ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.83.2016:30
sp. zn. 3 As 83/2016 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: J. L., zast.
JUDr. Jindřichem Bellingem, advokátem se sídlem Husitská 70/24, Praha 3, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2015, č. j. 46268/2015/ODSH/8, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
ze dne 2. 3. 2016, č. j. 61 A 25/2015 - 72,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 2. 3. 2016,
č. j. 61 A 25/2015 – 72, se z r u š uj e a věc se v ra cí tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Výrokem I. výrokové části A. rozhodnutí Městského úřadu Králíky (dále jen „správní
orgán prvního stupně“) ze dne 15. 1. 2015, č. j. 5317/2014/VV/BJ (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“), byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. k)
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), kterého se dopustil tím, že dne 12. 9. 2014 v 16.00 hod. na silnici
II. třídy č. 312 v km 33,523, mezi částí obce Mladkov – Vlčkovice a obcí Mladkov jako řidič
osobního motorového vozidla tov. zn. Nissan Pathfinder R51, RZ X způsobil dopravní nehodu,
když při jízdě ve směru na obec Mladkov začal v klesání před prudkou pravotočivou zatáčkou
předjíždět před ním jedoucí dodávkové vozidlo, ačkoliv v protisměru jelo osobní vozidlo tov. zn.
Škoda Rapid, po zařazení do svého jízdního pruhu při průjezdu zatáčky v důsledku
nepřizpůsobení rychlosti vozidla svým schopnostem, vlastnostem vozidla, předpokládanému
stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám a
jiným okolnostem, které je možno předvídat, na mokrém povrchu komunikace dostal s vozidlem
smyk, levou částí vozidla se dostal do protisměrné části pozemní komunikace, kde došlo ke střetu
levé přední části vozidla, které řídil, s levým bokem protijedoucího vozidla značky Škoda, které
bylo následkem nárazu odhozeno na kovová svodidla. Tímto jednáním porušil §18 odst. 1
zákona o silničním provozu, neboť nepřizpůsobil rychlost jízdy zejména svým schopnostem,
vlastnostem vozidla, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní
komunikace, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat.
Výrokem II. výrokové části A. provstupňového rozhodnutí byl žalobce uznán vinným
ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 7. zákona o silničním provozu, neboť
v důsledku shora popsaného jednání způsobil dopravní nehodu, když začal předjíždět před ním
jedoucí dodávkové vozidlo i v případě, kdy je to obecnou úpravou provozu na pozemních
komunikacích zakázáno, a to když omezil řidičku vozidla značky Škoda, která jela ve směru
od obce Mladkov, a která byla nucena snížit rychlost a změnit směr jízdy najetím k pravému
okraji svého jízdního pruhu; i přesto došlo po zařazení předjíždějícího vozidla do svého jízdního
pruhu následkem smyku při průjezdu zatáčky k bočnímu střetu obou vozidel. Tímto jednáním
žalobce porušil §17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu, neboť předjížděním omezil
protijedoucí vozidlo.
Za tyto přestupky byla žalobci uložena pokuta ve výši 6.000 Kč a zákaz činnosti
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců od právní moci
rozhodnutí, jakož i povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Ve výrokové části
B. prvostupňového rozhodnutí bylo následně rozhodnuto o zastavení řízení proti žalobci
pro přestupek podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit
na stejném místě a ve stejnou dobu tím, že nepředložil policii příslušný doklad o pojištění.
O totožném skutku totiž bylo pravomocně rozhodnuto jiným správním orgánem.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 7. 2015, č. j. 46268/2015/ODSH/8, bylo odvolání
žalobce proti výrokové části A. prvostupňového rozhodnutí zamítnuto a toto rozhodnutí bylo
potvrzeno.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích následně rozsudkem ze dne
2. 3. 2016, č. j. 61 A 25/2015 – 72, přezkoumávané rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že v správním řízení byla dána překážka litispendence,
když správní orgán prvního stupně zahájil ve věci řízení dvakrát pro tentýž skutek – jednou
oznámením o zahájení přestupkového řízení a předvolání k ústnímu jednání ze dne 23. 10. 2014
a podruhé oznámením o zahájení přestupkového řízení a předvolání k ústnímu jednání ze dne
2. 12. 2014. Jelikož v případě druhého zahájení se nejednalo o zásadní změnu popisu skutku,
pro který bylo řízení již zahájeno, nebylo namístě vydávat nové oznámení o zahájení správního
řízení. Posléze zahájené řízení mělo být proto zastaveno. Ostatními námitkami žalobce se krajský
soud pro nadbytečnost nezabýval.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost, v níž uplatil důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Ve své kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že správní orgán prvního stupně vydal
dne 23. 10. 2014 oznámení o zahájení přestupkového řízení a předvolání k ústnímu jednání, které
následně zaslal žalobci. V oznámení bylo uvedeno, že se zahajuje řízení ve věci přestupku podle
§125c odst. 1 písm. f) bod 7. zákona o silničním provozu, neboť žalobce měl předjíždět vozidlo
v případě, kdy je to obecnou, místní nebo přechodnou úpravou provozu na pozemních
komunikacích zakázáno, tedy mu bylo kladeno za vinu porušení §17 odst. 5 písm. c) zákona
o silničním provozu. Správní orgán prvního stupně se následně rozhodl rozšířit obvinění
o přestupek podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Dne 2. 12. 2014 proto
vydal oznámení o zahájení přestupkového řízení a předvolání k ústnímu jednání ve věci
zmíněného přestupku, kterého se měl žalobce dopustit tím, že způsobil dopravní nehodu, když
v rozporu s §18 odst. 1 zákona o silničním provozu jako řidič motorového vozidla nepřizpůsobil
rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla, předpokládanému stavebnímu
a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním
podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat.
Dle názoru stěžovatele se jednalo o další skutkovou podstatu. Žalobce se tedy měl jedním
jednáním (jednočinný souběh) dopustit spáchání více přestupků – předjíždění před sebou
jedoucího vozidla v rozporu s obecnou úpravou provozu na pozemních komunikacích
a nepřizpůsobení rychlosti jízdy aktuálním podmínkám. Tímto naplnil skutkovou podstatu dvou
přestupků – podle §125c odst. 1 písm. f) bod 7. a §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním
provozu. Krajský soud dle názoru stěžovatele přehlédl, že obvinění bylo rozšířeno o další (třetí)
skutek, nemohlo se tudíž jednat o opakované zahájení řízení pro tentýž skutek. Ze spisového
materiálu je navíc zřejmé, že se nejednalo ani o upřesnění právní kvalifikace.
Stěžovatel připustil, že správní orgán prvního stupně pochybil v tom smyslu, že v rámci
předvolání k ústnímu jednání na den 13. 1. 2015 měl uvědomit žalobce, že rozšiřuje obvinění
o přestupek podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, a nečinit tak samostatnou
písemností, kterou řízení o tomto přestupku zahájil. Toto oznámení však bylo žalobci doručeno
téhož dne jako předvolání, byl jím předvolán k totožnému ústnímu jednání a bylo vydáno
pod stejnou spisovou značkou jako ostatní písemnosti. Žalobce se navíc zmíněného ústního
jednání, které se konalo v souvislosti se všemi třemi přestupky, účastnil. Ve věci všech
tří přestupků bylo vydáno jedno rozhodnutí, nelze tedy tvrdit, že žalobce byl postupem správního
orgánu prvního stupně zkrácen na svých právech. Popsané formální pochybení správního orgánu
prvního stupně proto dle názoru stěžovatele nemůže mít vliv na zákonnost daného řízení. Navrhl
proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Žalobce se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas (§106 odsts. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102 věta první
s. ř. s.) a je přípustná (§102 věta druhá a §104 s. ř. s. a contrario). Za stěžovatele jedná
zaměstnanec mající vysokoškolské právnické vzdělání, které je vyžadováno pro výkon advokacie
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Při přezkoumání napadeného rozsudku postupoval zdejší soud podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
dle něhož je vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné
[§103 odst. 1 písm. c)], nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1
písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Kasační stížnost je důvodná.
Podstatou projednávané věci je posouzení otázky, zda vznikla v průběhu správního řízení
tzv. překážka věci zahájené (litispendence). Pro posouzení této otázky zjistil Nejvyšší správní
soud z obsahu správního spisu následující rozhodné skutečnosti.
Dne 23. 10. 2014 vydal správní orgán prvního stupně pod č. j. 5317/2014/VV/BJ
(sp. zn. PřD. 79/2014) oznámení o zahájení přestupkového řízení a předvolání k ústnímu jednání
ve věci (1) přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 7. zákona o silničním provozu, kterého
se měl žalobce dopustit tím, že dne 12. 9. 2014 v 16.00 hod. na silnici II. třídy č. 312 v km 33,523
mezi obcemi Vlčkovice a Mladkov jako řidič motorového vozidla způsobil dopravní nehodu,
když předjížděl vozidlo v případě, kdy je to obecnou, místní nebo přechodnou úpravou provozu
na pozemních komunikacích zakázáno (neboť řidič nesmí předjíždět, jestliže by ohrozil
nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních
komunikacích), a (2) přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, kterého se měl
dopustit tím, že nepředložil policii příslušní doklad o pojištění odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem vozidla podle zvláštního právního předpisu. Oznámení bylo žalobci
doručeno dne 27. 10. 2014.
Dne 28. 11. 2014 doručil žalobce správnímu orgánu prvního stupně prostřednictvím
zvoleného zástupce vyjádření ze dne 4. 11. 2014, v němž uvedl své stanovisko ke vznesenému
obvinění. Ve vyjádření mimo jiné konstatoval, že „v žádném případě není dáno, že by v okamžiku
předjíždění bylo na komunikaci obecnou, místní nebo přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích
zakázáno předjíždění. jak to stanoví cit ust. §125c odst. 1) písm. f) bod. 7. zákona o provozu na pozemních
komunikacích. […] Obvinění ovšem účastníkovi ve skutečnosti vytýká, že snad nedbal pravidel bezpečného
předjetí, když předjížděl, ačkoli v protisměru jelo jiné vozidlo. Podle formulace v obvinění, by to odpovídalo
porušení příkazu dle ustanovení §17 odst. 5 písm. c/ Zákona. Takové porušení by ovšem bylo nutné případně
vyhodnotit jako přestupek podle §125c odst. 1) písm. k) Zákona. Nikoli tedy ustanovení, na něž se odvolává
obvinění.“
Správní orgán prvního stupně vydal následně dne 2. 12. 2014 pod č. j. 5317/2014/VV/BJ
(sp. zn. PřD. 79/2014) předvolání k ústnímu jednání ve věci výše uvedených přestupků – tzn. (1)
a (2), nařízenému na den 13. 1. 2015 v 10.00 hod. Stejného dne vydal pod č. j. 5317/2014/VV/BJ
(sp. zn. PřD. 79/2014) též oznámení o zahájení přestupkového řízení a předvolání k ústnímu
jednání, nařízenému na tentýž den a čas, ve věci (3) přestupku podle §125c odst. 1 písm. k)
zákona o silničním provozu, kterého se měl žalobce dopustit tím, že dne 12. 9. 2014 v 16.00 hod.
na silnici II. třídy č. 312 v km 33,523 mezi obcemi Vlčkovice a Mladkov jako řidič motorového
vozidla způsobil dopravní nehodu, když při předjíždění jiného vozidla nepřizpůsobil rychlost
vozidla, jejž řídil (neboť řidič musí přizpůsobit rychlost zejména svým schopnostem, vlastnostem
vozidla, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace,
její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat;
smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou
má rozhled). Oba dokumenty byly zástupci žalobce doručeny dne 2. 12. 2014.
Žalobce poté doručil dne 7. 1. 2015 správnímu orgánu prvního stupně podání, v němž
se vyjádřil k obvinění vznesenému oznámením ze dne 2. 12. 2014 [tzn. k možnému spáchání
přestupku ad (3) – srov. výše] a současně omluvil svoji neúčast na nařízeném ústním jednání.
Dne 8. 1. 2015 následně žalobce v příloze svého dalšího podání doručil správnímu orgánu příkaz
Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 2. 10. 2014, č. j. MHMP 1401290/2014/BuO, kterým
bylo rozhodnuto o přestupku ad (2) tak, že žalobce byl uznán vinným a byla mu uložena pokuta
ve výši 1.500 Kč. Žalobce v podání dále potvrdil, že ústního jednání „ve věci celého obvinění
z 23. 10. 2014“ [tzn. ve vztahu k přestupkům ad (1) a (2)] se hodlá účastnit.
V úvodu protokolu o ústním jednání konaném dne 13. 1. 2015 byla věc
vymezena jako řízení o přestupku, jehož se jako obviněný zúčastnil i žalobce, který je důvodně
podezřelý ze spáchání přestupků ad (1) až (3). Žalobci bylo v průběhu jednání zopakováno
obvinění – podezření ze spáchání přestupků podle §125c odst. 1 písm. f) bod 7. a písm. k)
zákona o silničním provozu. Žalobce vlastnoručním podpisem stvrdil, že obvinění porozuměl
a že mu nejsou známy okolnosti, které by bránily projednání věci. Zástupce žalobce poté odkázal
na písemné vyjádření ze dne 4. 11. 2014 [jehož obsahem bylo zejména stanovisko k přestupku
ad (1) – srov. výše]. Jednání následně pokračovalo výslechem žalobce a svědků, jichž se
oprávněná úřední osoba správního orgánu prvního stupně dotazovala též na aktuální počasí
v době nehody a stav vozovky. V průběhu výslechu svědka M. rovněž samotný žalobce položil
jmenovanému svědkovi otázku: „Jel jsem ten den z Prahy, tak jsem se chtěl zeptat, zda zde pršelo, protože
jsem vůbec nestíral?“ V samotném závěru ústního jednání zástupce žalobce uvedl: „[…] Navrhujeme,
že pan L. se přestupků nedopustil a v tomto směru by mělo být řízení zastaveno. Příčinou nehody byl zjevně stav
vozovky, na tom daném místě, kde byla adheze z nějakého důvodu snížena, oproti zbytku komunikace, což
zapříčinilo smyk, který byl bezprostřední příčinou nehody.“ Správnost obsahu protokolu je stvrzena
vlastnoručním podpisem žalobce i jeho zástupce. Ve věci bylo posléze vydáno rozhodnutí,
kterým bylo rozhodnuto o všech třech přestupcích.
Podle §67 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, „[p]řestupky se projednávají
z úřední povinnosti, pokud nejde o přestupky, které se projednávají jen na návrh (§68 odst. 1).“
Podle §46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jenž se v řízení o přestupcích
použije na základě §51 zákona o přestupcích, „[ř]ízení z moci úřední je zahájeno dnem, kdy správní
orgán oznámil zahájení řízení účastníkovi uvedenému v §27 odst. 1 doručením oznámení nebo ústním
prohlášením, a není-li správnímu orgánu tento účastník znám, pak kterémukoliv jinému účastníkovi. Oznámení
musí obsahovat označení správního orgánu, předmět řízení, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis
oprávněné úřední osoby.“
Podle §48 odst. 1 správního řádu pak platí, že „[z]ahájení řízení u některého správního orgánu
brání tomu, aby o téže věci z téhož důvodu bylo zahájeno řízení u jiného správního orgánu.“
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. „[k]do tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku
porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového
rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.“
Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje, že nelze souhlasit s názorem stěžovatele,
že oznámením o zahájení řízení ze dne 2. 12. 2014 došlo k rozšíření obvinění o další (třetí)
skutek. Nutno na tomto místě poznamenat, že stěžovatel ve své kasační stížnosti nesprávně
zaměňuje pojmy „skutek“ a „přestupek“. Skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě
záležející v jednání subjektu, která může mít znaky jednoho nebo více správních deliktů anebo
nemusí vykazovat znaky žádného správního deliktu; jako skutek je taková událost vymezena
v příslušném aktu správního orgánu (zde zejména popis skutku v oznámení o zahájení
přestupkového řízení). Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových
okolností, nikoli jejich právní posouzení (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář.
Praha: C.H. Beck, 2013. s. 262).
Je tudíž zřejmé, že správní orgán prvního stupně v později vydaném oznámení o zahájení
řízení nerozšířil předmět řízení o nový skutek, nýbrž toliko doplnil právní kvalifikaci skutku,
pro který již bylo řízení vedeno, o další přestupek, jehož skutková podstata měla být naplněna
spácháním téhož skutku. Tomuto závěru ostatně plně odpovídá i stěžovatelovo tvrzení,
že žalobce se měl jedním jednáním (tzn. jedním skutkem) dopustit spáchání více přestupků
(jednočinný souběh), což z povahy věci vylučuje, že by novým oznámením o zahájení řízení
mělo dojít k rozšíření obvinění o další skutek. Jedním ze skutků popsaných již v prvém oznámení
o zahájení řízení (a opětovně vymezeným i v oznámení druhém) se tak měl žalobce dopustit
spáchání přestupků ad (1) a (3).
Doplnění právní kvalifikace skutku, pro který bylo řízení zahájeno, přitom není
ničím jiným než tzv. upřesněním předmětu řízení. Lze v této souvislosti odkázat
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 – 541,
publ. pod č. 2119/2010 Sb. NSS (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná
v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž soud vyslovil, že „[p]ři posouzení
tohoto úkonu je podstatný jeho obsah, nemělo by jím totiž dojít k rozšíření předmětu řízení nebo jeho zásadní
změně. Jinak řečeno ve věcech správního trestání musí být takovýmto úkonem zachována totožnost skutku.“
Zdejší soud nicméně dovodil, že totožnost skutku byla v předmětném přestupkovém
řízení zachována; správnímu orgánu prvního stupně proto až dosud nelze ničeho vytknout
(srov. též VEDRAL, J. Správní řád. Komentář. Praha: BOVA POLYGON, 2012. s. 491 – 492).
Pochybení správního orgánu prvního stupně však již lze zcela nepochybně
spatřovat v tom, že v průběhu přestupkového řízení vydal ve stejné věci (tzn. ve věci týkající
se stejného skutku – předjíždění motorového vozidla, v důsledku kterého došlo ke způsobení
dopravní nehody) nové oznámení o zahájení přestupkového řízení. Jak totiž vyplývá z judikatury
Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 16. 5. 2013, č. j. 4 As 16/2013 – 36,
publ. pod č. 2905/2013 Sb. NSS, na který odkazoval ve svém odůvodnění i krajský soud), „během
správního řízení zahájeného z moci úřední pochopitelně může dojít k situaci, kdy správní orgán dospěje k závěru,
že je třeba upravit právní kvalifikaci předmětu řízení, nebo tento předmět dodatečně upřesnit. Takové situace
v řízení nastávají například v důsledku provedeného dokazování, nejde však o důvod k vydání nového oznámení
o zahájení správního řízení, leda by správní orgán dospěl k závěru, že předmět řízení je nezbytné podstatně změnit
nebo zásadním způsobem rozšířit […].“ Jelikož v projednávané věci nedošlo k podstatné změně
či zásadnímu rozšíření předmětu řízení, nýbrž toliko k doplnění jeho právní kvalifikace, nebylo
namístě, aby správní orgán prvního stupně vydával nové oznámení o zahájení přestupkového
řízení. V této souvislosti se nicméně jeví nezbytné též posouzení otázky, zda mohl být žalobce
v důsledku tohoto pochybení nějakým způsobem zkrácen na svých právech.
Nejvyšší správní soud považuje za potřebné zdůraznit na tomto místě některé,
dle jeho názoru podstatné skutečnosti, které vyplynuly ze správního spisu. Později vydané
oznámení o zahájení přestupkového řízení bylo označeno nejen toutéž spisovou značkou,
ale i totožným číslem jednacím jako oznámení původní; žalobci a jeho zástupci tudíž muselo
být zřejmé, v jakém řízení bylo toto oznámení vydáno. V novém oznámení byl navíc skutek,
pro který bylo řízení vedeno, popsán stejným způsobem, jako jeden ze skutků v oznámení
původním; žalobce tak nemohl být uveden v omyl, že by snad mohlo dojít k rozšíření obvinění
o další skutek, v důsledku čehož by bylo důvodné se domnívat, že bylo zahájeno další
přestupkové řízení. Žalobcova následná reakce, vyplynuvší z jeho podání doručených správnímu
orgánu prvního stupně dne 7. 1. 2015 a dne 8. 1. 2015, nasvědčovala dle názoru zdejšího soudu
tomu, že si byl plně vědom skutečnosti, že je obviněný ze spáchání přestupků ad (1) až (3).
Vypovídá o tom ostatně i průběh ústního jednání, v rámci něhož bylo žalobci sděleno obvinění
ze všech tří přestupků, přičemž zástupce žalobce se následně odvolal na své dřívější vyjádření,
jehož obsahem bylo stanovisko k možnému spáchání přestupku ad (1). Z otázek kladených
jednotlivým svědkům i samotnému žalobci pak zcela zřetelně plyne, že správní orgán prvního
stupně činil dokazování rovněž ve vztahu k přestupku ad (3), když se dotazoval mimo jiné na stav
vozovky v době nastalé nehody. Žalobce ani jeho zástupce navíc v průběhu jednání nikterak
nenaznačili, že by jim nemělo být zřejmé, v rámci jakého řízení je ústní jednání konáno a spáchání
jakých přestupků je žalobci kladeno za vinu. Prvostupňovým rozhodnutím bylo následně
rozhodnuto o všech třech přestupcích.
Ze shora popsaných okolností lze dovodit, že žalobce nemohl být uveden v pochybnost,
v jakém řízení bylo konáno ústní jednání a posléze i vydáno rozhodnutí. Svědčí o tom též způsob
žalobcovy obhajoby, která byla navzdory později vydanému oznámení o zahájení řízení
[tzn. ve vztahu k přestupku ad (3)] směřována nadále rovněž k přestupkům ad (1) a (2). Poukázat
lze v této souvislosti zejména na žalobcova následná vyjádření, otázky kladené svědku M., jakož i
konstatování žalobcova zástupce v samém závěru ústního jednání, že žalobce se spáchání
přestupků nedopustil. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že žalobce nemohl být
v důsledku předmětného pochybení správního orgánu prvního stupně zkrácen na svých právech,
ani uveden v omyl ohledně toho, v jakém řízení byla rozhodnutí obou správních orgánů vydána.
Pro úplnost je vhodné dodat, že výše uvedeným závěrem zdejší soud nikterak nevyvrací
právní názor vyslovený v jeho dřívějším rozsudku č. j. 4 As 16/2013 – 36, dle něhož „[p]řekážku
litispendence dle §48 odst. 1 správního řádu z roku 2004 je nutno vykládat tak, že zahájení nového řízení v téže
věci brání nejen řízení zahájené dříve u jiného správního orgánu, ale i řízení zahájené dříve u téhož správního
orgánu.“ Rozhodující senát je nicméně přesvědčen, že citovaný názor nelze v žádném případě
přejímat bez dalšího, aniž by byly zohledněny konkrétní skutkové okolnosti projednávané věci.
Jak bylo konstatováno již výše, v posuzovaném případě nelze přehlédnout, že vydáním nového
oznámení o zahájení správního řízení fakticky nebylo zamýšleno zahájení nového přestupkového
řízení v souvislosti s dalším (jiným) skutkem, nýbrž doplnění právní kvalifikace skutku, pro který
bylo řízení vedeno, o další přestupek. Ačkoliv správnímu orgánu prvního stupně lze zcela
nepochybně vytknout, že pro doplnění právní kvalifikace zvolil nesprávně formu oznámení
o zahájení přestupkového řízení (nikoliv například prostého vyrozumění žalobce o doplnění
právní kvalifikace), současně je nutno opětovně připomenout, že žalobce nemohl být v důsledku
tohoto úkonu uveden v pochybnost, o čem je řízení nadále vedeno a v jakém řízení byla následně
správní rozhodnutí vydána. Tomuto závěru nasvědčují především další úkony správního orgánu
prvního stupně i žalobce, učiněné v rámci řízení po vydání nového oznámení o zahájení řízení,
jak byly zrekapitulovány v předcházejících odstavcích tohoto rozsudku. Nejvyšší správní soud
proto dospěl k závěru, že překážka věci zahájené v předmětném přestupkovém řízení nevznikla.
S ohledem na nastíněné úvahy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto napadený rozsudek v souladu s §110 odst. 1 větou první s. ř. s. zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán názorem
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). Na krajském soudě nyní bude, aby v dalším
řízení posoudil i ostatní v žalobě uplatněné námitky.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 15. března 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu