ECLI:CZ:NSS:2017:2.ADS.161.2017:20
sp. zn. 2 Ads 161/2017 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. Š., zastoupen
Mgr. Václavem Bartkem, advokátem, se sídlem Královopolská 874/84, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného vydanému dne 16. 6. 2015, sp. zn. SZ/849/2015/4S-JMK,
č. j. MPSV-UM/11094/15/9S-JMK, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2017, č. j. 33 A 46/2015 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Václavu Bartkovi, advokátovi se sídlem
Královopolská 874/84, Brno, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů v celkové výši 1573 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Žalobce podal dne 6. 5. 2013 u Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Brně jako správního
orgánu prvního stupně žádost o přiznání dávky hmotné nouze – mimořádné okamžité pomoci
ve výši 10000 Kč na úhradu nezbytného jednorázového výdaje spočívajícího v sanaci chrupu.
Důvody žádosti označil jako hrozící újmu na zdraví a zároveň jako úhradu nezbytného
jednorázového výdaje.
[2] Žalovaný svým rozhodnutím, označeným v záhlaví, zamítl odvolání žalobce proti
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 6. 3. 2015, č. j. 4471/2015/KUR, kterým
nebyla přiznána výše uvedená dávka.
[3] Žalobce podal dne 3. 4. 2015 proti prvostupňovému rozhodnutí blanketní odvolání,
v němž uvedl, že jej doplní hned, jak mu to jeho zdravotní stav dovolí. Poté byl vyzván dne
4. 5. 2015 k doplnění odvolání ve lhůtě 8 dnů a poučen o následcích, pokud tak neučiní. Žalobce
tuto výzvu osobně převzal dne 18. 5. 2015, avšak svoje blanketní odvolání ve lhůtě
nedoplnil. Dne 24. 5. 2015 požádal o prodloužení lhůty „ze zdravotních důvodů, a to alespoň do konce
července 2015“ a připojil k žádosti lékařskou zprávu MUDr. P. ze dne 22. 4. 2014, která
potvrzovala jeho zdravotní stav do poloviny června 2014. Žalovaný žádosti o prodloužení lhůty
nevyhověl (aniž by o této dílčí otázce vydal rozhodnutí) a vydal dne 16. 6. 2015 rozhodnutí
ve věci samé.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Brně zamítl
napadeným rozsudkem jako nedůvodnou. V žalobě (resp. v jejím doplnění ze dne 23. 12. 2016)
namítal nezákonnost rozhodnutí žalovaného, protože ignoroval nepříznivý zdravotní stav
žalobce, jenž mu nedovoloval řádně doplnit své odvolání.
[5] Krajský soud nejprve uvedl, že věc zapadá do skutkového a právního rámce jiných věcí,
v nichž žalobce opakovaně svými žalobami brojí proti rozhodnutím žalovaného a Úřadu práce
ČR ve věcech sociálních dávek. Žalobce postupuje tímto způsobem opakovaně,
přičemž předkládá zprávy MUDr. P., které mají stále obdobný obsah. Krajský soud se s tímto
přístupem žalobce ve své rozhodovací činnosti setkal opakovaně (věci vedené
pod sp. zn. 33 A 24/2015, 33 A 70/2015, 33 A 71/2015 atd.).
[6] Krajský soud dále konstatoval, že je obecnou povinností účastníka řízení doplnit odvolání
na výzvu správního orgánu, v níž mu správní orgán k doplnění podání stanoví přiměřenou lhůtu.
Dále poukázal na zásadu procesní efektivity (hospodárnosti) správního řízení, kdy správní orgán
je povinen v řízení postupovat tak, aby řízení spělo ke svému cíli pokud možno za co nejmenšího
vynaložení prostředků veřejných i soukromých. Zásada rychlosti správního řízení je v tomto
kontextu vyjádřena pořádkovými lhůtami, které platí pro vydání správního rozhodnutí, odvolací
řízení nevyjímaje.
[7] Krajský soud upozornil, že žalobce svoji žádost o prodloužení lhůty k doplnění odvolání
opřel o lékařskou zprávu MUDr. P., která se nevztahovala na období, v němž bylo vedeno
odvolací řízení. Bylo na uvážení žalovaného, zda žádosti vyhoví. Žalovanému bylo z úřední
činnosti známo, že žalobce takto běžně postupuje při komunikaci se správními orgány,
tj. předkládá lékařské zprávy MUDr. L. P., které potvrzují neschopnost žalobce jednat s úřady,
přitom se však k jednání u správních orgánů dostavuje v jiných věcech. Krajský soud považoval
toto tvrzení žalovaného za věrohodné, neboť i jemu je z jeho úřední činnosti známo (např. dříve
vedená řízení pod sp. zn. 33 A 70/2015 či 33 A 71/2015 apod.), že žalobce takto postupuje. I
kdyby však byl žalobce kvůli nepříznivému zdravotnímu stavu omezen ve vypracovávání
procesních podání, měl možnost využít práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Je v zájmu žalobce, usiluje-li o přiznání dávky hmotné nouze, aby
správní řízení probíhalo bez průtahů.
[8] Z celkového pohledu postup žalobce vedl pouze k neúčelnému a až extrémnímu
prodloužení řízení o dávce mimořádné okamžité pomoci, které vcelku trvalo déle než dva roky.
Pokud za této situace žalobce v odvolacím řízení opětovně uplatnil žádost o prodloužení lhůty
k doplnění odvolání, aniž by doložil své důvody aktuálním a přesvědčivým lékařským
potvrzením, bylo zcela na místě, že žalovaný této žádosti nevyhověl.
II. Obsah kasační stížnosti
[9] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) [pozn.: stěžovatel v kasační stížnosti opakovaně chybně uvádí,
že stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu, z kontextu a dalšího obsahu stížnosti je však
nepochybně patrné, že má na mysli právě rozsudek krajského soudu označený v záhlaví].
[10] Stěžovatel uplatňuje prakticky jen jednu kasační námitku: tvrdí, že v řízení před
žalovaným bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť nebyl zohledněn jeho
zdravotní stav, který mu bránil řádně doplnit odvolání, vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle
§36 odst. 1 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a uvádět další relevantní argumentaci.
O skutečnosti, že stěžovatel lékařskou zprávu pro dané období předložil správnímu orgánu, není
mezi účastníky řízení sporu, což vyplývá i z odůvodnění napadeného rozsudku. V posuzované
věci stěžovatel žádal o prodloužení lhůty pro doplnění odvolání z objektivních (zdravotních)
důvodů, na jejichž existenci nemohl mít vliv.
[11] Podle stěžovatele je rozdíl, pokud odvolací orgán rozhoduje o odůvodněném odvolání,
a o odvolání blanketním, neboť v případě rozhodování o blanketním odvolání se odvolací
správní orgán nemusí vypořádat s argumentací odvolatele. Odvolací orgán tak nemusí odhalit
pochybení, na která by jinak odvolatel v odůvodněném odvolání poukázal. Nemožnost činit
procesní úkony má zásadní vliv na výsledek správního řízení. Pokud je účastník objektivně
omezen v činění návrhů a v procesní aktivitě, správní orgán se nemusí zabývat tvrzeními
a argumenty účastníka. K tomu krajský soud podle stěžovatele nepřihlédl.
[12] Stěžovatel navrhoval důkaz doložením konkrétní lékařské zprávy, avšak krajský soud
tento návrh zamítl. Předmětná zpráva tak byla „úředním posouzením (neodborně správním
orgánem i soudem)“ považována za nevěrohodnou, popř. za nepravdivou. To však nelze
konstatovat bez odborného posouzení. Takový postup je nutné kvalifikovat jako libovůli. Krajský
soud nesprávně věc posoudil, pokud uzavřel, že se žalovaný nedopustil libovůle, a tedy
neposoudil správně otázku zkrácení práv stěžovatele dle §36 odst. 1 a 3 správního řádu a vlivu
překážky zdravotního stavu na postup správního orgánu.
[13] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces z důvodu, že žalovaný nedal
stěžovateli možnost doplnit odvolání. Tato námitka však není důvodná. Obecně platí,
že odvolání musí mít náležitosti uvedené v §82 odst. 2, resp. §37 odst. 2 správního řádu. Pokud
má odvolání nedostatky, je povinností správního orgánu vyzvat účastníka řízení ke zjednání
nápravy a odstranění vad podání podle §37 odst. 3 správního řádu, přičemž mu k tomu stanoví
přiměřenou lhůtu.
[17] Tak jako v této věci, stěžovatel postupuje shodně i v jiných svých podobných věcech
žádostí o dávky. Nejvyšší správní soud již judikoval, že prakticky totožná kasační námitka
stěžovatele v obdobné věci je nedůvodná (viz např. rozsudky ze dne 13. 4. 2017,
č. j. 1 Ads 7/2017 – 21 a ze dne 6. 9. 2017, č. j. 9 Ads 172/2017 - 24).
[18] Stejně jako ve věcech posuzovaných dříve Nejvyšším správním soudem, i v nyní
posuzované věci stěžovatel podal odvolání bez uvedení důvodů. Žalovaný vyzval stěžovatele
k odstranění vad odvolání a stanovil mu k tomu lhůtu 8 dnů ode dne doručení výzvy. Stěžovatel
však ve stanovené lhůtě neodstranil vady odvolání. Dva dny před posledním dnem stanovené
lhůty požádal o její prodloužení s poukazem na svůj zdravotní stav, který měl být potvrzen
lékařskou zprávou. Žalovaný však této žádosti nevyhověl a rozhodl věcně o zamítnutí odvolání,
přičemž přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení s právními
předpisy. Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný splnil správním řádem uloženou
povinnost, pokud vyzval stěžovatele k odstranění vad jeho odvolání. Naopak stěžovatel svým
povinnostem nedostál, jelikož ve stanovené lhůtě, která byla zcela přiměřená, neodstranil vady
svého odvolání. Nutno zdůraznit, že odvolací lhůta činila 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí
úřadu práce (tj. 20. 3. 2015), výzvu k odstranění vad odvolání stěžovatel osobně převzal dne
18. 5. 2015, a osmidenní lhůta pro odstranění vad odvolání uplynula dne 26. 5. 2015. Stěžovatel
tak měl možnost vyjádřit se ve věci samé, uvést argumentaci na podporu svých tvrzení, navrhovat
přípustné důkazy podle §82 odst. 4 správního řádu, zkrátka učinit své odvolání perfektním
po dobu zhruba dvou měsíců. Pokud nebyl stěžovatel po takto dlouhou dobu zdravotně
způsobilý jednat se správními orgány, mohl se nechat zastoupit jinou osobou nebo požádat
o bezplatnou právní pomoc, jinými slovy mohl zhojit vady svého odvolání jinou osobou.
Nic takového však neučinil a se správními orgány komunikoval stále osobně.
[19] Žalovaný měl objektivně podložené pochybnosti o nemožnosti stěžovatele jednat
se správními orgány, tedy o zdravotním stavu stěžovatele bránícím mu komunikovat s úřady.
Tyto pochybnosti plynuly z úřední činnosti žalovaného i z jiných řízení, ve kterých vystupoval
stěžovatel a postupoval obdobně jako v nyní posuzované věci. Nejvyšší správní soud
se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že krajský soud tuto tezi automaticky převzal
od žalovaného. Naopak, krajský soud poukázal na konkrétní soudní řízení, ze kterých je mu znám
obdobný obstrukční postup stěžovatele. I Nejvyšší správní soud se s obdobným procesním
postupem stěžovatele setkal (např. věci vedené pod sp. zn. 9 Ads 298/2015 a 1 Ads 6/2017,
ve kterých stěžovatel opakovaně žádal o prodloužení lhůty). Proto lze uzavřít, že pochybnosti
o objektivitě tvrzené překážky na straně stěžovatele pro komunikaci se správními úřady byly zcela
namístě.
[20] Z tohoto důvodu správně krajský soud zamítl návrh na doplnění dokazování obsahem
lékařské zprávy. Tato zpráva by totiž nemohla vyvrátit pochybnosti o nemožnosti stěžovatele
jednat se správními orgány.
[21] Kromě toho však, i kdyby snad stěžovatel zdravotně indisponován byl, „[n]áročnost
formulace odvolacích důvodů dle hodnocení Nejvyššího správního soudu za takové situace byla plně srovnatelná
s náročností podání samotné žádosti o dávku, což stěžovateli jeho zdravotní stav umožňoval. K doplnění odvolání
nebylo třeba se žalovaným komunikovat osobně, ale plně postačilo odvolání doplnit písemně. Vzhledem
ke kombinaci těchto faktorů lze uzavřít, že ani případně zhoršený zdravotní stav v posuzovaném případě nebránil
stěžovateli v doplnění odvolání.“ (z rozsudku ze dne 6. 9. 2017, č. j. 9 Ads 172/2017 – 24).
[22] Žalovaný přezkoumal rozhodnutí úřadu práce i přes to, že odvolání nebylo doplněno
ve stanovené lhůtě. Jelikož odvolání neobsahovalo žádné námitky, postupoval žalovaný v souladu
s §89 odst. 2 správního řádu a posoudil soulad napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího
řízení s právními předpisy.
[23] Nelze přehlédnout ani skutečnost, že stěžovatel ani v řízení před krajským soudem,
ani v kasační stížnosti neuvedl jediný důvod, pro nějž měl žalovaný zrušit rozhodnutí úřadu práce
a pro nějž, když tak neučinil, je rozhodnutí žalovaného také nezákonné.
[24] Z obsahu spisu vyplývá, že původcem prodloužení doby trvání řízení před úřadem práce
je stěžovatel. Prakticky na každou výzvu správních orgánů se stanovenou lhůtou
k provedení úkonu stěžovatel reagoval identickou žádostí o prodloužení stanovené lhůty. Pokud
měl stěžovatel zájem o vyřízení své žádosti, měl tomu přizpůsobit své procesní chování
a být konstruktivní. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že stěžovatelův zdravotní stav může
být zhoršený. Nicméně jeho pravidelná komunikace či dokonce osobní účast na jednáních
se správními orgány naznačují, že byl schopen zformulovat odvolací důvody v zákonné
či dodatečně stanovené lhůtě.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[25] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání, jelikož §109 odst. 2 s. ř. s. takový postup předpokládá.
[26] Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto dle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení
dle §60 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
[27] Krajský soud usnesením ze dne 24. 11. 2015, č. j. 33 A 46/2015 - 12, ustanovil stěžovateli
zástupce z řad advokátů. Dle §35 odst. 8, věty poslední, s. ř. s. takový zástupce zastupuje
stěžovatele i v řízení o kasační stížnosti. Hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného
zástupce hradí stát dle §35 odst. 8, věty první, s. ř. s.
[28] V řízení o kasační stížnosti vykonal ustanovený zástupce jeden úkon právní služby
v podobě podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)]. Za tento úkon náleží odměna ve výši 1000 Kč
(§7 bod 3. ve spojení s §9 odst. 2 advokátního tarifu) a paušální náhrada hotových výdajů ve výši
300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož je ustanovený advokát plátcem daně z přidané
hodnoty, což doložil, zvyšuje se částka hotových výdajů a odměny za zastupování dle §35 odst. 8
s. ř. s. o částku této daně, tj. v nynější věci o 273 Kč (21 % z 1300 Kč). Celkem tedy stát
ustanovenému advokátu Mgr. Václavu Bartkovi hradí odměnu za zastupování a náhradu
hotových výdajů ve výši 1573 Kč (1000 Kč + 300 Kč + 273 Kč), která mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu