ECLI:CZ:NSS:2017:2.ADS.302.2017:23
sp. zn. 2 Ads 302/2017 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: R. H., zastoupen
JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem Jiráskova 614, Česká Lípa, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Sokolovská 855/225, Praha 9, ve věci žaloby
proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 5. 2013, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, č. j. 43 Ad 19/2016 – 60,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, č. j. 43 Ad 19/2016 – 60, se z r ušuj e
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Usnesení krajského soudu
[1] Usnesením ze dne 8. 8. 2017, č. j. 43 Ad 19/2016 – 60, odmítl Krajský soud v Praze
(dále jen „krajský soud“) podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. žalobu směřující proti rozhodnutí
žalované ze dne 27. 5. 2013, č. j. X, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno
rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Mladá Boleslav (dále jen „správní orgán I.
stupně“) ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. NP/RN/29/13, č. j. X. Posledně jmenovaným rozhodnutím
byla žalobci uložena povinnost podle §126 odst. 1 a 4 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském
pojištění, ve znění zákona č. 401/2012 Sb. (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“) uhradit
regresní náhradu ve výši 57.162 Kč za dávky nemocenského pojištění vyplacené osobě, která byla
zraněna při automobilové nehodě, za jejíž zavinění byl žalobce pravomocně odsouzen rozsudkem
Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 1 T 45/2012.
[2] Krajský soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že již dne 30. 5. 2014 odmítl žalobcovu
žalobu v téže věci usnesením, č. j. 43 Ad 43/2013 - 26, v němž na základě judikatury Nejvyššího
správního soudu dospěl k závěru, že se jednalo o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu
ve věci soukromoprávní ve smyslu §7 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a věcně a místně příslušným soudem
k jejímu projednání byl tedy Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „okresní soud“).
Na základě poučení podal žalobce žalobu k okresnímu soudu, který ji dne 3. 2. 2016 usnesením,
č. j. 7 C 131/2014 - 50, odmítl, neboť zvláštní senát podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 131/2002 Sb.“), rozhodl v obdobné věci usnesením ze dne 12. 3. 2015, č. j. Konf 8/2014 - 25,
tak, že k projednání žalob domáhajících se přezkoumání rozhodnutí žalované ve věci regresní
náhrady podle zákona o nemocenském pojištění jsou příslušné soudy ve správním soudnictví.
Okresní soud proto postoupil věc krajskému soudu, který však s ohledem na své usnesení ze dne
30. 5. 2014, č. j. 43 Ad 43/2013 - 26, dospěl k závěru, že postoupenou věc nemůže projednat
pro překážku věci rozhodnuté.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalované
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil důvod
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[4] Stěžovatel předně namítl, že dle jeho názoru krajský soud mohl v dané věci rozhodnout,
protože předchozí usnesení ze dne 30. 5. 2014, č. j. 43 Ad 43/2013 - 26, není rozhodnutí ve věci
samé, a neexistuje tedy překážka věci rozhodnuté.
[5] Dále stěžovatel namítl, že napadené usnesení je v rozporu se zásadou legitimního
očekávání. Uvedl, že žalobu podal správně k soudu ve správním soudnictví a nemůže mu jít k tíži,
když se následně řídil nesprávným poučením tohoto soudu. Z výše uvedených důvodů stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[6] Žalovaná navrhla kasační stížnost zamítnout. Dodala, že podle jejího názoru v mezidobí
došlo k prekluzi nároku orgánu nemocenského pojištění na regresní náhradu, takže i kdyby došlo
k meritornímu posouzení věci správními soudy, nebylo by možno regresní náhradu vymoci.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané
kasační stížnosti, přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
[8] Podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [n]estanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh,
jestliže soud o téže věci již rozhodl (…). Jedním z důvodů odmítnutí návrhu je tedy i existence
dřívějšího rozhodnutí téhož soudu v téže věci. Toutéž věcí je u řízení podle §65 s. ř. s. řízení
o žalobě téhož účastníka proti témuž správnímu rozhodnutí.
[9] Předtím, než bude posouzena věc stěžovatele, je nutno poznamenat, že předpisy o řízení,
tedy o řízení před správními orgány, nejsou účelem o sobě, nýbrž nástrojem jsoucím k dispozici
účastníkům řízení k tomu, aby se mohli rozumným způsobem a pokud možno v rozumné době
dobrat autoritativní odpovědi ohledně toho, jaká mají, anebo nemají práva. Procesní předpisy
nesmí být labyrintem, v němž se poctivě jednající účastník ztratí a nakonec „bídně zahyne“.
[10] Stěžovatel v nyní projednávané věci od počátku jednal bezesporu poctivě – podal žalobu
k soudu, o němž se podle svých tehdejších poznatků domníval, že je věcně příslušný k projednání
jeho věci (pochybení v určení místní příslušnosti – stěžovatel žalobu ve správním soudnictví
podal Městskému soudu v Praze, ten ji však z důvodu místní nepříslušnosti postoupil místně
příslušnému Krajskému soudu v Praze - je zde irelevantní). Poté respektoval názor správního
soudu opřený o tehdejší právní názor nejvyšší soudní instance v rámci správního soudnictví, tedy
Nejvyššího správního soudu, že jeho věc má projednat soud civilní, a sice Okresní soud v Mladé
Boleslavi.
[11] V souladu se stanoviskem správních soudů stěžovatel takovou žalobu podal. Civilní
soud však popřel svoji věcnou příslušnost, neboť v mezidobí zvláštní senát zřízený podle zákona
č. 131/2002 Sb. vyjasnil na půdorysu jiné obdobné věci než věci stěžovatele
(věci sp. zn. Konf 8/2014), že žaloby toho typu, kterou podal on, mají vskutku – tak, jak
se stěžovatel původně domníval – projednat správní soudy. Civilní soud se následně dopustil
pochybení, jestliže svým usnesením vyslovil svou věcnou nepříslušnost a věc postoupil
Krajskému soudu v Praze jako soudu místně a věcně příslušnému. Věc stěžovatele se totiž
k civilnímu soudu dostala poté, co stěžovatel v souladu s poučením v usnesení správního soudu
o odmítnutí jeho žaloby podal žalobu k soudu civilnímu. Postupovat „zpět“ věc správnímu soudu
proto civilní soud již nemohl. Bránilo mu v tom ustanovení §104c odst. 1 o. s. ř., podle něhož,
náleží-li věc do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví,
nepostupuje se podle §104b, jestliže soud, který rozhoduje podle zvláštního zákona [míněn soudní řád
správní – poznámka NSS] věci správního soudnictví, ve stejné věci pravomocným rozhodnutím odmítl návrh
s tím, že šlo o věc, kterou soudy projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení. V takovém případě
měl civilní soud podle §104c odst. 2 o. s. ř. navrhnout zvláštnímu senátu rozhodnutí sporu
o věcnou příslušnost. Zvláštní senát by tento spor s největší pravděpodobností rozhodl v souladu
se svou mezitím vyjasněnou judikaturou tak, že by určil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou
příslušné soudy ve správním soudnictví, a v návaznosti na tento závěr by – což je pro nyní
projednávanou věc klíčové - zrušil původní usnesení správního soudu o odmítnutí žaloby.
K tomu však nedošlo – zjevně proto, že stěžovatele nenapadlo proti usnesení civilního soudu
o postoupení věci soudu správnímu podat odvolání a domáhat se na civilním soudu správného
postupu, tedy postupu podle §104c odst. 2 o. s. ř. I když byl stěžovatel zastoupen advokátem,
tedy právním profesionálem, stěží se mu lze divit, že proti usnesení civilního soudu odvolání
nepodal – ani právního profesionála nemusí napadnout v takovéto procesní konstelaci,
že rozhodnutí civilního soudu věc „vrací“ ke správnímu soudu, jenž již o ní jednou rozhodl,
takže v dalším kroku, tedy po přibytí věci „zpět“ na správní soud, vyvstane otázka věci
pravomocně rozhodnuté.
[12] Za této situace by Nejvyšší správní soud mohl ustat v dalším přemýšlení nad věcí
stěžovatele a suše konstatovat, že to byl v posledku stěžovatel sám, kdo si způsobil uzavření cesty
k nalezení, zda má v meritu pravdu on, nebo správní orgán, proti jehož rozhodnutí brojí.
Stěžovatel nepodal proti usnesení civilního soudu odvolání, ač byl v něm řádně poučen,
že a v jaké lhůtě tak může učinit, a tedy akceptoval objektivně nezákonné usnesení civilního
soudu, jež mu v dalším kroku – v řízení před správním soudem – přivodilo konečný neúspěch
spočívající v tom, že správní soud se odmítl meritem věci zabývat pro existenci překážky věci
rozhodnuté.
[13] Pokud by však Nejvyšší správní soud takto postupoval, sám by se stal součástí odcizené
a ve své podstatě s nelidskostí hraničící justiční mašinerie, která pro lpění na formálních
procesních pravidlech ztratila smysl pro reálný život. Procesní pravidla jsou v moderním
neosobním, administrativním státě důležitá, neboť při rozhodování velkého množství věcí
zajišťují obdobné zacházení s jednotlivci v obdobných případech a předvídatelnost postupu
správních úřadů a soudů, a nemají být proto lehkovážně ohýbána. Jsou však situace,
kdy je výjimečně třeba dát přednost materiální spravedlnosti před lpěním na procesních
pravidlech.
[14] Nyní projednávaná věc je výjimečná v tom, že pomyslná „vina“ stěžovatele na tom,
že jeho věc se dostala do procesní slepé uličky, je neporovnatelně menší než „vina“ zákonodárce,
který přijal složitou a procesně těžkopádnou právní úpravu vztahů mezi správním a civilním
soudnictvím, a soudů, které dlouho hledaly správné řešení právní otázky, jaká z obou soudních
soustav věci obdobné věci stěžovatele má projednávat.
[15] Proto je nutno se za výše vylíčených procesních okolností dívat na věc stěžovatele
výjimečně tak, že objektivně nezákonné, nicméně existentní, pravomocné a nyní již nezměnitelné
usnesení civilního soudu je třeba považovat za jakousi náhražku rozhodnutí zvláštního senátu.
Takovýto výjimečný pohled je ospravedlněn především souborem následujících důvodů: Ve věci
nyní již není pochyb o tom, že ji mají rozhodovat soudy ve správním soudnictví; to jasně vyplývá
z usnesení zvláštního senátu ze dne 12. 3. 2015, č. j. Konf 8/2014 - 25, ve věci, která je zcela
obdobná věci stěžovatele. Dále je nutno zohlednit, že věc stěžovatele byla soudy projednávána
v období, kdy si tyto soudy vyjasňovaly, která větev soudnictví má věci tohoto typu řešit.
Na stěžovatele přitom tento vyjasňovací proces dopadl obzvláště tíživým způsobem, který
ani pro zkušeného právního profesionála, jakým má být advokát, jenž stěžovatele zastupoval,
nebyl přiměřeně srozumitelný. Konečně dalším důvodem je postup civilního soudu, který, jakkoli
byl objektivně nezákonný, ve stěžovateli vzbudil legitimní očekávání, že věc se jeho rozhodnutím
„vrací“ do té větve soudnictví, která má pravomoc ji meritorně posuzovat.
[16] Vzhledem k souhrnu popsaných procesních okolností je proto třeba se na usnesení
civilního soudu o postoupení věci správnímu soudu dívat jako na funkční náhražku rozhodnutí
zvláštního senátu, jež ve věci sice vydáno nebylo (pro pochybení civilního soudu doprovázené
chybným, avšak pochopitelným a v kontextu situace omluvitelným spolehnutím se stěžovatele
na to, že usnesení civilního soudu je zákonné a správné), avšak vydáno být mělo. Kdyby
bylo rozhodnutí zvláštního senátu vydáno, bývalo by zrušilo i prvotní usnesení správního
soudu o odmítnutí žaloby (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2014,
č. j. 43 Ad 43/2013 - 26). Na toto usnesení je pro účely dalšího postupu správních soudů
ve stěžovatelově věci třeba hledět jako na zrušené, ačkoli zrušeno nebylo.
[17] Krajský soud proto ve věci stěžovatele bude pokračovat v řízení a nebudou-li tomu bránit
jiné důvody (ty v tuto chvíli prima facie nejsou Nejvyššímu správnímu soudu ze spisu ani jiných
okolností patrné), věc projedná meritorně.
[18] Další v úvahu připadající alternativy procesního „naložení“ s věcí stěžovatele shledal
Nejvyšší správní soud méně vhodnými než tu, k níž se přiklonil. V úvahu připadalo zejména
zrušení kasační stížností napadeného usnesení krajského soudu pro porušení procesních práv
stěžovatele vedoucích k vadě řízení před krajským soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Krajský soud totiž ve svém usnesení nastínil, že pro stěžovatele je k dispozici procesní alternativa
v podobě návrhu samotného stěžovatele na rozhodnutí kompetenčního sporu v jeho věci
zvláštním senátem zřízeným podle zákona č. 131/2002 Sb. (krajský soud v této souvislosti zmínil
usnesení zvláštního senátu ze dne 27. 4. 2004, č. j. Konf 1/2003 - 32, č. 770/2006 Sb. NSS).
O této alternativě však zpravil stěžovatele právě až v usnesení, jímž jeho žalobu odmítl, a tedy
řízení ve věci žaloby skončil. Ve výsledku by ovšem zrušení usnesení krajského soudu Nejvyšším
správním soudem znamenalo nutnost ještě dalších procesních kroků, než by mohlo dojít
k meritornímu posouzení žaloby: Krajský soud by, vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu, poučil stěžovatele o možnosti podat návrh zvláštnímu senátu na řešení kompetenčního
konfliktu. Stěžovatel by nejspíše takový návrh podal. Zvláštní senát by pravděpodobně rozhodl
o kompetenčním konfliktu v souladu se stěžovatelovým návrhem – určil by, že k rozhodnutí
stěžovatele jsou věcně příslušné správní soudy, a zrušil by původní usnesení krajského soudu
ze dne 30. 5. 2014, č. j. 43 Ad 43/2013 - 26, čímž by byla překážka věcného projednání žaloby
odpadla. Krajský soud by tedy následně žalobu nejspíše meritorně projednal. Z pohledu
procesních pravidel by šlo o postup „čistší“, nicméně by znamenal další oddálení meritorního
posouzení žaloby nejspíše o mnoho měsíců. V kontextu výše již popsané více než čtyřleté
stěžovatelovy soudní anabáze (svoji původní žalobu podal 21. 6. 2013), v níž se dosud soudy
ani nedotkly merita sporu, by však takový postup byl méně vhodným řešením z pohledu ochrany
jednoho z klíčových základních práv stěžovatele, a sice práva na to, aby o jeho věci soudy
rozhodly v přiměřené době [čl. 36 odst. 1, 2 a 4 Listiny základní práv a svobod, čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8
(č. 209/1992 Sb.)].
[19] Skutečnost, že podle tvrzení žalovaného ve vyjádření ke kasační stížnosti je nárok
na regresní úhradu prekludován, není v řízení o kasační stížnosti rozhodná. Soud se jí proto
věcně nezabýval. Nejvyšší správní soud posuzuje zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí
krajského soudu zásadně zpětně, tj. ke dni jeho vydání. Předpoklad konečného osudu věci a s tím
případně spojené otázky další účelnosti řízení o kasační stížnosti může Nejvyšší správní
soud ve svém rozhodování reflektovat a promítnout je ve svém procesním postupu,
je-li pro to rozumný důvod; zásadně však úsudek o nich nemá mít žádný vliv na samotné
posuzování důvodnosti kasační stížnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. usnesení krajského soudu
rozsudkem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2
s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[21] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[22] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu