ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.208.2015:75
sp. zn. 2 Azs 208/2015 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Z. A. T. J.,
zastoupený Mgr. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7,
proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje,
se sídlem Kounicova 24, Brno, proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 7. 2015, č. j. KRPB-172576-
10/ČJ-2015-060022-50A, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 11. 8. 2015, č. j. 33 A 40/2015 – 32,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2015, č. j. 33 A 40/2015 – 32,
se zrušuje .
III. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje
ze dne 14. 7. 2015, č. j. KRPB-172576-10/ČJ-2015-060022-50A, se zrušuje .
IV. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
V. Žalobci se náhrada nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti nepřiznává .
VI. Advokátu Mgr. Filipu Schmidtovi, LL.M., se odměna za zastupování v řízení o kasační
stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zajistila
podle §129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
na 32 dní žalobce za účelem jeho předání podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)
č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu
příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále též „nařízení Dublin III“).
Zjistila totiž, že žalobce vstoupil a pobýval na území České republiky bez víza, cestovního
dokladu a oprávnění k pobytu, ačkoliv byl veden jako žadatel o udělení mezinárodní
ochrany v Maďarsku a Bulharsku, kde měl povinnost se zdržovat. Žalovaná dospěla k závěru,
že v případě žalobce existuje vážné nebezpečí jeho útěku ve smyslu čl. 28 odst. 2 nařízení
Dublin III, neboť svým jednáním prokázal, že nemá sebemenší zábrany porušovat právní
předpisy upravující vstup a pobyt cizinců na území států Evropské unie. Předání žalobce bude
dle odůvodnění napadeného rozhodnutí potenciálně možné a nebude jím nepřiměřeně zasaženo
do soukromého a rodinného života žalobce.
[2] Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Brně
v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. Poznamenal, že žádný
český právní předpis sice neobsahuje definici objektivních kritérií pro bližší vymezení důvodů
pro dovození existence vážného nebezpečí útěku, to však neznamená, že by čl. 28 odst. 2 nařízení
Dublin III nebyl aplikovatelný. Nezamýšlenou mezeru zákona lze vyplnit prostřednictvím
interpretace. Kritéria „vážného nebezpečí útěku“ plynou z judikatury a správní praxe a jsou jimi
tato: 1) úmysl cizince pokračovat dále v cestě do Evropské unie, 2) nevyčkání do předání
orgánům příslušného členského státu a 3) porušování právních předpisů členských států.
Tyto podmínky zajištění byly dle mínění krajského soudu v případě žalobce naplněny.
[3] Tvrzení žalobce, že splňoval podmínky podle čl. 2 bodu 2. směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných
příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen
„směrnice 2004/38/ES“), neměl krajský soud za prokázané. Bylo na žalobci, aby prokázal,
že mu svědčí některá z forem povolení k pobytu pro rodinné příslušníky občanů členských států.
Závěr, že tomu tak bylo, nelze dovodit jen z toho, že se znal s občankou Švédska,
jež ho byla navštívit v zařízení pro zajištění cizinců. Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní
námitce, že předání do Maďarska nebo Bulharska nebylo uskutečnitelné z důvodů systémových
nedostatků azylového řízení těchto zemí. Krajskému soudu bylo z úřední činnosti známo,
že transfery neprobíhaly zcela standardně a plynule, to však ještě neznamenalo, že předání nebylo
vůbec možné.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost,
kterou opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tvrdí tedy nesprávné posouzení právní
otázky krajským soudem, vady správního řízení a nesrozumitelnost napadeného rozsudku.
[5] Stěžovatel krajskému soudu předně vytýká, že nesprávně posoudil právní otázku týkající
se výkladu pojmu vážné nebezpečí útěku. Zákon o pobytu cizinců podle něj nesplňuje požadavek
stanovený v čl. 2 písm. n) nařízení Dublin III, neboť nevymezuje objektivní kritéria, na základě
kterých lze usuzovat, že cizinec může uprchnout. Za takové legislativní situace podle něj není
možné institut zajištění z důvodu existence vážného nebezpečí útěku aplikovat, což již bylo
vysloveno v rozsudcích Krajského soudu v Ústí nad Labem, Městského soudu v Praze
a Krajského soudu v Brně. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že by kritéria bylo možné dovozovat
z úpravy institutu nebezpečí útěku pro uvalení vazby dle trestního práva nebo z judikatury
správních soudů.
[6] Existenci rodinného života stěžovatele s občankou Švédska posoudil krajský soud
dle názoru stěžovatele taktéž nesprávně. Stěžovatel tvrdí, že je v rodinném svazku s paní L. E. H.,
konkrétně je v postavení tzv. sammanboende (partner). Že je rodinným příslušníkem švédské
občanky, však ve správním řízení nebylo vůbec zkoumáno. Krajský soud se pak podle něj
nevyrovnal s tím, že stěžovatel k žalobě doložil sérií sedmi fotografií, které stěžovatele a paní H.
zachycují. Nemůže obstát argumentace žalované, že fotografie či obecně existence rodinného
života budou zohledněny v řízení o přemístění stěžovatele podle dublinského nařízení a při
posuzování jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel nebyl nijak informován o
zahájení či vedení správního řízení o přemístění podle nařízení Dublin III a neměl možnost
se v takovém řízení vyjadřovat k podkladům nebo je předkládat. Lze se domnívat, že Ministerstvo
vnitra využilo ty podklady, které byly shromážděny k řízení o předání stěžovatele podle nařízení
Dublin III. O tom však stěžovatel nebyl poučen. Nebyl informován o zahájení řízení ve věci
určení státu příslušného k posouzení jeho azylové žádosti, o možnosti seznámit se s podklady
pro vydání rozhodnutí ani o možnosti vyjádřit se k nim, a proto má za to, že bylo porušeno jeho
právo na spravedlivý proces včetně práva na právní pomoc. Stěžovatel rozporuje také tvrzení
žalované, že při realizaci zajištění podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nemusí být
zohledněna existence rodinných vazeb. Tato povinnost plyne i ze směrnice 2004/38/ES. Krajský
soud měl pochybit tím, že na straně jedné připustil, že informace týkající se rodinného života
stěžovatele mohou být pravdivé, avšak na straně druhé neshledal nedostatečnost skutkového
stavu věci zjištěného ve správním řízení.
[7] Stěžovatel upozorňuje také na to, že k omezení jeho osobní svobody mohlo dojít
jen z důvodů těsně spjatých s účelem zajištění. Stěžovatel byl zajištěn za účelem předání
do Bulharska nebo Maďarska. Není jasné, zda v rozhodné době byly transfery do Bulharska
uskutečnitelné, neboť mezinárodní organizace apelovaly na pozastavení předávání žadatelů
o mezinárodní ochranu do tohoto státu. Realizaci předání bránila překážka v podobě nejasných
či nedostatečných záruk kvalitního azylového řízení. Taktéž Maďarsko vykazovalo systémové
nedostatky, a to jak v samotném azylovém řízení, tak v materiálních podmínkách přijetí žadatelů
o azyl. Na základě čeho dospěl krajský soud k závěru, že účel zajištění stěžovatele bylo možné
naplnit, bylo v napadeném rozsudku vysvětleno nesrozumitelně.
[8] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že k zajištění stěžovatele došlo
z důvodů těsně spjatých s účelem zajištění. Kritéria pro posouzení vážného nebezpečí útěku
lze podle ní přiměřeně dovodit z důvodů stanovených pro uvalení vazby; k výkladu zákona
o pobytu cizinců rovněž slouží judikatura. O existenci rodinných příslušníků ve Švédsku
se stěžovatel během správního řízení nezmínil a žalovaná se o této skutečnosti dozvěděla
až z žaloby. K námitce porušení práva na spravedlivý proces v řízení před Ministerstvem vnitra
žalovaná konstatuje, že vedení tohoto řízení není v její kompetenci ani není jeho účastníkem.
K otázce účelu zajištění žalovaná odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
podle níž musí být předání alespoň potenciálně možné. V době vydání napadeného rozhodnutí
byly transfery realizovány a žalovaná neměla důvod pochybovat o potencialitě předání
podle nařízení Dublin III. Navrhuje tedy, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění
formálních náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a podmínka povinného zastoupení ve smyslu
§105 odst. 2 s. ř. s. je také splněna.
[10] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 24. 11. 2015, č. j. 2 Azs 208/2015 – 67, řízení
o kasační stížnosti stěžovatele přerušil podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. Při předběžném
posouzení kasační stížnosti totiž shledal, že klíčovou otázkou pro posouzení věci samé
je to, zda má skutečnost, že zákon nevymezil kritéria pro posuzování vážného nebezpečí útěku
cizince, za následek neaplikovatelnost institutu zajištění podle čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III.
Tato otázka byla v typově obdobném případě předložena Soudnímu dvoru jako předběžná
otázka usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 10 Azs 122/2015 – 88.
[11] Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr o předběžné otázce rozhodl rozsudkem dne
15. 3. 2017 ve věci C-528/15, A. Ch. (dostupném z http://eur-lex.europa.eu), odpadla překážka,
pro kterou bylo řízení v projednávané věci přerušeno. Nejvyšší správní soud proto výrokem I.
tohoto rozsudku rozhodl v souladu s §48 odst. 6 s. ř. s., že se v řízení pokračuje.
[12] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Soudní dvůr v rozsudku ve věci A. Ch. v bodech 38 - 46 konstatoval, že „[p]odle
Evropského soudu pro lidská práva přitom musí být veškeré zbavení svobody zákonné nejen v tom smyslu,
že musí mít právní základ ve vnitrostátním právu, ale tato zákonnost se týká také kvalitativní stránky zákona
a znamená, že vnitrostátní zákon dovolující zbavení svobody musí být při svém uplatňování dostatečně dostupný,
přesný a předvídatelný, aby se zabránilo veškerému riziku svévole (v tomto smyslu viz ESLP, 21. října 2013,
Del Río Prada v. Španělsko, CE:ECHR:2013:1021JUD004275009, bod 125).
Podle související judikatury Soudního dvora je dále třeba zdůraznit, že cílem záruk ve vztahu ke svobodě
zakotvených jak v článku 6 Listiny, tak v článku 5 EÚLP je zejména ochrana jednotlivce před svévolí.
Aby bylo opatření spočívající ve zbavení svobody provedeno v souladu s tímto cílem, je tedy zejména zapotřebí,
aby při něm nebyly orgány vedeny zlým úmyslem nebo snahou klamat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne
15. února 2016, N., C-601/15 PPU, EU:C:2016:84, bod 81).
Z výše uvedeného vyplývá, že zajištění žadatelů, což je závažný zásah do jejich práva na svobodu, je podmíněno
dodržováním striktních záruk, jimiž jsou existence právního základu, srozumitelnost, předvídatelnost, dostupnost
a ochrana před svévolí.
Pokud jde o první z těchto záruk, je třeba poukázat na to, že omezení výkonu práva na svobodu je v daném
případě založeno na čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III ve spojení s čl. 2 písm. n) tohoto nařízení,
které je legislativním aktem Unie. Posledně uvedené ustanovení pak odkazuje na vnitrostátní právo, v němž mají
být vymezena objektivní kritéria svědčící o existenci nebezpečí útěku. V této souvislosti vyvstává otázka,
jaký druh ustanovení splňuje zbývající záruky, tj. srozumitelnost, předvídatelnost, dostupnost a ochranu
před svévolí.
V tomto ohledu je třeba – jak uvedl generální advokát v bodě 63 svého stanoviska – aby pravomoc dotyčných
orgánů podle čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III ve spojení s jeho čl. 2 písm. n) provádět individuální posouzení
v souvislosti s existencí nebezpečí útěku byla vykonávána v určitých předem stanovených mezích. Proto je zásadní,
aby kritéria definující existenci takového nebezpečí, které je důvodem pro zajištění, byla jasně vymezena závazným
aktem, jehož uplatňování bude předvídatelné.
S ohledem na účel dotyčných ustanovení a na vysokou úroveň ochrany, jež vyplývá z jejich kontextu, může
požadavky na srozumitelnost, předvídatelnost, dostupnost, a zejména na ochranu před svévolí splňovat jedině
obecně závazný právní předpis.
Přijímání obecně závazných právních předpisů totiž poskytuje nezbytné záruky, neboť takový předpis upravuje
závazným a předem známým způsobem rozhodovací prostor těchto orgánů při posuzování okolností každého
konkrétního případu. Jak dále uvedl generální advokát v bodech 81 a 82 svého stanoviska, kritéria stanovená
závazným právním předpisem jsou nejvhodnější pro účely externí kontroly posuzovací pravomoci těchto orgánů
v zájmu ochrany žadatelů před svévolným zbavením svobody.
Z toho plyne, že čl. 2 písm. n) nařízení Dublin III ve spojení s jeho čl. 28 odst. 2 musí být vykládány
v tom smyslu, že ukládají povinnost, aby objektivní kritéria, na nichž se zakládají důvody, pro které je možné
se domnívat, že žadatel může uprchnout, byla stanovena obecně závazným právním předpisem. Taková ustálená
judikatura, jako je judikatura, o niž jde ve věci v původním řízení, která potvrzuje ustálenou praxi cizinecké
policie, každopádně nemůže být dostačující.
Nejsou-li uvedená kritéria vymezena takovým právním předpisem, jako je tomu ve věci v původním řízení, musí
být zajištění prohlášeno za protiprávní, což má za následek neaplikovatelnost čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III.“
[14] Soudní dvůr proto závěrem rozhodl
takto:„Článek 2 písm. n) nařízení Evropského parlamentu
a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského
státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, ve spojení s jeho čl. 28 odst. 2, musí
být vykládány v tom smyslu, že členským státům ukládají povinnost stanovit obecně závazným
právním předpisem objektivní kritéria , na nichž se zakládají důvody, pro které je možné se domnívat,
že žadatel o mezinárodní ochranu, s nímž je vedeno řízení o přemístění, může uprchnout. Absence takového
právního předpisu má za následek neaplikovatelnost čl. 28 odst. 2 tohoto nařízení“
(důraz přidán).
[15] V posuzované věci žalovaná zajistila stěžovatele za účelem jeho předání do Maďarska
nebo Bulharska na základě §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném ke dni
napadeného rozhodnutí, podle něhož „[p]olicie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně
vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským
státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských
společenství; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze
z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky.“
[16] Přímo použitelným předpisem dle tohoto ustanovení zákona o pobytu cizinců je nařízení
Dublin III, jehož čl. 28 odst. 2 stanoví, že „[č]lenské státy mohou zajistit dotyčnou osobu za účelem
jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého
jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací
opatření.“ Jednou z důležitých podmínek pro zajištění dle citovaného ustanovení tohoto nařízení
tedy je, že u zajišťované osoby existuje vážné nebezpečí útěku.
[17] Nebezpečím útěku se podle čl. 2 písm. n) nařízení Dublin III pro účely tohoto nařízení
rozumí „[e]xistence důvodů, které se zakládají na objektivních kritériích vymezených právními předpisy,
pro které je možné se v konkrétním případě domnívat, že žadatel nebo státní příslušník třetí země nebo osoba
bez státní příslušnosti, na které se vztahuje řízení o přemístění, může uprchnout.“
[18] Zákon o pobytu cizinců ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí ani jiný
zákonný předpis České republiky použitelný na posuzovaný případ však nevymezoval objektivní
kritéria pro posuzování vážného nebezpečí útěku cizince dle čl. 2 písm. n) nařízení Dublin III,
což mělo s ohledem na výše uvedené závěry Soudního dvora za následek nezákonnost zajištění
stěžovatele.
[19] Závěr krajského soudu, který aplikovanou vnitrostátní úpravu obsaženou v zákoně
o pobytu cizinců neobsahující definici pojmu „vážné nebezpečí útěku“ neshledal nedostatečnou,
tudíž neobstojí. Je třeba přisvědčit stěžovateli v tom, že vnitrostátní úprava nedefinovala
dostatečným způsobem termín „vážné nebezpečí útěku“, a tak stěžovatel nemohl být zajištěn
za účelem předání dle nařízení Dublin III. Z tohoto důvodu zároveň neobstojí ani napadené
rozhodnutí.
[20] V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že uvedený deficit zákona o pobytu
cizinců byl s účinností od 18. 12. 2015 odstraněn novelizací tohoto zákona provedenou zákonem
č. 314/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony, jímž byl do §129 zákona o pobytu cizinců
za odstavec 3 vložen nový odst. 4, který zní: „Policie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání
do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje vážné nebezpečí útěku.
Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve
předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil
úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem
Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje,
pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo
nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést
adresu místa pobytu na území.“ Tuto změnu zákona o pobytu cizinců však není možné
v posuzované věci zohlednit, neboť podle §75 odst. 1 s. ř. s. soud při přezkoumání rozhodnutí
vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu
a napadené rozhodnutí žalované bylo vydáno dne 14. 7. 2015, tj. před účinností novely zákona
o pobytu cizinců.
[21] Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí mělo být krajským soudem zrušeno.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud nezabýval dalšími stížními námitkami,
neboť by to bylo nadbytečné. Tyto námitky totiž za situace, kdy je zjevné, že napadený rozsudek
i napadené rozhodnutí je třeba zrušit a v řízení nebude možné pokračovat, již nemohou mít vliv
na posouzení věci.
[22] Z příkazu k propuštění cizince (stěžovatele) ze zařízení pro zajištění cizinců ze dne
28. 8. 2015, č. j. KRPB-172576-33/ČJ-2015-060022-50A, založeného ve správním spise, je navíc
zřejmé, že stěžovatel byl toho dne propuštěn ze zařízení pro zajištění cizinců, a jeho zajištění tedy
již netrvá.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto napadený
rozsudek zrušil (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Protože již v řízení před krajským soudem
byly dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, rozhodl Nejvyšší správní soud
tak, že za použití §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil i je. Současně však nevyslovil,
že se žalované vrací věc k dalšímu řízení. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012 – 34, publ. pod č. 2757/2013 Sb. NSS,
podle něhož „[p]o zrušení rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet,
jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno, protože podle
§124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je vydání rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění
prvním úkonem v řízení. Je-li tedy tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen, neznamená to současně, že se věc vrací
žalovanému k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé (§78 odst. 4 s. ř. s.). Naopak to z povahy
věci, která je značně specifická a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená ukončení řízení před správním orgánem,
aniž by se tím jakkoli zasahovalo do jeho pravomoci, která byla vyčerpána vydáním původního
rozhodnutí. Ukončení řízení tímto způsobem koresponduje s požadavkem na okamžité propuštění cizince poté,
co bylo rozhodnutí o jeho zajištění za účelem správního vyhoštění zrušeno.“
[24] Z výše uvedených závěrů je třeba vycházet i v posuzované věci, neboť napadené
rozhodnutí bylo v souladu s §129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců prvním úkonem v řízení.
Tyto závěry proto lze nepochybně přiměřeně použít také v posuzovaném případě, kdy je zjevné,
že stěžovatel nemohl být zajištěn za účelem předání podle nařízení Dublin III. Po zrušení
napadeného rozhodnutí tudíž neexistuje řízení, v němž by mělo a mohlo být pokračováno
(srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2015, č. j. 4 Azs 234/2015 – 36).
[25] O náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. podle zásady úspěchu ve věci. Stěžovatel
vznik uplatnitelných nákladů řízení netvrdil a ani ze spisu neplyne, že by mu nějaké vznikly, proto
mu jejich náhrada nemohla být přiznána, i když byl v řízení úspěšný. Žalovaná neměla ve věci
úspěch, a tudíž nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
[26] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2015,
č. j. 2 Azs 208/2015 – 27, ustanoven zástupcem JUDr. Maroš Matiaško, LL.M., který jménem
stěžovatele doplnil kasační stížnost. Dne 31. 12. 2015 obdržel Nejvyšší správní soud oznámení
o změně zastoupení z důvodu pozastavení výkonu činnosti advokacie ustanoveného
zástupce. Od 19. 12. 2015 převzal zastoupení advokát Mgr. Filip Schmidt, LL.M, který v řízení
o kasační stížnosti neučinil žádný úkon právní služby. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl
tak, že se mu odměna za zastupování stěžovatele nepřiznává. O odměně původně ustanoveného
zástupce JUDr. Matiaška rozhodne Nejvyšší správní soud samostatným usnesením.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu