ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.196.2016:28
sp. zn. 3 As 196/2016 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců Mgr. Pavlíny Vrkočové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce J. K.,
zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti
žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje, se sídlem Liberec 2, U Jezu 642/2a, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 5. 8. 2016, č. j. 58 A 6/2015 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 5. 8. 2016,
č. j. 58 A 6/2015 - 25 zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 3. 2015, č. j. OD 276/15-3/67.1/15098/Rg, jímž bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Nový Bor ze dne 20. 1. 2015,
č. j. MUNO 3689/2015. Tímto rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), ve spojení s porušením
§5 odst. 1 písm. a) a §32 odst. 4 téhož zákona. Uvedeného přestupku se měl dopustit
tím, že dne 24. 8. 2014, kolem 22:45 hod. v obci Cvikov na silnici I. třídy č. 13 jako řidič
vozidla tovární značky AUDI A3 Quattro, registrační značky X, jedoucího ve směru
od Nového Boru na Kunratice u Cvikova užil přední světla do mlhy, která smí řidič
užít jen za mlhy, snížení nebo hustého deště, ačkoliv nebyla mlha, sněžení nebo hustý déšť.
Dále užil vozidlo, které nesplňovalo technické podmínky stanovené zvláštním právním
předpisem, když nebylo vybaveno oděvním doplňkem s označením z retroreflexního materiálu
podle jiného právního předpisu (§32 odst. 11 vyhlášky č. 341/2002 Sb., o schvalování technické
způsobilosti a technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích,
a §3 vyhlášky č. 20/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích
a úprava a řízení na provozu na pozemních komunikacích). Za tento přestupek byla žalobci podle
§125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 2.000 Kč. Zároveň
mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
Krajský soud má za to, že výzva k předložení reflexní vesty byla ze strany zasahujících
policistů dostatečná a stěžovatel má mít ve výbavě motorového vozidla oděvní doplněk
s označením z retroreflexního materiálu, ať už šlí nebo vesty. Krajský soud dále konstatoval,
že výpovědi policistů netrpěly žádnými nedostatky, které by zakládaly důvodné obavy o jejich
nestrannosti. Postup policistů při kontrole byl korektní, bez náznaků šikanózního jednání vůči
stěžovateli. Výpověď policistů je v podstatných okolnostech vnitřně nerozporná, a tedy zásadně
věrohodná a stěžovatelova tvrzení její věrohodnost nezpochybňují. Podle krajského soudu
je nepravděpodobné, že by policisté jako profesionálové nebyli schopni spolehlivě odlišit světla
mlhová a světla pro denní svícení. Krajský soud stejně jako správní orgán I. stupně nepovažoval
za podstatné, zda stěžovatel svítil předními světly do mlhy i po zastavení vozidla
nebo zda v té době byla na palubní desce rozsvícena kontrolka světel do mlhy. Stěžovatel netvrdil
v řízení před správním orgánem I. stupně, ani v podaném odvolání, že přední světla do mlhy
lze u jeho vozu zapnout pouze se zapnutými zadními světly do mlhy, ani nenavrhoval provést
důkaz ohledáním svého vozu za účelem prokázání této skutečnosti. Toto tvrdil a navrhoval jako
důkaz v podání ze dne 23. 1. 2015, tedy dva dny po vydání rozhodnutí správního orgánu
I. stupně. Dle krajského soudu tento návrh nebyl stěžovatelem řádně uplatněn a správní orgány
tedy nebyly povinny se s ním vypořádat. Krajský soud rovněž podotkl, že stěžovatel věděl,
že za přestupek bude postižen a nebylo v jeho zájmu zatajovat důkazy o své nevině. Tvrzení,
že stěžovatel nebyl vyzván k doplnění odvolání, je vyvráceno obsahem správního spisu,
v němž je založena výzva k doplnění podaného odvolání, včetně dokladu o jejím doručení ze dne
26. 2. 2015.
Proti uvedenému rozsudku si podal stěžovatel kasační stížnost, odkazující na důvody
uvedeného v §103 odst. 1 a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel především namítal, že žádný právní předpis nestanoví obligatorně držení
reflexní vesty, ale oděvního doplňku z retroreflexního materiálu, tedy reflexní vesty nebo
šlí. K předložení reflexních šlí vyzván nebyl a nebyl viněn z toho, že u sebe neměl žádný doplněk
z uvedeného materiálu. Výzva k předložení reflexní vesty byla v tomto směru nedostatečná
a nezavazovala řidiče k předložení reflexních šlí. Krajským soudem zmiňovaná povinnost
stěžovatele znát povinnosti řidiče (včetně povinné výbavy oděvního doplňku z retroreflexního
materiálu) není z pohledu obsahu výzvy policistů relevantní.
Další námitka stěžovatele se týkala deficitů dokazování v otázce svícení předními
mlhovými světly. Dle jeho názoru z pořízeného videozáznamu vyplývá, že zasahující policisté
nemohli během jedné sekundy (kdy kolem nich vozidlo stěžovatele projíždělo) vidět,
zda svítí světla pro denní svícení nebo světla mlhová. Svědecké výpovědi policistů
pak nepovažuje za dostatečný důkaz. Policisté se mohli mýlit, zejména mohli zaměnit světla
denního svícení se světly mlhovými. Poté, co vozidlo zastavili, mohli jej policisté prohlédnout,
což neučinili. Stěžovatel rovněž již ve správním řízení namítal, že v případě jeho vozidla nelze
zapnout přední mlhová světla, nejsou-li zapnutá zadní mlhová světla; zadní mlhová světla však
na vozidle stěžovatele prokazatelně nesvítila. Ani žalovaný neprovedl ohledání vozidla stěžovatele
a pouze uvedl, že u vozidel značky Škoda lze rozsvítit přední mlhová světla nezávisle na zadních.
Není však zřejmé, co lze z této premisy vytěžit ve vztahu k vozidlu stěžovatele (Audi).
V souvislosti s námitkou technického řešení zapínání mlhových světel ve vozidle
stěžovatele kasační stížnost dále namítá, že se správní orgány této argumentaci nevěnovaly
s odůvodněním, že byla uplatněna až dva dny po vydání prvoinstančního rozhodnutí. Účastníci
jsou nicméně oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání
rozhodnutí. Pokud tak správní orgány neučinily, měl se touto otázkou zabývat krajský soud,
což však neučinil.
Závěrem stěžovatel namítal, že nebyl řádně vyzván k doplnění odvolání. Ve výzvě
k doplnění odvolání chybí totiž označení účastníka a z jejího doručení tak nemohlo být jeho
zástupci zřejmé, že se vztahuje právě k řízení vedenému proti stěžovateli. Krajský soud takový
postup bez bližšího vysvětlení aproboval.
Žalovaný odkázal na své vyjádření ze dne 31. 7. 2015 a uvedl, že se ztotožňuje s obsahem
napadeného rozsudku. Dle žalovaného byla zákonnost řízení dodržena, a proto navrhuje kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z§109
odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Přestože stěžovatel podřadil své kasační námitky pod ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle jejich obsahu jde o námitky ve smyslu
písm. b) citovaného ustanovení, neboť v podstatě namítá, že krajský soud pochybil
tím, že nezohlednil stav, kdy skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech, protože skutkový stav byl nedostatečně zjištěn.
Implicitně namítá též důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť krajský
soud se, dle jeho názoru, nevyjádřil k poslednímu žalobnímu bodu (otázka doručení výzvy
k odstranění vad odvolání).
Pokud jde o skutkový stav věci, Nejvyšší správní soud považuje, ve shodě s krajským
soudem, z obsahu předloženého správního spisu za prokázané, že dne 24. 8. 2014 prováděla
hlídka Policie ČR, ve složení pprap. J. K. a prap. D. H., dohled nad bezpečností
a plynulostí provozu na pozemní komunikaci v obci Cvikov u křižovatky ulic Pivovarská a silnice
č. 1/13. Ve 22:38 hod. spatřila hlídka vozidlo AUDI S3 QUATTRO, registrační značky X, barvy
žlutá - metal. Vozidlo za jízdy svítilo předními mlhovými světly a nesvítilo zadním mlhovým
světlem. Po zastavení vozidla vyzvala hlídka stěžovatele k předložení povinné výbavy ve vozidle;
v rámci této kontroly nebyla předložena reflexní vesta. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
nesouhlasil s vyřízením věci v blokovém řízení, bylo s ním na místě sepsáno oznámení přestupku.
Jmenovaný sepsané oznámení přestupku přečetl, vlastnoručně podepsal a do oznámení
o přestupku se odmítl vyjádřit. Byl též hlídkou poučen, že věc bude postoupena Městskému
úřadu v Novém Boru ke správnímu odboru k projednání. Řidič byl také poučen, že kontrola
je nahrávána na záznamové zařízení OOP Cvikov. Videozáznam byl, společně s videozáznamem
o zastavení vozidla, přiložen na CD nosiči ke spisovému materiálu.
Z obsahu protokolů o ústním jednání ze dne 1. 12. 2014 a 9. 1. 2015 vyplývá,
že jako svědci byli vyslechnuti oba policisté; stěžovatel se bez udání důvodu k žádnému z ústních
jednání nedostavil. Zmocněnec stěžovatele u jednání uvedl, že stěžovatel v žádném případě
nesvítil světly do mlhy a toto není ani spolehlivě prokázáno z výpovědí policistů. Ohledně
nepředložení reflexní vesty uvedl, že stěžovatel jel od kamaráda, který měl nepojízdné vozidlo
na uvedené komunikaci. V době, kdy byl zastaven hlídkou Policie ČR, byl na cestě k benzinové
čerpací stanici, kde si chtěl zakoupit novou reflexní vestu. Zmocněnec stěžovatele nenavrhl
doplnění provedených důkazů, ani provedení nových důkazů či provedení výslechu svědků.
Zmocněnec stěžovatele se při ústním jednání dne 9. 1. 2015 seznámil s podklady pro rozhodnutí,
což potvrdil svým podpisem a vzal na vědomí, že rozhodnutí v dané přestupkové věci mu bude
v nejbližších dnech oznámeno doručením stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí.
Pokud se týká stěžovatelovy námitky, že nebyl policisty vyzván k předložení reflexních
šlí (které měl mít v době kontroly ve vozidle) a byl pouze vyzván k předložení reflexní vesty, tato
argumentace nemá pro podstatu vytýkaného přestupku relevanci. Z protokolu o ústním jednání
dne 9. 1. 2015 jeho zmocněnec uvedl, že stěžovatel přenechal reflexní vestu svému kamarádovi,
který měl defekt na vozidle, a v době, kdy jej zastavili policisté, byl na cestě koupit si novou vestu.
Proč to stěžovatel nesdělil policii rovnou, když byl zastaven, však nijak neobjasnil,
a to ani u ústních jednání. Po vydání prvoinstančního rozhodnutí pak uvedl, že měl v autě
reflexní šle, ale nebyl vyzván k jejich předložení a nemá důvod předkládat něco, k čemu
jej policisté nevyzvali. Ze stěžovatelovy argumentace se tedy již vytratil příběh o kamarádovi,
kterému půjčil svou reflexní vestu. Nejvyšší správní soud považuje za logické, že byl-li stěžovatel
vyzván k předložení reflexní vesty, měl vysvětlit, proč ji nemá a pokud měl jiný reflexní doplněk,
měl jej ukázat, případně se otázat, zda je tento doplněk postačující. I za situace, kdy stěžovatel
nebyl explicitně vyzván k předložení (i) jiného reflexního doplňku, lze výzvu zasahujících
policistů k předložení reflexní vesty považovat za dostatečnou, neboť odpovídá běžnému
chápání vyhláškou vyžadované povinnosti vybavit vozidlo při provozu na pozemních
komunikacích oděvním doplňkem s označením z retroreflexního materiálu. Krajský soud správně
uvedl, že by stěžovatel měl znát povinnosti řidiče, k nimž patří i výbava motorového vozidla
vestou či šlemi z retroreflexního materiálu. Pokud by stěžovatel reflexní šle opravdu
měl, tak by je, jakožto řidič předpisů znalý, zajisté policistům ukázal. Lze tedy uzavřít,
že v uvedeném kontextu se argumentace stěžovatele jeví jako zjevně nevěrohodná a účelová
a není způsobilá vyvrátit závěry správních orgánů, aprobované krajským soudem.
K další námitce, týkající se otázky zapnutých předních mlhových světel, Nejvyšší správní
soud nejprve uvádí, že správní orgán prvého stupně postupoval řádně, pokud policisty vyslechl
jako svědky, neboť pouhý úřední záznam či oznámení o přestupku nejsou dostatečnými důkazy
(viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 – 27, a ze dne
2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011 - 70) a k dokazování průběhu událostí popsaných v úředním
záznamu slouží svědecká výpověď osoby, která úřední záznam sepsala, nikoli tento záznam
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115).
Není sporu o tom, že prokázání vytýkaného jednání stěžovatele je v rozhodující
míře opřeno právě o výpovědi policistů. Zpochybňuje-li stěžovatel validitu těchto
důkazů, lze ho odkázat na názor vyslovený v rozsudku zdejšího soudu ze dne 27. 9. 2007,
č. j. 4 As 19/2007 - 114, z něhož se podává, že „[k] osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi
Nejvyšší správní soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl
od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost
při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla
vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem;
nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil.“ O důvěryhodnosti
výpovědi policisty tedy není důvod pochybovat, neexistují-li dostatečné indicie pro podezření,
že by měl policista na tom, jak bude věc, ke které vypovídá, vyřízena, jakýkoli zájem. Z obsahu
správního spisu pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v případě vyslechnutých policistů
takové indicie neexistují; postup policistů byl korektní, a zcela profesionální, bez náznaků
šikanózního jednání vůči stěžovateli. Lze tedy na ně nahlížet jako na svědky důvěryhodné.
K hodnocení tohoto typu důkazů se zdejší soud vyslovil také v rozsudku ze dne 22. 5. 2013,
č. j. 6 As 22/2013 - 27, kde uvedl, že „ [j]sou-li zjištěné rozpory vážného rázu a týkají se podstaty věci,
mohou jistě otřást věrohodností policistů, jako svědků, zvláště je-li pravdivost jimi uváděných údajů zpochybněna
též dalšími důkazy.“ Taková situace v posuzované věci nenastala; je nutno zejména vyzdvihnout
fakt, že podané výpovědi jsou konzistentní, neexistují v nich žádné rozpory a vzájemně
se podporují.
Stěžovatel v dané souvislosti zejména namítal, že policisté nemohli, objektivně vzato,
vidět zapnutá přední světla do mlhy (kamerový záznam v době, kdy vozidlo stěžovatele míjelo
hlídku, trval zhruba 1 sec, mohlo dojít k záměně denního svícení za mlhová světla), pročež
měl být přímo na místě proveden důkaz ohledáním vozidla. Lze jistě připustit, že zasahující
policisté mohli po zastavení vozidla provést verifikaci předchozího zjištění, nicméně ani případné
zjištění, že mlhová světla jsou vypnuta, by nemohlo vyvrátit fakt, že v době, kdy vozidlo
stěžovatele zpozorovali, mlhová světla zapnutá byla (stěžovatel je mohl vypnout později,
například ve chvíli, kdy byl hlídkou zastavován). Pokud stěžovatel tvrdil, že přední mlhová světla
lze v jeho vozidle zapnout toliko se zapnutými zadními světly do mlhy, přičemž technické
parametry vozidel Škoda (na které se odvolávaly správní orgány) jsou jiné, než parametry vozů
Audi, ani v tomto směru mu nelze přisvědčit. Je obecně známo, že vozidla Škoda i Audi
spadají pod stejný koncern Volkswagen Group, a není tedy důvod pochybovat o tom, že systém
zapínání mlhových světel je u vozidel vyráběných tímto koncernem principiálně stejný.
Je rovněž notoricky známo, že systém zapínání mlhových světel i obecně funguje zcela opačně,
než jak uvádí stěžovatel, tedy že přední mlhová světla lze zapnout zvlášť, zatímco zadní mlhová
světla lze zapnout pouze s předními mlhovými světly. O tom, že zadní mlhová světla byla
v posuzované době vypnuta, není mezi účastníky sporu a tento fakt podporuje i pořízený
kamerový záznam. Pokud snad měl stěžovatel specifickou úpravu ovládání mlhových světel,
měl již při kontrole či v průběhu správního řízení toto specifikum doložit. Nejvyšší správní soud
v této souvislosti upozorňuje, že stěžovatel se při silniční kontrole proti žádnému z vytýkaných
jednání neohradil (ač mu bylo zcela jasným a srozumitelným důvodem vysvětleno, v čem jsou
dopravní přestupky spatřovány) a oznámení o přestupku podepsal bez jakýchkoli výhrad
(byť nesouhlasil s vyřízením věci cestou blokového řízení). I z tohoto důvodu lze tedy jeho
argumentaci považovat za zcela účelovou.
Právě v souvislosti s možností provést důkaz ohledáním vozidla stěžovatel dále namítal,
že žalovaný ignoroval tento důkazní návrh a ani krajský soud se k tomuto procesnímu deficitu
nevyjádřil. Zde je nejprve nutno uvést, že krajský soud tuto žalobní námitku neopomenul,
na str. 5 napadeného rozsudku se k ní výslovně vyjádřil, byť lze připustit, že jeho argumentace
je velmi stručná. Ratio decidendi jeho úvahy je nicméně zřejmé, neboť poukázal na fakt,
že prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno dne 20. 1. 2015, zatímco vyjádření zmocněnce
stěžovatele ze dne 22. 1. 2015 (obsahující tento důkazní návrh) došlo správnímu orgánu až dne
23. 1. 2015; zmocněnec stěžovatele tedy předložil důkazní návrh až po vydání rozhodnutí
a správní orgány tudíž nebyly povinny se s ním vypořádat. Je tedy zřejmé, že rozsudek krajského
soudu vytýkanou nepřezkoumatelností netrpí.
Pokud jde správnost tohoto závěru krajského soudu, Nejvyšší správní soud
jej principiálně hodnotí jako udržitelný, je však nutné jej dále argumentačně podpořit.
Zde je třeba poukázat na fakt, že předmětný důkazní návrh byl podán v mezidobí od vydání
prvoinstančního rozhodnutí do podání odvolání, přičemž v odvolání se požadavek na jeho
provedení již neobjevil. Provedení dalších důkazů v odvolacím řízení není v přestupkovém řízení
jistě vyloučeno (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 27. 11. 2012, č. j. 1 As 136/2012 - 23);
současně také platí, že zákonnost napadeného rozhodnutí (zahrnujíc v to i požadavek
na dostatečné zjištění skutkového stavu věci, včetně okolností, které jsou obviněnému
ku prospěchu – srov. §3 a §50 odst. 3 správního řádu) přezkoumává odvolací orgán bez ohledu
na důvody uvedené v odvolání (§89 odst. 2 věta první správního řádu). Uvedené však
neznamená, že by byl odvolací orgán povinen explicitně v odůvodnění vypořádat důvody,
pro které neprovedl důkaz, jehož provedení se účastník řízení v odvolání nedovolával.
Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je přitom zřejmé, že žalovaný považoval skutkový stav
věci za dostatečně prokázaný, což přezkoumatelným způsobem odůvodnil.
Stěžovatel konečně namítá, že výzva k doplnění odvolání, zaslaná jeho zmocněnci, byla
nejasná. Ze správního spisu je patrné, že zmocněnec stěžovatele podal odvolání, které nijak
neodůvodnil. V odvolání uvedl značku, pod kterou řízení před správním orgánem prvého stupně
probíhalo a pod kterým do té doby přebíral veškeré písemnosti (zn. SO2-1025/2014-590/Ra).
Výzva k doplnění podaného odvolání, zaslaná správním orgánem prvého stupně, uvedenou
značku obsahovala; uvedeno bylo také č. j.: MUNO 3689/2015, pod kterým bylo rozhodnutí
vydáno, i datum jeho vydání 20. 1. 2015. Zmocněnec výzvu osobně převzal dne 26. 2. 2015
a v požadované lhůtě nijak nereagoval. Nejvyšší správní soud se tak ztotožňuje s názorem
krajského soudu, že výzva k odstranění vad odvolání obsahovala dostatečné údaje o tom, v jaké
věci (v jakém řízení) byla vydána, a stěžovateli, respektive jeho zmocněnci, tak nebylo upřeno
právo argumentačně podané dovolání doplnit. Pokud tak neučinil, postupoval žalovaný zcela
v souladu s ustanovením §82 odst. 2 věty druhé správního řádu, kdy zcela správně vyhodnotil,
že stěžovatel se domáhá přezkoumání (a zrušení) celého rozhodnutí, a to ze všech aspektů jeho
zákonnosti.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle §60 odst. 1 věta 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti
s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho případě rozhodl
tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu