ECLI:CZ:NSS:2017:10.AZS.320.2016:46
sp. zn. 10 Azs 320/2016 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové ,
soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: A. Z., zast. JUDr.
Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem se sídlem Slavíkova 1510/19, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 13. 10. 2015, čj. OAM-701/ZA-ZA02-P10-2015, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2016, čj. 32 Az 50/2015 – 72,
takto:
I. Kasační stížnost se o d m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 13. 10. 2015, čj. OAM-701/ZA-ZA02-P10-2015,
Ministerstvo vnitra (dále jen „žalovaný“), neudělilo žalobci mezinárodní ochranu dle §12, §13,
§14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Žalovaný nepovažoval pro udělení
mezinárodní ochrany dostatečná tvrzení žalobce, že by v Kazachstánu mohl být pro svoji ruskou
národnost terčem urážek a ústrků, v České republice žije již dlouho a je tu plně integrován
do společnosti.
[2] Žalobce konkrétně uvedl, že Kazachstán opustil v roce 2001 se svými rodiči
a sestrami. Podle tvrzení žalobce získal Kazachstán v té době nezávislost a Kazaši se snažili,
aby ostatní národy zemi opustili. Ve škole ho z etnických důvodů uráželi, začal proto s rodiči
uvažovat, že ze země odejdou. Definitivně se rozhodli po fyzickém útoku na matku,
kterou neznámý útočník udeřil pěstí. Neobraceli se na nikoho s žádostí o pomoc, podle názoru
stěžovatele to nemělo smysl. Toto byl hlavní důvod pro odchod z Kazachstánu,
k tomu přistoupily i důvody ekonomické. V té době ještě nevěděli o možnosti požádat
o mezinárodní ochranu; založili si společnost a získali vízum za účelem podnikání. Platnost víza
mu však nebyla prodloužena, protože včas nedodal potvrzení o bezdlužnosti. Jedinou možností,
jak zůstat v České republice, tak bylo požádat o mezinárodní ochranu. Do Kazachstánu se již
žalobci nechce vracet, byl tam v letech 2010 a 2011 na návštěvě a nic se tam nezměnilo.
Fyzicky jej nikdo nenapadl, ale uráželi ho v autobuse a na ulici. Je však přesvědčen,
že by to mohlo být i horší. V Kazachstánu žije jeho babička a teta, rovněž ruské národnosti;
žádné problémy v zemi nemají, ale jsou již starší a Kazaši se ke starším lidem chovají s úctou.
[3] Žalovaný skutková tvrzení žalobce nepovažoval za azylově relevantní, ani v nich
nespatřoval důvody pro udělení doplňkové ochrany. Konstatoval, že ačkoliv žalobce poukazuje
na národnostní problémy, pro které jeho rodina zemi opustila, je nutné uvést, že k tomu došlo již
před 14 lety. Zemi opustil legálně, upravil si svůj pobyt na území České republiky stejně jako jeho
rodinní příslušníci a o mezinárodní ochranu požádal teprve ve chvíli, kdy mu nebylo prodlouženo
vízum. Žalovaný připustil problematické postavení ruské národnostní menšiny po rozpadu
Sovětského svazu a Kazachstán označil za zemi, ve které nepanuje vyspělá demokracie,
v případě žalobce však neshledal žádné závažné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo,
že by právě žalobce měl mít reálnou obavu z pronásledování. Ani okolnosti, za kterých zemi
tehdy opustila jeho rodina, nelze označit za pronásledování, natož z azylově relevantních důvodů.
Žalobce Kazachstán naopak opakovaně dobrovolně navštívil, v roce 2011 si tam dokonce
obstaral nový cestovní pas. Žalovaný uzavřel, že poskytnutí mezinárodní ochrany nelze
zaměňovat s jinou legální formou pobytu cizince na území České republiky.
[4] Krajský soud názoru žalovaného přisvědčil a žalobu proti jeho rozhodnutí rozsudkem
napadeným kasační stížností zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Předně uvedl, že se v případě návratu do Kazachstánu obává potíží národnostního charakteru.
Poukázal na bezdůvodné napadené napadení jeho matky, ponižující jednání ze strany úřadů
a v běžných životních situacích, v obchodě, na ulici, v autobuse. Situaci, kterou popisuje,
doložil zprávami ČTK a Ministerstva zahraničních věcí USA za rok 2014, žalovaný ani krajský
soud však tyto informace nevzali v potaz. Stěžovatel se rovněž obává, že by mohl být povolán
do armády, ve které je běžnou praxí šikana.
[6] Stěžovatel dále namítá, že jeho rodina má na území České republiky povolen trvalý pobyt,
v Kazachstánu nemá žádné zázemí, veškeré rodinné a sociální vazby navázal v České republice,
kde je také plně integrován. Vystudoval zde konzervatoř a naučil se výborně český jazyk.
V zemi původu již několik let nebyl, nemá žádný důvod k návratu ani návštěvám.
V České republice dodržuje zákony a běžné zvyklosti, je bezúhonný a má dobrou pověst.
Žalovaný k těmto okolnostem nepřihlédl a nezabýval se dopadem nuceného odchodu stěžovatele
do jeho soukromého a rodinného života. Návratem stěžovatele do země původu by Česká
republika porušila čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy právo
na respektování soukromého a rodinného života.
[7] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval některé argumenty uvedené
v jeho rozhodnutí, ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl kasační stížnost odmítnout
pro nepřijatelnost.
[9] Stěžovatel podal k vyjádření žalovaného repliku, ve které poukázal na utlačování ruské
menšiny v Kazachstánu a zopakoval jednotlivé argumenty uvedené v kasační stížnosti.
III. Hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud po posouzení přípustnosti
kasační stížnosti v souladu s ustanovením §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost
odmítne jako nepřijatelnou.
[11] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízen í správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[12] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v posuzované věci nevyvstala žádná právní otázka,
kterou by se Nejvyšší správní soud dosud nezabýval.
[13] Stěžejním důvodem žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany je jeho obava
z národnostně motivovaných útoků v zemi původu. Stěžovatel popsal okolnosti odchodu
jeho rodiny z Kazachstánu roku 2001, kdy neznámá osoba fyzicky napadla jeho matku,
a dále urážky a ponižování, kterým čelil při své návštěvě země původu v letech 2010 a 2011.
[14] Mezinárodní ochrana ve formě azylu se lze dle §12 písm. b) zákona o azylu cizinci udělí,
bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální sk upině nebo pro zastávání
určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství,
ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
[15] Vrchní soud v Praze již v rozsudku ze dne 7. 5. 1996, čj. 6 A 571/94- 25, k naplnění
pojmu pronásledování konstatoval, že „[j]e známým jevem v každé zemi, že příslušníci určité rasy,
národnosti, náboženského vyznání, sociální skupiny nebo politického přesvědčení se mohou stát u svých
spoluobčanů právě pro tyto vlastnosti terčem ús trků, slovních i fyzických útoků, diskriminačních postupů
při přístupu ke vzdělání, k výkonu určitých povolání, ba dokonce i přístupu na určitá místa nebo užívání
veřejného majetku. Zdrojem takového nepřátelského jednání mohou být nejrůznější negativní lid ské vlastnosti,
samo o sobě to však není ještě pronásledování ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících,
ani v případě masového výskytu těchto jevů za předpokladu, že nejde o jevy státní mocí buď přímo vyvolané,
podporované, státními orgány vědomě trpěné či státní mocí záměrně nedostatečně potlačované. Jestliže však orgány
státní moci takové jevy cíleně potírají a čelí jim, nelze mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních
orgánů nejsou dostatečné a taková opatření nemají trv alý a stoprocentní efekt.“ (s uvedeným závěrem
Vrchního soudu v Praze se plně ztotožnil i Nejvyšší správní soud ve své judikatuře,
srov. např. usnesení ze dne 30. 5. 2008, čj, 4 Azs 23/2008- 55, ze dne 25. 11. 2008,
čj. 4 Azs 28/2008-92, či ze dne 16. 12. 2010, čj. 2 Azs 41/2010- 82).
[16] Žalovaný v této souvislosti na podkladě zpráv o zemi původu, konkrétně databáze ČTK
a Zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv za rok 2014,
uvedl, že v Kazachstánu nedochází k systematickému utlačování či závažnému znevýhodňování
osob ruské národnosti, které by bylo možné označit za pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že c hování jednotlivých osob vůči stěžovateli lze spíše než
za pronásledování označit za hrubé a urážlivé jednání. Tuto osobní negativní zkušenost
stěžovatele nelze jistě zlehčovat, slovní útoky obyvatel Kazachstánu však samy o sobě nedosahují
takové intenzity, aby je bylo možné označit za důvod pro udělení některé z forem mezinárodní
ochrany.
[17] V této souvislosti je nutné rovněž zdůraznit, že stěžovatel žádá o udělení
mezinárodní ochrany po 14 letech od svého příjezdu do České republiky a jak sám přiznává,
v důsledku toho, že mu nebyl prodloužen jeho pobytový titul. Otázkou legalizace pobytu
na území České republiky a časového odstupu mezi příjezdem na území a podáním žádosti
se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře věnoval opakovaně. Dospěl přitom k závěru,
že žadatel by měl o mezinárodní ochranu požádat bezprostředně poté, co k tomu má příležitost;
případná snaha o legalizaci pobytu rovněž nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní
ochrany (srov. např. rozsudek ze dne 30. 6. 2004, čj. 7 Azs 138/2004- 44, ze dne 16. 2. 2005,
čj. 4 Azs 333/2004-69, ze dne 20. 10. 2005, čj. 2 Azs 423/2004 -81, nebo ze dne 10. 2. 2006,
čj. 4 Azs 129/2005-54).
[18] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008- 71, připustil,
že již pouhá nutnost vycestování cizince z území České republiky pro něj za určitých výjimečných
okolností může představovat nepřiměřený zásah do jeho rodinného či soukromého života.
V projednávané věci však stěžovatel žádné výjimečné skutečnosti netvrdí. Snaha stěžovatel zůstat
v České republice se svojí rodinou je pohnutka lidsky pochopitelná, to však nic nemění na tom,
že podmínky pro udělení mezinárodní ochrany v případě stěžovatele nejsou splněny.
[19] Stěžovatel ve své žádosti o mezinárodní ochranu výslovně neuvedl o bavu z povolání
do armády, pouze zmínil, že by v Kazachstánu mohl mít problémy, protože zemi opustil v době,
kdy měl nastoupit na vojnu. Problematikou služby v armádě jakožto azylově relevantního důvodu
se nicméně Nejvyšší správní soud zabýval opakovaně. Ztotožnil se přitom s názorem vysloveným
již v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1994, č j. 6 A 502/94-39, který dospěl
k názoru, že „[p]ovolávání vlastních občanů k výkonu vojenské služby, byť i způsoby nevybíravými, popřípadě
i vnitřní zákonodárství státu porušujícími, samo o sobě, bez přistoupení dalších skutečností, není ještě
pronásledováním z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické
přesvědčení ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících.“ (viz např. rozsudky
ze dne 29. 3. 2004, čj. 5 Azs 4/2004- 49, či ze dne 7. 8. 2012, čj. 2 Azs 17/2012-44).
[20] Pro shora uvedené Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání, neboť kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Posuzovaná věc se týká již judikaturou zodpovězených právních otázek,
rozdílně, přičemž nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu. Nejvyšší
správní soud neshledal ani zásadní pochybení městského soudu, ať už v podobě nerespektování
ustálené a jasné soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo
procesního práva. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmít l pro
nepřijatelnost.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3,
větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2017
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu