ECLI:CZ:NSS:2017:3.AFS.97.2016:38
sp. zn. 3 Afs 97/2016 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobkyně Paradela
Invest, s. r. o., se sídlem Praha 1, Rybná 682/14, zastoupené JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským,
advokátem se sídlem Praha 3, Vinohradská 126, proti žalovanému Finančnímu úřadu
pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 619/28, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016, č. j. 5 A 15/2015 – 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále „městský soud“)
domáhala ochrany proti nezákonnému zásahu žalovaného (dále také „správce daně“), který
spatřuje v jeho postupu k odstranění pochybností ve věci daně z přidané hodnoty za březen 2014,
jenž byl zahájen výzvou ze dne 16. 5. 2014, č. j. 3505514/14/2004-24906-110365.
V žalobě žalobkyně namítala, že výzva k odstranění pochybností je nekonkrétní a rozsah
požadovaných dokumentů přesahoval limity postupu k odstranění pochybností. Kromě
toho rovněž zpochybnila posouzení své stížnosti na postup správce daně Odvolacím finančním
ředitelstvím, jež vyhodnotilo její stížnost jako nepřípustnou s tím, že se žalobkyně může bránit
až proti výslednému platebnímu výměru.
Městský soud žalobu zamítl. Shledal předmětnou výzvu správce daně srozumitelnou
a obsahující konkretizaci pochybností správce daně i důvodů, které ke vzniku pochybností vedly.
Správce daně ve výzvě uvedl, že má pochybnosti o podaném přiznání k dani z přidané hodnoty
za období březen 2014 a údajích uvedených v jeho oddíle C, a to konkrétně o oprávněnosti
nároku žalobkyně na odpočet daně podle §72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
(dále jen „zákon o DPH“), zejména o použití přijatých zdanitelných plnění pro uskutečnění
ekonomické činnosti. Důvody těchto pochybností byly celkem dva: 1) poměr uskutečněných
a přijatých plnění je v přiznání k dani nulový, což podporuje obavy, že žalobkyně nepoužívá
přijatá plnění při uskutečňování ekonomické činnosti, a 2) z údajů uvedených v přiznání k dani
není patrno, zda žalobkyně uskutečňovala ekonomickou činnost. Taková formulace výzvy
podle názoru městského soudu vyhovuje požadavkům judikatury, konkrétně usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 110/2007 – 102.
Žalovaný se neomezil na pouhé konstatování, že má o podaném přiznání k dani pochybnosti,
nýbrž řádně odůvodnil, na čem jsou jeho pochybnosti založeny a jakým způsobem
je má případně žalobkyně odstranit.
Podle názoru městského soudu by k odstranění pochybností stačilo, aby se žalobkyně
vyjádřila, poskytla správci daně vysvětlení, z jakého důvodu v předmětném zdaňovacím období
neuskutečňovala zdanitelná plnění, a toto prokázala. Žalobkyně však na výzvu nijak konkrétně
nereagovala a ve stížnosti proti výzvě k odstranění pochybností pouze konstatovala, že o je jí
ekonomické činnosti svědčí již proběhlá kontrola daně z přidané hodnoty, prověřující
relevantní období. Městský soud konstatoval, že v případě uplatňování nároku na odpočet,
aniž by byla uskutečňována ekonomická činnost, by měl být daňový subjekt připraven správci
daně takový stav řádně prokázat a zdůvodnit.
Nedůvodnou shledal městský soud i námitku, že rozsah požadovaných dokumentů
přesahoval limity postupu k odstranění pochybností. Uvedl, že pochybnosti správce daně
byly ve výzvě vyjádřeny dostatečně konkrétně. Za účelem jejich odstranění vyzval správce daně
žalobkyni k vyjádření a k doložení konkrétních důkazních prostředků, jimiž bude možné zjistit
skutečný stav věci a ověřit skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně. Výslovně
byla žalobkyně vyzvána k předložení dokumentů, vztahujících se ke zdaňovacímu období březen
2014, konkrétně evidence podle §100 zákona o DPH, účetních knih a daňových dokladů.
Žalobkyni tedy nebylo uloženo předložit doklady, které by neměly časovou a věcnou souvislost
s prověřovaným obdobím. Požadovaný výčet dokumentů není nijak významně rozsáhlý a jedná
se o dokumenty, které může žalobkyně bez obtíží předložit.
Stížnost podle §261 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále „daňový řád“)
byla dle městského soudu přípustným opravným prostředkem proti výzvě k odstranění
pochybností, neboť výzva k odstranění pochybností je postupem správce daně. Městský soud
při posouzení této otázky vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 6. 2015, č. j. 10 Afs 40/2015 – 36. Je proto nesprávná úvaha žalovaného i Odvolacího
finančního ředitelství ve sdělení ze dne 11. 9. 2014 a ve vyrozumění o výsledku prošetření
způsobu vyřízení stížnosti ze dne 19. 11. 2014, že stížnost žalobkyně proti postupu správce daně
je nepřípustná. Žalobkyně však nebyla zkrácena na svých právech, jelikož žalovaný se jejími
námitkami proti výzvě k odstranění pochybností v odůvodnění svého sdělení věcně zabýval
i přes to, že stížnost shledal nepřípustnou.
Námitka, že žalobkyně je nucena strpět po neomezenou dobu nezákonné jednání správce
daně, postrádá podle názoru městského soudu bližší konkretizaci a je natolik obecná,
že se s ní soud nemohl vypořádat. Tvrzení o libovůli správních orgánů a záměrném oddálení
výplaty nadměrného odpočtu ze správního spisu nijak nevyplývalo. Městský soud upozornil
žalobkyni, že „cenou“ za prověřování jejích tvrzení postupem k odstranění pochybností je úrok
z vratitelného přeplatku ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014,
č. j. 7 Aps 3/2013 – 34.
Kasační stížností žalobkyně (dále „stěžovatelka“) napadá rozsudek městského soudu
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále „s. ř. s“).
První okruh stížnostních námitek směřuje proti míře konkretizace výzvy k odstranění
pochybností. Výzva, dle jejího názoru, neodpovídá požadavkům §89 daňového řádu a judikatury
Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudku ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 110/2007 – 102.
Výzva postrádá jednoznačné sdělení a odvodnění konkrétních pochybností správce daně o výši
daňové povinnosti stěžovatelky. O tom, že stěžovatelka prováděla ekonomickou činnost, svědčila
kontrola DPH vztahující se na období podzimu 2013 a uzavřená bez závad. Výzva správce daně
byla tedy účelová a měla pouze oddálit výplatu řádně vykázaného nadměrného odpočtu DPH.
Výzva je formulována tak, že správce daně v podstatě pouze zpochybňuje jednotlivé řádky
daňového přiznání bez vyslovení konkrétních pochybností a neobsahuje analýzu pro první důvod
výzvy, spočívající v pochybnostech, zda stěžovatelka používá přijatá plnění k uskutečňování
ekonomické činnosti. Pochybnosti by, podle judikatury Nejvyššího správního soudu,
měly vycházet z analýzy správce daně o zdanitelných plněních v delší časové řadě. Žádná taková
analýza však provedena nebyla; správce daně vycházel pouze z podaného daňového přiznání.
Stěžovatelka upozorňuje na obecnou praxi správců daně, kteří podle jejího názoru
zahajují v poslední době plošně daňové kontroly nebo postupy k odstranění pochybností
před vyměřením daně, a to v případě, že daňový subjekt vykazuje nadměrný odpočet DPH.
Takový postup považuje stěžovatelka za šikanózní. Právě o takové jednání jde i v jejím případě,
což dokládá tím, že po daňové kontrole období podzimu 2013 zahájil správce daně postup
k odstranění pochybností za zdaňovací období, ve kterém stěžovatelka vykazuje nadměrný
odpočet DPH. Stěžovatelka popisuje postup správce daně v jiných zdaňovacích obdobích a délku
navazujícího soudního řízení, z čehož dovozuje, že délky řízení mohou být pro mnohé subjekty
likvidační a těm, kdo řízení překonají, je podle jejího tvrzení odpírán nárok na přiměřený úrok
ze zadržovaných peněž.
Druhý okruh stěžovatelčiných námitek míří proti rozsahu požadovaných dokumentů.
Stěžovatelka odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2013,
č. j. 1 Afs 105/2012 – 37, ze dne 29. 7. 2007, č. j. 8 Afs 59/2005 – 83 a ze dne 25. 6. 2014,
č. j. 1 Aps 20/2013 – 61. Z nich dovozuje, že daňový subjekt nesmí být vyzván v rámci postupu
k odstranění pochybností k předložení veškerých dokladů bez zřejmé souvislosti s konkrétním
zdaňovacím obdobím a že tento postup nesmí být zaměňován s daňovou kontrolou.
V posuzované věci byly podle stěžovatelky vyžadovány doklady v rozsahu odpovídajícím daňové
kontrole. Opět v obecné rovině stěžovatelka tvrdí, že daňová správa odmítá respektovat rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013 – 3, podle něhož náleží
daňovému subjektu v takových případech úrok podle §155 odst. 5 daňového řádu.
Třetí okruh námitek v kasační stížnosti směřuje proti způsobu vyřízení stížnosti
stěžovatelky na postup k odstranění pochybností. Stěžovatelka obecně upozorňuje na rozpornou
praxi správce daně, jenž v některých případech tuto stížnost připouštěl a v některých nikoliv,
a dále na šikanózní postup správce daně při nadměrných odpočtech DPH. Připomíná, že nárok
na odpočet daně není nenárokovou dávkou, o níž by měl správce daně rozhodovat, naopak nárok
vzniká ze zákona. Z postupu odvolacího finančního ředitelství je podle názoru stěžovatelky
patrná snaha upřít jí soudní ochranu, neboť stížnosti podle §261 daňového řádu a žádost
o prošetření vyřízení takové stížnosti představují prostředky ochrany, jejímž vyčerpáním
je podmíněna přípustnost zásahové žaloby proti zahájení či provádění daňové kontroly.
Tyto závěry stěžovatelka vztahuje i na přípustnosti žaloby proti postupu k odstranění
pochybností. Stěžovatelka se ohrazuje proti postupu Odvolacího finančního ředitelství, které
sice vyhodnotilo její stížnost jako nepřípustnou, ale nad rámec odůvodnění vypořádalo i její
stížnostní námitky „neformálním způsobem“.
Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení. Dále má Nejvyšší správní soud vyslovit, že postup
k odstranění pochybností u daně z přidané hodnoty za březen 2014, prováděný u stěžovatelky
žalovaným, byl nezákonným zásahem a daň za toto zdaňovací období měla být vyměřena
konkludentně, ve výši uvedené v daňovém přiznání.
Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. Ve svém vyjádření se ztotožnil se závěry
městského soudu a upozornil též, že v obdobné věci týkající se zdaňovacího období únor 2014
rozhodl městský soud rozsudkem sp. zn. 15 A 14/2015 a i tento rozsudek městského soudu
byl napaden kasační stížností.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení o kasační
stížnosti. Ověřil, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.).
V kasační stížnosti, kterou podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., a v řízení o kasační stížnosti je zastoupena advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy věcně projednatelná. Nejvyšší správní soud
posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými
stížnostními důvody a konstatuje, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že skutkově fakticky obdobnou věcí téže stěžovatelky
se již zabýval v rozsudku ze dne 30. 6. 2016, č. j. 4 Afs 95/2016 - 35, s tím rozdílem,
že v uvedené věci stěžovatelka brojila proti postupu k odstranění pochybností ve věci daně
z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2014. Na obecné závěry uvedeného rozsudku
tedy nyní Nejvyšší správní soud odkazuje, neboť nemá důvod se od těchto závěrů jakkoli
odchylovat.
Výzvu správce daně ze dne 16. 5. 2014, č. j. 3505514/14/2004-24906-110365 považuje
Nejvyšší správní soud za dostatečně konkrétní a vyhovující požadavkům zákona a relevantní
judikatury. V této výzvě správce daně uvedl: „Správci daně vznikly při přezkoumání přiznání k dani
z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2014, podaného dne 25. 4. 2014, pochybnosti o jeho správnosti,
průkaznosti a úplnosti a o pravdivosti údajů uvedených v jeho oddíle C., protože poměr uskutečněných a přijatých
plnění je v tomto přiznání nulový, takže jsou obavy, že přijatá plnění nepoužíváte při uskutečňování ekonomické
činnosti. Z údajů uvedených v přiznání sice vyplývá, že daňový subjekt přijímal zdanitelná plnění,
avšak není z nich patrno, zda vůbec uskutečňoval ekonomickou činnost. Pochybnosti tak vznikly o oprávněnosti
nároku na odpočet daně podle §72 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů ..., zejména pak o použití přijatých zdanitelných plnění pro uskutečnění ekonomické činnosti.
Správce daně Vás proto podle §89 daňového řádu vyzývá, abyste se k uvedeným pochybnostem vyjádřili, neúplné
údaje doplnili, nejasnosti vysvětlili, prokázali pravdivost údajů uvedených v přiznání a předložili důkazní
prostředky tak, aby došlo k odstranění těchto pochybností.“
Ve výzvě správce daně tedy vyjádřil dvě pochybnosti o oprávněnosti nároku stěžovatelky
na odpočet daně podle §72 a násl. zákona o dani z přidané hodnoty. První pochybnost spočívala
v nulovém poměru uskutečněných a přijatých zdanitelných plnění, který vyvolává obavu,
že stěžovatelka nepoužívá přijatá plnění při uskutečňování své ekonomické činnosti. Druhou
pochybnost pojal správce daně o samotné realizaci ekonomické činnosti stěžovatelky. Existenci
těchto dvou pochybností přitom správce daně výslovně opřel o údaje uvedené v oddíle C
přiznání k dani z přidané hodnoty za březen 2014, podle nichž stěžovatelka v tomto zdaňovacím
období vůbec nedodávala zboží ani neposkytovala služby a neuskutečnila tak žádná zdanitelná
plnění, ačkoli přijala zdanitelná plnění v celkové výši 6.540.000 Kč a uplatnila nárok na odpočet
daně v částce 1.373.400 Kč. Právě takto deklarovaná nulová hodnota uskutečněných zdanitelných
plnění stěžovatelky, ve srovnání s výší jí přijatých plnění a deklarovaného nároku na nadměrný
odpočet, představuje objektivně existující skutkový důvod pro vznik pochybností o tvrzeních
uvedených v daňovém přiznání, který postačoval k vydání výzvy podle §89 daňového řádu.
Je vhodné připomenout, že podle závěrů usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 110/2007 – 102, publikovaného
pod č. 1729/2008 Sb. NSS, správce daně při vyslovení pochybností o údajích uvedených
stěžovatelkou v daňovém přiznání nemusí mít jistotu o jejich nesprávnosti, neprůkaznosti,
neúplnosti či nepravdivosti. Plně postačí existence důvodné obavy, že nárok na odpočet daně
není oprávněný, v daném případě třeba na základě nejistoty o realizaci ekonomické činnosti
stěžovatelkou, vyplývající z údajů uvedených v jejím přiznání k dani.
V posuzované věci tedy správce daně zahájil postup k odstraňování pochybností
po zjištění dostatečně relevantních a konkrétních skutečností, které srozumitelně vyjádřil. Jeho
pochybnosti o daňovém tvrzení stěžovatelky se opíraly o objektivní důvody a nebyly výrazem
náhodného výběru, svévole či dokonce šikanózního přístupu vůči daňovému subjektu. S ohledem
na neuplatnění žádné daně na výstupu stěžovatelkou nebylo potřebné provádět analýzu
zdanitelných plnění v delší časové řadě, neboť již sama deklarovaná absence dodání zboží
a poskytování služeb za celý kalendářní měsíc březen 2014 vyvolala oprávněnou pochybnost
o nároku na nadměrný odpočet. Stěžovatelka navíc nevyvíjela žádnou ekonomickou aktivitu
ani v lednu 2014 a únoru 2014, jak vyplývá z oddílu C přiznání k dani z přidané hodnoty
za tato zdaňovací období. To je zachyceno v úředním záznamu o hodnocení důkazních
prostředků v rámci postupu k odstranění pochybností ze dne 20. 1. 2015, č. j 281375/15/2004-
60564-110467. Správce daně měl tedy v dané věci při vydání výzvy ze dne 16. 5. 2014 k dispozici
poznatek o absenci ekonomické činnosti stěžovatelky i v předchozích kalendářních měsících,
který již tak značnou nejistotu o správnosti a pravdivosti tvrzení daňového subjektu za zdaňovací
období února 2014 nepochybně ještě více zesílil. Uvedenou pochybnost potvrzuje též fakt, že
pohyby na bankovních účtech stěžovatelky vylučují její ekonomickou činnost, neboť na nich
nejsou zaznamenány úhrady za přijatá zdanitelná plnění korespondující údajům uvedeným na
řádku 40 přiznání k dani z přidané hodnoty za březen 2014, jak vyplývá z úředního záznamu ze
dne 20. 1. 2015.
Je tak zcela zřejmé, že v posuzovaném případě měl správce daně dostatek důvodů
k pochybnostem o realizaci ekonomické aktivity daňového subjektu. Ostatně, je vhodné
připomenout, že tyto pochybnosti nebyly postupem podle §89 a násl. daňového řádu odstraněny,
v důsledku čehož správce daně stěžovatelce neuznal nárok na odpočet daně a platebním
výměrem ze dne 26. 2. 2015, č. j. 128961/15/2004-52526-110365, jí za zdaňovací období
březen 2014 vyměřil nadměrný odpočet v nulové výši. I to svědčí pro důvodnost zahájení
postupu k odstranění pochybností správcem daně.
Pro nyní posuzovanou věc je obecné tvrzení stěžovatelky o šikanózní praxi správců daně
zcela nepodstatné, neboť nemá nic společného s konkrétním vymezením výzvy stěžovatelce
k odstranění pochybností, představující zákonný a důvodný postup správce daně, splňující
požadavky §89 daňového řádu i judikatury.
Nejvyšší správní osud rovněž neshledal, že by rozsah správcem daně požadovaných
dokumentů odpovídal daňové kontrole. Ve výzvě ze dne 16. 5. 2014 správce daně stěžovatelce
uložil, aby pro správné a včasné odstranění pochybností předložila „podklady, na jejichž základě
bylo přiznání sestaveno, zejména evidenci pro daňové účely podle §100 zákona o dani z přidané hodnoty, účetní
knihy podle §13 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a další důkazní
prostředky prokazující skutečnosti uvedené v přiznání, včetně daňových dokladů vztahujících se k plněním
uvedeného období“.
Účelem tohoto požadavku nebylo dokazování v rozsahu odpovídajícím daňové kontrole,
nýbrž jen ověření daňového tvrzení (zde stěžovatelky o nulové výši daně na výstupu), která
vyvolávala důvodné pochybnosti o tom, zda vůbec vyvíjela nějakou ekonomickou činnost,
na základě níž by mohla v období kalendářního měsíce přijmout zdanitelná plnění v celkové výši
6.540.000 Kč a uplatnit nadměrný odpočet ve výši 1.373.400 Kč. Tuto dílčí nejistotu o správnosti
a pravdivosti údajů uvedených v přiznání k dani přitom nebylo možné rozptýlit jiným způsobem,
neboť realizace ekonomické aktivity stěžovatelky mohla být doložena jen kompletní účetní
evidencí. Stěžovatelce bylo uloženo předložení dokumentů výhradně za příslušné zdaňovací
období a jejich výčet i rozsah, pokrývající období jednoho měsíce, nebyl natolik široký,
aby jí mohl činit potíže je předložit a tím prokázat, že v rozhodné době realizovala ekonomickou
činnost a její nárok na odpočet daně je oprávněný. V dané věci proto nedošlo k nepřípustné
záměně postupu při odstraňování pochybností s daňovou kontrolou. Jelikož stěžovatelka v rámci
postupu podle §89 a násl. daňového řádu nepředložila žádné důkazní prostředky za účelem
prokázání údajů uvedených v daňovém přiznání, nebylo možné z jejích tvrzení vycházet a přiznat
jí nárok na odpočet daně.
V posuzované věci nemá smysl se zabývat obecným tvrzením stěžovatelky, že daňová
správa odmítá přiznávat daňovým subjektům úrok podle §155 odst. 5 daňového řádu, neboť
správce daně v tomto smyslu neměl žádný důvod se jakkoli angažovat.
Ani poslední okruh kasačních námitek není důvodný. Z judikatury Nejvyššího správního
soudu vyplývá, že stížnost podaná podle §261 daňového řádu je přípustným opravným
prostředkem proti výzvě k odstranění pochybností (srovnej rozsudek ze dne 11. 6. 2015,
č. j. 10 Afs 40/2015 – 36). Městský soud tak správně konstatoval, že závěr správce daně
a Odvolacího finančního ředitelství o nepřípustnosti stížnosti byl nesprávný. Zároveň
však nepřehlédl, že se správce daně i přes chybně uváděnou nepřípustnost stížnosti námitkami
vznesenými vůči výzvě k odstranění pochybností ve sdělení ze dne 11. 9. 2014 věcně zabýval
a nikterak proto nezasáhl do práv stěžovatelky. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní
soud také ve shora uvedeném rozsudku ze dne 30. 6. 2016, č. j. 4 Afs 95/2016 – 36, který se týkal
skutkově obdobného sporu stěžovatelky. Ve shodě s citovaným rozsudkem lze dodat,
že nesprávný názor správce daně o nepřípustnosti stížnosti proti výzvě k odstranění pochybností
nemohl mít žádný vliv na postup podle §89 a násl. daňového řádu, neboť proti úkonům
v něm učiněným mohla stěžovatelka brojit v celém jeho průběhu. V posuzované věci
nebylo stěžovatelce v důsledku zmíněného pochybení zabráněno ani v přístupu k soudu, neboť
městský soud její zásahovou žalobu meritorně projednal. Obecná správní praxe finanční správy
při posuzování stížností proti postupu k odstranění pochybností není významná pro posouzení
této konkrétní věci stěžovatelky, naopak podstatné je, že práva stěžovatelky v konkrétní věci
nebyla postupem orgánů finanční správy zkrácena.
Lze tedy uzavřít, že kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) ani d) s. ř. s.
nebyly v posuzované věci dány. Nejvyšší správní soud proto posoudil kasační stížnost
jako nedůvodnou a jako takovou ji dle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšnému žalovanému;
protože však žalovaný náhradu nákladů nežádal, a případné vzniklé náklady ani jinak ze spisu
nevyplývají, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu