ECLI:CZ:NSS:2017:3.ADS.259.2016:45
sp. zn. 3 Ads 259/2016 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobce: Ing. Z. M., zastoupený
Mgr. Dušanem Petrlíkem, advokátem se sídlem České Budějovice, Mánesova 11/3b,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu
376/1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9.
2016, č. j. 41 A 5/2013 – 284,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Úřadu práce ve Žďáře nad Sázavou (dále jen „správní orgán
I. stupně“) ze dne 15. 9. 2010, č. j. ZRA-2117/2010-ZRM01, ve spojení s rozhodnutím
žalovaného ze dne 11. 1. 2011, č. j. 2010/90529-424, bylo žalobci uloženo vrátit podporu
v nezaměstnanosti ve výši 70.462 Kč. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne
15. 9. 2010, č. j. ZRA-2116/2010-ZRM01, ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne
11. 1. 2011, č. j. 2010/98091-424 (obě rozhodnutí žalovaného dále jen „napadená rozhodnutí“),
bylo žalobci uloženo vrátit podporu při rekvalifikaci v částce 68.334 Kč. Žalobce proti
napadeným rozhodnutím podal žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“),
který ve věci rozhodoval opakovaně, naposledy rozsudkem ze dne 21. 9. 2016,
č. j. 41 A 5/2013 – 284 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž žalobu zamítl.
[2] V napadeném rozsudku krajský soud obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh řízení
včetně rozsudků zdejšího soudu (ze dne 18. 6. 2014, č. j. 3 Ads 100/2013-42, ze dne 26. 8. 2015,
č. j. 3 Ads 21/2015-44), jimiž byly zrušeny předešlé rozsudky krajského soudu. Ve svém
posledním zrušujícím rozsudku ze dne 26. 8. 2015, č. j. 3 Ads 21/2015 – 44, Nejvyšší správní
soud konstatoval, že byla naplněna materiální funkce doručování ve vztahu
k rozhodnutí žalovaného (v jiném řízení) ze dne 3. 2. 2010, č. j. 2009/90802-424, jímž bylo
zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 9. 10. 2009,
č. j. ZRA-2412/2009-ZRMO1 (dále jen „podkladové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím byl
žalobce podle §30 odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), vyřazen z evidence uchazečů
o zaměstnání (dále jen „evidence“) ode dne 2. 4. 2008. Zmíněné rozhodnutí přitom
představovalo podklad pro vydání nyní napadených rozhodnutí (viz dále). Současně zdejší soud
krajskému soudu vytkl, že se nezabýval ostatními žalobními námitkami a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, přičemž jej zavázal právním názorem ohledně doručení rozhodnutí potvrzujícího
podkladové rozhodnutí.
[3] V navazujícím řízení v nyní posuzované věci krajský soud řešil otázku, zda správní
orgán I. stupně rozhodoval nad rámec předmětu řízení, specifikovaném v oznámení podle
§46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“), a s tím související námitku, zda je pro rozhodnutí o vrácení podpor rozhodný faktický
výkon funkce insolvenčního správce, nebo postačuje zápis v seznamu insolvenčních správců.
[4] Krajský soud ve svém rozhodování vyšel z podkladového rozhodnutí potvrzeného
rozhodnutím žalovaného č. j. 2009/90802-424, jímž došlo k vyřazení žalobce z evidence
a z oznámení o zahájení řízení ve věci vrácení podpor v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci.
Připomněl znění ustanovení §25 odst. 1 písm. o) zákona o zaměstnanosti, které negativně
vymezuje osoby, které mohou být uchazeči o zaměstnání. Připomněl též definici insolvenčního
správce podle §2 odst. 1 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o insolvenčních správcích“) a uzavřel, že z uvedených ustanovení
vyplývá, že „správcem“ podle §25 odst. 1 písm. o) zákona o zaměstnanosti je i insolvenční správce,
jímž je fyzická osoba, která je podle zákona o insolvenčních správcích oprávněna tuto činnost
vykonávat. Dále konstatoval, že správní orgán I. stupně v oznámení o zahájení řízení vymezil
předmět řízení ve stejném rozsahu, jak byl specifikován v podkladovém rozhodnutí. Na základě
podkladového rozhodnutí, jímž byl žalobce ode dne 2. 4. 2008 vyřazen z evidence, tedy ode dne,
od kterého mu byla vyplácena podpora, správnímu orgánu I. stupně nezbylo, než zahájit řízení
o vrácení podpor, neboť byly vyplaceny bez právního titulu.
[5] Krajský soud následně zdůraznil, že není oprávněn v nynějším řízení přezkoumávat
zákonnost podkladového rozhodnutí, nýbrž je třeba (nyní) vycházet z presumpce jeho správnosti.
Pokud měl žalobce za to, že podkladové rozhodnutí a rozhodnutí, které jej potvrdilo, nebyla
vydána v souladu se zákonem, měl možnost v zákonné lhůtě podat žalobu na zrušení těchto
rozhodnutí. Předmětem nynějšího přezkumu jsou pouze napadená rozhodnutí. Krajský soud
uzavřel, že z tohoto důvodu je i druhá námitka žalobce nedůvodná. Krajský soud s odkazem
na přechodné ustanovení §40 odst. 1 zákona o insolvenčních správcích odmítl rovněž žalobcovu
námitku, že nemohl přede dnem 1. 1. 2008 vykonávat činnost insolvenčního správce z důvodu
neexistence zákona o insolvenčních správcích. Krajský soud vzhledem ke všem uvedeným
závěrům žalobu zamítl.
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Odmítl závěr krajského soudu, že od 1. 1. 2008 vykonával funkci, resp. činnost insolvenčního
správce, přičemž zdůraznil, že soud neprovedl jím navrhované důkazy k prokázání, kdy začal
vykonávat činnost insolvenčního správce v jednotlivých insolvenčních řízeních. K námitce,
že správní orgán I. stupně rozhodoval nad rámec předmětu řízení, nezaujal krajský soud podle
stěžovatele žádné stanovisko, pouze uvedl, že stěžovatel se od 1. 1. 2008 stal insolvenčním
správcem, avšak faktickým výkonem funkce se nezabýval. Správní orgán I. stupně přitom přesně
vymezil předmět řízení slovy „po dobu co žalobce vykonával činnost insolvenčního správce“.
[7] Stěžovatel své námitky rozvedl a zdůraznil, že činnost insolvenčního správce mohl
vykonávat až teprve poté, když byl insolvenčním soudem v některém insolvenčním řízení
ustanoven. Podotkl, že tuto funkci vykonával ve třech insolvenčních řízení vedených u Krajského
soudu v Brně, které blíže specifikoval. Do funkce byl ustanoven nejdříve dne 5. 3. 2009 v řízení
KSBR 44 INS 406/2009. Teprve od tohoto data stěžovatel vykonával činnost insolvenčního
správce. Stěžovatel zopakoval, že vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání nebrání skutečnost,
že uchazeč je zapsán v seznamu insolvenčních správců, jestliže žádnou činnost nevykonává.
Nevypořádáním rozdílu mezi pouhým zápisem v seznamu insolvenčních správců a faktickým
výkonem zatížil krajský soud napadený rozsudek nepřezkoumatelností.
[8] K vymezení předmětu řízení stěžovatel odkázal na závěr č. 62 ze zasedání poradního
sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 26. 11. 2007 (dále jen „závěr č. 62),
z něhož obsáhle citoval. V jeho kontextu následně uvedl, že je nepochybné, že správní orgán
I. stupně nezahájil řízení řádně podle §46 odst. 1 správního řádu, respektive způsobem, kterým
tak učinil, si striktně omezil období pouze na výkon činnosti insolvenčního správce.
Z napadeného rozhodnutí však nepochybně vyplývá, že rozhodnul nad rámec zahájeného řízení,
jak jej vymezil v oznámeních sp. zn. ZRA-2116/2010-ZRM01 a ZRA-2117/2010-ZRM01,
tj. bylo rozhodnuto i o období, kdy stěžovatel činnost insolvenčního správce nevykonával.
Na podporu své argumentace stěžovatel odkázal i na rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 3. 2010,
č. j. 1 Afs 58/2009 – 541, jenž se vyslovuje k identifikaci předmětu řízení v oznámení o zahájení
řízení. Správní orgán I. stupně tak nerespektoval závěr č. 62, ani judikaturu zdejšího soudu.
[9] Závěrem kasační stížnosti stěžovatel krajskému soudu rovněž vytkl, že nedostatečně
vypořádal jeho tvrzení, že v žádosti o zprostředkování zaměstnání je pouze prohlášení,
že uchazeč nevykonává činnost nuceného správce, správce nebo likvidátora, bez bližšího
upřesnění těchto funkcí, případně odkazu na právní předpis. Nevypořádání této námitky zakládá
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Stěžovatel navrhl napadený rozsudek zrušit a věc
vrátit k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření. Uvedl, že se ztotožňuje s krajským soudem
v úvaze o vymezení předmětu řízení ve stejném rozsahu jako v podkladovém rozhodnutí.
Jestliže tedy takto správní orgán I. stupně zahájil řízení, v nichž vydal napadená rozhodnutí,
rozhodl v rámci předmětu řízení. Z toho důvodu neobstojí námitka, že správní orgán I. stupně
rozhodl v rozporu s rozsudkem zdejšího soudu č. j. 1 Afs 58/2009 – 541 a závěrem
č. 62. Uvedený rozsudek a závěr č. 62 se nad to na případ stěžovatele ani nevztahují, neboť řeší
problematiku správních deliktů, nikoli obecného správního řízení zahajovaného z moci úřední.
Žalovaný odmítl i to, že by krajský soud k dané námitce nezaujal žádné stanovisko. Poukázal
na to, že stěžovatel své námitky směřuje ke skutečnostem, které jsou již najisto dány,
a to v podkladovém rozhodnutí, přičemž krajský soud vycházel z principu správnosti správních
rozhodnutí. V tomto kontextu je třeba reagovat na námitku podoby prohlášení v žádosti
o zprostředkování zaměstnání a k ostatním námitkám stěžovatele ohledně činnosti insolvenčního
správce. Ty totiž byly předmětem správního řízení ve věci vyřazení stěžovatele z evidence.
Žalovaný proto navrhl kasační stížnost zamítnout.
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem a jsou splněny
i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
[12] Zdejší soud připomíná, že v projednávané věci se jedná celkově o třetí kasační stížnost,
kdy první byla podána žalovaným, následně pak dvě (včetně nyní posuzované) kasační stížnosti
podal (současný) stěžovatel. Opakovaná kasační stížnost je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
obecně nepřípustná. Základním smyslem této úpravy je, aby se zdejší soud nemusel opakovaně
zabývat týmiž případy (k tomu viz např. nález ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05).
Nepřípustnost kasační stížnosti se tedy týká především otázek, které Nejvyšší správní soud
v téže věci závazně posoudil, resp. mohl posoudit (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne
22. 3. 2011, čj. 1 As 79/2009 – 165). Jak přitom zdejší soud uvedl v rámci rekapitulace výše,
v posledním zrušujícím rozsudku č. j. 3 Ads 21/2015 – 44, Nejvyšší správní soud uzavřel,
že se „krajský soud soustředil pouze na otázku doručování do datové schránky a zcela pominul další žalobní
námitky“, což daný rozsudek činí v příslušném rozsahu nepřezkoumatelným. Zdejší soud
se proto nemohl k opomenutým otázkám vyjádřit, neboť by tím nepřípustně nahrazoval úvahu
krajského soudu. V rozsahu poté krajským soudem vypořádaných otázek je tedy nyní posuzovaná
kasační stížnost přípustná. Nejvyšší správní soud proto přistoupil k jejímu posouzení v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Konstantní judikatura zdejšího soudu označuje za nepřezkoumatelné zejména takové
rozhodnutí, v němž soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek
(srovnej rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74; všechna
rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz), respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé,
proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní
námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní
argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (srovnej rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44). Zároveň nelze opomenout, že nepřezkoumatelnost rozsudku není
závislá na subjektivní představě stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn.
Jedná se totiž o objektivní překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum
napadeného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2014,
č. j. 3 As 60/2014 – 85).
[14] Stěžovatel nepřezkoumatelnost konkrétně spatřoval v nevypořádání námitky rozdílu mezi
pouhým zápisem v seznamu insolvenčních správců a faktickým výkonem této činnosti a dále
v nevypořádání námitky mířící do podoby žádosti o zprostředkování zaměstnání. Krajský soud
ovšem zřetelně vycházel z toho, že otázka výkonu činnosti insolvenčního správce spadala
do předmětu řízení o vyloučení stěžovatele z evidence uchazečů o zaměstnání, které bylo
pravomocně skončeno. Z tohoto rozhodnutí teprve následně vyšel správní orgán I. stupně
v rozhodnutích o vrácení podpor, které jsou předmětem nynějšího soudního přezkumu.
V návaznosti na to krajský soud zdůraznil, že v aktuálním řízení není oprávněn přezkoumávat
podkladové rozhodnutí, respektive vychází z presumpce jeho správnosti. Námitka podoby
žádosti o zprostředkování zaměstnání, respektive v něm obsaženého prohlášení, pak rovněž
směřuje k porušení oznamovací povinnosti, pro které byl stěžovatel vyřazen z evidence (opět
problematika řešená podkladovým rozhodnutím), a platí pro ni t edy stejný závěr. Stěžovatel
se proto mýlí, domnívá-li se, že krajský soud na jeho námitku nijak nereagoval. Zdejší soud
přitom na tomto místě nijak nepředjímá správnost závěru krajského soudu, avšak konstatuje,
že námitka nepřezkoumatelnosti není důvodná, a proto přistoupil k věcnému přezkumu
napadeného rozsudku.
[15] V kasační stížnosti lze identifikovat tři stěžejní body. Prvým je tvrzení, že samotné vedení
v seznamu insolvenčních správců nelze podle stěžovatele ztotožňovat s faktickým výkonem
předmětné funkce, druhým je námitka podoby prohlášení obsaženého v žádosti
o zprostředkování zaměstnání a třetím je tvrzení, že správní orgán I. stupně rozhodl nad rámec
předmětu řízení, jak jej vymezil v oznámeních o zahájení správních řízení. Z dále uvedených
důvodů považuje Nejvyšší správní soud za klíčový právě jen třetí stížnostní bod.
[16] Na tomto místě je důležité zmínit, že podkladové rozhodnutí ve svém výroku závazně
uvedlo, že „podle §30 odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona [o zaměstnanosti] vyřazuje z evidence uchazečů
o zaměstnání [identifikace stěžovatele] z důvodu, že neoznámil úřadu práce skutečnosti, které mají vliv
na zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, a to ve lhůtě stanovené v §27 odst. 2 zákona
[o zaměstnanosti]“. Z oznámení o zahájení nyní přezkoumávaných správních řízení,
a z následujících rozhodnutí sp. zn. ZRA-2116/2010-ZRM01 a ZRA-2117/2010-ZRM01,
pak vyplývá, že řízení bylo zahájeno „z důvodu, že jste po dobu vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání
vykonával činnost insolvenčního správce a vzhledem k tomu, že jste tuto skutečnost správnímu orgánu neoznámil,
zavinil jste, že vám byla podpora v nezaměstnanosti [při rekvalifikaci] poskytována neprávem“.
Obě napadená rozhodnutí (respektive přezkoumávané rozhodnutí I. stupně), přitom vycházejí
z §55 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, které zní: „byla-li uchazeči o zaměstnání jeho zaviněním podpora
v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci přiznána a poskytována neprávem nebo ve vyšší částce,
než skutečně náležela, zejména proto, že uchazeč o zaměstnání zamlčel nebo nesprávně uvedl některou rozhodnou
skutečnost nebo nesplnil svou oznamovací povinnost, je uchazeč o zaměstnání povinen částky neprávem přijaté
vrátit “.
[17] Z uvedeného zřetelně vyplývá, že správní orgán I. stupně a žalované ministerstvo
vycházely v zásadní otázce nesplnění oznamovací povinnosti stěžovatele (§55 odst. 2 citovaného
zákona), z podkladového rozhodnutí, když ostatně na toto rozhodnutí v napadených správních
rozhodnutích výslovně odkázaly. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s krajským soudem
v závěru, že námitky stěžovatele směřující do oprávněnosti jeho vyřazení z evidence uchazečů,
které mělo základ v jím zpochybňovaném závěru, zda vykonával, či nevykonával činnost
insolvenčního správce, byly předmětem toho řízení, které vyústilo vydáním podkladového
rozhodnutí. Právě v něm tak měl stěžovatel uplatnit své námitky proti správnosti závěru
o naplnění podmínky ustanovení §25 odst. 1 písm. o) zákona o zaměstnanosti, tj. výkonu
činnosti insolvenčního správce. Rovněž námitku podoby poučení v žádosti o zprostředkování
zaměstnání je třeba podřadit pod uvedené řízení, neboť se týkala právě porušení oznamovací
povinnosti stěžovatele, které vedlo k jeho vyřazení z evidence. Krajský soud proto správně
uzavřel, že není oprávněn se těmito námitkami zabývat, neboť pravomocné podkladové
rozhodnutí není předmětem nynějšího soudního řízení. Kasační námitka proto není důvodná.
[18] V souvislosti s námitkou nesprávného vymezení předmětu řízení stěžovatel namítá,
že správní orgán I. stupně rozhodl nad jeho rámec, který sám časově specifikoval „po dobu
co žalobce vykonával činnost insolvenčního správce“. S touto argumentací však Nejvyšší správní soud
nemůže souhlasit. Z formulace předmětu řízení v oznámeních o zahájení (obou) řízení jasně
vyplývá, že správní orgán I. stupně posuzovanou dobu vymezil dobou vedení stěžovatele
v evidenci, nikoliv dobou výkonu činnosti insolvenčního správce – srovnej text oznámení
„z důvodu, že jste po dobu vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání vykonával činnost…“. Stěžovatel podal
svou žádost o zprostředkování zaměstnání dne 4. 4. 2008. V ní uvedl, že poslední činnost
u společnosti Pas INPOS a.s. ukončil dne 1. 4. 2008. Podle §26 odst. 1 zákona o zaměstnání
platí, že „požádá-li fyzická osoba o zprostředkování zaměstnání nejpozději do 3 pracovních dnů po skončení
zaměstnání nebo jiných činností […], zařadí se do evidence uchazečů o zaměstnání ode dne následujícího
po skončení zaměstnání nebo těchto činností.“ Stěžovatel tedy byl veden v evidenci uchazečů od data
2. 4. 2008. Správní orgán proto nerozhodl nad rámec vymezení řízení, jestliže rozhodl o vrácení
podpor již od 2. 4. 2008 (v nezaměstnanosti), respektive od 9. 12. 2008 (při rekvalifikaci).
Stěžovatelova námitka, že správní orgán I. stupně rozhodl i o období, kdy stěžovatel nevykonával
činnost insolvenčního správce se tak míjí se skutečným vymezením předmětu řízení. Správní
orgán I. stupně proto nebyl ani povinen zahajovat další správní řízení pro „jiná období “
dle stěžovatele v oznámeních neuvedených. Uvedené současně konvenuje závěru krajského
soudu o základu vymezení předmětu řízení v návaznosti na řízení o podkladovém rozhodnutí,
která se v daném smyslu svým (časovým) rozsahem překrývají – doba vedení stěžovatele
v evidenci.
[19] Nejvyšší správní soud přitom shledal, že vymezení předmětu řízení,
tak jak jej učinil správní orgán I. stupně v oznámeních sp. zn. ZRA-2116/2010-ZRM01
a ZRA-2117/2010-ZRM01, plně odpovídá požadavkům §46 odst. 1 správního řádu.
Obě oznámení obsahují vedle předmětu řízení označení správního orgánu, jméno, příjmení,
funkci a podpis oprávněné úřední osoby. Stěžovatel v daném kontextu odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 58/2009 – 541, ve kterém zdejší soud vyslovil závěr,
že předmět řízení musí být v oznámení o zahájení řízení identifikován dostatečně určitě
tak, aby účastníkovi řízení bylo zřejmé, jaké jeho jednání bude posuzováno, a aby bylo zaručeno
jeho právo účinně se v daném řízení hájit. Podle Nejvyššího správního soudu obě zmíněná
oznámení uvedené požadavky naplňují, neboť jednoznačně za předmět řízení identifikují
zaviněné jednání stěžovatele ústící v neoprávněné vyplácení podpor. Nad rámec řečeného,
v širším kontextu, Nejvyšší správní soud nepřehlédl ani to, že rozhodnutí o odvolání proti
podkladovému rozhodnutí, jímž bylo autoritativně rozhodnuto o porušení oznamovací
povinnosti, obdržel stěžovatel do datové schránky dne 5. 2. 2010, tedy téměř 6 měsíců
před doručením oznámení o zahájení řízení (dne 2. 8. 2010). Pokud by tak samotný, byť dle
názoru zdejšího soudu dostatečně konkrétní, text oznámení o zahájení správních řízení
ponechával stěžovateli určité pochybnosti, musely být rozptýleny ve spojení s obsahem
pravomocného podkladového rozhodnutí, který byl stěžovateli tou dobou znám. Nejvyšší
správní soud se proto neztotožňuje s námitkou brojící proti obsahu oznámení o zahájení
správních řízení.
[20] Zdejší soud neshledal kasační námitky stěžovatele důvodnými, a kasační stížnost
proto v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zamítl.
[21] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšnému žalovanému,
kterému však v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti,
proto soud náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. září 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu