ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.273.2017:19
sp. zn. 2 Azs 273/2017 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: N. T. L., zastoupená
Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem Karolinská 654/2, Praha 8, proti
žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 4. 2017,
č. j. CPR-5845-2/ČJ-2017-930310-V243, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 7. 2017, č. j. 75A 15/2017 – 17,
takto:
Kasační stížnosti se ne př i z n áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
I. Podstata posuzovaných skutkových a právních otázek
[1] Tímto usnesením Nejvyšší správní soud rozhoduje o návrhu žalobkyně, vietnamské státní
příslušnice, na přiznání odkladného účinku její kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu,
jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného o vyhoštění stěžovatelky.
II. Dosavadní postup správních orgánů a soudu
[2] Rozsudkem ze dne 3. 7. 2017, č. j. 75A 15/2017 – 17, Krajský soud v Ústí nad Labem
(dále jen „krajský soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení
rozhodnutí žalované ze dne 18. 4. 2017, č. j. CPR-5845-2/ČJ-2017-930310-V243, kterým
bylo rozhodnuto o jejím odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského
ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly,
pátrání a eskort Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 26. 1. 2017,
č. j. KRPU-215150-50/ČJ-2016-040022, jímž bylo žalobkyni podle §119 odst. 1 písm. c) bod 1, 2
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění.
Doba, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské unie,
byla stanovena na 6 měsíců. Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, byl stanoven v souladu s §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
od okamžiku, kdy cizinka pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně
byla určena ve smyslu §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců doba k vycestování z území České
republiky do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.
[3] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost, v níž navrhla, aby jí byl přiznán odkladný účinek. Návrh odůvodnila
tím, že na území České republiky žije již několik let, přičemž zde má vybudované veškeré zázemí
a soukromý život. Nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti a její nucené vycestování
by pak pro stěžovatelku znamenalo nepřiměřený zásah do jejího rodinného a soukromého života.
Stěžovatelka dále upozornila na to, že pro zachování práva na spravedlivý proces je nezbytné,
aby zůstala do skončení řízení o své kasační stížnosti ve věci správního vyhoštění na území České
republiky.
III. Posouzení návrhu na odkladný účinek kasační stížnosti
[4] Nejvyšší správní soud při posuzování návrhu na přiznání odkladného účinku vycházel
z následujících úvah.
[5] Podle §107 s. ř. s. (k)asační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.
[6] Podle §73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě
odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší
újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem.
[7] Nejvyšší správní soud k podmínkám přiznání odkladného účinku uvedl ve svém usnesení
ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Afs 73/2014 – 56, bod 5, následující (zvýraznění v citaci provedl nyní
Nejvyšší správní soud): „(…) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti prolamuje před vlastním
rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není zrušeno. Odkladný účinek má proto charakter institutu
výjimečného a měl by statisticky vzato být přiznáván v menšině případů, nikoli zpravidla. Je pravda, že čistě
jazykový výklad §73 odst. 2 s. ř. s. by mohl svádět k závěru, že při posuzování, zda odkladný účinek přiznat,
anebo nikoli, se poměřuje pouze a jen vzájemný poměr újmy žadatele o jeho přiznání a újem jiných osob. V tomto
smyslu by tedy i vcelku nepatrná újma žadatele mohla být důvodem přiznání odkladného účinku, byly-li by újmy
ostatních osob ještě mnohem „nepatrnější“. Takový mechanický výklad by však opomíjel základní znak institutu
odkladného účinku, a sice, jak již bylo shora zmíněno, že jde o institut výjimečný, který nemá
být v řízeních před správními so udy pravidlem. Měl-li by pravidlem být, nestanovil
by zákonodárce jako základní pravidlo, že žaloba resp. kasační stížnost odkladný účinek
nemají. Pojímání odkladného účinku jako výjimky z pravidla tedy znamená, že újma, která má hrozit žadateli
o jeho přiznání, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, taková,
která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě pravidlo, že žaloba resp. kasační stížnost odkladný účinek nemá
mít, nebylo výjimečně uplatněno. Významnou bude újma spíše tehdy, nebude-li možno v případě, že bude
napadené správní rozhodnutí naplněno a poté shledáno nezákonným a zrušeno, v podstatných ohledech navrátit
v původní stav jím způsobené následky či dopady. Významnou bude též spíše tehdy, půjde-li sice při uplatnění
rozhodnutí o následky vratné či napravitelné, avšak takového rázu, že způsobí žadateli vážné obtíže či významné
poruchy v jeho životě, fungování, činnosti apod.“
[8] Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatelky oproti jiným osobám
jsou zásadně individuální, závislé na osobě a situaci účastníka řízení. Povinnost tvrdit vznik újmy
má proto v nyní projednávaném případě zásadně stěžovatelka, zpravidla poukazem na konkrétní
skutkové okolnosti případu; má rovněž povinnost podle svých možností napomoci prokázání
svých tvrzení (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012,
č. j. 1 As 27/2012 – 32, v němž se na půdorysu soudního přezkumu ztráty řidičského oprávnění
uvádí: „Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že kasační stížnost zásadně odkladný účinek nemá. Aby jí mohl
takový účinek přiznat, musí stěžovatel v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí újma
nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Na podporu svých
tvrzení musí samozřejmě navrhnout provedení patřičných důkazů. Stěžovatelka ve svém návrhu pouze obecně
uvedla, že řidičské oprávnění potřebuje k výkonu svého povolání a bez něho nemůže svoji práci vykonávat
bez významnějších obtíží. Nespecifikovala však, o jaké povolání se jedná, zda je v zaměstnaneckém poměru
či vykonává samostatně výdělečnou činnost atd. Stěžovatelka je povinna nejen tvrdit, že jí výkonem rozhodnutí
vznikne újma, nýbrž též svá tvrzení prokázat.“).
[9] Jak však plyne z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se cizineckých
věcí (zvýraznění v citaci provedl nyní Nejvyšší správní soud), „je-li (…) přezkoumáváno rozhodnutí
příslušných správních orgánů o správním vyhoštění, je újma hrozící stěžovateli z jeho výkonu zřejmá
ze samotné povahy tohoto rozhodnutí. To platí přinejmenším, pokud jde o zajištění práva
na spravedlivý proces a práva na respektování soukromého života. K tomu musí soud přihlédnout i tehdy,
jestliže stěžovatel v žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti netvrdí konkrétní skutkové okolnosti
svého případu ani nenavrhuje důkazy k jejich prokázání.“ (viz jeho usnesení ze dne 19. 11. 2014,
č. j. 1 Azs 160/2014 - 25, č. 3169/2015 Sb. NSS, bod 11).
[10] Pokud jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku
není v rozporu s důležitým veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci, z obsahu spisového
materiálu, případně z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti.
[11] Již dříve Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích uvedl, že uložené správní
vyhoštění a povinnost cizince vycestovat z České republiky lze v obecné rovině považovat
za zásah do práva na respektování soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Z tohoto
ustanovení kromě substantivních negativních a pozitivních závazků vyplývají i závazky
procedurální. Osobám, do jejichž práv je v určitém řízení zasaženo, tak musí být dostatečným
způsobem umožněno v tomto řízení chránit své zájmy. V tomto ohledu proto existuje
určitá provázanost mezi čl. 8 Úmluvy a zárukami, které garantuje právo na spravedlivý proces
dle čl. 6 Úmluvy.
[12] V usnesení ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100, Nejvyšší správní soud vyslovil
(zvýraznění v citaci provedl nyní Nejvyšší správní soud): „Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem,
že vzhledem k jeho stávajícím osobn ím a rodinným poměrům, jak je stěžovatel vylíčil
v návrhu na přiznání odkladného účinku a jak vyplývají ze správního spisu , by nucené
opuštění ČR pro něho a pro jeho rodinu mohlo znamenat nenahraditelnou újmu . Navíc
má Nejvyšší správní soud za to, že může být pro výkon stěžovatelova ústavního práva na spravedlivý proces
nezbytné, aby stěžovatel mohl zůstat na území ČR do skončení řízení o jeho kasační stížnosti. Byť je stěžovatel
v tomto řízení, jak požaduje soudní řád správní, zastoupen advokátem, nelze přehlédnout, že k právu
na spravedlivý proces náleží i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být v kontaktu se svým
zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení atd.“ V daném případě stěžovatel uváděl,
že „v důsledku rozhodnutí o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu by byl nucen opustit se svou nyní těhotnou
manželkou a dítětem Českou republiku, čímž by se on sám i jeho rodina ocitli v bezvýchodné situaci.“
[13] K závěru o eventuální potřebě vyhošťovaného cizince zůstat na území ČR kvůli ochraně
jeho ústavního práva na spravedlivý proces se soud přihlásil i v bodě 12 již shora zmíněného
usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 - 25, č. 3169/2015 Sb. NSS, a v řadě dalších
svých rozhodnutí.
[14] Z citovaného závěru vyplývá, že požadavek reálného zajištění ochrany procesních práv
cizince po dobu řízení před správními soudy může vyžadovat, aby po dobu řízení byl na území
ČR fyzicky přítomen, a mohl tedy osobně v řízení něco konat či například na denní bázi osobně
komunikovat se svým zástupcem. Na druhé straně platí, a ze shora uvedené judikatury
vyplývá, že i tato potřeba musí být opřena o skutkové okolnosti konkrétního případu
a o to, co lze v řízení pravděpodobně očekávat za procesní úkony. Významnou roli hrají
samozřejmě i poměry cizince a poměry v zemi jeho původu. Jinak řečeno, lze-li očekávat,
že cizinec ve věci po dobu řízení před správními soudy nebude muset osobně nic činit a současně
lze zajistit přiměřeně efektivní a rychlou komunikaci cizince a jeho zástupce, má-li jej, i na dálku,
není osobní přítomnost cizince na území ČR po dobu soudního řízení zásadně potřeba,
a tedy zpravidla nebude sama o sobě bez dalšího důvodem k přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
[15] K výše uvedenému lze dodat, že konsekventně vzato každé rozhodnutí správního orgánu,
jež je vykonatelné či má jiné právní důsledky předtím, než se stane nezměnitelným, v sobě skrývá
riziko, že jeho naplněním vzniknou „nevratné“ důsledky, ačkoli následně bude rozhodnutí
zrušeno či změněno. Zcela tomu by bylo lze zabránit pouze bezvýjimečným trváním na pravidlu,
že naplňována mohou být toliko již nezměnitelná rozhodnutí. To je však z různých právně
politických důvodů nevhodné a možná dokonce v některých případech nemožné. Pokud zákon
v určité oblasti práva (např. u řady věcí azylových) „předstižné naplnění“ správních rozhodnutí
(ve smyslu jejich naplnění před dokončením jejich soudního přezkumu) paušálně vyloučí,
dal v právně politické rovině přednost vyhnutí se riziku vzniku „nevratných“ důsledků
způsobených rozhodnutím, jež může být následně zrušeno či změněno, před riziky jinými.
Na druhé straně, neučinil-li tak zákon v jiných oblastech práva, nýbrž pro ně naopak
zavedl pravidlo, že zde mohou být správní rozhodnutí zásadně předstižně naplněna,
ledaže jsou v konkrétním případě dány důvody pro výjimečný opačný postup (jak jsou zejména
formulovány v §73 s. ř. s.), je třeba se vyhýbat tomu, aby v těchto jiných oblastech práva byla
přijímána judikaturou paušální řešení znemožňující individuální posouzení konkrétních případů.
Ani ve věcech cizinců není důvodu se uvedené zásadě vzepřít. Jednotlivci jsou v řadě jiných
oblastí práva (stavebnictví, daně, přestupky, nejrůznější licenční řízení aj.) povinni strpět často
velmi závažné důsledky předstižného naplnění správních rozhodnutí, z nichž některá
jsou nakonec správními soudy zrušena či modifikována. Nápravu případných neblahých důsledků
lze řešit cestou náhrady takto vzniklé újmy. Věci vyhoštění cizinců v tomto ohledu nejsou ničím
specifické. Faktické pobývání na území ČR není svou povahou ničím, co by bylo jedinečné,
nenahraditelné, natolik specifické, že se toho lze dotknout – v rozporu se zákonnou
úpravou - bez výjimky pouze poté, co rozhodnutí o vyhoštění cizince před správními soudy
„definitivně“ obstojí. Jen někdy, podle konkrétních okolností případu, má setrvání cizince
na území dostat přednost před naplněním tohoto obecně vzato předstižně vykonatelného
rozhodnutí. Důvodem pro přiznání odkladného účinku zde mohou být pouze konkrétní
okolnosti cizince vztahující se k jeho faktickému pobytu na území ČR či k místu
pravděpodobného pobytu po případném opuštění ČR a jeho osobní a jiné poměry, nikoli sám
o sobě fakt, že cizinci by se na území ČR pravděpodobně dařilo lépe než v zemi, kam by musel
vycestovat. Stejně tak nemůže být důvodem pro přiznání odkladného účinku sám o sobě fakt,
že nelze a priori vyloučit, že cizinec může mít v budoucnu případně obtíže při snaze znovu
přicestovat na území ČR (jelikož až na výjimky nemá cizinec na vstup na území ČR obecně
právní nárok; má pouze nárok na férové zacházení při vyřizování své žádosti o vstup).
[16] Přesně o výše uvedenou situaci se jedná v nyní projednávané věci. Ze správního spisu,
konkrétně výpovědi stěžovatelky, vyplývá, že ta byla dne 15. 10. 2016 v 11:15 hod. zadržena
policií Spolkové republiky Německo na dálnici BAB17 (A17) ve směru Praha - Drážďany
na úrovni „Harthetunnel“ ve vozidle BMW, registrační značky X, společně s dalšími čtyřmi
osobami, z nichž dvě rovněž neměly oprávnění k pobytu, a ihned předána do ČR. Stěžovatelka
přitom při výslechu dne 17. 10. 2016 uvedla, že cestovní pas ztratila v Rumunsku. Z jejího sdělení
dále vyplynulo, že na území Rumunska přicestovala přímo z Vietnamu přes Turecko letecky dne
12. 10. 2016 na turistické vízum, přičemž následně odcestovala osobním vozidlem do Německa,
kde chtěla pracovat. Byla si vědoma toho, že na území České republiky musí mít platný cestovní
doklad a vízum, avšak ani jedním nedisponovala. Podle svého vyjádření stěžovatelka přes území
České republiky pouze projížděla. Na Českou republiku nemá žádné sociální, ekonomické či
kulturní vazby. Ani obecně v Evropské unii nemá žádné rodinné příslušníky. V návratu do
Vietnamu jí nic nebrání kromě toho, že tam má velké dluhy. Má tam rodiče a dva sourozence.
Podle jejích slov by vyhoštění z EU (resp. ze Schengenského prostoru) pro ni znamenalo, že by
zde nemohla pracovat a zaplatit své dluhy ve Vietnamu.
[17] Ve světle výše uvedeného je třeba považovat za irelevantní obecný poukaz stěžovatelky
v druhém odstavci bodu IV. její kasační stížnosti datované dnem 24. 7. 2017, v němž uvádí,
že ve Vietnamu již několik let nežije a nemá tam žádné vazby ani zázemí. Zjevně je tento poukaz
v rozporu se skutkovými zjištěními plynoucími ze sdělení samotné stěžovatelky bezprostředně
po jejím předání z Německa do ČR. Stejně z jejího návrhu ani z dalších podkladů (soudního
či správního spisu) není nijak konkrétně patrné, za jakým účelem spojeným s uplatněním jejího
práva na spravedlivý proces je třeba či alespoň vhodné, aby po dobu řízení o kasační stížnosti
setrvala na území ČR.
[18] Za těchto okolností podle Nejvyššího správního soudu není nutné pro ochranu
práv stěžovatelky odkladný účinek kasační stížnosti přiznat, neboť zásah do jejích práv podle
článku 6 Úmluvy za účelem ochrany jejích práv ve smyslu čl. 8 Úmluvy je v kontextu shora
uvedených skutečností, jakož i odkazované judikatury nulový. Sama stěžovatelka totiž
jednoznačně vyjádřila, že na území ČR nemá žádné rodinné, sociální, ekonomické či kulturní
vazby, přičemž ČR nepochybně využila pouze jako zemi tranzitní. Z obsahu správního spisu
rovněž nevyplynula žádná další zjištění mající vliv na případnou nutnost přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti. Vietnam je obecně vzato bezpečná a civilizovaná země, z níž se lze velmi
dobře spojit s advokátem v ČR prostřednictvím e-mailu, telefonu či jiných elektronických
komunikačních prostředků jako Skype, WhatsApp, Viber apod. Tyto prostředky umožňují
komunikovat způsobem blížícím se osobnímu rozhovoru dvou osob přítomných na témže místě
a dávají možnost okamžitě posílat i podklady jako fotografie, texty apod. Takto lze dostatečně
operativně a zároveň i důkladně zajistit, že advokát, který bude hájit práva stěžovatelky v ČR,
bude stěžovatelkou vždy patřičně zpraven o všech rozhodných skutečnostech a její vůli,
a bude tedy schopen adekvátně jednat.
[19] Požadavek maximální možné reálné ochrany práv stěžovatelky bude v souvislosti
s okolnostmi dané věci zajištěn právě prostřednictvím jejího právního zástupce – advokáta;
tudíž nelze ani tvrdit, že by nepřiznáním odkladného účinku předmětné kasační stížnosti
bylo jakkoliv zasaženo do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces
je totiž u případů, kdy obvykle dochází k přiznání odkladného účinku kasačním stížnostem
ve věcech správního vyhoštění, velmi úzce spjato s možným zásahem do práva na respektování
rodinného a soukromého života (čl. 8 Úmluvy) účastníka řízení, resp. je od tohoto práva jistým
způsobem odvozeno, což však v případě stěžovatelky nelze v žádném případě dovozovat.
[20] Při posuzování žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti tedy nevyšlo najevo, že výkon
či účinky napadeného rozsudku by vedly ke vzniku jakékoli významnější újmy stěžovatelky.
V daném případě proto nelze shledat, že by výkon napadeného rozsudku mohl mít takové právní
následky, které by pro stěžovatelku znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout veřejnému zájmu (§73 odst. 2 s. ř. s.), v daném případě
důležitému veřejnému zájmu na tom, aby z území České republiky odcestovaly tak rychle,
jak je to jen možné, osoby, které na jejím území nemají právo pobývat. Potenciální újmy jiných
osob nejsou vzhledem k povaze soudy přezkoumávaného správního rozhodnutí ani vzhledem
k poměrům stěžovatelky a okolnostem jejího případu patrné.
[21] Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud odkladný účinek kasační stížnosti
nepřiznal.
[22] Nejvyšší správní soud dodává, že z rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nelze v žádném případě dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude o kasační
stížnosti rozhodnuto ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005,
č. j. 8 As 26/2005 – 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. října 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu