ECLI:CZ:NSS:2017:2.AS.286.2017:11
sp. zn. 2 As 286/2017 - 11
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: A. H., proti žalovanému:
Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, proti usnesení žalovaného ze dne
29. 9. 2016, č. j. 2 As 239/2016 - 26, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 4. 7. 2017, č. j. 62 A 222/2016 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se podáním domáhal, aby Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“)
zrušil usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2016, č. j. 2 As 239/2016 - 26. Krajský
soud žalobcovo podání vyhodnotil podle jeho obsahu jako žalobu, načež ji v záhlaví uvedeným
usnesením (dále jen „napadené usnesení“) odmítl, neboť směřovala proti rozhodnutí soudu
vydanému ve správním soudnictví, nikoli proti správnímu rozhodnutí.
[2] Proti napadenému usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne 7. 8. 2017 kasační
stížnost z důvodu, že nebyly splněny podmínky řízení před krajským soudem, ve věci jednali
nezákonní úředníci, stěžovatel neměl příležitost vyjádřit se k podjatosti členů příslušného senátu
krajského soudu a krajský soud nebyl k vydání napadeného usnesení příslušný. Stěžovatel
dále uvedl, že napadeným usnesením byl nesprávně poučen o možnosti podat opravný
prostředek, neboť proti napadenému usnesení nelze podat kasační stížnost, nýbrž toliko
odvolání. Konečně pak stěžovatel požádal Nejvyšší správní soud o nařízení jednání. Navrhl také
vyloučení soudců krajského soudu z rozhodování věci pro jejich podjatost a podal podnět
k zahájení kárného řízení s těmito soudci.
[3] Kasační stížnost je nepřípustná pro nedostatek podmínek řízení dle §46 odst. 1 písm. a)
ve spojení s §120 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), a to z dále uvedených důvodů.
[4] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že nyní projednávaná kasační stížnost je další
z řady věcí, v nichž stěžovatel podává opakované žaloby a další podání, která směřují proti aktům
rozhodovací činnosti soudů. Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti,
stěžovatel obdobný postup volil i v mnoha jiných věcech (viz k tomu např. řízení vedená
u zdejšího soudu pod sp. zn. 2 As 199/2017, 2 As 172/2017, 2 As 261/2016, 1 As 5/2015,
6 As 261/2014, 6 As 251/2014, 3 As 179/2014, 2 As 163/2014, 2 As 162/2014, 7 As 134/2014
a desítky dalších). Stěžovatel v těchto věcech podává „správní žaloby“ proti rozhodnutím soudů
vydaným (zejména) ve správním soudnictví. Poté, co krajský soud takové žaloby usnesením
odmítne, stěžovatel buď daná usnesení napadne další žalobou, nebo proti nim podá kasační
stížnost. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatele v těchto věcech buď odmítne,
anebo řízení o nich zastaví pro nezaplacení soudního poplatku (poté, co žádosti stěžovatele
o osvobození od soudních poplatků zamítne s odůvodněním, že se v daných věcech jedná
o „zjevně neúspěšné návrhy“ ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu pak stěžovatel napadá dalšími „správními žalobami“, čímž v konečném důsledku
vytváří jakýsi „bludný kruh“, v němž se již dávno ztratila podstata věci, ve které se původně
soudil. Jak Nejvyšší správní soud uvedl například v usnesení ze dne 29. 10. 2014,
č. j. 2 As 162/2014 – 42 (dostupném tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu na www.nssoud.cz), „z procesního postupu stěžovatele, a to nejen v nyní posuzované věci,
je zřejmé, že mu jde zejména o generování dalších a dalších soudních rozhodnutí, o (…) bezobsažné souzení
se pro souzení.“ Příhodně charakterizoval tento stav Nejvyšší správní soud také v usnesení ze dne
18. 2. 2015, č. j. 1 As 5/2015 – 36: „z podání stěžovatele nelze dovozovat, že by jeho snahou byla ochrana
jeho veřejných subjektivních práv, ale pouze zpochybňování jednotlivých rozhodnutí soudů v nekonečně se řetězícím
procesu, jevícím znaky obstrukční hry bez smysluplného významu“.
[5] V nynější věci stěžovatel brojí kasační stížností opět proti usnesení, kterým krajský soud
odmítl jeho „správní žalobu“ proti soudnímu rozhodnutí. Stěžovatel neuvedl žádné relevantní
námitky, které by byly způsobilé zpochybnit rozhodný závěr krajského soudu, že žaloba
podaná v dané věci je nepřípustná. Kasační námitky uplatněné stěžovatelem prima facie nemohou
být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
[6] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 – 48,
publ. pod č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní
právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku
nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. Dále lze odkázat na vymezení konceptu zneužití práva
obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 - 74, publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS (viz také v daném usnesení citovanou
judikaturu).
[7] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících problémů. Podstatná
je pak skutečnost, že takové zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel
obracel na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního
pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen
zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako úplně neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu
tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními
okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[8] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší správní soud nepřistoupil
k provedení dalších procesních úkonů, tj. nezvažoval nařízení jednání, jak žádal stěžovatel.
Ani další doplnění kasačních důvodů či jiných tvrzení by totiž nemohlo zvrátit závěr soudu,
že kasační stížnost musí být z výše uvedených důvodů odmítnuta. Jednalo by se tak o bezúčelný
a zcela neefektivní postup (k obdobnému postupu v jiné věci stěžovatele srov. usnesení zdejšího
soudu ze dne 11. 6. 2014, č. j. 3 As 109/2014 – 10; přiměřeně srov. usnesení Ústavního soudu
ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4255/12).
[9] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[10] Uplatněnou námitku podjatosti soudců krajského soudu posoudil Nejvyšší správní soud
jako opožděnou. Jednou z podmínek pro rozhodnutí soudu o vyloučení soudce z projednávání
a rozhodování určité věci podle §8 odst. 5 s. ř. s. je skutečnost, že je řízení o této věci stále
vedeno a že o věci samé nebylo ještě rozhodnuto. I pokud by stěžovatel zamýšlel předmětnou
námitkou uplatnit námitku zmatečnosti řízení před krajským soudem, nemohla by být úspěšná.
Podjatost soudce totiž nelze namítat z důvodu jeho postupu a rozhodování ve věci
projednávané soudem, což je stěžovateli známo i z dřívějších rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu (viz např. usnesení ze dne 17. 7. 2014, č. j. Nao 232/2014 – 18, ze dne 19. 6. 2014,
č. j. Nao 239/2014 – 28, nebo ze dne 21. 10. 2014, č. j. 8 As 136/2014 – 67).
[11] Co se týče podnětu k zahájení kárného řízení se soudci krajského soudu, kteří ve věci
rozhodovali, Nejvyšší správní soud doplňuje, že v daném případě nemá pravomoc činit
v tomto směru opatření (srov. §4 a §12 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud je sice i kárným soudem
podle §3 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních
exekutorů, kárné senáty tohoto soudu však rozhodují až o kárných návrzích podaných kárnými
navrhovateli. Tím stěžovatel není. Návrh na zahájení kárného řízení jsou oprávněny podat pouze
osoby taxativně vyjmenované v §3 odst. 2 téhož zákona.
[12] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu