ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.255.2016:36
sp. zn. 3 As 255/2016 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce RNDr. Z. K., Ph.D.,
zastoupeného JUDr. Lubomírem Rokytou, advokátem se sídlem Bílovec, Slezské nám. 14,
proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem Ostrava,
28. října 117, za účasti osoby zúčastněné na řízení ČEZ Distribuce, a.s., se sídlem Děčín IV –
Podmokly, Teplická 874/8, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2016, č. j. 22 A 157/2014 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je p o v in en uhradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši
8. 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce
žalobce JUDr. Lubomíra Rokyty.
III. Osoba zúčastněná na řízení ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále též jen „žalovaný“) ze dne
15. 9. 2014, č. j. MSK 122490, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského
úřadu Studénka, odboru stavebního řádu a územního plánování (dále též jen „stavební úřad“)
ze dne 18. 6. 2014, č. j. MS 7312/2014/SŘÚP/Kl, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Naposledy
uvedeným rozhodnutím stavební úřad nenařídil odstranění stavby „X“ na pozemcích parc. č. X
v katastrálním území X ve vlastnictví Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen „přeložka přípojky
VN“). Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou; rozsudkem Krajského soudu v Ostravě
ze dne 21. 9. 2016, č. j. 22 A 157/2014 – 44, bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc byla
vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
[2] Krajský soud nejprve aproboval názor žalovaného, že ačkoli řízení o odstranění
nepovolené stavby bylo zahájeno před nabytím účinnosti zákona č. 350/2012 Sb., jímž došlo
k novelizaci zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
mělo být dokončeno v intencích novelizované úpravy. Ta pro realizaci předmětné stavby
vyžaduje již jen existenci odpovídajícího územního rozhodnutí. Jestliže důvod pro zahájení řízení
o odstranění stavby (absence stavebního povolení či ohlášení) ve světle novelizované úpravy
odpadl, postup dle právní úpravy platné před její účinností (obecně předpokládaný
v přechodných ustanoveních novely) by vyústil v rozhodnutí o odstranění stavby,
čímž by však došlo k absurdní situaci, kdy by měla být odstraněna stavba realizovaná na základě
pravomocného územního rozhodnutí, které je ve smyslu současné platné právní úpravy v dané
věci postačující. Dále krajský soud odmítl tvrzení žalobce o neplatnosti zmiňovaného územního
rozhodnutí z důvodu nepodání žádosti o stavební povolení ve lhůtě 3 let od nabytí jeho právní
moci, což blíže odůvodnil zejména odkazy na judikaturu zdejšího soudu.
[3] Dále se krajský soud zabýval tím, zda územní rozhodnutí ze dne 8. 12. 2004,
č. j. SŘUP 155/2004/No-5, jakožto jediné (dle platné právní úpravy) podkladové rozhodnutí
pro realizaci stavby energetické přípojky, má v případě posuzované stavby relevanci
podkladového rozhodnutí. Na základě posouzení jeho obsahu dospěl k závěru o rozporuplnosti
jeho textové a grafické části s názorem žalovaného, pokud jde o umístění stavby na pozemku
žalobce. Krajský soud konkrétně poukázal na str. 4 územního rozhodnutí, kde je výslovně
uvedeno, že přeložka energetické přípojky bude provedena ve stejné trase. Dle k rajského soudu
je taková slovní formulace nelogická, neboť přeložení přípojky ve stejné trase je v podstatě
protimluv a bylo by možno uvažovat o chybě či zřejmé nesprávnosti textové části územního
rozhodnutí za předpokladu, že by změnu trasy bylo možno vyčíst z grafické části územního
rozhodnutí. Krajský však konstatoval, že taková situace v posuzované věci nenastala. Výkres
v měřítku 1:2000, na který odkazuje str. 5 územního rozhodnutí s tím, že podle něj bude stavba
realizována, také obsahuje vedení přípojky v původní trase, a je tudíž s textovou částí v souladu.
Původní trasa přípojky však nezahrnuje pozemek žalobce. Krajský soud nepřehlédl, že součástí
správního spisu je rovněž doplněk 2) průvodní zprávy z července 2004 (neobsahující údaj
o měřítku), který v textové části uvádí důvody změny vedení elektrické přípojky a popis průběhu
nové trasy. Součástí doplňku 2) je také grafická část, v níž je vyznačena nová trasa; trasa původní
je přeškrtnuta křížky. Tento situační výkres je sice opatřen úředním razítkem osvědčujícím,
že je součástí územního rozhodnutí, ale i přes tuto skutečnost dospěl krajský soud k závěru,
že tato grafická část nemá sama o sobě takovou relevanci, aby umožnila nápravu textové části
územního rozhodnutí [text dodatku 2) nebyl do textové části územního rozhodnutí vůbec
převzat]. Územní rozhodnutí je tvořeno částí textovou a částí grafickou, přičemž funkce grafické
části je ve vztahu k části textové toliko podpůrná. V posuzované věci je však dle krajského soudu
text územního rozhodnutí zcela jednoznačný, tj. že přeložka přípojky bude provedena ve stejné
trase, čemuž také odpovídá situační výkres v měřítku 1:2000, na který je v textu územního
rozhodnutí odkazováno a kde je zakreslena elektrická přípojka v původní trase vedoucí
mimo pozemek žalobce. Uzavřel proto, že územní rozhodnutí ze dne 8. 12. 2004,
č. j. SŘUP 155/2004/No-5, nemůže být podkladovým rozhodnutím pro posuzovanou stavbu.
[4] Protože krajský soud dospěl k závěru o důvodnosti žalobní námitky, dle které o stavbě
realizované na pozemku žalobce nebylo územním rozhodnutím rozhodnuto, dalšími žalobními
body se již nezabýval a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Proti tomuto rozsudku brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, odkazující
na důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel je toho názoru, že územní rozhodnutí je samostatně přezkoumatelným
rozhodnutím a nabylo-li takové rozhodnutí právní moci, bylo na žalobci, respektive na jeho
právních předchůdcích, kteří byli vlastníky pozemku dotčeného navrhovaným stavebním
objektem, aby proti němu brojili podnětem k jeho přezkoumání u nadřízeného správního orgánu,
případně samostatnou žalobou. Dle stěžovatele však právní předchůdci žalobce prokazatelně
neměli jakoukoli pochybnost o tom, že územním rozhodnutím byl stavební objekt umístěn
na pozemku parc. č. X, o čemž svědčí ve spise založená kopie smlouvy o smlouvě budoucí
o zřízení práva věcného břemene na tomto pozemku, uzavřená mezi právními předchůdci
žalobce a osobou zúčastněnou na řízení ze dne 19. 12. 2006. Jestliže o uzavření předmětné
smlouvy právní předchůdci žalobce neinformovali, nelze to klást za vinu správním orgánům.
[7] Dále má stěžovatel za to, že grafická část územního rozhodnutí, obsahující písemnou
doložku, je součástí územního rozhodnutí; je postavena naroveň textovému vyjádření záměru
v územním rozhodnutí a v pochybnostech pomáhá osvětlit nejasnosti a zaplnit mezery v textu
územního rozhodnutí. V této souvislosti se odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 4. 2016, č. j. 6 As 43/2016, v němž bylo judi kováno, že nedává-li text územního
rozhodnutí jednoznačnou odpověď ohledně některého aspektu umístění stavby, je třeba
v této otázce vyjít z ověřené grafické přílohy rozhodnutí, a to i v případě, že na ni územní
rozhodnutí ve svém textu výslovně neodkazuje. V daném případě grafická příloha obsahuje
dodatek č. 2, zachycující trasu elektro přeložky přes pozemek žalobce , opatřenou písemnou
doložkou o tom, že je součástí územního rozhodnutí. Dle stěžovatele se tak ověřený situační
výkres stal součástí územního rozhodnutí, ačkoliv na něj územní rozhodnutí výslovně
neodkazuje.
[8] Stěžovatel konečně namítá, že v daném případě bylo nutno přihlédnout i k zásadě
presumpce správnosti aktů vydaných orgánem veřejné správy. V době, kdy již proti obsahu
územního rozhodnutí nelze brojit ani mimořádnými opravnými prostředky, by správní orgán
neměl hodnotit obsah územního rozhodnutí dodatečně, na úkor osob zúčastněných na řízení,
poněvadž by tím zpochybnil jejich dobrou víru v pravomocné rozhodnutí (zde odkazuje
na rozsudek tohoto soudu ze dne 28. 3. 2014, č. j. 5 As 69/2013). Stěžovatel zároveň podotýká,
že na základě územního rozhodnutí byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí o zřízení věcného
břemene a následně byla i stavba realizována. V době, kdy žalobce dotčený pozemek koupil,
již na něm stavba stála, což znamená, že při smluvním převodu byl žalobce s fyzickým stavem
pozemku seznámen a v realizované stavbě neshledal překážku pro uzavření kupní smlouvy.
[9] Žalobce ve vyjádření kasační stížnosti uvedl, že text ová část územního
rozhodnutí je v souladu se situačním výkresem v měřítku 1:2000; z těchto skutečností se jasně
podává, že přeložka má být vedena ve stávající trase, tedy mimo jeho pozemek.
Má rovněž za to, že konstatování o provedení přeložky ve stejné trase není protimluv
(jak konstatoval krajský soud), neboť pod tento pojem lze zahrnout například opravu
či rekonstrukci stávajícího vedení. Kasační stížnost navrhuje pro nedůvodnost zamítnout.
[10] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uved ených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplýva jících
z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Jádrem sporu v posuzované věci je otázka srozumitelnosti a určitosti územního
rozhodnutí ze dne 8. 12. 2004, č. j. SŘUP 155/2004/No -5, které je zásadním podkladovým
dokumentem v řízení o odstranění stavby (tj. přeložky přípojky VN); jak již bylo výše uvedeno,
stavební úřad i žalovaný vycházeli ve správním řízení z premisy, že je-li předmětná stavba
realizována v souladu s územním rozhodnutím, nejde o stavbu, u které by mělo být nařízeno
její odstranění. Dle §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona totiž stavební úřad nařídí odstranění
stavby vlastníku stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo
opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním, a stavba nebyla dodatečně
povolena.
[14] Z hlediska posuzované věci má zásadní význam fakt, že ke zcela totožné otázce
se zdejší soud již vyjádřil. Nejvyšší správní soud totiž v rozsudku ze dne 26. 7. 2017,
č. j. 2 As 341/2016 – 41, rozhodoval o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 23. 11. 2016, č. j. 22 A 42/2016 – 47. Rozsudkem krajského soudu bylo zrušeno
rozhodnutí žalovaného, kterým došlo k nucenému zřízení věcného břemene na parcele č. X v k.
ú. X (jde o jednu z parcel ve vlastnictví žalobce, dotčenou stavbou posuzovanou v nyní
projednávané věci), a to ve prospěch osoby zúčastněné na řízení, pro účely blíže specifikované
veřejné stavby. V rámci expropriačního řízení (a následně řízení soudního) bylo nutné vypořádat
se s obsahem stejného podkladového územního rozhodnutí ve vztahu k umístění elektrického
vedení na dotčeném pozemku žalobce. V odůvodnění citovaného rozsudku krajský soud zaujal
shodný závěr o rozpornosti a nejasnosti územního rozhodnutí ze dne 8. 12. 2004, č. j. SŘUP
155/2004/No-5, ve vztahu k realizované přeložce přípojky VN. Jádrem sporu v posuzované
věci byla tedy totožná otázka srozumitelnosti a určitosti územního rozhodnutí ze dne 8. 12. 2004,
č. j. SŘUP 155/2004/No-5, jakožto stěžejního podkladového rozhodnutí.
[15] V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že textová část územního
rozhodnutí na str. 4 popisuje přeložku přípojky VN tak, že „[s]távající venkovní vedení pro firmu
Malbel v km 5,150 bude přeloženo, délka úprav 200 m, přeložka bude provedena ve stejné trase s použitím
2 nových stožárů, dle ČSN 33 3300“. Na str. 5 je konstatováno, že stavba bude umístěna
na pozemcích dle výkresu v měřítku 1:2000, který tvoří nedílnou součást rozhodnutí.
Na str. 13 je pak uvedeno, že návrh byl doplněn o „doplněk průvodní zprávy a situace změny křížení
vrchního vedení VN elektro s přeložkou silnice II/464 – změna trasy X“. Grafická část obsahuje 3 mapy:
Koordinační situace v mapě KN z listopadu 2003 v měřítku 1:2000 (dále jen „koordinační
mapa“), Přehledná situace z listopadu 2003 v měřítku 1:10000 (dále jen „situační mapa“) a
Průvodní zpráva – doplněk 2 z července 2004 bez měřítka (dále jen „doplněk“).
[16] Při hodnocení obsahu územního rozhodnutí Nejvyšší správní soud odkázal na ustanovení
§3 odst. 3 písm. a) vyhlášky Mi nisterstva pro místní rozvoj č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí
některá ustanovení stavebního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2006, dle něhož musel být
k návrhu na vydání územního rozhodnutí přiložen situační výkres současného stavu území na podkladu
katastrální mapy, včetně parcelních čísel, se zakreslením předmětu územního rozhodnutí a jeho polohy
s vyznačením vazeb (účinků) na okolí; týká-li se návrh území zvlášť rozsáhlého s velkým počtem účastníků
územního řízení nebo umístění liniové stavby, též mapový podklad v měřítku 1:10000 až 1:50000 s vyznačením
širších vztahů (účinků) k okolí; situační výkres a mapový podklad se přikládá ve dvojím vyhotovení.
V kontextu citovaného ustanovení zhodnotil grafickou část územního rozhodnutí
tak, že mapovému podkladu odpovídá situační mapa, která sice zobrazuje širší vztahy v území,
ale není na ní zobrazeno elektrické vedení, o něhož v této věci jde, a proto není pro toto řízení
relevantní. Koordinační mapa obsahově odpovídá požadavku na výkres současného území
na podkladě katastrální mapy. Znázorňuje trasu elektrického vedení, která není vedena
přes dotčený pozemek. Poslední mapou je doplněk, kte rý neobsahuje měřítko a není zakreslen
na podkladě katastrální mapy. Doplněk již znázorňuje trasu e lektrického vedení vedoucí
přes dotčený pozemek (ač zde nejsou jeho hranice zakresleny), přičemž dřívější vedení,
znázorněné v koordinační mapě, je zde označeno jako demontované. Součástí doplňku
je i textový popis bodu X, ze kterého plyne, že dojde k přeložení vedení, aby nekřížilo novou
komunikaci.
[17] V citovaném rozsudku dále zdejší soud poukázal na již dříve vyslovený právní názor
k problematice jednoznačnosti územního rozhodnutí, vyjádřený v rozsudku ze dne 18. 4. 2016,
č. j. 6 As 43/2016 – 27, dle kterého „[n]edává-li text územního rozhodnutí jednoznačnou odpověď ohledně
některého aspektu umístění stavby (např. ohledně přesného umístění připojení stavby na místní komunikaci),
je třeba vyjít z ověřené grafické přílohy rozhodnutí (§92 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006),
a to i v případě, že na ni územní rozhodnutí ve svém textu výslovně neodkazuje.“ Při posuzování vypovídací
hodnoty textové a grafické části územního rozhodnutí vyšel i z judikatury, která pojednává
o významu ověřené projektové dokumentace pro stavební řízení a o jejím vztahu k textu
stavebního povolení. I zní vyplývá, že rozhodnutí a jeho přílohu je nutno vykládat ve vzájemné
souvislosti. Jestliže text rozhodnutí výslovně modifikuje vyjádření záměru v grafické příloze, musí
dostat přednost text rozhodnutí.
[18] Na tomto podkladě Nejvyšší správní soud posoudil rozhodnou část územního rozhodnutí
a souhlasil s krajským soudem, že není dostatečně určitým a srozumitelným podkladem
pro omezení vlastnického práva žalobce zřízením věcného břemene zatěžujícího dotčený
pozemek. Důvody pro tento závěr se pouze částečně lišily od toho, jak na obsah podkladového
rozhodnutí nahlížel krajský soud, a v tomto smyslu byl jeho právní názor korigován.
[19] Nejvyšší správní soud nejprve zdůraznil, že textová část rozhodnutí hovoří o „přeložení
elektrického vedení ve stávající trase“. Krajský soud vnímal takovou formulaci jako nejednoznačnou
(v důsledku chyby nebo zřejmé nesprávnosti), neboť zřejmě vycházel z obecného významu
slov „přeložka“ či „přeložit“, která jsou obvykle chápána jako změna umístění, což koliduje
s vyjádřením o provedení „ve stávající trase“. Pojem „přeložka“ je však jednoznačně definován
v §47 odst. 1 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy
v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších
předpisů, jako „dílčí změna trasy vedení nebo přemístění některých prvků tohoto zařízení “. Přeložka zařízení
se tedy může uskutečnit i ve stávající trase, takže nelze mít za to, že by textová část územního
rozhodnutí byla vnitřně rozporná; naopak jednoznačně popisuje umístění elektrického vedení
v původní trase, vedoucí mimo pozemek žalobce. Územní rozhodnutí je však nutné vykládat
i s přihlédnutím ke grafické části, která je jeho součástí. V posuzovaném případě je grafická část
rozporná. Koordinační mapa znázorňuje jinou trasu přeložky přípojky VN, než je tomu u mapy
doplňku. Textová část územního rozhodnutí neodkazuje pouze na koordinační mapu,
jak nesprávně uvedl krajský soud, ale i na doplněk (viz str. 13), nicméně z textu rozhodnutí není
zřejmé, jaký je mezi těmito mapami vztah. Měl- li doplněk koordinační mapu nahradit či doplnit,
měla se tato skutečnost jednoznačně promítnout do textové části. Neuvedení měřítka u doplňku
a skutečnost, že v něm nejsou zobrazeny pozemky dle katastrální ma py, spíše nenasvědčuje tomu,
že by měl nahradit koordinační mapu. Doplněk byl vytvořen v prosinci 2004 a územní
rozhodnutí bylo vydáno v prosinci téhož roku, tudíž se text z doplňku mohl do rozhodnutí
promítnout. Nejvyšší správní soud proto shrnul, že podkladové rozhodnutí tvoří jasná textová
část (korespondující s jednou mapou) a dvě navzájem rozporné mapy. Skutečnost, že každá
z nich zobrazuje jiné umístění přeložky, z nichž jen jedno zasahuje pozemek žalobce, samo
o sobě postačuje pro závěr, že z rozhodnutí nelze dovodit, že se povoluje umístění elektrického
vedení na pozemku žalobce. Ani jednoznačné grafické vyjádření zobrazující změnu trasy
tak, že vedení bude protínat pozemek žalobce, by ovšem bez toho, že by byl korigován
jednoznačný text rozhodnutí o tom, že trasa se nemění, nemohlo dle Nejvyššího správního soudu
bez dalšího převážit citované slovní vyjádření a vést k jednoznačnému závěru, že stavba má bý t
umístěna na pozemku žalobce. Konstatoval proto, že předmětné územní rozhodnutí nemůže
sloužit jako podklad, na jehož základě by mělo dojít k tak zásadnímu omezení práv žalobce,
jakým je vyvlastnění.
[20] Dle závěru Nejvyššího správního soudu neobstála ani námitka stěžovatele odkazující
na ochranu dobré víry osoby zúčastněné na řízení a presumpci správnosti správních aktů.
S odkazem na judikaturu (rozsudky zdejšího soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 As 79/2008 – 128,
publ. pod č. 1815/2009 Sb. NSS, nebo ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 26/2011 – 175, nález
Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 150/01) u znal, že právní řád je skutečně
založen na zásadě presumpce správnosti správních aktů vydaných orgány veřejné správy,
dle níž se má za to, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy jej příslušný
orgán zákonem předvídanou formou prohlásí za nezákonný a zruší jej. V expropriačním řízení
ani následně v řízení před krajským soudem nicméně územní rozhodnutí nebylo nikterak dotčeno
(zrušeno); v obecné rovině nebyla zpochybňována ani jeho správnost, zákonnost, ani právní moc.
Závěr o neurčitosti jeho části, týkající se přeložky přípojky VN, byl vysloven toliko ve vztahu
k dotčenému pozemku žalobce, a tak pouze v tomto rozsahu bylo vyloučeno, aby rozhodnutí
bylo považováno za způsobilý podklad pro vyvlastnění. Současně zdejší soud upozornil,
že ochrany dobré víry osoby zúčastněné na řízení se stěžovatel dovolávat nemůže, protože taková
námitka přísluší pouze osobě zúčastněné na řízení, která jí neuplatnila.
[21] S ohledem na to, jaký důvod byl identifikován jako rozhodný pro konstatování
nedostatečnosti územního rozhodnutí jako podkladu pro vyvlastnění (neplyne z něj, že má být
stavba umístěna na pozemku žalobce), Nejvyšší správní soud konstatoval, že nemůže být
opodstatněná námitka stěžovatele, že se měl žalobce bránit již proti samotnému územnímu
rozhodnutí. Není-li z územního rozhodnutí zřejmé umístění stavby na dotčeném pozemku,
stěží lze jeho vlastníkovi vytýkat, že se nedomáhal jeho zrušení.
[22] Výše uvedené závěry, vyslovené v rozsudku zdejšího soudu ze dne 26. 7. 2017,
č. j. 2 As 341/2016 – 41, týkající se skutkově i právně totožné otázky, tedy srozumitelnosti
a určitosti územního rozhodnutí ze dne 8. 12. 2004, č. j. SŘUP 155/2004/No-5
(zde coby zákonné podmínky pro následnou realizaci přeložky přípojky VN na pozemku
žalobce), mezi týmiž účastníky řízení a osobou na řízení zúčastněnou, lze plně aplikovat i na nyní
posuzovaný případ, neboť podávají odpověď na prakticky všechny kasační námitky uplat něné
v nyní projednávané věci a třetí senát Nejvyššího správního soudu se s nimi zcela ztotožňuje.
[23] Zbývá pouze vypořádat tvrzení stěžovatele, dle kterého byli právní předchůdci žalobce
i žalobce sám nepochybně srozuměni s tím, že přeložka přípojky VN bude vedena přes pozemky,
které jsou nyní ve vlastnictví žalobce. Této argumentaci nelze přisvědčit, neboť nastolená premisa
je pro posouzení zákonnosti rozhodnutí vydaného v řízení o odstranění shora uvedené stavby
irelevantní. Přistoupí-li zdejší soud na předpoklad, že další existence posuzované stavby
má být hodnocena ve světle recentního znění stavebního zákona, tedy že k její legalizaci postačuje
již jen samotný fakt, že je předvídána (pravomocným) rozho dnutím o umístění stavby,
nelze deficity takového rozhodnutí (ve smyslu jednoznačného vymezení předmětu řízení)
jakkoli zhojit. Neposkytuje-li územní rozhodnutí jednoznačnou oporu pro existenci realizované
stavby, nemůže být taková esenciální vada překlenuta subjektivním vztahem vlastníka dotčeného
pozemku k této stavbě.
[24] Lze proto zcela aprobovat názor krajského soudu, že územní rozhodnutí ze dne
8. 12. 2004, č. j. SŘUP 155/2004/No-5, nemůže být dostatečným podkladem pro rozhodnutí
stavebního úřadu o neodstranění stavby přeložky přípojky VN, neboť z něho neplyne, že stavba
přeložky přípojky VN jím byla umístěna na pozemku žalobce.
[25] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
[26] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl zdejší soud podle §60 odst. 1 a 5 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
nenáleží (§60 odst. 1 s. ř. s.). Náhrada nákladů náleží pouze úspěšném u žalobci. V jeho případě
je náhrada nákladů řízení představována odměnou jeho právního zástupce za dva úkony právní
služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis vyjádření ke kasační stížnosti) v částce 6.200 Kč
[§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a náhradou jeho hotových výdajů v částce 6 00 Kč
(§13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6.800 Kč. Zástupce žalobce doložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty. Podle §57 odst. 2 s. ř. s. proto byla odměna advokáta navýšena o částku
odpovídající této dani. Odměna za zastoupení, včetně daně z přidané hodnoty, tak činí 8.228 Kč.
Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám jeho zástupce. Co se týče osoby zúčastněné na řízení, ta má právo na náhradu
jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil
(viz §60 odst. 5 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že tato uvedená zákonná podmínka splněna nebyla,
konstatoval zdejší soud (za použití §120 s. ř. s.), že zúčastněné osobě právo na náhradu nákladů
nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu