k závěru o tom, že představuje nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu
§46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu (viz rozsudek NSS ze dne 5. 2. 2014, čj. 1 Azs 21/2013-50,
a rozsudek NSS ze dne 10. 3. 2016, čj. 5 Azs 2/2016-30).
[14] Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem konstatuje,
že podkladem pro rozhodnutí správního orgánu mohou být jak návrhy účastníků,
skutečnosti známé správnímu orgánu z jeho vlastní úřední činnosti, tak i podklady od jiných
správních orgánů nebo orgánů veřejné moci nebo skutečnosti obecně známé.
Může se tedy jednat o cokoli, co má určitou vypovídací hodnotu pro dané řízení,
může přispět ke zjištění stavu věci a bylo získáno v souladu se zákonem (viz §2 odst. 1, §50
a násl. správního řádu).
[15] Ačkoliv lze stěžovateli přisvědčit, že cizozemský rozsudek nelze v České republice
bez dalšího vykonat (§11 odst. 1 trestního zákoníku), ani z něj vyvozovat jiné formální právní
skutečnosti, neznamená to, že by k němu soud (či jiný orgán) nemohl přihlédnout při posuzování
osoby obžalovaného, zejména jeho sklonům k páchání trestné činnosti určité povahy
(k tomu srov. R 16/1997-II, SR 146/2005). Cizozemský trestní rozsudek tedy může sloužit
jako důkazní prostředek při hodnocení osoby obviněného, a to nejen v trestním řízení
(k tomu srov. komentář k ustanovení §89 odst. 2 trestního řádu, Šámal a kol. Trestní řád I, II,
III, Nakladatelství C. H. Beck, 7. vydání, 2013, s. 1309 - 1395).
[16] Odkaz stěžovatele na zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech
trestních, a jiné předpisy trestního práva, není v nyní projednávané věci příhodný,
neboť účelem řízení o zajištění cizince v režimu zákona o azylu není uznání ani výkon
cizozemského rozhodnutí, popř. způsobení jiných účinků předpokládaných trestním právem
(např. započtení trestu, rozhodování o způsobu výkonu trestu odnětí svobody,
posuzování recidivy atd.). V této souvislosti krajský soud správně uvedl, že úkolem žalovaného
v řízení o zajištění je zhodnotit osobnostní charakteristiku a předchozí jednání stěžovatele
na základě opatřených podkladů a učinit si úsudek o tom, zda cizinec bude představovat
skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.
[17] Ve spise žalovaného je založen záznam pohovoru se stěžovatelem jakožto žadatelem
o mezinárodní ochranu. V tomto pohovoru uvedl, že si je vědom svého vyhoštění, zákazu vstupu
na území Schengenského prostoru i záznamu v Schengenském informačním systému,
kde je veden jako nežádoucí osoba. Uvedl, že v minulosti se opakovaně dopouštěl drogové
trestné činnosti, za kterou byl odsouzen v Belgii a poté i v Německu. Z Kamerunu – země svého
původu, kam se po vyhoštění vrátil – přicestoval zpět na území EU, a to do České republiky.
Domníval se, že jeho povolení k trvalému pobytu v ČR je stále platné. Ve spise žalovaného
je dále rozhodnutí Policie ČR o zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění v režimu
zákona o pobytu cizinců a rozsudek Okresního soudu v Lübecku ze dne 27. 7. 2012,
sp. zn. 713 Js 12432/12-93 Ls, o vině a trestu stěžovatele za spáchání úmyslného trestného činu
nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek (včetně překladu do českého
jazyka). Ve spise je založena také zpráva Policejního prezidia ČR, odboru mezinárodní policejní
spolupráce, ze dne 7. 8. 2015. Z této zprávy vyplývá, že přítomnost stěžovatele byla poprvé
v SRN úřady zaznamenána dne 13. 3. 2012 a nařízení k jeho vyhoštění bylo vydáno dne
10. 1. 2013. Od 13. 3. 2012 do 19. 12. 2013 byl uvězněn za porušení drogového zákona
a následně dne 19. 12. 2013 vyhoštěn ze SRN (s platností do 19. 12. 2019). Dne 23. 12. 2013
byl Cizineckým úřadem v Lübecku vytvořen záznam, podle kterého je stěžovatel nežádoucí
osobou.
[18] V nyní projednávané věci je tedy s ohledem na obsah spisového materiálu zřejmé,
že rozsudek německého soudu nebyl jediným podkladem, na základě něhož si žalovaný učinil
úsudek o tom, že stěžovatel by mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu §46a
odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Žalovaný vycházel zejména z pohovoru se stěžovatelem
a z obsahu rozhodnutí Policie ČR o jeho zajištění v rámci zákona o pobytu cizinců
(k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 5. 3. 2014, čj. 3 Azs 24/2013-42). Žalovaný přihlédl rovněž
k zákazu vstupu na území Schengenského prostoru, který stěžovatel porušil. Stěžovatel tyto
skutečnosti (kromě své vědomosti o zrušení trvalého pobytu v ČR) nepopíral. Naopak, byl si jich
plně vědom a sám je při pohovoru žalovanému sdělil.
[19] Jak vyplývá ze shora uvedeného, posouzení chování a osobnosti stěžovatele může správní
orgán učinit na základě všech dostupných věrohodných informací a důkazů – těmi mohou být jak
výpověď cizince, tak i jiné vhodné prostředky. Pravomocné rozhodnutí soudu jiného členského
státu EU o odsouzení cizince pro úmyslný trestný čin lze přitom považovat za „jiný vhodný
prostředek“ ke zjištění skutkového stavu (srov. §50 a násl., §68 odst. 3, §73 správního řádu),
zvláště pokud cizinec jeho existenci nepopírá a spáchání trestného činu sám správnímu orgánu
sdělil. Lze vycházet i z tvrzení stěžovatele o tom, že se v minulosti opakovaně dopouštěl závažné
trestné činnosti, byť v jiných členských státech EU. Ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákona
o azylu nevyžaduje, aby existence případného nebezpečí byla založena výhradně na předchozím
porušování českého právního řádu žadatelem o azyl.
[20] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem,
že žalovaný nepochybil, pokud zohlednil nejen vícenásobné porušení německého i českého
právního řádu, povahu trestné činnosti stěžovatele, ale i nebezpečí případné recidivy,
s odkazem na pohovor se stěžovatelem, rozhodnutí Policie ČR o zajištění a rozsudek německého
trestního soudu, včetně jeho překladu (k tomu srov. též rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2014,
čj. 4 Azs 192/2014). Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem v tom,
že žalovaný posoudil naplnění znaků „nebezpečí pro veřejný pořádek“ ve smyslu §46a odst. 1
písm. c) zákona o azylu dostatečně a správně.
[21] K námitce, že krajský soud, v důsledku nahlížení na cizozemský rozsudek soudu
jako na věrohodný podklad pro rozhodnutí žalovaného, předčasně zamítl i jeho žalobní námitku
týkající se nesprávného posouzení uložení zvláštních opatření dle §47 zákona o azylu,
lze odkázat na závěry vyjádřené v předchozích bodech tohoto rozhodnutí. Nejvyšší správní soud
pro úplnost uvádí, že krajský soud se k aplikaci §47 vyjádřil na straně 5 a 6 napadeného
rozsudku, kde se ztotožnil se závěry žalovaného v tom, že zvláštní opatření by v případě
stěžovatele nebyla účinná, neboť se v minulosti opakovaně dopouštěl trestné činnosti,
nerespektoval trest vyhoštění ani zákaz vstupu na území Schengenského prostoru a na území
České republiky pobýval nelegálně. S ohledem na obecnost kasační námitky stěžovatele Nejvyšší
správní soud konstatuje, že posouzení věci krajským soudem není v této části nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost ani nedostatek odůvodnění (srov. rozsudky NSS ze dne 13. 4. 2004, čj. 3
Azs 18/2004-37, a ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58). Námitka stěžovatele proto není
důvodná.
[22] Ohledně námitky nesprávného posouzení zásahu do soukromého a rodinného života lze
krajskému soudu přisvědčit, že prostor pro podrobné zkoumání veškerých možných důsledků,
které mohou v tomto ohledu ve sféře zajištěného cizince a jeho rodiny nastat, je značně omezen.
Žalovaný má velmi krátkou dobu 5 dnů (§46a odst. 4 věta první zákona o azylu) k tomu,
aby učinil veškerá skutková zjištění a současně vydal rozhodnutí o zajištění, včetně odůvodnění.
Vychází zejména z pohovoru se stěžovatelem, který má povinnost žalovanému poskytnout údaje
o svém rodinném stavu, dětech, zdravotním stavu, zdravotních omezeních a jiných zvláštních
potřebách [§10 odst. 2 písm. f) a k) zákona o azylu]. Stěžovatel v pohovoru uvedl pouze to,
že na území České republiky žije s manželkou, která je žadatelkou o azyl. V žalobě ani v kasační
stížnosti však blíže nerozvedl, v čem konkrétně případný zásah do rodinného života spatřuje.
Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským soudem konstatuje, že tvrzení stěžovatele,
že má na území ČR manželku (žadatelku o azyl) samo o sobě nezakládá pochybnost o tom,
že je zasahováno do jeho soukromých a rodinných poměrů (k tomu srov. též rozsudek NSS
ze dne 21. 5. 2014, čj. 6 Azs 33/2014-45). Tato námitka proto není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku
krajského soudu důvodné, Nejvyšší správní soud neshledal ani jiné nedostatky, ke kterým přihlíží
z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl
v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s.
[24] Stěžovatel neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému,
jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[25] Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele Mgr. Ing. Jakubu
Backovi, advokátu, který byl stěžovateli ustanoven usnesením krajského soudu ze dne 5. 10. 2016,
čj. 75 Az 40/2016-10, k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Zástupce stěžovatele provedl v řízení před NSS dva úkony právní služby, a to písemné podání
soudu ve věci samé ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, kterým bylo podání kasační stížnosti, a další poradu s klientem
přesahující jednu hodinu ze dne 16. 11. 2016 dle §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu.
Za jeden úkon právní služby náleží odměna ve výši 3 100 Kč podle §9 odst. 4 písm. d)
ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu, a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu; za dva úkony právní služby tedy ustanovenému zástupci
náleží 6 800 Kč a dále částka odpovídající DPH ve výši 21 %, celkem tedy 8 228 Kč.
Tato částka bude ustanovenému zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2017
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu