ECLI:CZ:NSS:2017:3.ADS.150.2016:31
sp. zn. 3 Ads 150/2016 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobkyně M. B.,
zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem Praha 8, V Holešovičkách 1579/24,
proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 1,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2016,
č. j. 43 Ad 32/2014 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Příbrami (dále jen „správní orgán
I. stupně“) rozhodnutím ze dne 16. 10. 2013, č. j. MPSV-UP/1625286/13/AIS-SSL (dále
jen „rozhodnutí I. stupně“), zamítl v souladu s §4 odst. 1, §8, §9, §11, §13 a §14 zákona
č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“), návrh žalobkyně
na změnu výše přiznaného příspěvku na péči s tím, že žalobkyni bude nadále vyplácen příspěvek
na péči ve výši 800 Kč měsíčně. Odvolání žalobkyně žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne
24. 2. 2014, č. j. MPSV-UM/2632/14/4S-SČK (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž zároveň
rozhodnutí I. stupně potvrdil. Žalobkyně podala žalobu k Městskému soudu v Praze, který
ji usnesením ze dne 11. 3. 2014, č. j. 1 Ad 11/2014 – 5, postoupil Krajskému soudu v Praze (dále
jen „krajský soud“), jako soudu místně příslušnému. Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne
8. 6. 2016, č. j. 43 Ad 32/2014 – 30 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl.
Krajský soud se úvodem přihlásil k názoru rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, který zdůraznil, že míra precizace
žalobních bodů do značné míry předurčuje, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane.
Tedy čím obecnější žalobní bod je, tím obecněji k němu soud přistoupí. Odkázal rovněž
na rozsudek zdejšího soudu ze dne 15. 9. 2004, č. j. 3 Ads 7/2004 – 70, kde byl akcentován
význam posudku posudkové komise mj. v řízeních o nárocích podle zákona o sociálních
službách. Z citovaného rozsudku dále vyzdvihl, že k objektivnímu posouzení zdravotního stavu
není bez dalšího zapotřebí, aby posudková komise provedla sama zdravotní prohlídku, pokud
má k dispozici kompletní zdravotní dokumentaci posuzované osoby. Na základě těchto obecných
východisek krajský soud posoudil námitky žalobkyně směřující na nedostatečnost odůvodnění
závěrů přijatých posudkovou komisí žalovaného (dále jen „posudková komise“) a samotným
žalovaným. Zdůraznil přitom, že z posudku je zřejmé, že posudková komise přezkoumávala
správnost posouzení zdravotního stavu žalobkyně z hlediska její schopnosti zvládat základní
životní potřeby posudkovým lékařem OSSZ Příbram (dále jen „posudkový lékař“), přičemž
nerezignovala ani na vlastní posouzení zdravotního stavu žalobkyně. Z posudků vyplývá,
že klíčovými podklady byly pro posudkovou komisi zjištění učiněná správním orgánem I. stupně
při sociálním šetření a posouzení zdravotního stavu posudkovým lékařem. Krajský soud poukázal
na rozbor zdravotního stavu provedený posudkovou komisí, a na to navazující hodnocení
zvládání základních životních potřeb. Zdůraznil též to, že odchýlení se od názoru posudkového
lékaře stran (ne)zvládání osobních aktivit žalobkyní posudková komise odůvodnila. Jakkoliv
posudek posudkové komise není dle krajského soudu „nikterak obsáhlý či detailní “, poskytuje
dostatečný obraz o zdravotním stavu žalobkyně, jeho vlivu na její schopnost zvládat základní
životní potřeby a reaguje dostatečně na všechny její odvolací námitky. Posudek uvádí, proč není
důvodu hodnotit „stravování “ a „ osobní aktivity“ jako nezvládané základní životní potřeby,
jak je zhodnotila sama žalobkyně.
K námitce, že není zřejmé, jak posudková komise hodnotila jednotlivé podklady posudku,
jejichž výčet žalobkyně nenapadla, krajský soud uvedl, že námitku vznesla žalobkyně ve zcela
obecné formě. Neuvedla žádný případ, kdy by některý z podkladů zpochybňoval
závěr posudkové komise. Ve spojitosti s rozsudkem zdejšího soudu ze dne 25. 4. 2013,
č. j. 6 Ads 17/2013 – 25, krajský soud konstatoval, že ke zpochybnění závěrů posudkové komise
by bylo možno přistoupit typicky tehdy, pokud by posudková komise postavila své hodnocení
na rozporných podkladech, aniž by rozpory sama odstranila nebo vysvětlila. Žalobkyně však
žádné rozpory nenamítla a nevyužila ani svého práva se k podkladům jak správního rozhodnutí
I. stupně, tak napadeného rozhodnutí, vyjádřit. Krajský soud v tomto bodě uzavřel, že závěry
ze sociálního šetření, rozhodnutí správního orgánu I. stupně i napadeného rozhodnutí na sebe
logicky navazují a je z nich seznatelné, co vedlo správní orgány k vydání výsledného rozhodnutí.
Stran závěrů posudkové komise krajský soud rovněž připomněl, že žalobkyně
v odvolacím řízení nenamítla změnu zdravotního stavu v době vydání rozhodnutí I. stupně,
a proto posudková komise správně přezkoumala závěry posudkového lékaře, který vycházel
ze zdravotní dokumentace ošetřujícího lékaře i odborných lékařů. S ohledem na povahu
odvolacích námitek žalobkyně nevyvstala potřeba dále vyšetřovat její zdravotní stav. Žalovaný
podle krajského soudu zhodnotil i odbornou způsobilost posudkové komise, jejímž členem
byl též lékař z oboru neurologie. Sama stručnost posudku, resp. napadeného rozhodnutí,
nezakládá překážku nepřezkoumatelnosti, neboť z obou plynou závěry stran zdravotního stavu
žalobkyně a její schopnosti zvládat základní životní potřeby. Krajský soud uzavřel, že přesvědčení
žalobkyně, že nezvládá pět základních životních potřeb, zůstalo pouze v rovině obecného tvrzení.
Závěrem krajský soud vypořádal též návrh žalobkyně na ustanovení znalce, který
by posoudil její zdravotní stav. Tento postup shledal krajský soud nadbytečným, neboť žalobkyně
jedna nikterak konkrétně nezpochybnila závěry posudkového lékaře a komise, a jednak ve věci
nevyplynul stran posouzení jejího zdravotního stavu žádný rozpor, jehož vyjasnění by mohlo
mít význam pro rozhodnutí ve věci samé (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 10. 2004 č. j. 3 Ads 3/2004 – 89, a ze dne 25. 6. 2003, č. j. 2 Ads 9/2003 – 50).
Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“).
Krajskému soudu vytkla, že označil posudek posudkové komise za poskytující dostatečný obraz
o jejím zdravotním stavu a schopnosti zvládat základní životní potřeby, přičemž posudek označila
za „zcela neúplný, nedostatečný “, stejně jako podklady, z nichž krajský soud i správní orgány
vycházely. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala rovněž na rozsudek rozšířeného senátu
zdejšího soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, ze kterého se inspirovala názorem,
že za žalobní bod je třeba považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších
obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje za nezákonné.
Stěžovatelka namítla, že „pokud je možno pod žalobní bod podřadit alespoň obecné tvrzení žalobkyně,
pak je žalobní bod specifikován dostatečně a soud nemůže, aniž by zkrátil žalobcova práva, uzavřít
tak, že žalobní bod není dostatečně určitý a soud není advokátem žalobce“.
Stěžovatelka dále zdůraznila, že rozhodování soudů má být takové, aby nedocházelo
k sofistikovanému zdůvodňování zjevné nespravedlnosti. Zdůraznila neakceptovatelnost
přepjatého formalismu, a tuto tezi podepřela odkazem na nález Ústavního soudu ze dne
4. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 61/97. Stěžovatelka podle svého názoru specifikovala dostatečně
žalobní body a krajský soud se jimi měl podrobně zabývat, což neučinil. V té souvislosti odkázala
na vlastní slova „že napadá nesprávnost a nezákonnost posudku [posudkové komise]. Zejména napadá
závěr posudku, který byl převzat do rozhodnutí správních i soudních orgánů spočívající v posouzení míry závislosti
[stěžovatelky] na pomoci jiné osoby.“
S odkazem na rozsudek zdejšího soudu (pozn. NSS: ve skutečnosti se jedná o rozsudek
Městského soudu v Praze) ze dne 1. 9. 2014, č. j. 1 Ad 2/2014 – 26, stěžovatelka vyslovila,
že základním předpokladem přesvědčivosti a úplnosti posudku je jeho přezkoumatelnost
vzhledem k zákonem stanoveným podkladům vymezeným v §25 odst. 3 zákona
o sociálních službách. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009,
č. j. 4 Ads 50/2009 – 63, musí správní orgán vycházet z posudku, který obsahuje nejen výrok,
ale který musí být řádně a přesvědčivě odůvodněn s odkazem na doložený nález ošetřujícího
lékaře, výsledek sociálního šetření, výsledek funkčních vyšetření a výsledek vlastního vyšetření
posuzujícího lékaře. Posudková komise se tak musí vypořádat se všemi rozhodujícími
skutečnostmi, především těmi namítanými účastníkem řízení, jenž žádá o příspěvek na péči.
Stěžovatelka namítla, že krajský soud pouze nekriticky převzal závěry posudku posudkové
komise, čímž pochybil.
Stěžovatelka zdůraznila, že správnost posudku není nikterak předpokládána. Přestože tedy
lékařské závěry posudku nepodléhají hodnocení správních orgánů, nezbavuje je to povinnosti
hodnotit správnost podsudků z hlediska jejich úplnosti a přesvědčivosti (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2010, č. j. 6 Ads 143/2009 – 60, a ze dne 22. 10. 2009,
č. j. 3 Ads 48/2009 – 104). Správní orgán tak nemůže jen převzít závěr posudkové komise,
což platí i pro případ, „kdy je posudek v rozporu s obecně známými skutečnostmi “.
Další kasační námitkou stěžovatelka zpochybnila závěr posudkové komise,
že je vzhledem k dlouhodobé adaptaci na užívání levé horní končetiny schopna zvládnout
základní životní potřebu stravování. Podle stěžovatelky správní orgány i krajský soud
při interpretaci přílohy č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení
zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), a to konkrétně
její písm. d), vymezující schopnost stravování, „vykročily z procesu interpretace práva a počaly plnit roli
normotvůrce, když do uvedeného předpisu vložily slovo „porcování lžící“, když nic takového v právním předpise
uvedeno není “. Takový přístup považuje stěžovatelka za absurdní, neboť je obecně známou
skutečností, že ne všechny potraviny lze „naporcovat lžící “. Ze záznamu o šetření závislosti osoby
na pomoci jiné ze dne 15. 1. 2010, vypracované Odborem sociálních věcí a zdravotnictví, je podle
stěžovatelky zřejmé, že nezvládne péči o domácnost, neuvaří, neumyje nádobí, nepovleče lůžko,
neustele, nevypere, nepověsí prádlo. Nemůže přemístit předměty, které neuchopí do jedné ruky.
Jídlo si sama nenakrájí, sama nezvládne nákup. Potřebuje pomoc při koupání, neostříhá si nehty,
nezapne oblečení, neobuje se. Podle stěžovatelky je rovněž zřejmé, že bez jedné funkční horní
končetiny není schopna vykonávat osobní aktivity obvyklé věku a prostředí. Stěžovatelka
uzavřela, že je zcela nepochybné, že je omezena ve schopnosti zvládat životní potřeby v oblasti
stravování, oblékání a obouvání, tělesné hygieny, péče o domácnost a osobní aktivity.
S poukazem na §2a vyhlášky stěžovatelka rovněž uvedla, že stačí jediná, z pohledu
stěžovatelky nezvladatelná, aktivita, která je uvedena v příloze 1 vyhlášky, aby bylo nutno uzavřít,
že stěžovatelka je omezena ve schopnosti zvládat danou základní životní potřebu. Pokud
by správní orgány, jakož i krajský soud, lépe zjistily skutkový stav a nedopustily se nezákonností,
musely by zjistit, že stěžovatelka je omezena ve schopnosti zvládat minimálně 5 základních
životních potřeb. Stěžovatelka proto navrhla zrušit napadený rozsudek krajského soudu a věc
mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatelka je v řízení zastoupena advokátem a jsou splněny
i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s. Následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Zdejší soud se úvodem zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
Nepřezkoumatelný rozsudek totiž zpravidla nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného
charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit. Konstantní judikatura zdejšího soudu označuje
za nepřezkoumatelné zejména takové rozhodnutí, v němž soud zcela opomene
vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (viz rozsudky ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 3 As 4/2007 – 58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 – 74), respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky
účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní
argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (viz rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44). Zároveň nelze opomenout, že nepřezkoumatelnost rozsudku není
závislá na subjektivní představě stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn.
Jedná se totiž o objektivní překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum
napadeného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2014,
č. j. 3 As 60/2014 – 85).
Krajský soud v napadeném rozsudku přehledně shrnul skutkový stav vyplývající
ze správního spisu. Dále navázal judikaturními závěry Nejvyššího správního soudu, týkajícími
se důsledku úrovně formulace žalobních bodů (rozsudek č. j. 4 As 3/2008 – 78) a mimořádnosti
významu, který má posudek posudkové komise ve věcech nároků podle zákona o sociálních
službách (viz rozsudek č. j. 3 Ads 7/2004 – 70). Zhodnotil, z jakých podkladů posudková komise
vycházela v nynější věci, stejně jako to, jaké skutečnosti komise přezkoumávala (viz str. 3-4
napadeného rozsudku). Krajský soud rozebral obsah posudku posudkové komise – shrnutí
zdravotního stavu, posouzení (ne)zvládaných základních životních potřeb – a dal tyto
do kontextu se zjištěními správního orgánu I. stupně v rámci provedeného sociálního šetření.
Zaobíral se též zdůvodněním odchýlení se posudkové komise od konkrétních závěrů
posudkového lékaře. Sám krajský soud zdůvodnil, proč považuje posudek posudkové komise
navzdory jeho stručnosti za dostatečný a přesvědčivý (str. 4 napadeného rozsudku). Namítanou
nedostatečnost odůvodnění posudku krajský soud konfrontoval s obecností žalobních bodů
uplatněných stěžovatelkou (str. 4-5 rozsudku). Vypořádal se též s otázkou aktuálnosti podkladů
posudku, stejně jako s návrhem stěžovatelky na ustanovení znalce, který by přezkoumal
její zdravotní stav (str. 5 napadeného rozsudku). Nejvyšší správní soud na tomto místě nehodnotí
správnost závěrů učiněných krajským soudem, domnívá se však, že krajský soud dostatečně
srozumitelně a v souladu s judikaturními závěry zdejšího soudu odůvodnil své závěry. Námitku
nepřezkoumatelnosti proto shledal zdejší soud jako nedůvodnou. Přistoupil proto k přezkoumání
námitek směřujících do věci samé.
Úvodem považuje zdejší soud za potřebné se vyslovit k problematice obecné formulace
žalobních (kasačních) bodů. Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že za žalobní bod je třeba
považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit,
že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje za nezákonné. Zdejší soud
toto tvrzení nijak nerozporuje, avšak má za to, že argumentace stěžovatelky se míjí s argumentací
krajského soudu. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud zdůraznil
závislost podrobnosti vypořádání žalobních bodů mírou jejich určitost, aniž by jakkoli zpochybnil
jejich projednatelnost. Tento závěr plně konvenuje rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 11. 2016, č. j. 3 As 12/2016 – 81, podle kterého míře konkrétnosti uplatněných
žalobních (kasačních) bodů nutně musí korespondovat míra konkrétnosti odůvodnění soudního
rozhodnutí, neboť pokud má soudní přezkum probíhat v mezích žalobních (kasačních) bodů,
nelze z povahy věci důvodnost či nedůvodnost zcela obecné námitky odůvodnit zcela
konkrétním způsobem (viz rozsudek ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 As 73/2006 – 121). Uvedený závěr
je přitom v souladu s rozsudkem č. j. 4 As 3/2008 – 78, na nějž odkázal jak krajský soud,
tak stěžovatelka. Krajský soud proto nepochybil, jestliže zdůraznil, že není rolí soudu,
aby za žalobkyni spekulativně domýšlel argumenty či vyhledávat skutečnosti, které by mohly
žalobu podpořit. Stěžovatelka se naopak mýlí, jestliže v uvedeném závěru spatřuje krácení svých
práv. Jak totiž vyplývá z odkazovaného rozsudku č. j. 4 As 3/2008 – 78, stejně jako z textace
soudního řádu správního, je na žalobci, aby vymezil pole soudního přezkumu s dostatečnou
přesností. Byla to tedy sama stěžovatelka, kdo určil rámec využití vlastních procesních práv.
Nejvyšší správní soud současně nemůže přehlédnout, že krajským soudem naznačená
obecnost formulace žalobních bodů nachází svůj odraz i v kasační stížnosti. Stěžovatelka
pod bodem V. kasační stížnosti vytýká krajskému soudu „sofistikované odůvodnění zjevné
nespravedlnosti“ a „přepjatý formalismus“, aniž však současně jakkoliv uvádí, v čem konkrétně se mají
tyto vady u napadeného rozsudku projevovat. Jak zdejší soud uvedl shora, přezkoumal napadený
rozsudek a shledal, že z něj jsou jasně seznatelná skutková zjištění, z nichž krajský soud vycházel,
stejně jako jeho právní úvahy a závěry, které z nich vyvodil. Stěžovatelka pak sama v kasační
stížnosti namítá, že v žalobě jasně formulovala, „že napadá nesprávnost a nezákonnost posudku
[posudkové komise]. Zejména napadá závěr posudku, který byl převzat do rozhodnutí správních i soudních
orgánů spočívající v posouzení míry závislosti [stěžovatelky] na pomoci jiné osoby.“ Sama tak opakovaně
potvrzuje zjevnou obecnost žalobních bodů. Za takové situace krajský soud odůvodněním
napadeného rozsudku plně dostál požadavkům maximální možné konkrétnosti soudního
přezkumu ve smyslu výše citovaného rozsudku č. j. 3 As 12/2016 – 81. Tuto kasační námitku
proto shledal zdejší soud nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud v daném kontextu logicky nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelky
o obecnosti rozsudku krajského soudu. Z výše uvedené argumentace je zřejmé, že tento rozsudek
byl tak konkrétní, jak mohl být. Totéž platí ve vztahu k odůvodnění správních rozhodnutí, takže
ani v tomto směru se zdejší soud s uvedenou námitkou nemůže ztotožnit. Pokud se jedná
o posudky, pak posudkový lékař i komise jasně uvedli, z jakých podkladů vyšli (in concreto
zdravotnická dokumentace ošetřujícího lékaře a odborných lékařů a záznam o sociálním
šetření provedeném dne 3. 7. 2013), přičemž tento výčet podkladů odpovídá požadavkům
§25 odst. 3 zákona o sociálních službách. V souvislosti s posledním podkladem uvedeným
citovaným ustanovením, tedy „vlastní vyšetření posuzujícího lékaře“, odkázal krajský soud zcela
správně na rozsudek zdejšího soudu ze dne 15. 9. 2004, č. j. 3 Ads 7/2004 – 70, zdůrazňující,
že k objektivnímu posouzení zdravotního stavu není zapotřebí, aby posudková komise
Ministerstva práce a sociálních věcí provedla sama zdravotní prohlídku, pokud má k dispozici
kompletní zdravotní dokumentaci posuzované osoby. Totéž lze nepochybně vztáhnout
i na posudek posudkového lékaře. Stěžovatelka odkazuje na rozsudek zdejšího soudu
č. j. 4 Ads 50/2009 - 63, nesprávně však dovozuje vyšetření žadatele jako nezbytnost, přestože
se jedná o možnost (z tohoto podkladu bude správní orgán vycházet pouze „případně “, tedy nikoliv nezbytně).
Uvedené je pak třeba dát do spojitosti se skutečností, že stěžovatelka ani na výzvu správního
orgánu I. stupně ani žalovaného nevyužila svého práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí,
kdy mohla údajnou změnu svého zdravotního stavu namítnout a odůvodnit tak další vyšetření
samotným posudkovým lékařem, resp. komisí.
Z hlediska samotného obsahu posudků lze konstatovat, že zahrnují hodnocení
zdravotního stavu stěžovatelky, provedeného na základě uvedené zdravotnické dokumentace,
odkazy na výsledky sociálního šetření, i dopad jejího zdravotního stavu na zvládání základních
životních potřeb. Posudková komise rovněž zdůvodnila, že s ohledem na zdravotní stav
stěžovatelky – zachování psychických, motorických a senzorických schopností – hodnotí
odchylně od posudkového lékaře za zvladatelnou osobní potřebu „osobních aktivit “. Již z této
skutečnosti je zřejmé, že posudková komise nejen hodnotila správnost závěrů posudkového
lékaře, ale rovněž prováděla hodnocení vlastní. Stěžovatelka v odvolání pouze nanejvýš obecně
namítla, že posudek posudkové komise je „zcela nedostatečný a nepřezkoumatelný “, a že nezvládá
základní životní potřeby minimálně v 5 oblastech. Neuvedla však žádné konkrétní rozpory mezi
závěry učiněnými posudky a zdravotnickou dokumentací, ani žádný konkrétní nesoulad mezi
zjištěným zdravotním stavem a vyhodnocením jeho vlivu na zvládání základních životních
potřeb. Přitom právě rozpornost v podkladech by typicky vedla ke zpochybnění závěrů
posudkové komise (srovnej rozsudek č. j. 6 Ads 17/2013 – 25).
Jestliže stěžovatelka v žalobě uvedla, že „posouzení posudkové komise nevychází ze zdravotního
stavu žalobkyně a není pravdivé, neboť současný zdravotní stav žalobkyně vyžaduje každodenní fyzickou pomoc
v 5 oblastech “, není chybou krajského soudu, že k tomuto argumentu stěžovatelky nepřihlédl.
V souladu s §75 odst. 1 s. ř. s. vychází krajský soud při svém rozhodování ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Z toho vyplývá závěr,
že krajský soud nemohl přihlížet ke skutkovým „novotám“, které nastaly až po rozhodnutí
žalovaného. Opět je třeba připomenout, že stěžovatelka v žádném momentě řízení
před správními orgány nerozporovala závěry posudkového lékaře, posudkové komise, respektive
správních orgánů stran jejího zdravotního stavu. Neuváděla rozpory v podkladech,
z nichž vycházeli, jakkoliv jí byl prostor pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí poskytnut.
Samotný subjektivní nesouhlas stěžovatelky se závěry správních orgánů nemůže bez konkrétní
argumentační opory založit nezákonnost správních rozhodnutí.
Z hlediska kasační námitky nesprávné interpretace písm. d) přílohy č. 1 vyhlášky
správními orgány i krajským soudem, odkazuje Nejvyšší správní soud na §104 odst. 4 s. ř. s.
Zdejší soud ověřil, že stěžovatelka tuto námitku nevznesla ani před správními orgány,
ani před krajským soudem, ačkoliv vystupovala v pozici žalobkyně, a tedy nic ji v tomto kroku
nebránilo. Námitku uplatnila až v kasační stížnosti, a jedná se proto o nepřípustnou argumentaci,
ke které zdejší soud nemohl přihlížet. Rovněž odkaz na „záznam o šetření závislosti osoby na pomoci
jiné ze dne 15. 1. 2010“ uplatnila stěžovatelka zcela poprvé až v bodě X. kasační stížnosti,
a je na něj proto rovněž třeba aplikovat §104 odst. 4 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud nijak nezlehčuje zdravotní stav stěžovatelky a jeho vliv na zvládání
základních životních potřeb, nezpochybňuje ani právo stěžovatelky domáhat se v dané oblasti
právní ochrany. Z hlediska požadavků na přezkum ve správním soudnictví je však nutné
zdůraznit, že krajský soud v rozhodném časovém vymezení plně dostál své povinnosti,
když provedl přezkum správních rozhodnutí v rozsahu, který byl vzhledem ke zcela obecným
formulacím žalobních bodů možný. Stěžovatelka v průběhu správního řízení, stejně
jako v žalobě, nevznesla žádné dostatečně konkrétní námitky, kterými by zpochybnila závěry
učiněné správními orgány, jakkoliv jí k tomu byl poskytnut prostor. Krajský soud současně
právem neshledal, že by ze spisového materiálu vyplývaly rozpory v podkladech, či v učiněných
závěrech správních orgánu, které by v kontextu s velmi obecnými žalobními (kasačními) námitek
zakládaly pochybnosti o zákonnosti napadeného rozhodnutí. Jak uvedl již krajský soud, sama
stručnost posudků (správních rozhodnutí), nezakládá sama o sobě nezákonnost, jestliže
představují vzájemně provázaný logický celek, z nějž je seznatelné, co správní orgány vedlo
k učiněným závěrům. Pokud pak stěžovatelka namítla určité skutečnosti poprvé až v rámci
své kasační stížnosti, ačkoliv tak jako žalobkyně mohla učinit již v řízení před krajským soudem,
nemůže tento jí zvolený postup jít k tíži správních orgánu, respektive krajského soudu.
Nejvyšší správní soud v důsledku výše uvedeného neshledal kasační námitky stěžovatelky
důvodnými a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšnému žalovanému, kterému
však v řízení o kasační stížnosti nad rámec jeho úřední činnosti žádné náklady nevznikly.
Proto Nejvyšší správní soudu nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu