ECLI:CZ:NSS:2017:2.AS.185.2017:34
sp. zn. 2 As 185/2017 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci navrhovatele: Lesy
České republiky, s. p., se sídlem Hradec Králové, Nový Hradec Králové, Přemyslova 1106/19,
proti odpůrci: Městský úřad Rožnov pod Radhoštěm, se sídlem Rožnov pod Radhoštěm,
Letenská 1918, zast. Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem, se sídlem Ostrava – Moravská
Ostrava, Preslova 361/9, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Obec Valašská Bystřice,
se sídlem Valašská Bystřice 316, o návrhu na zrušení „veřejné vyhlášky – opatření obecné
povahy – stanovení místní úpravy provozu na pozemní komunikaci“ odpůrce ze dne 3. 11. 2014,
č. j. MěÚ-RpR/38348/2014, v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 28. 3. 2017, č. j. 73 A 5/2016 – 81,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Navrhovatel n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Navrhovatel je po v i ne n zaplatit odpůrci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 4114 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
jeho zástupce Mgr. Thomase Mumulose, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se navrhovatel jako stěžovatel domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, jímž byl zamítnut
jeho návrh na zrušení „veřejné vyhlášky – opatření obecné povahy – stanovení místní úpravy
provozu na pozemní komunikaci“ Městského úřadu Rožnov pod Radhoštěm, odboru dopravy,
silničního správního úřadu ze dne 3. 11. 2014, č. j. MěÚ-RpR/38348/2014 (dále též „opatření“).
Tímto opatřením byla stanovena místní úprava provozu na části místních komunikací
Bůřov v km 0,000 - 1,016, parc. č. 3568/1, pasp. č. 14c1, Hluboký v km 0,000 – 1,753,
parc. č. 3643, pasp. č. 09c, Tísňavy v km 0,000 – 1,892, parc. č. 3668/1, pasp. č. 02c, a Hřívová
v km 0,000 – 1,426, parc. č. 3720/2, pasp. č. 01c tak, že „(u)místění svislého dopravního značení
8 x Zákaz vjezdu vozidel, jejichž okamžitá hmotnost přesahuje 12 t (č. B 13) s dodatkovou tabulkou
text - MIMO VOZIDEL S POVOLENÍM OBECNÍHO ÚŘADU (č. E 13)“. Pro osazení místní
úpravy silničního provozu byly stanoveny další podmínky. V odůvodnění je uvedeno, že úprava
je provedena na základě žádosti obce Valašská Bystřice za účelem omezení automobilové
dopravy na vybraných úsecích místních komunikací v katastrálním území obce. Dále
je zaznamenáno předložení písemného souhlasu Policie ČR a je popsán průběh správního řízení
včetně konstatování neuplatnění žádných námitek či připomínek.
[2] Ve spisu odpůrce je založena žádost o stanovení místní úpravy dopravního značení
podaná obcí Valašská Bystřice dne 12. 9. 2014 s požadavkem na omezení celkové hmotnosti
nákladních aut nad 12 t z důvodů zabránění další devastaci uvedených úseků místních
komunikací. K žádosti byly přiloženy projekty omezení automobilové dopravy se zakreslením
dotčených úseků v mapě a souhlas Policie ČR, Krajského ředitelství Policie Zlínského kraje
ze dne 7. 4. 2014. Z připojené technické zprávy je zřejmý stav dotčených místních komunikací
(hluboké trhliny, výtluky, propadlé krajnice) a je konstatován degradující vliv automobilové
dopravy těžkými nákladními vozidly, nejčastěji užívanými při těžbě dřeva. Řešení je navrhováno
buď uzavřením komunikací či omezením dopravy na případy povolených výjimek. Odpůrce
návrh oznámil veřejnou vyhláškou ze dne 18. 9. 2014, s tím, že bude zveřejněn po dobu 15 dnů
od tohoto oznámení, přičemž na úřední desce je k dispozici pouze zčásti a zbývající část
je přístupná v označené kanceláři městského úřadu ve vymezené době. Lhůta pro podání námitek
a připomínek byla stanovena na 30 dnů ode dne zveřejnění návrhu s tím, že k pozdějším
námitkám a připomínkám nebude přihlíženo. Poté byla dne 3. 11. 2014 vydána výše popsaná
„veřejná vyhláška – opatření obecné povahy – stanovení místní úpravy provozu na pozemní
komunikaci“. Na vyhotoveních této vyhlášky jsou záznamy o vyvěšení na úřední desce obce
Valašská Bystřice (4. 11. - 20. 11.) a města Rožnov pod Radhoštěm (4. 11. - 19. 11.) s poučením,
že poslední den vyvěšení je dnem doručení, a záznam o zveřejnění způsobem umožňujícím
dálkový přístup (3. 11. a 4. 11.). Ke spisu jsou připojeny dvě složky týkající se řízení o žádostech
společnosti LDF Rožnov a. s. o povolení výjimek v roce 2015 a v roce 2016.
II. Návrh na zrušení opatření obecné povahy a rozhodnutí krajského soudu
II.1. Návrh na zrušení opatření obecné povahy
[3] Stěžovatel podal návrh na zrušení opatření obecné povahy u soudu dne 29. 12. 2016
s konstatováním, že má právo hospodařit se svěřeným majetkem mj. i v katastru obce
Valašská Bystřice. Umístěním zákazových značek mu byla uložena povinnost nad rámec
obecné úpravy provozu na pozemních komunikacích a nad rámec, který vyžaduje bezpečnost
a plynulost provozu na pozemních komunikacích. Zákaz, tak jak byl stanoven, se fakticky
týká pouze navrhovatele, jehož vozidla a vozidla jeho smluvních partnerů mají okamžitou
hmotnost 16 t. Výjimka byla obcí udělena jeho smluvnímu partnerovi jen v roce 2015,
v roce 2016 byla žádost zamítnuta. Obec Valašská Bystřice požaduje úhradu 15 Kč/t
jako příspěvek na opravu místních komunikací. To navrhovatel označil za nezákonné a šikanózní.
Opatření obecně povahy tak působí pouze vůči němu, porušilo princip legitimního očekávání
a princip proporcionality.
II.2. Rozhodnutí krajského soudu
[4] Krajský soud v zamítavém rozsudku dospěl k závěru, že napadená vyhláška je opatřením
obecné povahy ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005,
č. j. 1 Ao 1/2005 - 98, publ. pod č. 740/2006 Sb. NSS (všechna rozhodnutí tohoto soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Z tohoto rozsudku a z rozsudku téhož soudu ze dne
7. 1. 2009, č. j. 2 Ao 3/2008 – 100, vycházel při posouzení jednotlivých kroků algoritmu
přezkumu opatření obecné povahy. Pravomoc správního orgánu, meze jeho působnosti,
postup přijetí opatření (kroky 1 - 3) shledal v souladu se zákonem. Soulad s hmotným
právem (krok 4) posuzoval ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2009,
č. j. 2 Ao 3/2008 – 100, a dospěl k závěru, že opatření odpovídá §78 odst. 2 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o silničním provozu“), přičemž považoval za prokázané, že stav předmětných
komunikací a bezpečnost provozu na nich takové opatření vyžadovaly. Přitom bylo veřejným
zájmem zachování provozu na těchto komunikacích spočívající v nezbytnosti dopravní
obslužnosti místních částí obce Valašská Bystřice. V opatření neshledal šikanování navrhovatele,
protože dopad na něho je důsledkem jeho činnosti v dané lokalitě.
[5] Při posuzování proporcionality zásahu (krok 5 algoritmu) vzal soud v úvahu kolizi zájmů
navrhovatele se zájmem obce. Zdůraznil, že opatřením nebyla doprava vyloučena zcela, ale pouze
omezena o vozidla nikoliv běžná, pro jejichž provoz komunikace svými rozměry nebyly
ani uzpůsobeny; zde poukázal na fotodokumentaci založenou ve spise. Jejich oprava
či přebudování zjevně není v silách obce o dané velikosti, přitom komunikace obec musí
udržovat, neboť je na nich závislá nemalá část jejích obyvatel. Navrhovateli opatření nebrání
v činnosti, pokud k ní bude využívat vozidla do 12 t a př izpůsobení se této situaci
není nepřiměřeným požadavkem. Přihlédl i k tomu, že se navrhovatel odmítá podílet
na opravách komunikací a že má k dispozici i jiné přístupové cesty, které jsou v jeho vlastnictví.
Tvrdí-li navrhovatel, že takové cesty nemá, jde o tvrzení vznesené až po uplynutí lhůty
k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Přesto, že obec navrhující úpravu
se netajila názorem, že společnost hospodařící v jejím obvodu a svou činností devastující
komunikace by se měla podílet na jejich údržbě, nebylo to ale jediným ani nosným důvodem
vydání opatření.
[6] Namítal-li navrhovatel, že jeho smluvnímu partnerovi byla v roce 2015 obcí udělena
výjimka ze zákazu a v roce 2016 nikoliv, poukázal krajský soud na skutečnost, že rozhodnutí
o neudělení výjimky není předmětem tohoto soudního řízení. Soud pouze podotkl, že výjimka
ze zákazu jej nemůže zmařit. Stejně tak se nezabýval tvrzením o zpoplatnění výjimek,
prokazovaným článkem v obecní tiskovině. Tvrzení nepovažoval za prokázané, stejně tak nebylo
zjištěno, že by někomu byla výjimka úplatně poskytnuta.
III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření odpůrce
III.1. Kasační stížnost
[7] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, přičemž výslovně uvedl,
že napadá toliko výrok I. rozsudku, jímž byl zamítnut jeho návrh. Oproti tomu v závěru kasační
stížnosti navrhl zrušení rozsudku krajského soudu. Za kasační důvod označil nezákonnost
napadeného rozsudku ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“).
[8] Stěžovatel považuje za nesprávný závěr krajského soudu, že opatření není vůči stěžovateli
šikanózní, a že dotčení plyne pouze ze skutečnosti hospodářské činnosti v regionu. Odpůrce
i osoba zúčastněná na řízení si dlouho před vydáním opatření byli vědomi toho, že stěžovatel
v dané lokalitě obhospodařuje značně rozsáhlé nemovitosti ve vlastnictví státu; cílem opatření
bylo užití části stěžovatelova zisku na opravu a údržbu místních komunikací. Krajský soud
postavil vlastnické právo obce nad stěžovatelovo vlastnické právo, ač podle čl. 11 Listiny požívají
stejné ochrany. Podle §6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, smí každý užívat
pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny.
Stěžovateli by tedy mělo být umožněno dostávat se k majetku ve vlastnictví státu, ke kterému
má právo hospodaření. Pokud by stěžovatel či jeho smluvní partneři zaplatili poplatek obci,
byl by jim průjezd umožněn. „Rozhodnutí“ je tedy v rozporu s citovaným zákonem i se zákonem
č. 289/1995 Sb., o lesích (lesní zákon), podle něhož lesní doprava musí být prováděna
tak, aby nedocházelo k nepřiměřenému poškozování lesa. Nemůže jít k tíži stěžovatele,
že pozemní komunikace budované v minulosti nejsou připraveny na zvyšování úrovně dopravy.
Krajský soud také nesprávně argumentoval, že se stěžovatel odmítá podílet na opravách
komunikací. Osoba zúčastněná na řízení vůči stěžovateli nikdy nevznesla požadavek jakékoliv
náhrady za konkrétní škodu jím způsobenou. Stěžovatel není oprávněn vynakládat prostředky
státního podniku na opravy komunikací cizích vlastníků. Pokud stěžovatelův smluvní
partner ve správním spise hovořil o komunikaci ve vlastnictví stěžovatele, pak se jednalo
jen o komunikaci v místní části Břucko, v ostatních částech obce stěžovatel přístupové
komunikace nemá. Proto stěžovatel považuje „rozhodnutí“ za vydané v rozporu se zásadou
proporcionality.
III.2. Vyjádření odpůrce
[9] Odpůrce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu,
které považuje za souladné s judikaturou správních soudů. Nemožnost obhospodařovat majetek
ve vlastnictví státu po vlastních komunikacích je tvrzením novým, neuvedeným v návrhu
na zrušení opatření v koncentrované lhůtě. Navíc se jedná o tvrzení nepravdivé, neboť stěžovatel
je vlastníkem komunikace, která mu umožňuje veškerou hospodářskou činnost ve všech místech,
na něž se opatření vztahuje. Přitom se jedná o komunikaci převážně asfaltovou, případně
vysypanou štěrkem, umožňující průjezd i otáčení vozidel nad 12 t. To bylo uvedeno i při jednání
soudu, kdy starosta obce označil komunikaci v mapě a dále to bylo potvrzeno jedním
ze smluvních partnerů stěžovatele, společností LDF Rožnov, a. s. v průběhu správního řízení.
Na jedné straně tedy stojí zájem obce na zachování majetku – komunikací, na nichž jsou
její obyvatelé závislí, přičemž se jedná o více než 500 obyvatel oddělených lesním terénem
včetně 330 školních dětí. Tyto komunikace jsou přitom prokazatelně poškozovány průjezdem
vozidel nad 12 t. Na druhé straně stojí zájem stěžovatele usnadnit si odvoz dřeva, které by mohl
vozit po vlastních komunikacích, po nichž je doprava pouze o něco delší. Pokud zákon
o pozemních komunikacích ukládá uživatelům přizpůsobit se stavebnímu a dopravně
technickému stavu pozemní komunikace, pak na dotčených komunikacích nelze jezdit vozidly
nad 12 t, neboť k tomu nejsou konstruovány. Za absurdní považuje tvrzení stěžovatele
o nutnosti přizpůsobení se obecnému trendu zvyšování úrovně dopravy. Naopak nemůže jít k tíži
obyvatel obce Valašská Bystřice zájem stěžovatele na rychlejší přepravě dřeva, než při užití
vlastních komunikací. Předmětným opatřením není znemožněno podnikání stěžovatele,
ale naopak jeho zrušením by byl ohrožen veřejný zájem ve smyslu §78 odst. 2 silničního zákona.
Otázka proporcionality opatření byla posouzena správně a v souladu se zákonem. Navrhuje
proto zamítnutí kasační stížnosti.
III.3. Osoba zúčastněná na řízení
[10] Osoba zúčastněná na řízení nevyužila možnosti vyjádřit se k podané kasační stížnosti.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
IV.1. Procesní podmínky
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná osoba splňující
podmínky §105 odst. 2. s. ř. s. Kasační stížnost je přípustná vyjma jedné dílčí námitky, která
je uplatněna, aniž byla součástí návrhu na zrušení opatření obecné povahy (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Touto námitkou je otázka přístupnosti lesních pozemků po vlastních komunikacích stěžovatele.
Navrhovatel ji uplatnil až při jednání soudu dne 28. 3. 2017 (návrh byl podán 29. 12. 2016). Podle
§101b odst. 2 s. ř. s. obsahuje-li návrh zákonné náležitosti, nelze již v dalším řízení návrh
rozšiřovat na dosud nenapadené části opatření obecné povahy nebo jej rozšiřovat o další
návrhové body. Z tohoto důvodu nebyla námitka přípustná již v řízení o návrhu a je nepřípustná
i v kasačním řízení. Nicméně je třeba konstatovat, že krajský soud tuto námitku označil
v návrhovém řízení za nepřípustnou pro její uplatnění až po uplynutí lhůty k podání návrhu.
V době jeho rozhodování však tato lhůta činila 3 roky ode dne, kdy návrhem napadené opatření
obecné povahy nabylo účinnosti (§101b odst. 1 s. ř. s.); důvod nepřípustnosti tedy nebyl správně
vymezen. Stěžovatel ovšem proti tomuto posouzení krajského soudu nebrojí a toto pochybení
ani nemá vliv na zákonnost rozsudku, pro něž by jej musel kasační soud zrušit i bez návrhu
(§109 odst. 4 s. ř. s.). Stejně tak je třeba předem konstatovat, že pro posouzení důvodnosti
kasační stížnosti není rozhodující její nejednotnost ve vyjádření rozsahu napadení rozsudku
krajského soudu. Na výroku o důvodnosti návrhu jsou totiž závislé výroky o nákladech řízení,
a pokud by kasační soud zrušil napadený výrok I. rozsudku krajského soudu, musel by ostatní
výroky rovněž zrušit.
[12] Důvodnost kasační stížnosti pak Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a přípustně uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení
jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
IV.2. Důvodnost kasační stížnosti
[13] Krajský soud v napadeném rozsudku obsáhle poukázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu vymezující tzv. algoritmus posuzování zákonnosti opatření obecné
povahy. Z ní lze zdůraznit rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2009,
č. j. 2 Ao 3/2008 – 100, jímž byly úpravy provozu na místních komunikacích podřazeny
pod opatření obecné povahy, a to za podmínky, že z dopravní značky plynou pro účastníky
provozu odlišné povinnosti, než by tito měli podle obecné úpravy na pozemních komunikacích.
To je právě daný případ. Podle §6 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích,
je místní komunikace veřejně přístupnou komunikací, která slouží převážně místní dopravě
na území obce. Podle §19 odst. 1 cit. zákona smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně
obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny. Z tam dále stanovené povinnosti
přizpůsobit se přitom stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace
však nelze dovozovat závěr, že dotčený účastník provozu nemůže brojit proti dopravnímu
omezení, které bylo přijato právě z důvodů stavebního (technického) stavu komunikace.
[14] Ze zákonné možnosti dopravního omezení je zřejmá jeho přípustnost, pokud se tak stalo
zákonem předpokládaným způsobem a ze zákonem předpokládaných důvodů. To plyne
z §78 odst. 2 zákona o silničním provozu, podle něhož lze dopravní značky a jiná zařízení užívat
jen v takovém rozsahu a takovým způsobem, jak to nezbytně vyžaduje bezpečnost a plynulost
provozu na pozemních komunikacích nebo jiný důležitý veřejný zájem. Ze spisu vedeného
odpůrcem plyne, že podkladem jeho úvahy o nezbytnosti či potřebě dopravního omezení
byla technická zpráva zachycující stav předmětných místních komunikací natolik podrobně,
že bylo možné posoudit, jaké dopravní zatížení je únosné, mají-li být komunikace zachovány.
Podkladem opatření bylo i mapové zakreslení komunikací a ze spisu i z vydaného opatření
je zřejmá znalost odpůrce o místních poměrech. Těmito podklady je doloženo, že se jedná
o místní komunikace v hornaté zalesněné oblasti, kde jsou odloučené části obce, že z hlediska
stavebně technického a z hlediska rozměrů (šířky) těchto komunikací jde o komunikace běžné
pro danou oblast a pro zajištění přístupnosti a obslužnosti tohoto území, přičemž se jedná
o komunikace zjevně nevhodné pro těžkou nákladní dopravu. Je třeba také zdůraznit,
že ač byl návrh včetně podkladů řádně zveřejněn, nebyly proti němu vzneseny nikým,
tedy ani stěžovatelem, žádné námitky či připomínky.
[15] Přezkumný algoritmus (test) opatření obecné povahy se skládá z pěti postupně
posuzovaných kroků. Proti vyhodnocení prvních čtyř kroků tohoto algoritmu krajským soudem
(pravomoc k vydání opatření, meze působnosti správního orgánu, zákonnost procesního
postupu, soulad s hmotným právem) stěžovatel nevznáší žádné námitky. Jeho kasační stížnost
stojí na výhradě proti výsledku posouzení principu proporcionality. Ten spočívá v úvaze
o přiměřenosti právní regulace. Jak je uvedeno ve výše zmíněném rozsudku tohoto soudu
sp. zn. 2 Ao 3/2008 „smysl umístění dopravních značek nemůže být samoúčelný či dokonce šikanózní,
nýbrž musí být racionální a opodstatněný některým z uvedených legitimních důvodů“. Z tohoto rozsudku
je třeba dále připomenout, že kasační soud v tam posuzovaném případě neshledal podmínky
proporcionality řádně posouzenými, neboť oproti zájmu na udržitelném technickém stavu
komunikace stál zájem na podnikání, které bylo přijatým opatřením (zákaz vjezdu vyznačených
vozidel na jedinou příjezdovou cestu k provozovně pily) zcela vyloučeno. V daném případě
je ovšem situace odlišná, byť proti sobě rovněž stojí významná práva obce i stěžovatele,
přičemž vlastnické právo obou požívá podle čl. 11 Listiny stejné ochrany.
[16] Stěžovatel poukazuje na své povinnosti, které mu plynou ze zákona o lesích
(§4 odst. 1, §11 odst. 2, §13 odst. 1, §24). Je tedy povinen zajistit řádné hospodaření v lesích,
přičemž musí dbát na to, aby při lesní dopravě nepřiměřeně nepoškozoval les (§34). Současně má
tak jako každý jiný subjekt právo na užívání pozemních komunikací. Je ovšem třeba přisvědčit
závěru krajského soudu, že přijaté opatření obecné povahy výkon těchto povinností a práv
neznemožňuje, pouze je omezuje v zájmu respektování práv obce na udržení její dopravní
obslužnosti. Je totiž povinností obce §38 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, dbát
na zachování a ochranu majetku obce, a jejím úkolem je i mj. zajištění dopravy podle
§35 odst. 2 téhož zákona. Opatření obecné povahy spočívající ve stanovení omezení provozu
vyvažuje zájmy obou těchto subjektů: umožňuje obci zachovat dopravní obslužnost,
aniž by přitom byla znemožněna možnost využití pro přepravu dřeva souvisící
s obhospodařováním lesa. Stěžovateli tak z toho plyne omezení spočívající v nemožnosti užívání
vozidel nad 12 t, nevylučuje však užití jakýchkoliv jiných vozidel, která lze rovněž
k obhospodařování lesa či ke svozu dřeva užít. Takový důsledek nelze považovat za šikanu
stěžovatele.
[17] Současně jsou z této úpravy možné výjimky, neboť nelze vyloučit výjimečnou nezbytnost
vjezdu vozidel nad 12 t. Jde však o výjimky z pravidla; všeobecné výjimky by fakticky popřely
důvodnost omezení. Stěžovatel tvrdí, že účelem vydání opatření byla snaha o získání finančního
příspěvku na opravu komunikací, což dovozuje ze skutečnosti, že v roce 2016 nebyla
jeho smluvnímu partnerovi prodloužena výjimka jemu udělená v roce 2015, a z článku
ve Vlašsko-bystřickém zpravodaji z roku 2014 o tom, že cílem omezení je získání prostředků,
a že řidiči vozidel nad 12 t získají oprávnění k vjezdu po složení příspěvku obci ve výši 15 Kč/t.
Informace zveřejněná v místním tisku ovšem neodpovídá skutečnostem, které byly podkladem
pro vydání opatření. Není zřejmé, kdo a kdy takto rozhodl a že by tato praxe byla uplatňována.
Naopak stěžovatelův obchodní partner společnost LDF Rožnov a. s. získala bezúplatně výjimku
rozhodnutím odpůrce ze dne 7. 1. 2015, č. j. MěÚ/OD/44719/2014/DM na dobu do 7. 1. 2016
pro odvoz dříví v nepravidelných intervalech v průběhu sezónních prací. Téhož dne byla vydána
povolení obce pro jednotlivá vozidla. O žádosti téhož subjektu o prodloužení výjimky na rok
2016 rozhodoval silniční úřad opakovaně negativně; rozhodnutí ze dne 26. 9. 2016,
č. j. MěÚ/OD/43937/2015/DM, bylo v odvolacím řízení potvrzeno rozhodnutím Krajského
úřadu Zlínského kraje ze dne 20. 12. 2016. Podkladem tohoto rozhodnutí byla místní šetření
prokazující zhoršující se technický stav místních komunikací oproti předchozímu roku.
[18] Existuje-li nějaké rozhodnutí orgánu obce o zpoplatnění výjimek, není zřejmé, kdy a kým
bylo vydáno, a nelze tak posoudit, zda a jakým způsobem by proti němu mohl stěžovatel brojit.
Jeho aplikace ovšem nebyla zjištěna, a tudíž se do posouzení zákonnosti opatření nemůže
promítat. Nebyla-li prodloužena výjimka z opatření stěžovatelovu obchodnímu partnerovi,
pak bylo na něm, aby se proti pravomocnému rozhodnutí bránil soudní žalobou. Je vyloučeno,
aby soud obě tyto skutečnosti posuzoval v rámci zkoumání zákonnosti obecně závazného
opatření. Je třeba také zdůraznit, že při přezkoumání opatření obecné povahy vychází soud
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době jeho vydání (zde 3. 11. 2014).
Bylo-li motivem obce při podání žádosti o místní úpravu provozu na pozemních komunikacích
snaha o zpoplatnění užívání komunikací, nebylo prokázáno, že by tento motiv byl rozhodný
pro správní orgán vydávající opatření, neboť to bylo dostatečně doloženo nezbytností plynoucí
z technického stavu. Odpůrci rovněž nelze vytýkat, že obec nezdokonaluje své místní
komunikace tak, jak by odpovídalo vývoji dopravy. Obec má povinnost této údržby
či zdokonalovaní v rámci svých zákonných povinností, tedy v zájmu zajištění dopravní
obslužnosti obce a v rámci zajištění její dopravní dostupnosti. Aktivita obce v tomto směru
tedy rovněž nepřevažuje posouzení proporcionality zásahu ve prospěch stěžovatele.
V. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že otázka proporcionality byla odpůrcem
i krajským soudem posouzena řádně. Kasační námitka podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není
důvodná. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud na základě
ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. (za použití §120 s. ř. s.), zohledňujícího kriterium úspěchu
účastníka ve věci. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Naopak procesně úspěšný odpůrce má oproti stěžovateli právo
na náhradu nákladů tohoto řízení. Náklady vynaložené odpůrcem v řízení o kasační stížnosti
sestávají z odměny advokáta, a to za jeden úkon právní služby dle §11 odst. 1 písm. k) ve spojení
s §11 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „advokátní tarif“), spočívající v podání vyjádření ke kasační stížnosti, při sazbě
3100 Kč za úkon právní služby v souladu s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5 advokátního
tarifu. K tomu je třeba připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů advokáta
dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tak odpůrci náleží na náhradě nákladů zastoupení
v řízení o kasační stížnosti částka 3400 Kč. Zástupce odpůrce je plátcem daně z přidané hodnoty,
proto se tato částka zvyšuje o daň, kterou je povinen z odměny odvést, tj. o částku 714 Kč.
Celkem je tedy stěžovatel povinen odpůrci nahradit náklady řízení o kasační stížnosti ve výši
4114 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce. Osobě
zúčastněné na řízení nevznikly náklady, které by jí bylo možno podle §60 odst. 5 s. ř. s. přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu