ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.17.2017:63
sp. zn. 3 As 17/2017 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce Bytového družstva
Přemyslovská 30 v likvidaci, se sídlem Praha 3, Přemyslovská 30, zastoupeného
JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem Praha 6, Glinkova 1659/14,
proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské
náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem Praha 1, Karlovo
náměstí 671/14, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 8. 12. 2016, č. j. 6 A 216/2013 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši
4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce
žalobce JUDr. Vladimíra Jablonského.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 2. 9. 2013, č. j. MHMP-
1001722/2013/ODA-O4/Go, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu městské
části Praha 3, odboru dopravy (dále též jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 27. 2. 2013,
sp. zn. S ÚMČ P3 090846/2012, zn. OD/3375/12/Pe, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
Rozhodnutím správního orgánu I. stupně nebylo podle §25 odst. 1 a 6 písm. c) bodu 2 zákona
č. 13/1997 Sb., zákona o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o pozemních komunikacích“), žalobci povoleno zvláštní užívání pozemní
komunikace, ve smyslu zřízení a užívání vyhrazeného místa pro umístění odpadových nádob
na komunální odpad na vozovce - pozemní komunikaci Přemyslovská, Praha 3. Rozhodnutí
žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou navrhoval zrušení tohoto rozhodnutí,
jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 8. 12. 2016, č. j. 6 A 216/2013 – 33, bylo žalobě vyhověno, rozhodnutí žalovaného bylo
zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
[2] V napadeném rozsudku po podrobné rekapitulaci spisového materiálu městský soud
konstatoval, že závěry správních orgánů o nedostatku důvodů pro vyhovění žádosti stěžovatele
by byly udržitelné pouze za předpokladu, kdy by skutková zjištění, z nichž bylo při rozhodování
vycházeno, měla dostatečnou oporu v obsahu správního spisu. Podle městského soudu však
argument obou správních orgánů o možnosti umístění odpadových nádob mimo prostory
pozemní komunikace (což možnost využít pro tyto potřeby pozemní komunikaci vylučuje) není
obsahem správního spisu dostatečně podepřen. Správní orgány se sice odvolávaly na stanovisko
svozové firmy, dle které v případě umístění odpadních nádob ve dvorním traktu domu č. p. X lze
s těmito nádobami v prostorách domu dostatečně manipulovat, takové stanovisko však
neopatřily a nezaložily je do správního spisu. Městský soud připustil, že pokud by svozová firma
ve svém vyjádření konstatovala, že manipulace s odpadovými nádobami ve zmiňovaném domě
možná je a prakticky ji provádí, pak by úvaha žalovaného o nesplnění podmínek pro umístění
odpadových nádob na pozemní komunikaci byla logická a odpovídala by příslušným ustanovením
právních předpisů; bez zmiňovaného stanoviska však tento předpoklad nelze považovat za
prokázaný.
[3] Proti tomuto rozsudku brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, odkazující
na důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve namítá, že místním šetřením provedeným dne
1. 2. 2013 bylo zjištěno, že: (1) nádoby na komunální odpad je možné umístit na dvoře domu,
který je dostatečně velký a prostorný; (2) dvůr je připojený na pozemní komunikaci chodbou,
která se nachází v prostorách domu; (3) přístupové cesty ze dvora na pozemní komunikaci jsou
dostatečné, prostory jsou schůdné, dostatečně široké a pro svozovou firmu přístupné; (4) nádoby
na komunální odpad jsou užívány také obyvateli domu č. p. X v ulici Přemyslovská, přičemž
jedním z možných řešení usnadnění k jejich přístupu by mohla být stavební úprava. Stěžovatel
rovněž zdůraznil, že je mu z úřední činnosti (na základě komunikace se svozovou firmou) známo,
že svozová firma běžně vyváží komunální odpad z obdobných prostor a že v případě potřeby
bezplatně vymění nádobu na komunální odpad za několik menších za účelem usnadnění přesunu
nádob prostorami domu, respektive upraví termíny odvozu odpadu. Přestože součástí správního
spisu nebylo písemné stanovisko svozové firmy, má stěžovatel za to, že měl k rozhodnutí
dostatek informací na základě místního šetření, kdy byly dostatečně zjištěny možnosti umístit
nádobu v domovním vybavení v souladu s právními předpisy, konkrétně s §2 a §25 zákona
o pozemních komunikacích, §6 písm. b) obecně závazné vyhlášky hlavního města Prahy
č. 5/2007, kterou se stanoví systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání
a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na území hlavního města Prahy a systém
nakládání se stavebním odpadem (vyhláška o odpadech), čl. 50 odst. 3 obecně závazné vyhlášky
hlavního města Prahy č. 26/1999, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním
městě Praze, a konečně i s požadavky vyplývajícími z §2 odst. 4 a §3 správního řádu.
[5] Z uvedených důvodů má stěžovatel za to, že správní orgán I. stupně zjistil skutkový stav
věci dostatečně. Pochybil naopak městský soud, pokud dovodil, že bez písemného stanoviska
svozové firmy nemohlo být rozhodnuto v souladu s požadavky §3 správního řádu, aniž by vzal
v potaz, že veškeré informace podstatné pro rozhodnutí byly získány již na základě místního
šetření. Jestliže není zřejmé, proč městský soud dovodil, že zjištění stavu věci na základě
skutečností uvedených stěžovatelem nebylo dostatečné a pokud na jedné straně uvedl,
že se za dané situace s právním názorem stěžovatele ztotožňuje, avšak na straně druhé
bezdůvodně trval na předložení stanoviska svozové firmy, je jeho rozsudek fakticky
nepřezkoumatelný.
[6] Žalobce ve svém vyjádření k věci uvedl, že kasační stížnost považuje za nedůvodnou.
Upozorňuje, že ačkoli stěžovatel uznává, že soud ve správním soudnictví nemůže rozhodovat
ve věci samé, přesto svou kasační stížnost opírá o skutkové argumenty a přehlíží, že jeho
rozhodnutí trpí vadami (zejména nedostatečnými skutkovými zjištěními), pro které bylo zrušeno.
Žalobce má za to, že soud jednoznačně vysvětlil důvody svého rozhodnutí a poučil stěžovatele,
jak nesprávný postup napravit, tj. doplnit konkrétní skutková zjištění. Ačkoliv stěžovatel
paušálně (bez uvedení konkrétního důvodu) tvrdí, že odůvodnění napadeného rozsudku
je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, je z jeho argumentace zcela jasné, že důvody zrušení
jeho rozhodnutí jednoznačně pochopil a nedůvodnou kasační stížností pouze protahuje meritorní
vyřízení věci.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává mj. stížnostního důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek
důvodů i jeho nesrozumitelnost. Z povahy věci se Nejvyšší správní soud zabýval těmito
námitkami na prvním místě, neboť setrvale judikuje, že zpravidla teprve poté, dospěje-li k závěru,
že napadené rozhodnutí přezkoumatelné je, může se zabývat stížnostními námitkami dalšími
(srov. například rozsudek ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004-105, publikovaný pod č. 617/2005
Sb. NSS; rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[10] Problematikou nepřezkoumatelnosti (nejen) soudních rozhodnutí se zdejší soud zabýval
v řadě svých dřívějších rozhodnutí (viz například rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003
– 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne
25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, a ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64). Nejvyšší
správní soud nicméně nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom smyslu, jak ji definuje
ustálená judikatura, neshledal.
[11] Především nelze přisvědčit tvrzení, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé,
proč městský soud dovodil, že zjištění stavu věci na základě skutečností uvedených stěžovatelem
nebylo dostatečné (nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů). Na str. 6 napadeného rozsudku
totiž městský soud výslovně konstatoval, že úvaha stěžovatele byla vystavěna zejména
na ustanovení §6 písm. b) vyhlášky o odpadech, dle něhož vlastník objektu umístí sběrné nádoby
na směsný odpad v domovním vybavení v souladu se zvláštními předpisy, tj. v souladu s čl. 50 odst. 3 obecně
závazné vyhlášky hlavního města Prahy č. 26/1999, o obecných technických požadavcích
na výstavbu v hlavním městě Praze, dle něhož každý bytový dům musí mít zabezpečenu funkci
shromažďování komunálního odpadu, utříděného podle druhů. Pokud v domě nelze vymezit prostor pro vlastní
zařízení na shromažďování komunálního odpadu, musí být v přiměřené vzdálenosti mimo dům vymezena
plocha pro umístění sběrných nádob na komunální odpad s napojením na pozemní komunikaci.
Na str. 5 napadeného rozsudku, v rekapitulační části průběhu správního řízení, pak městský
poukázal na argumentaci stěžovatele (str. 3 napadeného rozhodnutí), kterou na podkladě
citovaných ustanovení aproboval zamítavé stanovisko k vydání zvláštního povolení k užívání
pozemní komunikace za účelem zřízení a užívání vyhrazeného místa pro umístění odpadových
nádob na komunální odpad. Stěžovatel zde výslovně uvedl, že nádobu na komunální odpad
lze umístit na „dvůr, který je součástí domu a je napojen na místní komunikaci prostorem vchodu (pro jeho
napojení nemusí být vytvořen vjezd). Prostory dvora i přístupové cesty k němu (chodby) jsou dostatečně prostorné
a přístupné, takže není důvod nádoby umisťovat na pozemní komunikaci. Dle předchozích vyjádření svozové
firmy není problém vyměnit bezplatně velkou odpadovou nádobu za několik menších a upravit počet odvozů.
Schody nejsou považovány za překážku, protože svozová firma přes ně manipulaci s nádobami provádí.“ Je tedy
zcela zřejmé, že stěžovatel možnost umístění odpadových nádob na dvoře bytového domu
odůvodnil jednak velikostí samotného dvora a jednak dostatečnými přístupovými prostorami,
napojenými na pozemní komunikaci, byť jistou překážku v manipulaci s odpadovou nádobou
představují schody. Tuto překážku nicméně eliminoval tvrzenou praxí svozové firmy, která
je dle jeho tvrzení schopná bezplatně vyměnit velkou odpadovou nádobu za několik menších,
upravit počet odvozů a provádět samotnou manipulaci. Městský soud však zdůraznil, že posledně
uvedená tvrzení stěžovatele nemají oporu v obsahu správního spisu, a proto nemohou sloužit
jako podklad pro vydání rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobce na vydání povolení zvláštního
užívání pozemní komunikace, poněvadž nebyla prokazatelně vyloučena překážka bránící umístění
odpadových nádob na dvoře předmětného bytového domu. Za tohoto stavu proto nelze
než konstatovat, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[12] Pokud stěžovatel namítá vnitřní rozpornost argumentace městského soudu
(nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost), ani tato námitka není důvodná. Není pravdou,
že se městský soud se závěry správních orgánů ztotožnil, avšak přesto (nelogicky) rozhodnutí
stěžovatele zrušil. Městský soud sice uvedl, že pokud by vyjádření svozové firmy (odpovídajícího
obsahu) správní orgán do správního spisu doložil, jeho postup by bylo možné aprobovat
(v takovém případě by žalobu zamítl), nicméně právě pro absenci takového vyjádření nelze
ze správními orgány nastolené premisy vycházet. Pochybení obou správních orgánů tedy
spočívalo právě v tom, že nebylo vyžádáno stanovisko svozové firmy, ačkoli se jednalo o jeden
z klíčových skutkových podkladů, na nichž byl vystavěn závěr o možnosti umístění odpadových
nádob na dvoře bytového domu a manipulace s nimi.
[13] Lze tedy uzavřít, že kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
naplněn není.
[14] Pokud jde o kasační námitku podřaditelnou pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
stěžovatel má za to, že městský soud pochybil, dovodil-li, že bez písemného stanoviska svozové
firmy nemohlo být rozhodnuto v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení §3 správního
řádu; nevzal totiž v potaz, že veškeré informace podstatné pro rozhodnutí byly získány
již na základě místního šetření. V kontextu této námitky je nutno připomenout skutečnosti, které
již byly výše popsány v souvislosti s kasační námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů. Stěžovatel možnost umístění odpadových nádob na dvoře
bytového domu odůvodnil jednak velikostí samotného dvora a jednak dostatečnými přístupovými
prostorami, jež jsou napojeny na pozemní komunikaci, přičemž překážku v manipulaci
s odpadovou nádobou (schody) označil za řešitelnou, s ohledem na praxi svozové firmy, která
je schopna bezplatně vyměnit velkou odpadovou nádobu za několik menších, upravit počet
odvozů a provádět samotnou manipulaci. Jakýkoli doklad, potvrzující zmiňovanou praxi svozové
firmy, ovšem ve správním spisu založen není (což sám stěžovatel ostatně nijak nepopírá), přitom
je zcela zjevné, že závěr o možnosti umístění odpadových nádob na komunální odpad na dvoře
bytového domu je (mimo jiné) na této premise postaven a samotné výsledky místního šetření
k jejímu potvrzení nepostačují.
[15] Argumentuje-li stěžovatel v kasační stížnosti tím, že je mu uvedená praxe svozové firmy
známa z jeho úřední činnosti, je nutné ho upozornit, že podklady pro vydání rozhodnutí
se zásadně zjišťují cestou dokazování. Není jistě vyloučeno, aby skutkové podklady správního
rozhodnutí byly opatřeny i jinak - z ustanovení §50 odst. 1 správního řádu vyplývá, že podklady
pro vydání rozhodnutí mohou být zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu
z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně
známé. Problematikou skutečností nevyžadujících dokazování se Nejvyšší správní soud
již dříve v řadě svých rozhodnutí zabýval (viz například rozsudky ze dne 12. 4. 2011,
č. j. 1 As 33/2011 – 58, či ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 100/2009 – 129). Zdůraznil přitom
nutnost rozlišovat mezi skutečnostmi obecně známými (notorietami) a skutečnostmi známými
z úřední činnosti. V případě skutečnosti obecně známé je totiž již z její povahy nadbytečné,
aby správní orgán uváděl zdroj, z něhož se o její existenci dozvěděl. Naproti tomu aplikuje-li
správní orgán skutečnost jemu známou z úřední činnosti, musí v odůvodnění rozhodnutí náležitě
vyložit, ze které své konkrétní úřední činnosti či postupu ji zná, respektive odkud
se o ní dozvěděl. Pokud tedy orgán veřejné správy čerpá určitá fakta například z jiných
rozhodnutí či spisů, může jít dle jejich povahy o skutečnosti úředně známé. V takovém případě
je však povinen takové rozhodnutí či spis identifikovat. Neučiní-li tak, nelze přezkoumat,
zda se vskutku jedná o skutečnost orgánu veřejné správy známou z jeho úřední činnosti,
a zda tedy postupoval v souladu se zákonem, pokud z ní vycházel, aniž by o ní vedl dokazování.
V intencích citované judikatury lze proto zcela aprobovat názor městského soudu o povinnosti
stěžovatele doložit zdroj skutečnosti, o níž tvrdí, že je mu známa z úřední činnosti; jeho závěr
lze pouze korigovat v tom, že není nutno důsledně trvat jen na doložení vyjádření svozové firmy
(byla-li by taková listina opatřena a bylo-li by z ní vycházeno, jednalo by se již o dokazování
ve smyslu §51 odst. 1 a §53 správního řádu), neboť plně postačí odkaz na konkrétní úřední
zdroj, v němž je uvedená informace obsažena, což umožní její verifikaci.
[16] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
[17] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl zdejší soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
nenáleží (§60 odst. 1 s. ř. s.). Náhrada nákladů náleží pouze úspěšnému žalobci. Její výše
je představována odměnou jeho právního zástupce za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření
ke kasační stížnosti) v částce 3.100 Kč [§7, §9 odst. 4 pí sm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a náhradou jeho hotových
výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 3.400 Kč. Zástupce žalobce
doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Podle §57 odst. 2 s. ř. s. proto byla odměna
advokáta navýšena o částku odpovídající této dani. Odměna za zastoupení, včetně daně z přidané
hodnoty, tedy činí 4.114 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. září 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu