ECLI:CZ:NSS:2017:2.AFS.263.2016:80
sp. zn. 2 Afs 263/2016 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Den Braven
Czech and Slovak, a. s., se sídlem Úvalno 353, Úvalno, zastoupená Mgr. Karlem
Ležatkou, advokátem se sídlem 28. října 1610/95, Ostrava, proti žalovanému: Celní úřad
pro hlavní město Prahu, se sídlem Washingtonova 7, Praha 1, ve věci žalob proti
exekučním příkazům ze dne 11. 6. 2014, č. j. 85118-3/2014-510000-42.1, ze dne 11. 6. 2014,
č. j. 85369-2/2014-510000-42.1, ze dne 11. 6. 2014, č. j. 85153-3/2014-510000-42.1, ze dne
11. 6. 2014, č. j. 85289-2/2014-51000042.1, ze dne 11. 6. 2014, č. j. 85534-2/2014-510000-42.1,
ze dne 11. 6. 2014, č. j. 85187-3/2014-510000-42.1, ze dne 10. 6. 2014,
č. j. 85638-2/2014-510000-42.1, ze dne 11. 6. 2014, č. j. 85192-3/2014-510000-42.1, ze dne
11. 6. 2014, č. j. 85499-2/2014-510000-42.1, ze dne 11. 6. 2014, č. j. 85552-2/2014-510000-42.1,
ze dne 30. 6. 2014, č. j. 97313/2014-510000-42.1, a proti rozhodnutím žalovaného ze dne
8. 8. 2014, č. j. 109675-19/2014-510000-11, ze dne 8. 8. 2014, č. j. 109675-24/2014-510000-11,
ze dne 8. 8. 2014, č. j. 109675-15/2014-510000-11, ze dne 8. 8. 2014,
č. j. 109675-11/2014-510000-11, ze dne 8. 8. 2014, č. j. 109675-38/2014-510000-11, ze dne
8. 8. 2014, č. j. 109675-13/2014-510000-11, ze dne 8. 8. 2014, č. j. 109675-56/2014-510000-11,
ze dne 8. 8. 2014, č. j. 109675-12/2014-510000-11, ze dne 8. 8. 2014,
č. j. 109675-47/2014-510000-11, ze dne 8. 8. 2014, č. j. 109675-65/2014-510000-11, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2016,
č. j. 11 Af 64/2014 - 83,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2016, č. j. 11 Af 64/2014 - 83,
se ve výroku II. a III. zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí městského soudu
[1] Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem ve výroku I. odmítl
pro opožděnost žaloby proti exekučním příkazům ze dne 11. 6. 2014,
č. j. 85118-3/2014-510000-42.1, ze dne 11. 6. 2014, č. j. 85369-2/2014-510000-42.1, ze dne
11. 6. 2014, č. j. 85153-3/2014-510000-42.1, ze dne 11. 6. 2014, č. j. 85289-2/2014-51000042.1,
ze dne 11. 6. 2014, č. j. 85534-2/2014-510000-42.1, ze dne 11. 6. 2014,
č. j. 85187-3/2014-510000-42.1, ze dne 10. 6. 2014, č. j. 85638-2/2014-510000-42.1, ze dne
11. 6. 2014, č. j. 85192-3/2014-510000-42.1, ze dne 11. 6. 2014, č. j. 85499-2/2014-510000-42.1,
ze dne 11. 6. 2014, č. j. 85552-2/2014-510000-42.1.
[2] Výrokem II. pak městský soud zrušil exekuční příkaz ze dne 30. 6. 2014,
č. j. 97313/2014-510000-42.1, a rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 8. 2014,
č. j. 109675-19/2014-510000-11, ze dne 8. 8. 2014, č. j. 109675-24/2014-510000-11, ze dne
8. 8. 2014, č. j. 109675-15/2014-510000-11, ze dne 8. 8. 2014, č. j. 109675-11/2014-510000-11,
ze dne 8. 8. 2014, č. j. 109675-38/2014-510000-11, ze dne 8. 8. 2014,
č. j. 109675-13/2014-510000-11, ze dne 8. 8. 2014, č. j. 109675-56/2014-510000-11, ze dne
8. 8. 2014, č. j. 109675-12/2014-510000-11, ze dne 8. 8. 2014, č. j. 109675-47/2014-510000-11,
ze dne 8. 8. 2014, č. j. 109675-65/2014-510000-11, kterými byly exekuční příkazy ze dne
10. 6. 2014 a ze dne 11. 6. 2014 změněny ve všech případech tak, že bylo napraveno pochybení,
které vzniklo při přepisu dat při vyhotovení exekučního příkazu opomenutím textu „úroky
z prodlení ve výši“ a záměnou textu „splatný dne“ s textem „nedoplatek ve výši“; ve zbytku byly
námitky žalobkyně žalovaným zamítnuty, se závěrem, že hodnoty jak datové, tak i peněžní byly
uvedeny správně.
[3] Výrokem III. uložil městský soud žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady
řízení.
[4] V odůvodnění rozsudku městský soud nejprve zrekapituloval dosavadní průběh dané
věci, přičemž konstatoval, že z obsahu správních spisů vyplývá, že exekuční příkazy ze dne
10. 6. 2014 a ze dne 11. 6. 2014 byly doručeny žalobkyni dne 22. 6. 2014. Doručením exekučních
příkazů počala běžet dvouměsíční lhůta pro podání žaloby, která uplynula dne 22. 8. 2014.
Protože žaloby proti výše uvedeným exekučním příkazům byly podány po uplynutí zákonem
stanovené lhůty (dne 13. 10. 2014), rozhodl městský soud tak, že je odmítl (výrok I. napadeného
rozsudku).
[5] Městský soud poté přistoupil k přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 8. 2014
a exekučního příkazu ze dne 30. 6. 2014. V daném případě podle městského soudu nebylo sporu
o tom, že rozhodnutími, jimiž byla žalobkyni uložena povinnost k peněžitému plnění, byly
dodatečné platební výměry, které byly vydány Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj a kterými
bylo žalobkyni doměřeno clo a předepsáno penále s tím, že vyměřené částky jsou splatné
v 10denní lhůtě ode dne doručení dodatečného platebního výměru. S přihlédnutím k námitce
žalobkyně, že jí není nic známo o tom, že by existovalo jakékoliv rozhodnutí, podle něhož
by proti ní měla být vedena exekuce, když dodatečné platební výměry byly doručovány nikoliv
zástupci žalobkyně, ale jeho substitutovi, zabýval se městský soud otázkou, zda byly splněny
podmínky pro to, aby exekuce byla zahájena.
[6] S odkazem na dikci §41 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „daňový řád“) poté městský soud vyslovil závěr, že jakkoliv byl zástupce
žalobkyně Mgr. David Neveselý oprávněn na základě plné moci ze dne 19. 3. 2014 ustanovit
za sebe zástupce (tj. substituta), substitut se nestal zástupcem žalobkyně. Zástupcem žalobkyně
tedy zůstal pouze Mgr. David Neveselý. Pokud tedy mělo být doručováno zástupci žalobkyně,
měly být dodatečné platební výměry doručovány Mgr. Davidu Neveselému, tedy rozhodně
ne substitutovi Mgr. Ing. Janu Krejsovi. K tomu městský soud poukázal na ustálenou judikaturu
Nejvyššího správního soudu, podle které doručování substitutovi nevyvolává právní účinky, které
zákon spojuje s doručováním účastníkům řízení či jejich zástupcům, neboť zástupcem může
být pouze ten, komu účastník řízení udělil plnou moc k zastupování, a to i za situace, kdy vyjádří
souhlas, aby jím zvolený zástupce mohl ustanovit další subjekt jako substituta.
[7] Dodatečné platební výměry, které byly vydány Celním úřadem pro Moravskoslezský
kraj, tudíž městský soud nepovažoval za řádně doručené, v důsledku čehož na ně nebylo možné
hledět jako na účinné, protože nebyly řádně oznámeny. Nebyl tak splněn jeden ze zákonem
stanovených předpokladů pro to, aby mohl být učiněn závěr o vykonatelnosti
dodatečných platebních výměrů, neboť jedním z těchto předpokladů je skutečnost,
že jde o rozhodnutí, které je účinné. K tomu, aby bylo možno přistoupit k exekuci, bylo nutné,
aby existoval vykonatelný exekuční titul, v daném případě vykonatelné dodatečné platební
výměry.
[8] Podle městského soudu žalovaný při rozhodování o námitkách proti exekučním
příkazům ze dne 10. 6. 2014 a ze dne 11. 6. 2014 a při vydání exekučního příkazu ze dne
30. 6. 2014 vycházel z toho, že dodatečné platební výměry jsou vykonatelné. Z obsahu správního
spisu, z exekučního příkazu ze dne 30. 6. 2014 a z napadených rozhodnutí ze dne 8. 8. 2014 však
podle městského soudu nevyplývá, že by se žalovaný otázkou, zda exekuční titul je skutečně
vykonatelným, zabýval. Skutečnost, že Celní úřad pro Moravskoslezský kraj doručoval dodatečné
platební výměry nikoliv zástupci žalobkyně, popř. žalobkyni samé, nýbrž substitutovi, ponechal
žalovaný zcela bez povšimnutí. V tomto kontextu pak městský soud vyhodnotil žalobou
napadená rozhodnutí ve všech případech jako nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů,
protože z jejich obsahu nebylo zřejmé, z jakých skutečností žalovaný vycházel, když dospěl
k závěru, že podmínka existence vykonatelného exekučního titulu je splněna.
[9] Námitkami nesrozumitelnosti exekučních příkazů ze dne 10. 6. 2014 a ze dne
11. 6. 2014 se městský soud nezabýval, když žalobu proti nim odmítl. Pokud žalobkyně dále
namítla, že napadená rozhodnutí obsahují nesmyslné odkazy, s tímto tvrzením městský soud
nesouhlasil. K námitce o nedostatku odůvodnění výše exekučních nákladů městský soud uvedl,
že z exekučních příkazů bylo zřejmé, že dlužná částka, která je uvedena konkrétně, se zvyšuje
podle §182 a §183 daňového řádu o exekuční náklady, které v daném případě spočívají
v nákladech za nařízení daňové exekuce. Výše nákladů řízení tedy vyplývá ze zákona, přitom
z odkazu na §183 daňového řádu je patrno, z jakého právního ustanovení při stanovení výše
exekučních nákladů správní orgán vycházel. Podle městského soudu pak tento právní názor
obdobně platí i ve vztahu k úrokům z prodlení. Městský soud se také zabýval námitkou
žalobkyně, že žalovaný nebyl místně příslušným celním úřadem k vydání napadených rozhodnutí,
když má žalobkyně sídlo v obci, která do místní příslušnosti Celního úřadu pro hl. m. Prahu
nespadá. K tomu městský soud konstatoval, že žalobkyně podala celní prohlášení u Celního
úřadu Praha 2. Podáním celního prohlášení byla založena místní příslušnost tohoto celního
úřadu, neboť ani celní zákon, ani jiný právní předpis či mezinárodní smlouva nestanoví jinak.
Žalovaný je přitom právním nástupcem celního úřadu, jehož místní příslušnost byla založena
podáním celního prohlášení. Ačkoliv tedy kontrolu provedl Celní úřad pro Moravskoslezský kraj,
tj. celní úřad podle sídla žalobkyně, který vydal i dodatečné platební výměry, výběrem
a vymáháním vyměřeného cla zůstal pověřen ten celní úřad, u něhož bylo celní prohlášení
podáno - Celní úřad pro hl. m. Prahu. Namítla-li žalobkyně též porušení §175 daňového řádu,
učinila tak ve zcela obecné rovině, přičemž městskému soudu nebylo zřejmé, v čem mělo
být ustanovení §175 daňového řádu porušeno, a proto tuto námitku shledal nedůvodnou.
[10] Městský soud po posouzení námitek uplatněných v podané žalobě dospěl k závěru,
že žalobou napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, když
se žalovaný dostatečným způsobem nevypořádal s otázkou, zda existuje vykonatelný exekuční
titul, tj. vykonatelné dodatečné platební výměry vydané Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj.
Soud proto žalobou napadená rozhodnutí uvedená ve výroku II. nyní napadeného rozsudku
zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
II. Kasační stížnost žalovaného
[11] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) proti tomuto rozsudku, v rozsahu výroků II. a III. podal
v zákonné lhůtě kasační stížnost opřenou o §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[12] V kasační stížnosti předně namítl, že městský soud nesprávně posoudil klíčovou otázku
spočívající v založení právních účinků, které zákon spojuje s doručováním písemností účastníkům
řízení či jejich zástupcům podle §47 daňového řádu. Stěžovatel tak projevil nesouhlas
s hodnocením věci městským soudem i přesto, že otázka doručování zástupcům již byla
opakovaně řešena Nejvyšším správním soudem. Městský soud totiž podle názoru stěžovatele
učinil svůj závěr pouze v rovině zobecnění, podle ustálené judikatury, aniž by věc hodnotil podle
konkrétních okolností vyplývajících z předmětné věci.
[13] Stěžovatel dále uvedl, že žalobkyně vyjádřením ze dne 19. 12. 2014 tvrdila, že studiem
obsahu jeho dřívějšího vyjádření ve věci zjistila chybu v doručování podkladového rozhodnutí,
které správní orgán zaslal do datové schránky třetí osobě. Tuto písemnost však městský soud
stěžovateli k replice nezaslal, přičemž v daném případě ani nenařídil jednání, byť stěžovatel jeho
provedení navrhoval.
[14] S odkazem na §28 a §29 daňového řádu pak stěžovatel konstatoval, že pokud si zástupce
daňového subjektu v podobě advokáta nebo daňového poradce za sebe může zvolit dalšího
zástupce (substituta), pak tento substitut nastupuje do role zástupce v takovém rozsahu, který
byl určen v plné moci (zástupce – substitut), a s ohledem na zmocnění, které bylo uděleno
daňovým subjektem zástupci. V této souvislosti stěžovatel také zrekapituloval průběh správního
řízení, přičemž uzavřel, že žalobkyně v plné moci jednoznačně projevila vůli, že si její zástupce
za sebe může ustanovit zástupce dalšího (tj. substituta). Zástupce žalobkyně si potom v rozsahu
uděleného zmocnění zvolil substituta, který se tak stal zástupcem žalobkyně. Substitut
byl zmocněn vedle vykonávání veškerých úkonů i k přijímání písemností (v plné moci nebylo
ustanoveno, že by nemohl přijímat meritorní rozhodnutí ve věci). Pokud jde o otázku
vykonatelnosti exekučního titulu (tj. dodatečného platebního výměru), pak se touto stěžovatel
v napadených rozhodnutích nezabýval, neboť takovou námitku v daném řízení žalobkyně
nevznesla, přičemž stěžovatel byl přesvědčen, že při doručování bylo postupováno v souladu
se zákonem. Podle stěžovatele je v nyní řešené věci zřejmé, že dodatečné platební výměry byly
vydány v návaznosti na ukončenou kontrolu po propuštění zboží. Z předmětných plných mocí
tak nepochybně vyplývá, že žalobkyně svého zástupce zplnomocnila i pro účely doměřovacího
řízení, jehož výsledkem bylo vydání dodatečných platebních výměrů.
[15] Stěžovatel je přesvědčen, že městským soudem vytýkané nedostatky ohledně předmětu
plných mocí a otázky doručování substitutovi mohly být objasněny v rámci nařízeného ústního
jednání, které však městský soud, i přes výslovný návrh stěžovatele, nenařídil.
[16] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[17] Žalobkyně se ke kasační stížnosti žalovaného nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v podané kasační stížnosti, přičemž shledal,
že je kasační stížnost důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud vyhodnotil, že se městský soud při projednání dané věci dopustil
procesních pochybení, která mohla mít za následek nezákonnost napadeného rozsudku.
[20] Předně městský soud pochybil, pokud rozhodnutí stěžovatele zrušil postupem podle §76
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[21] Podle §76 odst. 1 písm. s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání
rozsudkem a) pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
b) proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo
v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění, c) pro podstatné porušení ustanovení o řízení
před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[22] Uvedené vady řízení představují natolik závažná pochybení správního orgánu,
že napadené rozhodnutí v případě jejich výskytu nemůže obstát, a jednání o věci samé by tudíž
nemohlo výsledek soudního řízení nijak ovlivnit a jeho konání by bylo v rozporu se zásadou
procesní ekonomie a zásadou rychlosti a plynulosti soudního řízení. Okolnosti odůvodňující
tento postup tak musí být zřejmé přímo z rozhodnutí nebo obsahu správního spisu.
[23] V posuzovaném případě zrušil městský soud rozhodnutí stěžovatele bez jednání
s odkazem na §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Tento
postup odůvodnil tím, že se stěžovatel v napadených rozhodnutích ze dne 8. 8. 2014 o námitkách
proti exekučním příkazům ze dne 10. 6. 2014 a ze dne 11. 6. 2014 a v exekučním příkazu ze dne
30. 6. 2014 nezabýval otázkou vykonatelnosti exekučních titulů, na základě kterých byly exekuční
příkazy vydány. Stěžovatel nyní namítá, že žalobkyně vykonatelnost exekučních titulů
v námitkách proti exekučním příkazům nezpochybňovala, a proto se jí v rozhodnutích
o námitkách nezabýval.
[24] O nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů pro nedostatek důvodů lze hovořit
v situaci, kdy se správní orgán v rozhodnutí řádně nevypořádá se všemi námitkami účastníků
řízení, případně své rozhodnutí neodůvodní vůbec nebo nedostatečně vzhledem
k požadavkům zákona (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006,
č. j. 2 As 37/2006 - 63).
[25] Z judikatury Nejvyššího správního soudu zároveň vyplývá, že vykonatelnost exekučního
titulu lze přezkoumat v řízení o námitkách proti rozhodnutí o nařízení exekuce či v rámci
soudního přezkumu těchto rozhodnutí (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 75, nebo rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004 - 54). Námitka podle §159
daňového řádu však není řádným opravným prostředkem proti exekučnímu příkazu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 7 Afs 131/2015 - 32,
č. 3381/2016 Sb. NSS).
[26] Vykonatelnost exekučního titulu však není otázkou, kterou by se měl správce daně
v řízení o námitce zabývat z úřední povinnosti. V řízení o námitce se podle §159 odst. 4
daňového řádu použije obdobně §112 daňového řádu, který stanoví náležitosti odvolání. Podle
§112 odst. 1 písm. d) daňového řádu musí odvolání obsahovat uvedení důvodů, v nichž jsou
spatřovány nesprávnosti nebo nezákonnosti napadeného rozhodnutí (zde úkonu správce daně
při placení daní). Řízení o námitce je tedy v dispozici daňového subjektu, který vymezuje rozsah
otázek, kterými se správce daně v rozhodnutí o námitce musí zabývat a k nimž se musí vyjádřit
v odůvodnění rozhodnutí o námitce (srov. §102 odst. 3 daňového řádu). Otázkou vykonatelnosti
exekučního titulu se tak správce daně v řízení o námitce proti exekučnímu příkazu zabývá
v případě, kdy je tato vlastnost exekučního titulu daňovým subjektem zpochybňována.
[27] V dané věci žalobkyně v námitkách proti exekučním příkazům ze dne 10. 6. 2014 a ze dne
11. 6. 2014 namítla pouze neurčitost a vnitřní rozpornost exekučních příkazů v důsledku chybně
uvedených peněžních částek, absenci odůvodnění výše nákladů exekuce, místní nepříslušnost
rozhodujícího orgánu a nicotnost exekučního příkazu s odkazem na uvedené vady. Obdobně
pak žalobkyně postupovala v případě exekučního příkazu ze dne 30. 6. 2014, kdy se však omezila
pouze na námitky týkající se absence odůvodnění výše nákladů exekuce a místní nepříslušnosti
rozhodujícího orgánu. Předmětné námitky a procesní postup žalobkyně ve věci však v žádném
bodě nezpochybňovaly vykonatelnost exekučního titulu, na základě něhož byly exekuční příkazy
vydány; ten byl přitom v exekučních příkazech vždy označen číslem jednacím.
[28] S ohledem na výše uvedené tedy stěžovatel nepochybil, pokud se v rozhodnutích
o námitkách nezabýval vykonatelností exekučního titulu ani se nevyjádřil k žalobkyní
neuplatněnému argumentu zpochybňujícímu řádné doručení exekučního titulu. Rozhodnutí
o námitkách nelze z tohoto důvodu považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
a městský soud v tomto ohledu věc nesprávně posoudil. V důsledku toho tedy ani nebyly splněny
podmínky pro postup ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[29] Jelikož stěžovatel nesouhlasil s projednáním věci bez nařízení jednání, nebylo ve shora
uvedeném kontextu ani možné věc projednat bez jednání podle §51 odst. 1 s. ř. s., a řízení
před městským soudem proto bylo zatíženo procesní vadou.
[30] Nejvyšší správní soud dále přihlédl k námitce, že stěžovateli nebyla doručena replika
žalobkyně ze dne 19. 12. 2014, v níž žalobkyně upřesnila námitku neúčinnosti doručení
dodatečných platebních výměrů uvedenou ve správní žalobě.
[31] Komunikaci soudu s účastníky řízení po podání žaloby proti rozhodnutí správního
orgánu upravuje zejména §74 odst. 1 s. ř. s., podle něhož předseda senátu doručí žalobu žalovanému
do vlastních rukou a doručí ji těm osobám zúčastněným na řízení, jejichž okruh je ze žaloby zřejmý. Současně
uloží žalovanému, aby nejdéle ve lhůtě jednoho měsíce předložil správní spisy a své vyjádření k žalobě. Došlé
vyjádření doručí žalobci a osobám zúčastněným na řízení; přitom může žalobci uložit, aby podal repliku.
[32] V rozsudku ze dne 6. 12. 2007, č. j. 2 Afs 91/2007 - 90, pak Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že „[n]edoručení vyjádření druhému účastníku řízení za situace, kdy je soudem o žalobě rozhodováno
bez jednání a za situace, kdy soud z tohoto vyjádření ve svém rozsudku vycházel, je vadou řízení.“ Účastníci
řízení musejí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit
rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit. To je podstatné zejména v situaci,
kdy soud rozhoduje o věci bez jednání, při kterém mají účastníci zpravidla možnost
se s případnými podáními druhého účastníka seznámit. Nikoliv každé nedoručení vyjádření
či repliky však bude představovat takovou vadu řízení, která povede ke zrušení napadeného
rozsudku. Z hlediska zachování práva na spravedlivý proces je nutné, aby byla účastníkům
zaslána všechna relevantní vyjádření. Pokud již půjde o vyjádření nepřínosné a repetitivní, nemusí
z něj soud vycházet a účastník na ně není povinen reagovat (srov. shora citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu).
[33] V posuzovaném případě žalobkyně v replice ze dne 19. 12. 2014 upřesnila svoji námitku,
že dodatečné platební výměry nebyly řádně doručeny, a exekuční tituly, na základě kterých byly
vydány exekuční příkazy, nebyly vykonatelné. Tato námitka byla v žalobě formulována zcela
obecně a neurčitě, jelikož žalobkyně zde pouze uvedla, že jí není známo nic o tom „…,
že by existovalo jakékoliv rozhodnutí, podle něhož by proti němu měla být vedena exekuce“. Toto tvrzení
samo o sobě působí spíše účelově a nelze z něj bez dalšího dovozovat, že žalobkyně zpochybňuje
relevanci doručení dodatečných platebních výměrů substitutovi svého zástupce v řízení před
celními orgány, jak následně uvedla teprve v replice k vyjádření stěžovatele. Jelikož replika ze dne
19. 12. 2014 stěžovateli nebyla městským soudem doručena a v řízení o námitkách žalobkyně
námitku neúčinného doručení exekučního titulu nevznesla, stěžovatel s touto námitkou vůbec
nebyl seznámen a neměl možnost na ni v řízení před městským soudem reagovat. Městský soud
přitom z repliky v napadeném rozsudku vycházel – její obsah uvádí v rekapitulační části
odůvodnění rozsudku a následně také při posouzení právní otázky účinnosti doručení
dodatečných platebních výměrů.
[34] Městský soud tak za situace, kdy o věci rozhodoval bez jednání (ačkoliv pro takový
postup nebyly splněny podmínky), nedoručil stěžovateli repliku žalobkyně obsahující skutečnosti
zjevně relevantní pro posouzení daného případu, přičemž z této repliky následně ve svém
rozsudku vycházel. Městský soud tak zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto
přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku městského soudu ve výroku II. a III.
[35] S ohledem na to se Nejvyšší správní soud již meritorně nezabýval právní otázkou
účinnosti doručování substitutovi zástupce žalobce podle daňového řádu.
[36] Uvedené vady se nevztahují na výrok I. napadeného rozsudku, přičemž stěžovatel proti
tomuto výroku nic nenamítal. Ve výroku I. tedy zůstává rozsudek městského soudu nedotčen.
IV. Závěr a náklady řízení
[37] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského
soudu v rozsahu výroků II. a III. ve smyslu §110 odst. 1 věty první s. ř. s. a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení, ve kterém bude městský soud vázán vysloveným právním názorem podle
§110 odst. 4 s. ř. s. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho
nařízení.
[38] V novém rozhodnutí ve věci městský soud podle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu