ECLI:CZ:NSS:2017:2.AS.342.2016:122
sp. zn. 2 As 342/2016 - 122
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Maděra, spol. s r. o.,
se sídlem Trávníky 158, Rosice, zastoupen Mgr. Jiřím Nezhybou, advokátem se sídlem
Údolní 567/33, Brno, proti žalovanému: ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Teplická 874/8,
Děčín IV, zastoupen Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Klimentská 1216/46,
Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 12. 2015, označenému jako Sdělení k odvolání
a ke stížnosti, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 15 A 39/2016 – 145,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2016,
č. j. 15 A 39/2016 - 145, se zrušuje a žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
31. 12. 2015, označenému jako Sdělení k odvolání a ke stížnosti, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobci se vrací soudní poplatek zaplacený za žalobu ve výši 3000 Kč; tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jeho zástupce Mgr. Jiřího
Nezhyby, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V. Žalovanému se vrací soudní poplatky zaplacené v kasačním řízení ve výši
6000 Kč; tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jeho
zástupce Mgr. Radka Pokorného, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 15 A 39/2016 – 145,
zrušil rozhodnutí žalovaného (dále jen „stěžovatel“) ze dne 31. 12. 2015 označené jako Sdělení
k odvolání a ke stížnosti a rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2015 označené jako Sdělení
k žádosti o poskytnutí informací a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Uvedenou žádostí
ze dne 24. 10. 2015 požádal žalobce stěžovatele o poskytnutí informací podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, dále jen „zákon o svobodném přístupu
k informacím.“
[2] Krajský soud s odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu dovodil,
že stěžovatel je povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím.
S ohledem na uvedené dospěl krajský soud k závěru o nezákonnosti rozhodnutí stěžovatele
ze dne 31. 12. 2015, neboť stěžovatel v něm konstatoval, že není povinným subjektem,
pročež nemůže požadované informace poskytnout. Vzhledem k tomu, že důvod nezákonnosti
se přímo dotýká též prvostupňového rozhodnutí ze dne 9. 11. 2015, rozhodl krajský soud
o zrušení jak rozhodnutí o odvolání, tak prvostupňového rozhodnutí.
[3] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž namítá kasační důvod
obsažený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, jestli lze stěžovatele
podřadit pod veřejné instituce podle zákona o svobodném přístupu k informacím,
dále že rozsudek není dostatečně odůvodněn, krajský soud závažně pochybil při rozhodování
o důkazních návrzích a dále, že přestože dle stěžovatele neměla být žaloba meritorně projednána,
krajský soud ji meritorně projednal.
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje samotný základ věci, tedy skutečnost,
zda je povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Konstantní
judikatura zdejšího soudu doposud stála na závěru, že společnost ČEZ, a. s. je povinným
subjektem dle uvedeného zákona, pročež je povinným subjektem i stěžovatel, tedy společnost,
jejímž jediným akcionářem je právě ČEZ, a. s. Posledně bylo o této otázce rozhodováno
v rozsudku ze dne 16. 3. 2016, č. j. 2 As 155/2015 - 84.
[6] Při předběžném posouzení věci Nejvyšší správní soud zjistil, že uvedený rozsudek
byl společností ČEZ, a. s. napaden ústavní stížností. Jelikož se uvedené řízení před Ústavním
soudem týkalo otázky, která je zásadní i v nyní projednávané věci, tedy, zda lze skutečně
společnost ČEZ, a. s. považovat za subjekt povinný poskytovat informace dle zákona
o svobodném přístupu k informacím, přerušil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne
12. 1. 2017, č. j. 2 As 342/2016 – 109, řízení podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.
[7] Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16
tak, že ve výroku I., uvedl, že „(r)ozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016,
č. j. 2 As 155/2015 – 84 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015,
č. j. 7 A 251/2011 - 125, bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle
čl. 36 odst. 1, jeho základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a základní právo podnikat podle
čl. 26 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.“; ve výroku II., že „(r)ozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016 č. j. 2 As 155/2015 – 84 a rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 1. 4. 2015, č. j. 7 A 251/2011 – 125, se ruší“; a ve výroku III., že „(n)ávrh na zrušení
§2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím ve znění pozdějších předpisů,
ve slovech „a veřejné instituce“ se odmítá.“
[8] Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud ve výše uvedené věci rozhodl, odpadla
tím překážka řízení a soud i bez návrhu podle §48 odst. 6 s. ř. s. vyslovil, že se v řízení pokračuje.
[9] Jak bylo uvedeno, IV. senát Ústavního soudu vyhověl ústavní stížnosti obchodní
společnosti ČEZ, a. s. a zrušil rozsudky Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze,
neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu, její právo vlastnit
majetek a právo podnikat.
[10] Ve svém odůvodnění Ústavní soud předně zdůraznil, že rozšířením výčtu povinných
subjektů podle §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, o veřejnou instituci
byl tento zákon doplněn o neurčitý pojem, jehož smyslem je umožnit, aby se povinnost
poskytovat informace vztahovala na co nejširší okruh veřejnoprávních subjektů, a to bez ohledu
na jejich právní formu, nebo to, zda je jimi vykonávána veřejná správa vrchnostenským
nebo nevrchnostenským způsobem. Samotnou povinnost těchto subjektů poskytovat informace
lze ostatně vyvodit již z práva na informace podle čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny základních práv
a svobod. Tento pojem však podle Ústavního soudu nelze vztáhnout na subjekty soukromého
práva. Je totiž natolik neurčitý, že žádný z těchto subjektů nemůže ze zákona o svobodném
přístupu k informacím zjistit, zda má postavení povinného subjektu. Přiznání postavení veřejné
instituce některé z osob soukromého práva by tak znamenalo uložení povinnosti v rozporu
s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
[11] Povahu veřejné instituce ve smyslu §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu
k informacím proto zásadně nelze přiznat obchodní společnosti, jejíž postavení se řídí zákonem
o obchodních korporacích (dříve obchodním zákoníkem). Podřazení určité obchodní společnosti
pod tento pojem by – při jeho současném zákonném vymezení – bylo možné jen v případě,
že by tato naplňovala definiční znaky veřejné instituce a současně by veškeré právní následky
spojené s tímto jejím postavením šly výlučně „k tíži“ veřejné moci. Muselo by tedy jít o případ
subjektu, jehož postavení by bylo – co do podstaty – stejné bez ohledu na to, zda má formu
obchodní společnosti, nebo některé z právnických osob veřejného práva. Jako příklad lze uvést
akciovou společnost, jež byla zřízena zvláštním zákonem, kterým se řídí i její činnost,
a jejímž jediným vlastníkem je stát, jemuž náleží rozhodovat o jejím zániku. Obchodní společnost
naopak nemůže v žádném případě být veřejnou institucí, pokud by stát, územně samosprávný
celek nebo jiný povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím nebyly jejími
jedinými společníky, případně pokud by všichni její společníci nesestávali z těchto subjektů.
[12] Ačkoliv existence a fungování společnosti ČEZ, a. s. s ohledem na předmět její činnosti
plní určitý veřejný účel, podstata její existence a fungování spočívá především v podnikání,
jehož účelem je dosahování zisku. Společnost ČEZ, a. s. se nijak nepodílí na výkonu veřejné moci
a poukaz na její veřejný účel je oslaben i tím, že je pouze jedním ze soutěžitelů na trhu výrobců
a distributorů elektřiny a nejedná se tedy o monopol. Povinnost poskytovat informace podle
zákona o svobodném přístupu k informacím by totiž ovlivňovala její postavení v rámci
hospodářské soutěže. Pokud by šla nad rámec informační povinnosti ostatních soutěžitelů,
mohla by v závislosti na povaze poskytovaných informací (např. unikátní know-how) vést
dokonce k ohrožení smyslu její existence.
[13] Stěžejní argument, na kterém správní soudy založily svůj závěr o povaze společnosti
ČEZ, a. s. jako veřejné instituce, tedy skutečnost, že ji stát fakticky ovládá, Ústavní soud
nepovažoval za klíčový. Stát totiž bez ohledu na velikost svého podílu v obchodní společnosti
pouze vykonává svá práva, jež mu jako jakémukoliv jinému akcionáři přiznávají předpisy
práva soukromého. Jeho většinový podíl tak sám o sobě nic nemění na povaze společnosti
ČEZ, a. s. jako soukromoprávního subjektu.
[14] Uvedené závěry podle Ústavního soudu nebrání tomu, aby byla společnosti ČEZ, a. s.
či jakékoliv jiné obchodní společnosti (případně i s ohledem na účast státu) stanovena povinnost
poskytovat informace o své činnosti, bude-li na tom veřejný zájem. Takováto povinnost
však musí být stanovena zákonem. Jejich informační povinnost již dnes vyplývá z řady jiných
zákonů, zmínit lze např. zákon o právu na informace o životním prostředí, atomový zákon
nebo zákon o podnikání na kapitálovém trhu.
[15] Nejvyšší správní soud s ohledem na závěry Ústavního soudu učiněné ve vztahu
ke společnosti ČEZ, a. s., jež je jediným akcionářem stěžovatele, musí konstatovat,
že ani stěžovatel nesplňuje kritéria, dle kterých by mohl být považován za veřejnou instituci podle
zákona o svobodném přístupu k informacím. Jedná se o soukromoprávní obchodní společnost,
jejímž jediným akcionářem je jiná soukromoprávní akciová společnost, která není povinným
subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Aplikace §2 odst. 1 zákona
o svobodném přístupu k informacím proto u stěžovatele nepřipadá v úvahu.
[16] Podle §4 odst. 1 s. ř. s. (s)oudy ve správním soudnictví rozhodují o a) žalobách proti rozhodnutím
vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku,
jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech
a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen "správní orgán").
[17] Podle §65 odst. 1 s. ř. s. (k)do tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku
porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového
rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
[18] Podle §69 s. ř. s. je (ž)alovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán,
na který jeho působnost přešla.
[19] Jelikož bylo zjištěno, že stěžovatel není povinným subjektem podle §2 odst. 1 zákona
o svobodném přístupu k informacím a není ani správním orgánem podle citovaného ustanovení
4 odst. 1 s. ř. s., nelze proti němu v této věci vést řízení podle soudního řádu správního,
neboť mu schází pasivní žalobní legitimace. Kromě toho, není-li žalovaný správním orgánem,
nemohl vydat žádné rozhodnutí, které by bylo lze přezkoumávat ve správním soudnictví.
Žalobcem napadené sdělení stěžovatele k žádosti o poskytnutí informací ze dne 9. 11. 2015
a ani stěžovatele k odvolání žalobce ze dne 31. 12. 2015, nejsou rozhodnutími ve smyslu
§65 s. ř. s., ani jinými úkony, které by bylo možné podrobit soudnímu přezkumu podle soudního
řádu správního. Vzhledem k uvedenému měl krajský soud návrh žalobce („žalobu“) odmítnout
pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[20] Podmínkami řízení v přezkumném řízení soudním, obdobně jako v řízení
občanskoprávním, je třeba v obecné rovině rozumět nutné podmínky, za nichž soud může jednat
a rozhodnout ve věci. V prvé řadě k nim patří podmínky na straně soudu (pravomoc
a příslušnost), podmínky na straně účastníků (způsobilost k právům a procesní
způsobilost) a podmínky věcné (především existence návrhu). Ve správním soudnictví
pak v řízení o žalobách proti správním rozhodnutím podle §65 a násl. s. ř. s. patří k věcným
podmínkám řízení i existence žalobou napadeného správního rozhodnutí. Veškeré tyto podmínky
spadají pod ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Specifické jen pro správní soudnictví
jsou pak podmínky řízení uvedené v ustanovení §46 odst. 1 písm. b)-d) s. ř. s. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2016, č. j. 3 As 253/2015 - 199). V nyní projednávané
věci nebyly splněny hned dvě podmínky řízení, jejichž nedostatek byl neodstranitelný.
Jednak u stěžovatele absentovala pasivní žalobní legitimace (způsobilost stěžovatele vystupovat
v pozici žalovaného), neboť není správním orgánem ve smyslu legislativní zkratky podle
§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a jednak zde neexistovalo rozhodnutí, jež by bylo lze napadnout
správní žalobou.
[21] Poněvadž krajský soud meritorně projednal žalobu proti „rozhodnutí“ subjektu
soukromého práva a nikoliv správního orgánu, zatížil své rozhodnutí jinou vadou, pro kterou
je nutné jeho rozhodnutí zrušit. S ohledem na to, že již v řízení před krajským soudem
byly důvody pro odmítnutí žalobního návrhu, rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§110 odst. 1 s. ř. s., část první věty za středníkem, současně se zrušením napadeného rozsudku
o tom, že žaloba se odmítá.
[22] Nejvyšší správní soud současně s odmítnutím návrhu musel rozhodnout i o nákladech
řízení, včetně nákladů řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu.
V případě odmítnutí žaloby nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
[23] Vzhledem k tomu, že žaloba byla odmítnuta, vrací se zaplacené soudní poplatky podle
§10 odst. 3 a 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Soud vycházel z toho, že žaloba měla být odmítnuta již v řízení před krajským soudem,
a tedy nepovažuje za rozhodné, že v tomto řízení bylo o žalobě jednáno. Proto žalobci vrací
soudní poplatek za žalobu ve výši 3000 Kč. Žalovanému pak vrací zaplacené soudní poplatky
ve výši 5000 Kč za kasační stížnost a 1000 Kč za žádost o přiznání odkladného účinku, celkem
6000 Kč. Pro aplikaci citovaného ustanovení na danou situaci lze přiměřeně odkázat
např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. března 2015, č. j. 6 Afs 3/2015 - 29.
Oba účastníci řízení byli zastoupeni, proto se uvedené částky vrací k rukám jejich zástupců,
jimž budou vyplaceny z účtu Nejvyššího správního soudu v zákonné lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu