ECLI:CZ:NSS:2017:2.AS.28.2017:32
sp. zn. 2 As 28/2017 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: VÍNO - VÍN
Morava, s. r. o., se sídlem Kopečná 940/14, Brno, zast. JUDr. Ivo Panákem, advokátem
se sídlem Kounicova 284/39, Brno, proti žalovanému: Státní zemědělská a potravinářská
inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Květná 15, Brno, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 24. 10. 2014, č. j. SZPI/AC720-30/2014, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2016, č. j. 29 A 109/2014 – 117,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včasnou kasační stížností brojí žalobkyně, jakožto stěžovatelka, proti shora označenému
rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“),
jehož výrokem I. byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2014,
č. j. SZPI/AC720-30/2014 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), výrokem II. bylo vyřčeno,
že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III. krajský soud nepřiznal
žalovanému náhradu nákladů řízení.
[2] Rozhodnutím Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Brně (dále
jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 30. 5. 2014, č. j. SZPI/AC720-18/2014 (dále
jen „prvostupňové rozhodnutí“), byla stěžovatelka shledána vinnou spácháním tří správních
deliktů dle §39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně
některých souvisejících zákonů (zákon o vinohradnictví a vinařství), v rozhodném znění (dále
jen „zákon o vinohradnictví a vinařství“), a jednoho správního deliktu dle §39 odst. 1 písm. aa)
téhož zákona. Stěžovatelce proto byla prvostupňovým rozhodnutím uložena úhrnná pokuta
ve výši 1 200 000 Kč vedle povinnosti uhradit náklady laboratorního rozboru ve výši 115 190 Kč
a náklady správního řízení v paušální výši 1000 Kč.
[3] Žalovaný svým rozhodnutím zamítl stěžovatelčino odvolání a napadené prvostupňové
rozhodnutí tímto zároveň potvrdil. Vymezil se však vůči některým částem odůvodnění
prvostupňového rozhodnutí, zejména pak ohledně odůvodnění výše uložené pokuty potud
a při hodnocení majetkových poměrů stěžovatelky a jejich vlivu na výši pokuty. Ve výsledku
se však se správním orgánem prvního stupně uloženou pokutou co do její výše ztotožnil.
[4] Krajský soud neshledal stěžovatelčinu žalobu důvodnou. K jednotlivým žalobním
námitkám přitom zejména uvedl, že stěžovatelčino splnění správním orgánem prvního stupně
uložených opatření ke stažení předmětných vín z oběhu neznamená bez dalšího povinnost
správních orgánů zohlednit tuto skutečnost při určování výše pokuty, neboť tato skutečnost
představuje toliko jednu ze zákonných podmínek hodnocených v rámci úvah o upuštění
od potrestání (§40 odst. 2 věta druhá zákona o vinohradnictví a vinařství). Správní orgány
ani nemusely brát v úvahu při stanovení výše pokuty újmu, která stěžovatelce měla vzniknout
v souvislosti s plněním opatření ke stažení vín z oběhu. Krajský soud se neztotožnil
ani s námitkou, že se stěžovatelka nedopustila zakázaných enologických postupů. Stěžovatelka
sice tyto postupy sama nerealizovala, nicméně uvedla do oběhu víno, které jim bylo podrobeno.
Ustanovení čl. 120c odst. 4 nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 ze dne 22. října 2007, kterým
se stanoví společná organizace zemědělských trhů a zvláštní ustanovení pro některé zemědělské
produkty, přitom zakazuje právě uvedení výrobků podrobených zakázaným enologickým
postupům na trh, čímž potažmo došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle §39
odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví a vinařství. Odpovědnost právnických osob za správní
delikty dle zákona o vinohradnictví je odpovědností objektivní; stěžovatelka však ve správním
řízení ani netvrdila, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení
povinnosti zabránila.
[5] Ohledně stěžovatelčiných námitek nepřiměřenosti uložené pokuty krajský soud předně
poukázal na jejich částečnou obecnost. Dále uvedl, že správní orgány oprávněně přihlédly
k recidivě stěžovatelky, přičemž stěžovatelčina vágní argumentace, že její dřívější správní delikty,
o nichž bylo správním orgánem prvního stupně rozhodováno v letech 2010 a 2012, by měly
již být zahlazeny, postrádá náležitou konkretizaci, zejména pokud jde o analogické uplatnění
trestněprávního institutu zahlazení odsouzení i v řízení o správním deliktu. Krajský soud dále
připomenul, že ukládání pokuty za správní delikt se realizuje v diskreční sféře správního orgánu.
Přezkum výše pokuty ve správním soudnictví se pak omezuje na posouzení, zda správní orgán
překročil zákonem stanovené meze takového uvážení (zejména zákaz libovůle, princip rovnosti,
zákaz diskriminace, příkaz zachování lidské důstojnosti, princip proporcionality, zákaz
zneužití správního uvážení). Z předmětných správních rozhodnutí je patrná poctivá snaha
o individualizaci pokuty a o její řádné zdůvodnění, správní orgány se zabývaly závažností
správních deliktů s ohledem na kriteria uvedená v §40 odst. 2 zákona o vinohradnictví
a vinařství, přičemž i vyložily jejich vliv na význam deliktů. Krajský soud tak neshledal,
že by správní orgány vybočily ze zákonných mezí uvážení při stanovení výše pokuty.
[6] V neposlední řadě krajský soud přisvědčil stěžovatelce v tom, že správní orgán prvního
stupně pochybil, když zaměnil výkaz zisku a ztráty ke dni 31. 3. 2014 za výkaz zisku a ztráty
ke dni 31. 4. 2013 a zároveň vycházel z toho, že se jedná o výkaz roční, ačkoli se ve skutečnosti
jednalo o výkaz za první čtvrtletí roku 2014. Žalovaný však toto pochybení zjistil v rámci
odvolacího přezkumu z vlastní iniciativy a ve svém rozhodnutí jej napravil, k čemuž připojil
i podrobné odůvodnění, kterým argumentuje pro zachování stanovené výše pokuty. Krajský soud
se neztotožnil se stěžovatelčinou námitkou porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení.
K tomu uvedl, že správní řízení v prvním stupni společně s řízením o odvolání tvoří jeden celek
a není vyloučeno, aby odvolací správní orgán napravil vady řízení prvostupňového (v čemž
krajský soud odkázal na závěry rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2010,
č. j. 29 Ca 216/2009 – 64 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010,
č. j. 4 Ads 123/2009 – 99).
[7] K žalobní námitce nelogičnosti úvah žalovaného ohledně likvidačních účinků uložené
pokuty krajský soud v první řadě uvedl, že s touto se žalovaný přezkoumatelným způsobem
vypořádal způsobem logicky bezvadným, rovněž souladným se závěry usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 – 133,
publ. pod č. 2092/2010 Sb. NSS. Žalovaný si byl vědom poklesu finančních toků a poklesu tržeb
stěžovatelky v posuzovaném období, nicméně shledal, že důvodem snížení objemu peněžních
prostředků v roce 2013 byly výdaje spojené s nabytím stálých aktiv, v prvním čtvrtletí roku 2014
pak investice do nákupu zásob a úpravy o nepeněžité operace, což stěžovatelka posléze
ani nerozporovala. Vzhledem k závažnosti stěžovatelkou spáchaných správních deliktů podpořil
krajský soud i úvahu žalovaného o možnosti zpeněžení části dlouhodobého majetku
stěžovatelkou pro účely uhrazení pokuty. Krajský soud proto uzavřel, že úvahy žalovaného stran
výše pokuty nevybočily ze zákonných mezí a netrpí vnitřními logickými nedostatky. Správní
orgány nepochybily ani při užití absorpční zásady a správně se vypořádaly s přitěžujícími
i polehčujícími okolnostmi.
[8] Stěžovatelkou poprvé až v řízení před krajským soudem předložený znalecký posudek
zaměřený na posouzení finančních dopadů úhrady uložené pokuty na další fungování
stěžovatelky vycházel dle zjištění krajského soudu z ocenění stěžovatelčina majetku ke dni
31. 12. 2014, zatímco správní orgány při stanovení výše pokuty vycházely z podkladů
předložených v rámci správního řízení. V řízení o žalobě proti rozhodnutí však správní soud
přezkoumává napadené rozhodnutí s ohledem na skutkový a právní stav, který tu byl v době
vydání napadeného rozhodnutí. Závěr znalce je nadto neurčitý, neboť jistě není nezbytné,
aby stěžovatelka pokutu uhradila jedinou platbou, když s přihlédnutím k její aktuální situaci může
požádat o splátky, popřípadě si na zaplacení může vzít úvěr (což je i postup, kterého užila
již v minulosti).
[9] Podle krajského soudu obsah správního spisu ani podaná žaloba nezakládají důvod
pro snížení uložené pokuty. Soud přitom vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 – 36. Smyslem a účelem moderace uložené pokuty
není hledání „ideální“ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech,
že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí, ale rovněž odpovídající i všem zásadám
pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala
zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce (zde krajský soud odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 – 62). Krajský
soud podotkl, že za předmětný nejpřísněji trestný správní delikt bylo lze uložit pokutu podle §39
odst. 6 písm. c) zákona o vinohradnictví a vinařství do výše 5 000 000 Kč, pročež je stěžovatelce
uložená pokuta v první (nejnižší) čtvrtině této sazby přiměřená a nevybočuje ze zavedené správní
praxe. S přihlédnutím k souběhu správních deliktů stěžovatelkou spáchaných, množství
nepovolených enologických postupů aplikovaných na do oběhu uvedená vína, relativně
vysokému množství nevyhovujících vín a v poslední řadě i stěžovatelčině recidivě shledal krajský
soud výši uložené pokuty adekvátní.
[10] Stěžovatelka označuje jako důvod své kasační stížnosti nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[11] Stěžovatelka namítá, že správní orgány nevzaly v potaz jako polehčující okolnost
to, že se jedná o relativně méně závažné porušení právních předpisů bez možného dopadu
na zdraví spotřebitele. Pokuta ve stanovené výši je pro stěžovatelku likvidační, což stěžovatelka
ve správním řízení doložila a posléze osvědčila i závěry znaleckého posudku. V porovnání s výší
pokut udělených jiným, i podstatně větším, výrobcům vína, je pokuta ve výši 1 200 000 Kč zjevně
nepřiměřená. Stěžovatelka navrhuje snížení pokuty přibližně na 100 000 Kč s tím, že pokuta
v takové výši by měla dostatečné represivní a preventivní účinky, aniž by byla pro stěžovatelku
již likvidační.
[12] Ohledně úvah, které by měl správní orgán při stanovení výše pokuty provést, odkazuje
stěžovatelka na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2012,
sp. zn. 4 As 33/2010 (správně zřejmě rozsudku ze dne 31. 1. 2011, č. j. 4 As 33/2010 – 103)
a rozsudku téhož soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 – 133.
[13] Dle stěžovatelky se správní orgány pouze povrchně pokusily vypořádat s možným
likvidačním efektem uložené pokuty. Jak uvádí sám žalovaný ve svém rozhodnutí, správní orgán
prvního stupně se při stanovení výše pokuty zmýlil v tom, že výkaz zisku a ztráty ke dni
31. 4. 2013 zaměnil za výkaz zisku a ztráty ke dni 31. 3. 2014, a dále pochybil, když se domníval,
že takový výkaz je výkazem ročním, přičemž ve skutečnosti se jednalo o výkaz za první čtvrtletí
roku 2014. Z toho je dle stěžovatelky zřejmé, že pokuta nemohla být v důsledku uvedeného
omylu stanovena správním orgánem prvního stupně ve správné výši. Žalovaný vycházel ve svém
rozhodnutí oproti tomu z jiných (výše popsaného omylu prostých) skutkových zjištění, přesto
však dospěl k závěru, že prvostupňovým rozhodnutím uložená pokuta byla stanovena ve správné
výši. Žalovaný odmítl vzít v potaz přehled o změnách vlastního kapitálu stěžovatelky ke dni
31. 3. 2014 a dále některé stěžovatelkou tvrzené skutečnosti. Své úvahy žalovaný vedl zcela
nelogickým způsobem, když dle doložených důkazů byl výsledek hospodaření stěžovatelky
v minulých letech znatelně sestupný. Žalovaný tuto skutečnost ignoroval.
[14] Žalovaný bez jakýchkoli podkladů nebo zásad logického uvažování dospěl k závěru,
že pokud klesají stěžovatelčiny tržby, klesá zároveň i její potřeba využití dlouhodobého majetku.
Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud by naopak měla mít naději na generování zisku, nemůže
prodat či pronajmout své výrobní prostředky, tj. zmiňovaný dlouhodobý majetek.
[15] Další z polehčujících okolností, jež správní orgány při stanovení výše pokuty ignorovaly,
je skutečnost, že většina závadného vína již byla stažena z oběhu a zlikvidována, čímž
stěžovatelce vznikla škoda, jež podstatně zasáhla do jejích majetkových poměrů, ačkoli ona sama
zakázané enologické postupy neaplikovala. Stěžovatelka tedy utrpěla majetkovou újmu hned
dvakrát, vezme-li se v úvahu i uložená pokuta.
[16] Stěžovatelka tvrdí, že napadený rozsudek trpí nepřezkoumatelností pro nedostatek
důvodů. Krajský soud se toliko ztotožnil s úvahami žalovaného, aniž by k těmto připojil jakékoli
úvahy vlastní. Krom toho se krajský soud nevypořádal se všemi vznesenými žalobními
námitkami, zejména pak opomenul námitku přiměřenosti pokuty vzhledem k okolnostem
případu.
[17] Krajský soud se nevypořádal s žalobní námitkou, dle níž by uložená pokuta měla
nezvratný likvidační dopad na stěžovatelčino podnikání, kterýžto jako následek uložení pokuty
zapovídá judikatura Nejvyššího správního soudu.
[18] Žalovaný se v rámci vyjádření ke kasační stížnosti omezil na konstatování svého
ztotožnění se závěry napadeného rozsudku a dodal, že stížní argumentace zrcadlí argumentaci
žalobní. Dále odkázal na své vyjádření k žalobě. Rozsudek krajského soudu označil
za přezkoumatelný a věcně správný. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
[19] Kasační stížnost je přípustná
[20] Kasační stížnost není důvodná.
[21] Pokud jde o stěžovatelčiny „kasační námitky“ popsané výše v bodech [13] až [15] tohoto
rozsudku, byly tyto v kasační stížnosti uplatněny ve znění zcela shodném s některými žalobními
námitkami, aniž by stěžovatelka nyní jakkoli zohlednila jejich vypořádání krajským soudem
v napadeném rozsudku. Nejvyšší správní soud podotýká, že kasační stížnost jakožto mimořádný
opravný prostředek má směřovat proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu
(srov. ustanovení §102 s. ř. s.). Předmětem řízení o kasační stížnosti je tudíž primárně přezkum
napadeného rozhodnutí krajského soudu, nikoli žalobou napadeného správního rozhodnutí
(nejednalo-li se v řízení před krajským soudem o žaloby dle §79 nebo 82 s. ř. s.). Tomu
pak odpovídá i zákonné vymezení přípustných důvodů kasační stížnosti dle §103 odst. 1 s. ř. s.
[22] Nejvyšší správní soud ve svém usnesení ze dne 21. 11. 2007, č. j. 8 As 52/2006 – 74,
publikovaném pod č. 1655/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dospěl
mj. k závěru, že „pokud ze znění kasační stížnosti jsou důvody seznatelné a podřaditelné pod zákonné kasační
důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody formálně nepodřadí jednotlivým zákonným ustanovením,
či tak učiní nepřesně.” Rovněž v usnesení ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 – 47, vyslovil
Nejvyšší správní soud závěr, že „kasační stížnost, tedy i uváděné důvody, o jejichž existenci kasační stížnost
opírá, musí soud posuzovat podle jejich obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.), nikoliv podle
formálního označení. Jinak řečeno, konkrétně uváděné důvody, o něž stěžovatel kasační stížnost opírá, musí
být svým obsahem podřaditelné pod některý z důvodů, které soudní řád správní v ustanovení §103 odst. 1 jako
důvody kasační stížnosti vymezuje.”
[23] Kasační námitky, parafrázované v bodech [13] až [15] tohoto rozsudku, by bylo
lze podřadit pod kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., nicméně nelze odhlédnout
od skutečnosti, že důvodností těchto námitek se krajský soud meritorně zabýval již v napadeném
rozsudku. Zaujal k nim tudíž určitý postoj, pročež, namítá-li nyní stěžovatelka totéž co v žalobě,
aniž by jakkoli reagovala na vypořádání předmětných námitek v napadeném rozsudku, resp. aniž
by oproti stadiu žalobního řízení opatřila svou kasační argumentaci jakoukoli přidanou hodnotou,
nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu, než přezkoumat vypořádání uvedených námitek
v napadeném rozsudku toliko v rozsahu, v jakém je k tomu povinen z úřední povinnosti (srov.
ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.). V opačném případě by totiž Nejvyšší správní soud musel
v rozporu se zásadou rovnosti účastníků sám domýšlet za stěžovatelku argumenty, které by činily
vypořádání předmětných žalobních (a posléze i kasačních) námitek krajským soudem
nesprávným. Nejvyšší správní soud přitom neshledal, že by se krajský soud opomněl
v napadeném rozsudku s některou z daných námitek vypořádat. Svůj názor ohledně jejich
důvodnosti ozřejmil krajský soud zejména v odst. [29] až [30] a [35] až [40].
[24] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku odůvodňuje stěžovatelka tvrzením,
že se krajský soud toliko ztotožnil s úvahami žalovaného, aniž by předestřel k žalobním
námitkám úvahy vlastní. Nejvyšší správní soud tomuto nemůže přisvědčit. Krajský soud
v příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku adekvátně reaguje na uplatněné žalobní body,
přičemž nelze hovořit o tom, že by jakkoli „přejímal“ části odůvodnění rozhodnutí žalovaného,
aniž by je konfrontoval s tvrzeními stěžovatelky.
[25] Stěžovatelka rovněž namítala, že se krajský soud nevypořádal se všemi žalobními
námitkami, zejména pak opomenul námitku (ne)přiměřenosti výše pokuty vzhledem
k individuálním okolnostem případu. Nejvyšší správní soud k tomuto předně uvádí, že kasační
námitka je ve své první části formulována nanejvýš obecně. Jelikož s ohledem na §109 odst. 4
s. ř. s. přihlíží Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti k případné nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí i bez výslovného uplatnění kasačního důvodu dle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. stěžovatelem, nepředstavuje výše zmíněná obecnost námitky důvod pro její nepřípustnost,
nicméně opodstatňuje její posouzení Nejvyšším správním soudem ve srovnatelné míře obecnosti
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2011, č. j. 2 Afs 11/2011 – 90,
dostupný na www.nssoud.cz).
[26] Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu rozeznává dvě typové příčiny
nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí, kterými jsou nesrozumitelnost a nedostatek
důvodů rozhodnutí. Kategorii nesrozumitelnosti soudního rozhodnutí přiblížil Nejvyšší
správní soud ve svém rozsudku ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 – 25, kde uvedl,
že „[r]ozsudek je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud z něj nelze
jednoznačně dovodit, jakým právním názorem je správní orgán po zrušení jeho rozhodnutí vázán a jak
má v dalším řízení postupovat, nebo pokud z něj nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních
předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí, nebo
pokud je jeho odůvodnění vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového
stavu či pokud jsou jeho výroky vnitřně rozporné nebo z nich nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl, a v některých
jiných speciálních případech.“ Pokud jde o nedostatek důvodů soudního rozhodnutí, je tento dán buď
nevypořádáním všech žalobních námitek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 12. 2009, č. j. 8 Afs 73/2007 – 111, či ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73),
tj. nedostatkem důvodů právních, nebo na druhé straně nedostatkem důvodů skutkových (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 1 Afs 149/2004 – 44, či rozsudek
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75).
[27] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že napadený rozsudek nelze označit
za nepřezkoumatelný ani pro nedostatek důvodů, ani pro nesrozumitelnost. Z odůvodnění
napadeného rozsudku je zřejmé, že se krajský soud zabýval všemi uplatněnými žalobními
námitkami; pokud jde konkrétně o stěžovatelkou specifikovanou námitku nepřiměřenosti uložené
pokuty, pojednal o této krajský soud zejména v odst. [43] napadeného rozsudku, kde vysvětlil
povahu moderačního práva správních soudů a vyzdvihl skutečnost, že uložená pokuta
ani nepřesáhla čtvrtinu zákonem vymezeného rozpětí. Tuto skutečnost následně konfrontoval
se souběhem správních deliktů spáchaných stěžovatelkou a jejich závažností. Nelze tudíž
důvodně tvrdit, že se krajský soud předmětnou námitkou nezabýval.
[28] Stěžovatelka dále tvrdí, že se krajský soud nevypořádal s námitkou potenciálního
likvidačního efektu uložené sankce s ohledem na podnikání stěžovatelky (jež je předmětem její
činnosti). Nejvyšší správní soud však shledal, že se krajský soud uvedenou námitkou zabýval.
V úvodu odst. [39] napadeného rozsudku krajský soud konstatoval, že „[v] žalobě i v odvolání
žalobce namítal likvidační charakter pokuty“, a dále parafrázoval konkretizaci příslušného žalobního
bodu, jak jej v žalobě stěžovatelka vylíčila. K tomu posléze krajský soud uvedl, že žalovaný
postupoval v souladu se závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 – 133, č. 2092/2010 Sb. NSS, ohledně uložení likvidační pokuty.
Dále krajský soud shrnul úvahy žalovaného stran potenciality likvidačního efektu uložené pokuty
a uvedl, že tyto úvahy stěžovatelka v žalobě nikterak nerozporovala. Z uvedeného Nejvyšší
správní soud vyvozuje, že stěžovatelčino tvrzení opomenutí uvedené námitky krajským soudem
zjevně nemůže být důvodné.
[29] Žalobní námitku, dle níž správní orgány nevzaly v potaz to, že stěžovatelkou spáchané
správní delikty představovaly méně závažné porušení právních předpisů bez možného dopadu
na zdraví spotřebitele, vypořádal krajský soud odst. [29] napadeného rozsudku. Stěžovatelka tudíž
namítá její opomenutí nedůvodně.
[30] Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že výše uložené pokuty je nepřiměřená
i s přihlédnutím k tomu, jak vysoké pokuty ukládal správní orgán prvního stupně, resp. žalovaná,
jiným (blíže nespecifikovaným) výrobcům vína, činí tak nepřípustně. Podle §104 odst. 4 s. ř. s.
„[k]asační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o j iné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.“
Tato restrikce přípustnosti se nevztahuje toliko na kasační stížnost jakožto celek, nýbrž z povahy
věci i na jednotlivé kasační námitky (nepřípustnost novot právních). Stěžovatelka v žalobě ničeho
nenamítala ohledně srovnání výše uložené pokuty s výšemi pokut uložených správními orgány
jiným výrobcům vína. Není přitom zřejmé, že by jí v uplatnění patřičného žalobního bodu cokoli
bránilo. Daná námitka se nadto kromě své novosti samotné opírá i o novoty skutkové, tedy
o skutková tvrzení (uložení blíže nespecifikovaných pokut blíže neurčeným subjektům), která
stěžovatelka neuplatnila ani ve správním řízení, ani v řízení před krajským soudem. Přihlédnutí
soudu ke skutkovým novotám v řízení o kasační stížnosti zapovídá ustanovení §109 odst. 5
s. ř. s. Uvedená námitka je tudíž z obou vylíčených důvodů nepřípustná.
[31] Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti navrhla moderaci uložené pokuty na novou výši
100 000 Kč, je takový návrh nepřípustný. Ustanovení §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. sice počítá
pro účely rozhodování Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti s přiměřeným užitím
ustanovení §78 téhož zákona, které zahrnuje mj. moderační právo soudu, nicméně toto
přiměřené užití je podmíněno zrušením napadeného rozhodnutí krajského soudu. Za takové
situace se však věc vrací (zásadně) do procesního stadia nového projednání žaloby a jejího
opětovného věcného rozhodnutí. Pro tyto účely je spíš namístě zavázat v případě shledání
potřeby moderace uložené pokuty krajský soud právním názorem Nejvyššího správního soudu
ohledně toho, jakým způsobem pokutu moderovat. Modality meritorního výroku rozhodnutí
o kasační stížnosti jsou nadto taxativně vymezeny v §110 odst. 1 s. ř. s. tak, že Nejvyšší správní
soud stížnost buď zamítne, anebo napadené rozhodnutí zruší. Návrh na moderaci uložené
pokuty Nejvyšším správním soudem proto není v řízení o kasační stížnosti přípustný. Je třeba
též uvést, že konkrétní stížní námitku, směřující proti správnosti úvah krajského soudu stran
naplnění předpokladů pro moderaci uložené pokuty, stěžovatelka nevznesla.
[32] Ani nad rámec stěžovatelkou uplatněných kasačních námitek Nejvyšší správní soud
neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Krajský soud neopomněl vypořádat
byť jedinou žalobní námitku, přičemž své úvahy stran důvodnosti žalobní argumentace
srozumitelně a přehledně vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku. K tomu je třeba
podotknout, že Nejvyšší správní soud neshledal, že by řízení před krajským soudem bylo
zmatečné, ani že by bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
ve věci samé. Rozhodnutí žalovaného nadto není ani nicotné.
[33] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná. V souladu s §110 odst. 1 in fine proto kasační stížnost zamítl.
[34] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud přiměřeně podle §60 odst. 1
s. ř. s., ve spojení s §120 téhož zákona. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná,
pročež nemá právo na náhradu případných nákladů tohoto řízení. Naproti tomu žalovanému,
který byl v řízení úspěšný a svědčí mu proto právo na náhradu nákladů, tuto Nejvyšší správní
soud nepřiznal, neboť z okolností nevyplývá (a žalovaný ani netvrdí), že by mu vznikly v řízení
takové náklady, které by přesahovaly běžný rámec jeho úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu