ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.187.2016:31
sp. zn. 3 As 187/2016 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: Bohemian outdoor
sports s.r.o., se sídlem Rynartice 81, Jetřichovice, zastoupené Mgr. Michalem Gottwaldem,
advokátem se sídlem Na Zlatnici 18, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo životního
prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne
8.10.2012, č.j. 79393/ENV/12 1656/530/12, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2016, č. j. 15A 17/2013 – 4,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní řízení
[1] Správa Národního parku České Švýcarsko (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím
ze dne 16. 7. 2012, č. j. SNPCS 02808/2012 uznala žalobkyni vinnou tím, že dne 24. 9. 2011
v 18:10 hodin bylo u rekreačního objektu nacházejícího se ve vlastnictví žalobkyně
zaparkováno 20 motocyklů hostů, přičemž žádné vozidlo, ani žádný z řidičů, nedisponoval
tzv. „Povolením“. Tímto jednáním porušila žalobkyně podmínky výjimky ze zákazu vjíždět
a setrvávat motorovými vozidly mimo silnice a místní komunikace udělené jí podle ustanovení
§43 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody
a krajiny“) rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 13. 7. 2011, č. j. SNPCS 03067/2011,
a podmínky výjimky ze základních ochranných podmínek Národního parku České Švýcarsko
udělené usnesením Vlády České republiky ze dne 19. 10. 2010, č. 1319. Za uvedené
jednání uložil správní orgán I. stupně žalobkyni pokutu ve výši 50.000 Kč podle ustanovení
§88 odst. 2 písm. p) zákona o ochraně přírody a krajiny. Odvolání proti tomuto rozhodnutí
zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 10. 2012, č. j. 79393/ENV/12 1656/530/12.
[2] Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala žalobu, kterou Krajský soud
v Ústí nad Labem (dále též jen „krajský soud“) zamítl rozsudkem ze dne 22. 6. 2016,
č. j. 15A 17/2013 – 47.
[3] Krajský soud se neztotožnil se žádnou námitkou žalobkyně. K namítané vadě doručování
žalovaného rozhodnutí (kdy zástupci žalobkyně bylo napadené rozhodnutí doručeno
prostřednictvím provozovatele poštovních služeb namísto do jeho datové schránky) uvedl,
že tato vada v doručování žalovaného rozhodnutí neznamenala zásadní procesní pochybení,
jež by mělo vliv na procesní práva žalobkyně.
[4] Samotné rozhodnutí neshledal nepřezkoumatelné, je taktéž názoru, že právní kvalifikace
jednání žalobkyně byla dostatečná. Konstatoval, že správní orgán I. stupně ve výroku
svého rozhodnutí uložil pokutu podle ustanovení §88 odst. 2 písm. p) zákona o ochraně přírody,
přičemž v tomtéž výroku konkretizoval nejen její výši, ale současně i druh protiprávního jednání,
kterého se žalobkyně dopustila. Výrok obsahuje i konkrétní odkaz na ustanovení §43 zákona
o ochraně přírody, podle něhož byly žalobkyni uděleny výjimky ze zákazu vjezdu na komunikaci
nacházející se na území Národního parku České Švýcarsko. Neztotožnil se přitom ani s názorem,
že skutková podstata podle ustanovení §88 odst. 2 písm. p) zákona o ochraně přírody a krajiny
vyžaduje kumulativní porušení podmínek podle ustanovení §43 a současně podle ustanovení
§56 zákona o ochraně přírody. Podle názoru krajského soudu nelze ze zákona dovodit,
že by přestupce musel porušit obě tyto podmínky kumulativně, k naplnění skutkové podstaty
postačí porušení i jen jedné z nich.
[5] Krajský soud poukázal na to, že odpovědnost za správní delikty podle zákona o ochraně
přírody a krajiny je objektivní tj. bez ohledu na zavinění přestupce a možnost liberace
z této odpovědnosti zákon nepřipouští. Z tohoto důvodu k naplnění odpovědnosti ze strany
žalobkyně došlo již jen porušením stanovených výjimek ze zákazu vjezdu na účelovou
komunikaci, kdy jejím úkolem bylo zabezpečit, aby na komunikaci nevjížděl nikdo, kdo by nebyl
vybaven patřičným „Povolením“. Zásadní pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu přitom
bylo opakované prohlášení žalobkyně, že se v daném případě jednalo o její hosty a že příslušné
povolenky má u sebe její jednatel. Soud je toho názoru, že odůvodnění výše uložené sankce
je stručné, na druhou stranu jej ale hodnotil jako zcela dostačující, neboť z něj vyplývá, jakými
hledisky se v rámci správního uvážení řídil. Neztotožnil se se žalobkyní ani v tom, že by pokuta
uložená ve výši 50.000 Kč byla nepřiměřená, neboť ani žalobkyně neuvedla, v čem má tato
nepřiměřenost spočívat. Krajský soud poukázal na skutečnost, že horní hranice sankce může činit
až 2.000.000 Kč – žalobkyni uložená pokuta v částce 50.000 Kč tvoří 2,5 % z uvedené částky,
nachází se tak výrazně při spodní hranici zákonného rozpětí. Za takovéto situace proto sankci
za zjevně nepřiměřenou považovat nelze.
[6] K námitce, že se žalovaný nezabýval otázkou, zda je pokuta v uložené výši likvidační,
krajský soud uvedl, že tuto námitku vznesla žalobkyně až při jednání soudu konaném
dne 22. 6. 2016. Napadené rozhodnutí bylo doručeno žalobkyni dne 28. 10. 2012 a lhůta
pro podání žaloby uplynula tedy dne 28. 12. 2012. Tato námitka tedy byla uplatněna opožděně.
Z tohoto důvodu se krajský soud touto námitkou nezabýval.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[7] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost. V ní uplatnila důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní.
[8] Stěžovatelka je názoru, že žalované rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť je v něm
nedostatečně právně kvalifikováno porušení právního předpisu. Z rozhodnutí vyplývá,
že stěžovatelka porušila ustanovení §88 odst. 2 písm. p) zákona o ochraně přírody a krajiny
avšak není z něj zřejmé, kterou konkrétní výjimku či souhlas stěžovatelka porušila. Nadále
má za to, že k naplnění skutkové podstaty podle ustanovení §88 odst. 2 písm. p) zákona
o ochraně přírody a krajiny dojde tehdy, pokud je kumulativně porušena podmínka podle
ustanovení §43 a §56 nebo podle §44 a §57 tohoto zákona. Krajský soud se s touto otázkou
vypořádal nesprávně.
[9] Stěžovatelka dále namítla, že skutkový stav byl zjištěn nedostatečně, což je v rozporu
se zásadami materiální pravdy podle ustanovení §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
Krajský soud i žalovaný vyšli ze skutečnosti, že před nemovitostmi stěžovatelky bylo
20 motocyklů, a že stěžovatelka porušila zákon tím, že umožnila motocyklům vjezd. Takový
závěr nemá oporu ve spisovém materiálu ani v odůvodnění žalovaného rozhodnutí.
Poukázala na to, že její jednatel pan Goedhart nevěděl o tom, kolik motocyklů přijelo
a ani on ani jiný zástupce stěžovatelky neumožnil motocyklům vjezd; ten ostatně není
ve vlastnictví ani v jiném dispozičním právu stěžovatelky. Žalovaný i krajský soud pominuli
zkoumání toho, kdo motocyklům vjezd umožnil. Elektronickou závoru ovládají mj. pracovníci
informačního centra, které má otevřeno denně od 9:00 – 12:00 a 12:30 -18:00. Jelikož motocykly
měly dorazit na místo nejpozději 17:45, bylo to v době, kdy obsluhu elektronické závory mělo
na starosti informační centrum. Podle stěžovatelky je absurdní závěr krajského soudu, že by právě
stěžovatelka měla zajistit, aby na pozemky vůbec nevjížděly osoby bez patřičného povolení.
To platí tím spíše, pokud to není ona, kdo ovládá závoru.
[10] Podle stěžovatelky se žalovaný ani krajský soud dostatečně nevypořádali s odůvodněním
uložené pokuty, neboť v rámci správního rozhodnutí chybí jakékoli přezkoumatelné úvahy,
na základě jakých hodnotících kritérií byla pokuta uložena. Upozornila, že podle ustanovení
§88 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny se při stanovení výše přihlíží k závažnosti
protiprávního jednání a k rozsahu hrozící nebo způsobené újmy ochraně přírody a krajiny.
Nesouhlasí proto se žalovaným, že hodnocení dopadu jednání stěžovatelky z hlediska těchto
kritérií nebylo relevantní. Je toho názoru, že jejím činem nemohlo dojít k újmě na přírodě
a krajině, případně újma tak způsobená byla zanedbatelná a výše pokuty neodpovídá míře
ohrožení nebo poškození přírody a krajiny. Stěžovatelka také namítla, že pokud před krajským
soudem poukázala na možnou likvidační výši pokuty, nešlo o novou námitku, ale o skutečnost,
že se žalovaný vůbec nezabýval tím, zda může být pokuta pro stěžovatelku likvidační.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se jedná o námitky, které již byly
vypořádány jak ve správním řízení, tak v řízení před krajským soudem. Podle jeho názoru
stěžovatelka ustanovení §88 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny
dezinterpretovala a její výklad je v rozporu s jazykovým výkladem i s Legislativními pravidly vlády
České republiky, konkrétně článkem 42 odst. 2. Skutková zjištění považuje žalovaný
za dostatečná. Ztotožnil se s hodnocením krajského soudu o výši uložené pokuty a taktéž
je názoru, že námitku o likvidační výši pokuty uplatnila stěžovatelka nově až u jednání soudu.
Podotkl také, že jen základní kapitál stěžovatelky činí 100.000 Kč, tudíž pokuta nemohla mít
likvidační účinek.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil námitky, kterými stěžovatelka dovozovala vady
správního řízení - nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnutí a vady skutkového zjištění.
Tyto námitky podřadil k důvodu kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.
[13] Pokud jde o rozsah přezkoumání úplnosti skutkového stavu pro projednávanou věc,
Nejvyšší správní soud opakovaně vyložil (přiměřeně srov. rozsudek ze dne 26. 4. 2007,
č. j. 6 As 40/2006-87), že je to skutková podstata správního deliktu, která vymezuje nezbytný
rámec skutkových zjištění. Jestliže se tedy podle ustanovení §88 odst. 2 písm. p) zákona
o ochraně přírody a krajiny dopustí deliktního jednání ten, kdo neplní podmínky výjimky udělené
podle §43 a §56 nebo podmínky souhlasu podle §44 a §57 zákona, jsou z hlediska deliktní
odpovědnosti relevantní jen taková skutková zjištění, která prokazují taková jednání odpovědné
osoby.
[14] Ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti. Vláda České republiky usnesením
ze dne 19. 10. 2009, č. 1319 udělila stěžovatelce výjimku ze zákazu uvedeného v ustanovení
§16 odst. 1 písm. d) tohoto zákona pro vjezd 22 motorových vozidel na účelovou komunikaci
od křižovatky „X“ k rekreačním objektům „X“ za účelem užívání a zajištění zásobování
a provozu rekreačních objektů č. p. X v katastrálním území X na území Národního parku České
Švýcarsko, za podmínek uvedených v části III materiálu č. j. 1456/09. Konkrétní podmínky
výjimky jsou určeny pro:
- 5 osobních motorových vozidel pro personál (3 vozidla) a provozovatele chaty
(2 vozidla) vybavených adresným „potvrzením o povolení výjimky“
- 10 osobních motorových vozidel pro rekreanty vybavených neadresným „potvrzením
o povolení výjimky“
- 5 motorových vozidel pro zajištění zásobování s adresným „potvrzením o povolení
výjimky“
- 2 osobní motorová vozidla pro účely Ing. Ivo Goedharta, bydlícího v lokalitě
s neadresnými „potvrzeními o povolení výjimky“.
[15] Žalovaný vydal stěžovatelce povolení výjimky ze zákazu podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně přírody a krajiny dne 13. 7. 2011
pod č. j. SNPCS 03067/2011 podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o ochraně přírody
a krajiny. Podle písm. a) je výjimka určena pro 5 osobních automobilů nebo motocyklů,
které budou vybaveny „Povolením“ potvrzujícím udělení výjimky. Povolení musí být umístěna
viditelně za předním sklem vozidla, na požádání musí být předloženo stráži přírody.
[16] Žalovaný dále pod písmeny b) – h) stanovil podmínky výjimky detailně.
Pro projednávanou věc je relevantní zejména to, že pod písm. c) se konkrétně zabývá dalšími
způsoby prokazování dodržení podmínek výjimky při příjezdu či odjezdu návštěvníků
k rekreačním objektům č. p. 81 a 84. V písm. e) žalovaný stěžovatelce ukládá povinnost vybavit
přijíždějící hosty do lokality „X“ „Povolením“ potvrzujícím udělení výjimky, včetně povinnosti
dbát na to, aby počet vozidel návštěvníků parkující v předmětné lokalitě nepřekročil počet
vozidel, pro které je výjimka udělena. V odůvodnění této výjimky se žalovaný věnoval vzájemným
vztahem výjimky udělené vládou a žalovaným.
[17] Stěžovatelka tedy k již platné výjimce udělené vládou od žalovaného získala navíc
5 neadresných povolení pro motorová vozidla návštěvníků pensionu X. Na základě obou
uvedených výjimek držela tedy celkem 17 neadresných povolení pro užívání komunikací (zejména
pro účely rekreace v objektu).
[18] Správní spis dále obsahuje hlášení strážce J. L. z dohledové činnosti v terénu, z něhož
vyplývá, že dne 24. 9. 2011 bylo v 18:10 u penzionu X přítomno 20 motocyklů. Majitelé
motocyklů nepředložili strážci potřebná „Povolení“ prokazující udělení výjimky pro užívání
komunikace. Strážce uvedl, že sami motocyklisté uvedli, že povolenky má u sebe Ing. Goedhart,
který vzápětí tuto skutečnost potvrdil včetně toho, že motocyklisté jsou jeho hosté. Uvedené
skutečnosti ostatně potvrzuje pořízená fotodokumentace z místa, na níž je patrné množství
zaparkovaných motocyklů bez vystaveného „Povolení“. S uvedenými zjištěními poté žalovaný
konfrontoval Ing. Goedharta při ústním jednání dne 20. 12. 2011. Ten uvedené skutečnosti
nezpochybnil, v podstatě jen namítl, že ve skutečnosti nedisponuje 17 ale 10 povoleními a že v
daný den nevěděl dopředu, jakými motorovými vozidly hosté přijedou.
[19] Z obsahu udělených výjimek je zřejmé, že jejich držitelem byla stěžovatelka, jí také byly
uloženo plnění výše uvedených podmínek. Dne 24. 9. 2011 se však nacházelo u stěžovatelky
20 motocyklů. Je to více motorových vozidel, než kterým vláda České republiky a žalovaný
dohromady obecně povolili užívání komunikace ve zvláště chráněném území (až 17).
Tím stěžovatelka porušila jednu z podmínek užívání, jak jej vymezil žalovaný v písm. e) výjimky,
neboť připustila, aby komunikaci užívalo více motorových vozidel, než je povolenek,
kterými disponovala (nesporné je, že fyzicky disponovala 10 povolenkami). Stěžovatelka
dále majitele motocyklu nevybavila ani těmi povolenkami, kterými skutečně disponovala.
Podmínky k uděleným výjimkám přitom pamatují i na to, že při příjezdu k objektu hosté vybaveni
povolenkami být nemusejí. Stěžovatelka však nepopírá ani to, že povolenkami nevybavila hosty
vůbec a neměla to ani v úmyslu. Také tím porušila povinnost uvedenou v písm. e) výjimky.
[20] Skutková zjištění z místa rekreačního objektu, tak i z vyjádření jednatele v rámci
správního řízení jsou nesporná a jednoznačně svědčí závěru, že stěžovatelka porušila
podmínky výjimky, která jí byla udělena. Podle názoru Nejvyššího správního soudu jsou uvedená
skutková zjištění o jednání stěžovatelky dostatečná a prokazují naplnění znaků skutkové podstaty
podle ustanovení §88 odst. 2 písm. p) zákona o ochraně přírody a krajiny. Na jednání žalobkyně,
která, jak vyplývají z výpovědí jednatele ve správním řízení, nepochybně vědomě porušila
podmínky udělených výjimek, poté nemá žádný vliv okolnost, kdo vůbec uvolnil elektronickou
závoru tj. kdo zpřístupnil příjezdovou cestu k rekreačnímu objektu. Námitku vady zjišťování
skutkového stavu před správním orgánem neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
[21] Vycházeje z uvedených skutkových zjištění posoudil Nejvyšší správní soud i námitku vůči
nedostatečnému vymezení deliktního jednání. Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí
(které k odvolání stěžovatelky potvrdil žalovaný) v tzv. skutkové větě výrokové části srozumitelně
vymezil sankcionovaný skutek. Ten spočíval v tom, že dne 24. 9. 2011 v 18:10 bylo u rekreačního
objektu stěžovatelky zaparkováno 20 motocyklů hostů s tím, že žádné vozidlo ani řidič nebyli
vybaveni nebytným „Povolením“ potvrzujícím udělení výjimky pro vjezd. Stěžovatelka tímto
jednáním porušila podmínky výjimky ze zákazu vjíždět a setrvávat motorovými vozidly mimo
silnice a místní komunikace, které podle §43 zákona o ochraně přírody a krajiny
stanovil žalovaný (resp. Správa národního parku České Švýcarsko) dne 13. 7. 2011
pod č. j. SNPCS 03067/2011 a podmínky výjimky ze základních ochranných podmínek
Národního parku České Švýcarsko, které udělila vláda České republiky usnesením ze dne
19. 10. 2010, č. 1319. V návaznosti na to uznal vinu stěžovatelky ze spáchání správního deliktu
podle ustanovení §88 odst. 2 písm. p) zákona o ochraně přírody a krajiny. V odůvodnění poté
žalovaný srozumitelně a logicky vyložil, jaký je konkrétně věcný a osobní rozsah uvedených
výjimek a v čem spočívá jejich porušení, jaká jsou skutková zjištění žalovaného z místa deliktu,
jak se vypořádal s vyjádřením jednatele stěžovatelky ing. Goedharta k jednání stěžovatelky.
Žalovaný zde vysvětlil, proč v jednání stěžovatelky shledal naplnění znaků skutkové podstaty
správního deliktu podle ustanovení §88 odst. 2 písm. p) zákona o ochraně přírody a krajiny.
[22] Z přezkoumávaného rozhodnutí – souladně z výroku i z odůvodnění – tedy jednoznačně
vyplývá, jakého jednání se stěžovatelka dopustila, v čem spočívala protiprávnost tohoto jednání,
jakou skutkovou podstatu tímto jednáním stěžovatelka naplnila a konečně i to, jaký trest má být
za její jednání uložen. Žalované rozhodnutí tedy jako celek vadou nepřezkoumatelnosti netrpí.
[23] Stěžovatelka dále namítla nedostatek právní kvalifikace svého jednání. Tuto námitku
podřadil Nejvyšší správní soud k důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[24] Podle ustanovení §88 odst. 2 písm. p) zákona o ochraně přírody a krajiny (ve znění
účinném ke dni rozhodnutí) platí, že orgán ochrany přírody uloží pokutu až do výše 2.000.000 Kč
právnické osobě nebo fyzické osobě při výkonu podnikatelské činnosti, která se dopustí
protiprávního jednání tím, že neplní podmínky výjimky udělené podle §43 a §56 nebo podmínky
souhlasu podle §44 a §57 zákona o ochraně přírody a krajiny.
[25] Podle ustanovení §43 zákona o ochraně přírody a krajiny je správní orgán oprávněn
povolit výjimky z obecně platných zákazů, které se vztahují k zvláště chráněným územím.
Obdobně je správní orgán na základě ustanovení §56 zákona oprávněn povolit výjimky z obecně
platných zákazů u památných stromů a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů.
Naopak v případech podle ustanovení §44 a §57 zákona správní orgán výjimečně uděluje
souhlas s určitou zamýšlenou (stavební či jinou) činností týkající se zvláště chráněných území
(§44) či zvláště chráněných druhů rostlin, živočichů a nerostů (§57).
[26] Působnost uvedených výjimek podle §43 a §56 zákona a typů souhlasů podle
§44 a §57 se z věcného hlediska navzájem zcela liší, nijak spolu nesouvisí a regulovány
jsou zde zcela odlišné situace. Oprávněná osoba tak eventuálně může držet pouze výjimku
ze zákazu (či souhlas s činností) ve vztahu ke zvláště chráněnému území, aniž by současně držela
výjimku ze zákazu (či souhlas k činnosti) ke zvláště chráněným druhům rostlin, živočichů
a nerostů.
[27] Účelem ustanovení §88 odst. 2 písm. p) zákona o ochraně přírody a krajiny je poté
nepochybně postih deliktního jednání za porušení podmínek udělených výjimek ze zákazů
či souhlasů s určitou činností. Je logické, že správní orgán může sankcionovat nedodržování
pouze těch podmínek, které oprávněné osobě udělil a nemůže vyžadovat (a sankcionovat)
dodržení podmínek, které oprávněné osobě vůbec nestanovil. Jakkoli by tedy gramatický výklad
§88 odst. 2 písm. p) zákona o ochraně přírody a krajiny snad mohl nasvědčovat tomu,
že ke spáchání správního deliktu podle tohoto ustanovení je nezbytné kumulativní porušení
podmínek výjimek udělených podle §43 a §56 zákona nebo podmínek souhlasu podle
§44 a §57 zákona, právě výše uvedený logický a teleologický výklad uvedených ustanovení tento
názor vyvrací. Nejvyšší správní soud je proto toho názoru, že k naplnění této skutkové podstaty
postačí nedodržení byť pouze jedné z uvedených podmínek výjimek ze zákazů či podmínek
souhlasů.
[28] Nejvyšší správní soud se proto neztotožnil ani s námitkou stěžovatelky vůči nedostatečné
právní kvalifikaci jejího jednání.
[29] Jako další posoudil Nejvyšší správní soud námitky vůči odůvodnění pokuty.
Podle ustanovení §88 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny je žalovaný při ukládání pokuty
povinen přihlédnout k závažnosti protiprávního jednání a k rozsahu hrozící nebo způsobené
újmy ochraně přírody a krajiny. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se stěžovatelkou i s krajským
soudem v tom, že žalovaný odůvodnil výši pokuty stručně. Dospěl-li správní orgán k závěru,
že závažnost jednání stěžovatelky je dána jeho opakovaností, jedná se o relativně neurčité
konstatování, postrádající bližší odůvodnění a hodnocení. Na druhou stranu je opakování
deliktního jednání stěžovatelky nesporné. Je přitom logické, že byť i jedenkráte opakované
deliktní jednání je nepochybně závažnější, než kdyby se jej stěžovatelka dopustila poprvé.
Úvahy o závažnosti deliktu jsou tedy z odůvodnění zřejmé. Ze správního spisu poté
nevyplývá, že by jednání stěžovatelky mělo mít za následek nějakou újmu ochraně přírody
a krajiny - tato skutečnost stěžovatelce ostatně v řízení ani nebyla kladena k tíži a není tedy
sporná. Žalovaný tyto okolnosti tedy zcela evidentně hodnotil naopak jako zmírňující korektiv
k opakovanému deliktnímu jednání stěžovatelky. V souladu s tímto hodnocením je poté
i výsledná výše pokuty 50.000 Kč, která je vzhledem k horní hranici možné výše pokuty
(až 2.000.000 Kč) zcela zjevně při její dolní hranici. Nejvyšší správní soud tedy nesdílí
ani názor stěžovatelky, že se žalovaný hodnotícími kritérii pro uložení pokuty zabýval
nepřezkoumatelně a nemá za důvodnou ani námitku nedostatečného odůvodnění uložené
pokuty.
[30] K důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud podřadil
námitku možné vady řízení před krajským soudem spočívající v tom, že soud měl k námitce
o výši pokuty posoudit taktéž možnou likvidační výši pokuty.
[31] Nejvyšší správní soud ze spisu krajského soudu zjistil, že stěžovatelka v žalobě
sice napadla úvahy žalovaného k výši pokuty, k tomu však namítla pouze nedostatečné
odůvodnění její výše (tj. nepřezkoumatelnosti rozhodnutí). Teprve na jednání u Krajského soudu
v Ústí nad Labem dne 22. 6. 2016 namítla – byť v rámci námitek k výši pokuty - že žalovaný
nezkoumal výši pokuty ve vztahu k jejímu možnému likvidačnímu účinku. Je tedy zřejmé,
že úvahy žalovaného o výši pokuty v tento moment napadla ze zcela jiného důvodu, než učinila
v žalobě a tím uplatnila nový žalobní bod - to vše zjevně po uplynutí lhůty přípustného
rozšíření žaloby podané dne 21. 12. 2012 (lhůta uplynula dne 28. 12. 2015 - srov. ustanovení
§71 odst. 2 s. ř. s.). Krajský soud se proto touto námitkou správně nezabýval jako nepřípustnou.
[32] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 20. 4. 2010,
č. j. 1 As 9/2008-133 vyložil, že správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt je povinen
přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele
a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter,
a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu
hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí. Zdůraznil však také, že bude záležet
především na účastníku řízení, zda projeví svůj zájem na tom, aby uložená pokuta pro něj neměla
likvidační důsledek tím, že správnímu orgánu poskytne základní údaje o svých osobních
a majetkových poměrech a tyto také věrohodným způsobem doloží či umožní správnímu orgánu,
aby ověřil jejich pravdivost např. tím, že zbaví pro tento účel výše zmíněné orgány veřejné moci
mlčenlivosti. Pokud tak účastník řízení neučiní a naopak odmítne poskytnout správnímu orgánu
v tomto ohledu dostatečnou součinnost, bude správní orgán oprávněn vyjít pouze z údajů,
které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení a které si může zjistit bez součinnosti
s účastníkem řízení.
[33] Sama stěžovatelka doposud netvrdí, že by pokuta měla pro ni mít skutečně likvidační
účinek. Jedná se přitom o osobu, jejíž poměry jsou správnímu orgánu nepochybně známy
z úřední činnosti (již ke dni spáchání deliktu se nepochybně jednalo o dlouhodobě podnikající
osobu na daném místě). Správní orgán tak byl oprávněn relevantně odhadnout
osobní a majetkové poměry i bez součinnosti se stěžovatelkou (žalovaný např. poukazuje
na to, že uložená pokuta tvoří polovinu základního kapitálu stěžovatelky) včetně dopadu uložené
pokuty do její sféry. Z uvedeného je zřejmé, že absence eventuální úvahy žalovaného o možném
likvidačním efektu pokuty neměla za následek vadu rozhodnutí.
[34] Ze všech výše uvedených důvodů se Nejvyšší správní soud poté neztotožnil se žádnou
z námitek stěžovatele a v souladu s §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
IV. Náklady řízení
[35] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vychází z ustanovení §60 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto podle
§60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Procesně úspěšný
žalovaný právo na náhradu nákladů v řízení o kasační stížnosti neuplatnil. Ani ze spisu poté
nevyplynuly náklady přesahující běžný rámec výdajů na jeho administrativní činnost, Nejvyšší
správní soud proto žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(srov. §53 odst. 3 s. ř. s.)
V Brně dne 31. srpna 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu