ECLI:CZ:NSS:2017:3.ADS.242.2016:28
sp. zn. 3 Ads 242/2016 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Petra Šuránka a Mgr. Radovana Havelce ve věci žalobkyně Z. V., zastoupené
Mgr. Bc. Lucií Koupilovou, advokátkou se sídlem Sokolská třída 1204/8, Ostrava, proti
žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
8. 9. 2016, č. j. 18 Ad 10/2015-39,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2016, č. j. 18 Ad 10/2015-39,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. SZ/3233/2014/4S-MSK,
č. j. MPSV-UM/771/15/4S-MSK, se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Za řízení o žalobě a o kasační stížnosti se žádnému z účastníků náhrada nákladů
řízení nepřiznává .
IV. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, Mgr. Bc. Lucii Koupilové, advokátce,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši
6.800 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Ostravě (dále jen „úřad práce“)
rozhodnutím ze dne 28. 11. 2014, č. j. 630437/2014/OOI, nevyhověl žádosti žalobkyně ze dne
10. 11. 2014 o poskytnutí mimořádné okamžité pomoci ve výši 1.000 Kč na nezbytný
jednorázový výdaj podle §2 odst. 5 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi,
ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“) v podobě dílčí
úhrady splátkového kalendáře na úhradu dluhu z nedoplatku na vyúčtování plynu (včetně úroků
a nákladů vymáhání) za období od 14. 10. 2013 do 30. 7. 2014 ve výši 16.371 Kč a tuto dávku
jí nepřiznal. Své rozhodnutí (po připomenutí nenárodovosti dávky) odůvodnil tím, že žalobkyni
bylo již na základě žádosti ze dne 12. 3. 2014 částečně vyhověno a na úhradu nedoplatku
na vyúčtování plynu za zúčtovací období od 14. 10. 2013 do 9. 1. 2014 jí byla poskytnuta dávka
mimořádné okamžité pomoci ve výši 1.047 Kč. Podle mimořádné faktury za zúčtovací období
od 10. 1. 2014 do 30. 7. 2014 pak žalobkyně v tomto období uhradila jen jedinou měsíční zálohu
ve výši 1.030 Kč dne 28. 2. 2014. Pokud by platila zálohy pravidelně, žádný nedoplatek
by jí nevznikl, a proto jí úřad práce dávku nepřiznal. Úřad práce však především zdůraznil,
že žalobkyni byly s účinností od 1. 8. 2014 odejmuty opakované dávky hmotné
nouze podle §49 odst. 5 zákona o hmotné nouzi, a proto ji v souladu s ustanovením
§3 odst. 1 písm. h) téhož zákona nelze považovat za osobu v hmotné nouzi.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. SZ/3233/2014/4S-MSK,
č. j. MPSV-UM/771/15/4S-MSK, (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobkyně
proti rozhodnutí úřadu práce a toto rozhodnutí potvrdil. Žalobkyně v odvolání argumentovala
její špatnou zdravotní, sociální a příjmovou situací, zprávou o šetření veřejné ochránkyně práv,
v níž mělo být konstatováno pochybení žalovaného při předchozím nepřiznání dávky,
kvůli němuž zůstala po těžké operaci s dítětem v zimě v bytě s odpojeným přívodem plynu,
skutečností, že částečně přiznaná dávka 1.047 Kč nemohla stačit na úhradu nedoplatku ve výši
5.730 Kč, a konečně tím, že zálohy na dodávky plynu uhradila řádně dne 2. 1. 2014 ve výši
1.660 Kč a ve dnech 28. 2., 3. 3. 2014 a 5. 4. 2014 vždy ve výši 1.030 Kč. Žalovaný v odůvodnění
napadeného rozhodnutí nad rámec rekapitulace a obecné zmínky o fakultativní (nenárokové)
povaze dávky a obecných kritériích jeho správního uvážení pouze uvedl, že z faktury
za fakturační období od 10. 1. 2014 do 31. 7. 2014 je zřejmé, že žalobkyně uhradila dne
28. 2. 2014 pouze jednu zálohu ve výši 1.030 Kč a že její tvrzení, že zálohy byly řádně placeny,
se nezakládá na pravdě. Po celé období přitom pobírala doplatek na bydlení, v němž jí byly
zálohy na plyn zohledněny v plné výši. Pokud by žalobkyně hradila zálohy podle rozpisu
záloh, k nedoplatku plynu by nedošlo. Tuto situaci zavinila žalobkyně vlastním přičiněním,
a proto jí nelze opětovně poskytnout dávku k úhradě nedoplatku z titulu neuhrazených záloh.
O skutečnost, že by žalobkyně nemusela být ve smyslu §3 odst. 1 písm. h) zákona o pomoci
v hmotné nouzi osobou v hmotné nouzi, se již napadené rozhodnutí neopírá.
Proti napadenému rozhodnutí se žalobkyně bránila žalobou, v níž označila napadené
rozhodnutí za nesprávné, protože žalovaný nezohlednil její nízké příjmy, zdravotní stav
její a jejího dítěte, skutečnost, že je od 1. 8. 2014 bez dávek a je potřeba rychle zabezpečit její
postižené nezaopatřené dítě, a také že se snažila nedoplatek plynu řešit a dluh splácet. Žalobu
však Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne ze dne 8. 9. 2016, č. j. 18 Ad 10/2015-39
(dále jen „napadený rozsudek“), zamítl. Krajský soud po doplnění dokazování o oznámení o výši
žalobkyni přiznaných dávek příspěvku na bydlení (2.910,- Kč měsíčně za červenec až září 2013,
2.040 Kč měsíčně za říjen až prosinec 2013, 1.487 Kč měsíčně za leden až březen 2014
a 2.345 Kč měsíčně za duben až červen 2014) a o tabulku skutečné výplaty těchto dávek (vždy
13. či 14. dne následujícího kalendářního měsíce, s výjimkou listopadové dávky vyplacené dne
17. 12. 2013) vyšel z toho, že žalobkyně příspěvek na bydlení v období, kdy vznikly nedoplatky
za dodávky plynu, pobírala, a že jí též byla rozhodnutím úřadu práce ze dne 12. 6. 2014 přiznána
na úhradu nedoplatků za dodávky plynu dávka mimořádné okamžité pomoci ve výši 1.047 Kč.
Z toho tedy vyplývá, že byla zohledněna nutnost hradit měsíční zálohy na plyn v dávce doplatku
na bydlení a že žalobkyně byla současně příjemcem příspěvku na živobytí, z nichž nepochybně
mohla zálohy hradit. Aniž by krajský soud chtěl zpochybňovat tíživou sociální situaci žalobkyně,
konstatoval, že v situaci, kdy zálohy na dodávky plynu byly zohledněny při přiznání jiných dávek,
nemohla se žalobkyně domáhat na úhradu nedoplatku poskytnutí dávky mimořádné okamžité
pomoci, která má ve vztahu k ostatním dávkám subsidiární povahu. Na tom pak nic nemůže
změnit ani skutečnost, že žalobkyni byly příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení od 1. 8. 2014
odňat, protože neosvědčila skutečnosti rozhodné pro nárok na tyto dávky, jejich výši a výplatu.
Proti napadenému rozsudku nyní brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížností, kterou ustanovená zástupkyně opřela o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb. soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a jíž usiluje
o zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Zástupkyně stěžovatelky namítla, že žalovaný při hodnocení skutkového stavu opominul
fakt, že stěžovatelce byly s účinností od 1. 8. 2014 odejmuty sociální dávky. Správní orgán
ani nezjistil skutečný skutkový stav, a to že zálohy na plyn byly stěžovatelkou placeny řádně,
což vyplývá z přípisu dodavatele plynu. Správní orgán také nezvážil skutečnou odůvodněnost
výdaje vzhledem k jeho účelu a jeho výši a mimořádnost sociální situace stěžovatelky (včetně
toho, že není k datu rozhodnutí příjemcem sociálních dávek). Nadto, jak uvedl i krajský soud ve
svém rozhodnutí, mimořádná pomoc je dávka, jejímž účelem je řešit situaci, kterou není fyzická
osoba schopna s ohledem na své majetkové poměry sama řešit, okamžitě a mimořádným
způsobem, což je i případ stěžovatelky. Vzhledem k uvedenému měl krajský soud napadené
rozhodnutí zrušit jako nezákonné, a jelikož tak neučinil, sám celou věc nesprávně právně
posoudil.
Stěžovatelka osobně také Nejvyššímu správnímu soudu zaslala důkazní listiny, a to zprávu
veřejné ochránkyně práv o šetření v její věci ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 2091/2014/VOP/AV,
výpisy z bankovních účtů u České spořitelny a Air Bank, které mají zachycovat úhradu záloh
v inkriminovaném období na dodávky plynu, a účetní sestavu a tabulku zachycující přijaté platby
od stěžovatelky. S odkazem na ně se ohradila, že není pravdou, že by zálohy neplatila a že krajský
soud v tomto nezjistil řádně skutkový stav věci. Dále stěžovatelka namítala, že dávkami sociální
podpory proplácí stát jen 30 % odůvodněných nákladů na bydlení. Důkazem, jak úřad práce
spolupracuje se žadateli o dávku pomoci v hmotné nouzi, je skutečnost, že jí jako samoživitelce,
pobírající částečný invalidní důchod z onkologických důvodů v částce 2.168 Kč, s nezaopatřeným
dítětem, které trpí poruchou autistického spektra, byly od 1. 8. 2014 zamítnuty dávky pomoci
v hmotné nouzi, v důsledku čehož dostala výpověď z nájmu bytu. Nemá tak ani příjem ve výši
životního minima 5.280 Kč, a pokud tento stav přetrvá, octne se i s dítětem na ulici. Úřad práce
podle stěžovatelky nepostupuje podle ustanovení §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
Žalovaný se ke kasační stížnosti v poskytnuté lhůtě nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve předesílá, že přezkoumal podmínky pro řízení o kasační
stížnosti. Konstatuje, že kasační stížnost byla podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou
týdnů od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.); zároveň je stěžovatelka
zastoupena advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.), kterou jí Nejvyšší správní soud na její žádost
ustanovil. Kasační stížnost je podána osobou oprávněnou, neboť je uplatněna účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle §2 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi může orgán pomoci v hmotné nouzi
za osobu v hmotné nouzi považovat též osobu, která nemá vzhledem k příjmům a celkovým
sociálním a majetkovým poměrům dostatečné prostředky
a) k úhradě nezbytného jednorázového výdaje, spojeného zejména se zaplacením
správního poplatku při prokázané ztrátě osobních dokladů, při vydání duplikátu rodného listu
nebo dokladů potřebných k přijetí do zaměstnání, s úhradou jízdného v případě ztráty peněžních
prostředků, a v případě nezbytné potřeby s úhradou noclehu, nebo
b) na úhradu nákladů spojených s pořízením nebo opravou nezbytných základních
předmětů dlouhodobé potřeby, nebo
c) na úhradu odůvodněných nákladů souvisejících se vzděláním nebo zájmovou činností
nezaopatřeného dítěte a na zajištění nezbytných činností souvisejících se sociálně-právní
ochranou dětí.
Podle ustanovení §4 odst. 1 a 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi patří mezi dávky
v systému pomoci v hmotné nouzi a) příspěvek na živobytí, b) doplatek na bydlení
a c) mimořádná okamžitá pomoc. Příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení jsou dávky měsíčně
se opakující. Mimořádná okamžitá pomoc je dávkou jednorázovou.
Podle ustanovení §36 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi má nárok
na mimořádnou okamžitou pomoc osoba uvedená v §2 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné
nouzi, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi.
Zákon o pomoci v hmotné nouzi upravuje dva typy dávek k zajištění základních životních
podmínek fyzických osob, a to dávky měsíčně se opakující (příspěvek na živobytí a doplatek
na bydlení) a dávky jednorázové označované souhrnně jako dávka mimořádné okamžité pomoci.
Příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení jsou základními prostředky k zajištění osob
nacházejících se v hmotné nouzi. Jedná se o dávky obligatorní, tedy takové, na které vzniká nárok
splněním podmínek stanovených zákonem. K zajištění základních životních potřeb, nestačí-li
k tomu dávky výše uvedené, lze přiznat v případě mimořádných okolností ještě další
jednorázovou dávku okamžité mimořádné pomoci. Tato dávka je však fakultativní a její přiznání
je ponecháno na správním uvážení příslušného správního orgánu. Nárok na ni vzniká
až rozhodnutím o jejím přiznání. Tato dávka má hradit výdaje „jednorázové a v podstatě nahodilé“
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 3 Ads 87/2012-39,
ze dne 23. 11. 2011, č. j. 3 Ads 113/2011-46, ze dne 18. 9. 2013, č. j. 6 Ads 39/2013-29, ze dne
20. 11. 2013, č. j. 3 Ads 7/2013-31, či ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4 Ads 27/2014-28, dostupné
na www.nssoud.cz).
Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval v případě stěžovatelky v rozsudku ze dne
17. 12. 2015, č. j. 7 Ads 236/2015-22, „Nejvyšší správní soud přitom nezpochybňuje, že dávku mimořádné
okamžité pomoci lze ve zcela výjimečných případech přiznat i na základě žádosti požadující uhrazení
vzniklého nedoplatku na energie. Ostatně to připouští i instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 10/2013,
ze které však současně vyplývá, že v takovém případě je nutno zkoumat vedle příjmových, sociálních a majetkových
poměrů žadatele i způsob vzniku nedoplatku, podíl osoby na jeho vzniku, odůvodněnost výdaje a další
okolnosti dané věci. Tyto okolnosti zkoumá správní orgán v rámci správního uvážení.“ V daném případě,
který se týkal nepřiznání stejné dávky na nedoplatky za dodávky plynu za roky 2012 a 2013
k žádosti stěžovatelky ze dne 10. 3. 2014, se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem, že vznik
nedoplatku zavinila stěžovatelka vlastním přičiněním, přičemž vycházel ze správního spisu,
který obsahoval celkem tři výzvy dodavatele plynu k navýšení záloh s ohledem na vzniklý
nedoplatek v minulém období a zachycoval i skutečnost, že stěžovatelka bez ohledu na tyto výzvy
výši placených záloh neupravila a ani nezareagovala na možnost úhrady nedoplatku formou
splátkového kalendáře. Pokud pak stěžovatelka vytýkala správním orgánům vedle nesprávného
právního posouzení i nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, tato námitka byla formulována
zcela obecně bez jakékoliv konkretizace.
V tomto případě Nejvyšší správní soud musí konstatovat, že situace je odlišná. Nejprve
je třeba předeslat, že tím, že napadené rozhodnutí není (na rozdíl od rozhodnutí úřadu práce)
založeno na aplikaci ustanovení §3 odst. 1 písm. h) zákona o pomoci v hmotné nouzi, není
na Nejvyšším správním soudu (respektive nebylo předtím ani na krajském soudu), aby hodnotil,
zda stěžovatelka nebyla vyloučena z možnosti přiznání požadované dávky již v důsledku
eventuální nedostatečné spolupráce s úřadem práce ve smyslu §49 odst. 1 a 2 zákona o pomoci
v hmotné nouzi.
Proto se Nejvyšší správní soud zabýval v návaznosti na jádro kasační argumentace
tím, zda žalovaný, potažmo krajský soud, mají dostatečně podložen svůj závěr, že stěžovatelka
si nedoplatek, na jehož dílčí úhradu měla dávka mimořádné okamžité pomoci sloužit, skutečně
zavinila sama tím, že předepsané zálohy nehradila, ačkoliv odpovídající částky inkasovala
prostřednictvím dávek doplatku na bydlení a příspěvku na bydlení. Pokud stěžovatelka předkládá
důkazy o úhradě záloh až v příloze kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud jimi důkaz
neprováděl, neboť nejprve musel ověřit, zda v souladu s nároky kladenými ustanovením
§3 správního řádu závěry, jež stěžovatelka zpochybňuje, žalovaný zjistil do té míry, že o nich
nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro soulad jeho úkonu
s požadavky uvedenými v §2 správního řádu, tj. aby vydané rozhodnutí odpovídalo právním
předpisům, šetřilo dobrou víru a oprávněné zájmy dotčených osob a aby přijaté řešení bylo
v souladu s veřejným zájmem a odpovídalo okolnostem daného případu, aniž by vznikaly
nedůvodné rozdíly oproti rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů.
Nejvyšší správní soud přitom zjistil, že skutkový stav, z nějž žalovaný i krajský soud
vychází, nemá oporu ve správním spise, ani v dokazování doplněném v průběhu jednání před
krajským soudem. Správní orgány považovaly za klíčovou fakturu dodavatele plynu, z níž mělo
plynout, že stěžovatelka nehradila (s výjimkou platby ze dne 28. 2. 2014) předepsané zálohy.
Taková faktura však obsahem správního spisu úřadu práce ani žalovaného není, a podle ve spisu
založených spisových přehledů ani nikdy nebyla. Klíčové skutkové zjištění žalovaného tak zůstalo
zcela bez jakékoliv důkazní podpory, což v reakci na žalobní bod namítající nezohlednění snahy
stěžovatelky dluh splácet neměl krajský soud ponechat bez povšimnutí a reagovat (pokud by
výjimečně sám nedoplnil dokazování o tuto listinu, kterou by od žalovaného vyžádal) postupem
podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Již proto nemohou napadený rozsudek a napadené rozhodnutí
obstát. Proto bylo nadbytečné, aby Nejvyšší správní soud prováděl důkazy listinami předloženými
stěžovatelkou, které mají úhradu záloh dokládat.
K případné faktuře je pak třeba v obecnosti uvést, že ne vždy může být jednoznačným
dokladem o tom, že odběratel plynu částky odpovídající výši předepsaných záloh neplatil.
Při hodnocení takové listiny je totiž třeba vzít do úvahy skutečnost, že stěžovatelka již měla
v inkriminovaném období patrně starší nedoplatek vůči témuž dodavateli (sám žalovaný uvedl,
že dávka mimořádné okamžité pomoci přiznaná dne 12. 6. 2014 byla pouze částečným
vyhověním požadavku), a tudíž její platby míněné jako zálohy také fakticky mohly být bez ohledu
na záměr stěžovatelky (ať již takový záměr nebyl z platby identifikovatelný, nebo prostě nebyl
respektován) přiřazovány na úhradu starších nedoplatků, aniž by byly zohledněny a ve faktuře
vyčísleny jako hrazené zálohy (viz též ustanovení §1932 a §1933 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník). Toto vyhodnocení, a to i s přihlédnutím k důkazním listinám předloženým
stěžovatelkou, však již bude na žalovaném, který je zodpovědný za to, aby správní spis,
na jehož podkladě rozhoduje, byl úplný.
Pokud jde o závěry krajského soudu, těm je třeba také vytknout, že nahrazují závěry
vyslovené v napadeném rozhodnutí, což soudu nepřísluší, neboť podstatou správního soudnictví
je přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správních orgánů, nikoliv nahrazování jimi vyslovených
závěrů závěry novými. Zkoumání výše vypláceného příspěvku na bydlení tak mohlo mít význam
nanejvýš v souvislosti s ověřováním, zda ve vyplacené dávce doplatku na bydlení skutečně byly
(vedle částky živobytí) plně pokryty i předepsané zálohy na dodávky plynu, nicméně i zde je třeba
vytknout, že výše vypláceného doplatku na bydlení není vůbec správním spisem ani listinami
založenými v soudním spise jakkoliv doložena, tudíž bez doložení dalších podkladů ani nebyl
důvod výši příspěvku na bydlení zjišťovat.
Je tedy třeba stěžovatelce přisvědčit, že žalovaný nezjistil řádně skutkový stav, přesněji
řečeno, že řádnost deklarovaného skutkového stavu nebylo možné ověřit, neboť nemá oporu
ve spisech.
Za takového stavu je nadbytečné se zabývat tím, zda žalovaný odpovídajícím způsobem
uvážil o odůvodněnosti výdaje vzhledem k jeho účelu a jeho výši a o mimořádnosti sociální
situace stěžovatelky, kterou není schopna s ohledem na své majetkové poměry sama řešit
(včetně toho, že není k datu rozhodnutí příjemcem sociálních dávek).
Potud lze tedy jen konstatovat, že správní úvaha žalovaného zohledňující případné vlastní
přispění žadatele o dávku ke vzniku problematické situace, kterou není následně žadatel schopen
s ohledem na své majetkové poměry sám řešit, není vyloučena a v rámci širokého správního
uvážení, jímž žalovaný u této fakultativní dávky vskutku disponuje nejen co do splnění podmínek
vzniku nároku na dávku, ale i co do výše této dávky (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 7. 2013, č. j. 3 Ads 84/2012-48, publikovaný pod č. 2904/2013 Sb. NSS), může
představovat jedno z rozumných vodítek. S ohledem na povahu posuzované dávky,
která představuje v podstatě poslední záchranou sociální síť, a šíři předpokládaných beneficientů
této dávky (viz též §2 odst. 6 zákona o pomoci v hmotné nouzi) však kritérium „zavinění“ nelze
přeceňovat a není namístě jej bez dalšího aplikovat například již při první takové situaci. Je také
nezbytně třeba ověřit, zda nehrazení dlužných částek skutečně lze přičíst výhradně
vlastnímu přičinění žadatele, nebo bylo způsobeno již předchozím dluhovým zatížením,
které při nedostatečné výši příjmů fakticky vynucovalo upřednostnění jiných výdajů (výdaje
na léky, zdravotní pomůcky a dietní stravu, základní stravování, dodávky vody). Prvotní
pochybení při vzniku dluhového zatížení, jak již bylo naznačeno, pak ještě nemusí být
dostatečně závažným důvodem pro vyloučení osoby z možnosti žádat o dávku mimořádné
okamžité pomoci – to by bylo namístě spíše až v situaci, kdy by se ukázala neschopnost žadatele
se i přes poskytnutou sociální pomoc ze svých chyb poučit, popř. snaha zneužívat systém
sociálního zabezpečení, a současně by neuplynula přiměřeně dlouhá doba, po níž by bylo namístě
dát takovému žadateli možnost začít znovu „s čistým štítem“. Rozhodně je pak třeba také dbát
na to, aby žadatel nebo na něm závislé osoby nebyly rozhodnutím úřadu pomoci v hmotné nouzi
vystaveny bezprostřednímu riziku vážné újmy na zdraví, neboť taková situace by byla ve zřejmém
rozporu se smyslem dávek mimořádné okamžité pomoci.
Dále pak lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2016,
č. j. 6 Ads 22/2016-17, č. 3463/2016 Sb. NSS, v němž byl vysloven právní závěr, že výdaje
na krytí základních potřeb (v daném případě po odnětí příspěvku na péči) nelze pod ustanovení
§2 odst. 4 a odst. 5 písm. a) a b) zákona o pomoci v hmotné nouzi podřadit. Proto ani odnětí
opakovaných dávek pomoci v hmotné nouzi pro nedostatečnou spolupráci stěžovatelky nemůže
představovat důvod, který by měl specificky svědčit ve prospěch přiznání mimořádné okamžité
pomoci na úhradu nedoplatku průběžných plateb, jako jsou zálohy na dodávky plynu.
To však nic nemění na tom, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou,
a proto na jejím základě napadený rozsudek zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s., část věty první
před středníkem). Současně Nejvyšší správní soud přistoupil v souladu s ustanovením
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., ve spojení s §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., i ke zrušení napadeného
rozhodnutí, neboť skutkový stav, jenž vzal žalovaný za základ svého rozhodnutí, nemá oporu
v předloženém správním spise. V dalším řízení proto žalovaný, pokud vyjde ze shodné právní
kvalifikace, obsah správního spisu doplní o fakturu za dodávky plynu ve fakturačním období
od 10. 1. 2014 do 30. 7. 2014, na kterou v napadeném rozhodnutí poukazoval. Současně
ale přihlédne i k dalším podkladům, jimiž žalobkyně dokládá, popř. ještě doloží své tvrzení
o úhradě pravidelných měsíčních záloh na dodávky plynu. Z důvodu účelnosti přitom Nejvyšší
správní soud žalovanému spolu se správním spisem předává i listiny, které žalobkyně předložila
jako důkaz svých úhrad v řízení o kasační stížnosti a které bude třeba ze strany žalovaného
v odvolacím řízení vyhodnotit.
Pokud jde o zmiňovanou jinou možnou právní kvalifikaci, žalovaný by zejména neměl
ponechat bez výslovného vypořádání předchozí úvahy úřadu práce, který na případ stěžovatelky
aplikoval ustanovení §3 odst. 1 písm. h) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Dříve než orgán
pomoci v hmotné nouzi hodnotí naplnění zákonných podmínek pro přiznání dávky
okamžité mimořádné pomoci a provede za tím účelem více či méně náročné dokazování,
měl by si totiž především v první řadě ujasnit vzájemný vztah tohoto ustanovení
a §2 [odst. 5 písm. a), případně i odst. 3] zákona o pomoci v hmotné nouzi a v tomto rámci
posoudit eventuální specifika dávek mimořádné okamžité pomoci. Teprve po zodpovězení této
základní otázky bude moci řádně stanovit rozsah dokazování potřebného k rozhodnutí ve věci.
Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. „[r]ozhodl-li Nejvyšší správní soud současně o odmítnutí
návrhu, zastavení řízení, o postoupení věci nebo způsobem podle odstavce 2, rozhodne i o nákladech řízení,
které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu.“ Jelikož kasační stížnost byla plně úspěšná,
stěžovatelka má nárok na náhradu nákladů řízení o žalobě i o kasační stížnosti (§60 odst. 1 věta
první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
Stěžovatelce však žádné náklady v řízení před krajským soudem ani v řízení o kasační
stížnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků řízení
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Posledním výrokem Nejvyšší správní soud ustanovené zástupkyni stěžovatelky přiznal
odměnu za dva úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí věci a v podání kasační
stížnosti [§11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“)] ve výši 2 x 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5 advokátního tarifu],
k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Celkem tedy odměna ustanovené advokátky činí částku ve výši 6.800 Kč. Tato částka jí bude
vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu,
přičemž tyto náklady ponese stát ze svého (§60 odst. 4 s. ř. s. a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. června 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu