ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.234.2016:33
sp. zn. 3 As 234/2016 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobkyně: Dial
Telecom, a.s., sídlem Praha 8, Křižíkova 36a/237, zastoupené Mgr. Andreou Stachovou,
AK Schulmann & Stachová, Praha 1, Valentinská 92/3, proti žalovanému: Český
telekomunikační úřad, sídlem Praha 9, Sokolovská 219, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, č. j. 8 A 83/2013 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rada žalovaného svým rozhodnutím ze dne 2. 4. 2013, č. j. ČTÚ-6 150/2013-603 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), zamítnula rozklad žalobkyně proti rozhodnutí předsedy Rady
žalovaného ze dne 22. 11. 2012, č. j. 186 966/2012-613/III.vyř. (dále jen „rozhodnutí I. stupně“),
které současně potvrdila. Posledně uvedeným rozhodnutím došlo ve smyslu §20 odst. 3 zákona
č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“), ke zrušení
přídělu rádiových kmitočtů ve prospěch žalobkyně, jenž jí byl udělen rozhodnutím předsedy Rady
žalovaného ze dne 29. 7. 2005, č. j. 26 834/2005-613/II.
[2] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který ji svým rozsudkem ze dne 31. 8. 2016, č. j. 8 A 83/2013 – 33 (dále
jen „napadený rozsudek“), zamítl. Vycházel přitom z následujícího skutkového stavu: V roce
2001 žalovaný vyhlásil výběrové řízení na udělení telekomunikačních licencí ke zřizování
a provozování veřejných telekomunikačních sítí s využitím pevných rádiových přístupových sítí
typu P-MP (sítě FWA) v kmitočtových úsecích 3459-3480 MHz a 3559-3580 MHz, s povinností
poskytovat jejich prostřednictvím veřejnou telefonní službu. Na základě výsledků byla žalobkyni
vydána změna telekomunikační licence ze dne 22. 12. 2000, č. j. 503 804/2000-610 (platnost
do 22. 12. 2020). Za tuto licenci, respektive její rozšíření, uhradila žalobkyně licenční poplatek
ve výši 10.000.000 Kč. Po nabytí účinnosti zákona o elektronických komunikacích předseda
žalovaného v souladu s §136 odst. 6 a §22 citovaného zákona udělil žalobkyni, rozhodnutím
ze dne 29. 7. 2005, č. j. 26834/2005-613/II.vyř., jako držiteli telekomunikační licence příděl
rádiových kmitočtů, který obsahoval práva a povinnosti ve stejném rozsahu a za stejných
podmínek, jakožto i na stejnou dobu, jako tomu bylo v dřívější telekomunikační licenci.
Na základě přezkumu prováděnému ve smyslu §20 odst. 3 zákona o elektronických
komunikacích žalovaný dospěl k závěru, že důvody pro omezení počtu práv k využívání
rádiových kmitočtů pro účely poskytování pouze pevného bezdrátového přístupu (FWA)
pominuly. Závěry přezkumu potvrdily následně i konzultace podle §130 téhož zákona.
Žalovaný proto vydal dne 3. 7. 2012 opatřením obecné povahy část plánu využití rádiového
spektra č. PV-P/7/07.2012-10 pro kmitočtové pásmo 2700-4200 MHz, s účinností ke dni
1. 9. 2012, kterým bylo zrušeno omezení počtu práv v kmitočtových úsecích 3459-3500 MHz
a 3559-3600 MHz. Předseda žalovaného poté zahájil s žalobkyní řízení ve věci zrušení přídělu.
Výsledkem bylo správní rozhodnutí I. stupně o zrušení přídělu.
[3] Ve svých úvahách vyšel městský soud z §20 odst. 3 zákona o elektronických
komunikacích a z důvodové zprávy k tomuto ustanovení. Z ní dovodil, že změna ustanovení
o omezení počtu práv k využívání rádiových kmitočtů vychází ze směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2002/20/ES, o oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací (dále
jen „autorizační směrnice“). Z citovaného ustanovení zákonné úpravy pak v rozhodné době
pro žalovaného vyplývala mj. povinnost realizovat v přiměřených intervalech přezkum,
zda důvody pro omezení počtu práv k využívání rádiových kmitočtů stále trvají. Tento přezkum
žalovaný zahájil a jeho výsledkem bylo zjištění, že pevná telefonní služba se nerozvíjí,
ale je naopak na ústupu. Rozebírané omezení je navíc v rozporu s rozhodnutím Komise (ES)
2008/411/ES (dále jen „rozhodnutí Komise“). In concreto městský soud poukázal
na čl. 2 odst. 1 a 2 a čl. 3 tohoto rozhodnutí. Závěry přezkumu byly zveřejněny dne 15. 12. 2011.
Žalovaný následně zahájil konzultaci s dotčenými subjekty ve smyslu §130 zákona
o elektronických komunikacích. Výsledky konzultace, zveřejněné dne 1. 2. 2012, potvrdily
závěry přezkumu. Žalovaný proto dne 3. 7. 2012 vydal opatřením obecné povahy,
s účinností ke dni 1. 9. 2012, část plánu využití rádiového spektra č. PV-P/7/07.2012-10
pro kmitočtové pásmo 2700-4200 MHz, jímž došlo ke zrušení omezení počtu práv
v kmitočtových úsecích 3459- 3500 MHz a 3559-3600 MHz.
[4] Městský soud v kontextu skutkových okolností dospěl k závěru, že žalovaný postupoval
zcela v souladu se zákonem o elektronických komunikacích. Zdůraznil, že podle autorizační
směrnice nemá být právo používat kmitočty podmíněno vydáním individuálního oprávnění.
Poukázal též na směrnici Komise (ES) 2002/77/ES, o hospodářské soutěži na trzích sítí a služeb
elektronických komunikací, která zakazuje udílení a zachování výlučných práv ke zřizování
a provozování veřejných telekomunikačních sítí nebo k poskytování veřejných telekomunikačních
služeb. Existence exkluzivního práva žalobkyně je pak v rozporu s čl. 2 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 této
směrnice.
[5] V souvislosti se zrušením přídělu městský soud zmínil, že podle §20 odst. 3 zákona
o elektronických komunikacích náleží držiteli přídělu náhrada za jeho odnětí. Odkázal
na napadené rozhodnutí, kde žalovaný k námitce žalobkyně o ztrátě na zaplaceném poplatku
uvedl, že úhrada předmětného poplatku byla součástí řízení o přidělení původní licence a není
předmětem nynějšího řízení. Městský soud doplnil, že bude na žalobkyni, aby se přiměřené
náhrady domáhala v samostatném řízení.
[6] Ohledně způsobu vypořádání žalobních námitek městský soud závěrem odkázal na nález
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, podle něhož není porušením práva
na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře
(a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama
o sobě dostatečná. Městský soud žalobu zamítl.
[7] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
odvolávající se na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“).
Z dikce kasační stížnosti nicméně vyplývá též důvod uvedený pod písmenem d) citovaného
ustanovení. Ohledně přeměny licence na příděl, v souvislosti se vstupem zákona o elektronických
komunikacích v účinnost, stěžovatelka úvodem poznamenala, že vzhledem k zachování rozsahu
práv a povinností, stejně jako doby platnosti licence, je zjevné, že se jednalo o pouhé formální
převedení licence na příděl s cílem, aby vztah stěžovatelky a žalovaného odpovídal dikci nového
zákona. I nadále se však jednalo o jeden a tentýž vztah. Z hlediska samotných námitek
stěžovatelka ve své podstatě zopakovala argumentaci uplatněnou jak v rámci správního řízení,
tak i v následně podané žalobě. Uvedla, že se městský soud nevypořádal se všemi žalobními body
a své rozhodnutí založil „zcela a pouze na svém vlastním argumentačním systému“ při odkazu na nález
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 989/08. Tímto však nemůže městský soud ospravedlnit fakt,
že se téměř nezabýval otázkou poškození stěžovatelky co do zaplaceného poplatku za udělenou
licenci a nákladů vzniklých v souvislosti s budováním telekomunikační sítě v rámci udělené
licence, stejně jako dalších nákladů vynaložených ve spojitosti se získáním licence. Na tento
argument městský soud podle stěžovatelky reagoval „jedinou větou v závěru svého odůvodnění,
a to odkazem na samostatné řízení “.
[8] Podle stěžovatelky žalovaný udělením licence na dobu určitou dal najevo určité ujištění,
že po určitou dobu bude stěžovatelka moci využívat práva, vyplývající z přídělu radiových
kmitočtů. Odnětím však stěžovatelka přišla o exkluzivitu v daném pásmu, která byla hlavním
motivem pořízení licence a tedy i zaplacení poplatku 10.000.000 Kč. Jelikož stěžovatelka počítala
s exkluzivitou, očekávala navrácení této počáteční investice. Stěžovatelka zdůraznila, že kdyby
v době udělení licence existovala byť i minimální možnost, že jí bude licence „takovýmto
bezprecedentním způsobem a bez výhrady odňata“, nikdy by poplatek v této výši neuhradila. Argument
žalovaného, že rozhodnutím o odnětí licence nebyla stěžovatelka fakticky dotčena, neboť
jí zůstala individuální oprávnění k využívání rádiových kmitočtů, která jí byla vydána v rámci
pásem, na něž se vztahovala původní licence, stěžovatelka odmítla s tím, že ani žalovaný,
ani městský soud nevypořádali námitku, že za tato individuální oprávnění hradila stěžovatelka
další poplatky. První poplatek za licenci tak byl jednoznačně uhrazen právě za poskytnutou
exkluzivitu. Zrušením licence, navíc bez navrácení byť i jen části poplatku, bylo hrubě porušeno
legitimní očekávání stěžovatelky ohledně návratnosti poplatku. Takto silné narušení práv nelze
podle stěžovatelky ospravedlnit přijetím nové právní úpravy, ať už národní, nebo evropské.
Stěžovatelka v dobré víře vychází z předpokladu, že její „oprávnění “ s dobou platnosti
do 22. 12. 2020 zůstane v souladu s podmínkami při jeho udělení nedotčené.
[9] Závěrem stěžovatelka vyslovila námitku i ve vztahu k odkazu městského soudu
na §27 odst. 5 zákona o elektronických komunikacích, který uvedl v souvislosti s úhradou
efektivně a účelně vynaložených nákladů na realizaci sítě. Podle stěžovatelky citované ustanovení
neupravuje řízení sui generis „o náhradu nákladů “, ale pouze stanoví, jakými doklady by měl
účastník řízení, kterému dle citovaného zákona úhrada nákladů náleží, jejich výši prokazovat.
O těchto nákladech měl podle stěžovatelky žalovaný rozhodnout v rámci řízení o odnětí licence,
nebo stěžovatelku přinejmenším poučit, jak má při uplatnění náhrady postupovat. Jelikož
se žalovaný a městský soud s těmito námitkami nevypořádali, respektive se jimi „ani důkladně
nezabývali “, navrhla stěžovatelka napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu
k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření. V něm zopakoval, že zrušením přídělu
nejsou dotčena práva uživatele (stěžovatelky) rádiových kmitočtů vyplývající z udělených
individuálních oprávnění, na základě kterých kmitočty využívá. Vedle toho bude stěžovatelka
stejně jako kterýkoliv jiný žadatel moci žádat o nová individuální oprávnění. Zrušením přídělu
tak byla stěžovatelce odebrána pouze exkluzivita v rámci daného kmitočtového pásma, neboť
důvody pro omezení počtu práv pominuly, když došlo k naplnění všech zákonných podmínek
pro zrušení předmětného přídělu. Žalovaný dodal, že jeho povinností podle §15 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích je zajistit účelné a efektivní využívání rádiových kmitočtů, čemuž
právě exkluzivita v rámci kmitočtového pásma, svědčící stěžovatelce z předmětného přídělu,
brání. K poplatku za původní licenci žalovaný uvedl, že jeho úhrada byla součástí řízení
o přidělení původní licence a není předmětem nynějšího řízení. Platná právní úprava předpokládá
úhradu pouze efektivně a účelně vynaložených nákladů, které vzniknou držitelům
oprávnění k využívání rádiových kmitočtů v důsledku jejich odnětí z důvodu podle
§19 odst. 1 písm. a) až c) a podle §20 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích,
a to prostřednictvím radiokomunikačního účtu zřízeného podle §27 téhož zákona. Vypořádání
tohoto nároku nelze podle žalovaného provádět v rámci řízení o zrušení přídělu, ale pouze
postupem podle §27 odst. 5 citovaného zákona. Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout.
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatelka je v řízení zastoupena advokátem a jsou splněny
i obsahové náležitosti kasační stížnosti dle §106 s. ř. s.
[12] Následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[13] Ačkoliv stěžovatelka jako důvod podání kasační stížnosti výslovně neuvedla
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, je z její argumentace o nedostatečnosti jeho
odůvodnění, respektive o nevypořádání všech žalobních námitek zřejmé, že fakticky tento kasační
důvod uplatnila. Zdejší soud proto nejprve přistoupil k řešení této námitky, neboť platí,
že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného
charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit. Vhodné je podotknout, že konstantní judikatura
zdejšího soudu označuje za nepřezkoumatelné mimo jiné takové rozhodnutí, v němž soud
zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (srovnej rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Současně nelze nezmínit,
že nepřezkoumatelnost rozsudku není závislá na subjektivní představě stěžovatele o tom,
jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn. Musí totiž představovat objektivní překážku,
znemožňující kasačnímu soudu přezkum napadeného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014 – 85).
[14] Stěžovatelka městskému soudu vytkla, že se zcela nedostatečně vypořádal s argumentací
zdůrazňující její poškození úhradou poplatku za telekomunikační licenci a nákladů na budování
telekomunikační sítě. Reakci městského soudu „jedinou větou v závěru svého odůvodnění, a to odkazem
na samostatné řízení “ a jeho odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 989/08 považuje
za nedostatečné.
[15] Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že otázku škody vyřešil městský soud velmi stručným
způsobem. To však souvisí se skutečností, kterou městský soud v napadeném rozsudku výslovně
uvedl, a sice že shledal danou problematiku předmětem jiného správního, ergo i soudního řízení,
pročež se jí v rámci nynějšího řízení nemohl zabývat. Jakkoliv zdejší soud na tomto místě
nepředjímá správnost tohoto závěru, neshledává jej nepřezkoumatelným. Nejvyšší správní soud
proto přistoupil k věcnému přezkumu napadeného rozsudku.
[16] Podstatou stěžovatelčiny argumentace je (kromě námitky zásahu do jejího legitimního
očekávání, které je však třeba vnímat v kontextu dále uvedených závěrů) nedostatečné vypořádání
otázky jejího finančního poškození v důsledku odejmutí kmitočtového přídělu. Stěžovatelka
naopak prakticky nezpochybnila právní důvody, pro které žalovaný přistoupil k odejmutí přídělu;
namítla pouze, že naznačený zásah do jejích práv nemůže být ospravedlněn přijetím národní
či evropské úpravy.
[17] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem městského soudu, dle kterého úprava
uvedená v ustanovení §20 zákona o elektronických komunikacích provádí příslušnou úpravu
směrnic EU, a to způsobem těmito směrnicemi předpokládaným. Tuto skutečnost nicméně
nepovažuje pro posouzení námitek stěžovatelky, stojících na porušení principu legitimního
očekávání, za rozhodující. Je proto třeba korigovat důvody, pro které nebylo možné vyhovět
stěžovatelčiným námitkám ohledně zásahu do jejího legitimního očekávání. Je totiž nutné
vycházet z obsahu samotného ustanovení §20 zákona o elektronických komunikacích. Podle
ustanovení §20 odst. 1 citovaného zákona je možné (z důvodů zde uvedených) omezit počet
práv k využívání rádiových kmitočtů v plánu využití rádiového spektra; v souladu s ustanovením
§16 odst. 2 zákona se tak stane vydáním opatření obecné povahy. Pro případ, kdy žalovaný
dospěje k závěru o naplnění podmínek pro zrušení omezení práv k využívání rádiových kmitočtů,
jako je tomu v nynějším případě, §20 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích žalovanému
zcela explicitně stanovuje povinnost zrušit dané omezení v plánu využití rádiového spektra a následně
rozhodnout o zrušení přídělu uděleného v tomto kmitočtovém pásmu. Z uvedeného zřetelně vyplývají
dva závěry. Prvním je skutečnost, že v případě naplnění důvodů pro zrušení omezení práv
tak žalovaný učiní prostřednictvím plánu využití rádiového spektra, který má logicky (stejně jako
přidělení radiových kmitočtů) podobu opatření obecné povahy (v nynějším případě šlo o opatření
obecné povahy ze dne 3. 7. 2012, č. PV-P/7/07.2012-10). Druhým je skutečnost, že zákon
v daném případě neposkytuje žalovanému jakýkoli prostor k úvaze, zda má následně příděl
(založený na individuálním správním aktu – rozhodnutí č. j. 26834/2005-613/II, ze dne
29. 7. 2005) v daném kmitočtovém pásmu zrušit. Je tak stanovena zákonná povinnost ke zrušení
přistoupit. Diskrece žalovanému zůstává pouze ve vztahu k tomu, zda současně odejmout
i individuální oprávnění k využívání rádiových kmitočtů vydaná na základě zrušeného přídělu,
což žalovaný v nyní posuzovaném případě neprovedl. Daná úprava přitom konvenuje
skutečnosti, že plán využití rádiového spektra, obsahující omezení práv k využívání rádiových
kmitočtů, představuje zákonný předpoklad pro vydání rozhodnutí o přídělu (srovnej
§21 a 22 zákona o elektronických komunikacích). A contrario tedy v případě zrušení daného
omezení ztrácejí existující příděly oporu pro svou další existenci.
[18] Uvedené má zcela zásadní význam pro posouzení, v jaké fázi měla stěžovatelka uplatnit
svou argumentaci týkající se zásahu do jejího legitimního očekávání ve smyslu ztráty exkluzivity
pro dané kmitočtové pásmo. Pozbytí jí dožadované exkluzivity má totiž základ v části plánu
využití rádiového spektra č. PV-P/7/07.2012-10 pro kmitočtové pásmo 2700-4200 MHz, která
byla vydána formou opatření obecné povahy dne 3. 7. 2012, s účinností ke dni 1. 9. 2012, a v níž
došlo ke zrušení omezení počtu práv v kmitočtových úsecích 3459-3500 MHz a 3559-3600 MHz.
Jestliže se tak stěžovatelka domnívala, že pro provedenou změnu nejsou dány nezbytné
předpoklady, měla svou argumentaci uplatnit právě v řízení o změně plánu využití rádiového
spektra. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále „správní řád“), poskytuje v ustanoveních
§172 a násl. prostředky, jimiž se mohou ti, jejichž práva, povinnosti nebo zájmy mohou
být opatřením obecné povahy přímo dotčeny, vůči opatření vymezit a chránit tak svá práva.
Zákon o elektronických komunikacích konečně v §132 odst. 2 výslovně konstatuje,
že při vydávání opatření obecné povahy podle tohoto zákona se postupuje podle ustanovení
správního řádu o vydávání opatření obecné povahy (k tomu komplementárně viz §171 správního
řádu). V rámci správního soudnictví pak soudní řád správní poskytuje možnost podání
návrhu na zrušení opatření obecné povahy podle §101a a násl. Stěžovatelka tedy mohla
svá práva chránit před správními orgány při přijímání nové části plánu využití rádiového spektra
č. PV-P/7/07.2012-10, případně následně též v řízení před správními soudy vůči tomuto opatření
obecné povahy.
[19] Napadá-li stěžovatelka otázku důvodnosti zrušení jí vyzdvihované exkluzivity až v řízení
o zrušení přídělu, nejde o obranu v odpovídající procesní fázi, neboť v této fázi se již předmětná
sporná otázka vůbec nehodnotí. Byla totiž řešena v rámci řízení o přijetí (části) nového plánu
využití rádiového spektra. V této etapě jde fakticky již jen o odstranění individuálních správních
aktů (rozhodnutí o přídělu), pro jejichž další existenci již neexistuje legitimní důvod,
tak jak předpokládá zákon o elektronických komunikacích v ustanovení §20 odst. 3. Kasační
námitka stěžovatelky proto není důvodná.
[20] Nejvyšší správní soud současně nijak nezpochybňuje námitku stěžovatelky, že přijetím
relevantní právní úpravy, respektive od ní se odvíjejícího postupu žalovaného, mohlo
na její straně dojít v důsledku navazující změny poměrů k dílčímu zásahu do majetkové sféry.
Zde je však třeba odkázat, jak to učinil žalovaný i městský soud, na možnost uplatňování náhrady
„efektivně a účelně vynaložených nákladů “ (viz §27 odst. 5 citovaného zákona). Právě na toto
ustanovení konečně odkázal městský soud ve stěžovatelkou zmiňované „jediné větě v závěru
odůvodnění “. V ní stěžovatelku upozornil na samostatné řízení o náhradě škody. Jakkoliv přitom
explicitně ustanovení §27 odst. 5 zákona o elektronických komunikacích neuvedl, je z textu
kasační stížnosti zřejmé, že stěžovatelka tento odkaz i v jeho obecné rovině pochopila, neboť
proti postavila argument, že předmětné ustanovení nepředstavuje úpravu samostatného řízení
sui generis, ale pouze stanovuje, jakými doklady by měl účastník řízení prokazovat výši
uplatňovaných nákladů. Nejvyšší správní soud s touto úvahou nesouhlasí a zdůrazňuje, že z dikce
§27 odst. 5 in fine zákona o elektronických komunikacích lze dovodit, že o tomto nároku
je vedeno samostatné řízení podle správního řádu, ve kterém Úřad uplatněný nárok potvrdí nebo
na základě předložených dokladů a v odpovídajícím řízení stanoví jinou výši efektivně a účelně
vynaložených nákladů.
[21] Uvedený závěr podporuje i odborná komentářová literatura k zákonu o elektronických
komunikacích, která k ustanovení §27 odst. 5 uvádí, že „oprávněné subjekty musí pro to, aby jim
[žalovaný] přiznal úhradu nákladů uvedených v odstavci 6, podat žádost, v níž jsou tyto údaje kvantifikovány
a doloženy účetní evidencí. [Žalovaný] následně tuto žádost posoudí a na základě výsledku buď výši nákladů
potvrdí, nebo stanoví jinou“ (viz CHUDOMELOVÁ, Z.; BERAN, M. a další. Zákon o elektronických
komunikacích. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2016).
[22] Žalovaný ani městský soud proto nepochybili, pokud stěžovatelku z hlediska náhrady
efektivně a účelně vynaložených nákladů odkázali na samostatné správní řízení podle
§27 odst. 5 zákona o elektronických komunikacích, respektive pokud se námitkami směřujícími
do náhrady nákladů odmítli zabývat v rámci nynějších řízení. Zdejší soud proto ani tuto kasační
námitku neshledal důvodnou.
[23] Nejvyšší správní soud v důsledku výše uvedeného neshledal kasační námitky stěžovatelky
důvodnými. Kasační stížnost proto v souladu s §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[24] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšnému žalovanému, kterému
však v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti, proto mu soud
právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu