ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.109.2017:45
sp. zn. 2 Azs 109/2017 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: H. D. K., zastoupený
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, týkající se žaloby na ochranu proti
nečinnosti, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
28. 3. 2017, č. j. 6 A 186/2016 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce
Mgr. Marka Sedláka, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 17. 2. 2016 osobně na Velvyslanectví České republiky v Hanoji
(dále jen „zastupitelský úřad“) žádost o vydání zaměstnanecké karty podle §42g zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ke které připojil žádost
o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti na základě registrace v tzv. systému Visapoint
a v úředních hodinách k tomu vymezených. Tuto žádost odůvodnil tím, že registrace v systému
Visapoint trvá několik měsíců až let a z důvodu velmi omezeného množství uvolňovaných
termínů je závislá na náhodě.
[2] Protože nebylo rozhodnuto o žádosti o vydání zaměstnanecké karty, podal žalobce žádost
o učinění opatření proti nečinnosti žalovaného. V ní uvedl, že zastupitelský úřad sice nevyhověl
jeho žádosti o prominutí osobního podání žádosti bez registrace v systému Visapoint, to však nic
nemění na tom, že žádost o vydání zaměstnanecké karty byla osobně podána, čímž se dostala
do dispozice zastupitelského úřadu a bylo o ní zahájeno řízení. Komise pro rozhodování
ve věcech pobytu cizinců návrhu na provedení opatření proti nečinnosti usnesením ze dne
7. 7. 2016 nevyhověla s odůvodněním, že žádost nelze mít za podanou, jelikož povinnost podat
ji osobně na základě registrace v systému Visapoint nebyla prominuta.
[3] Žalobce se následně žalobou na ochranu proti nečinnosti domáhal, aby Městský soud
v Praze (dále jen „městský soud“) uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí ve věci
správního řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty, podané na zastupitelském úřadě dne
17. 2. 2016. Městský soud žalobě v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“)
vyhověl a ke splnění povinnosti rozhodnout o žádosti žalobce stanovil žalovanému lhůtu šedesáti
dnů. Městský soud naznal, že došlo k zahájení správního řízení, neboť žádost prokazatelně
byla podána na zastupitelském úřadě. Nerozhodné přitom je, že formálně byla podána spolu
s průvodním dopisem a bez předchozí registrace v systému Visapoint, který plní pouze
organizační funkci. Zákonné podmínky stanovené v §169 odst. 15 a 16 zákona o pobytu cizinců
byly splněny, přičemž není podstatné, že zastupitelský úřad nepředal žalovanému žádost
k rozhodnutí. Řízení totiž není zahájeno předáním žádosti žalovanému, nýbrž v okamžiku,
kdy má zastupitelský úřad žádost v dispozici.
[4] S tvrzením žalovaného, že není pasivně legitimován, městský soud nesouhlasil,
jelikož podle §165 písm. n) zákona o pobytu cizinců je žalovaný tím, kdo vede řízení.
Protože řízení bylo zahájeno, měl žalovaný vydat rozhodnutí. Skutečnost, že se žádost podává
na zastupitelském úřadě, na tom nemůže ničeho změnit. Za průtahy v řízení je procesně
odpovědný žalovaný, což Nejvyšší správní soud potvrdil v rozsudku sp. zn. 1 Azs 281/2015.
Pominout přitom nelze ani to, že žalovaný byl žalobcem prostřednictvím žádosti o uplatnění
opatření proti nečinnosti informován, že k podání žádosti došlo. Žalovaný tudíž měl reálnou
možnost zjednat nápravu a předejít nezákonné nečinnosti. Šedesátidenní lhůta k vydání
rozhodnutí uplynula 19. 4. 2016, žalovaný však rozhodnutí do dne vydání napadeného rozsudku
nevydal, a tudíž byl nečinný. Žaloba byla dle mínění městského soudu podána důvodně
a před jejím podáním byl také vyčerpán prostředek ochrany dle §80 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností
a uvádí, že zastupitelský úřad vydal dne 17. 3. 2016 rozhodnutí č. j. 466/2016-HANOI,
kterým řízení o žádosti žalobce ze dne 17. 2. 2016 o vydání zaměstnanecké karty zastavil
z důvodu dle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu (tj. pro zjevnou bezpředmětnost – poznámka
Nejvyššího správního soudu). Rozklad proti tomuto rozhodnutí zamítl ministr zahraničních věcí
rozhodnutím ze dne 26. 4. 2016. Rozhodnutí ministra napadl žalobce žalobou, o níž je nyní
před městským soudem vedeno řízení sp. zn. 10 A 95/2016. Stěžovatel tudíž nebyl v době,
kdy městský soud vydal napadený rozsudek, nečinný, neboť o žádosti o vydání zaměstnanecké
karty již bylo rozhodnuto zastupitelským úřadem. Nezákonnost napadeného rozsudku proto
spočívá v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem [§103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Stěžovatel
o existenci rozhodnutí zastupitelského úřadu neměl povědomí, a tak nemohl městský soud
na tuto skutečnost upozornit již v průběhu řízení o žalobě. Závěrem stěžovatel navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud v případě, že shledá kasační stížnost důvodnou, zrušil společně
s I. výrokem napadeného rozsudku také II. výrok o náhradě nákladů řízení a uložil žalobci
povinnost vrátit částku představující náhradu nákladů řízení o žalobě stěžovateli.
[6] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti připomíná, že žádost o vydání
zaměstnanecké karty podal osobně, byť společně s jiným podáním. Rozhodnutí zastupitelského
úřadu ze dne 17. 3. 2016 a rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 26. 4. 2016 považuje
za nicotná, neboť byla vydána věcně nepříslušnými orgány. Tato rozhodnutí nemají dle mínění
žalobce žádný vliv na to, že je stěžovatel ve věci nečinný.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění
formálních náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a podmínka dle §105 odst. 2 s. ř. s. je také splněna.
[8] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal.
[9] K problematice přijímání žádostí o vydání zaměstnanecké karty zastupitelskými úřady
a rozhodování o nich se vyslovil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve dvou rozsudcích
ze dne 30. 5. 2017, jejichž závěry jsou pro rozhodnutí této věci klíčové.
[10] V rozsudku č. j. 10 Azs 153/2016 – 52 rozšířený senát shledal, že zaměstnanecká karta
je zvláštním typem pobytového oprávnění relativně komplexně upraveným v §42g zákona
o pobytu cizinců. Jde o zvláštní typ pobytu na území na základě povolení k dlouhodobému
pobytu a žádost o její vydání se podává na zastupitelském úřadu. Kompetence činit úkony ve věci
zaměstnanecké karty jsou rozděleny mezi Ministerstvo vnitra a zastupitelský úřad, převážnou
většinu kompetencí však vykonává Ministerstvo vnitra, které zejména rozhoduje o jejím vydání
podle §165 písm. n) zákona o pobytu cizinců. Zastupitelský úřad má kompetence na úseku
zaměstnaneckých karet ve fázi „nabírání žádostí“, tedy ve fázi spočívající v organizaci systému
přijímání žádostí a prvotního kontaktu se žadatelem. Zastupitelský úřad je především oprávněn
žádosti přijímat a rozhodovat o upuštění od povinnosti jejich osobního podání, odstraňovat
nedostatky žádostí, v případě potřeby vyslýchat žadatele a usnesením odkládat žádosti podané
„nepříslušnému“ zastupitelskému úřadu.
[11] V rozsudku č. j. 7 Azs 227/2016 - 36 se pak rozšířený senát zabýval specifickou právní
otázkou (jež je rozhodná i pro právě souzenou věc), který správní orgán rozhoduje o zastavení
správního řízení o žádosti o zaměstnaneckou kartu pro zjevnou bezpředmětnost
podle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu – zda zastupitelský úřad „místně příslušný“ k přijetí
žádosti, anebo Ministerstvo vnitra. Dospěl přitom k závěru, že orgánem věcně příslušným
k vydání rozhodnutí, jímž se končí řízení o žádosti o zaměstnaneckou kartu podle §42g zákona
o pobytu cizinců, čítaje v to i rozhodnutí o zastavení takového řízení, je Ministerstvo vnitra
[třebaže doslovné znění §165 písm. c), j) i n) zákona o pobytu cizinců by mohlo na první pohled
svádět k závěru, že Ministerstvo vnitra rozhoduje jen v případech, kdy uděluje víza nebo vydává
povolení k pobytům, a nikoli i tehdy, kdy žádosti o tyto pobytové tituly zamítá nebo ve věci
rozhoduje jiným způsobem]. Zastupitelské úřady naproti tomu nejsou v případech,
kdy se rozhoduje ve věcech žádostí o zaměstnaneckou kartu, k vydání rozhodnutí, jímž se řízení
o žádosti končí, vůbec věcně příslušné.
[12] V souzené věci žalobce podal žádost o vydání zaměstnanecké karty osobně dne
17. 2. 2016 na zastupitelském úřadu, čímž splnil zákonné podmínky dle §169 odst. 15 a 16
zákona o pobytu cizinců a řízení o žádosti bylo účinně zahájeno. Skutečnost, že se předem
neregistroval v systému Visapoint, jak požadoval zastupitelský úřad, mu nemůže být kladena
k tíži, neboť oprávnění zastupitelského úřadu stanovit cizincům povinnost předem si sjednat
termín podání žádosti se vztahuje jen na podání žádosti o víza, nikoli na podání
žádosti o povolení k pobytu (viz odst. [74] odůvodnění rozsudku rozšířeného senátu
č. j. 10 Azs 153/2016 – 52). V probíhajícím řízení pak měl stěžovatel jako věcně příslušný orgán
povinnost vydat rozhodnutí o žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Že tak neučinil v zákonem
stanovené lhůtě (ani později do dne vydání tohoto rozsudku), stěžovatel nerozporuje.
[13] Nezákonná nečinnost stěžovatele nemohla být zhojena tím, že o žádosti rozhodl
zastupitelský úřad. Žalobce má totiž pravdu v tom, že rozhodnutí zastupitelského úřadu
ze dne 17. 3. 2016, jímž bylo řízení o žádosti zastaveno, i následné rozhodnutí ministra
zahraničních věcí ze dne 26. 4. 2016 o rozkladu, byla rozhodnutími nicotnými. Jednalo
se o paakty, jež nebyly s to vyvolat veřejnoprávní účinky. Tato rozhodnutí vydaly orgány
k tomu absolutně věcně nepříslušné, jež stály zcela mimo institucionální a kompetenční strukturu,
které zákon svěřuje rozhodovací kompetenci (k tomu blíže odst. [42] rozsudku rozšířeného
senátu č. j. 7 Azs 227/2016 - 36; k nicotnosti rozhodnutí viz zejména rozsudek rozšířeného
senátu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006 - 74, publ. pod č. 1629/2008 Sb. NSS). Kasační
stížnost je tedy nedůvodná.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[14] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[15] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že procesně úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti proti stěžovateli, který úspěch v řízení neměl, a který tak nemá právo
na jejich náhradu.
[16] Účelně vynaložené náklady žalobce v řízení o kasační stížnosti byly tvořeny
odměnou a náhradou hotových výdajů jeho zástupce za jeden úkon právní služby. Tím bylo
písemné podání ve věci samé – vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], za něž přísluší částka 3100 Kč
(§7 ve spojení s §9 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty,
zvyšují se náklady o částku odpovídající dani, kterou je povinen odvést, tj. 21 % z částky 3400 Kč,
tedy o 714 Kč. Celkovou částku 4114 Kč je stěžovatel povinen zaplatit žalobci v přiměřené
lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu