ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.87.2016:33
sp. zn. 3 As 87/2016 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobce: V. N.,
zastoupen JUDr. Věrou Škvorovou, Ph. D. advokátkou se sídlem Praha 2, Francouzská 4, proti
žalovanému: Policejní prezidium České republiky, sídlem Praha 7, Strojnická 27, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016,
č. j. 8 A 29/2013 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Odbor služby
pro zbraně a bezpečnostní materiál (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 4. 7. 2012,
č. j. KRPS-134197-41/ČJ-2011-0101IZ (dále jen „správní rozhodnutí I. stupně“), byla podle
§9 odst. 2 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o zbraních“), zamítnuta žádost žalobce o udělení výjimky k nabytí vlastnictví
adržení zbraně kategorie „A“ – in conreto samopal, výrobce SSSR, vzor PPŠ 41, ráže 7,62x25,
v. č. MD4318 (dále jen „předmětná zbraň“) – ke sběratelským účelům. Podané odvolání zamítl
žalovaný svým rozhodnutím ze dne 15. 1. 2013, č. j. PPR-18965-3/ČJ-2012-990450US (dále
jen „napadené rozhodnutí“). Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu k Městskému
soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 15. 3. 2016,
č. j. 8 A 29/2013 – 53 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl.
Žalobce v žalobě namítl, že správní orgán I. stupně pochybil při posuzování podmínek
uvedených v §9 odst. 2 zákona o zbraních, za nichž lze žadateli udělit výjimku z obecného
zákazu zbraní kategorie „A“ (§9 odst. 1 téhož zákona). Konkrétně u podmínky
pod písm. a) citovaného ustanovení – provádění „sběratelské činnosti“ – správní orgán I. stupně
nezpochybnil provádění této činnosti žalobcem, když výslovně uvedl, že „[předmětná] zbraň
má ze sběratelského hlediska technicko-historický význam. Do stejné kategorie má [žalobce] ve vlastnictví
zbraně, jejichž výčet uvádí “. Správní orgán I. stupně tak uznal, že předmětná zbraň má souvislost
se sbírkou vytvářenou žalobcem. Došlo tedy k naplnění zákonného kritéria. Žalobce rovněž
odmítl hodnocení žalovaného, že jím uvedený sběratelský záměr je pojatý příliš široce.
Městský soud na úvod připomněl, že o žádosti žalobce bylo správním orgánem I. stupně
rozhodnuto již dne 14. 12. 2011, č. j. KRPS-134197-41/ČJ-2011-0101IZ, kdy byla zamítnuta.
Žalovaný však následně dne 22. 3. 2012, č. j. PPR-6290-4/ČJ-2012-0099US, prvotní rozhodnutí
I. stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání. V navazujícím řízení správní orgány rozhodnuly
jak uvedeno shora.
V reakci na výše uvedenou citaci žalobce ze správního rozhodnutí I. stupně městský soud
podotkl, že žalobce věty vytrhl z kontextu a vyložil je ve svůj prospěch. S přihlédnutím
ke kontextu citace totiž nelze dospět k závěru, že správní orgán I. stupně nezpochybnil
sběratelskou činnost žalobce. Správní orgány podle městského soudu uznaly, že žalobce vlastní
zbraně, které mají časovou souvislost s obdobím II. světové války, avšak současně nelze shledat
„vyhraněný sběratelský záměr žalobce“.
Žalobce stran podmínky „sběratelské činnosti “ též namítl, že žalovaný na str. 9 napadeného
rozhodnutí nesprávně vyhodnotil žalobcem proklamovanou spolupráci s časopisem
„Střelecká revue“. Žalovaný uvedl, že pokud by žalobce vládl znalostmi o svých zbraních,
mohl sám napsat publikované články a prezentovat tak rozsah svého zájmu o vlastní zbraně.
Žalobce žalovanému vytkl, že nesprávně staví na roveň zájem o zbraně a výkon sběratelské
činnosti (tj. znalosti žalobce, kterými tento vládne), s uměním napsat článek o zbraních,
což žalobce neovládá. Městský soud uvedl, že předložené články se týkají zbraní, které jsou
typově shodné s těmi, které má žalobce ve svém vlastnictví. Autory článků jsou však jiné osoby.
Za těchto okolností žalovaný nepochybil, když na základě tohoto důkazu nemohl dospět
k názoru, že žalobce provádí sběratelskou činnost již ve vztahu k jím vlastněným a drženým
zbraním.
Městský soud poukázal i na vývoj vyjádření žalobce k podmínce sběratelské činnosti,
resp. k předmětu jeho zájmu. Zdůraznil, že je zřejmé, že žalobce v průběhu řízení měnil důvody
pro udělení výjimky, a navíc ponechal na správním orgánu I. stupně, aby jeho sběratelskou
činnost vymezil sám. Závěrem akcentoval, že žalobce ani v žalobě neuvedl, jakého stavu
chce sbírkou dosáhnout, co chce sbírkou dokumentovat, popř. jaké další zbraně budou
k doplnění sbírkového záměru zapotřebí. Žalobce podle městského soudu nepřesvědčil svými
tvrzeními, proč potřebuje do svého souboru zbraní zařadit předmětnou zbraň kategorie „A“.
Městský soud poznamenal, že žalobcem provedené vymezení sbírky – „zbraně používané
za II. světové války přímými účastníky válečného konfliktu“ – zahrnuje stovky různých typů zbraní
kategorie „A“, včetně zbraní hromadného ničení. Jakkoliv žalobce měl právo vymezit svou sbírku
nebo sběratelský záměr jakýmkoliv způsobem, a v jakémkoliv rozsahu, platí současně,
že žalovaný byl oprávněn takto vymezenou činnost žalobce posoudit z hlediska důvodnosti
udělení výjimky. Na straně žalobce pak leželo důkazní břemeno, aby doložil ve své žádosti
o udělení výjimky takovou úroveň své sběratelské činnosti, která vyváží veřejný zájem na zákazu
nabývání vlastnictví a držení zbraní kategorie „A“. Toto důkazní břemeno žalobce neunesl,
neboť nebyl schopen ani v průběhu celého správního řízení, a ani v žalobě, uvěřitelně vymezit
svou sběratelskou činnost.
Druhým okruhem žalobních bodů žalobce směřoval na překročení správního uvážení
ve vztahu k hodnocení podmínky neodporovatelnosti (udělení výjimky) vůči veřejnému pořádku
a bezpečnosti. Zdůraznil, že správní orgán I. stupně vzal v úvahu jako relevantní důkaz
pouze zprávu Policie ČR týkající se nárůstu trestné činnosti a přestupků za období
od 1. 1. do 31. 10. 2011 oproti roku 2010, dále pak zprávu o počtu spáchaných trestných činů
se zbraní za sledované období a zprávu o přestupcích na úseku města Benešov za období
od 1. 1. 2011 do 1. 6. 2011 a od 1. 1. 2012 do 1. 6. 2012. Z uvedeného dovodil vzestupnou
tendenci trestné činnosti páchané se zbraněmi i nárůst počtu přestupků, což zvyšuje bezpečnostní
riziko a možnost ohrožení veřejného pořádku v případě udělení výjimky žalobci. Návrh důkazu
provedením osobní kontroly existence sbírky žalobce, jejího zabezpečení a uložení, správní orgán
I. stupně ve svém rozhodnutí nijak nezohlednil. Žalobce v této souvislosti odkázal též na názor
Ministerstva vnitra vyslovený v rozhodnutí ze dne 10. 12. 2010, č. j. MV-106192-3/OBP-2010.
Zdůraznil rovněž požadavek na přezkum zákonnosti správního uvážení soudem a poukázal
na usnesení zdejšího soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42.
Žalobce poznamenal, že správními orgány uvedený požadavek na střežení zbraní
kategorie A mimo technických a elektronických prostředků také trvale ozbrojenou ochranou,
jako je tomu u Armády České republiky a Policie ČR, nemá oporu v zákoně. Její uplatňování
je v daném případě zneužitím správního uvážení. Zdůraznil neúplnost úvah správních orgánů
ve vztahu k hodnocení otázky veřejného pořádku a bezpečnosti, jejichž náplní neměly být pouze
obecné úvahy o charakteru zbraně, bezpečnostní situaci v okrese bydliště žalobce, ale úvahy
ve vztahu k osobě žalobce.
Městský soud úvodem zdůraznil, že předmětem přezkumu jsou pouze rozhodnutí
I. stupně a napadené rozhodnutí. Právní názor Ministerstva vnitra vyslovený v rozhodnutí
č. j. MV-106192-3/OBP-2010, předmětem přezkumu není a soud jím není vázán.
Pro něj jsou závazné pouze právní předpisy, popř. ustálená judikatura. K námitkám žalobce
následně opětovně odcitoval příslušnou pasáž správního rozhodnutí I. stupně. Zdůraznil,
že správní orgán vycházel při svém hodnocení ze skutečných ukazatelů trestné činnosti v lokalitě
místa trvalého bydliště žalobce, což nelze považovat za zneužití správního uvážení. Žalobce
byl seznámen s hodnocenými podklady, které byly navíc opatřeny na jeho podnět. K podmínkám
zabezpečení zbraní městský soud poznamenal, že správní orgán I. stupně pouze uvedl rozdíl
v podobě existence ozbrojené ochrany zbraní uložených ve skladech ozbrojených sborů. Správní
orgán však zdůraznil též povinnost zabezpečení zbraní ve smyslu §58 zákona o zbraních.
Uvedené konstatování správního orgánu I. stupně pak nelze dle městského soudu hodnotit jako
zneužití správního uvážení.
V souvislosti s námitkou odmítnutí žalobcem navrhovaných důkazů městský soud dodal,
že tato je nedůvodná, neboť nemá oporu ve správním spise, když podle něj správní orgán
I. stupně opatřil podklady podle požadavků žalobce a jejich posouzení zdůvodnil. Žalovaný
pak v odvolacím řízení postupoval v souladu s §50 odst. 4 správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů, přičemž městský soud neshledal při vyhodnocení podkladů žalobcem tvrzenou
paušalizaci.
Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V ní stěžovatel městskému soud nejprve vytkl, že ačkoliv vycházel
ze stejných důkazů založených ve spise, jako správní orgán I. stupně, který došel k naplnění
kritéria provádění sběratelské činnosti, učinil závěr opačný, čímž podle stěžovatele zatížil
své rozhodnutí vadou. Skutečnost, že správní orgán I. stupně současně polemizoval nad definicí
sběratelství, na závěru, že předmětná zbraň souvisí s dalšími zbraněmi, které stěžovatel vlastní,
nic nemění. Odmítl závěr městského soudu, který se ztotožnil se žalovaným v názoru, že pocit
stěžovatele, že se cítí být sběratelem, nemůže zakládat právní nárok na udělení požadované
výjimky. Při absencí zákonných kritérií pro vymezení činnosti sběratelství nelze stěžovateli
vytýkat, že se za sběratele sám označuje a vychází se subjektivních kritérií. Stejně tak i v případě
správního orgánu jde vlastně o jeho subjektivní úvahu stran sběratelství stěžovatele. Kritéria
uplatněná žalovaným jsou pouze příkladmá. Stěžovatel nemusí mít jako soukromá osoba sbírku
nikde zaregistrovanou a vystavovat ji, přesto může být sběratelem. Stěžovatel přitom správnímu
orgánu předložil vlastní verzi katalogu, čímž prokázal, že se nejedná jen o „hromadu“ zbraní.
Ve vztahu k závěru žalovaného, akceptovaného městským soudem, že stěžovatel
v průběhu správního řízení, ani v žalobě, nevymezil svou sběratelskou činnost, navíc za údajné
nespolupráce, stěžovatel uvedl, že městský soud nevypořádal námitku, že na jednu stranu
svůj sběratelský záměr nevymezil, na druhou stranu žalovaný stěžovatelem vymezený záměr
negoval jako neuskutečnitelný. Takový závěr žalovaného je rozporuplný, městský soud
se s námitkou nevypořádal, a tím je jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Závěr o nespolupráci
stěžovatele nemá oporu ve spisech. Tu nemá ani tvrzení, že stěžovatel ponechal vymezení
sběratelské činnosti na správních orgánech, neboť stěžovatel sice naznačil předpoklad znalosti
jeho sběratelské činnosti ze strany správního orgánu I. stupně, což však městský soud vytrhl
z kontextu vyjádření ze dne 19. 1. 2012. Stěžovatel totiž ve vyjádření navázal vymezením
sběratelského záměru. Uvedl, že předmětná zbraň představuje „zbraň používanou za II. světové války
přímými účastníky válečného konfliktu. Zbraň má ze sběratelského hlediska technicko-historický význam.
Do stejné sbírkové kategorie má účastník [dále uvedené] zbraně: […]”. Doplnil, že sbírá též originální
doplňky. Závěr městského soudu o ponechání vymezení sběratelské činnosti na správních
orgánech je proto lichý. To dosvědčuje i to, že správní orgány reagovaly na stěžovatelovo
vymezení s tím, že jde o záměr „velmi široký“. Městský soud tento „logický rozpor“ neodstranil
a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné.
Městský soud učinil podle stěžovatele i další závěr, který nemá oporu ve spise, totiž,
že byly obstarány všechny důkazy navrhovaných stěžovatelem. Ten totiž navrhoval též osobní
kontrolu sbírky, jejího zabezpečení a uložení. Správní orgány se s tímto návrhem nijak
nevypořádaly. Městský soud korespondující žalobní námitku také nevypořádal a jeho rozsudek
je proto nepřezkoumatelný. Pokud správní orgán nezohlednil navrhovaný důkaz, měl uvést
důvod takového postupu.
Stěžovatel rozporoval též závěr o naplnění podmínky neodporovatelnosti bezpečnosti
a veřejnému pořádku. Městský soud nevyhodnotil žalobní námitku o rozporu závěru správních
orgánů s obsahem spisu, a sice ten, že ve sledovaném období vzrostl počet trestné činnosti
páchané zbraní, ačkoliv ze zprávy Policie vyplývá opak. Městský soud nevyhodnotil ani námitku
týkající se údajného nesplnění podmínky způsobu střežení zbraní kategorie „A“ též ozbrojenou
ochranou, jako je tomu např. u Armády ČR, kdy stěžovatel namítl, že takovou podmínku zákon
pro udělení požadované výjimky nestanoví. I zde proto městský soud zatížil své rozhodnutí
nepřezkoumatelností. Stěžovatel navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že z části jde o obecná tvrzení
nemající oporu ve spise. Zdůraznil, že stěžovatel požadoval po správním orgánu I. stupně,
aby za něj sběratelskou činnost vymezil sám a to na základě zbraní, které vlastní. Vyjádřil názor,
že stěžovatel se brání vymezení sběratelského záměru zřejmě, aby si do budoucna umožnil
vymáhání udělení výjimky na libovolnou zbraň kategorie „A“. Městský soud správně vyhodnotil
skutkový stav, že stěžovatel neprokázal kritérium sběratelské činnosti. Požadavek katalogizace
sbírky, zmíněna Centrální evidence sbírek muzejní povahy, byl uveden pouze jako příklad vážně
míněné sběratelské činnosti. Žalovaný zdůraznil, že při akceptaci rozsahu sběratelské činnosti
provedené stěžovatelem, by toto obsáhlo též např. protitanková děla, raketomety, či tarasnice.
Závěrem správního orgánu I. stupně, že „neshledal v seznamu držených zbraní a jejich příslušenství
ze strany stěžovatele vyhraněný sběratelský záměr“, považuje žalovaný za vypořádaný stěžovatelův návrh
na prohlídku vlastněných zbraní. K námitkám týkajícím se podmínky neodporovatelnosti
bezpečnosti a veřejnému pořádku žalovaný uvedl, že tvrzené rozpory jsou dány stěžovatelovým
výkladem jednotlivých podkladů. Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud především posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
a jsou splněny i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s. Následně přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Platí totiž, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor k úvahám
o námitkách věcného charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit. Vhodné je podotknout,
že konstantní judikatura zdejšího soudu označuje za nepřezkoumatelné zejména takové
rozhodnutí, v němž soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek
(srovnej rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74),
respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ
žaloby (srovnej rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44). Zároveň nelze
opomenout, že nepřezkoumatelnost rozsudku není závislá na subjektivní představě stěžovatele
o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn. Jedná se totiž o objektivní překážku,
která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014 – 85).
Stěžovatel namítal rozpor, spočívající v tom, že mu bylo na jednu stranu vytýkáno,
že nevymezil svůj sběratelský záměr, avšak současně mu žalovaný sdělil, že jím vyslovený záměr
není uskutečnitelný. Obdobně stěžovatel označil za nepřezkoumatelné tvrzení, že údajně
měl přenést (ponechat) vymezení sběratelské činnosti na správní orgány a přitom mu bylo
vytýkáno, že jím provedené vymezení je příliš široké. K tomu zdejší soud uvádí, že městský soud
se otázkou naplnění podmínky sběratelské činnosti, a jejího posouzení správními orgány,
podrobně zabýval na str. 6-8 napadeného rozsudku. Stěžovatel dále městskému soudu vytýkal,
že správní orgán I. stupně nereflektoval jeho návrh na osobní prohlídku sbírky a jejího
zabezpečení, přičemž městský soud nevypořádal odpovídající žalobní námitku. Městský soud
na ni však reagoval především citací rozhodnutí I. stupně (str. 8-9 napadeného rozsudku).
Je pravdou, že by bylo přesnější hovořit o vypořádání návrhů stěžovatele na provedení důkazů,
nikoliv o jejich opatření, jak učinil městský soud, avšak podle názoru zdejšího soudu ani tato
nepřesnost nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Otázkou (ne)existence
požadavku na ozbrojenou ochranu zbraní se městský soud vypořádal na str. 9 napadeného
rozsudku. Nejvyšší správní soud na tomto místě nepředjímá správnost závěrů učiněných
městským soudem, konstatuje však, že městský soud se ke všem vytýkaným bodům dostatečně
určitě a srozumitelně vyjádřil, takže napadený rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti.
Nejvyšší správní soud proto postoupil k jeho věcnému přezkumu.
Úvodem posouzení věci samé je vhodné předeslat, že držení zbraně nespadá mezi
základní práva a svobody a toto právo nelze odvodit ani z práva vlastnit majetek (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 16/98). Z předmětného nálezu vyplývá,
že existuje právní nárok na vydání zbrojního průkazu, držení některých zbraní je však státem
regulováno. Zákon o zbraních rozděluje zbraně a střelivo do čtyř různých kategorií podle stupně
jejich nebezpečnosti („A“ až „D“ – zakázané, podléhající povolení, podléhající ohlášení a ostatní).
Za nejnebezpečnější jsou považovány ty, které jsou zařazeny do kategorie „A“, jejichž držení,
nabývání i nošení je obecně zakázáno (§9 odst. 1 zákona o zbraních). Z tohoto zákazu lze však
udělit výjimku, a to za splnění určitých kritérií. Výjimku tak lze udělit držiteli zbrojního průkazu
nebo licence, pokud provádí některou z činností vymezených v §9 odst. 2 písm. a) až f) zákona
o zbraních. Udělení této výjimky pak nesmí odporovat veřejnému pořádku a bezpečnosti
(§9 odst. 3 zákona o zbraních). Všechny uvedené podmínky musí být splněny kumulativně,
nesplnění byť jen jedné podmínky je důvodem pro neudělení výjimky pro vlastnictví, držení
a nošení zbraně kategorie „A“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2016,
č. j. 6 As 53/2016 – 48). Účelem takové právní úpravy je dle důvodové zprávy k zákonu
o zbraních, aby se zbraně, které jsou zařazeny do kategorie „A“, nedostaly nekontrolovaně
a bez vážného důvodu do rukou široké veřejnosti. S tímto názorem se ztotožnil rovněž
Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 24. 1. 2007, č. j. 1 As 6/2006 – 66.
Rozhodnutí o udělení výjimky nabývat do vlastnictví, držet nebo nosit zbraň kategorie
„A“ držiteli zbrojního průkazu nebo licence, který provádí sběratelskou nebo muzejní činnost,
je vydáváno ve sféře správního uvážení správního orgánu, přičemž soudní kontrola takového
rozhodnutí se může odehrát jen v rovině přezkumu dodržení procesních práv žadatele a kontrole
toho, zda nebyly překročeny zákonem stanovené meze správního uvážení nebo nedošlo k jeho
zneužití. Přirozeně i tam, kde správní orgán vede řízení o žádosti, na jejíž kladné vyřízení nemá
žadatel subjektivní nárok, musí být respektována zákonná procesní pravidla; jsou-li tato pravidla
porušena, musí mít i takový žadatel právo dovolat se soudní ochrany (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 7. 2006, č. j. 5 As 35/2005 – 47).
Je nicméně nutné zdůraznit, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 5. 2016, č. j. 6 As 53/2016 – 48, představuje pojem „sběratelská činnost “ neurčitý právní pojem
a je nutné jej podrobit plnému soudnímu přezkumu, jelikož správní uvážení se uplatňuje v jiné
fázi rozhodovacího procesu. Nejvyšší správní soud již dříve dospěl k závěru, že „v citovaném
ustanovení in fine užitý pojem „sběratelská činnost “ spadá do kategorie tzv. neurčitých právních pojmů. […]
Aby mohl tedy správní orgán jednoznačně uzavřít, že „činnost“ tvrzená žalobcem je či není
„sběratelskou činností“ a tedy zda se otevírá prostor pro udělení výjimky k držení předmětné zbraně
či nikoliv, […] musí být takový pojem nejdříve vyložen“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 As 6/2006 – 66). Splnění podmínky dle §9 odst. 2 zákona o zbraních proto není
předmětem správního uvážení, ale jedná se o aplikaci neurčitého právního pojmu při naplňování
hypotézy právní normy. Prostor pro (zákonem vázané) správní uvážení (tedy možnost výjimku
přiznat či nikoliv) se otevírá, když správní orgán zvažuje, zda by vydání výjimky v daném případě
neodporovalo veřejnému pořádku a bezpečnosti ve smyslu §9 odst. 3 téhož zákona (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2007, č. j. 5 As 23/2007 – 146). Správní uvážení
v podobě posouzení, zda udělení výjimky neodporuje veřejnému pořádku, přichází však na řadu
až ve chvíli, kdy je splněna podmínka existence sběratelské nebo muzejní činnosti a žadatel
je držitelem zbrojního průkazu nebo licence.
Ohledně naplnění první podmínky držení příslušného zbrojního průkazu není mezi
stranami sporu. K podmínce sběratelské činnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že ze správních
rozhodnutí obou stupňů je zřetelné, že správní orgány neshledaly podmínku sběratelské činnosti
stěžovatele za naplněnou, a jak k tomuto závěru došly. Skutečnost, že stěžovatel z rozhodnutí
I. stupně extrahoval dílčí část, a jak tuto subjektivně interpretoval, na věci nic nemění. Je sice
pravda, že správní orgán I. stupně přisvědčil technicko-historickému charakteru předmětné
zbraně, avšak současně jasně vyslovil, že stěžovatelem vyjádřený záměr sbírky – „zbraně používané
za II. světové války přímými účastníky válečného konfliktu“ – vede k závěru, že předmět sběratelské
činnosti stěžovatele je nevyhraněný. To potvrdil i žalovaný na str. 11 napadeného rozhodnutí,
když poukázal na to, že by bylo možné pod takové vymezení zahrnout např. i miny, rakety,
či tanky. Když tedy městský soud aproboval závěry správní orgánů obou stupňů, zcela jistě
nedospěl k opačnému závěru, než správní orgán I. stupně, jak tvrdí stěžovatel. Lze naopak
souhlasit se závěrem, že přijetí argumentace stěžovatele by nebránila tomu, aby si nárokoval
udělení výjimky na jakoukoliv zbraň kategorie „A“ z tohoto velice široce (místně i časově)
pojatého období. Zdejší soud proto shledal předmětnou námitku nedůvodnou. V kontextu
uvedeného pouze upřesňuje závěry městského soudu, který úvodem napadeného rozsudku
konstatoval, že se může zabývat pouze tvrzeným překročením mezí správního uvážení. V případě
výkladu pojmu sběratelská činnost ovšem, jak již bylo uvedeno, se jedná o neurčitý právní pojem.
Tato dílčí nepřesnost však nemá vliv na zákonnost rozsudku městského soudu.
Ve světle výše uvedené „neurčitosti “ vymezení sběratelské činnosti ze strany stěžovatele
je třeba podle zdejšího soudu vnímat i další námitky stěžovatele, jako je tvrzení, že nebyla
vypořádána jeho námitka, kdy mu mělo být na jedné straně vytýkáno, že svůj sběratelský záměr
nevymezil, a v protikladu s tím žalovaný stěžovatelem vymezený záměr negoval jako
neuskutečnitelný. Jak již bylo uvedeno, stěžovatelem vymezený sběratelský záměr – „zbraně
používané za II. světové války přímými účastníky válečného konfliktu“, s nímž operují i správní orgány,
je ve vztahu k udělení výjimky dle §9 odst. 2 písm. a) zákona o zbraních pojatý velmi široce.
Pokud by takové vymezení sběratelské činnosti stěžovatele bylo posouzeno jako dostatečné
k udělení výjimky, nic by nebránilo tomu, aby si nárokoval udělení výjimky na jakoukoli zbraň
kategorie „A“ z tohoto období, což je zcela jistě představa nepřijatelná.
V uvedeném smyslu je třeba vnímat též výtku, že stěžovatel ponechal vymezení
sběratelské činnosti na správních orgánech. Tento závěr tak nebyl postaven pouze na větě
stěžovatele z jeho vyjádření ze dne 19. 1. 2012, že sběratelský záměr „by však správní orgán
při znalosti charakteru zbraní ve vlastnictví stěžovatele měl z podkladů pro vydání rozhodnutí dovodit
i sám“, jak se stěžovatel domnívá. Stěžovatelem vymezený záměr je ve vztahu ke zbrani kategorie
„A“ příliš obecný, přičemž správní orgány k udělování výjimky dle §9 odst. 2 písm. a) zákona
o zbraních musí vystupovat zdrženlivěji, neboť musí mít na paměti zákonné limity této právní
úpravy, totiž aby se zbraně kategorie A nedostaly nekontrolovaně a bez vážného důvodu
do rukou široké veřejnosti. Stěžovatel přitom byl opakovaně vyzván k seznámení a vyjádření
se k podkladům pro rozhodnutí, a nic mu tedy nebránilo, aby vymezení sběratelského záměru
konkretizoval. Vzhledem k řečenému, tak nemají tyto stěžovatelem tvrzené „logické rozpory“ oporu
v jednotlivých rozhodnutích a jde pouze o vytržení jednotlivých pasáží jejich odůvodnění.
Městský soud proto neměl důvod tyto „rozpory“ odstraňovat.
Stěžovatel odmítl též závěr městského soudu, který se ztotožnil se žalovaným v názoru,
že pocit stěžovatele, že se cítí být sběratelem, nemůže zakládat právní nárok na udělení
požadované výjimky. Namítl, že při absenci zákonných kritérií pro vymezení činnosti sběratelství
mu nelze vytýkat, že se za sběratele sám označuje a vychází se subjektivních kritérií. Nejvyšší
správní soud nemůže v tomto bodě přehlédnout, že městský soud uvedené konstatoval
v návaznosti na rozbor otázky, zda v případě stěžovatele byla naplněna podmínka „sběratelské
činnosti“. Zde správní orgány, a následně i městský soud, vycházely z vyjádření stěžovatele během
správního řízení, jím předložených důkazů (mj. články o zbraních z časopisu „Střelecká revue“),
i charakteru předmětné zbraně. Konstatování, že samotná skutečnost, že stěžovatel sám sebe
nahlíží jako sběratele, nezakládá právní nárok na udělení výjimky, pak představovala pouze
završení těchto úvah. Stěžovateli tak nebylo vytýkáno, že se takto označuje, ale bylo zdůrazněno,
že při neprokázání dostatečně určitého sběratelského záměru, není subjektivní pocit stěžovatele
dostatečným předpokladem pro naplnění zákonné výjimky. Stejně je nutno reagovat i na námitku,
že kritéria uplatněná žalovaným pro posouzení sběratelské činnosti jsou pouze příkladmá.
Stěžovatel nemusí mít jako soukromá osoba sbírku nikde zaregistrovanou a vystavovat
ji, přesto může být sběratelem. Již správní orgán I. stupně konstatoval, že pojem sběratelství není
nikde jednoznačně uveden, „[o]becně se dá říci, že sběratelství je koníček, který spočívá v získávání
specifického druhu předmětů, založeném na specifickém zájmu sběratele vztahující se k nějaké konkrétní věci,
době nebo události a jejich uchovávání ve sbírce. Tyto sbírky bývají většinou kvalitně roztříděné, zkatalogizované
a atraktivně vystavené…“.
Z uvedeného je zřejmé, že si správní orgány byly vědomy, že „ sběratelská činnost “
jako neurčitý právní pojem nemá zákonné vymezení a vyložily proto jeho obsah. Z formulace
je přitom zřejmé, že samy označily vyslovená kritéria pouze jako příkladmá. Následně dospěly
k závěru, že žalobce dostatečně nevyhranil předmět sběratelské činnosti, když ve vyjádření
ze dne 19. 1. 2012 pouze uvedl, že se zaměřuje na zbraně používané za II. světové války přímými
účastníky válečného konfliktu. Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo
(srovnej výše odkaz na rozsudek č. j. 5 As 83/2016 – 32), že tentýž stěžovatel usiluje o získání
dalších (druhově odlišných) zbraní kategorie „A“ (v citovaném případě in concerto střílecí hůl,
nezjištěný výrobce, ráže 22 LR, v. č. 13). I v daném řízení pak vymezil rozsah sběratelské činnosti
velmi obecně – „kolekce zbraní mezi světovými válkami “. Obecnost s jakou k vymezení sběratelského
záměru stěžovatel (opakovaně) přistupuje, tak koresponduje závěru vyslovenému žalovaným,
že se lze „domnívat, že ani žádný záměr neexistuje a stěžovatel hodlá pouze nahodile shromažďovat zbraně
kategorie A“.
Okruh námitek v kontextu posouzení podmínky „sběratelské činnosti“
lze uzavřít konstatováním, že se městský soud podrobně věnoval naplnění této podmínky
na str. 6-8 napadeného rozsudku. Rozebral, proč ze strany stěžovatele tato podmínka
nebyla naplněna, shrnul přitom jednotlivé závěry správních orgánů a nijak je nerozporoval.
Nejvyšší správní soud proto neshledal námitky stěžovatele směřující do této části napadeného
rozsudku za důvodné.
Stěžovatel dále uplatnil námitky ve vztahu k posouzení podmínky neodporovatelnosti
udělení výjimky bezpečnosti a veřejnému pořádku. Vytkl městskému soudu, že nevyhodnotil
námitku o rozporu závěrů správních orgánů se správním spisem, a to z hlediska nárůstu trestné
činnosti páchané zbraní. Nejvyšší správní soud z nahlédnutí do správního spisu zjistil,
že jeho obsahem je jednak analýza případů zpracovaná Městskou policií Benešov za období
1. 1. až 1. 6. let 2011 a 2012 (ze dne 18. 6. 2012). Z ní vyplývá nárůst přestupků proti veřejnému
pořádku o 42 případů. Dále spis obsahuje vyhodnocení bezpečnostní situace na území Benešov
na základě statistických výstupů trestných činů za období 1. 1. až 31. 10. let 2010 a 2011
(ze dne 7. 11. 2011). Z vyhodnocení vyplývá nárůst nápadu trestných činů o 176 případů.
Součástí je rovněž výpis ze zasedání Komise bezpečnosti a veřejného pořádku města Benešov
ze dne 18. 1. 2012, v němž na základě žádosti správního orgánu I. stupně bylo vysloveno
nedoporučení pro udělení výjimky pro držení zbraně kategorie „A“. Konečně je ve spise založena
též zpráva o kriminalitě na okrese Benešov (ze dne 1. 12. 2011), z níž plyne, že v období
od 1. 1. 2010 do 30. 11. 2010 bylo spácháno 5 trestných činů za pomoci střelné zbraně
a 2 dokonané sebevraždy zastřelením. V období od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2011 pak 2 trestné činy
za pomoci střelné zbraně a taktéž 2 dokonané sebevraždy zastřelením. Správní orgán I. stupně
tedy skutečně pochybil konstatováním, že trestná činnost páchaná s použitím zbraně
má vzestupnou tendenci. Nejvyšší správní soud nicméně přihlíží k tomu, že správní orgány
hodnotily bezpečnostní situaci komplexně. Hodnotily nejen trestnou činnost páchanou se zbraní,
ale i další oblasti, ve kterých celkově k významnému nárůstu trestných činů (176), ve vztahu
ke snížení trestných činů páchaných se zbraní (3), došlo. Správní orgány hodnotily rovněž i počet
přestupků proti veřejnému pořádku (nárůst o 42). Zohlednily názor Komise bezpečnosti
a veřejného pořádku Rady města Benešov. Shora uvedená chyba obecně i relativně nemá
váhu ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí, respektive napadeného rozsudku. Městský
soud správně poukázal, že správní orgány hodnotily stav veřejného pořádku a bezpečnosti
na svěřeném území na základě vyjmenovaných podkladů, opatřených v souladu
se správním řádem a na základě požadavku žalobce. Nic přitom nenasvědčuje stěžovatelem
tvrzené paušalizaci. K namítanému nedostatečnému zohlednění bezúhonnosti stěžovatele,
k níž se však správní orgány též vyjádřily (srovnej str. 4 správního rozhodnutí I. stupně), lze navíc
poukázat na rozsudek zdejšího soudu, v jiné věci téhož stěžovatele, ze dne 30. 11. 2016,
č. j. 5 As 83/2016 – 32, kde je uvedeno, že u typu zbraní kategorie „A“ nelze hodnotit
neodporovatelnost veřejnému pořádku jen ve vztahu k osobě žadatele o výjimku. Nejvyšší
správní soud připomíná vlastní rozsudek ze dne 29. 10. 2007, č. j. 5 As 23/2007 - 146,
kde je posouzení podmínky neodporovatelnosti veřejnému pořádku a bezpečnosti věcí vnímáno
v rámci správního uvážení. Této otázce se správní orgány dostatečně věnovaly, jak je zřejmé
z citované argumentace správních orgánů. Zdejší soud rozhodně neshledal, že by uvedeným
postupem došlo k překročení mezí správního uvážení či k jeho zneužití. Uvedená kasační
námitka je proto nedůvodná.
Nejvyšší správní soud dále posoudil námitku směřující do neexistence zákonného
požadavku střežení zbraní kategorie „A“ též ozbrojenou ochranou, jako tomu je např. u Armády
ČR. Pravda je, že správní orgán I. stupně vyslovil, že tato podmínka není u stěžovatele splněna,
avšak nikoliv, že by tuto podmínku stanovil zákon. Současně konstatoval, že je povinností
stěžovatele mít zbraně zabezpečeny podle §58 odst. 4 zákona o zbraních, s tím, že případnou
kontrolu v tomto ohledu může vykonat orgán dohledu a dozoru Policie ČR v rámci kontroly
uložení a zabezpečení zbraně kategorie „A“, kterou již má stěžovatel v držení. Žalovaný
na str. 7 napadeného rozhodnutí doplnil, že rozsah zabezpečení, jaký existuje u ozbrojených
sborů České republiky, u stěžovatele není, ale ani z hlediska požadavku zákona o zbraních,
nemůže být vyžadován. Zdůraznil také, že zabezpečení v souladu s §58 zákona o zbraních sice
představuje minimální úroveň zabezpečení zbraní, nicméně jakákoliv vyšší úroveň ochrany
není ze strany správního orgánu I. stupně vymahatelná. Toliko v takto vymezeném rámci
zdůraznil, že je nezbytné posuzovat možnost ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti ve všech
aspektech, které na tento stav veřejného života dopadají. Nejvyšší správní soud má proto
za zřejmé, že žalovaný napadeným rozhodnutím upřesnil závěr správního orgánu I. stupně,
že ozbrojená ochrana není zákonnou podmínkou pro udělení výjimky pro zbraň kategorie „A“,
avšak její (ne)existenci lze zhodnotit v rámci komplexního hodnocení případného rozporu
udělení výjimky s bezpečností a veřejným pořádkem. Je přitom třeba připomenout rozsudek
zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2003, č. j. 7 A 124/2000 – 39, podle kterého správní řízení tvoří
jeden celek a vady řízení lze odstranit i v řízení odvolacím.
Ve světle výše uvedeného je třeba reagovat rovněž na námitku stěžovatele, že správní
orgány nijak nevypořádaly jeho návrh na provedení osobní kontroly sbírky, jejího zabezpečení
a uložení. Jak uvedeno, správní orgány nezpochybnily, že stěžovatel má zbraně zabezpečeny
v souladu se zákonným požadavkem ustanovení §58 zákona o zbraních. Jelikož vyšší stupeň
ochrany není vymahatelný, je zřejmé, že správní orgány neměly důvod (ani povinnost)
k provedení stěžovatelem navrhovaného důkazu. Rovněž městský soud proto nepochybil, když
postup správních orgánů aproboval. I tato kasační námitka stěžovatele je nedůvodná.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky stěžovatele důvodnými. Kasační stížnost
proto v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšnému žalovanému, kterému
však v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti, proto mu soud
právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu