ECLI:CZ:NSS:2017:2.ADS.319.2016:16
sp. zn. 2 Ads 319/2016 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: B. B., zastoupený
JUDr. Milanem Ostřížkem, advokátem se sídlem Sadová 553/8, Ostrava, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, ve věci žaloby proti rozhodnutí
žalované ze dne 1. 2. 2016, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2016, č. j. 20Ad 17/2016 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu JUDr. Milanu Ostřížkovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 2600 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu a jemu předcházející rozhodnutí žalovaného
[1] Rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 20Ad 17/2016 - 25, Krajský soud v Ostravě (dále
jen „krajský soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne
1. 2. 2016, č. j. X, jímž byly zamítnuty jeho námitky a bylo potvrzeno rozhodnutí České správy
sociálního zabezpečení ze dne 13. 10. 2015, č. j. X, kterým byla žalobci zamítnuta žádost o změnu
výše invalidního důchodu podle §41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), pro nesplnění podmínek §
39 odst. 2 písm. b) a c) uvedeného zákona, neboť byl žalobce shledán nadále invalidním pro
invaliditu I. stupně ve smyslu §39 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění.
[2] V odůvodnění usnesení krajský soud nejprve zrekapituloval, že žalobce dne 5. 8. 2015
podal žádost o změnu výše invalidního důchodu z důvodu zhoršení zdravotního stavu. Lékařem
Okresní správy sociálního zabezpečení Karviná byl dne 30. 9. 2015 jeho zdravotní stav posouzen
nadále jako invalidita I. stupně podle §39 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění
s posudkovým hodnocením dle kapitoly IV., položky 2c přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb.,
kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě
a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (dále jen „vyhláška o posuzování
invalidity“), s poklesem míry pracovní schopnosti o 40 %. V kontextu tohoto posouzení bylo
Českou správou sociálního zabezpečení rozhodnuto dne 13. 10. 2015 o zamítnutí předmětné
žádosti, a to s odkazem na shora uvedený posudek Okresní správy sociálního zabezpečení
Karviná. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce námitky, ke kterým byl znovu posuzován
posudkovým lékařem žalované dne 26. 1. 2016. Ten pak dospěl ke shodným závěrům jako lékař
Okresní správy sociálního zabezpečení Karviná, tj. že se jedná o invaliditu I. stupně, ve smyslu
kapitoly IV, položky 2 písm. c) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, s poklesem pracovní
schopnosti o 40 %. Námitky žalobce tak byly s ohledem na lékařské posouzení jeho zdravotního
stavu zamítnuty.
[3] Krajský soud si pak k žalobě podané proti napadenému rozhodnutí vyžádal u Posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí posudek o zdravotním stavu žalobce, přičemž tímto
bylo konstatováno, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce
je diabetes mellitus (na inzulínu) s dlouhodobě nedostatečnou kompenzací, dle vyšetření
diabetoložkou ze dne 1. 9. 2015 s emg prokázanou polyneuropatií dolních končetin, dle očního
vyšetření bez diabetické retinopatie sítnice vlevo. Toto postižení je uvedeno v příloze k vyhlášce
o posuzování invalidity, v kapitole IV., položce 2c, tj. v rámci uvedeného rozmezí 30 – 45 %.
Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí přitom hodnotila i poúrazovou slepotu
pravého oka, na kterou je dle jejího názoru žalobce plně adaptován. Celkově se tedy jednalo
o 40 % pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti.
[4] Následně krajský soud konstatoval, že v soudním řízení ve věcech důchodového pojištění
posuzuje zdravotní stav žalobce ve vztahu k určení invalidity a jejího stupně Ministerstvo práce
a sociálních věcí prostřednictvím posudkových komisí (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů). Tyto komise jsou
oprávněny nejen k celkovému posouzení zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti
žalobce, ale též k posouzení schopnosti soustavné výdělečné činnosti a k zaujetí posudkového
závěru o invaliditě, jejím vzniku, trvání a zániku. Z tohoto důvodu byl vypracován odborný
lékařský posudek Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí. Tento důkaz shledal
krajský soud v dané věci jako stěžejní. Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí
podala posudek v řádném složení (§16b zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů), když v této komisi vedle posudkového
lékaře byl i odborný lékař - internista. Posudek byl vypracován s náležitostmi uvedenými v §7
vyhlášky o posuzování invalidity, na základě zdravotní dokumentace žalobce, zejména pak nálezů
z diabetologického a psychiatrického vyšetření. Posudková komise Ministerstva práce a sociálních
věcí vyslovila shodný posudkový závěr s posudkovým lékařem Okresní správy sociálního
zabezpečení Karviná i žalované. Krajský soud proto neměl důvod zpochybnit úplnost,
přesvědčivost a zejména objektivnost posouzení zdravotního stavu žalobce. Závěr posudku
koresponduje s výsledky odborných lékařských vyšetření, na které Posudková komise
Ministerstva práce a sociálních věcí poukazovala. Krajský soud proto v dané věci uzavřel,
že u žalobce z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu došlo k poklesu pracovní
schopnosti v míře 40 %, což zakládá pouze invaliditu I. stupně.
II. Kasační stížnost žalobce
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě kasační
stížnost opřenou o §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
[6] V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že byť byly ve věci vypracovány tři posudky týkající
se stupně jeho invalidity, žádný z nich se úplně a přesvědčivě nevypořádal s tvrzením o zhoršení
jeho zdravotního stavu. Krajský soud přitom ve svém rozhodnutí pouze přejal hodnocení
Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Stěžovatel pak upozornil na skutečnost,
že se posudkové orgány vůbec nezabývaly možností posoudit jeho osobu z titulu jiného
zdravotního postižení, byť na to stěžovatel výslovně poukazoval svým tvrzením, že se mu zhoršil
především zrak.
[7] Dále stěžovatel tvrdil, že jeho „psychiatrické potíže progradují zdravotní postižení způsobené
diabetem“, na což nebyl brán zřetel vůbec. Krajský soud tak v souvislosti s tvrzeními stěžovatele
neučinil nic, co by rozpory mezi těmito tvrzeními a závěry posudkových orgánů odstranilo.
[8] Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal
vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti sice uvedl, že ji podává také z důvodu podle
ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. z důvodu nepřezkoumatelnosti, ale z jejího obsahu není
vůbec zřejmé, v čem je podle jeho názoru napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Zda jeho
nepřezkoumatelnost spočívá v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Pouhý odkaz na ustanovení zákona nelze považovat za řádný stížní bod, neboť je zcela obecným
tvrzením, ze kterého není patrno, jakých konkrétních pochybení se měl krajský soud dopustit.
Nejvyšší správní soud se otázkou konkretizace stížních námitek zabýval již v celé řadě
svých rozhodnutí, přičemž např. v usnesení ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, vyslovil,
že „není důvodem kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel toliko zákonný text tohoto
ustanovení nebo jeho část, aniž by jej v konkrétní věci specifikoval, a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady
v právním úsudku, jichž se soud podle stěžovatele dopustil“. Z uvedených důvodů se proto Nejvyšší
správní soud nemohl námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku zabývat.
[11] Podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění pojištěnec je invalidní, jestliže z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %.
[12] Podle §39 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění jestliže pracovní schopnost
pojištěnce poklesla nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně.
[13] Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že krajský soud ve svém rozhodnutí pouze
přejal hodnocení Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, Nejvyšší správní soud
již opakovaně judikoval, že posouzení zdravotního stavu a souvisejícího zbytkového pracovního
potenciálu je věcí odborně medicínskou, k níž nemá soud potřebné odborné znalosti, a proto
se vždy obrací k osobám, které jimi disponují, aby se k těmto otázkám vyjádřily. Pro účely
přezkumného soudního řízení ve věcech důchodového pojištění posuzuje zdravotní stav
a pracovní schopnost fyzických osob Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tím účelem
zřizuje jako své orgány posudkové komise ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004, č. j. 5 Ads 34/2003 – 82). Ve zpracovaném
posudku se hodnotí nejen celkový zdravotní stav a dochované pracovní schopnosti pojištěnce,
ale zaujímají se v něm i posudkové závěry o invaliditě a jejím vzniku. Tento posudek je tedy
v přezkumném soudním řízení stěžejním důkazem, a tudíž je zapotřebí klást zvýšený důraz
na jeho jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Ads 42/2003 - 2, ze dne 11. 10. 2013, č. j. 4 Ads 42/2013 – 43,
a ze dne 17. 12. 2015, č. j. 7 Ads 198/2015 - 32). Je zcela nezbytné, aby posudek obsahoval
požadované náležitosti. Naprosto zásadním je pak požadavek úplnosti a přesvědčivosti posudku,
přičemž úplnost spočívá v tom, že se v něm posudková komise vypořádá se všemi rozhodnými
skutečnostmi, tedy i s těmi, které namítá účastník uplatňující nárok na invalidní důchod, jakož
i v tom, zda podaný posudek obsahuje řádné odůvodnění posudkového závěru tak,
aby byl přesvědčivý pro soud, který nemá, a ani nemůže mít, odborné lékařské znalosti, které jsou
pro posouzení invalidity zásadního významu.
[14] V kontextu shora uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že na základě
stěžovatelem podané žádosti o změnu výše invalidního důchodu byl jeho zdravotní stav
hodnocen nejdříve posudkovým lékařem Okresní správy sociálního zabezpečení Karviná dne
30. 9. 2015 se závěrem, že „rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce
s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti je zdravotní postižení uvedené v kapitole IV., položce
2c přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., pro které se stanovuje míra poklesu pracovní schopnosti 40 %“.
K námitkám stěžovatele byl jeho zdravotní stav přezkoumán posudkovou lékařkou žalované dne
26. 1. 2016 se shodným závěrem o rozhodující příčině dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu, jaký určil již dříve lékař Okresní správy sociálního zabezpečení Karviná, a tedy
i se shodným posudkovým závěrem poklesu pracovní schopnosti o 40 %.
[15] Na žádost krajského soudu byl dne 17. 8. 2016 vypracován Posudkovou komisí
Ministerstva práce a sociálních věcí posudek, který mimo jiné vycházel z odborných nálezů
diabetologického vyšetření ze dne 1. 9. 2015, vyšetření očního lékaře ze dne 21. 8. 2015
a psychiatrického vyšetření ze dne 17. 8. 2015. Stěžovatel se jednání Posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí osobně zúčastnil, přičemž nepředložil žádné nové lékařské
zprávy oproti těm, které měla komise již k dispozici a jsou uvedeny v posudku samotném.
Stěžovatel Posudkové komisi Ministerstva práce a sociálních věcí sdělil, že má problémy s okem
a cukrovkou. V rámci hodnocení zdravotního stavu stěžovatele Posudková komise Ministerstva
práce a sociálních věcí uvedla, že „psychický stav a duševní schopnosti bez alterace, je mobilní bez opěrných
pomůcek, akce srdeční pravidelná oběhově komp., na plicích dýchání bvf. Dle kontrolního vyšetření diabetoložkou
1. 9. 2015 je dlouhodobá kompenzace diabetu mimo doporučené hodnoty, glukóza je dlouhodobě vyšší, (…),
subj. neuváděl dušnost ani stenokardie, byl oběhově i tlakově komp. Tlak 140/80. Poslední kontrolní vyšetření
oční lékařkou měl 21. 8. 2015, je po úrazu pravého oka, který utrpěl při sekání kovů v garáži 17. 2. 2008,
byl ošetřen v Karviné, kovový fragment byl vytažen, nicméně došlo k rozvoji slepoty pravého oka, na monokulus
je dlouhodobě adaptován, z očního hlediska dle této kontroly není schopen vykonávat práce náročné na prostorové
vidění a práce fyzicky těžké. Vidění na levém oku je v normě – 6/6, na očním pozadí bez diabetických změn,
bez renopatie na perimetru je nevýrazné zúžení 10-15 stupňů periferně, nitrooční tlak v normě. 17. 8. 2015
byl poprvé vyšetřen psychiatrem, uvedl několik stresujících faktorů, úraz oka 17. 2. 2008 při sekání kovů
v garáži, dále uvedl, že od roku 2013 je na ÚP, dále deprese z nakupení situačních faktorů, apatii, stav hodnotí
jako protrahovanou expresivní reaktivitu. K datu rozhodnutí nebyl schopen pracovat v zaměstnáních náročných
na prostorové vidění, nemohl pracovat dále v riziku, ve výškách a vykonávat těžkou fyzickou práci.“
V posudkovém závěru se pak Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí ztotožnila
se zatříděním rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele tak,
jak již dříve učinil posudkový lékař Okresní správy sociálního zabezpečení Karviná a posudková
lékařka žalované. Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí tak vyhodnotila,
že „[k] datu vydání napadeného rozhodnutí byl stěžovatel invalidní podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém
pojištění. Šlo o invaliditu prvního stupně podle §39 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. (…)
Šlo o pokles pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 35 %,
nedosahoval však více než 49 %.“
[16] Namítl-li dále stěžovatel, že nebyly posouzeny všechny jeho zdravotní problémy, když
konkrétně uváděl diabetes, zhoršující se zrak a psychiatrické potíže, pak tomuto tvrzení Nejvyšší
správní soud nepřisvědčil. Z posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí
je totiž naprosto zřejmé, že právě tyto potíže byly v rámci hodnocení zdravotního stavu
stěžovatele stěžejní otázkou, přičemž tvoří samotný základ posudkového zhodnocení, jak ostatně
plyne z výše citovaných závěrů komise. Nejvyšší správní soud tak považuje za nesporné,
že stěžovatelem uváděná onemocnění a postižení byla Posudkovou komisí Ministerstva práce
a sociálních věcí v rámci hodnocení jeho zdravotního stavu posuzována. Nadto je možné
poukázat na skutečnost, že se uváděnými zdravotními komplikacemi zabývala již posudková
lékařka žalované, jakož i dříve posudkový lékař Okresní správy sociálního zabezpečení Karviná,
jejichž závěry byly hodnocením Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí
potvrzeny, resp. se tyto shodují.
[17] Posudek vypracovaný Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí
tak Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako úplný a přesvědčivý, přičemž se v něm komise
vypořádala se všemi rozhodnými skutečnostmi a stěžovatelem tvrzenými potížemi. Předmětný
posudek rovněž obsahuje náležité odůvodnění posudkového závěru, který je pro soud, jenž
nemůže mít odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity závisí, zcela zásadní. Nutno
podotknout, že i složení Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí bylo v daném
případě plně odpovídající, když jejími členy byli lékaři s odborností interní lékařství a posudkové
lékařství. V tomto kontextu je třeba opětovně poukázat také na skutečnost, že v řešené věci byly
vypracovány (nezávisle na sobě) tři odborné lékařské posudky týkající se zdravotního stavu
stěžovatele, přičemž všechny uvádějí stejný posudkový závěr, a tudíž v hodnocení zdravotního
stavu stěžovatele nelze shledat jakýkoliv rozpor. Nejvyšší správní soud proto nemá důvod
pochybovat o správnosti závěrů týkajících se posouzení zdravotního stavu stěžovatele. Krajský
soud se poté dostatečně vypořádal s žalobními námitkami stěžovatele, řádně zdůvodnil své závěry
a napadený rozsudek je tedy plně přezkoumatelný.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první a odst. 2 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch
a žalovaná proto, že je orgánem důchodového pojištění, jemuž toto právo zákon nepřiznává.
Proto Nejvyšší správní soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
[20] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016,
č. j. Na 264/2016 – 14, pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem JUDr. Milan Ostřížek,
advokát. Náklady na odměnu za zastupování tak v daném případě nese stát. Zástupce stěžovatele
podle obsahu soudního spisu učinil ve věci dva úkony právní služby, tj. převzetí a přípravu věci
[§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní
tarif“)] a písemné podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna
je tedy tvořena částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby ve smyslu §7 a §9 odst. 2
advokátního tarifu, k níž náleží paušální náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu ve výši 2 x 300 Kč. Náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti tudíž činí celkem 2600 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu