ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.13.2016:49
sp. zn. 3 As 13/2016 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Pavlíny Vrkočové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně nezletilé
M. Š., zastoupené matkou M. D., zákonnou zástupkyní, zastoupené Mgr. Jiřím Švejnohou,
advokátem se sídlem Praha 10 – Vinohrady, Korunní 2569/108a, proti žalovanému Krajský
úřad Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného
ze dne 4. 3. 2015, č. j. ŠMS/2767/15, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2015, č. j. 57 A 60/2015 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2015,
č. j. ŠMS/2767/15, kterým bylo zamítnuto její odvolání, které podala prostřednictvím
své matky (zákonné zástupkyně), a potvrzeno rozhodnutí 16. základní školy a mateřské
školy Plzeň, Americká třída 30, ze dne 11. 2. 2015, č. j. 16ZS/0161/2015, vydané podle
§34 odst. 3 a §165 odst. 2 písm. b) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním,
vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „školský zákon“), na základě kterého nebyla žalobkyně přijata ve školním roce
2014/2015 k předškolnímu vzdělávání do 16. ZŠ a MŠ Plzeň pro nesplnění podmínek,
stanovených v §50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“).
Krajský soud připomněl, že podle §34 odst. 5 školského zákona je při přijímání dětí
k předškolnímu vzdělávání třeba dodržet podmínky stanovené zvláštním právním předpisem,
kterým je zákon o ochraně veřejného zdraví. Dle §50 tohoto zákona mohou jesle nebo
předškolní zařízení přijmout pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním,
má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou
kontraindikaci. Při nesplnění podmínek stanovených v §46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného
zdraví nemá mateřská škola jinou možnost, než dítě k předškolnímu vzdělávání nepřijmout.
Matka žalobkyně nedoložila potvrzení od lékařky, že žalobkyně nemůže být očkována pro trvalou
kontraindikaci a lékařka uvedla, že žalobkyně nebyla očkována pro odmítnutí rodičů dítě očkovat.
V podané žalobě žalobkyně vytýkala žalovanému, že v řízení bylo porušeno její právo
vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, porušen tak byl čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod a §36 odst. 2 správního řádu, když zejména „zákonná zástupkyně nezletilé žalobkyně měla
doplnit a rozvést motivy svého rozhodnutí nepodrobit žalobkyni povinným očkováním“. Podle názoru soudu
se však tento článek vztahuje na soudní řízení a nevztahuje se na správní řízení, proto
ve správním řízení nemohly správní orgány právo žalobkyně dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod porušit. Matka žalobkyně ve svých podáních (např. odvolání proti rozhodnutí
ředitelky mateřské školy), učiněných ve správním řízení, neuvedla nic ke svým motivům
nepodrobit žalobkyni povinným očkováním, i kdyby tak učinila, nemělo by to vliv na rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, ani na rozhodnutí žalovaného, neboť jejich postup
při rozhodování o přijetí dítěte do mateřské školy je předepsán v ustanoveních výše citovaných
a motivaci rodičů k rozhodnutí o neočkování dítěte proto nelze zohlednit. O žádosti matky bylo
rozhodováno na základě zprávy od ošetřující lékařky žalobkyně, ohledně splnění povinnosti
stanovené v §46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Žádné jiné podklady k rozhodnutí,
v daném případě, ředitelka mateřské školy, ani žalovaný nehodnotili. S podklady pro rozhodnutí
byla matka žalobkyně seznámena. Správní orgány případnou kontraindikaci očkování u žalobkyně
zkoumaly z potvrzení lékařky žalobkyně a dostatečně zjistily stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti.
Krajský soud také odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/14 ze dne
27. 1. 2015, v němž se Ústavní soud vyjádřil z §50 zákona o ochraně veřejného zdraví
a mj. uvedl: „očkování představuje prostředek imunizace proti vybraným nákazám, společenský benefit
vyžadující sdílenou odpovědnost členů společnosti, tedy určitý akt sociální solidarity od těch, kteří podstupují riziko,
v současném majoritně přijímaném vědeckém poznání však označovaném za minimální, aby ochránili zdraví celé
společnosti. Očkování dostatečné většiny populace totiž zabraňuje šíření nákazy vybraných nemocí, čímž poskytuje
ochranu nejen těm, kteří byli očkováni. Čím vyšší je pak podíl neočkovaného vůči očkovanému obyvatelstvu, tím
vyšší je také riziko opětovného rozšíření nákazy, a to nejen mezi těmi, kteří dobrovolně odmítli očkování, ale také
mezi těmi, kteří nemohli být očkováni z vážných, zejména zdravotních důvodů. V neposlední řadě je rozšířením
nákazy ohrožena i ta část osob, která sice očkována byla, avšak vakcinace v jejich případě nedosáhla
požadovaného efektu. V posuzovaném případě, kdy je vakcinace podmínkou pro přijetí dítěte do mateřské školy,
jsou těmito osobami, vystavenými riziku nákazy, zejména děti, které mohou v případě nákazy čelit zvlášť
závažným důsledkům. Z těchto důvodů lze považovat podrobení se očkování dítěte před jeho přijetím do mateřské
školy za akt sociální solidarity, který nabývá svého významu s rostoucím množstvím očkovaných dětí v kolektivech
těchto předškolních zařízení. Naopak jako na sociální nespravedlnost by bylo možné nahlížet na případy, pokud
by určitá skupina dětí přijatých do předškolních zařízení odmítala bez závažných důvodů očkování a čerpala tak
výhody vyplývající z úspěšnosti vakcinace, resp. z ochoty ostatních dětí, navštěvujících předškolní zařízení, vzít
na sebe ono minimální riziko, které z očkování plyne.“
Krajský soud vyhodnotil jako nedůvodné i tvrzení žalobkyně, že napadené rozhodnutí
mělo mít negativní dopad na její oprávněné zájmy, spočívající v nemožnosti vzdělávání,
kdy podle ní došlo k porušení čl. 33 Listiny základních práv a svobod a čl. 28 Úmluvy o právech
dítěte, §2 odst. 4 správního řádu a ústavněprávní zásady přiměřenosti. Matka žalobkyně
odůvodňovala své rozhodnutí neočkovat žalobkyni i tím, že očkování by bylo proti ústavně
zaručenému právu na svobodu svědomí, stanovenému v čl. 15 Listiny základních práv a svobod
(součástí je i tzv. výhrada svědomí – právo zdržet se určitého jednání), neboť žalobkyně nemůže
povinné očkování podstoupit vzhledem k obavám matky o její zdraví. Žalobkyně nesplnila
podmínky stanovené školským zákonem k přijetí do mateřské školy, z tohoto důvodu nemohlo
dojít k porušení čl. 33 Listiny základních práv a svobod, ani k porušení čl. 28 Úmluvy o právech
dítěte. Z důvodu nedodržení podmínek uvedených v §50 zákona o ochraně veřejného zdraví
a vzhledem k citovanému nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 16/14 nedošlo ani k porušení
§2 odst. 4 správního řádu.
Podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) rozsudek krajského
soudu z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka uvedla, že potvrzení lékařky znělo tak, že v kolonce „alergie“ bylo uvedeno
„kontraindikace v rodině“ a v kolonce „očkování“ stálo „odmítnutí očkování“. Z tohoto
nejednoznačného potvrzení nemohla ředitelka MŠ zjistit skutečný stav věci a měla žádat
o vysvětlení zákonné zástupce stěžovatelky nebo její lékařku. Motivací rodičů stěžovatelky
k odepření očkování byl jejich strach o její zdraví. Stěžovatelka má dva starší sourozence,
kteří podstoupili povinná očkování, u obou se projevily zdravotní komplikace, které vyústily
v trvalé zdravotní následky. Ačkoli lékaři matce stěžovatelky opakovaně ústně potvrdili její obavy,
že zdravotní problémy obou dětí pramení z prodělaných očkování, písemné potvrzení jí odmítli
vydat. Kontraindikace nebyla u stěžovatelky nijak zjišťována, přesto správní orgány automaticky
předpokládaly, že stěžovatelka žádnou kontraindikací netrpí, i když v potvrzení je uvedeno
„kontraindikace v rodině“.
Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že v daném případě nebylo dítě očkováno a nebyl
ani předložen doklad o tom, že dítě je proti nákaze imunní nebo se nemůže podrobit očkování
pro trvalou kontraindikaci v souladu s ustanovením §46 odst. 2 zákona o ochraně veřejného
zdraví. Nezbylo tedy, než postupovat dle ustanovení §50 uvedeného zákona, které neponechává
mateřské škole možnost správního uvážení. Dané ustanovení upravuje taxativní výčet okolností,
které je možné zohlednit při povolení přijetí dítěte do tohoto zařízení. V současné době negativní
zkušenost s aplikací vakcíny u staršího sourozence není důvodem pro uplatnění výjimky. Žádost
se posuzuje vždy individuálně.
Ve vyjádření žalovaný dále uvedl, že pravidelné a zvláštní očkování se neprovede
při zjištění imunity vůči infekci nebo zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky
(trvalá kontraindikace). O těchto skutečnostech poskytovatel zdravotních služeb vystaví fyzické
osobě potvrzení a důvod upuštění od očkování zapíše do zdravotnické dokumentace.
Nestačí tedy předložit doklad o nemožnosti očkování ze strany rodičů, nýbrž je třeba provést
řádné vyšetření, jehož závěr se zapíše do zdravotnické dokumentace.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných kasačních
důvodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud zjistil, že v soudním spisu je obsažena zpráva dětské lékařky
MUDr. M. G. ze dne 5. 1. 2015, kde je uvedeno, že stěžovatelka zatím očkována nebyla.
Ve zdravotní dokumentaci je podepsaný doklad od obou rodičů: „Odmítnutí očkování“. Důvodem
dle rodičů je vážný nežádoucí účinek po vakcinaci u starších sourozenců. Dne 30. 1. 2015
pro potvrzení do školky je uvedeno „neočkována na žádost rodičů“. Ve správním spisu se nachází
evidenční list pro dítě v MŠ, kde ve vyjádření lékaře je uvedeno, že stěžovatelka není očkována
z důvodu kontraindikace v rodině a odmítnutí očkování. Z uvedených údajů však nevyplývá,
že se stěžovatelka podrobila vyšetření, z něhož by plynul závěr, že je proti nákazám imunní,
ani z její zdravotnické dokumentace výslovně nevyplývá skutečnost, že by se sama stěžovatelka
nemohla očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci. Nejvyšší správní soud tedy vyhodnotil
námitku stěžovatelky o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci za nedůvodnou a má za to,
že skutkový stav, na základě něhož správní orgán rozhodl o nepřijetí stěžovatelky do mateřské
školy, byl náležitě prokázán.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na rozsudek ze dne 10. 9. 2013,
č. j. 3 As 68/2013-77, který uvádí, že: „§50 zákona o ochraně veřejného zdraví vymezuje splnění očkovací
povinnosti jako objektivní podmínku pro přijetí dítěte do jeslí nebo předškolního zařízení. Pro rozhodnutí o přijetí
dítěte je tak významné pouze to, zda byla podmínka povinného očkování splněna či nikoli, a zda tedy bylo
učiněno toto opatření nezbytné k ochraně veřejného zdraví směřované v tomto případě k prevenci šíření infekčních
onemocnění u dětí v předškolních zařízeních“.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatelky, že vlastní rozsah očkování
je stanoven vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb. o očkování proti infekčním
nemocem, kdy uvedené je v rozporu s čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně
a s principem zákazu subdelegace k tvorbě práva, i v rozporu s ústavním pořádkem.
Touto problematikou se však již podrobně zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011-120. Rozšířený senát opřel svůj závěr o skutečnost,
že zákon o ochraně veřejného zdraví stanoví vybraným skupinám fyzických osob sice rámcově,
ale dostatečně jasně a určitě samotnou povinnost nechat se očkovat, a to v rámci pravidelného
nebo zvláštního očkování, a s tím související povinnost podstoupit před tím vyšetření stavu
imunity. Rozšířený senát ve zmiňovaném usnesení také neshledal, že by Úmluva o biomedicíně
bránila tomu, aby podrobnosti týkající se očkovací povinnosti byly upraveny prováděcím právním
předpisem, stane-li se tak na základě zákona a v jeho mezích. Ani v tomto bodě neshledal
Nejvyšší správní soud námitku stěžovatelky jako důvodnou.
K další námitce, v níž stěžovatelka tvrdí, že nepřijetí do mateřské školy představuje sankci
za nepodrobení se očkování, Nejvyšší správní soud uvádí, že nález Ústavního soudu ze dne
3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 18. 1. 2012, č. j. 52 A 45/2011-20 na projednávanou věc nedopadají, protože nepřijetí
stěžovatelky do mateřské školy takovouto sankci nepředstavuje. To, že stěžovatelka nebyla přijata
do mateřské školy, je právním následkem nesplnění zákonem stanovené povinnosti
(viz §50 zákona o ochraně veřejného zdraví). Mateřská škola, jakožto správní orgán, povinnost
očkování nijak nevynucuje, ani její nesplnění nijak netrestá. Zde soud odkazuje na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2012, č. j. 4 As 11/2011-97, ve kterém také nedošlo
k uložení sankce za přestupek, nýbrž k ukončení předškolního vzdělávání, které bylo motivováno
snahou o ochranu ostatních dětí mateřské školy před šířením infekčních onemocnění.
Matka stěžovatelky opakovaně tvrdí (a nikdo její tvrzení nezpochybňuje), že její dvě starší
děti utrpěly závažné zdravotní problémy vlivem očkování. Proto Nejvyšší správní soud chápe
důvod, proč matka stěžovatelku již nenechala naočkovat. Matka stěžovatelky poukazuje na kolizi
zájmu na ochraně veřejného zdraví a zájmu na ochraně zdraví stěžovatelky. Dle názoru
Nejvyššího správního soudu však nelze na danou věc aplikovat ani další nález Ústavního soudu
ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1253/14, o který stěžovatelka opírá svou argumentaci, a který
poukazuje na test oprávněnosti sekulární výhrady svědomí. Daný případ je odlišný, neboť
předmětem posouzení není porušení zákonem uložené povinnosti, za kterou by byla následně
uložena sankce, a r odiče stěžovatelky nebyli sankcionováni za to, že dítě nenechali očkovat.
Výše zmíněný test oprávněnosti sekulární výhrady svědomí je namístě použít tam, kde očkovací
povinnost je vůči osobám sankcionována či jinak vynucována a v důsledku toho pak hrozí zásah
do tělesné integrity osoby (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 10. 2016, č. j. 4 As 114/2016-43). Tato situace však nenastala. Jak již bylo výše uvedeno,
matce stěžovatelky nic nebránilo podrobit dítě vyšetření, zda je proti nákazám imunní nebo
se nemůže podrobit očkování pro trvalou kontraindikaci, zejména s ohledem na její tvrzení,
že dvě starší děti měly vlivem očkování závažné zdravotní problémy. Neznamená to ovšem,
že uvedené problémy bude mít automaticky také stěžovatelka. Tuto záležitost měli rodiče
především řešit s dětskou lékařkou ještě před podáním žádosti o přijetí stěžovatelky do mateřské
školy. I sám Ústavní soud v uvedeném nálezu sp. zn. I. ÚS 1253/14 zdůraznil, že „musí zůstat
zohledněna žádoucí míra proočkovanosti obyvatelstva proti přenosným nemocem. S poskytnutou výjimkou nesmí
být spojovány závěry, jež by umožnily změnit se v pravidlo.“ Výjimka ze zákonné povinnosti přichází
v úvahu: „jen v mimořádných případech, úzce svázaných s osobou, na kterou se očkovací povinnost vztahuje,
nebo s osobami jí blízkými (vysoce nežádoucí odezva předchozí vakcinace u této osoby, jejího dítěte apod.). Opak
by popíral skutečnost, že vakcinace slouží k ochraně veřejného zdraví.“ §50 zákona o ochraně veřejného
zdraví má za cíl chránit ostatní děti v mateřské škole. V daném případě stěžovatelka netvrdila
žádné výjimečné důvody, které by mohly převážit nad veřejným zájmem, kterým je ochrana
zdraví ostatních dětí. Ze zdravotnické dokumentace stěžovatelky jednoznačně nevyplývá,
že je proti nákazám imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci.
V daném případě tedy stěžovatelka nesplnila podmínku, která je vyžadována pro přijetí
do mateřské školy a k žádné represi či uložení trestu nedošlo. Doložení podkladů, že byly splněny
zákonné podmínky pro přijetí do mateřské školy, bylo na rodičích stěžovatelky. Žalovaný proto
nepochybil, pokud aproboval nepřijetí stěžovatelky do mateřské školy z důvodu chybějícího
povinného očkování. Krajský soud právní otázku posoudil zcela správně.
S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost důvodná není, a proto ji zamítl dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle §60 odst. 1 věta první s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační
stížnosti procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti
s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho případě rozhodl tak,
že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. února. 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu