ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.295.2016:29
sp. zn. 3 As 295/2016 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobce: Ing. M. R.,
zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem Na Sadech 2033/21, České
Budějovice, proti žalovanému: první náměstek policejního prezidenta, se sídlem Strojnická
935/27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 29. 9. 2016, č. j. 6 Ad 6/2013 – 32,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016, č. j. 6 Ad 6/2013 – 32, se ruší
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 19. 11. 2012, č. 90/2012, vyhověl ředitele Letecké služby
PCŘ žádosti žalobce z téhož dne o propuštění ze služebního poměru, podané podle
§42 odst. 1 písm. m), ve spojení s §42 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební
zákon“). V souladu s žádostí žalobce bylo určeno, že služební poměr skončí dnem 31. 12. 2012.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž vzal svou žádost o propuštění
ze služebního poměru zpět a navrhl, aby bylo řízení podle §179 služebního zákona zastaveno.
Rozhodnutím žalovaného [pozn. dle organizační struktury policejního prezidia ke dni
rozhodování Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) byl nadřízeným služebním
funkcionářem žalobce první náměstek policejního prezidenta, s nímž proto městský soud jednal
jako se žalovaným, ačkoliv napadené rozhodnutí bylo vydáno služebním funkcionářem
příslušným podle předchozí organizační struktury – náměstkem policejního prezidenta pro vnější
službu] ze dne 25. 2. 2013, č. j. PPR-29010-5/ČJ-2012-990131 (dále jen „napadené rozhodnutí“),
bylo odvolání zamítnuto a rozhodnutí I. stupně potvrzeno. Žalobce proti napadenému
rozhodnutí podal žalobu k městskému soudu, který ji rozsudkem ze dne 29. 9. 2016,
č. j. 6 Ad 6/2013 – 32 (dále jen „napadený rozsudek“), vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[2] Městský soud se úvodem napadeného rozsudku zabýval argumentací, podle níž měla
být na shora popsanou procesní situaci uplatněna úprava obsažená v zákoně č. 500/2004 Sb.,
správní řád (dále jen „správní řád“), in concreto jeho ustanovení §66 odst. 1 písm. a),
§88 odst. 2 a §90 odst. 4, což by dle názoru žalobce vedlo ke zrušení správního rozhodnutí
I. stupně a zastavení řízení. Městský soud z hlediska uplatnitelnost správního řádu pro řízení
ve věcech služebního poměru odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 9. 2011,
č. j. 3 Ads 79/2011 – 62, v jehož kontextu uzavřel, že subsidiární použití správního řádu
je i v tomto případě přípustné, přičemž rozhodujícím kritériem je absence „náležité úpravy“
ve speciálním procesním předpise (tedy služebním zákoně). Současně však městský soud dospěl
k závěru, že služební zákon obsahuje komplexní úpravu institutu rozhodného pro nyní
projednávanou věc, tedy zpětvzetí žádosti. Subsidiární aplikace správního řádu proto není
namístě.
[3] Za rozhodující ustanovení služebního zákona městský soud označil jeho §178 odst. 1,
dále §179 větu první, §182 odst. 1, §190 odst. 1 a 8. Úpravu obsaženou ve vyjmenovaných
ustanoveních městský soud následně komparoval s obsahem správního řádu. Dovodil,
že oba předpisy vymezují jako jeden z důvodů zahájení správního řízení žádost účastníka
(§178 odst. 1 služebního zákona a §44 správního řádu). Městský soud dále doplnil, že existence
žádosti současně představuje podmínku řízení. Není-li žádost, která přestane v důsledku projevu
vůle účastníka existovat, odpadá důvod vedení řízení, což je praktickým důsledkem dispoziční
zásady. Ta se pak dále projevuje tím, že v případě zpětvzetí žádosti dochází k zastavení řízení.
Takto na žádost účastníka řízení podle názoru městského soudu nahlíží jak správní řád
tak služební zákon, a proto oba předpisy spojují se zpětvzetí žádosti jako důsledek zastavení
řízení [§66 odst. 1 písm. a) správního řádu a §179 věta první služebního zákona].
[4] Městský soud dále zdůraznil, že §190 odst. 1 služebního zákona nijak neomezuje právo
podat odvolání a lze tak napadnou i rozhodnutí, kterým je žadateli zcela vyhověno, což odpovídá
úpravě obsažené v ustanovení §81 odst. 1 správního řádu (odvolání lze podat, nestanoví-li zákon
jinak). Jak zdůraznil městský soud, jedná se o projev dvojinstančnosti správního řízení.
Její protiváhou je zásada jednotnosti řízení, která se projevuje mj. tím, že odvolací správní orgán
je zásadně oprávněn, vedle jiných možností rozhodnutí, změnit správní rozhodnutí I. stupně.
Městský soud v kontextu služebního zákona podotkl, že zde je situace vychýlena významně
na stranu zásady jednotnosti řízení, neboť §190 odst. 8 in fine citovaného zákona vylučuje
možnost zrušení odvoláním napadeného rozhodnutí a jejího vrácení k dalšímu projednání
(viz také rozsudek zdejšího soudu ze dne 4. 3. 2010, č. j. 3 Ads 112/2009 – 53).
[5] Z uvedeného městský soud vyvodil zásadní důsledky pro pojetí odvolání podle
služebního zákona. Upozornil, že Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 11. 2013,
č.j. 6 Ads 33/2013 – 31, poznamenal, že naznačenou úpravou služebního zákona zákonodárce
prakticky eliminoval dvojinstančnost řízení ve věcech služebního poměru a připustil situaci,
že účastník řízení může změnou rozhodnutí služebního funkcionáře v odvolacím řízení, která
by byla v jeho neprospěch, přijít o možnost brojit proti takové změně rozhodnutí
prostřednictvím řádného opravného prostředku. Městský soud z naznačeného dovodil,
že odvolací řízení podle služebního zákona představuje, mnohem více než v případě správního
řízení podle správního řádu, jeden celek s řízením I. stupně. Pouze při takovémto vnímání
jednoty celého řízení dává podle městského soudu smysl výčet možných způsobů rozhodnutí
obsažený v §190 odst. 8 větě druhé služebního zákona.
[6] Ve světle posílené zásady jednotnosti pak městský soud možnost zrušení rozhodnutí
v rámci odvolacího řízení podle služebního zákona označil za jakousi „zbytkovou kategorii “, která
je omezena pouze na takové situace, v nichž není dán některý ze základních předpokladů
(podmínek) řízení. Jak uvedl zdejší soud v rozsudku č. j. 6 Ads 33/2013 – 31, „zrušení napadeného
rozhodnutí je možné jen v kombinaci se současným zastavením řízení odvolacím orgánem, tzn. pokud napadené
prvostupňové rozhodnutí trpí takovými vadami, které mají ve smyslu §179 neodstranitelný charakter“. Podle
městského soudu tím Nejvyšší správní soud zdůraznil, že služební zákon připouští zrušení
rozhodnutí I. stupně jen v případě, kdy jsou dány důvody pro zastavení řízení. Důvody
pro zastavení jsou pak upraveny jen a pouze v §179 služebního zákona, kdy prvním z nich
je zpětvzetí žádosti.
[7] Městský soud proto dospěl k závěru, že za situace, kdy služební zákon vnímá existenci
žádosti jako podmínku řízení, přičemž současně platí, že odvolání je koncipováno jako řádný
opravný prostředek přípustný proti jakémukoliv rozhodnutí (projev dvojinstančnosti), avšak
zároveň je zcela zásadním způsobem posílena zásada jednotnosti řízení, neboť služební zákon
preferuje změnu napadeného rozhodnutí, kdy zrušení napadeného rozhodnutí váže pouze
na existenci důvodů pro zastavení řízení, pak je podle názoru městského soudu nutné dospět
k závěru, že účastníku řízení ve věcech služebního poměru vedeného na základě žádosti, nebrání
nic v tom, aby v rámci odvolání, v souladu se zásadou dispoziční, vzal žádost zpět. V takovém
případě nastane důvod pro zastavení řízení podle §179 služebního zákona, který je zároveň
důvodem pro postup podle §190 odst. 8 věty druhé téhož zákona, tj. pro zrušení rozhodnutí
a zastavení řízení. Jde tak ve své podstatě o úpravu obdobnou ustanovení §90 odst. 4 správního
řádu. Městský soud proto odmítl náhled žalovaného, že zpětvzetí žádosti je relevantní pouze
v rámci řízení v I. stupni a napadené rozhodnutí zrušil, přičemž věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení.
[8] Proti napadenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“). V ní se úvodem ztotožnil s názorem městského soudu, že právo podat odvolání není
služebním zákonem nijak omezeno, co do možnosti napadnout i rozhodnutí, kterým je žadateli
vyhověno. Odmítl však názor, že žadatel může vzít svou žádost zpět i v rámci řízení o odvolání.
Namítl, že řízení o žádosti o propuštění ze služebního poměru je specifické, kdy služební
funkcionář nemůže rozhodnout jinak, než žádosti vyhovět. Uvážení je možné pouze ve vztahu
k době, v níž služební poměr skončí. Za situace, kdy odvolání nemá odkladný účinek, domáhá
se žalobce zpětvzetím fakticky obnovení služebního poměru. Služební funkcionář však
již po rozhodnutí o propuštění činí kroky k obsazení služebního místa, přičemž končícího
příslušníka nelze ani zatěžovat tak jako běžného příslušníka, tedy kupříkladu jej pověřovat úkoly
dlouhodobého charakteru. Problémy v tomto kontextu by mohlo působit též řetězení žádostí
(příslušníci by mohli opakovaně podávat žádosti o propuštění a následně je brát zpět).
[9] Stěžovatel poukázal i na možnost, která však nyní nenastala, kdy by služební poměr
příslušníka během odvolacího řízení skončil, a ten teprve poté vzal svou žádost zpět. Podle
§124 odst. 9 služebního zákona by v takovém případě příslušníkovi po zrušení rozhodnutí
o skončení služebního poměru příslušel nárok na služební příjem za dobu, po kterou nevykonával
službu, ve výši odpovídající průměrnému služebnímu příjmu. Stěžovatel dále podotkl,
že případné opakované žádosti o propuštění, s následným zpětvzetím žádosti, by ztěžovalo
situaci nejen služebním funkcionářům, ale dopadalo by i na příslušníky, kteří by byli v dobré víře
ustanoveni na volné služební místo, které by však po zpětvzetí žádosti s účinky ex tunc uvolněné
nebylo.
[10] I když stěžovatel poznamenal, že si je vědom rozdílu mezi služebním a pracovním
poměrem, přesto poukázal na §50 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, podle kterého
může být výpověď odvolána pouze se souhlasem druhé smluvní strany. Odkázal rovněž na
komentář ke služebnímu zákonu, podle kterého disponuje příslušník žádostí o propuštění až do
rozhodnutí o této žádosti. Pokud vezme svou žádost za takové situace zpět, služební funkcionář
řízení zastaví. Po doručení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru však již žádost zpět
vzít nelze. Lze pouze uplatnit opravné prostředky s tím, že výsledek řízení je nejistý, neboť
rozhodnutí bylo vydáno na základě vůle příslušníka (Tomek, P.: Zákon o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů s komentářem k 1. 7. 2012, Olomouc: ANAG, 2012, s. 164). Podle
stěžovatele je nedůvodné rozlišovat postavení zaměstnance v případě odvolání podané (učiněné)
výpovědi a žadatele o propuštění ze služebního poměru po vydání rozhodnutí I. stupně.
[11] Přiznání práva vzít svou žádost zpět i v rámci odvolacího řízení by konečně podle
stěžovatele vedlo i k zásahu do kontinuity plnění služebních úkolů, kterou zákonodárce
předpokládá, což projevil mj. tím, že oproti správnímu řádu nemá odvolání podle služebního
zákona u většiny rozhodnutí odkladný účinek. Stěžovatel závěrem poukázal na skutečnost,
že podle §190 odst. 7 služebního zákona je předmětem odvolacího řízení zákonnost a věcná
správnost odvoláním napadeného rozhodnutí a zákonnost řízení, které předcházelo vydání
tohoto rozhodnutí. Nelze tak zohledňovat nové skutečnosti, které vyplynou až v odvolacím
řízení. Stěžovatel proto navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu
řízení.
[12] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry napadeného rozsudku,
přičemž zdůraznil, že názor stěžovatele o nemožnosti vzít žádost o propuštění ze služebního
poměru zpět, nemá oporu v platném právu. Navrhl kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, podmínka zastoupení ve smyslu
§105 odst. 2 s. ř. s. je naplněna a splněny jsou i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
[14] Následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[15] Městský soud v napadeném rozsudku přiléhavě odkázal na rozsudek zdejšího soudu
č. j. 3 Ads 79/2011 – 62, potud, že i v řízení ve věcech služebního poměru je přípustné
subsidiární uplatnění správního řádu. Jak však správně doplnil, kritériem takové aplikace
správního řádu je absence rozhodné úpravy ve zvláštním předpise, tj. v tomto případě
ve služebním zákoně. Současně je třeba dát městskému soudu obecně za pravdu i v tom,
že v tomto případě není aplikace správního řádu namístě, nebo služební zákon obsahuje vlastní
specifickou úpravu. Z hlediska její podoby a důsledků aplikace na projednávaný případ se však
závěry městského a zdejšího soudu rozcházejí pro důvody dále uvedené.
[16] Pro správné posouzení případu a aplikaci odpovídající úpravy je třeba se nejprve blíže
zaměřit na ustanovení rozebíraná napadeným rozsudkem a jejich systematické zařazení
ve služebním zákoně. Za klíčové ustanovení je třeba považovat §179 citovaného zákona, který
ve svém úvodu spojuje se zpětvzetím žádosti příslušníka zastavení řízení. Předmětné ustanovení
spadá do hlavy II (Průběh řízení) části dvanácté (Řízení ve věcech služebního poměru). Spolu
s hlavou I (obecná ustanovení) této části, je tak zřejmé, že hlava II představuje obecnou úpravu
správního řízení ve věcech služebního poměru, která tak plně dopadá i na řízení o propuštění
příslušníka podle §42 odst. 1 písm. m) služebního zákona. Oproti tomu řízení odvolací, v jehož
rámci žalobce realizoval zpětvzetí své žádosti, je upraveno v §190 téhož zákona, který spadá
do hlavy V (přezkoumávání rozhodnutí). Jde tedy ve vztahu k hlavě II rozebírané části
služebního zákona o úpravu autonomní.
[17] Zde je nutno předeslat, že ustanovení §190 služebního zákona problematiku zpětvzetí
žádosti neupravuje, s výjimkou možnosti zpětvzetí samotného odvolání ve smyslu
§190 odst. 3 služebního zákona. Tento úkon by samozřejmě měl za následek zastavení
odvolacího řízení, avšak bez důsledků, jichž se žalobce dovolává, totiž zrušení rozhodnutí
I. stupně. Z poměru speciality ustanovení §190 služebního zákona vůči úpravě, jíž se řídí správní
řízení v I. stupni ve věcech služebního poměru, lze pak dovodit nemožnost aplikace obecného
ustanovení §179 téhož zákona. Tím je vyloučena možnost, že by zpětvzetí žádosti v průběhu
odvolacího řízení, mj. ve věci žádosti o propuštění podle §42 odst. 1 písm. m) služebního
zákona, vedlo k zastavení správního řízení o této žádosti a zrušení rozhodnutí I. stupně ve smyslu
§190 odst. 8 věty druhé téhož zákona.
[18] Pokud tedy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku rozvíjí paralelu mezi
služebním zákonem a správním řádem, na jejímž konci dochází k závěru, že oba tyto
předpisy váží na zpětvzetí žádosti procesní důsledek v podobě zastavení řízení, s odkazem
na §179 služebního zákona a §66 odst. 1 písm. a) správního řádu, nelze s tímto srovnáním
souhlasit. Správní řád totiž aplikaci §66 odst. 1 písm. a) správního řádu („[ř]ízení o žádosti správní
orgán usnesením zastaví, jestliže žadatel vzal svou žádost zpět;“), spadajícího do hlavy VI (Průběh řízení
v prvním stupni) části druhé (Obecná ustanovení o správním řízení) správního řádu, umožňuje
aplikovat i v rámci odvolacího řízení na základě ustanovení §93 téhož zákona
(hlava VIII Odvolací řízení). Toto ustanovení výslovně uvádí, že „[j]estliže v této hlavě není stanoveno
jinak, pro řízení o odvolání se obdobně použijí ustanovení hlav I až IV, VI a VII této části “. Jinými slovy,
zvláštní úprava odvolacího řízení ve správním řádu výslovně umožňuje aplikaci §66 odst. 1 písm.
a) i v rámci řízení o odvolání. Jak však bylo uvedeno shora, služební zákon tuto možnost
neupravuje. Obecné ustanovení §179 služebního zákona tak nelze na odvolací řízení podle
tohoto zákona použít.
[19] Vedle naznačeného vztahu obecné a zvláštní úpravy je dále nutné uvážit i specifickou
povahu řízení, respektive samotné žádosti o propuštění podle §42 odst. 1 písm. m) služebního
zákona, o níž hovoří i sám stěžovatel. Jak totiž vyplývá z textu služebního zákona, podání žádosti
o propuštění má vedle samotného zahájení řízení i další specifické důsledky, které nelze přehlížet,
a kterými se liší od obecné žádosti/návrhu, jímž je zahájeno řízení podle správního řádu.
Ustanovení §42 odst. 5 písm. c) služebního zákona totiž pro ukončení služebního poměru
podáním žádosti o propuštění příslušníkem bezpečnostního sboru výslovně stanoví, že skončí
„uplynutím 2 kalendářních měsíců následujících po dni doručení žádosti o propuštění, jestliže služební
funkcionář nerozhodne na základě žádosti příslušníka o době kratší “. Samotné ustanovení
§42 odst. 1 písm. m) téhož zákona přitom explicitně uvádí, že v případě podání žádosti příslušník
propuštěn být musí. Jinými slovy, není zde žádný prostor pro úvahu služebního funkcionáře,
jak upozorňuje i stěžovatel, o tom, zda žádosti o propuštění vyhoví, či nikoli. I ve vztahu
k diskrečnímu prostoru, který z výše uvedené citace vyplývá, tedy k možnosti rozhodnout o tom,
že služební poměr skončí dříve než uplynutím dvouměsíční lhůty, je třeba poznamenat,
že tato možnost je striktně vázána na návrh příslušníka.
[20] Již podáním samotné žádosti o propuštění tedy počíná běh lhůty podle
§42 odst. 5 písm. c) služebního zákona, jejímž uplynutím dochází k ukončení služebního
poměru. Jestliže však mají tyto účinky uplynutím zmíněné lhůty nastoupit, musí k samotnému
jejímu uplynutí přistoupit druhá rozhodná skutečnost, vyplývající z návětí §42 odst. 5 téhož
zákona („při propuštění příslušníka podle odstavce 1“), tj. musí dojít k vydání rozhodnutí o propuštění.
V případě absence rozhodnutí tedy nemůže, i při uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty, dojít
ke skončení služebního poměru. Pro tyto důvody je třeba rozhodnutí služebního funkcionáře
hodnotit jako rozhodnutí konstitutivní povahy. Význam vydání rozhodnutí o propuštění
dále posiluje okolnost, na níž opět poukazuje stěžovatel, totiž, že služební zákon zásadně
s podáním odvolání nespojuje odkladný účinek (§190 odst. 4 služebního zákona).
Podání odvolání tak nesistuje účinky rozhodnutí I. stupně, jímž bylo žádosti o propuštění
vyhověno. Jestliže tak v průběhu odvolacího řízení uplyne dvouměsíční lhůta podle
§42 odst. 5 písm. c) služebního zákona, dochází ke skončení služebního poměru příslušníka.
[21] V souhrnu uvedených atributů žádosti o propuštění lze shrnout, že jejím podáním
příslušník, z hlediska faktických důsledků, rozhoduje o skončení služebního poměru, když
rozhodující služební funkcionář nemá jinou možnost než žádosti vyhovět. Rozhodnutí
o propuštění tak musí být k žádosti příslušníka vydáno. Konečně příslušník má současně možnost
významně ovlivnit případnou délku lhůty, když jen a pouze k jeho žádosti může služební
funkcionář rozhodnout o skončení služebního poměru ve lhůtě kratší, než dvouměsíční.
[22] Při zohlednění specifické povahy žádosti o propuštění ze služebního poměru [založení
běhu lhůty podle §42 odst. 5 písm. c) služebního zákona, spolu s důsledky jejího uplynutí],
absence správního uvážení služebního funkcionáře z hlediska způsobu jejího vyřízení, a vyloučení
odkladného účinku odvolání, je zřejmé, že na nemožnost uplatnění obecného ustanovení
§179 služebního zákona v odvolacím řízení nelze nahlížet jako potencionální nedostatek
služebního zákona, či snad dokonce jako mezeru v právu. Jedná se naopak o důsledek specifické
povahy správního řízení podle služebního zákona, konkrétněji řízení o žádosti o propuštění
ze služebního poměru. Možnost zpětvzetí žádosti o propuštění v rámci odvolacího řízení
je tak vyloučena již z hlediska její povahy, jí vyvolaných důsledků, čemuž pak koresponduje
skutečnost, že daný postup není upraven ve služebním zákoně. Možnost uplatnění správního
řádu je pak zapovězena, jak správně dovodil městský soud, v důsledku existence svébytné úpravy
obsažené ve služebním zákoně.
[23] Jak bylo však již uvedeno výše, naznačené důsledky podání žádosti o propuštění,
tj. skončení služebního poměru uplynutím zákonné lhůty, vyžadují existenci rozhodnutí
služebního funkcionáře. Jestliže tedy příslušník, který podal žádost o propuštění, tuto žádost
vezme zpět v průběhu správního řízení v I. stupni, vyvolá tím zastavení správního řízení
ve smyslu obecného ustanovení §179 služebního zákona, aniž by zmíněné účinky žádosti mohly
nastat. Jinými slovy, zpětvzetí žádosti s důsledky podle §179 služebního zákona, do doby
rozhodnutí služebního funkcionáře, není v rozporu s naznačenou specifickou povahou žádosti
podle §42 odst. 1 písm. m) citovaného zákona. Jestliže však již je o žádosti o propuštění
v I. stupni rozhodnuto, nelze právně účinně vzít tuto žádost zpět. V rámci odvolání
je tak příslušník omezen zásadně jen na možnost namítat, že jím podaná „žádost o popuštění “
ve skutečnosti žádostí podle §42 odst. 1 písm. m) služebního zákona nebyla. Takové
podání by totiž pak přirozeně nemohlo vyvolat hmotněprávní účinky rozebírané shora,
a to ani při (chybném) vydání rozhodnutí I. stupně.
[24] Nad rámec uvedeného zdůvodnění se tento soud vyjadřuje ke stěžovatelovým úvahám
o porovnání této věci a výpovědi z pracovního poměru a odkazem na §50 odst. 5 zákoníku
práce. Podle tohoto ustanovení lze vzít výpověď zpět pouze se souhlasem zaměstnavatele. Tento
koncept má svůj odraz mj. ve skutečnosti, že v případě pracovního poměru, na rozdíl od poměru
služebního, neprobíhá ohledně výpovědi žádné správní řízení. Výpověď představuje samostatný
jednostranný právní úkon zaměstnance. Nevýhodou této úpravy je, že jednou podanou výpověď,
po jejím doručení zaměstnavateli, nelze již jednostranně vzít zpět. Podmínkou účinného zpětvzetí
výpovědi je právě souhlas zaměstnavatele ve smyslu §50 odst. 5 zákoníku práce. Oproti tomu
služební zákon umožňuje příslušníkovi, jenž podal žádost o propuštění, vzít svou žádost
(jednostranně) zpět až do okamžiku rozhodnutí služebního funkcionáře. Tato výhoda podle
služebního zákona je však vyvážena skutečností, že okamžikem rozhodnutí služebního
funkcionáře příslušník ze shora uvedených důvodu nejenže tuto možnost pozbývá, ale zpětvzetí
žádosti není z výše rozebraných důvodů (účinků žádosti) možné ani se souhlasem služebního
funkcionáře.
[25] Lze dodat, že jedním z důvodů této odlišnosti je nepochybně praktická nutnost zajištění
kontinuity výkonu úkolů svěřených bezpečnostním sborům, jak v kasační stížnosti zmiňuje
stěžovatel. S rozhodnutím o propuštění příslušníka by mělo být spojeno úsilí o rychlé obsazení
uvolněné pozice, právě v důsledku povinnosti zajistit plynulý výkon funkcí bezpečnostního
sboru. Srovnávané úpravy služebního zákona a zákoníku práce, tak mají své výhody vyvažované
naopak nevýhodami, které jsou důsledkem odlišnosti pracovního a služebního poměru.
[26] Z uvedeného vyplývá, že závěr městského soudu o důsledcích zpětvzetí žádosti
o propuštění současně s odvoláním, případně až během samotného odvolacího řízení, nemá
oporu ve služebním zákoně. Vzhledem k uvedeným okolnostem je Nejvyšší správní soud názoru,
že žalobce nemohl jím podanou žádost o propuštění vzít v rámci svého odvolání účinně zpět.
Zpětvzetí žádosti o propuštění žalobce ze služebního poměru tak bylo právně neúčinné
a nemohlo vést k ze zrušení rozhodnutí I. stupně a zastavení řízení podle §190 odst. 8 věty druhé
služebního zákona, ve spojení s §179 téhož zákona, jak nesprávně dovodil městský soud.
[27] S ohledem na nastíněné úvahy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto napadený rozsudek v souladu s §110 odst. 1 větou první s. ř. s. zrušil
a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude městský soud vázán názorem
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[28] V novém rozhodnutí rozhodne městský soud též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53
odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 25. října 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu