ECLI:CZ:NSS:2017:10.AZS.65.2017:49
sp. zn. 10 Azs 65/2017 - 49
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudkyně Daniely Zemanové a soudce Petra Mikeše v právní věci žalobce: H. G., zast. Mgr. Bc.
Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7 , proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2016, čj. OAM-181/LE-LE18-ZA14-R2-2012, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2017,
čj. 42 Az 1/2017-21,
takto:
Věc se pos tupuje rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím citovaným v záhlaví žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Rozhodnutí bylo žalobci
doručeno dne 30. 12. 2016.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou doručenou krajskému soudu
dne 6. 1. 2017. Podle krajského soudu tvrzení žalobce v žalobě nedostála požadavkům
na formulaci žalobního bodu stanoveným v §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Krajský soud proto usnesením ze dne 10. 1. 2017, čj. 42 Az 1/2017-15, vyzval žalobce,
aby ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí žalovaného citované
v záhlaví, odstranil nedostatky žaloby. Konkrétně žalobce vyzval k formulaci žalobních bodů tak,
aby z nich bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů žalobce považuje výrok
napadeného rozhodnutí za nezákonný a v čem spatřuje porušení namítaných zákonných
ustanovení.
[3] Žalobce výzvě nevyhověl, respektive žalobu doplnil podáním, které bylo soudu doručeno
až dne 25. 1. 2017, tj. po uplynutí patnáctidenní lhůty ode dne doručení rozhodnutí žalovaného.
Krajský soud proto usnesením citovaným v záhlaví žalobu podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítl,
neboť podaná žaloba neobsahovala žádné žalobní body. Žalobním bodem je dle krajského soudu
pouze konkrétní a ve vztahu k projednávané věci individualizované skutkové tvrzení
doprovázené konkrétní právní argumentací. Nelze se spokojit jen s obecnými odkazy na určitá
ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Z formulace žalobního bodu musí
být zřejmé, jaké aspekty skutkových dějů považuje žalobce za základ nezákonnosti správního
rozhodnutí. Žalobce dle krajského soudu v žalobě cituje pouze ustanovení právních předpisů,
která měla být porušena, aniž svá tvrzení o nezákonnosti opřel o konkrétní skutečnosti či pr ávní
argumentaci. Jestliže žalobce nemohl uvést řádně formulované žalobní body z důvodu neznalosti
právní úpravy či jazyka, mohl požádat o ustanovení zástupce, nic méně tak neučinil.
Krajský soud konstatoval, že ve lhůtě pro podání žaloby, jež v dané věci činí 15 dnů (§71 odst. 2
s. ř. s. ve spojení s §32 odst. 1 zákona o azylu), tj. do dne 16. 1. 2017, nebyla žaloba o takové
žalobní body doplněna. Vzhledem k zákonné koncentraci řízení (§71 odst. 2 s. ř. s.) se absence
žalobních bodů stala uplynutím lhůty pro podání žaloby neodstranitelným nedostatkem
podmínek řízení, a soud proto nemohl přihlédnout k doplnění žaloby ze dne 25. 1. 2017.
II. Kasační stížnost žalobce
[4] Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatel nejprve konstatuje,
že kasační stížnost je ve smyslu §104a s. ř. s. přijatelná, jelikož podstatným způsobem přesahuje
jeho vlastní zájmy. Jádrem argumentace je otázka existence žalobních bodů.
Stěžovatel poukazuje na judikaturu, která rozlišuje situace, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní
bod, a situace, kdy žalobní bod obsahuje, nicméně formulovaný příliš obecným způsobem,
než aby bylo možné žalobu projednat. V takovém případě je nezbytné postupovat
podle §37 odst. 5 s. ř. s. a vyzvat stěžovatele k odstranění vad žaloby a poskytnout mu k tomu
přiměřenou, tzv. soudcovskou, lhůtu na konkretizaci žalobních bodů. Stěžovatel je v kasační
stížnosti přesvědčen, že jeho žaloba obsahuje žalobní body ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
byť nedostatečně konkretizované. Soud jej proto měl vyzvat k jejich doplnění v přiměřené lhůtě.
Stěžovatel hojně cituje judikaturu, která považovala obdobné vymezení žalobních bodů
za dostatečné. K tomu stěžovatel dodává, že je nutné zohlednit také jeho specifické postavení
cizince.
[5] Stěžovatel dále uvádí, že rozsah, v jakém rozhodnutí žalovaného žalobou napadl,
je zřejmý z jeho tvrzení učiněných v průběhu řízení o mezinárodní ochraně,
která jsou zachycena ve správním spisu a v listinách přiložených k žalobě. Nadto i v případě,
že by žaloba neobsahovala žádný žalobní bod, se měl krajský soud zabývat tím,
zda odmítnutím žaloby neporuší zásadu non-refoulement, tj. zákaz vyhoštění cizince do země,
kde by byl vystaven hrozbě mučení či nelidského a ponižujícího zacházení a trestu.
Z podkladů, které měl krajský soud k dispozici, přitom vyplývá, že přesně takových následků
se stěžovatel obává. Jelikož se porušením zásady non-refoulement krajský soud vůbec nezabýval,
dovozuje stěžovatel nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž napadá výzvu k doplnění žalobních bodů ze dne
10. 1. 2017, která dle jeho názoru není dostatečně individualiz ovaná a konkrétní,
čímž mu soud zcela znemožnil uplatnit jeho práva.
[7] V závěru kasační stížnosti stěžovatel navrhl, aby NSS napadené usnesení krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Důvod postoupení věci rozšířenému senátu
[9] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla podána ve věci mezinárodní ochrany,
musel desátý senát posoudit, zda je podaná kasační stížnost přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s.,
tedy zda svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele (viz usnesení NSS ze dne
26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS). V nynější kauze dospěl desátý senát
k závěru, že důvodem přijatelnosti je mj. rozporná judikatura samotného NSS, jak bude popsáno
dále. Zájem na jednotné judikatuře správních soudů proto vede k závěru o přijatelnosti kasační
stížnosti.
[10] Podstatou nyní řešené kauzy je otázka, zda žaloba obsahovala žalobní body.
[11] Uvedení žalobních bodů je jednou z náležitostí žaloby proti rozhodnutí správního
orgánu. Podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí žaloba kromě obecných náležitostí podání
(§37 odst. 2 a 3) obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových
a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.
Podle odst. 2 věty třetí citovaného us tanovení může žalobce rozšířit žalobu na dosud nenapadené
výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby.
[12] Podle §37 odst. 5 s. ř. s. předseda senátu usnesen ím vyzve podatele
k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě
doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat,
soud podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek.
O tom musí být podatel ve výzvě poučen.
[13] V posuzované věci je z žaloby patrné, že stěžovatel s napadeným rozhodnutím
nesouhlasil a napadal je v celém rozsahu, jelikož byl v předcházejícím řízení o udělení
mezinárodní ochrany zkrácen na svých právech. Po procesní stránce pak žalovanému vytkl,
že nepostupoval v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu,
nezjistil všechny rozhodné okolnosti a nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, a napadené rozhodnutí tak nelze
považovat za přesvědčivé, nepřihlížel pečlivě ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo, neprovedl potřebné
důkazy, nedostatečně odůvodnil, jakými úvahami byl veden při hodnocení podkladů a výkladu ustanovení zákona
o azylu; tím se měl dopustit porušení §2 odst. 1 a 4, §3, §50 odst. 2, 3 a 4, §52 a §68 odst. 3 správního
řádu a §12, §14 a §14a zákona o azylu. V závěru žaloby stěžovatel avizoval, že odůvodnění žaloby
doplní.
[14] Stěžovatel sám v kasační stížnosti nijak nezpochybňuje, že výše uvedené žalobní body
bez další konkretizace nestačí k tomu, aby byla žaloba projednatelná. Téhož názoru je i desátý
senát, neboť uplatněné námitky jsou formulovány natolik obecně, že soudu neumožňují řádně
stanovit rámec jeho přezkumné činnosti. Spornou otázkou však je, zda nedostatečná konkrétnost
těchto bodů dosahuje takové míry, že žaloba fakticky žádné žalobní body neobsahuje.
Právě v této otázce je judikatura rozdělená.
[15] V obecné rovině se již otázkou obsahového vymezení žalobního bodu podle definice
obsažené v §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., včetně toho, kdy je krajský soud povinen vyzvat žalobce
k odstranění vad žaloby ve vztahu k žalobním bodům, rozšířený senát NSS opakovaně zabýval
(poprvé v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 -58, č. 835/2006
Sb. NSS). Vzhledem k tomu, že judikatura k otázkám žalobních bodů prošla od roku 2003
určitým vývojem, rozšířený senát v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008-78,
č. 2162/2011 Sb. NSS, shrnul a formuloval obecnější zásady, z nichž má napříště rozhodovací
praxe vycházet. Podle rozšířeného senátu „je nutno za žalobní bod považovat každé vyjádření žalobce,
z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje
za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení
žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu
žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody
nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tv rzeny alespoň tak,
aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem,
tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum. Bude -li žaloba podaná v zákonné lhůtě
pro podání žaloby obsahovat žalobní bod (body) alespoň ve shora vymezené míře konkrétnosti,
vznikne vždy krajskému soudu procesní povinnost postupovat podle §37 odst. 5 s. ř. s., tj. vyzvat žalobce
k odstranění vad žaloby tak, aby mohla být věcně projednána; v popsaném případě vada spočívá v nedostatečné
specifikaci žalobního bodu. Odmítnout žalobu […] lze jen tehdy, když ve lhůtě pro podání žaloby žalobce
nepředestřel žádný takový žalobní bod, popřípadě jen natolik nekonkrétní, že žalobu nebylo možno projednat,
a žalobce na výzvu soudu tuto vadu ve stanovené lhůtě neodstranil“ (body 33 a 34 rozsudku).
[16] V této souvislosti lze odkázat též na časově předcházející usnesení rozšířeného senátu
ze dne 23. 2. 2010, čj. 2 Azs 10/2009-61. Zde sice jen vrátil věc k rozhodnutí předkládajícímu
druhému senátu, současně ale dovodil, že žalobním bodem je i toto tvrzení: „ Domnívám se žalovaný
v předchozím řízení o udělení azylu porušil m. j. §12 zákona č. 325/1999 Sb. o azylu;
domnívám se, že žalovaný měl posuzovat mou žádost podle §12 zákona o az ylu, neboť splňuji podmínky
pro udělení azylu, resp. doplňkové ochrany, neboť jsem v zemi původu pronásledován a moje ekonomické problé my
jsou jen důsledkem. Navíc mám v České republice rodinné vazby, a to jednak manželku, ale také sestru “.
Rozšířený senát v usnesení zdůraznil, že „[p]řihlédl přitom též ke specifiku řízení o udělení mezinárodní
ochrany, v němž jsou žadatelé - cizinci - handicapovaní jazykovou bariérou“.
[17] Desátý senát má za to, že v obecné rovině je otázka minimálního vymezení žalobních
bodů rozšířeným senátem vyřešena. Je tedy nutné vždy obecná právní tvrzení sp ojit s tvrzeními
skutkovými; nelze se tedy spokojit jen s obecným odkazem na nějaké ustanovení právního
předpisu, aniž bude alespoň v obecných rysech spojen s určitým skutkovým tvrzením,
resp. Bude jinak obecný odkaz konkretizován na individuální věc. Současně rozšířený senát
v rozhodnutí čistě procesním (tedy v rozhodnutí, kterým věc vrátil předkládajícímu senátu,
aniž se zabýval spornou otázkou) potvrdil, že ještě příznivěji je nutn o nahlížet na věci azylové
(viz právě cit. usnesení čj. 2 Azs 10/2009 -61). I v posléze uvedeném rozhodnutí však žalobce
nezůstal u pouhých obecných odkazů na zákon, ale určitá minimální skutková tvrzení podal.
[18] Spornou však bohužel zůstává otázka minimálního vymezení žalobního bodu
ve specifických věcech azylových, spojených s velmi krátkou lhůtou pro podání žaloby
(podle §32 odst. 1 žalobu proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany lze podat
ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí.). V této oblasti je judikatura NSS vnitřně rozdělena.
Desátý senát dále nastiňuje dva silné a vzájemně neslučitelné judikaturní proudy.
III.A. Velmi široké vymezení žalobního bodu
[19] První proud judikatury vychází z velmi širokého pojetí žalobního bodu,
který přesahuje tradiční chápání žalobního bodu ve věcech jiných než azylových.
[20] Příkladem je rozsudek NSS ze dne 25. 5. 2016, čj. 3 Azs 30/2016-43,
který dospěl k závěru o existenci žalobního bodu, třebaže žaloba zůstala v podstatě jen u recitace
zákonných ustanovení (desátý senát upozorňuje, že údajná skutková konkretizace žalobních bodů
je ve skutečnosti parafráze zákona):
Z obsahu žaloby NSS zjistil, že pod bodem II. napadl stěžovatel rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu
výroku, bodem III, označeným jako žalobní body ve smyslu §71 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád
správní, pak namítal, že byl porušen 1) §2 odst. 1 správního řádu, neb oť rozhodnutí není v souladu
se zákony a mezinárodními smlouvami, 2) §3 správního řádu, neboť správ ní orgán nezjistil stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, 3) §50 odst. 2 a 3 správní ho řádu, neboť si žalovaný neopatřil
dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí a nevyšel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci, 4) §50 odst. 4
správního řádu, neboť žalovaný nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, 5) §52 správního řádu,
neboť žalovaný neprovedl důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci, 6) §68 odst. 3 správního řádu,
neboť odůvodnění napadeného rozhodnutí je nedostatečné ohledně uvedení úvah, kterými se žalovaný řídil
při hodnocení podkladů rozhodnutí a výkladu ustanovení zákona o azylu, 7) §12 až 14a zákona o azylu,
neboť stěžovatel splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany.
[…] žalobní body obsažené v žalobě proti rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní
ochrany ve svém souhrnu sice těsně, ale přeci jen obst ojí. Stěžovatel se totiž neomezil jen na pouhou
citaci ustanovení správního řádu […], ale vždy ke každému bodu alespoň v krátk osti uvedl,
v čem porušení toho kterého ustanovení zákona spatřuje. U posledních dvou bodů pak je tvrzená
nezákonnost i trochu konkrétněji popsána, neboť stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí není ř ádně odůvodněno
z hlediska úvah při hodnocení důkazů a výkladu právních norem a že žalovaný nesprávně posoudil právní
otázku aplikace příslušných ustanovení zákona o azylu. Minimálně tyto dva body předepsané požadavky
v základní míře splňují. NSS má tedy za to, že za této situace měl krajský sou d i po uplynutí lhůty uvedené
v ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. stěžovatele usnesením vyzvat k bližší konkretizaci a upřesnění obecně
formulovaných žalobních bodů a stanovit mu k odstranění uvedených nedostatků přiměřenou lhůtu.
[21] Ještě flagrantnější příklad představuje rozsudek ze dne 13. 12. 2013, čj. 1 Azs 15/2013-45,
který dokonce výslovně připouští, že žaloba jen cituje konkrétní porušená ustanovení pr ávních
předpisů, „pokud však jde o tomu odpovídající skutková tvrzení, není v žalobě uvedeno prakticky nic “.
Přesto dospívá k závěru, že žaloba žalobní body obsahuje:
[11] Z žaloby je v posuzované věci seznatelné, že žalobce s napadeným roz hodnutím nesouhlasí a napadá
je v celém rozsahu, jelikož byl v předcházejícím řízení zkrácen na svých právech.
Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že mu nebyla udělena mezinárodní ochrana ve formě
azylu. Po procesní stránce pak žalovanému vytkl, že nepostupo val v souladu se zákony a ostatními právními
předpisy, nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v potřebném rozsahu,
nepřihlížel pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, neprovedl potř ebné důkazy,
a nedostatečně své rozhodnutí odůvodnil; tím se měl dopustit porušení §2 odst. 1, §3, §50 odst. 4,
§52 a §68 odst. 3 správního řádu. Závěrem žaloby pak žalobce uvedl, že odůvodnění žaloby doplní
za pomoci právního zástupce. Z takto formulované žaloby je sice patrné, jaké právní důvody nezák onnosti
žalobce uplatňuje (uvádí konkrétní porušená ustanovení právních předpisů), pokud však jde o tomu
odpovídající skutková tvrzení, není v žalobě uvedeno prakticky nic. Je tedy zřejmé, že žaloba sice splňuje
minimální požadavky na formulaci žalobních bodů, avšak bez dalšího (tedy bez jejího doplnění)
není meritorně projednatelná.
(Desátý senát upozorňuje, že právě cit. rozsudek prvého senátu b yl o pět měsíců později
označen jako judikaturní exces rozsudkem ze dne 21. 5. 2014, čj. 6 As 50/2014-18,
blíže viz body [28] a [29] níže).
[22] Velmi obdobnou situaci řešil rozsudek ze dne 11. 8. 2015, čj. 6 Azs 125/2015-27,
ovšem i se stejným závěrem, totiž že žaloba toliko recitující §12 zákona o azylu a řadu ustanovení
správního řádu obsahovala žalobní body, byť nekonkrétní:
[13] Stěžovatel dne 10. července 2014 podal žalobu proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného,
v níž uvedl, že byl zkrácen na svých právech, jelikož mu měla být udělena mezinárodní ochrana ve formě
azylu. Následně žalobce konstatoval, že proto došlo k porušení §12 zákona o azylu a k porušení řady
ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, přičemž tvrzené porušení
blíže nespecifikoval a u každého ustanovení toliko obecně reprodukoval jeho obsah.
V závěru žaloby žalobce uvedl, že žaloba bude doplněna za pomoci právního zástupce. […]
[14] NSS dospěl k závěru, že žaloba tak, jak byla formulována, sice obsahovala žalobní body,
ovšem nebyly specifikovány natolik, aby bylo žalobu možné věcně projednat. […]
[18] S ohledem n a uvedené vymezení je jasné, že v nyní projednávaném případě žaloba obsahovala žalobní
body, žalobce je ovšem obsahově nevymezil bezvadným způsobem. Žaloba totiž obsahovala konstatování
o zkrácení žalobce na jeho právech, neboť měl obdržet namísto doplňkov é ochrany azyl a obecný poukaz
na vybraná ustanovení správního řádu. Žaloba proto nesplňovala požadavky kladené na projednatelnost
žaloby co do vylíčení skutkových okolností ani co do vymezení právních důvodů.
[23] K podobnému závěru srov. též rozsudek ze dne 27. 5. 2009, čj. 6 Azs 25/2009-58:
Nejprve je třeba uvést, že v daném případě stěžovatelka v žalobě označila důvod napadení správního
rozhodnutí. Uvedla, že dle jejího názoru splňuje podmínky pro udělení azylu dle §1 2 zákona o azylu
a že se na ni vztahují důvody doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu, dále tvrdila porušení §4 odst. 1
a §50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. a nedostatečné odůvodnění, nedostatečné vypořádání s námitkami
a vyjádřeními účastníků, jakož i nedostatečné podklady pro rozhodnu tí. To vše však pouze v obecné
rovině, bez uvedení, v čem konkrétně spatřuje tvrzenou nezákonnost.
[…]
V dané věci je tak otázkou, zda byl v žalobě uveden žalobní bod či nik oliv, neboť v druhém případě
se takový nedostatek žaloby stane po uplynutí lhůty stanovené v ust. §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.
neodstranitelným. NSS má zato, že výše uvedené znění žalobních tvrzení splňovalo minimální požadavky
na formulaci žalobního bodu, neboť z nich bylo možno usoudit na základní právní argumentaci
(zejména se má na mysl zpochybnění vyhodnocení základní právní otáz ky správním orgánem ve vztahu
k udělení azylu dle §12 zákona o azylu a doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu), o něž se žalobní bod
opírá. Z podání stěžovatelky bylo zřejmé alespoň v obecné rovině , v jakém rozsahu správní rozhodnutí
napadá, a rovněž důvody, proč tak činí (nesouhlasí se správností vyhodnocení těchto otázek). N SS má za to,
že jednotlivé důvody napadení rozhodnutí bylo možné považovat za žalobní bod ve smyslu §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s., avšak bez potřebné míry konkrétnosti.
[24] S nynější věcí je zcela srovnatelný rozsudek ze dne 25. 10. 2016, čj. 7 Azs 182/2016-22,
který řeší téměř shodnou žalobu rovněž proti Krajskému soudu v Praze:
[16] Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného v časnou žalobu. V ní uvedl, že „(ž) alovaný v předchozím
řízení o udělení azylu porušil: §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť žalovaný nezjistil stav věci způsobem,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkr étním okolnostem případu
(§2 odst. 4 správního řádu); §2 odst. 4 správního řádu, neboť přijaté řešení není v souladu s veřejným zájmem a rozhodnutí
neodpovídá okolnostem daného případu; v souvislosti s §12 zákona o azylu, neboť žalob ce splňuje zákonné podmínky
pro udělení azylu; §14 zákona o azylu, neboť žalobce splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu z human itárních důvodů;
§14a zákona o azylu, neboť v případě návratu hrozí žalobci nebezpečí vážné újmy .“ Současně stěžovatel požádal soud
o ustanovení zástupce ve věci s tím, že žaloba bude doplněna za pomoci ustanoveného zástupce. […]
[19] V posuzované věci je ze stěžovatelova tvrzení patrné, že napadené správní rozhodnutí považoval
za nezákonné proto, že podle svého přesvědčení splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, resp. humanitárního azylu podle §14 téhož zákona, a že mu v případě návratu hrozí nebezpečí
vážné újmy. I takto obecně formulovaný žalobní bod naznačuje, že právní podstatou tvrzené nezákonnosti
je porušení stěžovatelova práva na udělení mezinárodní ochrany, a to ze skutkových individuálně
odlišitelných důvodů, které vyplývají z obsahu správního spisu (vyhrožování a fyzické násilí ze strany
soukromých osob v souvislosti s jeho podnikatelskými aktivitami).
[25] Desátý senát se s právě uvedeným hodnocením neztotožňuje.
Lze upozornit, že žaloba ve věci řešené sedmým senátem neobsahovala žádné skutkové tvrzení.
Dle sedmého senátu si měl krajský soud vypomoci studi em správního spisu,
z něhož měl „vytáhnout“ příslušná skutková tvrzení subsumovatelná pod obecná zákonná
ustanovení, citovaná v žalobě. Je evidentní, že takovýto pohled na žalobní body je v rozporu
s obecnou judikaturou rozšířeného senátu cit. v bodě [15] shora. Jde nicméně o věc azylovou
a sporné zůstává, nakolik má být přístup k azylovým žalobám příznivější.
III.B. Klasické vymezení žalobního bodu
[26] Naproti právě uvedeným příkladům lze uvést početný judikaturní proud,
který zdůrazňuje, že žalobní bod v azylových věcech nemůže ustat jen obecných odkazech
na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami.
[27] Např. rozsudek ze dne 9. 7. 2014, čj. 5 Azs 6/2014-39, vychází z rozsudku rozšířeného
senátu čj. 2 Azs 92/2005-58. Formulace „žalovaný vydáním napadeného rozhodnutí porušil
(žalobní body ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.: §2, 3 a 68 odst. 3 záko na č. 500/2004 Sb.,
správní řád ve spojení s §119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců“ sama o sobě bez uvedení skutkových
důvodů dle pátého senátu neobsahuje žalobní bod. Soud není povinen ani oprávněn sám
vyhledávat možné nezákonnosti správního aktu. Nepostačí proto, vytýká-li žaloba obecně,
že zákon byl porušen nebo že řízení bylo vadné, aniž by poukazovala na konkrétní skutečnosti,
z nichž je takové tvrzení dovozováno (bod 22). Porušení citovan ých ustanovení správního řádu
a zákona o pobytu cizinců totiž stěžovatel namítal bez jakýchkoliv skutkových výtek.
„To je také rozdíl oproti stěžovatelem zmiňovanému rozsudku zdejšího soudu ze dne 13. 12. 2013,
čj. 1 Azs 15/2013-45 [cit. v bodě [21] shora – pozn. 10. senát], ve kterém byly skutkové výtky
(žalobní vody) formulovány alespoň v obrysech, tj. uvedením, že žalovanému bylo po skutkové stránce vytýkáno,
že nepostupoval v souladu se zákony a ostatními procesními předpisy, nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti a v potřebném rozsahu, nepřihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, neprovedl potřebné důkazy
atd. V nyní projednávané věci stěžovatel ani takové zcela minimální vymezení skutkových výtek neučinil,
neuvedl tedy žalobní bod žádný“ (bod 25).
[28] Právě cit. rozsudek čj. 5 Azs 6/2014-39 se ještě pokusil od rozsudku čj. 1 Azs 15/2013-45
odchýlit, byť způsobem nepříliš přesvědčivým. Desátý senát má totiž za to, že ve věci řešené
prvním senátem žádné skutkové výtky, a to ani ty nejobecnější, uvedeny nebyly.
Ještě dále však jde rozsudek ze dne 21. 5. 2014, čj. 6 As 50/2014-18, který s odkazem
na judikaturu rozšířeného senátu rovnou prohlašuje závěry rozsudku čj. 1 Azs 15/2013-45
za ojedinělý exces. Šestý senát nejprve citoval rozsudek rozšířeného senátu čj. 4 As 3/2008 – 78
(bod 13). Dále rozebírá početnou judikaturu (nejen ve věcech azylových) a zdůrazňuje,
že „[p]oněkud volnější přístup, který je odůvodnitelný specifickým postavením cizince v právním prostředí cizího
státu, zvolil zdejší soud v některých rozhodnutích v azylových věcech. Přesto i z této judikatury vyplývá požadavek
na alespoň základní individualizaci žalobních bodů “ (viz dále cit. bod 17):
[15] V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, čj. 4 As 22/2011 - 59, zdejší soud posuzoval splnění nároků
na formulaci žalobních bodů v žalobě, ve které žalobkyně uvedla, že napadá všechny výroky rozhodnutí
o rozkladu, neboť v předcházejícím řízení správní orgán porušil své povinnosti vycházející z právních
předpisů a nerespektoval její práva, a že rozhodnutí žalované považuje za nezákonné pro nerespektování
zásad řízení. NSS dospěl k závěru, že takto formulované námitky nepředstavují „ žádné konkrétní výhrady vůči
napadenému rozhodnutí. Z obsahu žaloby nelze poznat, v čem žalobkyně spatřuje nezá konnost či nesprávnost napadeného
rozhodnutí, resp. jaká pochybení vytýká. Stěžovatelka totiž v žalobě jen velmi obecně a nekonk rétně vyjádřila nespokojenost
s rozhodnutím. To však samo o sobě nebylo dostačující, neboť stěžovatelka v žalobě neprovedla konk retizaci a individualizaci,
jak je vyžadováno, a nijak tyto obecné námitky nespecifikovala s ohledem na okolnosti jejího případu. N SS konstatuje,
že z žaloby nelze ani v těch nejhrubších obrysech dovodit, z jakých důvodů považuje stěžovatelka napadené rozh odnutí
za nezákonné, jak je judikaturou požadováno.“ Také v rozsudku ze dne 13. 1. 2012, čj. 4 Ads 149/2011 - 79,
dospěl zdejší soud k závěru, že žalobní bod neobsahovala žaloba, ve které žalobkyně toliko vyslovila
nesouhlas se zamítnutím žádosti o invalid ní důchod a namítala, že správní orgán nerespektoval rozsudek
krajského soudu. Nicméně k dostatečné individualizaci žaloby došlo prostřednictvím dalších podání
žalobkyně: „Především však v těchto podáních zapsaných do rejstříku Na, jakož i v podání doručen ého Městskému soudu
v Praze dne 16. 3. 2011, která všechna správní soudy obdržely ve dvouměsíční lhůtě pro podá ní žaloby,
stěžovatelka laickým způsobem vysvětlila, že její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav jí neumožnil získat potřebné doby
pojištění pro přiznání invalidního důchodu. Tím tedy stěžovatelka vymezila dostatečně určitě důvod, pro který považuje
žalobou napadené rozhodnutí za přezkoumatelné, takže její žaloba je projednatelná .“ Podmínku konkrétního vyjádření
zdůraznil zdejší soud i v rozsudku ze dne 27. 11. 2013, čj. 8 Afs 31/2013 - 45: „Žalobce je však povinen vylíčit
již v žalobě, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči
němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či př ímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj
právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit pouze s obecnými
odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami .“
[16] Individualizaci žalobního bodu vymezil zdejší soud i jako podmínku pro jeho pozdější doplnění.
Například v rozsudku ze dne 18. 7. 2013, čj. 1 Afs 54/2013 - 36, dospěl k závěru, že „ stěžovatelka již v žalobě
stručně, nicméně dostatečně určitě zformulovala žalobní bod poukazující na nezákonnost r ozhodnutí žalovaného,
dle nichž spočívá porušení podmínek dotace v tom, že stavba nebyla zkolaudována ke správnému způsobu využití.
Stěžovatelka se domnívá, že podstatný je faktický stav. Tvrzení stěžovatelky je jednoznačně individualizované,
odlišitelné od dalších skutkových dějů a okolností. Dále je z něho zřejmé i právní hodnocení, totiž že pro posouzení otázky
porušení rozpočtové kázně je dle stěžovatelky rozhodující faktické využívání stavby. Stěžovatelka odk azuje na obsah odvolání
pouze co do zdůvodnění stavu, proč nebyla stavba zkolaudována již od počátku pro v ýrobu potravinářských výrobků
a nápojů.“
[17] Poněkud volnější přístup, který je odůvodnitelný specifickým postavením cizince v právním prostředí
cizího státu, zvolil zdejší soud v některých rozhodnutích v azylových věcech. Přesto i z této judikatury
vyplývá požadavek na alespoň základní individualizaci žalobních bodů. V rozs udku ze dne 23. 10. 2013,
čj. 6 Azs 18/2013-37, se NSS zabýval splněním náležitostí žaloby, kterou krajský soud posoudil za hraniční,
nicméně projednatelnou, ale nezabýval se námitkou žalobci hrozícího nebezpečí po návratu do země
původu, neboť tento žalobní bod podle něj pro svou neúplnost a nekonkrétnost ne splňoval
ani v minimálním rozsahu zákonné požadavky. NSS dospěl k závěru, že z žal oby bylo seznatelné,
že žalobce spatřoval nezákonnost v postupu správního orgánu spočívajícím ve vyhodnocení a posouzení
důvodů, které ho vedly k opuštění vlasti, a rovněž uv edl skutková tvrzení, která se týkala hrozícího
nebezpečí v zemi původu. Takový způsob individualizace žalobního bodu je ještě akceptovatelný:
„Přestože stěžovatel v žalobě podrobně nerozvádí další skutkové a právní důvody, má N SS za to, že tvrzení v takov ém znění
splňují minimální požadavky na formulaci žalobního bodu, resp. žalobní body dva. N SS tedy přisvědčuje stěžovatelově názoru
o existenci nejen prvního, ale i existenci druhého žalobního bodu, kterým se však krajský soud odmítl zabývat .“
V usnesení ze dne 9. 11. 2011, čj. 9 Azs 15/2011-46, posoudil zdejší soud jako projednatelné žalobní
námitky týkající se posouzení důvodů pro udělení mezinárodní ochrany dle ustanovení §14a zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů. V této souvislosti žalobkyně v podané žalobě uvedla, že se „ žalovaný v rozhodnutí vůbec nezabýval
hrozící existencí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu, tento jeho postup byl nezákon ný, neboť k tomuto je povinen
v každém případě. Žalovaný tak neučinil, neprovedl žádné šetření ani si nevyžádal žádné p odklady.
Odkázala přitom na čl. 4 odst. 3 písm. c) směrnice Rady 2004/83/ES (kvalifikační směrnice) .“
Je zřejmé, že žalobkyně tímto způsobem namítala nepřezkou matelnost rozhodnutí správního orgánu
z důvodu neposouzení hrozící existence vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu, přičemž k dostatečné
konkretizaci žalobního bodu došlo vymezením, v čem měla namítaná nezákonnost spočívat.
[29] Takto se pak rozsudek čj. 6 As 50/2014-18 vypořádal se závěry rozsudku
čj. 1 Azs 15/2013-45, které prohlašuje za ojedinělý exces (sic):
[18] V rozsudku ze dne 13. 12. 2013, čj. 1 Azs 15/2013 - 45, které se rovněž týká azylové věci,
pak NSS dospěl k závěru, že minimální požadavky na formulaci žalobních bodů splnila žaloba,
ze které bylo seznatelné, že „žalobce s napadeným rozhodnutím nesouhlasí a napadá je v celém rozsahu,
jelikož byl v předcházejícím řízení zkrácen na svých právech. Nezákonnost napadeného r ozhodnutí spatřuje v tom,
že mu nebyla udělena mezinárodní ochrana ve formě azylu. Po procesní stránce pak žalo vanému vytkl, že nepostupoval
v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v potřebném
rozsahu, nepřihlížel pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, neprovedl potřebné důkazy, a nedostatečně své rozhodnutí
odůvodnil; tím se měl dopustit porušení §2 odst. 1, §3, §50 odst. 4, §52 a §68 odst. 3 správního řádu.“
Závěrem žaloby pak žalobce uvedl, že odůvodnění žaloby doplní za pomoci právního zástupce. Z takto formulované žaloby
je sice patrné, jaké právní důvody nezákonnosti žalobce uplatňuje (uvádí konkrétní porušená ustanovení právních předpisů),
pokud však jde o tomu odpovídající skutková tvrzení, není v ž alobě uvedeno prakticky nic.“ Byť zdejší soud
již nedisponuje přesným zněním žaloby posuzované v citované věci, jeví se tento závěr v rozporu
s podmínkami individualizace žalobních bodů, jak byly uplatněny v rozhodnutích citovaných výše.
Žalobce v tomto případě totiž v žalobě žádným způsobem nekonkretizoval, v čem měly spočívat
nedostatky hmotněprávního posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany, ani v čem měla spočívat
procesní pochybení správního orgánu. Prismatem závěrů vyslovených rozšířeným senáte m v již zmíněném
rozsudku ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008-78, tak žaloba neobsahovala žádný žalobní bod.
Pokud v tomto případě dospěl první senát k závěru, že alespoň jeden žalobní bod formulován byl,
byť nedostatečně přesně, jeví se jeho úvahy v rozporu se závěry rozšířeného senátu.
V kontextu ostatní, ustálené judikatury NSS, ovšem představuje tento rozsudek ojedinělý exces.
Není proto důvodu, aby byla nyní posuzovaná věc postoupena k rozhodnut í rozšířenému senátu podle
§17 s. ř. s. […]
(zvýraznění provedl desátý senát)
[30] Desátý senát odkazuje též na usnesení o nepřijatelnosti kasační stížnosti ze dne
9. 12. 2015, čj. 3 Azs 199/2015-27. I zde soud dovodil absenci žalobních bodů, byť v žalobě bylo
mj. tvrzeno, že žalovaný nezjistil správně stav věci, žádost neměla být vyhodnocena
jako nepřípustná, řízení nemělo být zastaveno, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu
dle §12 zákona o azylu, že nebyla dostatečně odůvodněna možnost udělení humanitárního azylu,
že mu hrozí nebezpečí vážné újmy. Nakonec stěžovatel argumentoval Úmluvou o ochraně
lidských práv a základních svobod s tím, že mu v případě ná vratu hrozí nebezpečí mučení
či nelidského a ponižujícího zacházení:
Žaloba byla odmítnuta pro nedostatečnou identifikaci žalobních bodů, kter é nebyly ani na výzvu
doplněny. Problematikou žalobních bodů se zdejší soud již několikrát zabýval a jeho závěry lze považovat
za zcela ustálené. Zmínit je vhodné např. rozsudek rozšířeného senátu N SS ze dne 20. 12. 2005,
čj. 2 Azs 92/2005-58, který se k dané problematice vyjádřil velmi komplexně. Mimo jiné z něj přitom
vyplývá, že „líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko typovou
charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého d ruhu může docházet,
nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně
odlišitelným popisem“. Stěžovatel však v žalobě jednotlivé námitky vůbec nekonkretizoval a spokojil
se s obecným tvrzením, že žalovaný nezjistil správně stav věci, žádost neměla být vyhodnocena
jako nepřípustná, řízení nemělo být zastaveno. K azylovým důvodům potom obecně poznamenal,
že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu, že nebyla dos tatečně odůvodněna
možnost udělení humanitárního azylu, a že mu hrozí nebezpečí vážné újmy.
Nakonec stěžovatel argumentoval Úmluvou o ochraně lidských práv a z ákladních svobod s tím,
že mu v případě návratu hrozí nebezpečí mučení či nelidského a ponižující ho zacházení.
NSS v souladu se zmiňovaným rozsudkem rozšířeného senátu poznamenává, že takto formulovanými
žalobními body nemohl stěžovatel splnit povinnost vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků,
postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl spr ávní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání
napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným. Přestože stěžovatel odkazuje na jednotlivá
ustanovení zákonů, k jejichž porušení mělo ve správním řízení dojít, chybí N SS argumentace propojující
je se skutkovým stavem věci. Bez konkrétních souvislostí je taková argumentace jen shora vzpomínaným
nic neříkajícím výčtem určitých „obvyklých“ nezákonností, která nemůže být za žalobní body ve smyslu
§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. považována. Lze tudíž uzavřít, že městský soud nedostatky žaloby správně
vyhodnotil, když konstatoval, že žalobní body neobsahuje.
[31] Obdobně rozsudek NSS ze dne 12. 1. 2016, čj. 4 Azs 285/2015-24, dospěl k závěru,
že žádný žalobní bod neobsahovala žaloba, v níž bylo namítáno, „že žalovaný porušil §2 odst. 1 a 4,
§3, §50 odst. 2 až 4, §52 a §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a §12, §14 a §14a
azylového zákona“; krom toho se tam uvádělo, že žaloba bude doplněna za pomoci právního
zástupce. Součástí žaloby byla i žádost o ustanovení právního zástupce (viz body 17 a 28).
[32] K podobnému závěru dospěl čtvrtý senát též v rozsudku ze dne 24. 5. 2016,
čj. 4 Azs 47/2016-41. Žaloba neobsahovala žádný žalobní bod, „neboť v části týkajících se žalobních
bodů obsahuje pouze výčet ustanovení správního řádu a zákona o azylu, které měl žalovaný porušit a obecné
tvrzení, že žalovaný nedostál zásadám správního řízení, zjištěný skutkový stav nesprávně právně kvalifikoval
a neposoudil jej podle §12 zákona o azylu. Stěžovatel ostatně sám v žalobě uvedl, že konkrétní skutkové důvody,
ve kterých spatřuje tvrzenou nezákonnost, uvede v dodatečné lhůtě “ (bod 12).
[33] Obdobným směrem jde i nedávný rozsudek ze dne 10. 2. 2017, čj. 2 Azs 346/2016-24:
[12] NSS konstatoval, že v posuzované věci žaloba žádný žalobní důvod, a to ani v nejhrubších rysech,
neobsahovala. Hovořilo se v ní pouze o porušení některých ustanovení správního řádu, zákona o azylu,
Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, Úmluvy proti mučení a o zkrácení práv stěžovatele,
aniž by bylo naznačeno, v čem měl rozpor se zákonem spočívat a jaká práva stěžovatele měla být zkrácena.
Skutkovou konkretizaci k jednotlivým právním ustanovením stěžova tel neposkytl.
Naopak uvedl, že „[ž]aloba bude doplněna za pomoci právního zástupce“, z čehož lze dovod it, že si byl neúplnosti
svého podání vědom.
IV. Závěr
[34] Desátý senát si je vědom, že k vymezení žalobního bodu padla již dvě meritorní
rozhodnutí rozšířeného senátu (viz bod [15] shora). Judikatura však zůstává nejednotná
přinejmenším v rozsahu žalob ve věcech mezinárodní ochrany. Míra tohoto rozkolu narušuje
vážným způsobem jednotu rozhodování krajských soudů. Proto desátý senát nehodlá označit
ten či onen judikaturní proud za exces z povinnosti následovat judikaturu rozšířeného senátu,
notabene v situaci, kdy samotné rozsudky rozšířeného senátu se věcí azylových nijak netýkají.
Ostatně k uvážlivé aplikaci možnosti označit určité rozhodnutí NSS za exces vůči povinnosti
respektovat názory rozšířeného senátu vyzval i Ústavní soud (nález ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. I.
ÚS 2866/15, Office Park Šantovka, body 20 násl.).
[35] Desátý senát upozorňuje, že pravomoc rozšířeného senátu ve vztahu k právnímu názoru,
k němuž se již vyslovil, je dána mj. tehdy, umožňují- li závěry rozšířeného senátu v určité otázce
vícero možných výkladů (usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 2. 2017, čj. 1 As 72/2016-48,
bod 20). Tak je tomu i v otázce dostatečného vymezení žalobního bodu v azylových žalobách.
[36] Desátý senát samozřejmě chápe důvody t oho judikaturního proudu,
který přistupuje k žalobním bodům ve věcech azylových velmi vstřícně. Zůstává však otázkou,
zda je pro takovýto postup dostatečný zákonný důvod a zda odlišné nakládání s různými druhy
žalob nenarušuje právní jistotu. Nutno totiž upozornit, že jádrem problému je příliš krátká lhůta
pro podání žaloby v těchto typech věcí. Ústavnost této lhůty však pravděpodobně není sporná,
a to s ohledem na judikaturu Ústavního soudu [nález ze dne 1. 12. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 17/09
(N 250/55 SbNU 415; 9/2010 Sb.), bod 41]. Navíc, jak podotkl Ústavní soud,
vytvářet nějaká speciální procesní pravidla jen pro žaloby ve věcech mezinárodní ochrany
by nebylo systémové, mohlo by zásadním způsobem nabourat samu koncepci správního
soudnictví a rozkolísat principy správního soudnictví (nález sp. zn. Pl. ÚS 17/09, bod 46).
[37] Desátý senát se z právě uvedených důvodů přiklání k závěrům druhého judikaturního
proudu, tedy k potřebě aplikovat dosavadní závěry rozšířeného senátu k žalobním bodům plně
též na věci mezinárodní ochrany. Desátý senát je přesvědčen, že cestou k důsledné ochraně práv
cizinců nejsou nějaká ad hoc pravidla pro žalobní body v této oblasti, ale zajištění efektivní právní
pomoci pro cizince.
[38] Desátý senát tedy dospěl k závěru, že judikatura NSS je vnitřně rozdělená co do nezbytné
míry určitosti vymezení žalobního bodu ve věcech mezinárodní ochrany. Proto mu nezbylo než
předložit tuto otázku rozšířenému senátu. S ohledem na zásadní a obecný význam předložené
otázky současně desátý senát navrhuje přednostní vyřízení této věci.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: Josef Baxa, Jana Brothánková,
Zdeněk Kühn, Lenka Matyášová, Barbara Pořízková, Aleš R oztočil, Karel Šimka.
Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne
od doručení tohoto usnesení.
V téže lhůtě mohou účastníci rovněž podat svá vyjádření k právní otázce předkládané
rozšířenému senátu.
V Brně dne 25. května 2017
Zdeněk Kühn
předseda senátu