ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.130.2017:47
sp. zn. 2 Azs 130/2017 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla
Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: E. M.,
zastoupený Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10,
proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje,
se sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 2. 2017,
č. j. KRPU-242887-59/ČJ-2016-040022-ZZ-SV, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2017, č. j. 78 A 6/2017 – 31,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2017, č. j. 78 A 6/2017 – 31,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce byl rozhodnutím žalované ze dne 25. 11. 2016 zajištěn za účelem správního
vyhoštění na 90 dnů podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“). V záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené
rozhodnutí“) žalovaná rozhodla o prodloužení doby zajištění žalobce o 60 dnů podle §124
odst. 3 téhož zákona.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce správní žalobu, kterou Krajský soud v Ústí
nad Labem v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“)
zamítl. Shledal, že žalovaná vycházela z informací poskytnutých samotným žalobcem a na tomto
základě dovodila možnost nebezpečí, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí
o správním vyhoštění a pokračovat na své cestě do Německa nebo Lucemburska. Napadené
rozhodnutí krajský soud pokládal za přezkoumatelné, neboť v něm žalovaná podrobně rozvedla,
z jakých důvodů byl žalobce zajištěn a z jakých podkladů při své úvaze vycházela. Následně
krajský soud upozornil na to, že smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení
otázky, zda má být tomuto cizinci uloženo správní vyhoštění, ale pouze vytvoření podmínek
pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude
skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění z území České republiky.
[3] V řízení o zajištění se má správní orgán zabývat překážkami vyhoštění cizince
v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před
rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. Při hodnocení odůvodnění napadeného rozhodnutí
je třeba vzít v úvahu jeho předběžnost, která byla dle mínění krajského soudu navíc zdůrazněna
tím, že šlo o první úkon v řízení (§124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), a tak správní orgán
vycházel z dosud nekompletních spisových materiálů. Žalobce sice tvrdil, že z Egypta vycestoval,
neboť se účastnil demonstrace proti politickému režimu, za což byl na dva měsíce uvězněn,
následně byl vyloučen z vysoké školy, kde studoval žurnalistiku, a dále dostal zákaz pracovat
v jakýchkoliv novinách v zemi, a obával se uvěznění a mučení, avšak nezmínil se o žádných
konkrétních hrozbách, které mu v zemi původu hrozí, ani nepožádal o mezinárodní ochranu.
Krajský soud žalobcovu argumentaci přijmout nemohl, neboť nebylo možné přehlédnout rozpor
mezi skutečnostmi tvrzenými v žalobě a před správním orgánem. Krajský soud taktéž nemohl
pominout, že tvrzení o tom, že byl aktivním novinářem, nikoli jen studentem žurnalistiky,
a publikoval články, se poprvé objevilo až v žalobě. Také fotografie k prokázání svého tvrzení
o aktivní novinařině předložil žalobce až v řízení o žalobě, ačkoli mu nic nebránilo předložit
je již ve správním řízení. Žalované nelze vytýkat, že se k fotografiím nevyjádřila, když o nich
nevěděla. Důvody, pro které žalobce dle protokolu ze dne 25. 11. 2016 utekl z Egypta, a jeho
zdravotním stavem se žalovaná zabývala dostatečně, a dostatečně posoudila také neexistenci
překážek vyhoštění.
[4] Ani ostatní žalobní námitky týkající se porušení pravidel správního řízení
a nedostatečných materiálních podmínek v zařízení pro zajištění cizinců neshledal krajský soud
důvodnými.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou
opírá o důvod dle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti opakuje, že proti napadenému rozhodnutí brojil z důvodu
nedostatečného a nesprávného vypořádání otázky hrozícího nebezpečí vážné újmy ve smyslu
§179 odst. 1 a 2 písm. b), c) a d) zákona o pobytu cizinců. Následně obsáhle cituje z odůvodnění
napadeného rozsudku a nesouhlasí s názorem krajského soudu o přezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí, ve kterém prakticky absentuje jakékoli vyjádření k novým skutečnostem, které
procesní aktivitou stěžovatele vyšly najevo v průběhu správního řízení a kterými žalovaná v době
vydání napadeného rozhodnutí disponovala (na rozdíl od doby, kdy bylo vydáno rozhodnutí
o zajištění stěžovatele ze dne 25. 11. 2016). Fotografie dokumentující aktivitu stěžovatele během
protivládních demonstrací se například staly součástí správního spisu již před podáním žaloby
proti rozhodnutí o zajištění. Žalovaná se však těmito materiály vůbec nezabývala a otázku
možnosti realizace vyhoštění stěžovatele do Egypta s ohledem na eventuální existenci hrozby
vážné újmy zodpověděla pouze za pomoci závazného stanoviska Ministerstva vnitra. Žalovaná
přitom byla tím orgánem, který se měl s důkazy vypořádat. Na svou povinnost rezignovala
a kromě přepisu závazného stanoviska nezahrnula do odůvodnění napadeného rozhodnutí žádné
vlastní úvahy. Přístup krajského soudu, jenž pochybení žalované stručně a letmo přešel, pokládá
stěžovatel za neakceptovatelný.
[7] K argumentaci žalované, že o existenci nebezpečí vážné újmy se nemohlo jednat kvůli
nepřesnosti ve výpovědích, stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 425/16
a uvádí, že k vypovídací hodnotě (především prvotních) tvrzení cizinců pocházejících z jiných
kulturních prostředí je nutno přistupovat rezervovaně z důvodu šoku či určitého stupně
zmatenosti (jako tomu bylo i v případě stěžovatele). Umožnění jednorázového vycestování
stěžovatele z Egypta pak nemůže samo o sobě svědčit o tom, že by stěžovateli v Egyptě žádná
újma nehrozila. Vycestování stěžovatele naopak mohlo egyptské autoritativní vládě přijít vhod.
K úvahám obsaženým v závazném stanovisku Ministerstva vnitra stěžovatel poznamenává,
že měly za cíl bagatelizovat jeho problémy bez ohledu na skutečnou vážnost situace. Úvaha
žalované, že o neexistenci hrozby vážné újmy svědčí i to, že nepožádal v žádné zemi, kterými
projížděl (Turecko, Řecko, Makedonie a Srbsko), o mezinárodní ochranu, je taktéž nepřípadná
a svědčí o účelovém vypořádání stěžovatelova případu. Je logické, že stěžovatel po opuštění
Egypta zamířil do země, ve které očekával přijetí a v níž hodlal rozvíjet svůj osobní život,
dostudovat a případně se podílet na další novinářské činnosti, třebaže to mohlo být v rozporu
s principy mezinárodní ochrany zemí schengenského prostoru. Na to je nicméně třeba reagovat
v souladu s pravidly dublinského systému určením zodpovědné země. Požadavek, aby stěžovatel
požádal o mezinárodní ochranu v Turecku, Řecku, Makedonii či Srbsku, je nadto neadekvátní,
neboť ve jmenovaných zemích nejsou dodržovány ani základní standardy azylového řízení a péče
o žadatele o mezinárodní ochranu.
[8] Závěrem stěžovatel dodává, že se žalovaná i krajský soud zabývaly jeho tvrzeními
o nebezpečí vážné újmy nedostatečně, výběrově a účelově, čímž zatížily svá rozhodnutí vadou
nezákonnosti.
III. Obsah vyjádření žalované ke kasační stížnosti
[9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti předně rozporuje, že stěžovatel sdělil,
že je v Egyptě pronásledován pro svou novinářskou minulost. Až v podané žalobě proti
rozhodnutí o zajištění vyplynuly jisté okolnosti o stěžovatelem tvrzené persekuci ze strany
státních úřadů pro jeho účast na demonstraci, nikoli však pro jeho údajnou novinářskou
minulost. Že otázku hrozby vážné újmy zodpovědělo za žalovanou Ministerstvo vnitra
v závazném stanovisku, je pak zcela v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 7 As 79/2010. V řízení o správním vyhoštění je povinností žalované vyžádat si závazné
stanovisko Ministerstva vnitra k otázce možného vycestování, které je pro žalovanou závazné,
a tak je vhodné vycházet ze závazného stanoviska a neformulovat závěry vlastní, které se stejně
nemohou od závazného stanoviska podstatně lišit.
[10] Stěžovatel po svém vycestování z Egypta odstraňoval veškeré doklady o své totožnosti
vyhotovené v různých státech, o mezinárodní ochranu chtěl požádat jedině v Německu nebo
Lucembursku a při ověřování totožnosti se správními orgány vůbec nespolupracoval. Tyto
skutečnosti vedou žalovanou k závěru, že stěžovatel opustil Egypt především ve snaze dostat
se do vyspělých evropských zemí se štědrým ekonomickým a sociálním režimem. Nadto je třeba
poznamenat, že stěžovatel dosud není žadatelem o mezinárodní ochranu v žádném členském
státě Evropské unie. Jeho argumentace, že země, kterými nelegálně cestoval, nebyly schopny
zajistit řádný průběh azylového řízení, je zcela lichá, a to zejména s ohledem na to, že stěžovatel
ve výčtu vynechal Rakousko a Slovensko, ohledně nichž nejsou ze strany UNHCR vznášeny
žádné vážné připomínky k jejich azylovému systému. Ani v České republice stěžovatel
o mezinárodní ochranu nepožádal, přestože neustále opakuje, že mu v Egyptě hrozí vážná újma.
[11] Důkazy uplatněné stěžovatelem má žalovaná za rozporné s jeho tvrzeními a domnívá
se, že svědčí spíše o nevěrohodnosti stěžovatele než o jeho pronásledování z politických důvodů.
Žalovaná dodává, že v lepším případě lze stěžovatele pokládat za ekonomického migranta. Jeho
pokusy o zahlazení totožnosti však svědčí o horší variantě, což potvrzuje i vydání evropského
zatýkacího rozkazu prokuraturou v Drážďanech pro trestný čin organizování a umožnění
nedovoleného překročení státní hranice. Pro úplnost žalovaná podotýká, že k realizaci správního
vyhoštění stěžovatele nedošlo z důvodu jeho předání na základě zmíněného evropského
zatýkacího rozkazu.
IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění
formálních náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a podmínka povinného zastoupení ve smyslu
§105 odst. 2 s. ř. s. je také splněna.
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Přitom shledal,
že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, což je vada, k níž je povinen přihlédnout dle §109
odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti i při neexistenci odpovídající stížní námitky.
[14] Podle judikatury Ústavního soudu patří povinnost soudů odůvodňovat svá rozhodnutí
k základním principům, které představují součást práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, jakož i součást pojmu právního státu podle čl. 1 Ústavy České
republiky, a vylučují libovůli při rozhodování. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat
vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí neposkytuje dostatečné záruky
o tom, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo
na spravedlivý proces (srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne
21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, oba dostupné z http://nalus.usoud.cz/).
[15] O skutkově a právně podobných případech mají soudy rozhodovat jednotně, což v praxi
vede k tomu, že soudy vycházejí ze svých dřívějších rozhodnutí a přejímají již uplatněnou
argumentaci. Takový postup rozhodně nelze považovat za nežádoucí, pokud ovšem nevede
k paušalizaci a potlačení individuálního přístupu soudu ke každé řešené kauze. Jinými slovy
řečeno, soud může převzít argumentaci z jiného soudního rozhodnutí, v odůvodnění svého
rozhodnutí ji však musí řádně propojit se skutkovými zjištění v projednávané věci. Rozsudek,
z něhož není patrné, zda krajský soud přezkoumával správní rozhodnutí, proti kterému byla
podána žaloba, nebo rozhodnutí jiné, je nepřezkoumatelný ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2012, č. j. 4 Ads 53/2012 – 16, dostupný
stejně ostatní zde citovaná judikatura správních soudů z www.nssoud.cz).
[16] Žalovaná ve správním řízení vydala nejprve dne 25. 11. 2016 rozhodnutí, jímž stěžovatele
zajistila za účelem jeho správního vyhoštění. O žalobě proti tomuto rozhodnutí rozhodl krajský
soud pod sp. zn. 78 A 37/2016 tak, že ji zamítl. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu
následně zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem sp. zn. 2 Azs 35/2017.
[17] Dne 16. 2. 2017 vydala žalovaná napadené rozhodnutí, jímž prodloužila dobu zajištění
stěžovatele. Žalobu proti tomuto rozhodnutí krajský soud (rozhodující toutéž samosoudkyní jako
ve věci sp. zn. 78 A 37/2016) napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud si nemohl
nevšimnout, že s výjimkou prvního odstavce, jenž specifikuje rozhodnutí, které mělo
být předmětem soudního přezkumu, a odstavce týkajícího se podmínek pro rozhodnutí o věci
bez jednání je odůvodnění napadeného rozsudku zcela identické s odůvodněním rozsudku
č. j. 78 A 37/2016 – 24. Již toto zjištění může budit pochybnosti o tom, zda krajský soud
projednávanou věc individuálně posoudil a zda věnoval pozornost konkrétním skutkovým
okolnostem, jež mohly být částečně odlišné od těch, které zde byly v době rozhodování
o zajištění stěžovatele.
[18] O tom, že krajský soud přinejmenším nepřizpůsobil obsah odůvodnění napadeného
rozsudku okolnostem souzené věci, svědčí v prvé řadě to, že citoval §124 odst. 1 písm. b) a §124
odst. 2 zákona o pobytu cizinců, na základě kterých bylo vydáno rozhodnutí o zajištění, a nikoli
také §124 odst. 3 téhož zákona, na jehož podkladě bylo vydáno napadené rozhodnutí. Daleko
podstatnějším pochybením je však to, že řada závěrů krajského soudu je nepřezkoumatelná,
neboť nemá oporu ve spisovém materiálu a zjevně se netýká napadeného rozhodnutí. Krajský
soud například uvážil, že „[v] daném případě je při hodnocení odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí
také nutno vzít v úvahu již shora zmíněnou předběžnost rozhodnutí o zajištění, která je zdůrazněna i tím, že toto
rozhodnutí je prvním úkonem v řízení (srov. ust. §124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců) a správní orgán
tak vychází z dosud nekompletních spisových materiálů (řízení o správním vyhoštění je teprve zahájeno), které
však v daném případě dostatečně odůvodňují rozhodnutí o zajištění.“ Krajský soud však neměl posuzovat
žalobu proti rozhodnutí o zajištění, které nepochybně je prvním úkonem ve správním řízení
a je činěno v časové tísni (to bylo jeho úkolem v řízení sp. zn. 78 A 37/2016), nýbrž žalobu proti
rozhodnutí o prodloužení zajištění, které naopak nebylo prvním úkonem ve správním řízení
ani nebylo činěno v časové tísni, a tak je třeba klást na jeho odůvodnění větší požadavky oproti
rozhodnutí o zajištění.
[19] Oporu ve spisovém materiálu nemá ani argumentace krajského soudu, že stěžovatel
až v žalobě poprvé sdělil, že byl v zemi svého původu aktivním novinářem a publikoval články,
a že žalované nelze vytýkat, že se v napadeném rozhodnutí nijak nevyjádřila k fotografiím,
jež měly sloužit k prokázání tvrzení stěžovatele o jeho statusu aktivního novináře, neboť
o existenci těchto tvrzení ve správním řízení nevěděla, a tak se nemohlo jednat o překážky
vyhoštění, které by byly žalované v době rozhodování známy. Taková argumentace přiléhala
na rozhodnutí o zajištění, které krajský soud přezkoumával pod sp. zn. 78 A 37/2016, a proto
na ní zdejší soud neshledal v rozsudku č. j. 2 Azs 35/2017 – 54 ničeho nezákonného.
V okamžiku, kdy žalovaná rozhodovala o prodloužení doby zajištění stěžovatele, však již byla
ve správním spise založena žaloba ze dne 16. 12. 2016 směřující proti rozhodnutí o zajištění,
v níž stěžovatel tvrdil, že je studentem žurnalistiky a také aktivním žurnalistou, na důkaz čehož
předložil fotografie, které jsou taktéž součástí správního spisu, a odkázal na internetový server
altahrer.com, jehož prostřednictvím údajně publikoval své texty o aktuálních politických
otázkách. Součástí správního spisu je dále vyjádření žalované ze dne 22. 12. 2016 k žalobě,
z něhož je zřejmé, že tvrzená aktivní novinářská činnost musela být žalované v době vydání
napadeného rozhodnutí známa.
[20] Lze tedy uzavřít, že z napadeného rozsudku není zřejmé, že krajský soud skutečně
přezkoumával napadené rozhodnutí o prodloužení doby zajištění stěžovatele, že věc individuálně
posoudil a vycházel ze skutkového stavu věci, který tady byl v době vydání napadeného
rozhodnutí. Naopak vše nasvědčuje tomu, že krajský soud pouze převzal odůvodnění svého
staršího rozsudku, týkajícího se jiného, byť s věcí souvisejícího rozhodnutí žalované.
[21] Proto je třeba zrušit napadený rozsudek z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude
mít krajský soud na zřeteli východisko, že požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí
o prodloužení doby zajištění jsou vyšší, než je tomu v případě odůvodnění rozhodnutí o zajištění
cizince, neboť rozhodnutí o prodloužení zajištění již není vydáváno v časové tísni a správní orgán
zpravidla disponuje větším množstvím informací, které v mezidobí opatřil. Harmonogram
konkrétních kroků, které správní orgán v řízení o správním vyhoštění cizince činí, je sice na úvaze
správního orgánu, řízení o vyhoštění nicméně musí být vedeno s náležitou pečlivostí, aktivně
a svědomitě tak, aby zajištění cizince bylo oprávněné. Výkon správního uvážení při rozhodování
o prodloužení doby zajištění pak musí nalézt odraz v odůvodnění rozhodnutí, aby bylo možné
posoudit, zda správní orgán správního uvážení nezneužil či nepřekročil jeho meze
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2011, č. j. 1 As 119/2011 – 39,
nebo ze dne 20. 3. 2014, č. j. 7 Azs 8/2014 - 20). V obecné rovině je úkolem krajského soudu
v řízení o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby zajištění to, aby v mezích žalobních
námitek (eventuálně v zákonném rozsahu z moci úřední) hodnotil postup správního orgánu
a aby přezkoumal, zda uvážení o prodloužení zajištění nevybočuje ze zákonem stanovených mezí,
má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a není svévolné. Jelikož z napadeného rozsudku není
zřejmé, zda krajský soud shora nastíněné východisko respektoval a zda zohlednil konkrétní
okolnosti souzené věci, bude jeho povinností znovu posoudit stěžovatelovu žalobu proti
napadenému rozhodnutí a učinit na jejím základě přezkoumatelné závěry, a to s přihlédnutím
ke skutkovému stavu věci v době vydání napadeného rozhodnutí (a nikoli v době vydání
rozhodnutí o zajištění ze dne 25. 11. 2016).
[22] Stížními námitkami směřujícími proti napadenému rozhodnutí se Nejvyšší správní soud
nemohl v tomto řízení o kasační stížnosti zabývat, neboť je nejprve nutné, aby se krajský soud
řádně vypořádal s žalobními body a pečlivě napadené rozhodnutí přezkoumal.
V. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je kasační stížnost důvodná, a proto podle
§110 odst. 1 věta první s. ř. s. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.) a v souladu s §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (včetně odměny ustanoveného zástupce).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu