ECLI:CZ:NSS:2017:2.AS.311.2016:24
sp. zn. 2 As 311/2016 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Mgr. L. K.,
zastoupená Mgr. Davidem Rolným, advokátem se sídlem ul. 8. března 21/13, Liberec, proti
žalované: Česká lékárnická komora, Čestná rada České lékárnické komory, se sídlem
Rozárčina 1422/9, Praha 4, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 2. 2016,
č. j. 595/ČR/2016, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 14. 10. 2016, č. j. 8 Ad 17/2016 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Usnesení krajského soudu a jemu předcházející rozhodnutí žalované
[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 10. 2016, č. j. 8 Ad 17/2016 – 25, zastavil
řízení o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí České lékárnické komory,
Čestné rady České lékárnické komory ze dne 16. 2. 2016, č. j. 595/ČR/2016, a pokud by nebyla
shledána nezákonnost tohoto rozhodnutí, aby městský soud snížil trest uložený za správní delikt.
[2] V odůvodnění napadeného usnesení městský soud uvedl, že žalobkyně při podání žaloby
nezaplatila soudní poplatek, a proto byla usnesením ze dne 16. 9. 2016, č. j. 8 Ad 17/2016 – 13,
vyzvána k jeho zaplacení ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení uvedeného usnesení. Městský soud
v tomto usnesení žalobkyni zároveň poučil o tom, že řízení zastaví, nebude-li soudní poplatek
ve stanovené lhůtě zaplacen. Jelikož žalobkyně ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatila
ani v této lhůtě soudu nesdělila žádné konkrétní okolnosti, které by osvědčovaly
nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by žalobkyni mohla vzniknout újma, ani nedoložila,
že by bez své viny nemohla soudní poplatek dosud zaplatit, městský soud v souladu s §9 odst. 1
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o soudních poplatcích“), rozhodl o zastavení řízení.
II. Kasační stížnost žalobkyně
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě napadla
shora uvedené usnesení městského soudu z důvodů podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[4] V kasační stížnosti stěžovatelka konkrétně uvedla, že „byť je zastoupena advokátem,
se o povinnosti k zaplacení soudního poplatku dozvěděla ne z první zprávy e-mailové od advokáta, ale až z druhé
e-mailové zprávy, po doručení napadeného usnesení o zastavení. Žalobkyni byl zaslán jejím právním zástupcem
pokyn k zaplacení e-mailem ze dne 21. 9. 2016, kterým jí byla do její emailové schránky doručována i příloha
= výzva k zaplacení soudního poplatku. Žalobkyně tvrdí, že tento e-mail jí však nebyl doručen, což dokládá
výpisem ze svého e-mailu (print screen), ze kterého vyplývá, že dne 21. 9. 2016 žádný e-mail (bez svého zavinění)
neobdržela. Žalobkyně ihned po té, co byla informována o povinnosti zaplacení soudního poplatku, tj. e-mailem
svého právního zástupce dne 22. 10. 2016, soudní poplatek odeslala dne 24. 10. 2016. Zastavení řízení
tak žalobkyně nezavinila. Žalobkyně neměla vůbec žádný důvod k tomu, aby soudní poplatek neplatila.
Napadeným správním rozhodnutím byla žalobkyně zásadně zasažena a má právo na spravedlivé posouzení věci
soudem, tj. na spravedlivý soudní proces. Napadeným rozhodnutím žalobkyně ztrácí zaměstnání a obživu.
Bez soudního projednání věci bude tak její ústavní právo porušeno. Soud by tak měl tyt skutečnosti brát jako
důvodu zvláštního zřetele hodné a zmírnit tvrdost zákona, jež je presentován formalistickým přístupem městského
soudu.“ Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[6] Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že stěžovatelka podala dne 8. 8. 2016 u Městského
soudu v Praze žalobu, aniž by současně s jejím podáním zaplatila soudní poplatek. Městský soud
ji proto usnesením ze dne 16. 10. 2016, č. j. 8 Ad 17/2016 – 13, vyzval k zaplacení soudního
poplatku, a to ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení tohoto usnesení. Uvedené usnesení bylo
právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 20. 9. 2016. Lhůta pro splnění poplatkové
povinnosti tedy začala plynout dne 21. 9. 2016. Posledním dnem ke splnění poplatkové
povinnosti a ke splnění podmínky podle §105 odst. 2 s. ř. s. tak bylo úterý 27. 9. 2016. Protože
soudní poplatek nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, městský soud usnesením ze dne 14. 10. 2016,
č. j. 8 Ad 17/2016 – 25, rozhodl o zastavení řízení. Toto usnesení nabylo právní moci dne
21. 10. 2016. Z kopie Poštovní poukázky A - podací číslo 08007, ze dne 24. 10. 2016, která
je založena v soudním spisu (č. l. 29a), pak jednoznačně vyplývá, že soudní poplatek byl žalobkyní
uhrazen právě až dne 24. 10. 2016.
[7] Podle §47 písm. c) s. ř. s., soud řízení usnesením zastaví, stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon.
[8] Podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním
návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho
zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.
[9] Předpokladem pro zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku tedy
je, že stěžovatel byl k jeho zaplacení vyzván, byl poučen o následcích nesplnění dané výzvy
a lhůta určená k zaplacení poplatku marně uplynula. V této souvislosti lze odkázat
na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozsudek ze dne 26. 1. 2006,
č. j. 1 As 27/2005 - 87, ve kterém byl vysloven závěr, že „předpokladem zastavení řízení pro nezaplacení
soudního poplatku (§9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) je nejen to, že poplatek nebyl zaplacen, ale také
to, že účastník byl k jeho zaplacení vyzván a poučen o následcích nesplnění výzvy (odst. 3 tamtéž) a že marně
uplynula lhůta k zaplacení.“
[10] Nejvyšší správní soud pak v daném případě shledal naplnění všech shora uvedených
podmínek zastavení řízení. Městský soud zaslal zástupci stěžovatelky výzvu k zaplacení soudního
poplatku, přičemž v tomto usnesení stěžovatelce stanovil i dostatečnou lhůtu pro jeho zaplacení.
Zároveň byla stěžovatelka řádně poučena o následcích, které s sebou nese nezaplacení soudního
poplatku. Povinnost zaplatit soudní poplatek přitom nastává u zastoupeného účastníka
řízení doručením výzvy jeho zástupci (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 187/2004 - 69, publ. pod č. 726/2005 Sb. NSS). Pokud tedy stěžovatelka na výzvu
k zaplacení soudního poplatku nijak nereagovala, postupoval městský soud v souladu s §9 odst. 1
zákona o soudních poplatcích, když rozhodl o zastavení řízení o žalobě. V daném kontextu
lze poukázat též na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 59/2000,
v němž byl vysloven závěr, že „[j]akkoli lhůta stanovená obecným soudem k zaplacení soudního poplatku
je lhůtou pořádkovou, jde o lhůtu, s jejímž nedodržením spojuje zákon procesní důsledky, na něž byla stěžovatelka
také přiměřeným způsobem upozorněna, když jinak v zásadě platí, že poplatkovou povinnost je povinen účastník
řízení před obecnými soudy splnit při podání návrhu (žaloby). Platební nekázeň účastníka řízení již sama o sobě
je očividně nežádoucí, mimo jiné proto, že obecné soudy v jejich agendě zbytečně zatěžuje, a jestliže účastník řízení
v této nekázni přes výzvu a upozornění na procesní důsledky s opomenutím výzvy spojené pokračuje, jde o jednání
(opomenutí), za které musí nést procesní odpovědnost, zejména byla-li obecným soudem stanovená lhůta
k vyzývanému plnění dostatečná.“
[11] Nejvyšší správní soud dále odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu
(např. nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07) a Nejvyššího správního soudu
(např. rozsudek ze dne 17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007 - 172), z níž vyplývá, že poplatkovou
povinnost lze splnit i dodatečně na výzvu soudu, avšak nejpozději týž den, kdy nabylo usnesení
o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku právní moci, tj. kdy bylo usnesení
o zastavení řízení doručeno stěžovateli (resp. zástupci stěžovatelky v nyní řešené věci). Z hlediska
včasnosti splnění poplatkové povinnosti je rozhodný den, kdy je částka skutečně připsána na účet
soudu. Dokladem potvrzujícím zaplacení soudního poplatku je v takovém případě záznam
o složení, který vyhotovuje účtárna soudu a který je zakládán do soudního spisu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 52/2013 - 23). V daném případě
tak bylo možno zaplatit soudní poplatek nejpozději (až) dne 21. 10. 2016 do 23:59 hod.,
tj. do okamžiku nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení, což se však nestalo. Zaplacení
soudního poplatku dne 24. 10. 2016 již nemělo pro řízení o žalobě žádnou relevanci
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 7 Ads 213/2015 - 20).
[12] Na základě shora uvedeného je tedy tvrzení stěžovatelky, že by měl Nejvyšší správní soud
„zmírnit tvrdost zákona, jež je presentován formalistickým přístupem městského soudu“ zcela nepřiléhavé,
neboť městský soud postupoval zákonně. Sama stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně uvedla,
že k nezaplacení soudního poplatku došlo v důsledku vadné e-mailové komunikace mezi
ní a jejím zástupcem (advokátem). Jednalo se tak čistě o úkony prováděné v rámci právního
vztahu mezi stěžovatelkou a jejím advokátem. Právě advokát je přitom povinen v mezích zákona,
podzákonných norem a stavovských předpisů činit ve prospěch klienta vše, co považuje
za prospěšné a účinné. K tomu je možné obecně upozornit na závěry plynoucí z usnesení
Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 100/02, že „[z]ásad spravedlivého procesu,
se nemůže dovolávat ten účastník řízení, který, ač je řádně a zavčas o jednání obecného soudu uvědoměn, toto
jednání zmešká, a to pro příčiny tkvící v jeho nedostatečné procesní obezřetnosti, nebo ten, kdo řádné a včasné
uplatnění svých procesních práv zanedbá. Totéž platí i v případech, pokud spočívá nedostatek procesní aktivity
či obezřetnosti na straně advokáta, jehož si účastník řízení před obecnými soudy zvolí a který za řádný výkon
převzatého zastoupení zastoupením podle zákona a pravidel svého povolání odpovídá.“
[13] Nejvyšší správní soud tak s odkazem na výše uvedené dodává, že pro úvahu
o tom, zda byl uhrazen soudní poplatek za řízení, nebyly rozhodující okolnosti, které způsobily,
že stěžovatelka tento soudní poplatek včas nezaplatila, neboť je zjevné, že příčina tohoto
opomenutí tkví právě v její (resp. advokátově) nedostatečné procesní obezřetnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jako procesně úspěšný účastník
řízení o kasační stížnosti na jejich náhradu zásadně měla právo, žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti s tímto řízením nevznikly, a proto jí jejich náhradu soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu