ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.66.2017:27
sp. zn. 2 Azs 66/2017 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: N. H., zastoupený
Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem, se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10,
proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se
sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2016,
č. j. KRPU-242901-16/ČJ-2016-040022-SV-CV, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2017, č. j. 78 A 35/2016 – 44,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2017, č. j. 78 A 35/2016 – 44
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne
25. 11. 2016, č. j. KRPU-242901-16/ČJ-2016-040022-SV-CV, se zrušuje a věc
se vrací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
IV. Žalobci se náhrada nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti nepřiznává .
V. Odměna advokáta Mgr. Ing. Jakuba Backy za zastupování v řízení o kasační stížnosti
se u r č u je částkou 4114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodla
podle §129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
o zajištění žalobce na dobu třiceti dnů za účelem jeho předání podle nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy
pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané
státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států
(dále jen „dublinské nařízení“). Zjistila totiž, že žalobce na území České republiky vstoupil
neoprávněně bez víza a cestovního dokladu a státem příslušným k posuzování jeho žádosti o azyl
mělo být Maďarsko.
[2] Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou podanou ke Krajskému soudu
v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), v níž tvrdil, že zajištění je bezúčelné,
neboť Maďarsko nepřijímá žádné žadatele o azyl, kteří mají být předáni podle dublinského
nařízení. Uváděl, že zajištění sleduje nepřípustný účel, jelikož Maďarsko trpí
systémovými nedostatky, a namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající
v tom, že se žalovaná otázkou uskutečnitelnosti předání vůbec nezabývala.
[3] Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) žalobu
zamítl. K rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 195/2016, na který žalobce
poukazoval, uvedl, že jej nelze bez dalšího aplikovat, neboť se týkal jen zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů. Z rozsudku rozšířeného senátu sp. zn. 7 As 79/2010
pak dle krajského soudu plyne, že správní orgán by se měl otázkou přijatelnosti předání žadatele
do jiného členského státu výslovně zabývat jen v případě, že taková otázka vyplyne ze samotného
správního řízení, nebo je-li z úřední činnosti známo, že v členském státě může dojít
k systémovým nedostatkům. Ve správním řízení však žádné pochybnosti o možnosti předání
žalobce do Maďarska nevyvstaly, a tak žalovaná nezatížila napadené rozhodnutí nepřípustnou
nepřezkoumatelností, pokud se nezabývala aktuální situací v Maďarsku z hlediska úrovně
azylového řízení a potenciální otázky bránící v realizaci předání žalobce do této země. Žalobní
argumentaci vyhodnotil krajský soud jako účelovou, sledující pouze snahu zajistit žalobci
svobodu a umožnit mu dosáhnutí cíle nelegální cesty po Evropě, tj. Německo. Zajištění
žalobce bylo dle krajského soudu namístě a nebylo bezúčelným. Krajský soud poukázal
také na to, že ve výroku napadeného rozhodnutí nebyla uvedena konkrétní země,
do níž měl být žalobce předán, a tak nebylo možno dovozovat, že muselo jít jen o Maďarsko.
Skutkové okolnosti nasvědčovaly tomu, že v úvahu mohlo připadat také předání do Norska.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy namítá nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem
a vady správního řízení.
[5] Právní názor krajského soudu stěžovatel pokládá za rozporný s opakovaně vyslovenými
závěry Nejvyššího správního soudu. V tomto kontextu připomíná zejména rozsudek
sp. zn. 1 Azs 91/2016, podle něhož je správní orgán povinen při posuzování otázky zákonnosti
zajištění cizince za účelem jeho předání do členského státu příslušného k vyřízení žádosti
o mezinárodní ochranu podle dublinského nařízení zahrnout do svých úvah otázku právní
a faktické uskutečnitelnosti takového předání. Případnou existencí systémových nedostatků
se správní orgán musí zabývat vždy z úřední povinnosti. Žalovaná se však maďarskými
poměry nezabývala a nepřezkoumatelnost jejího rozhodnutí nenapravil ani krajský soud,
který měl napadené rozhodnutí zrušit. Stěžovatel cituje také z rozsudku sp. zn. 2 Azs 6/2017
a uvádí, že v něm bylo konstatováno, že přijatelností předání je nutno se zabývat obecně,
nikoli jen ve vztahu k Maďarsku. Napadené rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné i tehdy,
pokud by měl být stěžovatel zajištěn za účelem předání do Norska.
[6] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že rozsudek sp. zn. 7 As 79/2010 chápe
tak, že nutnost zabývat se systémovými nedostatky vyplyne až ze znalosti těchto problémů
v daném státě. Určité problémy azylového systému jsou podle ní známy v Řecku a Maďarsku,
kam se dle dublinského nařízení nesmí předávat, a jsou indikovány pro Bulharsko, Rumunsko
a Itálii. K rozsudku sp. zn. 2 Azs 6/2017 uvádí, že ten následoval až po vydání napadeného
rozhodnutí i napadeného rozsudku, a tak na něj krajský soud ani žalovaná nemohly reagovat
a zahrnout jej do své rozhodovací praxe. Závěr v něm vyslovený má žalovaná za příliš
formalistický a jdoucí nad rámec dublinského nařízení. Je si však vědoma závaznosti rozsudků
Nejvyššího správního soudu a podřídí se jim. Protože má za to, že postupovala v souladu
s právními předpisy a náležitě napadené rozhodnutí odůvodnila, navrhuje zamítnutí kasační
stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění
formálních náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a podmínka povinného zastoupení ve smyslu
§105 odst. 2 s. ř. s. je také splněna. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[8] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Předmětem tohoto řízení o kasační stížnosti je pouze posouzení otázky,
zda byla žalovaná, která podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců rozhodla o zajištění
stěžovatele za účelem jeho předání do státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní
ochranu dle pravidel stanovených dublinským nařízením, povinna zabývat se v odůvodnění
svého rozhodnutí také tím, zda předání stěžovatele nebránily systémové nedostatky azylového
systému příslušného státu. Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že judikatura Nejvyššího
správního soudu již odpověď na tuto otázku podala, přičemž dospěla k závěrům odlišným
od těch, které krajský soud předestřel v napadeném rozsudku.
[10] Čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení stanovuje kritéria, při jejichž naplnění není možno
přemístit žadatele o mezinárodní ochranu do členského státu, který byl primárně určen
jako příslušný. Dle tohoto ustanovení mimo jiné platí, že: „Existují-li závažné důvody se domnívat,
že dochází k systematickým (pozn. Nejvyššího správního soudu: přesnější překlad by odpovídal spíše
výrazu „systémovým“) nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném
členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny
základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje
v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský
stát.“ Čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie poté stanoví: „Nikdo nesmí být mučen nebo podroben
nelidskému či ponižujícímu trestu anebo zacházení.“
[11] Při posuzování otázky zákonnosti zajištění cizince za účelem jeho předání do státu
příslušného pro vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu je správní orgán povinen
výslovně zahrnout do svých úvah i otázku faktické a právní uskutečnitelnosti takového
předání. To plyne zejména z čl. 27 dublinského nařízení, podle něhož má žadatel nebo jiná osoba
uvedená v čl. 18 odst. 1 písm. c) a d) téhož nařízení „právo na podání účinného opravného
prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti rozhodnutí o přemístění
nebo jeho přezkumu“. Soud, který má zákonnost rozhodnutí o předání cizince do jiného
členského státu posuzovat, musí mít možnost zhodnotit situaci v tomto členském státě
také z hlediska (ne)existence překážek, o nichž hovoří čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení
(k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 – 27).
Správní orgán se tedy musí zabývat tím, zda nejsou v případě státu, do nějž má být cizinec
předán, naplněna kritéria dle čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení. Zajištění osoby totiž představuje
významný zásah do jejích práv a svobod a může být realizováno pouze za podmínky,
že to umožňuje zákon a je-li to nezbytné k naplnění zákonem stanoveného účelu tohoto
opatření.
[12] Řízení o zajištění je správním řízením, v němž má být účastníku z moci úřední uložena
povinnost, proto je správní orgán podle §50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů, „povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti, svědčící ve prospěch
i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.“
[13] Na základě takto nastíněných východisek Nejvyšší správní soud již v době před vydáním
napadeného rozsudku i napadeného rozhodnutí judikoval, že případnou existencí systémových
nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v zemi,
kam má být cizinec předán, se správní orgán musí zabývat vždy z úřední povinnosti.
Kromě stěžovatelem zmiňovaného rozsudku ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016 – 27,
lze odkázat také na rozsudky ze dne 8. 9. 2016, č. j. 2 Azs 98/2016 – 35, ze dne 14. 9. 2016,
č. j. 7 Azs 115/2016 – 26, nebo ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 Azs 260/2016 – 27.
[14] Žalovaná se však v napadeném rozhodnutí ani předběžně nevypořádala s možnou
překážkou předání stěžovatele ve smyslu čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení, tedy nezkoumala,
zda v Maďarsku neexistují závažné důvody domnívat se, že dochází k systémovým nedostatkům
a) azylového řízení nebo b) podmínek přijetí žadatelů v Maďarsku, které s sebou nesou riziko
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv
Evropské unie. Vypořádání této otázky nevyplývá ani z kontextu napadeného rozhodnutí.
Ve správním spise nadto není založena jediná zpráva o aktuální situaci v Maďarsku. Že řízení
o mezinárodní ochraně a podmínky přijetí žadatelů v Maďarsku vykazují závažné systémové
nedostatky, v jejichž důsledku by navrácení žadatelů do tohoto státu mohlo vést k vystavení
nelidskému či ponižujícímu zacházení, přitom Nejvyšší správní soud judikoval již dne 12. 9. 2016
rozsudkem č. j. 5 Azs 195/2016 – 22. Také žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti
výslovně uvádí, že problémy azylového systému v Maďarsku jsou známy a žadatelé nesmí
být do této země podle dublinského nařízení předáváni.
[15] Žalovaná tudíž pochybila, pokud se touto otázkou v napadeném rozhodnutí
vůbec nezabývala a rozhodla o zajištění stěžovatele za účelem jeho předání do Maďarska
bez toho, aby zohlednila, že předání stěžovatele do tohoto členského státu je nepřípustné,
a zajištění tedy bezúčelné (nebo eventuálně zdůvodnila, proč již není namístě domnívat
se, že Maďarsko trpí systémovými nedostatky). S krajským soudem tak nelze souhlasit
v tom, že napadené rozhodnutí bylo postaveno na úplném, zjištěném, zákonném a přesvědčivém
skutkovém stavu věci. Žalované je naopak třeba vytknout, že nepostupovala tak, aby zjistila
a zohlednila všechny okolnosti podstatné pro rozhodnutí o zajištění. Pro tuto vadu správního
řízení měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit. Protože tak neučinil, je dán kasační
důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Vzhledem k tomu, že v napadeném rozhodnutí
absentuje jakákoliv úvaha stran absence překážek předání stěžovatele do jiného členského státu
příslušného ve smyslu čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení, je nutno pokládat napadené
rozhodnutí navíc za nepřezkoumatelné. Krajský soud tím, že napadené rozhodnutí přezkoumal,
zatížil vadou nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí, a je tudíž naplněn i kasační důvod
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 – 91). K nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
přitom musí Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout ex offo.
[16] Nadto se krajský soud dopustil také stěžovatelem vytýkaného nesprávného posouzení
právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Závěr krajského soudu, že „správní orgán
by se měl otázkou přijatelnosti předání žadatele do jiného členského státu výslovně zabývat, avšak pouze
v případě, že otázka vyplyne ze samotného správního řízení nebo je žalované z úřední činnosti známo,
že v členském státě může dojít k systematickým nedostatkům, ač by se tak stát nemělo. Vzhledem k tomu,
že žádné pochybnosti o možnosti předání žalobce do Maďarska ve správním řízení nevyvstaly, tak žalovaná
nezatížila své rozhodnutí nepřípustnou nepřezkoumatelností, pokud se nezabývala aktuální situací v Maďarsku
z hlediska úrovně azylového řízení a potencionální překážky bránící v realizaci předání žalobce do této země“,
je totiž chybný. Nejen že se žalovaná musela touto otázkou zabývat z úřední povinnosti,
navíc jí z její rozhodovací činnosti musela být známa problematičnost situace žadatelů
o poskytnutí mezinárodní ochrany v Maďarsku.
[17] Pokud jde o krajským soudem aplikované usnesení rozšířeného senátu ze dne
23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS, shora uvedené závěry
s ním nejsou v rozporu. Rozšířený senát judikoval, že „[s]právní orgán má povinnost zabývat se v řízení
o zajištění cizince podle §124, §124b nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní
smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo.
V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit
si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné.“
Rozšířený senát sice vztáhl své rozhodnutí jen na překážky, které jsou v době rozhodování známy
nebo během něj vyšly najevo, je však třeba mít na paměti, že pro jeho rozhodnutí byl rozhodný
právní stav před vydáním dublinského nařízení (č. 604/2013), kdy nebylo v účinnosti ustanovení
obdobné čl. 3 odst. 2 tohoto nařízení (a nemožnost předat cizince do členského státu,
kde by mu hrozilo vystavení nedovolenému zacházení, byla formulována prostřednictvím
judikatury evropských soudů – srov. zejména rozsudek velkého senátu Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 21. 1. 2011, stížnost č. 30696/06, ve věci M.S.S. proti Belgii a Řecku,
nebo rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. 12. 2011, ve spojených věcech
C-411/10 a C-493/10, které však byl vydán až po vydání citovaného usnesení
rozšířeného senátu). Rozšířený senát tudíž nemohl zohledňovat překážky vydání cizince
podle čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení ani jeho čl. 27 zakotvující právo na účinný opravný
prostředek před soudem. Judikatura správních soudů vydaná za účinnosti dublinského nařízení
a novelizovaného zákona o pobytu cizinců již tato ustanovení reflektuje a tím, že klade na správní
orgán větší požadavky při odůvodňování rozhodnutí ve vztahu k některým potenciálním
překážkám, ještě více posiluje ochranu žadatelů o azyl (viz také rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 1. 2017, č. j. 2 Azs 6/2017 – 19).
[18] Že byl stěžovatel zajištěn za účelem předání do Maďarska jako státu příslušného
k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany dle dublinského nařízení, není uvedeno
ve výroku napadeného rozhodnutí. Členský stát, do něhož měl být předán, je nicméně
jednoznačně zjistitelný z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Se stěžovatelem lze však souhlasit
v tom, že i kdyby byl zajištěn za účelem předání do Norska, neměnilo by to nic na povinnosti
žalované uvážit absenci systémových nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení
i ve vztahu k tomuto státu (v podrobnostech srov. již citovaný rozsudek č. j. 2 Azs 6/2017 – 19,
zejména jeho odst. [11]).
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[19] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto napadený
rozsudek v celém rozsahu zrušil (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.), a to navzdory tomu,
že stěžovatel kasační stížností napadal pouze výrok I. o zamítnutí žaloby. Výrok II. týkající
se nákladů řízení je však na prvém výroku závislý a nemůže samostatně obstát
(§109 odst. 3 s. ř. s.). Protože již v řízení před krajským soudem byly dány důvody
pro zrušení napadeného rozhodnutí, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že za použití
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil i je a věc vrátil žalované k dalšímu řízení
(§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Zruší-li Nejvyšší správní soud i rozhodnutí správního orgánu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento správní orgán vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení
s §78 odst. 5 s. ř. s.]. Tento názor lze shrnout tak, že žalovaná nedostatečně zjistila skutkový stav
věci a zatížila své rozhodnutí nepřezkoumatelností, když do svého rozhodnutí nezahrnula
úvahu o absenci překážek předání stěžovatele do jiného členského státu ve smyslu
čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení.
[20] O náhradě nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. podle zásady úspěchu ve věci. Stěžovatel
vznik uplatnitelných nákladů řízení netvrdil a ani ze spisu neplyne, že by mu nějaké vznikly,
proto mu jejich náhrada nemohla být přiznána, i když byl v řízení (jako celku) úspěšný. Žalovaná
neměla ve věci úspěch, a tudíž nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační
stížnosti.
[21] Krajský soud ustanovil usnesením ze dne 4. 1. 2017, č. j. 78 A 35/2016 – 12, zástupcem
stěžovatele Mgr. Ing. Jakuba Backu, advokáta, a v takovém případě platí jeho odměnu včetně
hotových výdajů stát (§35 odst. 8 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Odměna za zastupování
v řízení o žalobě již byla vypořádána samostatným usnesením krajského soudu, a tak zbývá
pouze rozhodnout o odměně za úkony učiněné v řízení o kasační stížnosti. Podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náleží ustanovenému zástupci v řízení
o kasační stížnosti odměna za jeden úkon právní služby. Tím bylo písemné podání ve věci
samé - kasační stížnost [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], za něž přísluší částka 3100 Kč
(§7 ve spojení s §9 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože ustanovený zástupce doložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšují se náklady o částku odpovídající dani, kterou je povinen odvést,
tj. 21 % z částky 3400 Kč, tedy o 714 Kč. Výše celkové odměny ustanoveného zástupce proto
činí 4114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu