ECLI:CZ:NSS:2017:2.AS.102.2017:47
sp. zn. 2 As 102/2017 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: M. H., zastoupený
JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem Horní 6, Havlíčkův Brod, proti žalovanému:
Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, za účasti osob zúčastněných na
řízení: I) ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Teplická 874/8, Děčín, II) E.ON Distribuce, a. s.,
se sídlem Lidická 36, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 1. 2016,
č. j. KUJI 7385/2016, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 22. 2. 2017, č. j. 30 A 23/2016 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce ani osoby zúčastněné na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce je vlastníkem pozemku, orné půdy, parc. č. X v katastrálním území X. Pozemek
žalobce protíná trasa nadzemního elektrického vedení o napětí 110 kV. Z důvodu stavby dalšího
elektrického vedení o napětí 400 kV, které má to stávající křížit, je třeba postavit nový
podchodový stožár na sousedním pozemku v trase současného vedení. S umístěním nového
stožáru a snížením stávajícího vedení žalobce nesouhlasí.
[2] Dne 12. 11. 2015 vydal Městský úřad Havlíčkův Brod na návrh
osoby zúčastněné na řízení I) územní rozhodnutí č. j. ST/969/2015/Ve
(dále jen „městský úřad“ a „územní rozhodnutí“), kterým rozhodl o umístění stavby označené
jako „HAVLÍČKŮV BROD – PŘELOŽKA V1304 – ČEPS Havlíčkův Brod, Mírovka, Suchá,
Baštínov 1x PODCHODOVÝ PŘÍHRADOVÝ STOŽÁR 110 kV V TRASE STÁVAJÍCÍHO
VEDENÍ“ (dále jen „přeložka“) na pozemkových parcelách č. X, X a X v katastrálním území X
a na parcelách č. X a X v katastrálním území X. Žalobce proti územnímu rozhodnutí podal
odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl (dále jen „napadené
rozhodnutí“).
[3] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Hradci
Králové v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl.
V odůvodnění krajský soud uvedl, že nový podchodový příhradový stožár má být umístěn v trase
stávajícího elektrického vedení, jehož stavba byla v souladu s tehdejší právní úpravou dle zákona
č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „elektrizační zákon“). Jelikož předmětem povolení je umístění pouze jednoho
sloupu v trase původního elektrického vedení, nejedná se o novou stavbu, ale pouze o změnu
stávající stavby. Stavební změna již existujícího vedení je spojena s oprávněními vyplývajícími
z ustanovení §22 odst. 1 elektrizačního zákona, tedy s právem energetického podniku stavět
a provozovat na cizích nemovitostech v rozsahu vyplývajícím z povolené stavby elektrická
vedení, včetně podpěrných bodů a umisťování vedení na nich. Nemohlo tedy dojít k porušení
§86 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
ve znění pozdějších předpisů, neboť osoba zúčastněná na řízení I) nemusela k žádosti o vydání
územního rozhodnutí dokládat souhlas žalobce. Oprávnění k provedení stavby plyne přímo
ze zákona, a proto pro daný případ nepřichází v úvahu vyvlastňovací řízení.
[4] I přesto, že krajský soud zastává výše uvedený názor, zabýval se rovněž posouzením
přeložky jako nové stavby. Dle odůvodnění územního rozhodnutí umístění přeložky odpovídá
územně plánovací dokumentaci, nachází se v nezastavěném území obce, v koridoru technické
infrastruktury i v koridoru pro umístění vedení veřejně prospěšných staveb, pro které lze práva
k pozemkům a stavbám vyvlastnit. K umístění veřejně prospěšné stavby technické infrastruktury,
k jejíž realizaci lze dle §170 odst. 1 písm. a) stavebního zákona práva k pozemkům a stavbám
vyvlastnit, nemusí žadatel dle §86 odst. 3 stavebního zákona v územním řízení dokládat,
že má k pozemku, na němž má stavba stát, vlastnické či jiné právo. Podmínky vyvlastnění je třeba
zkoumat až ve vyvlastňovacím řízení, a nikoliv již v územním řízení.
[5] K otázce ztížení obhospodařování a bezpečného užívání pozemku krajský soud uvedl,
že přeložka se nenachází na pozemku žalobce. Umístěním přeložky nedojde k porušení §1
odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších
předpisů, neboť nenastane výraznější zásah do zemědělského půdního fondu. Dle §9 odst. 2
výše uvedeného zákona není třeba souhlasu orgánu ochrany zemědělského půdního fondu
pro umístění stožárů nadzemního vedení, pokud nejde o plochu větší než 30 m
2
.
Obhospodařování zemědělského pozemku může být v blízkosti stožáru komplikovanější, správní
orgány nemají nicméně možnost stavbu nepovolit, pokud příslušné zákony stavbu umožňují.
K námitce týkající se obavy o bezpečné využívání pozemku krajský soud uvedl, že na základě
námitky žalobce v územním řízení došlo ke zvýšení stožáru o 3 m na maximální použitelnou
výšku danou technickými požadavky. Žalobce by proto neměl mít obavy obhospodařovat pole
(své i případně sousední) většími zemědělskými stroji.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení
[6] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy namítá nesprávné právní posouzení
krajským soudem a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[7] Stěžovatel namítá, že umístěním přeložky ve spojení s dalšími plánovanými stavbami
přenosové soustavy dojde k zásadnímu zhoršení obdělávatelnosti jeho pozemku a nelze vyloučit
ani ohrožení stěžovatele při využívání zemědělské techniky. Krajský soud považoval přeložku
za změnu stávající stavby, pro kterou není nutné dokládat souhlas vlastníka pozemku, protože
oprávnění vyplývá přímo ze zákona. S tímto nelze souhlasit, neboť přeložka je novou stavbou.
Přestože zůstane zachována původní trasa, dojde k vložení dalšího stožáru, jehož stavba sníží
výšku elektrického vedení. Plánovanou přeložku je tak třeba posoudit jako novou stavbu, jejíž
realizací dochází k výraznému omezení vlastnického práva. Současná právní úprava ve spojení
s čl. 11 Listiny základních práv a svobod má zajišťovat vyšší standard ochrany vlastníka, k čemuž
v posuzovaném případě nedošlo. Dle §86 odst. 3 stavebního zákona není nutný souhlas
vlastníka, pokud lze pozemek vyvlastnit. Podmínkami vyvlastnění se správní orgány měly zabývat
a posoudit, zda byly dle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva
k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, naplněny. Jelikož
se žalovaný ani městský úřad nezabývali splněním těchto podmínek, nebylo možné vydat územní
ani napadené rozhodnutí. Krajský soud tento postup nesprávně aproboval.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje
se zněním napadeného rozsudku.
[9] Osoba zúčastněná na řízení I) se ztotožnila se závěry krajského soudu, že přeložka
představuje pouze změnu stávajícího elektrického vedení. Navrženým technickým řešením stavby
nebudou krácena ani omezena vlastnická práva stěžovatele více, než tomu bylo doposud
při provozování stávajícího energetického zařízení. Obava o zdraví i bezpečnost závisí výhradně
na chování a činnostech stěžovatele v ochranném pásmu elektrického vedení, které se nachází
na dotčené části pozemku. Vzdálenost nového stožáru bude v nejbližším místě k hranici
pozemku stěžovatele 20 m, tudíž nedojde ke zhoršení obdělávatelnosti, protože se jedná
o dostatečnou vzdálenost k využívání zemědělských strojů. Zároveň bude stožár umístěn
na okraji mokřiny, která není zemědělsky obhospodařována.
[10] Osoba zúčastněná na řízení II) ve vyjádření uvedla, že stěžovatel dle §25 odst. 4 zákona
č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích
a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, neudělil souhlas,
proto lze jeho pozemek v nezbytném rozsahu a za náhradu vyvlastnit. Dle §86 odst. 3
stavebního zákona nebyl souhlas stěžovatele podmínkou k vydání územního rozhodnutí, protože
vyvlastnění má posoudit příslušný vyvlastňovací úřad v následném řízení, a nikoliv městský úřad
v průběhu územního řízení. Vzniklo-li oprávnění zřídit a provozovat elektrické vedení na cizím
pozemku dle §22 odst. 3 elektrizačního zákona, zaniká nikoli v důsledku toho, že elektrické
vedení bylo zcela vyměněno, ale jen tehdy, pokud dojde ke zrušení proto, že již nadále v dané
kvalitě a trase nemá existovat. Pokud se nová trasa významně odchýlí od dřívější, je nutno
považovat původní elektrické vedení za zrušené a zákonné věcné břemeno za zaniklé. Právní
zhodnocení, zda jde, či nejde o nové vedení, musí vždy odpovídat konkrétním okolnostem
posuzovaného případu. Obava o bezpečnost stěžovatele není důvodná, neboť provozovatel
distribuční sítě odpovídá za bezpečný provoz při dodržování zákonného ochranného pásma.
Prezentovaná obava je pouhou účelovou argumentací bez reálného základu. Významná je rovněž
skutečnost, že funkční využití pozemku stěžovatele v souladu s platným územním plánem
se nemění.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[12] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal.
[13] Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že napadený rozsudek netrpí žádnými
z nedostatků zakládajících nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Důvody, které krajský soud
vedly k zamítnutí žaloby, jsou z odůvodnění seznatelné. Krajský soud vylíčil konkrétní okolnosti,
o něž své rozhodnutí opřel, uvedl úvahy, kterými se řídil při posouzení žaloby, a popsal závěry,
ke kterým na základě těchto úvah dospěl (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, dostupný tak jako
ostatní zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na www.nssoud.cz). Nejvyšší
správní soud rovněž neshledal, že by krajský soud opomenul vypořádat některou z námitek
uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS).
[14] Ze správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující skutečnosti. Dne 11. 6. 2015
podala osoba zúčastněná na řízení I) návrh na vydání územního rozhodnutí, v němž žádala
o umístění přeložky. Vydané územní rozhodnutí povoluje umístění nového podchodového
stožáru na pozemku par. č. X v katastrálním území X a výměnu vodičů umístěných mezi
podpěrnými body 29 a 30 stávajícího elektrického vedení, mezi něž bude nový stožár zasazen.
Vlastníkem pozemku par. č. X je J. T. (dále jen „sousední vlastník“), který souhlas s umístěním
stožáru vyslovil na počátku roku 2015 prostřednictvím „Smlouvy o uzavření smlouvy o zřízení věcného
břemene – služebnosti a smlouvu o právu provést stavbu“. Vzdálenost stožáru od pozemku stěžovatele
bude ze všech směrů minimálně 20 m. Podchodový stožár se má nacházet na okraji
obdělávaného pole poblíž mokřiny zemědělsky nevyužívané. Na poli stěžovatele žádný nový
stožár umístěn nebude, ale dojde k výměně stávajících vodičů táhnoucích se nad ním a
v důsledku umístění stožáru na sousedním pozemku také ke snížení jejich výšky oproti terénu.
[15] Nejvyšší správní soud se již podobnou věcí stěžovatele v minulosti zabýval
pod sp. zn. 10 As 294/2016. Nejedná se sice o skutkově totožnou věc, neboť 10. senát řešil
umístění stožáru elektrického vedení přímo na pozemku stěžovatele oproti nyní posuzované věci,
kde má nový stožár stát na sousedním pozemku, nicméně co do právního posouzení
lze z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2017, č. j. 10 As 294/2016 – 29,
vycházet, proto na něj soud v podrobnostech odkazuje.
[16] Nejvyšší správní soud předně musí korigovat závěr krajského soudu, podle něhož přeložka
byla pouhou změnou stávající stavby. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá,
že stavba byla hodnocena jako pouhá změna již existujícího vedení, na kterou by se vztahovala
oprávnění vyplývající z elektrizačního zákona. Žalovaný se v rozhodnutí věnoval úpravě
v elektrizačním zákoně, ale z celkového obsahu odůvodnění vyplývá, že na plánovanou přeložku
vztáhl novou právní úpravu obsaženou v energetickém zákoně.
[17] K aplikaci elektrizačního zákona se již vyjádřil Nejvyšší soud, který uvedl, že „[j]estliže
oprávnění zřídit a provozovat elektrické vedení na cizím pozemku vzniklo pro vedení určitého napětí a vymezenou
trasu, přičemž vznik tohoto oprávnění vyplýval z veřejného zájmu na jeho existenci, nelze §22 odst. 3
elektrizačního zákona, který stanoví, že oprávnění zaniká zrušením vedení, vyložit jinak, než že jde o situaci,
kdy vedení nemá již nadále vůbec v takto vymezené kvalitě a trase existovat. Pak samotná skutečnost,
že v původní trase došlo k výměně elektrického vedení téhož napětí, zánik oprávnění zřídit a provozovat vedení
na cizím pozemku způsobit nemohla“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008,
sp. zn. 22 Cdo 216/2006, dostupný na www.nsoud.cz). Ačkoliv elektrizační zákon nezaložil
pouze jednorázové právo ke zřízení stavby bez oprávnění k jakýmkoliv změnám, judikatura
správních soudů dále specifikovala, že oprávnění vzniklé energetickému podniku jako zákonné
věcné břemeno dle elektrizačního zákona není přenosné pro další nové stavby elektrického
vedení, byť se nacházejí v trase dosavadního vedení (viz např. rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 15. 7. 2014, č. j. 30 A 34/2013 - 127, publ. pod č. 3207/2015 Sb. NSS).
Městský soud v Praze konstatoval, že, „celá výměna stožárů, včetně zemních prací, zcela zjevně není pouhou
úpravou stavby, neboť se tu postavila stavba zcela nová (nové stožáry s novým osazením). […] Označit takovou
novou stavbu stožárů elektrického vedení za stavební úpravy stavby dosavadní nikdy žádnou oporu ani v zákoně,
ani v teoretické literatuře nemělo“ (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2006,
č. j. 7 Ca 1/2005 - 33, publ. pod č. 1600/2008 Sb. NSS, obdobně též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 10 As 167/2014 - 51). V posuzovaném případě se trasa
elektrického vedení nezmění, nicméně dojde ke stavbě nového stožáru, který sníží výšku, ve které
se vedení dosud nad pozemkem stěžovatele nachází. Nejedná se tudíž o změnu či pouhou úpravu
stávající stavby, ale o novou stavbu, na kterou se nevztahuje oprávnění dle elektrizačního zákona.
V tomto ohledu je nutné korigovat odůvodnění napadeného rozsudku. Jedná se nicméně o dílčí
vadu odůvodnění napadeného rozsudku, která ve výsledku nemá vliv na jeho zákonnost
a zároveň nezpochybňuje zákonnost územního rozhodnutí, a tak není účelné jej zrušit a věc vrátit
krajskému soudu.
[18] Jelikož Nejvyšší správní soud zastává názor, že v posuzovaném případě je nutné přeložku
posoudit jako novou stavbu, je relevantní námitka stěžovatele týkající se posouzení podmínek
vyvlastnění. Podle §86 odst. 3 stavebního zákona, „[j]estliže žadatel nemá vlastnické právo, smlouvu
nebo doklad o právu provést stavbu nebo opatření k pozemku nebo stavbě, předloží souhlas jejich vlastníka;
to neplatí, lze-li pozemek nebo stavbu vyvlastnit“. Podle §18 odst. 3 písm. b) zákona o vyvlastnění
k žádosti vyvlastnitel připojí územní rozhodnutí, vyžaduje-li jeho vydání pro daný účel
vyvlastnění zvláštní právní předpis a není-li městský úřad, který je vydal, současně vyvlastňovacím
úřadem. Dle právní úpravy po 1. 1. 2013 postačuje ke zřízení nových vedení nadzemní přenosové
nebo distribuční soustavy elektřiny pravomocné územní rozhodnutí. Stavební povolení
ani ohlášení stavebnímu úřadu výše uvedené záměry nevyžadují (srov. §103 stavebního
zákona). Územní rozhodnutí je možné vydat bez prokázání věcněprávního vztahu k dotčeným
nemovitým věcem (§86 odst. 3 stavebního zákona). Současně je pravomocné územní rozhodnutí
předpokladem pro následné zahájení vyvlastňovacího řízení. Odborná literatura dodává, že pokud
„bude smluvní ujednání s vlastníkem absentovat, bude možné se zřizováním zařízení na cizí nemovitosti započít
teprve po nabytí právní moci vyvlastňovacího nálezu. V případě, že by bylo zařízení zřízeno na cizí nemovitosti
bez korespondujícího věcněprávního vztahu, jednalo by se o stavbu neoprávněnou, a to se všemi konsekvencemi,
které tato situace přináší.“ (Eichlerová, K. Energetický zákon: komentář. Praha: Wolters Kluwer,
2016, s. 503).
[19] V územním řízení je nutné pouze posoudit, zda je vyvlastnění teoreticky možné, pokud
žadatel nemá k vydání územního rozhodnutí žádný majetkoprávní titul vztažený k dotčeným
pozemkům. Jednotlivé podmínky pro vyvlastnění se posuzují v samostatném řízení. Nejvyšší
správní soud již uvedl, že „žadatel o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby musí disponovat
majetkoprávním titulem, popřípadě dokladem či smlouvou prokazujícími, že na příslušných pozemcích může
stavět. To není potřeba, pokud lze pozemek nebo stavbu vyvlastnit. O vyvlastnění však není rozhodováno
v územním řízení, ale je o něm zahajováno samostatné vyvlastňovací řízení (srov. §18 zákona o vyvlastnění).
Pro účely územního řízení a aplikace §86 odst. 3 část věty za středníkem stavebního zákona je tak pouze třeba
posoudit předběžnou otázku, zda teoreticky lze pozemek, k němuž žadatel nemá majetkoprávní titul ani souhlas
vlastníka, vyvlastnit. O takové předběžné otázce si přitom stavební úřad v územním řízení může v souladu s §57
odst. 1 písm. c) správního řádu sám učinit úsudek, čímž ovšem není nikterak předjímán výsledek případného
vyvlastňovacího řízení. V otázce předběžného posouzení, zda lze pozemek nebo stavbu vyvlastnit,
je pro stavební úřad v územním řízení rozhodné zejména znění §170 stavebního zákona a zde uvedené účely,
pro které lze k vyvlastnění přistoupit. Zda je skutečně dán veřejný zájem na dosažení takového účelu
a zda jsou naplněny ostatní v zákoně o vyvlastnění uvedené podmínky, ovšem není třeba v územním řízení zvláště
zkoumat, neboť to není jeho předmětem.” (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 7. 2016, č. j. 2 As 21/2016 - 83).
[20] Městský úřad se v územním rozhodnutí zabýval tím, zda lze pozemky dotčené přeložkou
vyvlastnit. Na straně 5 územního rozhodnutí uvedl, že záměr stavby „se nachází i v koridoru
pro umístění vedení veřejně prospěšných staveb, pro která lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit,”
a že stavba vyhovuje požadavkům na využívání území. Dle §170 odst. 1 písm. a) stavebního
zákona „práva k pozemkům a stavbám, potřebná pro uskutečnění staveb nebo jiných veřejně prospěšných
opatření podle tohoto zákona, lze odejmout nebo omezit, jsou-li vymezeny ve vydané územně plánovací
dokumentaci a jde-li o veřejně prospěšnou stavbu dopravní a technické infrastruktury, včetně plochy nezbytné
k zajištění její výstavby a řádného užívání pro stanovený účel“. Energetický zákon v §2 písm. a) přitom
předpokládá, že distribuční soustava je zřizována ve veřejném zájmu. Správní orgány ani krajský
soud proto nepochybily, pokud vyhodnotily, že pozemek lze v daném případě vyvlastnit.
[21] V posuzované věci sousední vlastník souhlasil s umístěním podchodového stožáru
na svém pozemku. Osoba zúčastněná na řízení I) se obrátila také na stěžovatele se žádostí
o vyslovení souhlasu, nikoliv však s umístěním stožáru, ale s umístěním nových vodičů v nižší
výšce, což stěžovatel odmítl. Územní rozhodnutí o umístění stavby v posuzované věci jeho
souhlas nevyžadovalo, neboť je teoreticky možné pozemek vyvlastnit zřízením věcného břemene.
Jelikož stěžovatel neudělil souhlas (s vedením umístěným níže nad jeho pozemkem než dosud),
je nutné o věci zahájit vyvlastňovací řízení, ve kterém se bude vyvlastňovací úřad zabývat
existencí veřejného zájmu na umístění stavby.
[22] Další námitky se týkaly zhoršení obdělávatelnosti pozemku a ohrožení při využívání
zemědělské techniky. Otázkou bezpečnosti se zabýval již městský úřad, který uvedl, že k obavě
stěžovatele ohledně snížení elektrického vedení konstruktivně přistoupil projektant, který
v průběhu územního řízení navýšil stožár na maximální možnou výšku, která odpovídá
požadovaným kritériím. Výška podchodového stožáru se proto zvedla o 3 m. Minimální výška
elektrického vedení nad povrchem bude 9, 89 m. Dosavadní vodiče se nacházejí ve výšce
11,81 m, dojde tedy ke snížení o 1,92 m. Městský úřad tak vyhověl námitce stěžovatele ze dne
24. 8. 2015, který zvýšení požadoval. Vzdálenost mezi terénem a vodiči je dostatečná k zajištění
bezpečného obdělávání pozemku, a jelikož stěžovatel neuvedl žádné konkrétní okolnosti
(například výšku používaných zemědělských strojů), ze kterých by plynulo reálné nebezpečí
i po zvýšení vedení nebo které by zpochybnily odůvodnění správních orgánů a krajského soudu,
nelze této námitce přisvědčit. Možností zhoršení obdělávatelnosti pozemku se správní orgány
i krajský soud dostatečně zabývaly a své úvahy odůvodnily. Stěžovatel naproti tomu neuvedl
žádné podrobnosti, zejména nerozvedl, jak konkrétně má být obdělávatelnost zhoršena
umístěním stožáru na sousedním pozemku ve vzdálenosti nejméně 20 m od jeho pozemku
(obdělávání sousedního pozemku stěžovatel nikdy netvrdil). Obecně formulovaná námitka proto
nebyla shledána důvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., tj. podle pravidla úspěchu ve věci. Stěžovatel neměl
ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšný žalovaný vznik nákladů
řízení o kasační stížnosti netvrdil a ani ze spisu Nejvyššího správního soudu neplyne,
že by mu nějaké náklady vznikly, proto mu právo na jejich náhradu nemohlo být přiznáno.
[25] Osoby zúčastněné na řízení mají podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu
jen těch nákladů řízení, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinností, které jim soud uložil.
V tomto řízení však osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti uloženy nebyly, proto
nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu