ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.213.2017:27
sp. zn. 2 Azs 213/2017 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové právní věci žalobců: a) S. K. A. S., b) nezl. E. A.
H. E. A., zastoupený žalobcem a) jako zákonným zástupcem, c) E. S. A. R., všichni zastoupeni
Mgr. Faridem Alizey, advokátem se sídlem Stodolní 7, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žalob proti rozhodnutím žalovaného ze dne
18. 1. 2017, č. j. OAM-796/ZA-ZA14-HA11-2015, a č. j. OAM-793/ZA-ZA14-HA11-2015,
v řízení o kasačních stížnostech žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
17. 5. 2017, č. j. 62 Az 4/2017 – 44,
takto:
I. Kasační stížnosti se odm ít a jí pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 5. 2017, č. j. 62 Az 4/2017 – 44,
zamítl žaloby podané žalobci (dále jen „stěžovatelé“) proti rozhodnutím Ministerstva
vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 18. 1. 2017, č. j. OAM-796/ZA-ZA14-HA11-2015,
a č. j. OAM-793/ZA-ZA14-HA11-2015, kterými žalovaný rozhodl o neudělení mezinárodní
ochrany stěžovatelům podle §12 až §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), přičemž jim byla udělena doplňková ochrana podle
§14a zákona o azylu, a to na dobu 24 měsíců ode dne nabytí právní moci napadeného
rozhodnutí.
[2] Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé v zákonné lhůtě kasační stížnosti z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
[3] Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasačních stížností, se ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnosti svým významem podstatně přesahují vlastní
zájmy stěžovatelů. Pokud by tomu tak nebylo, musely by být podle citovaného ustanovení
odmítnuty jako nepřijatelné.
[4] Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[5] O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost tedy bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru,
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační
stížnosti.
[6] Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by měl Nejvyšší správní soud
jeho kasační stížnost věcně projednat.
[7] Nejvyšší správní soud v daném případě konstatuje, že námitky týkající se porušení
§2, §3, §4 odst. 1, §50 odst. 4 a §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), byly stěžovateli formulovány značně obecně.
Ti v postupu žalovaného a krajského soudu shledávají mnohá pochybení, avšak konkrétně
neuvádí, se kterými skutečnostmi obsaženými ve správním spisu se neměl žalovaný vypořádat,
resp. v čem spatřují nedostatečné zjištění stavu věci, čím nevycházel žalovaný stěžovatelům
vstříc, v čem spočívají nedostatky odůvodnění napadených rozhodnutí nebo s kterými
tvrzeními se žalovaný opomněl zabývat. Nejvyšší správní soud v posuzovaném případě
žádné z takto namítaných vad neseznal. V této souvislosti je přitom třeba poukázat
také na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně např. na rozsudek ze dne 22. 4. 2004,
č. j. 6 Azs 22/2004 – 42, podle něhož „musí žalobní (tj. i stížní) body obsahovat jak skutkové,
tak i právní důvody, pro které žalobce považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.
Žalobním bodem však není uvedení ustanovení správního řádu, které měl žalovaný porušit, je-li z hlediska
skutkových důvodů jen obecně odkazováno na spisový materiál.“
[8] Stěžovatelé poté v kasačních stížnostech již konkrétně namítli nesprávné vyloučení
možnosti udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu a humanitárního azylu ve smyslu
§14 zákona o azylu, a to v kontextu pokračující léčby stěžovatele b) na území České republiky,
když ten trpí dětskou mozkovou obrnou, a dále z důvodu ozbrojeného konfliktu mezi
jednotlivými kmeny v Libyi, který jim neumožňuje bezpečný návrat, jakož i následný život
v této zemi.
[9] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že institut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi
původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (§12 zákona o azylu), a obecně není
prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů (osobních, rodinných či ekonomických) v zemi
původu. Udělení azylu lze aplikovat pouze v omezeném počtu případů ve smyslu zákonem
stanovených podmínek. Legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným nepříznivým
důsledkům nezákonného pobytu na území České republiky není v žádném případě
důvodem pro mezinárodní ochranu formou azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 – 43, nebo usnesení ze dne 14. 7. 2017,
č. j. 2 Azs 119/2017 - 39). K tomu lze odkázat též na usnesení ze dne 22. 7. 2014,
č. j. 9 Azs 117/2014 – 93, ve kterém Nejvyšší správní soud vyslovil závěr, že „[d]le ustálené
judikatury je poskytnutí azylu zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze
je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České republiky, tak jak jsou upraveny
např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Azyl je výjimečný institut
konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu
z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Zákon o azylu umožňuje udělení mezinárodní ochrany pouze
ve výjimečných případech, kdy je žadatel ve své zemi původu pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod, či má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů.“
[10] Nejvyšší správní soud pak v tomto ohledu upozorňuje zvláště na tvrzení stěžovatelů a)
a c) plynoucí z jejich žádostí o udělení mezinárodní ochrany ze dne 14. 9. 2015 a z protokolů
o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 14. 9. 2015, když tito k důvodům
odjezdu ze země svého původu výslovně uvedli, že „20. 2. 2014 jsme odjeli (letecky do Řecka
na řecké vízum) kvůli léčbě syna [tj. stěžovatel b)]. Snažili jsme se ho léčit v Libyi, ale kvalita
léčby nebyla dobrá. Jiný důvod jsme neměli.“ Na území České republiky vstoupili dne
27. 2. 2014. Dále konstatovali, že se v Libyi v červenci 2014 rozhořel konflikt mezi kmeny,
a proto se tam z bezpečnostních důvodů a ze strachu o život nemohou vrátit. Stěžovatel a)
k tomu doplnil, že „[c]elou dobu jsme se snažili o legální pobyt v ČR. Myslel jsem si, že když budu studovat,
můj pobyt bude moci být změněn, ale nepodařilo se to. Konzultoval jsem svůj případ s právníky a jako jediné
řešení, jak tu zůstat, mi poradili požádat o azyl.“ Ze skutečností uvedených stěžovateli je tak najisto
zřejmé, že jediným důvodem vycestování ze země jejich původu byla léčba stěžovatele b).
V daném případě tedy nevyšla najevo existence žádné z taxativně vymezených podmínek
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, tedy pronásledování stěžovatelů ve státě původu
za uplatňování politických práv a svobod nebo jejich odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů ve státě, jehož občanství mají. Nutno uvést, že dle konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu „se důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu přednostně
zjišťují ve vztahu k okolnostem, za nichž žadatel o mezinárodní ochranu zemi původu opustil. Skutečnosti,
které nastanou později, hodnotí správní orgán při posuzování, zda jsou splněny důvody pro udělení doplňkové
ochrany. Obdobně se Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 3. 3. 2004, č. j. 2 Azs 12/2004 - 40,
publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 260/2004, nebo v rozsudku ze dne
9. 4. 2004, č. j. 7 Azs 64/2003 - 39, a v rozsudku ze dne 25. 5. 2005, č. j. 3 Azs 272/2004 - 67,
publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1288/2007.“ (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2011, č. j. 4 Azs 7/2011 - 117). Nejvyšší správní soud
tedy konstatuje, že je důsledně třeba rozlišovat mezi azylem podle §12 písm. b) zákona o azylu
a doplňkovou ochranou ve smyslu §14a zákona o azylu. Azyl podle §12 písm. b) zákona o azylu
lze totiž udělit pouze tehdy, pokud existuje příčinná souvislost mezi pronásledováním
(resp. odůvodněným strachem z pronásledování) ve vztahu k okolnostem, za nichž žadatel
o mezinárodní ochranu zemi původu opustil, a jedním z taxativně uvedených důvodů
pronásledování, což v daném případě nebylo naplněno (srov. např. usnesení Nejvyššího
správního soudu 19. 3. 2008, č. j. 2 Azs 103/2007 - 83).
[11] Nejvyšší správní soud tak v kontextu „kmenové války“, která propukla na území Libye
až po odchodu stěžovatelů ze země (přičemž je tento ozbrojený konflikt nepochybně potvrzen
zprávami a informacemi o stavu Libye), hodnotí postup žalovaného, jenž s ohledem na okolnosti
dané věci udělil stěžovatelům doplňkovou ochranu ve smyslu §14a zákona o azylu na dobu
24 měsíců, jako zcela zákonný a souladný se shora citovanou konstantní judikaturou. Žalovaný
se totiž nepochybně vývojem situace v zemi původu poté, kdy ji stěžovatelé opustili, důkladně
zabýval právě při hodnocení, zda jsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany. Stěžovatelé
tudíž nebyli v tomto ohledu nijak zkráceni na svých právech. Krajský soud poté, byť se stručným
odůvodněním, přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu všech žalobních námitek a posuzoval
relevanci stěžovateli uváděných skutečností s ohledem na kritéria pro udělení mezinárodní
ochrany. Napadené rozhodnutí podle Nejvyššího správního soudu vycházelo z dostatečně
zjištěného skutkového stavu v návaznosti na tvrzení stěžovatelů ve správním řízení.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný vypořádal všechny azylově významné důvody
ve vztahu ke všem ustanovením zákona o azylu upravujícím možnosti a podmínky udělení
mezinárodní ochrany. Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud v této souvislosti
vyhodnotil rozsudek krajského soudu jako přezkoumatelný, což lze najisto konstatovat
i ve vztahu k napadenému rozhodnutí.
[12] I otázkami obdobnými té, k níž směřovala námitka stěžovatelů týkající se nutnosti
léčby stěžovatele b) na území České republiky, se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval.
Ve svých dřívějších rozhodnutích opakovaně vyslovil (např. v rozsudku ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 3 Azs 226/2005 – 68, ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 – 69, nebo v usnesení ze dne
24. 5. 2017, č. j. 2 Azs 59/2017 – 27), že nižší úroveň zdravotnictví v zemi původu
bez přistoupení dalších (zcela výjimečných) okolností nemůže založit důvod pro udělení azylu.
V nyní projednávané věci přitom vyplynulo, že stěžovatelé do České republiky přicestovali právě
z důvodu vyšší kvality poskytované zdravotní péče pro pacienty trpící dětskou mozkovou
obrnou. U stěžovatele b) se zejména jednalo o vyšší standard léčby rehabilitační. Z uvedených
skutečností a zjištění je tedy zřejmé, že stěžovatel b) v důsledku svého onemocnění není
v bezprostředním ohrožení života, a ač si je Nejvyšší správní soud vědom komplikací,
které s sebou jeho diagnóza nese, a tyto nijak nezlehčuje, ve světle výše uvedené rozhodovací
praxe Nejvyššího správního soudu nelze uvažovat o udělení azylu pouze z důvodu nižší úrovně
zdravotní péče v zemi původu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2011,
č. j. 4 Azs 7/2011 - 117).
[13] Co se týče humanitárního azylu, Nejvyšší správní soud upozorňuje na ustálenou
judikaturu, podle níž na udělení humanitárního azylu není právní nárok. Posouzení možných
důvodů pro udělení humanitárního azylu je tedy otázkou správního uvážení, které soud
přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, a ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48). Míra
volnosti žalovaného při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je přitom limitována
především zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených
náležitostí demokratického a právního státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat
v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná
z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto
patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. (…) Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty,
jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem
lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště
těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“
(viz usnesení ze dne 21. 12. 2011, č. j. 5 Azs 15/2011 - 77). O žádnou takovou ani obdobnou
situaci se však v případě stěžovatelů zjevně nejedná. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl,
že se zabýval rodinnou, sociální a ekonomickou situací stěžovatelů, přihlédl k jejich věku
a zdravotnímu stavu, přičemž se zvláště zabýval zdravotním stavem stěžovatele b), a dospěl
k závěru, že v řešené věci nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu. Nejvyšší správní soud pak s ohledem na okolnosti projednávaného případu
a shora citované důvody pro udělení humanitárního azylu uzavírá, že v této souvislosti nespatřuje
žádná pochybení.
[14] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na tvrzení stěžovatelů uvedená v kasačních stížnostech a Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasačních stížností k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnosti svým významem podstatně nepřesahují vlastní zájmy
stěžovatelů.
[15] Proto Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnosti stěžovatelů jako nepřijatelné,
a z tohoto důvodu je odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
[16] Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu