ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.74.2016:47
sp. zn. 3 As 74/2016 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Mgr. J. F.,
proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. P. J., zastoupený Mgr. Hanou Janovskou, advokátkou
se sídlem, Husinecká 808/5, Praha 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2014,
č. j. 031414/2014/KUSK-DOP/Svo, sp. zn. SZ_031414/2014/KUSK, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 18. 3. 2016, č. j. 45 A 31/2014 – 65,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní řízení
Městský úřad v Benešově (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 3. 1. 2014,
sp. zn. OSSU/5301/2011/JIB, č. j. MUBN/483/2014/VÝST dodatečně povolil stavbu
„komunikace Čerčany – lokalita Bulánka“ na pozemcích p. č. 973/3, 926/3, 959/4, 936/1, 937/1,
937/2, 940/2, 942/1, 920/3, 921/9, 1563/3, 920/1, 921/12, 921/1, 921/7, 921/22, 921/23,
921/24, 921/25, 921/26, 929/1, 929/2, 929/3, 929/4, 936/2, 936/3, 936/4, 936/5, 937/4,
937/5, 937/6, 940/9, 940/10, 940/11, 940/12, 942/12, 942/15, 942/16, 942/17 a 942/18, vše
v k. ú. Čerčany (dále jen „stavba“).
Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 3. 2014, č. j. 031414/2014/KUSK-DOP/Svo,
sp. zn. SZ_031414/2014/KUSK zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu
I. stupně pro opožděnost. Uvedl, že rozhodnutí bylo žalobci doručeno na adresu, kterou oznámil
správnímu orgánu. Zásilka s rozhodnutím byla uložena dne 7. 1. 2014, a protože si ji žalobce
ve lhůtě 10 dní nevyzvedl, nastala zde fikce doručení posledním dnem této lhůty tj. dne
17. 1. 2014. Lhůta pro odvolání následně skončila dne 3. 2. 2014 (pondělí). Žalobce uplatnil
opravný prostředek emailem dne 5. 2. 2014 a současně též prostřednictvím držitele poštovní
licence. V obou případech však již bylo odvolání podáno opožděně.
Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Praze (dále též „krajský soud“)
rozsudkem ze dne 18. 3. 2016, č. j. 45 A 31/2014 – 65.
Krajský soud se neztotožnil s námitkou, že správní orgán I. stupně nepostupoval
při doručování rozhodnutí v souladu s právními předpisy a že z tohoto důvodu mělo být toto
doručení neúčinné. Konstatoval, že žalobce měl na základě §4 zákona o elektronických úkonech
zřízenou datovou schránku podnikající fyzické osoby jakožto advokát. Datovou schránku fyzické
osoby (nepodnikatele) však nikdy zřízenou neměl. Dále vyložil, že žalobce v řízení vystupoval
jako nepodnikající fyzická osoba a nevystupoval v postavení advokáta. Správní orgán tedy
nepochybil, jestliže žalobci doručoval prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb na adresu
trvalého pobytu, kterou žalobce ve svých podáních správnímu orgánu uváděl. Krajský soud také
podotkl, že v průběhu správního řízení se sám žalobce o datové schránce nikdy nezmínil
a požadoval doručování prostřednictvím provozovatele poštovní licence na adresu
pro doručování. Jelikož bylo žalobci rozhodnutí správního orgánu prvního stupně doručeno
dne 17. 1. 2014, uplynula lhůta pro podání odvolání dne 3. 2. 2014 (pondělí). Odvolání žalobce
podané dne 5. 2. 2014 bylo tudíž opožděné.
II. Kasační stížnost
Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž
uplatnil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
též „s. ř. s.“).
Konkrétně namítl, že mu správní orgán měl doručovat písemnosti do zřízené datové
schránky podnikající fyzické osoby. Poukázal na to, že tato otázka je komplikovaná, podotkl,
že i krajský soud kasační stížností napadený rozsudek doručil do datové schránky podnikající
fyzické osoby a rovněž tak i Nejvyšší správní soud mu do této datové schránky doručil usnesení
ze dne 11. 4. 2016, č. j. 3 As 74/2016 – 14, jímž jej vyzval k zaplacení soudního poplatku
a k odstranění vad kasační stížnosti.
Podle názoru stěžovatele ze spisové dokumentace nevyplývá, že v řízení nevystupoval
jako advokát. Během správního řízení totiž poskytl četné rady ostatním účastníkům, kteří
se stavbou taktéž nesouhlasili. Krajský soud přitom nesprávně vycházel z toho, že spisová
dokumentace je úplná a nezohlednil přitom, že ze spisu mohla být část vyjmuta. Podle stěžovatele
je v tomto rozsahu rozsudek nepřezkoumatelný.
Stěžovatel poukázal na to, že za základní premisu postavení jeho osoby jako advokáta je třeba
považovat ustanovení §4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. V postavení advokáta je tedy
po celou dobu zapsání v seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou.
Stěžovatel dále shrnul dosavadní průběh doručování a poukázal na odlišnosti v jednotlivých
stupních správního či soudního řízení. Správní orgán I. stupně mu nejprve doručoval písemnosti
na adresu tehdejšího trvalého pobytu. Poté na výslovnou žádost doručoval na adresu jeho
advokátní kanceláře: Praha 1, Týn 1049/3. V souvislosti s přemístěním sídla do nové budovy
od 1. ledna 2014 poté dne 4. 12. 2013 požádal, aby mu písemnosti nebyly doručovány
na sdělenou doručovací adresu a aby Městský úřad v Benešově nadále doručoval písemnosti
dle příslušných právních předpisů. Správní orgán I. stupně nadále doručoval písemnosti na adresu
jeho trvalého pobytu. Zásilka byla vhozena do domovní schránky dne 20. 1. 2014. V této
souvislosti je stěžovatel toho názoru, že odvolací lhůta by uplynula 4. 2. 2014 a nikoliv už dne
3. 2. 2014, jak uvedl krajský soud.
Dále uvedl, že počet účastníků správního řízení byl vyšší než 30 a správní orgán I. stupně
doručoval i veřejnou vyhláškou. Stěžovatel byl účastníkem řízení ve smyslu §27 odst. 2 správního
řádu. Účastníkům, kterým mělo být doručeno stavební povolení veřejnou vyhláškou, bylo takto
doručeno dne 21. 1. 2014, lhůta k odvolání jim skončila dne 5. 2. 2014. Stěžovatel je názoru,
že pokud by správní orgán I. stupně postupoval podle příslušných ustanovení správního řádu
a doručoval mu veřejnou vyhláškou, bylo by odvolání ze dne 5. 2. 2014 včasné.
Stěžovatel citoval ustanovení §19 odst. 1 a §20 odst. 1 správního řádu a ustanovení §17
odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., o autorizované konverzi dokumentů. Z nich dovozuje,
že doručující orgán veřejné moci je povinen doručovat subjektu, který má zřízenu datovou
schránku, primárně do jeho datové schránky. Na základě uvedených ustanovení platí, že má-li
adresát písemnosti zřízenu jednu ze čtyř forem datových schránek, vztahuje se na správní orgány
povinnost doručovat písemnosti touto formou. V tom je rozdíl oproti způsobu doručování jiným
způsobem než datovou schránkou, kdy se rozlišuje např. to, zda se jedná o věc podnikání a poté
se doručuje do místa podnikání.
Ze zákona o elektronických úkonech nevyplývá, v jakých případech má být do datové
schránky doručováno. Podle stanoviska Legislativního výboru České advokátní komory má-li
fyzická osoba zřízenu datovou schránku, bude jí tam také doručováno bez ohledu na její typ.
Opačný právní názor zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 1. 2016, č. j.
8 As 109/2015 – 38.
Stěžovatel je však názoru, že pokud by zákonodárce zamýšlel rozlišit charakter písemností
pro účely doručování do datové schránky, jak to učinil v případě doručování prostřednictvím
provozovatele poštovních služeb, výslovně by to zakotvil v právních předpisech. Pokud
tak zákonodárce neučinil, je třeba vycházet z toho, že zamýšlel upravit doručování tak,
aby veškeré písemnosti určené fyzické osobě byly doručovány do datové schránky této osoby
bez ohledu na její typ. Tento výklad posiluje i účel zavedení systému datových schránek
vyplývající z důvodové zprávy zákona o elektronických úkonech. Navrhl proto, aby byl napadený
rozsudek zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozhodným pro posouzení,
zda ve správním řízení má osoba postavení účastníka řízení nebo advokáta je ustanovení §1
zákona o advokacii. Podle §12 zákona o advokacii poté platí, že při výkonu advokacie je advokát
povinen používat označení „advokát“. Podotkl, že jednou z povinností advokáta je také jednat
čestně a svědomitě, postupovat při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního
stavu, za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky. Dále uvedl,
že stěžovateli nic nebránilo, aby požádal přímo o doručování do datové schránky. Pokud byl
nečinný v téže otázce, musí se s následky své nečinnosti smířit.
Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatel neuvedl
ani v řízení před krajským soudem ani před Nejvyšším správním soudem, jaké dokumenty měly
být ze spisu vyjmuty, pouze v podání ze dne 20. 4. 2014 uvedl, že úřední osobou byl ze spisu
vyňat „blíže nespecifikovaný dokument“.
Dále uvedla, že stěžovatel od počátku řízení vystupoval jako fyzická osoba nepodnikající,
označující se ve svých podáních jménem, příjmením, datem narozením a adresou trvalého
pobytu. Nikoliv tedy dovětkem „advokát“, číslem osvědčení vydaným Českou advokátní komorou
a místem svého sídla jakožto advokáta. Účastníkem řízení se stal na základě vlastnictví podílu
na nemovitosti sousedící s dodatečně povolenou stavbou komunikace, nikoliv v souvislosti
s výkonem advokacie. Poukázala na to, že zákon o elektronických úkonech rozlišuje čtyři základní
typy datových schránek, datová schránka podnikající fyzické osoby poté podléhá speciálním
režimům advokáta, daňového poradce a insolvenčního správce. Z rozsudků Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 6. 2014, č. j. 3 Ads 100/2013 – 42 a ze dne 6. 1. 2016, č. j.
8 As 109/2015 – 38 pak vyplývá, že při doručování je nezbytné rozlišovat typ datové schránky
a povahu doručované písemnosti v závislosti na roli a postavení adresáta, jehož se písemnost
týká.
Stěžovateli, jakožto účastníkovi řízení, jemuž stavební povolení mělo založit, změnit či zrušit
právo nebo povinnost, mělo být i v případě řízení s velkým počtem účastníků doručeno
jednotlivě. Správní orgán I. stupně tak postupoval v souladu se zákonem.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami, kterými stěžovatel napadl rozsudek
krajského soudu z důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel námitky proti vedení správního spisu v žalobě uplatnil jen obecně s tím, že správní
orgán I. stupně ze spisu část vyjmul. Neuvedl však, jaký vliv by měla mít tato událost na správní
řízení. Obdobně i v kasační stížnosti svou pochybnost o úplnosti správního spisu uplatnil jen
obecně. Ani z tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti tak nevyplývá, co konkrétně ve správním
spise chybí a co z této skutečnosti stěžovatel dovozuje.
Nejvyšší správní soud proto tuto námitku a její vliv na správní řízení posoudil na základě
skutečností zřejmých ze správního spisu. Z protokolu ze dne 11. 3. 2013 zjistil, že pracovnice
správního orgánu neumožnila stěžovateli seznámit se s blíže nespecifikovanou písemností, mělo
jít o koncept rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje. Stěžovatel vytrhl ze spisu obálku,
kvůli jeho jednání zasahovala přivolaná hlídka městské policie. Ta přitom proti stěžovateli použila
i donucovacích prostředků, hmatů. Stěžovatel poté proti protokolu, v němž správní orgán
I. stupně tuto situaci zaznamenal, podal dílčí námitky, jimiž však průběh konfliktu mezi ním
a pracovnicí (popř. městskou policií) nezpochybnil. Své námitky uplatnil pouze proti formulacím
protokolu, nijak zde neuvedl, která část by měla ve spisu dle jeho názoru chybět. Ze správního
spisu dále vyplývá, že stěžovatel oslovil řadu správních orgánů (městských úřadů, krajských
úřadů) se žádostí o sdělení, zda a v jaké míře u nich dochází k vyjímání součástí spisu, a jejich
následné vyjádření přiložil k odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Správní orgán I. stupně v této souvislosti konstantně tvrdí, že stěžovateli pouze neumožnil
seznámit se s konceptem písemnosti rozhodnutí, a že ve skutečnosti tedy o řádnou součást spisu
nešlo. Stěžovatel v odvolání doručeném dne 5. 2. 2014 uvádí, že „mohlo jít o písemnost stížnost na stav
komunikace“. Ani z tohoto podání stěžovatele však nijak nevyplývá, jaký vliv by eventuální
nezařazení tohoto dokumentu do spisu mělo mít. Ostatně ke stavu komunikace správní spis
obsahuje řadu dalších dokumentů – např. fotodokumentaci pořízenou v souvislosti se zatopením
komunikace dne 23. 8. 2010, doloženou stěžovatelem již dne 18. 4. 2012, fotodokumentaci
od účastníků H. a L. K. doloženou dne 5. 6. 2012, a zejména její stav vyplývá z protokolu a
fotodokumentace, která je přílohou protokolu o místním šetření ze dne 15. 6. 2012 konaném na
místě samém v Čerčanech, lokalita Bulánka.
Za těchto okolností o úplnosti správního spisu není pochybností. Zcela správně proto toliko
obecně formulovanou námitku stěžovatele o tom, že žalovaný vyjmul součást spisu, krajský soud
již nepřezkoumával. Tím spíše zde nebyl ani důvod, aby se krajský soud ex officio zabýval speciálně
tím, zda ve spisu absentují další podklady, zejména ve vztahu stěžovatele a výkonu jeho povolání
advokáta. Pokud tedy krajský soud konstatoval, že podle správního spisu stěžovatel v řízení
nevystupoval v postavení advokáta, je pro Nejvyšší správní soud zcela srozumitelné, že soudu
ze spisu (z nijak zpochybněného úplného správního spisu) nevyplynuly žádné pochybnosti o tom,
že stěžovatel v řízení nevystupoval jako advokát. Tento závěr krajského soudu proto Nejvyšší
správní soud neshledal nepřezkoumatelný. O otázce věcné správnosti tohoto názoru bude
pojednáno níže.
Ke kasačnímu důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. podřadil Nejvyšší správní soud
také námitku, že krajský soud stěžovateli rozsudek v rozporu se svým právním názorem doručil
do datové schránky advokáta.
Je zřejmé, že i když krajský soud formuloval svůj názor ve vztahu ke správnímu řízení, jeho
východiska lze přiměřeně aplikovat i na doručování v soudním řízení správním. Konečné
doručení rozsudku do datové schránky sice fakticky bylo v rozporu s právním názorem krajského
soudu, avšak to neznamená, že by pouze tím měl krajský soud popřít svůj vlastní právní názor.
Ze soudního spisu vyplynulo, že krajský soud stěžovateli doručil rozsudek až po jeho vyhlášení
(18. 3. 2016), tedy v době, kdy již byl svým právním názorem vázán. Podle názoru Nejvyššího
správního soudu toliko v procesním úkonu nelze shledat změnu postoje krajského soudu k této
otázce, ale mohlo by to znamenat vadu řízení před soudem. Je však zřejmé, že stěžovatel
rozsudek v datové schránce převzal a v návaznosti na to s dostatečným předstihem před
uplynutím lhůty podal kasační stížnost. Uvedený způsob doručení tak neznamenal žádnou újmu
na právech stěžovatele a neznamenal vadu řízení před krajským soudem, jež by měla za následek
nezákonnost rozsudku.
Stěžovatel námitku, že žalovaný doručoval stěžovateli nesprávně na adresu trvalého pobytu,
podřadil ke kasačnímu důvodu nesprávného právního posouzení otázky podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Tato námitka však svou podstatou náleží ke kasačnímu důvodu podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť stěžovatel zde namítl nesprávný postup žalovaného, tj. vadu řízení,
která měla mít za následek nezákonnost žalovaného rozhodnutí. Ke kasačnímu důvodu
nesprávného posouzení právní otázky podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
podřadil námitku nesprávného právního posouzení, v jakém postavení stěžovatel vystupoval
ve správním řízení.
Ve věci je nesporné, že stěžovatel je zapsán jako advokát v seznamu České advokátní
komory. Východiska právní úpravy postavení advokáta a podmínek, za nichž mohou být
poskytovány právní služby, jakož i právní služby poskytované advokáty, upravuje zákon
č. 85/1996 Sb., o advokacii.
Legislativní zkratkou „výkon advokacie“ se podle ustanovení §1 odst. 1 zákona rozumí
poskytování právních služeb advokáty. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2004, č. j.
5 As 34/2003 – 47 vyložil, že advokacii je třeba definovat jako činnost a nezávislé povolání,
kterou vykonává advokát, tj. osoba právnicky vzdělaná, zvláštně kvalifikovaná, která je zapsána
v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. Samotným výkonem advokacie
se rozumí výkon tohoto nezávislého povolání, pod který zákonodárce podřadil jak vlastní
poskytování právních služeb advokáty, tak podmínky, za nichž mohou být tyto právní služby
poskytovány. Totožný názor vyslovil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 3. 2011, č. j.
5 Tdo 209/2011-35.
Advokátem je podle ustanovení §4 zákona o advokacii ten, kdo je zapsán v seznamu
advokátů vedeném Českou advokátní komorou. Zákonodárce toto ustanovení systematicky
zařadil do části druhé Hlavy první zákona nazvané „Předpoklady výkonu advokacie“. Z tohoto
ustanovení ve spojení s ustanovením §2 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii (upravující
oprávnění osob poskytovat právní služby) vyplývá, že pokud je osoba zapsána
jako advokát, vzniklo jí tímto zápisem oprávnění vykonávat advokacii, tj. poskytovat právní
služby.
Vlastním poskytováním právních služeb (tím spíše výkonem advokacie tj. poskytováním
právních služeb advokáty) se podle §1 odst. 2 zákona o advokacii rozumí zastupování v řízení
před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování
listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně
a za úplatu. Poskytováním právních služeb se rozumí rovněž činnost opatrovníka pro řízení
ustanoveného podle zvláštního právního předpisu, je-li vykonávána advokátem. Vzhledem
k tomu, že z ustanovení §20 zákona o advokacii vyplývá, že vztah advokáta a jeho klienta se řídí
smlouvou o poskytování právních služeb, je zřejmé, že poskytování právních služeb jako hlavní
smysl výkonu advokacie, je vztahem dvoustranným.
Pojmově je tedy vyloučeno, aby advokát právní službu (tzn. aby vykonával advokacii)
eventuálně poskytoval sám sobě. Pouze na základě skutečnosti, že osoba je zapsaná jako advokát,
proto nelze dovozovat, že se v daném případě jedná o osobu fakticky vykonávající advokacii.
Pokud tedy osoba zapsaná jako advokát svým jménem vystupuje vůči orgánu veřejné moci a je
přitom současně zřejmé, že jinému právní službu neposkytuje, je nezbytné posoudit, v jaké
záležitosti činí své úkony. Potřebu rozlišit, v jakém postavení osoba vykonávající nezávislé
povolání (advokáta nebo např. insolvenčního správce popř. daňového poradce) ve správním
řízení vlastně vystupuje a jaké z toho plynou důsledky pro vlastní řízení, ostatně akcentoval
Nejvyšší správní soud v několika svých předchozích rozsudcích (ze dne 4. 8. 2014, č. j.
8 As 94/2014 – 29 popř. ze dne 6. 1. 2016, č. j. 8 As 109/2015 – 38).
I když stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že ve správním řízení poskytoval jiným osobám
právní poradenství, ze správního spisu tato skutečnost nijak nevyplývá. Jakkoliv je jinak spis
bohatý na různá podání stěžovatele, který hojně využíval kontaktu se správním orgánem,
je zřejmé, že opakovaně vystupoval v řízení jen sám za sebe a pod vlastním jménem, sám
ani nepoužil označení „advokát“, jímž by alespoň dal správnímu orgánu najevo, že v dané věci
poskytuje jinému právní služby. Tím spíše ze spisu nijak nevyplývá, že by jako advokát poskytoval
právní služby jiní osobě a v této věci ji zastupoval; stěžovatel nanejvýše požádal o doručování
písemností na adresu sídla své advokátní kanceláře.
Stěžovatel v řízení zcela nesporně vystupoval v procesním postavení účastníka stavebního
řízení o povolení stavby, neboť dodatečně povolená stavba místní komunikace sousedí
s nemovitostí (pozemek p. č. X v katastrálním území Čerčany, obec Čerčany), v níž drží
spoluvlastnický podíl. Stěžovatel tak v řízení hájil toliko svoje vlastnické právo. Je zřejmé, že tato
skutečnost s výkonem povolání stěžovatele nijak nesouvisela. Právě proto podle názoru
Nejvyššího správního soudu měl žalovaný dostatečně přesvědčivý důvod, aby činil úkony vůči
stěžovateli jako fyzické osobě vystupující v řízení výlučně ve svém osobním zájmu, nikoliv
jako vůči advokátovi, jenž by v souvislosti s řízením vykonával své povolání.
Nejvyšší správní soud se přitom nezabýval námitkou, že mělo být stěžovateli doručováno
veřejnou vyhláškou, a pokud by se tak stalo, uplynula by mu lhůta k odvolání až dne 5. 2. 2014.
Stěžovatel tuto námitku v žalobě neuplatnil, když svými argumenty napadal výlučně to, že mu
mělo být doručeno do datové schránky advokáta. Uvedená námitka je proto v řízení o kasační
stížnosti nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.)
Zodpovězení otázky, v jakém postavení stěžovatel ve správním řízení vystupoval, má význam
pro posouzení poslední námitky proti postupu při doručování na adresu jeho trvalého pobytu.
Nejvyšší správní soud tuto námitku podřadil ke kasačnímu důvodu podle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.
Doručování do datové schránky se řídí pravidly uvedenými v zákonu č. 300/2008 Sb.,
o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů.
Tento způsob doručování orgánem veřejné moci zákon stanoví jako přednostní v případech,
kdy to umožňuje povaha dokumentu, a fyzická osoba, podnikající fyzická osoba nebo právnická
osoba má zpřístupněnu svou datovou schránku (pokud se nedoručuje veřejnou vyhláškou nebo
na místě, nebo pokud právní předpis nestanoví jiné pořadí způsobu doručování, §17 odst. 1 a 2
zákona č. 300/2008 Sb.)
Uvedený zákon upravuje datové schránky orgánu veřejné moci (§6), fyzické osoby (§3),
právnické osoby (§5) a datovou schránku podnikající fyzické osoby (§4). Zvláštními
podkategoriemi datových schránek podnikající fyzické osoby jsou datové schránky zřízené
advokátovi, statutárnímu auditorovi, daňovému poradci a insolvenčnímu správci podle §4 odst. 3
zákona o autorizované konverzi. Zákon nevylučuje, aby jedna fyzická osoba měla zřízenu
datovou schránku podnikající fyzické osoby a současně i datovou schránku fyzické osoby.
Dělení datových schránek do základních typů podle názoru Nejvyššího správního soudu
vyčerpává všechny možnosti postavení osoby vůči orgánu veřejné moci. Se stěžovatelem se lze
ztotožnit v názoru, že správní řád (ostatně ani jiné procesní předpisy v právním řádu České
republiky) nijak zvláště nerozlišují, do jakého typu datové schránky účastníka má orgán veřejné
moci doručovat. Dostatečné vodítko pro všechny doručující orgány veřejné moci však podle
názoru Nejvyššího správního soudu poskytuje právě zákon o autorizované konverzi.
Rozlišení, zda osoba vystupuje v rámci podnikatelské činnosti či ve svém osobním zájmu,
dostatečně určuje, zda se má účastníkovi doručovat do datové schránky fyzické osoby
či do datové schránky podnikající fyzické osoby.
Uvedená východiska zcela podporuje ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu. Ten
již v rozsudku ze dne 18. 6. 2014, č. j. 3 Ads 100/2013 – 42 uvedl, že v doručování do datové
schránky fyzické osoby a podnikající fyzické osoby je rozdíl, který musí správní orgány
respektovat. Dle zákona by měl správní orgán doručovat pouze do té datové schránky, která
odpovídá roli osoby v dané věci. V posuzovaném případě vystupoval žalobce v roli uchazeče
o zaměstnání a nikoli v roli insolvenčního správce; z tohoto důvodu mu měly být písemnosti
doručovány prostřednictvím držitele poštovní licence (když neměl zřízenou datovou schránku
fyzické osoby), a to na jeho doručovací adresu. Na tento závěr poté navázal Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 6. 1. 2016, č. j. 8 As 109/22015 – 38 (ústavní stížnost proti tomuto
rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 476/2016).
S odkazem na další rozsudky Nejvyššího správního soudu (mj. ze dne 21. 11. 2013, č. j.
7 Afs 5/2013 – 50, ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2014,
sp. zn. I. ÚS 663/2004 a ze dne 4. 8. 2014, č. j. 8 As 94/2014 – 29, ze dne 15. 7. 2010, č. j.
7 Afs 46/2010 - 51) zde vyslovil, že při doručování je nezbytné rozlišovat typ datové schránky
a povahu doručované písemnosti v závislosti na roli a postavení adresáta, jehož se písemnost
týká. Pro dodržení zákonného postupu musí povaha písemnosti odpovídat typu datové schránky,
do níž má být doručováno, a roli adresáta v řízení. Do jednotlivých typů datových schránek
tak lze řádně doručovat pouze dokumenty, které souvisí s činností či postavením držitele dané
datové schránky. Nemá-li účastník zřízen typ datové schránky odpovídající povaze doručované
písemnosti, bude se účastníkovi doručovat tak, jako by neměl datovou schránku zřízenu.
Vycházeje z uvedeného, Nejvyšší správní soud rovněž v nyní projednávané věci ve shodě
se žalovaným a krajským soudem dospěl k závěru, že stěžovatel v řízení vystupoval mimo rámec
svého nezávislého povolání advokáta, a to ve svém osobním zájmu. Nebyl zde proto důvod,
aby správní orgán stěžovateli doručoval písemnosti do datové schránky podnikající fyzické osoby
- advokáta. Vzhledem k tomu, že stěžovatel datovou schránku fyzické osoby zřízenu neměl,
žalovaný správně doručoval na adresu jeho trvalého bydliště, neboť jinou adresu stěžovatel
správnímu orgánu neoznámil. Žalovaný tedy dodržel postup při doručování, jak mu ukládá
správní řád v ustanovení §19 ve spojení s §20 správního řádu. Vzhledem k tomu, že šlo
o správný postup při doručování, neboť jiný způsob doručování u stěžovatele nebyl možný,
a stěžovatel převzetí zásilky nestvrdil podpisem doručenky, byly zde splněny podmínky k tomu,
aby zde uplatnila fikce náhradního doručení podle ustanovení §24 správního řádu (srov. zejm.
bod 17 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2013, č. j. 4 As 32/2013 - 44 a nález
Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 23/03). Právě v tom se nynější věc liší od věci
projednávané u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 As 96/2013 (na níž stěžovatel
upozornil), neboť tam doručující orgán veřejné moci přistoupil k doručování na adresu sídla
advokáta krátce poté, co pro dočasnou technickou nezpůsobilost systému zcela rezignoval
na doručování do datové schránky advokáta – zástupce účastníka řízení.
Správní orgán I. stupně tedy při doručování stěžovateli postupoval správně a jeho rozhodnutí
bylo správně doručeno fikcí na adresu tehdejšího trvalého bydliště stěžovatele „K. 1582/3, P. 3“.
Zásilka byla uložena od 7. 1. 2014, lhůta k odvolání tak uplynula 3. 2. 2014. Odvolání bylo dne 5.
2. 2014 podáno opožděně, žalovaný jej proto správně zamítl podle §92 správního řádu. Nejvyšší
správní soud podotýká, že stěžovatel tuto adresu používal ve vlastních podáních jako označení
místa trvalého bydliště již od první poloviny roku 2013. Rovněž skutečnost, že poskytovatel
poštovní služby vhodil doručovanou písemnost po uložení do poštovní schránky nacházející se
v místě evidovaného trvalého bydliště stěžovatele, podle názoru Nejvyššího správního soudu
nenasvědčuje tomu, že by doručování písemnosti stěžovateli na tomto místě bylo nemožné.
Na výše uvedeném nic nemění ani to, že Nejvyšší správní soud sám stěžovateli doručil
do datové schránky advokáta usnesení ze dne 11. 4. 2016, č. j. 3 As 74/2016 - 14 (s výzvou
k zaplacení soudního poplatku a k odstranění vad kasační stížnosti). Jak již bylo výše vyloženo,
jeho judikatura je v dotčené otázce dlouhodobě ustálená. Uvedené usnesení bylo navíc toliko
procesního charakteru, upravovalo se jím vedení řízení, stěžovatel se s ním prokazatelně seznámil
a prakticky obratem na něj reagoval, když zaplatil soudní poplatek a odstranil vady kasační
stížnosti. Ani zmíněné doručení procesního usnesení proto neznamená, že by snad Nejvyšší
správní soud změnil svůj právní názor k věci a vnesl tak do konstantního právního názoru
rozpor.
Ze všech výše uvedených důvodů se Nejvyšší správní soud neztotožnil se žádnou z námitek
stěžovatele a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
IV. Náklady řízení
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vychází z ustanovení §60 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto podle §60 odst. 1 s. ř. s. právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu
nákladů v řízení o kasační stížnosti sice uplatnil, v řízení však učinil toliko písemné vyjádření
ke kasační stížnosti. Ani ze spisu poté nevyplynuly náklady přesahující běžný rámec výdajů
na jeho administrativní činnost, Nejvyšší správní soud proto žalovanému náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Osoba zúčastněná na řízení taktéž požádala přiznání náhrady nákladů. Nejvyšší správní soud
však osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost neuložil. Ve skutečnosti, že osoba zúčastněná
na řízení využila svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti poté Nejvyšší správní soud, neshledal
ani jiný důvod hodný zvláštního zřetele, a proto jí právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 5 s. ř. s.)
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (srov. §53
odst. 3 s. ř. s.)
V Brně 15. března 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu