ECLI:CZ:NSS:2017:2.AS.412.2017:55
sp. zn. 2 As 412/2017 - 55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: A. H., proti žalovanému:
Krajský soud v Brně, se sídlem Rooseveltova 16, Brno, proti usnesením žalovaného ze dne
31. 3. 2017, č. j. 29 A 62/2017 - 36, ze dne 15. 5. 2017, č. j. 29 A 102/2017 - 39, ze dne
15. 5. 2017, č. j. 29 A 101/2017 - 39, ze dne 15. 5. 2017, č. j. 29 A 100/2017 - 39, ze dne
27. 4. 2017, č. j. 30 A 72/2016 - 28, ze dne 10. 5. 2017, č. j. 30 A 59/2017 - 40, ze dne
10. 5. 2017, č. j. 30 A 57/2017 - 39, ze dne 25. 4. 2017, č. j. 31 A 77/2017 - 39, ze dne
25. 4. 2017, č. j. 31 A 73/2017 - 39, ze dne 25. 4. 2017, č. j. 31 A 85/2017 - 37 a ze dne
25. 4. 2017, č. j. 31 A 95/2017 - 37, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 18. 10. 2017, č. j. 31 A 180/2017 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se domáhal, aby Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) zrušil v záhlaví
označená usnesení. Krajský soud ve výroku I. spojil věci, v nichž byla tato usnesení vydána,
ke společnému projednání pod sp. zn. 31 A 180/2017. Poté žalobcova podání vyhodnotil
podle jejich obsahu jako žaloby, načež je usnesením ze dne 18. 10. 2017, č. j. 31 A 180/2017 - 19,
(dále jen „napadené usnesení“) odmítl, neboť směřovala proti rozhodnutím soudu ve správním
soudnictví, nikoli proti správním rozhodnutím.
[2] Proti napadenému usnesení brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne 5. 12. 2017 několika
totožnými podáními. Stěžovatel v nich namítal, že nebyly splněny podmínky řízení před krajským
soudem, ve věci jednali nezákonní soudci, stěžovatel neměl příležitost vyjádřit se k podjatosti
členů příslušného senátu krajského soudu, krajský soud nebyl k vydání napadeného usnesení
příslušný a došlo k záměně žalovaného a žalované věci. Nejvyšší správní soud proto vyhodnotil
tato podání jako kasační stížnost proti napadenému usnesení. Stěžovatel dále uvedl,
že napadeným usnesením byl nesprávně poučen o možnosti podat opravný prostředek,
neboť proti napadenému usnesení nelze podat kasační stížnost, nýbrž toliko odvolání. Konečně
pak požádal Nejvyšší správní soud o nařízení jednání. Navrhl také vyloučení soudců krajského
soudu z rozhodování věci pro jejich podjatost.
[3] Kasační stížnost je nepřípustná pro nedostatek podmínek řízení dle §46 odst. 1 písm. a)
ve spojení s §120 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), a to z dále uvedených důvodů.
[4] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že nyní projednávaná kasační stížnost je další
z řady věcí, v nichž stěžovatel podává opakované žaloby a další podání, která směřují proti aktům
rozhodovací činnosti soudů. Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti,
stěžovatel obdobný postup volil i v mnoha jiných věcech (viz k tomu např. řízení vedená
u zdejšího soudu pod sp. zn. 2 As 368/2017, 2 As 199/2017, 2 As 172/2017, 2 As 261/2016,
1 As 5/2015, 6 As 261/2014, 6 As 251/2014, 3 As 179/2014, 2 As 163/2014, 2 As 162/2014,
a desítky dalších). Stěžovatel v těchto věcech podává „správní žaloby“ proti rozhodnutím soudů
vydaným (zejména) ve správním soudnictví. Poté, co krajský soud takové žaloby usnesením
odmítne, stěžovatel buď daná usnesení napadne další žalobou, nebo proti nim podá kasační
stížnost. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatele v těchto věcech buď odmítne,
anebo řízení o nich zastaví pro nezaplacení soudního poplatku (poté, co žádosti stěžovatele
o osvobození od soudních poplatků zamítne s odůvodněním, že se v daných věcech jedná
o „zjevně neúspěšné návrhy“ ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu pak stěžovatel napadá dalšími „správními žalobami“, čímž v konečném důsledku vytváří
jakýsi „bludný kruh“, v němž se ztratila podstata věci, ve které se původně soudil. Jak Nejvyšší
správní soud uvedl například v usnesení ze dne 29. 10. 2014, č. j. 2 As 162/2014 – 42
(dostupném tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
na www.nssoud.cz), „z procesního postupu stěžovatele, a to nejen v nyní posuzované věci, je zřejmé,
že mu jde zejména o generování dalších a dalších soudních rozhodnutí, o (…) bezobsažné souzení se pro souzení.“
Příhodně charakterizoval tento stav Nejvyšší správní soud také v usnesení ze dne 18. 2. 2015,
č. j. 1 As 5/2015 – 36: „z podání stěžovatele nelze dovozovat, že by jeho snahou byla ochrana jeho veřejných
subjektivních práv, ale pouze zpochybňování jednotlivých rozhodnutí soudů v nekonečně se řetězícím procesu,
jevícím znaky obstrukční hry bez smysluplného významu“.
[5] V nynější věci stěžovatel brojí kasační stížností opět proti usnesení, kterým krajský soud
odmítl jeho „správní žaloby“ proti soudním rozhodnutím. Stěžovatel neuvedl žádné relevantní
námitky, které by byly způsobilé zpochybnit rozhodný závěr krajského soudu, že žaloby
podané v dané věci jsou nepřípustné. Kasační námitky uplatněné stěžovatelem prima facie
nemohou být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
[6] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 – 48,
publ. pod č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní
právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku
nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. Dále lze odkázat na vymezení konceptu zneužití práva
obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 - 74, publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS (viz také v daném usnesení citovanou
judikaturu).
[7] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících problémů. Podstatná
je pak skutečnost, že takové zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel
obracel na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního
pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen
zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako úplně neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu
tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními
okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[8] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší správní soud nepřistoupil
k provedení dalších procesních úkonů, tj. nerozhodoval o žádosti o nařízení jednání. Ani další
doplnění kasačních důvodů či jiných tvrzení by totiž nemohlo zvrátit závěr soudu, že kasační
stížnost musí být z výše uvedených důvodů odmítnuta. Jednalo by se tak o bezúčelný a zcela
neefektivní postup (k obdobnému postupu v jiné věci stěžovatele srov. usnesení zdejšího soudu
ze dne 11. 6. 2014, č. j. 3 As 109/2014 – 10; přiměřeně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4255/12).
[9] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[10] Uplatněnou námitku podjatosti soudců krajského soudu posoudil Nejvyšší správní soud
jako opožděnou. Jednou z podmínek pro rozhodnutí soudu o vyloučení soudce z projednávání
a rozhodování určité věci podle §8 odst. 5 s. ř. s. je skutečnost, že je řízení o této věci stále
vedeno a že o věci samé nebylo ještě rozhodnuto. I pokud by stěžovatel zamýšlel předmětnou
námitkou uplatnit námitku zmatečnosti řízení před krajským soudem, nemohla by být úspěšná.
Podjatost soudce totiž nelze namítat z důvodu jeho postupu a rozhodování ve věci
projednávané soudem, což je stěžovateli známo i z dřívějších rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu (viz např. usnesení ze dne 17. 7. 2014, č. j. Nao 232/2014 – 18, ze dne 19. 6. 2014,
č. j. Nao 239/2014 – 28, nebo ze dne 21. 10. 2014, č. j. 8 As 136/2014 – 67).
[11] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu